1. Úvod
Jakmile se dluh stane splatným, musí ho dlužník (s)plnit, jinak ho za pravidelného běhu věcí stihnou nepříznivé právní následky. Určité okolnosti, tzv. liberační důvody, však mohou „pravidelný běh věcí“ narušit a způsobit, že dlužník plnit nemůže, ani kdyby chtěl, popř. by plnit mohl, ale nelze to po něm spravedlivě požadovat. Liberační důvody umožňují dlužníkovi se zprostit nepříznivých právních následků (všech nebo alespoň některých), které by ho za pravidelného běhu věcí stihly.
2. Vliv liberačních důvodů na splatnost dluhu a prodlení
Liberační důvody nemění nic na tom, že dochází k nesplnění (porušení smlouvy), a tedy že se dlužník formálně vzato ocitá v prodlení. Nesplnění i prodlení jsou totiž ryze objektivní kategorie. Daný závěr poměrně zřetelně plyne už ze zákona, konkrétně z § 1968 věty druhé ObčZ, podle které pokud dlužník nemůže plnit v důsledku prodlení věřitele (což je typickým liberačním důvodem), pak „není za prodlení odpovědný“. Uvedený dovětek není příliš povedený mj. proto, že slovo „odpovědnost“ v něm má význam civilní sankce, ačkoliv tento význam odpovědnosti chtěl zákonodárce opustit (srov. § 24 ObčZ a důvodovou zprávu k němu). Jeho význam je ale zřejmý: prodlení sice nastává, ale dlužníka nestíhají s prodlením spojené nepříznivé právní následky. Jde o významný koncepční posun oproti předchozí právní úpravě, kdy zákon výslovně normoval, že nemohl-li dlužník plnit v důsledku prodlení věřitele, v prodlení vůbec nebyl (§ 520 ObčZ 1964 a § 365 ObchZ). Praktické důsledky jsou nicméně zanedbatelné.
Platí-li, že dlužník je i navzdory důvodnému uplatnění liberačního důvodu v prodlení (leč za prodlení není odpovědný), nelze podle mého názoru dospět k jinému závěru, než že uplatnění liberačního důvodu nemění nic ani na splatnosti dluhu. Jinak bychom připustili, aby byl v prodlení dlužník, jehož dluh není splatný, což však není myslitelné. Myslitelné je pouze opačné nastavení: dluh je již splatný, avšak prodlení nenastává. Většinou sice nesplnění splatného dluhu vede záhy k prodlení, předpoklady vzniku prodlení jsou ale otevřeny smluvní modifikaci, takže strany si mohou např. ujednat určitou dodatečnou podmínku vzniku prodlení. Pro zajímavost – v rakouské právní literatuře se vzhledem k právě řečenému někdy činí rozdíl mezi pouhou splatností (Fälligkeit) a bezprostřední povinností plnit (Leistungspflicht).
Tento teoretický závěr je v praxi nutné používat obezřetně. Normuje-li nějaký text (ať smluvní či zákonný) o „splatnosti“, jeho autor nemusel nezbytně vycházet z toho, že liberační důvody nemají na splatnost dluhu vliv, pročež je třeba takový text pečlivě vykládat. Tak např. podle § 363 odst. 1 písm. e) InsZ rozhodne soud o přeměně reorganizace v konkurs, jestliže
„dlužník… v podstatném rozsahu neplní své jiné splatné peněžité závazky“.
Může se stát, že dlužník nebude své dluhy plnit kvůli prodlení věřitelů (např. mu věřitelé odmítají sdělit čísla svých bankovních účtů). To by nic neměnilo na splatnosti jeho dluhů. Hypotéza daného pravidla by tak byla naplněna a soud by formálně vzato měl reorganizaci změnit v konkurs. Účel pravidla však zjevně velí, aby soud v takové situaci reorganizaci v konkurs neměnil.
Stejně obezřetně se ostatně musí vykládat i jakékoliv smluvní či zákonné normativní texty, jejichž hypotézou je dlužníkovo prodlení. V českém právním řádu totiž kromě § 1970 ObčZ neexistuje pravidlo, které by výslovně vylučovalo ze své působnosti případy, kdy dlužník sice je v prodlení, ale není za ně odpovědný. Přesto je zcela zjevné, že v podstatě všechna pravidla, jejichž hypotézou je dlužníkovo prodlení, je třeba vykládat tak, že se použijí toliko na dlužníka, který je v prodlení a zároveň není následků prodlení zproštěn, neboli – slovy zákona – na dlužníka, který je za své prodlení odpovědný.
3. Vybrané liberační důvody
Typickým liberačním důvodem je prodlení věřitele (§ 1975 ObčZ). Vyžaduje-li se ke splnění dluhu aktivní přijetí plnění věřitelem nebo jeho předchozí součinnost a věřitel plnění nepřijme nebo potřebnou součinnost neposkytne, dlužník nemůže dluh (s)plnit. Za pravidelného běhu věcí by dlužníka stíhaly nepříznivé následky prodlení, ale kvůli prodlení věřitele tyto následky nenastávají, dlužník je jich zproštěn. Na splatnosti dluhu se ale nic nemění.
Typickým příkladem věřitelovy nezbytné součinnosti jsou odnosné (výběrné) dluhy, tj. dluhy s místem plnění v dlužníkově bydlišti nebo sídle (§ 1955 odst. 1 věta první ObčZ). Ujednají-li si strany čas plnění na určitý den, odnosný dluh se v tento den stane splatným, i když si věřitel pro plnění nakonec nepřijde (§ 1958 odst. 1 ObčZ). Nepříznivé právní následky prodlení však dlužníka nestihnou.
Na odnosných dluzích lze dobře demonstrovat specifičnost českého přístupu k zásadě dies interpellat pro homine (viz část II). Ostatní kontinentální právní řády totiž zpravidla vychází z toho, že smyslem této zásady – jako výjimky z obecného pravidla, že dlužníka je za účelem aktivace následků prodlení nejprve třeba ke splnění dluhu vyzvat – je, že pokud dlužník čas plnění dluhu zná a věřitelova součinnost není při plnění dluhu nezbytná nebo je omezená pouze na pasivní přijetí plnění, je jakákoliv věřitelova dodatečná aktivita zbytečná, a tudíž prodlení může nastat automaticky již marným uplynutím určeného času plnění. U odnosných dluhů tento automatismus možný není, protože věřitel si musí plnění u dlužníka aktivně vyzvednout. Proto se v některých kontinentálních právních řádech použití zásady dies interpellat pro homine omezuje pouze na donosné dluhy, zatímco u dluhů odnosných je k aktivaci následků prodlení – bez ohledu na to, zda byl onen dies (čas plnění) předem určen – zapotřebí určité věřitelovy aktivity.
Ustanovení § 1958 odst. 1 ObčZ žádné omezení, podle kterého by se nemělo použít na odnosné dluhy, neobsahuje. Někdo by tedy mohl namítnout, že i když se § 1958 odst. 1 ObčZ tváří tak, že se zásada dies interpellat pro homine použije i na odnosné dluhy, fakticky se na ně nepoužije, popř. je přinejmenším významně oslabena, neboť pokud si věřitel plnění nevyzvedne, pouhým uplynutím času plnění nebudou dlužníka právní následky prodlení stíhat.
Odnosné dluhy jsou vůbec zajímavým předmětem zkoumání z pohledu splatnosti. Postup při jejich splnění je totiž poněkud jiný než u běžných peněžitých dluhů (viz část IV.3). Zatímco u běžných peněžitých dluhů, resp. obecně u dluhů donosných, je věcí dlužníka, kdy přesně se v rámci vymezeného času plnění rozhodne dluh splnit, u odnosných dluhů obecně platí, že konkrétní okamžik plnění si vybírá věřitel. Tento závěr je ustálen i v soudobém rakouském právu, kde se oprávnění dlužníka určit si u donosného dluhu přesný čas plnění dovozuje z § 906 ABGB (ekvivalent § 1926 odst. 1 věty první ObčZ).
Dlužník odnosného dluhu tak zpravidla musí být na příchod věřitele připraven po celý den splatnosti a stejně tak věřitel donosného dluhu musí být připraven na příchod dlužníka, je-li zapotřebí, aby věřitel plnění aktivně přijal. Obecně lze tentýž princip použít, i pokud je čas plnění určen delším časovým obdobím (např. celý týden či měsíc). Zde je nicméně kromě zvážení konkrétních skutkových okolností namístě limitace principem poctivosti (§ 6 ObčZ), na základě kterého se podle okolností může po jedné nebo druhé straně závazku vyžadovat avízo. Konkrétněji může být povinnost dlužníka nebo věřitele limitována i zvyklostmi (např. že se neobchoduje v nepracovní dny) nebo obvyklou denní dobou (§ 602 ObčZ), popř. provozní dobou (§ 434 ObčZ). Pravidlo, že si konkrétní okamžik plnění odnosného dluhu vybírá věřitel, se použije i v režimu předem neurčeného času plnění (§ 1958 odst. 2 ObčZ), avšak nikdy ne dříve, než dlužníkovi uplyne lhůta k plnění spuštěná věřitelovou výzvou, jinak by věřitel vlastně připravil dlužníka o lhůtu, na kterou má právo.
Liberačními důvody jsou kromě prodlení věřitele i případy, kdy zákon dává dlužníkovi právo plnění odepřít, např. díky námitce nesplněné smlouvy (§ 1911 ObčZ), námitce nejistoty (§ 1912 ObčZ) nebo v důsledku nevydání kvitance (§ 1949 odst. 2 ObčZ). I zde se dluh stává (popř. zůstává) splatným, nepříznivé následky prodlení však dlužníka nestíhají.
Doposud zmíněným liberačním důvodům je společné, že jejich příčina je na straně věřitele. Dlužníku ale může znemožnit plnění i náhoda, tedy zjednodušeně řečeno událost, za kterou neodpovídá ani dlužník, ani věřitel. I u náhody platí, co bylo řečeno u jiných liberačních důvodů: nemůže-li dlužník plnit v důsledku náhody, žádný vliv na splatnost dluhu ani dlužníkovo prodlení to nemá. Náhoda může dlužníka toliko zprostit nepříznivých právních následků prodlení. Nicméně na rozdíl od již uvedených liberačních důvodů nelze říci, že by náhoda mohla dlužníka vždy zprostit všech následků. Např. v deliktním právu je ustálena zásada casus a nullo praestatur (za náhodu nikdo neodpovídá), tudíž – bude-li nastalá náhodná okolnost splňovat kritéria příslušné liberační skutkové podstaty (typicky § 2913 odst. 2 ObčZ) – dlužníka zpravidla nebude stíhat následek v podobě povinnosti nahradit prodlením způsobenou újmu. U jiných následků prodlení, než je povinnost nahradit újmu, je třeba posuzovat, zda vůbec náhoda může být liberačním důvodem, jednotlivě.