1. Vznik a splatnost dluhu

V českém právu se tradičně vychází z toho, že dluh jakožto právní povinnost v určitém okamžiku vzniká, dlužník ho však nemusí splnit, dokud se nestane splatným (dospělým).¹

Výše uvedené slůvko „nemusí“ je třeba vnímat v kontextu tzv. nesplnění (porušení smlouvy): za pravidelného běhu věcí platí, že nesplní-li dlužník splatný dluh, dochází k nesplnění,² zpravidla ve formě prodlení,³ za což mohou dlužníka stihnout nepříznivé právní následky (úroky z prodlení, náhrada škody aj.). Splatnost tak dlužníkově povinnosti dodává časový rozměr: dokud povinnost není splatná, nemohou dlužníka stihnout nepříznivé právní následky prodlení.⁴

Tradičním východiskem tuzemské doktríny je, že pro přeměnu nesplatného dluhu na dluh splatný, musí dojít ke splnění určitých předpokladů.⁵ Ve starších dílech, zejména v monografii M. Knappové z r. 1968,⁶ jakož i v dílech z ní vycházejících, se hovořilo o splnění „podmínek“, čímž nebyly myšleny podmínky ve smyslu § 548 ObčZ, nýbrž podmínky v obecném slova smyslu.

Výstižně toto „tradiční východisko“ shrnula I. Pelikánová:

„Vzniklé subjektivní právo zpravidla ještě neukládá dlužníkovi, aby okamžitě poskytl plnění. K tomuto stavu dospěje věřitelovo právo teprve při splnění dalších podmínek, kterých může být i několik. Může mezi nimi být uplynutí času, další projev vůle věřitele (např. tzv. odvolávka) s nejrůznějším obsahem. Velmi často je předpokladem vzniku povinnosti plnit spolupůsobení věřitelovo. Vzniklá subjektivní povinnost je tedy obvykle nedospělá, nesplatná, podmíněná. Postupným naplňováním podmínek tato povinnost dospěje, stane se nepodmíněnou, a teprve v této situaci dlužník musí plnit, nemá-li se dostat do prodlení.“⁷

Domnívám se, že výše uvedené „tradiční východisko“ vskutku může posloužit alespoň jako základní vodítko v otázce vzniku a splatnosti dluhu. Nic to však nemění na tom, že tuzemská civilistika doposud nepoložila komplexní, jednotné a srozumitelné teoretické základy, které by popisovaly vznik, zánik a uplatňování soukromých práv a povinností.⁸ Pocítí to každý právník, jakmile se musí v praxi vypořádávat s konkrétními otázkami, které mají určitý teoretický přesah zejména co do otázky vzniku dluhu. A co hůř, v právní praxi se mnohdy nerespektuje ani výše uvedené „tradiční východisko“, podle kterého dluh nejprve vzniká a teprve následně (po splnění potřebných předpokladů) se stává splatným. Následující část I.2 ukáže, k jakým nedorozuměním to může vést.

2. Vznik dluhu, anebo (jen) práva dluh zesplatnit?

Platí-li, že:

nabízí se závěr, že dluh, jehož vznik není podmíněn podmínkou ve smyslu § 548 ObčZ, vzniká již v okamžiku, kdy vznikne závazek, jehož je dluh obsahem.

Tak např. strany uzavřou smlouvu o dílo a již tím vzniká zhotoviteli pohledávka (právo na zaplacení ceny díla), resp. dluh (povinnost dílo provést), a objednateli tomu odpovídající dluh (povinnost cenu díla zaplatit), resp. pohledávka (právo na to, aby bylo dílo provedeno). Již od tohoto okamžiku pohledávka i dluh existují a lze s nimi jako s existujícími právy či povinnostmi disponovat (např. je postoupit, převzít, prominout apod.). Zda později dospějí, závisí na splnění dalších předpokladů. Aby objednatel opravdu musel (viz vysvětlení tohoto slůvka v předchozí kapitole) cenu díla zaplatit, musí – při absenci zvláštních smluvních ujednání – zhotovitel dílo provést, vyzvat objednatele k zaplacení, nikdo nesmí od smlouvy odstoupit apod. Stejně tak aby zhotovitel opravdu musel dílo provést (dokončit a předat), popř. začít provádět, musí např. nastat čas, kdy si strany ujednaly, že má být dílo provedeno, popř. začít být prováděno.

S výše uvedeným však kontrastuje § 2610 odst. 1 ObčZ:

„Právo na zaplacení ceny díla vzniká provedením díla.“

Má-li právo na zaplacení ceny díla (neboli pohledávka) vzniknout opravdu až provedením díla, nemůže současně platit, že tato pohledávka vzniká již se vznikem samotného závazku (např. uzavřením smlouvy). Nicméně i Nejvyšší soud někdy hovoří o vzniku práva na plnění (pohledávky) až v okamžiku naplnění dalších předpokladů, nikoliv již v okamžiku vzniku závazku. Podle NS tak např.:

Daný problém tkví v tom, že hovoří-li se v právní praxi o vzniku práva na plnění (pohledávky), nemá se tím vždy na mysli již okamžik, kdy vznikl závazek, jehož obsahem je daná pohledávka (např. uzavření smlouvy). Někdy se tím má na mysli až okamžik, kdy došlo k naplnění posledního předpokladu, který věřiteli bránil v tom, aby mohl svou pohledávku zesplatnit ve smyslu § 1958 odst. 2 ObčZ. Jak je vidět z příkladů výše, dosavadní judikatura takto typicky přistupovala v synallagmatických závazcích k peněžitým dluhům, jež jsou úplatou za nepeněžité (věcné) protiplnění.¹⁴

Tato terminologie, používaná zejména v soudní praxi, byla v minulosti předmětem kritiky.¹⁵ Výše demonstrovaná terminologická nedorozumění jsou však nakonec jen důsledkem již zmíněné absence jednotných teoretických základů týkajících se vzniku, zániku a uplatňování práv a povinností, což je spíše úkolem právní teorie než praxe.

Pro účely předloženého článku – jehož ambicí není chybějící teoretické základy položit – postačí, že zde byla na konkrétních příkladech demonstrována nezbytnost obezřetného čtení právních textů (normativních i nenormativních), neboť obsah, který jednotlivé texty připisují pojmům „právo na plnění“ či „pohledávka“, resp. „dluh“, se může podstatně lišit. V tomto článku každopádně preferuji „tradiční“ význam daných pojmů, jak byl nastíněn v předchozích částech I.1 a I.2.

3. Nárok a vymahatelnost pohledávky u soudu

Preferovaným způsobem zániku dluhu (přinejmenším dluhu s jednorázovým plněním) je jeho řádné a včasné splnění. To se ale z různých důvodů nemusí povést. Nesplní-li dlužník dluh včas, nastává jako další vývojové stadium prodlení. Dlužníka v prodlení za pravidelného běhu věcí jednak mohou stihnout nepříznivé právní následky prodlení, jednak věřiteli zpravidla¹⁶ vzniká možnost pohledávku důvodně uplatnit u soudu. Věřiteli vzniká podle tradiční tuzemské civilistiky tzv. nárok.

Pojem nároku sice nebyl vždy jednotně vnímaný, ale podle převažujícího názoru je nárok

„vlastnost občanského subjektivního práva, která spočívá v tom, že není-li povinnost odpovídající právu plněna dobrovolně, může subjekt práva plnění povinnosti vymáhat (vynucovat), a to i proti vůli povinné osoby občanského práva, tj. autoritativně“.¹⁷

Většina autorů přitom spojuje okamžik vzniku nároku právě s okamžikem splatnosti práva.¹⁸

Podá-li věřitel žalobu dříve, než se jeho pohledávka stane splatnou, půjde to k jeho tíži. I vzhledem k § 154 odst. 1 OSŘ platí, že pokud do okamžiku rozhodnutí soudu dlužník dluh:

1. Úvod

V českém právu je samozřejmostí, že za pravidelného běhu věcí se dlužník, který včas nesplnil svůj dluh (přinejmenším dluh s jednorázovým plněním), ocitá bez dalšího v prodlení a bez dalšího ho stíhají i z toho plynoucí nepříznivé právní následky. Jak ukáže krátký exkurz, v jiných právních řádech tento automatismus (nesplnění ➝ prodlení ➝ nepříznivé právní následky) tak samozřejmý být nemusí. Provedená komparace umožní lépe pochopit význam splatnosti v českém právu i systematiku české právní úpravy.

2. Zahraniční právní řády

V komparativních odborných textech se pravidelně poukazuje na tento základní (leč zjednodušený) rozdíl mezi kontinentálními právními řády a common law:

Přístup kontinentálních právních řádů má svůj původ v římském právu, kde se výzva věřitele, která musela předcházet prodlení dlužníka, označovala jako interpelace (interpellatio).²³ Typickým příkladem je francouzské právo, kde je uplatnění mnoha prostředků nápravy podmíněno „uvedením do prodlení“ (mise en demeure). Podobně třeba v německém právu je podle § 286 odst. 1 BGB obecně předpokladem prodlení (Verzug) doručení výzvy (Mahnung) dlužníkovi.

Výzva má v těchto právních řádech zejména informovat dlužníka, že čas pro plnění jeho dluhu vypršel a že věřitel opravdu chce, aby plnil.²⁴ Má také zajistit, aby nebylo pro dlužníka překvapivé, že ho stihnou nepříznivé právní následky, které jsou s prodlením spojeny, tedy zajistit, aby si byl dlužník existence svého dluhu vědom.²⁵ Tím vším plní výzva z pohledu dlužníka zejména ochrannou funkci.

Výzva není nezbytná vždy. Někdy se právní následky nesplnění prosadí i bez ní. Takové výjimky se v jednotlivých kontinentálních právních řádech liší a jde o různé případy, kdy by lpění na výzvě bylo zbytečné nebo nespravedlivé – např. je-li včasné plnění zjevně nezbytné, odmítne-li výslovně dlužník plnit, poruší-li dlužník povinnost spočívající v omittere, nebo jde-li o vrácení kradené věci (poslední výjimka plyne již z římskoprávní zásady fur semper in mora).²⁶

Prakticky nejvýznamnější je výjimka představovaná zásadou dies interpellat pro homine (den upomíná namísto člověka). Podle této zásady, která se v různých kontinentálních právních řádech prosazuje s různou intenzitou, není výzvy třeba, je-li předem dostatečně přesně určeno, kdy musí být dluh splněn. Jinak řečeno, následky nesplnění nastupují automaticky již tím, že dluh nebyl v daný čas splněn. Uvedená zásada je opodstatněna tím, že dlužník dobře ví, kdy má plnit, a lze proto od něj očekávat přesnost; naopak po věřiteli nelze požadovat, aby monitoroval každou svou pohledávku a aktivně se zasazoval o její splnění.²⁷

Naproti tomu v anglickém právu je výchozím pravidlem, že výzvy obecně není k uplatnění prostředků nápravy nesplnění zapotřebí.²⁸

Vzhledem k tomu, že zásada dies interpellat pro homine uplatňovaná v kontinentálních právních řádech rozdíly mezi common law a kontinentálními právními řády částečně stírá, lze za největší rozdíl mezi oběma skupinami právních řádů označit případy, kdy smlouva o času plnění mlčí. Pak totiž anglické právo vychází z toho, že dlužník musí dluh splnit sám od sebe, a to v přiměřeném čase (within a reasonable time).²⁹ Oproti kontinentálním právním řádům se uplynutím této lhůty může věřiteli i bez jakékoliv výzvy otevřít cesta k využití prostředků nápravy. Na daném principu je postaven i čl. 33 písm. c) CISG a po jeho vzoru i čl. 7:102 odst. 3 PECL, čl. III-2:102 odst. 1 DCFR nebo čl. 6.1.1 UPICC.

3. České právo

České právo dospívá ke stejnému systémovému řešení jako kontinentální právní řády, nicméně poněkud jinou cestou.³⁰ Ze zákona lze dovodit následující systematiku:

Česká systematika má svůj původ již v obecném zákoníku občanském, který také podmiňoval výzvou povinnost plnit jako takovou, a nikoliv pouze aktivaci následků porušení povinnosti.³¹ Od této základní systematiky, kterou pojmenoval a teoreticky rozebral již v 50. letech minulého stol. V. Knapp,³² se neodchýlil ani žádný z později platných právních předpisů na našem území. Proto jde i dnes o vhodný způsob strukturování výkladu příslušných ustanovení občanského zákoníku.

Rozdílný mechanismus aktivace následků nesplnění v českém právu oproti mnohým kontinentálním právním řádům je také důvodem specifické české terminologie. Za „splatný“ se totiž v kontinentálních právních řádech označuje zpravidla i dluh, u kterého není předem určeno, kdy ho má dlužník splnit, a věřitel dlužníka doposud ke splnění nevyzval. Tak je tomu např. v německém právu, kde se za splatnou (fällig) označuje i pohledávka v režimu § 271 odst. 1 BGB (ekvivalent českého § 1958 odst. 2 ObčZ),³³ nebo v právu švýcarském, kde tato terminologie velmi zřetelně plyne už ze zákona.³⁴ Podobně je tomu i v mnohých románských právních řádech.

Původ terminologie užívané v těchto kontinentálních právních řádech lze spatřovat již v římskoprávní zásadě quod sine die debetur, statim debetur (co se dluží bez určeného času plnění, dluží se ihned). Proto je možné se v českých učebnicích římského práva dočíst, že pokud není čas plnění předem určen, „nastává [s]platnost ihned po vzniku obligace“,³⁵ zatímco v českých učebnicích závazkového práva se pravidelně uvádí, že v takovém případě „splatnost [dluhu] nastává na základě věřitelovy výzvy k plnění“.³⁶ Jinými slovy, zatímco ve většině kontinentálních právních řádů se výzva (interpelace) vztahuje k dluhu, který se již označuje jako „splatný“, v českém právu se výzvou dluh teprve zesplatní. Vzhledem ke společné legislativní historii není překvapením, že podobně „splatnost“ vnímají v Rakousku. I tam je třeba výzvou (Einmahnung) dluh teprve zesplatnit (fälligstellen).³⁷

1. Definice

Ještě před podrobnějším rozborem splatnosti se budu věnovat výrazu „čas plnění“. V tuzemské odborné literatuře i judikatuře se tento výraz, jehož dřívějšími ekvivalenty byly „doba splnění“ či „doba plnění“,³⁸ často ztotožňoval se splatností, tj. oba výrazy se používaly v podstatě jako synonyma. Nicméně se stále pevnějším teoretickým ukotvením, kterého se v posledních letech v českém závazkovém právu dostává pojmu „splnitelnosti“ dluhu, bývá v souvislosti s časem plnění pojednáváno nejen o splatnosti, nýbrž právě i o splnitelnosti dluhu.

Odpovídá tomu i systematika občanského zákoníku, který výraz „čas plnění“ používá jako skupinový nadpis pro § 1958–1967 ObčZ, přičemž ne všechna tato ustanovení normují pouze o splatnosti dluhu. Např. § 1961, 1962 či 1967 ObčZ se týkají i splnitelnosti. V tomto smyslu lze proto čas plnění definovat jako modalitu plnění dluhu, která určuje časové parametry (s)plnění dluhu, a to jednak kdy dluh smí být (s)plněn, jednak kdy musí být (s)plněn. Pro srovnání – v Německu plyne tento širší význam výrazu „čas plnění“ (Leistungszeit) již ze zákona, neboť § 271 BGB ho používá jako svůj nadpis a současně výslovně normuje jak o tom, kdy dluh smí, tak o tom, kdy musí být (s)plněn.³⁹ S obdobným, širším, vymezením „času plnění“ se lze setkat i v rakouské právní literatuře.⁴⁰

Výraz „čas plnění“ se také používá v ještě trochu jiném významu: může jít o samotné časové určení (termín či lhůtu), v jehož průběhu má ke (s)plnění dluhu dojít. Jinak řečeno, může jít o časové určení, ze kterého se splnitelnost a splatnost teprve dovozují. V tomto smyslu používá občanský zákoník výraz „čas plnění“ v textu jednotlivých ustanovení § 1958 a násl. ObčZ, ale i na mnoha jiných místech.

Lépe to lze demonstrovat na příkladu: Ujednají-li si strany, že dlužník je povinen splnit dluh „v dubnu“, je právě „duben“ oním časovým určením (časem plnění). Z tohoto časového určení bude při absenci jiných skutkových okolností možné dovodit, že dluh bude přinejmenším od 1. 4. splnitelný (dlužník ho bude smět splnit) a dne 30. 4. se stane i splatným (dlužník ho bude muset splnit). Tak je tomu alespoň u dluhů s jednorázovým plněním (typicky spočívajícím v dare či jednorázovém facere).

Naproti tomu dluhy s déletrvajícím plněním (typicky spočívajícím v omittere, pati či nepřetržitém facere), u kterých je nezbytné plnit po určitý časový úsek nepřetržitě, se stávají splatnými zpravidla již na začátku určeného času plnění a jsou nadále nepřetržitě splatné, a to až do konce určeného času plnění.⁴¹ S tím koresponduje i počátek běhu promlčecí lhůty u těchto dluhů, jenž není navázán na splatnost, nýbrž až na porušení povinnosti.⁴²

2. Způsoby určení času plnění

Čas plnění může být určen v jedné ze dvou základních podob, ve kterých se v právu vyskytuje čas obecně,⁴³ a sice jako:

V kontextu času plnění dluhu se pro označení těchto dvou podob času plnění používají pojmy:

1. Definice

Normativně relevantním je takový význam výrazu „splatnost“, který vystihuje okamžik, kdy dlužník za pravidelného běhu věcí musí svůj dluh (s)plnit.⁴⁶ Jak jsem předeslal již v části I.1, slůvko „musí“ je třeba vykládat v kontextu nesplnění (porušení smlouvy): ne(s)plní-li dlužník splatný dluh, nastává prodlení,⁴⁷ za což mohou dlužníka za pravidelného běhu věcí stihnout nepříznivé právní následky. K okolnostem, které mohou „pravidelný běh věcí“ narušit a způsobit, že dlužník navzdory splatnosti plnit nemusí (tzv. liberační důvody), viz část V.

Každý existující dluh je buď splatný, anebo (ještě) ne (tertium non datur). Právní řád pak spojuje s dluhy různé právní následky podle toho, v jakém z těchto dvou vývojových stadií se nachází. Splatnost neztrácí svou relevanci ani poté, co se dlužník případně dostane do prodlení. Nejde-li totiž o fixní závazek (§ 1980 ObčZ), prodlení nemá zprošťující (remisorní) účinky. I prodlévající dlužník tak stále musí dluh splnit a každým dalším okamžikem, ve kterém dluh neplní, porušuje svou povinnost plnit, a to – alespoň u smluvních závazků – většinou do okamžiku, než věřitel odstoupí od smlouvy (§ 1969 ObčZ).⁴⁸

„Splatnost“ je každopádně velmi verzatilním výrazem. Někdy se tento pojem používá tak, že nic nevypovídá o času plnění dluhu – např. ve větě „Tento dluh je splatný v sídle věřitele.“ uvozuje nikoliv čas, nýbrž místo plnění. I když je ale daný pojem užit v souvislosti s časem plnění, stále se může použít jak jako podstatné jméno, tak jako jméno přídavné.

Jako podstatné jméno zpravidla vystihuje časový okamžik, kdy dlužník musel nebo bude muset dluh splnit poprvé, tedy okamžik, kdy se dluh poprvé stal splatným („Tento dluh už je 30 dnů po splatnosti.“), nebo kdy se má poprvé splatným stát („Splatnost dluhu nastane zítra.“).⁴⁹ Obdobný význam má i hojně používané slovní spojení „den splatnosti“.⁵⁰

Jako jméno přídavné pak splatnost vystihuje zpravidla určitou vlastnost dluhu podle toho, zda dlužník dluh splnit už musí („Tento dluh už je více než měsíc splatný.“), anebo ještě ne („Tento dluh je ještě nesplatný.“).⁵¹

2. Limity konceptu splatnosti

Je třeba připustit, že koncept splatnosti má své limity. Především přesné určení okamžiku, kdy se dluh stává splatným, je významně ztíženo rozmanitostí podob, které může dluh mít. Dluhované plnění může být peněžité či nepeněžité, může být jednorázové, opakující se či déletrvající a může znít na různé chování (dare, facere, omittere, pati). Čas plnění může být určen termínem či lhůtou, a to s přesností na dny, ale i na větší či menší časové jednotky. Z pohledu místa plnění může jít o dluh donosný či odnosný. Může, ale také nemusí být relevantní obvyklá denní doba (§ 602 ObčZ), popř. provozní doba (§ 434 ObčZ). Situaci znesnadňuje i fakt, že pojem „splatnosti“ v obecném závazkovém právu se může lišit od vnímání splatnosti ve zvláštních právních odvětvích: např. ve směnečném právu se vychází z toho, že je-li den splatnosti nepracovním dnem, zůstává tento den dnem splatnosti (sic), nicméně platebním dnem (tj. dnem, ve kterém je možné směnku poprvé předložit k placení) se stává až nejblíže následující pracovní den.⁵²

Vše právě uvedené (a nejen to) má vliv na to, kdy a jak přesně má (s)plnění dluhu proběhnout a zda dlužník opravdu musí za daných okolností plnit, resp. k jakým právním následkům povede případné ne(s)plnění. Je proto třeba tuto skutečnost při řešení konkrétních případů brát v potaz a akceptovat, jednak že může někdy být nejednoznačné, kdy přesně se určitý dluh stal či měl stát splatným, jednak že určení splatnosti dluhu není samoúčelné, nýbrž je prostředkem k nalezení konkrétních práv a povinností stran závazku, přičemž tato práva a povinnosti je třeba vždy nalézat ve světle všech relevantních okolností.

3. Běžné peněžité dluhy

Peněžité dluhy, které vzešly z běžného obchodniho styku – typicky jako úplata za věcné protiplnění (zboží či službu) – a které mají čas plnění určený s přesností na dny („běžné peněžité dluhy“), jsou prototypem dluhu, na kterém lze dobře demonstrovat splatnost a její návaznost na další právní instituty (zejména prodlení a promlčení). Současně na nich lze demonstrovat i výše nastíněné limity konceptu splatnosti, neboť ani u takto „obyčejného“ typu dluhu není na odpovědích na některé základní otázky shoda.

Je-li čas plnění určen termínem, běžné peněžité dluhy se stávají splatnými v tento určený den. Je-li čas plnění určen lhůtou, stávají se splatnými v poslední den dané lhůty.⁵³ V zažité právnické mluvě, která nachází svůj odraz i v legislativě,⁵⁴ se v obou případech (termín i lhůta) takto určený den označuje jako den (datum) splatnosti.

Existuje nicméně spor o to, zda označovat dluh za splatný až ke konci dne splatnosti, jak uvádí J. Šilhán,⁵⁵ anebo již od začátku dne splatnosti, jak s odkazem na § 601 odst. 1 ObčZ kontruje J. Handlar.⁵⁶

Jde-li o běžné peněžité dluhy, počátkem dne splatnosti se pro dlužníka nic nemění, co se týče jeho povinnost zaplatit dluh. Žádná bezprostřední povinnost plnit mu ještě nevzniká, neboť má na plnění celý den. Žaloval-li by věřitel dlužníka už ráno v den splatnosti, soud by musel – pokud by, čistě hypoteticky, o žalobě ještě týž den rozhodoval – žalobu zamítnout jako předčasnou, protože dlužník smí zaplatit klidně až těsně před koncem dne splatnosti (např. v 23:59 hod.).

Pojetí J. Šilhána je proto technicky preciznější, neboť – v souladu s definicí splatnosti uvedenou v části IV.1 – vystihuje až právně relevantní okamžik (pomyslnou vteřinu), kdy už dlužník opravdu musí dluh splnit, neboť se jinak (o jednu pomyslnou vteřinu později) dostane do prodlení. Na druhou stranu pojetí J. Handlara může být přirozenější a srozumitelnější pro právníky i právní laiky. Zřídkakdy totiž závisí nějaký právní následek na tom, kdy přesně v rámci dne (v kolik hodin) se běžný peněžitý dluh stal splatným. V právnické i laické mluvě se tak dluh běžně označuje za splatný po celý den splatnosti, aniž by za tím stála nějaká věcná úvaha.⁵⁷ Až na tom ale nějaký právní následek záviset bude, bude třeba takový případ pečlivě posoudit podle okolností.

Prvním dnem případného prodlení, od kterého teprve dlužníka tíží povinnost platit úroky z prodlení či jiné následky prodlení, je den následující po dni splatnosti.⁵⁸ Prodlení končí, jakmile dlužník dluh splní.⁵⁹ Přestože se splatnost běžných peněžitých dluhů zpravidla určuje jen s přesností na dny, není důvod protahovat stav prodlení až do konce dne, splní-li dlužník třeba už nad ránem.⁶⁰ Je nicméně ustáleno, že věřitel má právo na úroky z prodlení i za den, v němž dluh splněním zanikl.⁶¹

Je nesporné, že splatnost je rozhodující i pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty běžných peněžitých dluhů.⁶² Ta podle § 619 odst. 1 ObčZ počíná běžet „ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé“. Různí se však názory na to, zda její počátek vztahovat již ke dni splatnosti,⁶³ anebo až ke dni následujícímu po dni splatnosti (tj. prvnímu dni prodlení).⁶⁴ Daná otázka neměla jednoznačnou odpověď ani podle obdobně formulovaného § 101 ObčZ 1964, podle kterého běžela promlčecí lhůta „ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“.⁶⁵

Kloním se spíše k názoru, že promlčecí lhůta počíná běžet až ode dne následujícího po dni splatnosti. Až v tento den se dlužník ocitá v prodlení. Dříve vůči němu věřitel nic „uplatnit“ nemůže, což plyne jak z příkladu s předčasnou žalobou uvedeného výše, tak z § 1969 ObčZ (a contrario). Žádné závažné argumenty, které by tento jednoznačný jazykový výklad měly překonat, jsem v odborné literatuře,⁶⁶ ani judikatuře⁶⁷ nezaznamenal.

1. Úvod

Jakmile se dluh stane splatným, musí ho dlužník (s)plnit, jinak ho za pravidelného běhu věcí stihnou nepříznivé právní následky. Určité okolnosti, tzv. liberační důvody, však mohou „pravidelný běh věcí“ narušit a způsobit, že dlužník plnit nemůže, ani kdyby chtěl, popř. by plnit mohl, ale nelze to po něm spravedlivě požadovat. Liberační důvody umožňují dlužníkovi se zprostit nepříznivých právních následků (všech nebo alespoň některých), které by ho za pravidelného běhu věcí stihly.⁶⁸

2. Vliv liberačních důvodů na splatnost dluhu a prodlení

Liberační důvody nemění nic na tom, že dochází k nesplnění (porušení smlouvy),⁶⁹ a tedy že se dlužník formálně vzato ocitá v prodlení. Nesplnění i prodlení jsou totiž ryze objektivní kategorie.⁷⁰ Daný závěr poměrně zřetelně plyne už ze zákona, konkrétně z § 1968 věty druhé ObčZ, podle které pokud dlužník nemůže plnit v důsledku prodlení věřitele (což je typickým liberačním důvodem), pak „není za prodlení odpovědný“. Uvedený dovětek není příliš povedený mj. proto, že slovo „odpovědnost“ v něm má význam civilní sankce, ačkoliv tento význam odpovědnosti chtěl zákonodárce opustit (srov. § 24 ObčZ a důvodovou zprávu k němu). Jeho význam je ale zřejmý: prodlení sice nastává, ale dlužníka nestíhají s prodlením spojené nepříznivé právní následky.⁷¹ Jde o významný koncepční posun oproti předchozí právní úpravě, kdy zákon výslovně normoval, že nemohl-li dlužník plnit v důsledku prodlení věřitele, v prodlení vůbec nebyl (§ 520 ObčZ 1964 a § 365 ObchZ). Praktické důsledky jsou nicméně zanedbatelné.⁷²

Platí-li, že dlužník je i navzdory důvodnému uplatnění liberačního důvodu v prodlení (leč za prodlení není odpovědný), nelze podle mého názoru dospět k jinému závěru, než že uplatnění liberačního důvodu nemění nic ani na splatnosti dluhu. Jinak bychom připustili, aby byl v prodlení dlužník, jehož dluh není splatný, což však není myslitelné.⁷³ Myslitelné je pouze opačné nastavení: dluh je již splatný, avšak prodlení nenastává. Většinou sice nesplnění splatného dluhu vede záhy k prodlení, předpoklady vzniku prodlení jsou ale otevřeny smluvní modifikaci, takže strany si mohou např. ujednat určitou dodatečnou podmínku vzniku prodlení.⁷⁴ Pro zajímavost – v rakouské právní literatuře se vzhledem k právě řečenému někdy činí rozdíl mezi pouhou splatností (Fälligkeit) a bezprostřední povinností plnit (Leistungspflicht).⁷⁵

Tento teoretický závěr je v praxi nutné používat obezřetně. Normuje-li nějaký text (ať smluvní či zákonný) o „splatnosti“, jeho autor nemusel nezbytně vycházet z toho, že liberační důvody nemají na splatnost dluhu vliv, pročež je třeba takový text pečlivě vykládat. Tak např. podle § 363 odst. 1 písm. e) InsZ rozhodne soud o přeměně reorganizace v konkurs, jestliže

„dlužník… v podstatném rozsahu neplní své jiné splatné peněžité závazky“.

Může se stát, že dlužník nebude své dluhy plnit kvůli prodlení věřitelů (např. mu věřitelé odmítají sdělit čísla svých bankovních účtů). To by nic neměnilo na splatnosti jeho dluhů. Hypotéza daného pravidla by tak byla naplněna a soud by formálně vzato měl reorganizaci změnit v konkurs. Účel pravidla však zjevně velí, aby soud v takové situaci reorganizaci v konkurs neměnil.

Stejně obezřetně se ostatně musí vykládat i jakékoliv smluvní či zákonné normativní texty, jejichž hypotézou je dlužníkovo prodlení. V českém právním řádu totiž kromě § 1970 ObčZ neexistuje pravidlo, které by výslovně vylučovalo ze své působnosti případy, kdy dlužník sice je v prodlení, ale není za ně odpovědný. Přesto je zcela zjevné, že v podstatě všechna pravidla, jejichž hypotézou je dlužníkovo prodlení, je třeba vykládat tak, že se použijí toliko na dlužníka, který je v prodlení a zároveň není následků prodlení zproštěn, neboli – slovy zákona – na dlužníka, který je za své prodlení odpovědný.⁷⁶

3. Vybrané liberační důvody

Typickým liberačním důvodem je prodlení věřitele (§ 1975 ObčZ). Vyžaduje-li se ke splnění dluhu aktivní přijetí plnění věřitelem nebo jeho předchozí součinnost a věřitel plnění nepřijme nebo potřebnou součinnost neposkytne, dlužník nemůže dluh (s)plnit. Za pravidelného běhu věcí by dlužníka stíhaly nepříznivé následky prodlení, ale kvůli prodlení věřitele tyto následky nenastávají, dlužník je jich zproštěn. Na splatnosti dluhu se ale nic nemění.⁷⁷

Typickým příkladem věřitelovy nezbytné součinnosti jsou odnosné (výběrné) dluhy, tj. dluhy s místem plnění v dlužníkově bydlišti nebo sídle (§ 1955 odst. 1 věta první ObčZ). Ujednají-li si strany čas plnění na určitý den, odnosný dluh se v tento den stane splatným, i když si věřitel pro plnění nakonec nepřijde (§ 1958 odst. 1 ObčZ). Nepříznivé právní následky prodlení však dlužníka nestihnou.⁷⁸

Na odnosných dluzích lze dobře demonstrovat specifičnost českého přístupu k zásadě dies interpellat pro homine (viz část II). Ostatní kontinentální právní řády totiž zpravidla vychází z toho, že smyslem této zásady – jako výjimky z obecného pravidla, že dlužníka je za účelem aktivace následků prodlení nejprve třeba ke splnění dluhu vyzvat – je, že pokud dlužník čas plnění dluhu zná a věřitelova součinnost není při plnění dluhu nezbytná nebo je omezená pouze na pasivní přijetí plnění, je jakákoliv věřitelova dodatečná aktivita zbytečná, a tudíž prodlení může nastat automaticky již marným uplynutím určeného času plnění.⁷⁹ U odnosných dluhů tento automatismus možný není, protože věřitel si musí plnění u dlužníka aktivně vyzvednout. Proto se v některých kontinentálních právních řádech použití zásady dies interpellat pro homine omezuje pouze na donosné dluhy, zatímco u dluhů odnosných je k aktivaci následků prodlení – bez ohledu na to, zda byl onen dies (čas plnění) předem určen – zapotřebí určité věřitelovy aktivity.⁸⁰

Ustanovení § 1958 odst. 1 ObčZ žádné omezení, podle kterého by se nemělo použít na odnosné dluhy, neobsahuje. Někdo by tedy mohl namítnout, že i když se § 1958 odst. 1 ObčZ tváří tak, že se zásada dies interpellat pro homine použije i na odnosné dluhy, fakticky se na ně nepoužije, popř. je přinejmenším významně oslabena, neboť pokud si věřitel plnění nevyzvedne, pouhým uplynutím času plnění nebudou dlužníka právní následky prodlení stíhat.⁸¹

Odnosné dluhy jsou vůbec zajímavým předmětem zkoumání z pohledu splatnosti. Postup při jejich splnění je totiž poněkud jiný než u běžných peněžitých dluhů (viz část IV.3). Zatímco u běžných peněžitých dluhů, resp. obecně u dluhů donosných, je věcí dlužníka, kdy přesně se v rámci vymezeného času plnění rozhodne dluh splnit, u odnosných dluhů obecně platí, že konkrétní okamžik plnění si vybírá věřitel.⁸² Tento závěr je ustálen i v soudobém rakouském právu, kde se oprávnění dlužníka určit si u donosného dluhu přesný čas plnění dovozuje z § 906 ABGB (ekvivalent § 1926 odst. 1 věty první ObčZ).⁸³

Dlužník odnosného dluhu tak zpravidla musí být na příchod věřitele připraven po celý den splatnosti a stejně tak věřitel donosného dluhu musí být připraven na příchod dlužníka, je-li zapotřebí, aby věřitel plnění aktivně přijal. Obecně lze tentýž princip použít, i pokud je čas plnění určen delším časovým obdobím (např. celý týden či měsíc). Zde je nicméně kromě zvážení konkrétních skutkových okolností namístě limitace principem poctivosti (§ 6 ObčZ), na základě kterého se podle okolností může po jedné nebo druhé straně závazku vyžadovat avízo. Konkrétněji může být povinnost dlužníka nebo věřitele limitována i zvyklostmi (např. že se neobchoduje v nepracovní dny) nebo obvyklou denní dobou (§ 602 ObčZ), popř. provozní dobou (§ 434 ObčZ).⁸⁴ Pravidlo, že si konkrétní okamžik plnění odnosného dluhu vybírá věřitel, se použije i v režimu předem neurčeného času plnění (§ 1958 odst. 2 ObčZ), avšak nikdy ne dříve, než dlužníkovi uplyne lhůta k plnění spuštěná věřitelovou výzvou, jinak by věřitel vlastně připravil dlužníka o lhůtu, na kterou má právo.⁸⁵

Liberačními důvody jsou kromě prodlení věřitele i případy, kdy zákon dává dlužníkovi právo plnění odepřít, např. díky námitce nesplněné smlouvy (§ 1911 ObčZ), námitce nejistoty (§ 1912 ObčZ) nebo v důsledku nevydání kvitance (§ 1949 odst. 2 ObčZ). I zde se dluh stává (popř. zůstává) splatným, nepříznivé následky prodlení však dlužníka nestíhají.⁸⁶

Doposud zmíněným liberačním důvodům je společné, že jejich příčina je na straně věřitele. Dlužníku ale může znemožnit plnění i náhoda, tedy zjednodušeně řečeno událost, za kterou neodpovídá ani dlužník, ani věřitel.⁸⁷ I u náhody platí, co bylo řečeno u jiných liberačních důvodů: nemůže-li dlužník plnit v důsledku náhody, žádný vliv na splatnost dluhu ani dlužníkovo prodlení to nemá. Náhoda může dlužníka toliko zprostit nepříznivých právních následků prodlení. Nicméně na rozdíl od již uvedených liberačních důvodů nelze říci, že by náhoda mohla dlužníka vždy zprostit všech následků. Např. v deliktním právu je ustálena zásada casus a nullo praestatur (za náhodu nikdo neodpovídá), tudíž – bude-li nastalá náhodná okolnost splňovat kritéria příslušné liberační skutkové podstaty (typicky § 2913 odst. 2 ObčZ) – dlužníka zpravidla nebude stíhat následek v podobě povinnosti nahradit prodlením způsobenou újmu. U jiných následků prodlení, než je povinnost nahradit újmu, je třeba posuzovat, zda vůbec náhoda může být liberačním důvodem, jednotlivě.⁸⁸

1. Úvod

Již určená splatnost dluhu se může změnit. Kromě případů, kdy splatnost dluhu změní soud (např. podle § 1766 odst. 1 ObčZ) či výjimečně zákon (např. § 5 odst. 1 zákona č. 177/2020 Sb. reagujícího na pandemii COVID-19), ji samozřejmě mohou změnit samy strany závazku. Právní kvalifikaci takové změny ztěžuje fakt, že tuzemská právní teorie ani praxe doposud nedospěly k jednotnému výkladu a terminologii týkající se „změn v obsahu závazku“, jak zní nadpis § 1901 až 1907 ObčZ. Kýžené jednoty se nepodařilo dosáhnout ani v režimu předchozí právní úpravy, kdy NS např. jednou posoudil změnu splatnosti dluhu jako (privativní) novaci, jindy nikoliv, aniž by z jednotlivých rozhodnutí byly seznatelné důvody odlišného posouzení.⁸⁹ Přitom účinky (privativní) novace se od účinků jiných změn v obsahu závazku mohou lišit velmi významně.

Z doposud publikovaných názorů je každopádně zřejmý trend akcentovat především nezbytnost zjišťování vůle stran.⁹⁰ Daný trend je v souladu s náhledem ÚS, který v minulosti právě v kontextu změn v obsahu závazku pokáral NS za jeho nedostatečný zřetel na vůli stran.⁹¹ Mám tak za to, že podle okolností může být splatnost změněna (v obecném slova smyslu) jak v rámci (privativní) novace ve smyslu § 1902 věty první ObčZ, kdy se dosavadní závazek ruší a nahrazuje závazkem novým, tak v rámci prosté změny v obsahu závazku, kdy dluh trvá dál a pouze se mění jeho splatnost.⁹² V dalším textu se věnuji pouze posledně uvedenému případu.

2. Jednotlivé případy změny splatnosti

Pokud v okamžiku účinnosti změny splatnosti:

Změní-li strany splatnost dluhu, s jehož plněním už dlužník tou dobou prodlévá, vznikají tři různá období, ve kterých mohou dlužníka potenciálně stíhat následky prodlení:

U období sub 1 leží podle mého názoru řešení již v obecných teoretických východiscích týkajících se vzniku a zániku práv a povinností. Do účinnosti dohody o změně splatnosti je totiž dlužník v prodlení. Dochází tak k nesplnění a ke vzniku s tím spojených právních následků (např. vzniku povinnosti zaplatit úroky z prodlení nebo smluvní pokutu). Vznikly-li již tyto následky, jen ze zákonem předvídaných důvodů mohou zaniknout (zánik závazků upravuje část čtvrtá, hlava I, díl 7 ObčZ). Pouhá změna splatnosti mezi takové důvody nepatří. Vzhledem k tomu, že neshledávám žádné závažné důvody, pro které by dohoda o změně splatnosti měla automaticky „ex tunc anulovat“ již nastalé prodlení, podle mého názoru budou dlužníka obecně tížit právní následky jeho předchozího prodlení, a to i navzdory posunu splatnosti. Stranám to samozřejmě nebrání se na zániku již vzniklých „sankčních“ povinností dohodnout (§ 1995 odst. 1, popř. § 1981 ObčZ).

U období sub 2 leží podle mého názoru řešení v samotné definici prodlení. Změní-li se splatnost dluhu, dlužník od té chvíle v prodlení není, protože již neplatí, že svůj dluh „včas neplní“ (§ 1968 věta první ObčZ). Logicky ho tak od tohoto okamžiku nemohou stíhat žádné právní následky prodlení. Stranám to samozřejmě nebrání se dohodnout, že navzdory posunu splatnosti bude dlužník (všechny či jen některé) následky prodlení nést, jako by v prodlení byl i nadále. Tento zdánlivý nonsens, tj. že dlužník, který není v prodlení, musí např. platit úroky z prodlení (sic), by byl odůvodněn právě dohodou stran a dlužníkovým předchozím prodlením.

U období sub 3 není sporu, že prodlení a s ním spojené nepříznivé právní následky se odvíjí až od případného nesplnění dluhu podle nově ujednané splatnosti. Situace je tak vesměs stejná, jako by nedošlo ke změně splatnosti, ale k jejímu originálnímu určení. Pro účely jiných právních institutů než prodlení zákon může přece jen spojovat určité právní následky s původní splatností (viz např. § 1885 odst. 2 nebo § 1989 odst. 2 ObčZ).

Výše navržená řešení jsou v souladu s ustáleným výkladem § 1973 ObčZ (resp. § 521 ObčZ 1964 jako jeho předchůdcem), který o posunu splatnosti normuje, byť jen v omezeném rozsahu: jen ve vztahu k úrokům z prodlení a jen ve vztahu k dohodě stran, že bude dluh plněn ve splátkách.⁹³

Soudní praxe vykládá dané pravidlo tak, že se ze všech tří výše uvedených období vztahuje jen na úroky z prodlení za období sub 2, tedy od účinnosti dohody do nově ujednané splatnosti každé splátky.⁹⁴ Úroky z prodlení za toto období tak při absenci odchylné dohody stran nemusí dlužník platit. Naopak právo věřitele na již vzniklé úroky z prodlení za období sub 1 není posunem splatnosti ani pravidlem v § 1973 ObčZ dotčeno.

S tímto výkladem soudní praxe se ztotožňuje i odborná literatura.⁹⁵ Ojedinělý opačný názor prezentuje P. Horák, který vykládá § 1973 ObčZ extenzivněji: chce-li si věřitel zachovat právo na již dospělé úroky z prodlení, musí si to rovněž vyhradit, jinak má podle něj dohoda účinky ex tunc (jako by dlužník v prodlení nebyl ani před účinností dohody).⁹⁶ Přestože P. Horák cituje na podporu svého názoru odbornou literaturu, ze které se souhlasný názor nepodává,⁹⁷ je třeba připustit, že dikce § 1973 ObčZ tento výklad umožňuje. Nicméně z důvodů, které jsem uvedl o několik odstavců výše (obecným východiskem je, že posun splatnosti nic nemění na již nastalém prodlení a že již vzniklé „sankční“ povinnosti mohou zaniknout jen právem předvídaným způsobem), se nedomnívám, že by tento výklad měl převážit. Nesvědčí pro něj ani argumenty historické, resp. úmysl zákonodárce, neboť § 1973 ObčZ doznal oproti § 521 ObčZ 1964 jen kosmetických změn, přičemž výklad § 521 ObčZ 1964, jak byl shrnut v předchozím odstavci, se ustálil již v éře socialismu (před tzv. velkou novelou šlo o § 89 ObčZ 1964).⁹⁸ Lze proto mít za to, že zákonodárce tento ustálený výklad převzal. Konečně nelze pominout, že v praxi se splatnost posouvá většinou bezúplatně, čímž by se výklad P. Horáka dostával do hodnotového rozporu s § 1747 ObčZ.

Při výkladu § 1973 ObčZ či jeho předchůdců se nikdy nepřikládal žádný zvláštní význam požadavku na „výslovnost“ dohody o tom, že věřiteli zůstane zachováno právo na úroky z prodlení za období sub 2. Je to tak správně, protože neexistuje žádný rozumný důvod, proč by takové dohody nemohlo být dosaženo konkludentně; § 1973 ObčZ je typickým příkladem ustanovení, ve kterém zákonodárce požadavkem výslovnosti nevylučuje konkludentní jednání, nýbrž jen požaduje vyšší míru jistoty, že jednající skutečně volí určitou „nestandardnost“ (zde placení úroků z prodlení, přestože dlužník už není v prodlení), protože obecně by platilo něco jiného.⁹⁹

Ze všeho uvedeného výše nakonec plyne (principu racionálního zákonodárce navzdory), že § 1973 ObčZ je jen zdůrazněním něčeho, co by se dovodilo, i kdyby tohoto pravidla nebylo. Snad právě proto se odborná literatura shoduje na závěru, že řešení, které plyne z § 1973 ObčZ, se použije nejen u dohody o plnění dluhu ve splátkách, nýbrž i při posunu splatnosti celého dluhu.¹⁰⁰

Někteří autoři tento závěr nepovažují za obecné východisko, nýbrž ho dovozují teprve z § 1973 ObčZ na základě argumentu a simili.¹⁰¹ Následně tvrdí, že řešení plynoucí z § 1973 ObčZ nelze analogicky rozšiřovat (např. na nepeněžitá plnění nebo na jiné následky prodlení než úroky z prodlení), protože § 1973 ObčZ prý zvýhodňuje toho, kdo nesplnil své povinnosti, pročež je třeba ho jako výjimku z pravidla, že dlužník nese následky svého prodlení, vykládat restriktivně. S tím nesouhlasím, protože – jak jsem uvedl výše – § 1973 ObčZ, jak je ustáleně vykládán, není výjimkou, ale naopak potvrzením obecného východiska, podle kterého účinností změny splatnosti končí dlužníkovo prodlení, přičemž právní následky prodlení nastalé do tohoto okamžiku zůstávají, zatímco žádné nové od tohoto okamžiku nenastávají. Obecně to platí pro jakékoliv dluhy (nejen peněžité) i pro jakékoliv právní následky prodlení (nejen úroky z prodlení).

Čas plnění dluhu je jednou z klíčových modalit plnění dluhu. Určuje časové parametry plnění dluhu, a to jednak kdy dluh smí být (s)plněn (splnitelnost), jednak kdy musí být (s)plněn (splatnost). V předloženém článku jsem se věnoval splatnosti dluhu.

Tradičním východiskem českého práva je, že dluh v určitém okamžiku vzniká, dlužník ho však nemusí splnit, dokud se nestane splatným (dospělým). Splatnost tedy dodává dluhu časový rozměr: vystihuje okamžik, kdy za pravidelného běhu věcí dlužník musí svůj dluh (s)plnit, jinak se bez dalšího (automaticky) dostane do prodlení a mohou ho stíhat nepříznivé právní následky (povinnost platit úroky z prodlení, nahradit škodu aj.).

V tom se české právo liší od mnohých jiných kontinentálních právních řádů, které označují za „splatné“ i dluhy, které by v českém právu musel věřitel teprve zesplatnit svou výzvou podle § 1958 odst. 2 ObčZ. Tyto právní řády totiž – na rozdíl od českého práva – vychází z toho, že dlužníka, který nesplní „splatný“ dluh, nestíhají nepříznivé právní následky bez dalšího (automaticky), nýbrž je zapotřebí, aby věřitel dlužníka ještě zvlášť upomenul, vyzval (tzv. interpelace).

Rozdíl není tak velký, jak by se na první pohled mohlo zdát, a to díky zásadě dies interpellat pro homine (den upomíná namísto člověka), která se v těchto kontinentálních právních řádech prosazuje. Podle ní nemusí věřitel dlužníka k plnění zvlášť vyzývat, je-li předem dostatečně přesně určeno, kdy dluh musí být splněn. Jde tak nakonec o obdobné řešení, jaké volí náš občanský zákoník. Z něj lze dovodit následující systematiku určování času plnění:

Pokud dlužník nesplní dluh včas, dostává se do prodlení. Díky určitým okolnostem, tzv. liberačním důvodům (např. prodlení věřitele či námitka nesplněné smlouvy), se ale může nepříznivých právních následků prodlení, které by ho za pravidelného běhu věcí stihly, zprostit. Zprošťuje se však opravdu jen následků prodlení, nikoliv prodlení samotného. Vycházeje z nové koncepce prodlení v občanském zákoníku totiž nelze než uzavřít, že uplatnění liberačního důvodu formálně vzato nic nemění na splatnosti dluhu ani dlužníkově prodlení.

Stejně jako lze splatnost dluhu (originálně) určit, lze ji i změnit. Pokud je dluh v okamžiku účinnosti změny již splatný a dlužník je v prodlení, je třeba řešit, jaký má změna splatnosti vliv na dlužníkovo prodlení a na již nastalé i případné budoucí následky jeho prodlení. Neujednají-li si strany něco jiného, lze vyjít z toho, že účinností změny splatnosti končí dlužníkovo prodlení, přičemž právní následky prodlení nastalé do tohoto okamžiku zůstávají, zatímco žádné nové od tohoto okamžiku nenastávají.