1. Úvod

Případy, kdy je čas plnění předem určen, upravuje § 1958 odst. 1 ObčZ:

„Je-li čas plnění přesně ujednán nebo jinak stanoven, je dlužník povinen plnit i bez vyzvání věřitele.“

Výraz „čas plnění“ zde má význam časového určení (termínu či lhůty), v jehož průběhu má ke (s)plnění dluhu dojít. Z tohoto časového určení (např. „30. 4. ve 12:00 hod.“ nebo „do 14 dnů od uzavření smlouvy“) lze pak dovodit, kdy se dluh stane splatným.¹

Účelem § 1958 odst. 1 ObčZ je stanovit, že v případě předem určeného času plnění nemusí věřitel dlužníka zvlášť vyzývat – ani za účelem určení či upřesnění času plnění dluhu, ani za účelem aktivace následků prodlení. Dluh se stane splatným „sám od sebe“. Prosazuje se zásada dies interpellat pro homine (den upomíná namísto člověka) popsaná v mém předchozím článku.²

Ustanovení § 1958 odst. 1 ObčZ se použije (tj. věřitel nemusí dlužníka zvlášť vyzývat), především pokud je čas plnění určen natolik přesně, že lze předem označit konkrétní den v kalendáři, kdy splatnost dluhu nastane. Zatímco prvorepubliková literatura méně přesné určení času plnění nepřipouštěla,³ od 2. poloviny 20. stol. tuzemská teorie ani praxe požadavek kalendářního určení času plnění již nezmiňuje. České soudy tak v minulosti nevyžadovaly od věřitele výzvu ani při tak vágním určení času plnění, jakým byla např. u povinnosti zhotovit dílo „doba přiměřená s přihlédnutím k povaze díla“ (§ 537 odst. 1 ObchZ, dnes § 2590 odst. 1 ObčZ).⁴ Tím trochu přibližovaly v otázce splatnosti dluhu české právo k právu anglickému, kde také mohou dlužníka stíhat nepříznivé následky nesplnění i přesto, že nebylo příliš konkrétně stanoveno, kdy měl dluh splnit.⁵ Byť se z důvodové zprávy nezdá, že by zákonodárce o nějakou změnu usiloval,⁶ je otázkou, zda tento benevolentní výklad přetrvá i ve světle drobné změny dikce § 1958 odst. 1 ObčZ, kde se nově výslovně požaduje, aby byl čas plnění určen „přesně“.⁷

Čas plnění může být určen i odkazem na určitou nejistou událost. V právní teorii i praxi jde ale o dlouhodobě kontroverzní problematiku. Problematický je už fakt, že taková událost nemusí být zcela nezávislá na dlužníkově či věřitelově vůli. Mnohdy půjde o kombinaci – má-li onou událostí být např. vydání kolaudačního rozhodnutí, bude taková událost záviset jak na rozhodnutí příslušného úřadu, tak na předchozí aktivitě věřitele (podání žádosti, řádná účast ve správním řízení atd.). V minulosti bývala akcentována nezbytnost posouzení, zda je odkazem na takovou událost určen toliko čas plnění (dluh již existuje, pouze se určuje, kdy má být splněn), anebo jde o podmínku ve smyslu § 548 ObčZ (do splnění podmínky dluh vůbec neexistuje). Je však otázkou, zda je takové rozlišování vůbec nezbytné.⁸ V režimu současného občanského zákoníku se Nejvyšší soud této problematice zatím nevěnoval. Pro účely tohoto článku je nicméně podstatné, že pokud je dostatečně určitelné, v jakém čase od nastání takové události má dlužník plnit, pak musí plnit podle § 1958 odst. 1 ObčZ, tj. i bez vyzvání věřitele (samozřejmě za předpokladu, že se o nastání dané události dozvěděl).

Do režimu § 1958 odst. 1 ObčZ spadá i zvláštní případ, který § 1962 odst. 3 ObčZ nazývá jako čas plnění „ve prospěch věřitele“, tedy případ, kdy si strany sice čas plnění předem určí (tj. dluh se má stát splatným „i bez vyzvání věřitele“), nicméně věřitel smí i bez udání důvodu požadovat plnění před původně ujednanou splatností (slovy zákona „předčasně“). Případná žádost, pomocí níž věřitel splatnost „akceleruje“, není formálně vzato výzvou ve smyslu § 1958 odst. 2 ObčZ. Mám však za to, že § 1958 odst. 2 ObčZ je v takovém případě možné použít analogicky – např. k dovození toho, že i zde bude muset dlužník plnit „bez zbytečného odkladu“ od věřitelovy žádosti.⁹

Ustanovení § 1958 odst. 1 ObčZ pokrývá jak určení času plnění smlouvou (arg. „ujednán“), resp. obecněji právním jednáním, tak jakékoliv jiné myslitelné zdroje určení času plnění (arg. „jinak stanoven“), zejména právní předpis a soudní rozhodnutí.

2. Právní jednání

Právní jednání je velice častým právním důvodem určujícím čas plnění dluhu. Může jít nejen o smlouvu, ale i o právní jednání jednostranné (např. určení splatnosti odměny v příslibu odměny podle § 2884 a násl. ObčZ). Protože lze právně jednat nejen výslovně, ale i konkludentně, je bez právní relevance, že občanský zákoník nezmiňuje v § 1958 ObčZ výslovně „povahu závazku“ a „účel plnění“, jak to činí u místa plnění (§ 1954 ObčZ). Povaha závazku i účel plnění samozřejmě mohou být a v praxi i často jsou zdrojem určení času plnění, zejména u jednoduchých, každodenních závazků (např. objednávka jídla v restauraci nebo platba v kadeřnictví). Někteří je vnímají jako podmnožinu konkludentního právního jednání.¹⁰

Jak uvedl již J. Sedláček,

„[s]trany mohou stanoviti dobu plnění libovolně, ovšem možně“.¹¹

Ujednání o času plnění dluhu tak musí splňovat veškeré podmínky existence a platnosti, jaké platí pro právní jednání obecně. Kromě požadavku určitosti a srozumitelnosti (§ 553 odst. 1 ObčZ) a existence (vážné) vůle (§ 551 a 552 ObčZ) nesmí být ujednání o splatnosti dluhu zejména v rozporu s dobrými mravy či zákonem (§ 580 odst. 1 ObčZ) nebo nesmí být nemožné (§ 580 odst. 2 ObčZ).¹² Ujednání o splatnosti dluhu nesmí být v rozporu s obecnými zákonnými korektivy smluvní volnosti (např․ § 433, 1800 nebo 1813 ObčZ) a někdy existují i zcela konkrétní kogentní limity (např. § 1963 odst. 2 ObčZ pro splatnost úplaty v obchodních transakcích, § 2251 ve spojení s § 2235 odst. 1 ObčZ pro splatnost nájemného u nájmu bytu nebo § 2505 ve spojení s § 2519 odst. 2 ObčZ pro splatnost provize obchodního zástupce).

Překročí-li ujednání o času plnění některý z limitů smluvní volnosti, vede to k odpovídajícímu následku, ať už je jím neplatnost (§ 580 a násl. ObčZ), zdánlivost (§ 554 ObčZ) nebo třeba neúčinnost ujednání (§ 1964 ObčZ). Protože moderním právním řádům je vlastní, že čas plnění dluhu nepatří mezi podstatné náležitosti smlouvy (essentialia negotii), a český občanský zákoník v tom není výjimkou,¹³ bude zpravidla namístě vadné ujednání o času plnění od zbytku smlouvy oddělit (§ 576 ObčZ) a určit čas plnění s pomocí zákona.

3. Právní předpis

Čas plnění může být předem určen i právním předpisem. Tím může být především zákon, ale i mezinárodní smlouva nebo právní předpis EU. Z množiny zákonů obsahuje nejvíce podpůrných pravidel o času plnění dluhu občanský zákoník.¹⁴

Zvláštní pozornost si zaslouží koupě. Občanský zákoník z r. 1964 dispozitivně stanovil, že kupující i prodávající jsou „povinni plnit bez zbytečného odkladu“ (§ 591 věta první ObčZ 1964). Alespoň o času dodání předmětu koupě normoval i obchodní zákoník: prodávající musel plnit „ve lhůtě přiměřené s přihlédnutím k povaze zboží a k místu dodání“ (§ 416 ObchZ).¹⁵ Při absenci jiného ujednání tak povinnost prodávajícího dodat zboží a v režimu občanského zákoníku z r. 1964 i povinnost kupujícího zaplatit kupní cenu dospěly i bez věřitelovy výzvy.¹⁶

Současný občanský zákoník však žádné z cit. ustanovení nepřevzal. Nevyplývá-li dnes čas plnění z dohody kupujícího a prodávajícího, neobsahuje občanský zákoník žádné podpůrné stanovení času plnění. Na rozdíl od předchozí právní úpravy je tak koupě závazkem, ve kterém jsou hlavní povinnosti obou stran dispozitivně v režimu tzv. splatnosti na výzvu (§ 1958 odst. 2 ObčZ).¹⁷ Nic na tom nemění ani § 2092 ObčZ, který jen upřesňuje, od kdy běží dodací lhůta, aniž by však dodací lhůtu stanovil, ani § 2079 odst. 2 ObčZ, který sám o sobě také neurčuje, kdy má dojít k plnění, nýbrž normuje pouze o pořadí plnění.¹⁸

Obzvlášť v B2B vztazích není občanským zákoníkem zvolené řešení příliš praktické a velmi kontrastuje s Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží („CISG“), která podpůrně stanoví, že prodávající musí zboží dodat v přiměřené lhůtě po uzavření smlouvy [čl. 33 písm. c) CISG] a že kupující musí zaplatit kupní cenu, když prodávající umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo s doklady, na základě kterých může kupující nakládat se zbožím (čl. 58 odst. 1 CISG). Občanský zákoník sice má pro B2B vztahy v návaznosti na unijní směrnici zvláštní pravidlo v § 1963 odst. 1 ObčZ, avšak toto pravidlo určuje pouze splatnost kupní ceny (a nikoliv čas dodání zboží), a to navíc tak, že se kupní cena nestane splatnou dříve, než je zboží dodáno. Bez dodatečné výzvy se tak strany neobejdou.

Pokud upravují nějakou problematiku závazkového práva právní předpisy EU, činí tak převážně směrnicemi. Některá ustanovení občanského zákoníku týkající se splatnosti dluhu tak mají unijní původ.¹⁹ Existuje však jedno významné unijní pravidlo o splatnosti dluhu, které bychom v českém právním řádu hledali marně:

„Pokud se strany nedohodly ohledně doby dodání jinak, obchodník dodá zboží do fyzického držení spotřebitele nebo je převede pod jeho kontrolu bez zbytečných odkladů po uzavření smlouvy, nejpozději však do třiceti dnů ode dne jejího uzavření.“

Jde o obecnou úpravu dodací lhůty u spotřebitelské kupní smlouvy, která plyne ze směrnice o právech spotřebitelů.²⁰ Na transpozici tohoto pravidla se při rekodifikaci zapomnělo. Napravit by to měl vládní návrh zákona, který počítá s vložením odpovídajícího pravidla do § 2159 ObčZ.²¹

Ještě striktnější je směrnice o digitálním obsahu, podle které musí podnikatel dodat digitální obsah nebo digitální službu bez zbytečného odkladu po uzavření smlouvy.²² Výše uvedený vládní návrh zákona počítá se zařazením tohoto pravidla do § 2389b ObčZ, který má být součástí úpravy „poskytování digitálního obsahu“, jakožto zcela nového pojmenovaného závazku.

4. Soudní rozhodnutí

Konečně čas plnění může být předem určen i rozhodnutím soudu. Zde jde však pouze o rozhodnutí, která určují čas plnění konstitutivně, a tedy jsou hmotněprávní skutečností.²³ Jako příklad lze uvést určení splatnosti náhrady při rozhodování o vypořádání spoluvlastnictví (§ 1143 a násl. ObčZ) či společného jmění manželů (§ 740 a násl. ObčZ) anebo změnu splatnosti dluhu v důsledku podstatné změny okolností (§ 1766 odst. 1 ObčZ). I rozhodnutí soudu musí být přiměřené, pokud jde o stanovení času plnění. Na rozdíl od právního jednání není rozhodnutí neplatné (či jinak hmotněprávně vadné), pokud je jím stanovený čas plnění nepřiměřený, ale podléhá instančnímu přezkumu.²⁴

Součástí systematiky určování splatnosti naopak nejsou deklaratorní rozhodnutí vydaná typicky v řízeních o žalobách na plnění, byť tato rozhodnutí mohou obsahovat lhůtu k plnění, tzv. pariční lhůtu. Uplynutím pariční lhůty se stává rozsudek soudu vykonatelným (§ 161 odst. 1 OSŘ).²⁵ Podle § 160 odst. 1 OSŘ určí soud pariční lhůtu obecně jako třídenní, resp. patnáctidenní, jde-li o vyklizení bytu, a počítá se od právní moci rozsudku, přičemž soud může

„určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí“.

Tytéž lhůty se použijí, i pokud soud pariční lhůtu ve výroku neuvede (§ 261a odst. 2 OSŘ). Přestože § 160 odst. 1 OSŘ užívá výrazu „splatnost“, nemá u deklaratorních rozhodnutí pariční lhůta žádný vliv na hmotněprávní splatnost dluhu,²⁶ a to ani stanoví-li soud, že žalovaný smí plnit ve splátkách. V rovině hmotného práva se celý dluh stal splatným již dávno před tím, jinak by ostatně soud žalobě nemohl vyhovět.

Pouze u rozhodnutí konstitutivních může soudem určená lhůta k plnění současně určovat jak vykonatelnost (§ 161 odst. 1 OSŘ), tak hmotněprávní splatnost (§ 1958 odst. 1 ObčZ). Tak je tomu typicky u rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, které díky tomu slouží věřiteli navzdory své konstitutivní povaze rovnou jako exekuční titul.²⁷

1. Úvod

O případy, kdy čas plnění není předem určen, jde tehdy, když odnikud (zejména ze smlouvy či ze zákona) neplyne, kdy se dluh stane splatným. Čas plnění však není předem určen ani tehdy, je-li jeho určení výslovně ponecháno na vůli věřitele či dlužníka (ať smlouvou, zákonem či jinak).²⁸

Všem těmto případům je společné, že pokud dlužník není ochoten dluh splnit sám od sebe, věřitel se plnění bez dalšího nedomůže. Dlužník totiž nemůže být „povinen plnit“ ve smyslu § 1958 odst. 1 ObčZ, dokud není určeno, kdy musí plnit. Jinak řečeno, zásada dies interpellat pro homine se z povahy věci nemůže uplatnit, není-li určen onen dies. Pokud tedy žádný čas plnění určen nebyl (při vzniku dluhu, ani později – např. dodatečnou dohodou stran), musí mít věřitel nástroje, jak čas plnění určit. Tyto nástroje se liší podle toho, na čí vůli je, aby čas plnění určil:

Na čí vůli je, aby čas plnění určil, záleží na hmotněprávních vlastnostech dluhu, přičemž výchozím pravidlem je, že čas plnění je na vůli věřitele.

Jakmile se čas plnění příslušným způsobem (např. věřitelovou výzvou nebo rozhodnutím soudu) určí, přesouvá se dluh do režimu § 1958 odst. 1 ObčZ: dlužník už je v určitý čas „povinen plnit“ a nesplněním se bez dalšího dostává do prodlení.

2. Čas plnění je na vůli věřitele

2.1 Úvod

Čas plnění na vůli věřitele znamená, že hmotněprávní vlastností dluhu je, že ho smí vůči dlužníkovi zesplatnit sám věřitel. K zesplatnění dluhu je zapotřebí, aby:

Toto řešení, tzv. splatnost na výzvu, se prosadí především tehdy, když odnikud neplyne jiný způsob určení času plnění. Splatnost na výzvu je totiž nejsubsidiárnějším řešením času plnění, které občanský zákoník nabízí.²⁹

V praxi se nejčastěji § 1958 odst. 2 ObčZ použije, když smluvní strany, ať záměrně či nedopatřením, čas plnění dluhu neujednají, popř. se ho ujednat sice pokusí, avšak ujednání je z jakéhokoliv důvodu vadné.³⁰ Ustanovením § 1958 odst. 2 ObčZ se také typicky řídí splatnost pohledávek tzv. nedobrovolných věřitelů, tedy pohledávek vzešlých zejména ze způsobené újmy (§ 2894 a násl. ObčZ) nebo bezdůvodného obohacení (§ 2991 a násl. ObčZ).

Čas plnění však může být ponechán na vůli věřitele i smlouvou či zákonem (roz. jiným ustanovením než § 1958 odst. 2 ObčZ). Takové případy se nemusí nezbytně funkčně lišit od řešení obsaženého v § 1958 odst. 2 ObčZ.³¹ Strany mohou ostatně toto ustanovení slovo od slova opsat do smlouvy a výsledek musí nutně být stejný, jako by o čase plnění neujednaly nic.³² Stejně tak mohou drobně modifikovat základní pravidlo v něm zakotvené, jak to ostatně někdy činí i sám zákon, např. když konkretizuje délku lhůty k plnění (viz příklady v části II.2.5). Dokud ale zůstane zachováno, že je na vůli věřitele, aby dluh vůči dlužníkovi zesplatnil, je namístě dluh podřídit režimu § 1958 odst. 2 ObčZ v míře, v jaké případné smluvní či zákonné odchylky neodůvodňují odlišné zacházení. Tak velí princip bezrozpornosti právního řádu.

Výše uvedené v minulosti nerespektoval velký senát NS, když – jak rozvádím podrobněji v části II.2.4 – dovodil odlišný režim promlčení v závislosti na tom, zda si strany do smlouvy uvedly, že věřitel zesplatní dluh svou výzvou, anebo zda si neujednaly vůbec nic.³³ Velký senát v podstatě vyšel z toho, že pokud strany opíšou do smlouvy § 340 odst. 2 ObchZ (dnes § 1958 odst. 2 ObčZ), pak je ve smyslu § 340 odst. 1 ObchZ (dnes § 1958 odst. 1 ObčZ) čas plnění určen. Nová dikce § 1958 odst. 1 ObčZ jen potvrdila neudržitelnost tohoto názoru, protože podle ní musí být – aby bylo možné říci, že čas plnění je určen – dlužník povinen plnit „i bez vyzvání věřitele“, což zjevně nebude platit, pokud si strany ujednají, že má věřitel dlužníka k plnění vyzvat (např. vystavením faktury).

Velký senát tehdy argumentoval, že pokud strany výslovně ponechají splatnost na vůli věřitele, pak „existují nikoli zanedbatelné odlišnosti“ oproti situaci, kdy si neujednají vůbec nic. Pouze pokud je splatnost ponechána výslovně na vůli věřitele, tak prý platí, že:

Názor velkého senátu považuji za zcestný.³⁴ Údajná odlišnost sub 1 vycházela z názoru, že pokud strany ponechají splatnost na vůli věřitele, jde o čas plnění „ve prospěch věřitele“ ve smyslu § 342 odst. 3 ObchZ (dnes § 1962 odst. 3 ObčZ). To ale není pravda, protože v takovém případě čas plnění není určen (kdyby byl, musel by dlužník plnit i bez vyzvání věřitele), tudíž jednak není naplněna hypotéza § 342 odst. 3 ObchZ (dnes § 1962 odst. 3 ObčZ), jednak by nedávala smysl dispozice této právní normy, neboť by zcela chyběl referenční časový bod, ve vztahu k němuž by bylo možné posuzovat, zda věřitel požaduje plnění „předčasně“ nebo dlužník „předčasně“ plní. Závěr velkého senátu byl nepřijatelný i z praktického hlediska, neboť v naprosté většině případů neexistuje rozumný důvod, proč by dlužník peněžitého dluhu neměl smět zaplatit svému věřiteli dříve, než ho k tomu věřitel vyzve. Navíc splnitelnost dluhu, které se údajná odlišnost sub 1 týkala, nemá na posuzování splatnosti dluhu (popř. promlčení) žádný vliv. O splnitelnosti ostatně § 340 odst. 2 ObchZ (dnes § 1958 odst. 2 ObčZ) ani nenormuje.

Údajná odlišnost sub 2 byla jen umělým výtvorem velkého senátu bez jakékoliv opory v platném právu,³⁵ se kterým velký senát přišel, protože se na jednu stranu urputně bránil, aby se právo vyzvat dlužníka k plnění promlčovalo, avšak zároveň chtěl zabránit vzniku nepromlčitelných pohledávek.

Netvrdím samozřejmě, že se všemi dluhy, jejichž čas plnění je na vůli věřitele, lze zacházet stejně. Veškeré odchylky však musí mít své opodstatnění tak, aby při řešení konkrétních případů nevznikaly nedůvodné hodnotové rozpory.

Neplyne-li z kontextu něco jiného, pojednávám dále v této části II.2 primárně o dluzích, které jsou v obecném režimu § 1958 odst. 2 ObčZ a ze smlouvy ani ze zákona neplynou žádné zvláštnosti ohledně času jejich plnění.

2.2 Obsah a forma výzvy k plnění

Zákon nikterak neupřesňuje obsah ani formu výzvy k plnění. Výzva je nicméně právním jednáním (jednostranným a adresovaným), tudíž musí splňovat veškeré předpoklady existence a platnosti právního jednání a musí dlužníkovi hmotněprávně dojít.

Na výzvu k plnění je namístě klást takové obsahové požadavky, aby byl vždy naplněn její účel. Účel výzvy je především ochranný. Výzva má zejména ospravedlnit nepříznivé právní následky, které dlužníka mohou při nesplnění dluhu stihnout.³⁶ Zpravidla by tak dlužník po obdržení výzvy měl být v situaci, kdy ví nebo by měl vědět přinejmenším následující:

Otázka komu dlužník dluží je poměrně zřejmá. Dlužník by měl po obdržení výzvy vědět, „s kým má tu čest“, aby mohl např. dané osobě plnění poskytnout nebo s ní dále jednat.

Vědět co/kolik dluží je pro dlužníka důležité, aby věděl, co má vlastně udělat (poskytnout), aby svůj dluh splnil. Požadavek na uvedení výše dluhu je typicky zdůrazňován u dluhů spočívajících v povinnosti nahradit škodu³⁸ nebo vrátit bezdůvodné obohacení,³⁹ u nichž není nijak neobvyklé, že si dlužník není před obdržením výzvy vědom výše nebo dokonce ani existence svého dluhu. U tohoto typu dluhů NS dodává, že výzva vyvolá splatnost dluhu pouze v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen.⁴⁰ Požadavek na vyčíslení dluhu nicméně nebrání sám o sobě tomu, aby byla výzva konkludentní (viz níže), a také nemusí bezvýjimečně platit pro všechny typy dluhů.⁴¹ V judikatuře se také objevuje požadavek, aby vyčíslení dluhu ve výzvě nebylo jen přibližné.⁴² Tento požadavek je ale podle mého názoru třeba mírnit tam, kde si to žádají okolnosti konkrétního případu, což mohou být např. některé složité spory, kde se přesná výše dluhu zjišťuje až znalecky v soudním řízení.

Vědět proč dluží neznamená, že dlužník musí znát správnou právní kvalifikaci důvodu vzniku svého dluhu – postačí, že zná rozhodné skutkové okolnosti.⁴³ V rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 3697/2020 se v kontextu nároku na náhradu újmy uvádí, že odnikud neplyne, že by věřitel musel k výzvě připojit důkazy prokazující existenci či výši jeho pohledávky. S tím lze souhlasit potud, že ve výzvě k plnění jistě není třeba prokazovat skutkový stav tak, jako by se prokazoval před soudem. Jak jsem však uvedl výše, u některých dluhů (typicky povinnosti nahradit škodu nebo vrátit bezdůvodné obohacení) si před obdržením výzvy dlužník mnohdy není a ani nemůže být výše či dokonce existence svého dluhu vědom. Pak po něm podle mého názoru nelze spravedlivě požadovat, aby dluh splnil, aniž by si mohl alespoň hrubě ověřit, že si údajný věřitel nevymýšlí. Naopak u pohledávek z běžného obchodního styku dlužník patřičné podklady zpravidla již má, a proto výzva většinou obstojí i bez jakýchkoliv důkazů.

Odpovědi na tři výše uvedené otázky (komu, co/kolik a proč) nemusí být ve výzvě k plnění nezbytně výslovně uvedeny. Plynou-li tyto odpovědi již z okolností, za kterých je výzva učiněna, může stačit i prosté „Zaplaťte, prosím.“ Výzva totiž nejen, že nemusí být nutně písemná,⁴⁴ ale může být i jen konkludentní.⁴⁵ Dodám ještě, že věřitel nezbytně nemusí dlužníkovi ve výzvě stanovit lhůtu k plnění,⁴⁶ byť se to v praxi často děje (k tomu blíže v části II.2.5).

Z pohledu formy je prototypem výzvy k plnění formální dopis věřitele adresovaný dlužníkovi. Jak ale ukazuji níže, způsobilými nosiči výzvy k plnění mohou být i jiné dokumenty.

Protože hmotněprávní účinky může mít i procesní úkon (§ 41 odst. 3 OSŘ), může být výzvou k plnění i žaloba.⁴⁷ V soudní praxi bylo jako výzva k plnění uznáno např. i doplnění žaloby předané dlužníku na soudním jednání,⁴⁸ ústní vyjádření věřitele jako účastníka řízení na soudním jednání⁴⁹ nebo návrh na zastavení výkonu rozhodnutí;⁵⁰ v trestním řízení pak i obžaloba nebo seznámení se obviněného (dlužníka) s výsledky vyšetřování, může-li se takto dozvědět o uplatněném nároku na náhradu škody.⁵¹ Procesní úkon obsahující výzvu k plnění musí dlužníkovi hmotněprávně dojít, pročež podle soudní praxe nepostačí pouhé doručení soudu nebo procesnímu opatrovníkovi,⁵² ani doručení tzv. fikcí.⁵³ Výzvu nelze mít bez dalšího za doručenou ani tehdy, když se s ní dlužník má možnost seznámit při nahlížení do spisu.⁵⁴

Budou-li naplněny obsahové náležitosti výzvy k plnění uvedené výše, nic nebrání, aby se jako výzva k plnění s účinky podle § 1958 odst. 2 ObčZ posoudilo i právní jednání, kterým věřitel původně sledoval jiný cíl, lze-li z povahy tohoto právního jednání dovodit, že věřitel má zájem o splnění své pohledávky, příp. s ní chce jinak disponovat – typicky kompenzační prohlášení (§ 1982 odst. 1 ObčZ)⁵⁵ nebo předžalobní výzva (§ 142a OSŘ). Na tomto závěru se nic nemění, ani pokud věřitel vzhledem k tomu, že jeho pohledávka není v okamžiku doručení příslušného právního jednání dlužníkovi ještě splatná, daným právním jednáním původně kýženého cíle (např. započtení či procesních účinků předžalobní výzvy) nedosáhne.

Zatímco u započtení je nesporné, že aktivní pohledávka (pohledávka z pohledu započítávajícího) musí být v okamžiku doručení kompenzačního prohlášení již splatná,⁵⁶ u předžalobní výzvy není podmínka splatnosti upomínaného dluhu tak jednoznačná. Podle převažujících názorů i soudní praxe musí předžalobní výzva vyzývat dlužníka k zaplacení dluhu již splatného, tudíž ji nelze spojit vjedno s výzvou k plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 ObčZ.⁵⁷ Objevila se ale i rozhodnutí opačná.⁵⁸

Osobně se ztotožňuji s názory, podle kterých není namístě paušální závěr, nýbrž by mělo záležet na okolnostech případu.⁵⁹ Rozhodující by měla být zejména povaha pohledávky. Jde-li o pohledávky z běžného obchodního styku, typicky úplata za odebrané zboží či služby, účel předžalobní výzvy by byl vskutku popřen, kdyby podnikatelé směli předžalobní výzvu vtělit třeba rovnou do faktury (např. malým písmem v zápatí), kterou se pohledávka teprve zesplatňuje. Naproti tomu např. u povinnosti k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení dlužník ještě před tím, než ho věřitel k plnění formálně vyzve, mnohdy dobře ví, že „něco“ dluží, a čeká třeba jen na přesné vyčíslení dluhu. V takových případech nemusí být v rozporu s účelem předžalobní výzvy, aby v sobě jediné právní jednání obsáhlo jak hmotněprávní výzvu k plnění, tak rovnou výzvu předžalobní, a vyžadování dvou separátních výzev by mohlo být přepjatým formalismem.

V podnikatelské praxi mívá výzva často formu faktury, což české soudy obecně aprobují.⁶⁰ Dává to smysl, neboť faktura splňující náležitosti daňového dokladu podle § 29 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty („DPHZ“), bude zpravidla splňovat i výše popsané hmotněprávni požadavky na výzvu k plnění. Soudní praxe nicméně uznává za výzvu k plnění i fakturu, která náležitosti řádného daňového dokladu nemá, splní-li alespoň hmotněprávní požadavky na výzvu k plnění.⁶¹ Soukromé právo zde není na právu veřejném (účetních či daňových předpisech) závislé (§ 1 odst. 1 věta druhá ObčZ).

Na druhou stranu nelze zcela pominout, že pokud je dlužník plátcem DPH, vzniká mu přijetím zdanitelného plnění (roz. zboží či služby, ve vztahu k nimž vystupuje dlužník v pozici odběratele) nárok na odpočet daně na vstupu (§ 72 DPHZ). Bez řádného daňového dokladu však může mít podstatně ztíženou důkazní pozici před správcem daně při uplatňování tohoto nároku [viz zejména § 73 odst. 1 písm. a) a odst. 5 DPHZ]. Proto dlužník (odběratel), který je plátcem DPH, má oprávněný zájem na tom, aby od věřitele (dodavatele) před zaplacením řádný daňový doklad obdržel.

Ačkoliv lze obecně souhlasit s výše uvedenou soudní praxí, podle které i faktura nesplňující náležitosti daňového dokladu může sloužit jako hmotněprávní výzva k plnění, je třeba podotknout, že NS zatím tento případ neřešil v situaci, kdy by si dlužník (odběratel) smluvně vyhradil, že bude platit jedině na základě řádného daňového dokladu.⁶² Je tak otázkou, zda by se v takovém případě závěr soudu nezměnil. Takovým ujednáním by totiž tato původem veřejnoprávní povinnost mohla být „vtažena“ i do práva soukromého. Každopádně bude třeba takové případy posuzovat obezřetně a s náležitým zřetelem k dikci příslušného ujednání i konkrétním skutkovým okolnostem (zejména důvodům, proč věřitel vystavil fakturu, která nesplňovala náležitosti daňového dokladu, popř. proč nevystavil fakturu vůbec).

Stejná obezřetnost je namístě i při posuzování následků nedodržení jiných modifikací požadavků na obsah či formu věřitelovy výzvy (např. že výzva musí obsahovat určité přílohy nebo musí být učiněna prostřednictvím dlužníkova elektronického systému). Nesplní-li věřitelova výzva nějakou smluvně vymíněnou formalitu, nemusí být nezbytně nezpůsobilá dluh zesplatnit.

2.3 Čas pro učinění výzvy: nejdřívější okamžik

Čas, který věřitel má, aby dlužníka vyzval k plnění, je omezen, a to jak nejdřívějším, tak nejzazším okamžikem.

Kdy nejdříve může věřitel vyzvat k plnění může být samozřejmě výslovně uvedeno ve smlouvě či ve zvláštním zákonném ustanovení. To však není příliš časté, a proto bude většinou třeba vycházet z obecného § 1958 odst. 2 ObčZ. Toto ustanovení pouze uvádí, že věřitel může požadovat plnění „ihned“. Nespecifikuje ale, kdy ono „ihned“ nastává. Dříve platný § 563 ObčZ 1964 neobsahoval v tomto směru vůbec nic, nicméně část komentářové literatury doplňovala, že věřitel smí vyzvat dlužníka „ihned po vzniku dluhu“.⁶³ Shodný závěr vyslovil NS i v režimu obchodního zákoníku, čímž upřesnil § 340 odst. 2 ObchZ, který normoval, že věřitel může dlužníka vyzvat „ihned po uzavření smlouvy“, což nebylo dostatečně obecné, protože ne každý dluh má smluvní základ.⁶⁴

Lze souhlasit s názory, podle kterých lze z téhož vycházet i při výkladu § 1958 odst. 2 ObčZ, tedy že při absenci odchylného ujednání nebo jiných zvláštních skutkových okolností smí věřitel vyzvat dlužníka k plnění vskutku ihned po vzniku dluhu (např. po uzavření smlouvy nebo vzniku škody).⁶⁵

Nicméně toto vodítko není stoprocentně nápomocné, protože – jak jsem demonstroval v předchozím článku – odpověď na otázku, kdy vlastně dluh (pohledávka) vzniká, není v českém právu jednoznačná.⁶⁶ Navíc v některých případech by toto vodítko mohlo být zavádějící, zejména u synallagmatických závazků. Konkrétní příklady z judikatury NS, které jsem zmínil již v předchozím článku a na které čtenáře na tomto místě odkazuji,⁶⁷ totiž ukazují, že u synallagmatických závazků neplatí, že by věřitel vždy mohl svou pohledávku zesplatnit již v okamžiku, kdy vznikne závazek, jehož obsahem je daná pohledávka (např. ihned po uzavření smlouvy). Z analyzované judikatury plyne, že v synallagmatických závazcích zpravidla nemůže věřitel peněžité pohledávky, jež je úplatou za nepeněžité (věcné) protiplnění, vyzvat dlužníka k plnění dříve, než sám poskytne dlužníkovi ono nepeněžité (věcné) protiplnění. Z dosavadní judikatury je tedy patrná preference, aby – při absenci odchylného smluvního ujednání – platilo pravidlo „nejdřív zboží/služba, pak peníze“.

V synallagmatických závazcích tedy otázka, kdy nastává ono „ihned“ ve smyslu § 1958 odst. 2 ObčZ, úzce souvisí s otázkou pořadí plnění. V kontextu obchodních smluv ji dobře vystihl L. Kopáč:

„Pro naprostou většinu obchodních smluv je charakteristické, že jedna ze stran má závazek k věcnému plnění a druhá závazek k peněžitému plnění (k zaplacení ceny nebo jiné úplaty). Splatnost peněžitého závazku vyplývá z tzv. platebních podmínek (zahrnující[ch] vedle doby placení i jeho způsob) a je často odvozena od doby plnění nepeněžitého závazku. Vztah mezi těmito plněními může být stanoven tím způsobem, že peněžitý závazek je splatný předem (tzv. plat předem, nebo jde-li o část závazku, záloha), nebo jsou oba závazky plněny současně nebo plnění peněžitého závazku se má uskutečnit teprve po věcném plnění (tzv. úvěrové obchody). Stanovené platební podmínky mají význam nejen z hlediska finanční výhodnosti dané obchodní operace, ale poskytují zvýhodnění pro případ sporu té straně, která již plnění od druhé strany obdržela.“⁶⁸

Domnívám se, že až čas ukáže, zda bude soudní praxe následovat závěry dřívější judikatury i v režimu současného občanského zákoníku. Nelze totiž nevidět, že u koupě, tedy u prototypu synallagmatického závazku, občanský zákoník nově ukládá, aby si strany plnily současně neboli „z ruky do ruky“ (§ 2079 odst. 2 ObčZ). To je v souladu s tím, co se dovozuje v mnohých jiných evropských právních řádech,⁶⁹ resp. co bývá výslovně zakotveno v nadnárodních unifikačních projektech (čl. 7:104 PECL, čl. III.–2:104 DCFR nebo čl. 6.1.4 odst. 1 UPICC), a sice že by mělo být obecným pravidlem, aby synallagmatické závazky byly plněny současně, umožňuje-li to jejich povaha. Požadavek současného plnění („z ruky do ruky“) však není s pravidlem „nejdřív zboží/služba, pak peníze“ kompatibilní, protože – jak to dokladuje česká judikatura odkazovaná výše – pravidlo „nejdřív zboží/služba, pak peníze“ vlastně nutí věřitele peněžité pohledávky strpět fakt, že peníze obdrží až s určitým časovým odstupem poté, co sám splní.

Dodám ještě, že pokud si mají strany synallagmatického závazku plnit současně („z ruky do ruky“), např. podle § 2079 odst. 2 ObčZ, a je-li splatnost alespoň jednoho ze vzájemných plnění již určena, pak otázka, kdy může věřitel (který vystupuje ve vztahu k plnění, jehož splatnost je již určena, jako dlužník) vyzvat dlužníka k plnění, postrádá význam, neboť dlužníkovo plnění musí být splatné současně s věřitelovým protiplněním.⁷⁰ Vyplývá to z povahy věci, neboť dovozování odlišné splatnosti plnění a protiplnění by popřelo samotnou podstatu současného plnění.

Závěrem lze uvést, že pokud musí věřitel k zesplatnění dluhu dlužníka vyzvat, smí tak učinit opravdu „ihned“ poté, co mu právo vyzvat dlužníka k plnění vzniklo. Nepochybně nemusí čekat 5 dní, jak vykládá tento výraz § 1959 písm. e) ObčZ, ani nemusí s výzvou čekat na den následující po dni, kdy mu právo vzniklo, jak by se mohlo zdát z rozsudku NS sp. zn. 33 Cdo 3037/2019.⁷¹ Nemůže ale dlužníka vyzvat k plnění dříve, než pohledávka vznikne. Taková výzva by byla neúčinná a tuto vadu by patrně dodatečně nezhojil ani následný vznik pohledávky.⁷²

2.4 Čas pro učinění výzvy: nejzazší okamžik

Pokud jde o nejzazší okamžik, kdy může věřitel dlužníka k plnění vyzvat, vstupuje do popředí dlouhodobě kontroverzní problematika promlčení pohledávek, jejichž splatnost je na vůli věřitele a na něž zároveň nedopadá žádné ze zvláštních pravidel o počátku běhu promlčecí lhůty (§ 620–628 ObčZ). Daná problematika prošla před rekodifikací českého soukromého práva určitým judikatorním vývojem. Vzhledem k tomu, že tento vývoj již byl podrobně popsán jinde,⁷³ shrnu zde pouze jeho hlavní závěry:

Uvedené judikatorní závěry považuji za nepřesvědčivé. Předně proto, že vycházely z toho, že pohledávku, která byla splatná na výzvu věřitele, bylo možné poprvé vykonat (uplatnit u soudu) ve smyslu § 101 ObčZ 1964 (resp. § 391 odst. 1 ObchZ) již v okamžiku, kdy věřiteli vzniklo právo vyzvat dlužníka k plnění. Tak tomu ale není, protože v tomto okamžiku ještě nebyla pohledávka splatná, tudíž ji věřitel u soudu důvodně uplatnit nemohl.⁷⁶

Výklad NS byl navíc neintuitivní: v podnikatelské praxi věřitelé byli a stále jsou zvyklí počítat promlčecí lhůtu od splatnosti uvedené na faktuře, nikoliv od okamžiku, kdy fakturu mohli poprvé vystavit. Velký senát NS se sice v režimu obchodního zákoníku pokusil na tento problém reagovat, ale jím zvolené řešení bylo polovičaté a v důsledku toho opět nepřesvědčivé. V rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu (viz též část II.2.1) totiž dovozoval dalekosáhlé důsledky co do promlčení v závislosti na vesměs nahodilé a nepodstatné skutečnosti, zda si strany do smlouvy uvedly, že dlužník zaplatí, až ho k tomu věřitel vyzve, anebo zda si o splatnosti – třeba i s vědomím, že se stejné řešení prosadí ze zákona – neujednaly vůbec nic. Tyto a mnohé další důvody nepřesvědčivosti dané judikatury precizně popsal již J. Handlar.⁷⁷

Mám proto, stejně jako naprostá většina soudobé odborné literatury,⁷⁸ za to, že s rekodifikací nazrál čas tuto judikaturu přehodnotit.⁷⁹ Praktičtější, teoreticky čistší i se zákonem souladnější je rozlišovat mezi:

Obě práva se promlčují, avšak u každého se liší okamžik, kdy mohou být ve smyslu § 619 odst. 1 ObčZ poprvé uplatněna.⁸⁰ Právo věřitele vyzvat dlužníka k plnění se promlčuje již ode dne, kdy může věřitel dlužníka poprvé vyzvat k plnění (k tomuto okamžiku viz část II.2.3). Nestihne-li dlužníka včas vyzvat, jeho právo vyzvat dlužníka k plnění se promlčí. Pokud to dlužník namítne před soudem, pohledávku nebude možné považovat za splatnou a soud ji věřiteli nepřizná. Vyzve-li věřitel dlužníka včas k plnění, bude se promlčovat už jen věřitelovo právo na plnění samotné, a to standardním způsobem, tj. ode dne následujícího po dni splatnosti (zde po dni, kdy uplyne lhůta k plnění).⁸¹

Výše uvedené samozřejmě neplatí pro pohledávky, u kterých splatnost nehraje při určování počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty žádnou roli, protože na ně dopadá některé ze zvláštních pravidel (§ 620–628 ObčZ), např. právo na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení.

Zvláštní poznámku je třeba učinit o tzv. koupi na výzvu (Kauf auf Abruf) či tomu podobných případech. Podstatou koupě na výzvu je, že povinnost i oprávnění prodávajícího plnit nastávají (až) poté, co ho kupující k plnění vyzve.⁸² Protože se v dřívějších právních textech, ovlivněných německým pojmoslovím, uvádělo, že kupující zboží tzv. „odvolává“, používal se u nás pro tento typ věřitelovy výzvy výraz „odvolávka“. Odvolávka však později získala i širší význam, neboť mohla specifikovat i jiné parametry plnění, např. množství nebo způsob balení (srov. § 165 a 188 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník).

U koupě na výzvu si strany mohou ujednat lhůtu, do kdy nejpozději musí kupující prodávajícího k plnění vyzvat.⁸³ Možné je ale i aranžmá, kdy bude záviset čistě na vůli (potřebách) kupujícího, kdy a zda vůbec bude smět být zboží dodáno.⁸⁴ Oba případy si žádají zvláštní posouzení z pohledu promlčení. Ve druhém z uvedených případů mám za to, že se bude věřitelovo právo zboží odvolat promlčovat standardně, tedy již od okamžiku, kdy mohl věřitel zboží odvolat poprvé. Naopak v prve uvedeném případě, kdy je věřiteli stanovena k odvolání zboží lhůta, by nešlo o vhodné řešení, protože promlčecí lhůta by mohla teoreticky uplynout dříve, než by uplynula lhůta určená k odvolání zboží; promlčecí lhůta by tak měla běžet až od uplynutí lhůty, ve které směl věřitel dlužníka k plnění vyzvat.⁸⁵ Uvažovat o promlčení má nicméně význam až tehdy, neplyne-li ze smlouvy, že by povinnost prodávajícího či celý závazek měly marným uplynutím lhůty rovnou zaniknout.

Nakonec je třeba uvést, že výzvou k plnění ve smyslu § 1958 odst. 2 ObčZ může být i faktura. Účetní či daňové předpisy přitom mohou věřiteli přikazovat, kdy nejpozději musí fakturu (resp. daňový doklad) vystavit.⁸⁶ Takové lhůty však plynou z práva veřejného (§ 1 odst. 1 věta druhá ObčZ) a jsou spíše pořádkového charakteru, a proto jejich nedodržení nepovede k zániku ani oslabení věřitelova práva vyzvat dlužníka k plnění, ani k zániku či oslabení pohledávky jako takové.⁸⁷ To platí, i pokud strany opíšou tuto veřejnoprávní povinnost do smlouvy, což je v praxi častým jevem. Pokud by strany opravdu chtěly limitovat věřitelovo právo vyzvat dlužníka k plnění, musely by být explicitnější (např. zkrátit v souladu s § 630 ObčZ promlčecí lhůtu věřitelova práva vyzvat dlužníka k plnění).

2.5 Délka lhůty k plnění

Délka lhůty k plnění, kterou věřitelova výzva spustí, je zpravidla určena již při vzniku dluhu. Může být přesně určena smlouvou (např. dva dny od doručení faktury)⁸⁸ nebo zákonem (např. § 2206 odst. 1, § 2399 odst. 1 nebo § 2842 odst. 1 ObčZ), v ostatních případech se použije lhůta obecná, totiž lhůta „bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 ObčZ). Výjimečně nebude délka lhůty k plnění určena předem, a to pokud ji bude smět určit ve své výzvě sám věřitel, což se však musí opírat o předchozí dohodu stran.⁸⁹

Délka lhůty „bez zbytečného odkladu“ je závislá na okolnostech každého případu. Výstižně ji vymezil NS v kontextu lhůty k odstoupení od smlouvy:

„Z časového určení ‚bez zbytečného odkladu‘ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu… [J]e třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily… [J]de o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy ‚ad hoc‘) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.“⁹⁰

Z tohoto vymezení vychází soudní praxe i pro účely výkladu § 1958 odst. 2 ObčZ.⁹¹

Lze říci, že u běžných peněžitých dluhů bude lhůta „bez zbytečného odkladu“ zpravidla několik málo dnů, zejména věděl-li dlužník o daném dluhu a výzvu věřitele musel očekávat (např. výzva k zaplacení za již odebrané zboží). Naopak u dluhů, o jejichž existenci nebo výši dlužník nemusí do obdržení výzvy k plnění vědět (např. povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení), lze připustit lhůtu delší. U peněžitých dluhů bude svou roli hrát i výše dlužné částky: čím vyšší částka, tím zpravidla delší lhůta plnění.⁹² U nepeněžitých dluhů lze pro jejich rozmanitost jen stěží dát nějaké vodítko. U některých nepeněžitých dluhů bude možné spravedlivě požadovat, aby je dlužník splnil velmi rychle, zatímco u jiných, např. technicky náročných plnění, může lhůta trvat týdny i měsíce.

V komentářové literatuře se objevil názor, že obvyklý význam „bezodkladnosti“ je podobný obvyklému významu výrazu „ihned“, a tudíž lze podpůrně vyjít z pětidenní lhůty, kterou stanoví § 1959 písm. e) ObčZ.⁹³ Byť není jistě nemožné, aby byla lhůta „bez zbytečného odkladu“ podle § 1958 odst. 2 ObčZ v konkrétním případě pětidenní, domnívám se, že není vhodné obě ustanovení spojovat a mít § 1959 písm. e) ObčZ za podpůrný zdroj určení délky lhůty „bez zbytečného odkladu“. To již proto, že pochybuji o podobnosti obvyklého významu obou výrazů v českém jazyce: v běžné řeči odpovídá výrazu „ihned“ kratší časový úsek než výrazu „bez zbytečného odkladu“, neboť ten na rozdíl od výrazu „ihned“ připouští odklad (byť jen nezbytný).⁹⁴ Zejména však závěr o podpůrnosti § 1959 písm. e) ObčZ svádí v rozporu s účelem § 1958 odst. 2 ObčZ k paušálním řešením. Takto se bohužel nechal „svést“ už i jeden z civilních senátů NS.⁹⁵ K nevhodně paušálnímu řešení se NS uchýlil i v oblasti adhezního řízení, a to se zcela absurdní argumentací, kdy prohlásil § 1958 odst. 2 ObčZ za neurčitý a v podstatě se rozhodl ho ignorovat a nadále vycházet z již neplatného § 563 ObčZ 1964.⁹⁶

Lhůta k plnění a její délka jsou součástí obsahu závazku. Obsah závazku nelze jednostranně měnit, nestanoví-li zákon jinak (§ 1759, 1790 ObčZ).⁹⁷ Dá-li tak věřitel dlužníku ve výzvě k plnění lhůtu a ta bude kratší, než jaká by se měla použít, nebude sice namístě jen z tohoto důvodu odpírat takovému jednání účinky podle § 1958 odst. 2 ObčZ (tj. zesplatnění dluhu), splatnost nicméně nastane až uplynutím původní (ujednané či zákonné) lhůty. Není samozřejmě vyloučeno, aby taková věřitelova výzva byla návrhem na změnu obsahu závazku (v neprospěch dlužníka), který dlužník – případně i konkludentně – přijme. Zda se tak stalo je nicméně třeba posoudit při řádném výkladu projevu vůle obou stran.⁹⁸

Dá-li naopak věřitel dlužníku ve výzvě k plnění lhůtu delší, než jaká by se měla použít, do oprávněných zájmů dlužníka tím zpravidla nezasáhne. Z toho vychází i NS, a to jak pokud jde o odchylku od zákonné lhůty „bez zbytečného odkladu“ (kde hovoří přímo o určení splatnosti podle věřitelovy výzvy),⁹⁹ tak o odchylku od smluvně určené lhůty (kde nehovoří o určení splatnosti, ale jen o tom, že by uplatnění úroků z prodlení podle původně ujednané, kratší lhůty bylo v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku).¹⁰⁰

Domnívám se, že v souladu s principem bezrozpornosti právního řádu by nemělo být rozhodné, zda lhůta k plnění plyne ze smlouvy či ze zákona. V obou případech lze podle mého názoru za pomoci argumentu a maiori ad minus analogicky (§ 10 odst. 1 ObčZ) aplikovat úpravu prominutí dluhu (§ 1995 odst. 1 ObčZ): pokud dlužník bez zbytečného odkladu po obdržení výzvy neprojeví s delší lhůtou k plnění nesouhlas (výslovně nebo plněním dluhu v původní lhůtě), lze mít za to, že s věřitelem určenou lhůtou k plnění souhlasil a dluh se stane splatným až uplynutím posledního dne věřitelem určené lhůty.

Měla-li by se použít zákonná lhůta „bez zbytečného odkladu“, lze věřiteli doporučit, aby ve výzvě raději přiměřenou lhůtu k plnění sám určil, neboť se pak bude moci opřít o pevné datum, od kterého bude dlužník muset platit úroky z prodlení, aniž by věřitel v případné žalobě musel takové datum dodatečně vymýšlet a odůvodňovat.

2.6 Výjimky

V předchozím článku jsem uvedl některé výjimečné situace, ve kterých se v jiných kontinentálních právních řádech upouští od jinak nezbytné výzvy, a tedy se připouští, aby právní následky nesplnění na dlužníka dolehly, přestože ho věřitel k plnění nevyzval.¹⁰¹ České pozitivní právo takové výjimky nikdy neupravovalo (kromě základní výjimky v podobě zásady dies interpellat pro homine, dnes zhmotněné v § 1958 odst. 1 ObčZ), ani tyto výjimky nebyly předmětem pozornosti tuzemské právní teorie či praxe. Přesto se domnívám, že je namístě se některými výjimkami v zahraničních právních řádech inspirovat. Už jen proto, že mnohé z nich nejsou ničím jiným než zhmotněním obecných principů soukromého práva.

Ani v českém právu tak nebude zpravidla ospravedlnitelné, aby byl nucen výzvu činit např. věřitel, jemuž dlužník písemně prohlásil, že nehodlá dluh nikdy splnit (srov. zákaz venire contra factum proprium).¹⁰² Dluh bude možné mít za splatný, jakmile věřiteli takové prohlášení dojde. Podobně lze uvažovat o tom, že věřitele zprostí povinnosti činit výzvu prohlášení samotného dlužníka, že splní ihned či v určité lhůtě. Tato výjimka, kterou znala i tuzemská prvorepubliková soudní praxe,¹⁰³ se dovozuje v německém právu (tzv. Selbstmahnung),¹⁰⁴ byť část tamní doktríny jí není tak nakloněna, neboť nevidí důvod pro znevýhodnění dlužníka za jeho vlastní aktivitu.¹⁰⁵

3. Čas plnění je na vůli dlužníka

Čas plnění na vůli dlužníka znamená, že je hmotněprávní vlastností dluhu, že jeho splatnost nemůže přivodit věřitel, nýbrž je čas plnění oprávněn určit sám dlužník. Tato vlastnost dluhu musí plynout ze smlouvy či jiné právní skutečnosti. Nejde tu o případ času plnění „ve prospěch dlužníka“ ve smyslu § 1962 odst. 2 ObčZ.¹⁰⁶ Čas plnění zde totiž není vůbec určen (což je logické, pokud ho má teprve určit dlužník – viz dikci § 1960 ObčZ), tudíž jednak není naplněna hypotéza § 1962 odst. 2 ObčZ, jednak by nedávala smysl dispozice této právní normy, neboť by zcela chyběl nezbytný referenční časový bod, ve vztahu k němuž by šlo posuzovat, zda věřitel požaduje plnění „předčasně“ nebo dlužník „předčasně“ plní.

Kromě výslovného ujednání o oprávnění dlužníka splatnost určit jde např. o ujednání o plnění, „až bude dlužník chtít“, „až bude dlužník moci“ nebo „až se dlužník stane ziskovým“.¹⁰⁷ Jde také o případy, kdy je čas plnění závislý na události, kterou může ovlivnit pouze dlužník,¹⁰⁸ jako např. vrácení zápůjčky „poté, co dlužník prodá zahradu“,¹⁰⁹ „jakmile prodá nemovitosti, které za zapůjčené finanční prostředky koupí“,¹¹⁰ nebo „ve splátkách podle splátkového kalendáře vypracovaného právním zástupcem dlužníka“.¹¹¹

Všem těmto případům však musí být společná vůle stran, aby dlužník musel dluh v rozumném čase přece jen splnit, i kdyby daná událost nenastala. Není totiž vyloučeno, aby strany takovýmito ujednáními zamýšlely, aby dlužníkova povinnost plnit byla opravdu podmíněna nastáním oné události – pak by dlužník do nastání této události plnit nemusel a nemohl by k tomu ani být nucen postupem podle § 1960 ObčZ.¹¹² Daná problematika souvisí i s dlouhodobě kontroverzní otázkou určení splatnosti odkazem na určitou nejistou událost, která byla zmíněna již v části I.1.

Pokud dlužník dluh dobrovolně splní, dluh zaniká, aniž by kdy byla určena jeho splatnost. Pokud dlužník prohlásí věřiteli, kdy nejpozději splní, je čas plnění dluhu určen podle tohoto prohlášení.¹¹³

Protože dlužníkovi se ze zřejmých důvodů nemusí chtít takové prohlášení učinit, ani dluh reálně splnit, dává zákon věřiteli možnost obrátit se na soud, neurčí-li dlužník čas plnění v přiměřené lhůtě (§ 1960 ObčZ). Naproti tomu, co plyne z prostého jazykového výkladu § 1960 ObčZ, se věřitel smí na soud obrátit i v případě, že dlužník sice čas plnění určí, avšak nepřiměřeně dlouhý.¹¹⁴ Na soudu každopádně je, aby čas plnění určil podle okolností případu.

O povahu žaloby na určení času plnění se vedou spory. Podle judikatury jde o žalobu na nahrazení projevu vůle ve smyslu § 161 odst. 3 OSŘ.¹¹⁵ Smysluplnější názor, se kterým se ztotožňuji, zastává část odborné literatury, podle které jde o zvláštní – v občanském soudním řádu výslovně neuvedenou – žalobu, protože žaloba na nahrazení projevu vůle má místo jen tam, kde hmotné právo povinnost k prohlášení vůle stanoví, což případ ponechání času plnění na vůli dlužníka není.¹¹⁶ Judikatura i odborná literatura jsou však zajedno v tom, že nejde o určovací žalobu podle § 80 OSŘ, tudíž věřitel nemusí prokazovat naléhavý právní zájem.¹¹⁷

Podle NS rozhodnutí soudu o určení času plnění není exekučním titulem, a tudíž nesplní-li dlužník dluh v čase soudem určeném, musí se věřitel znovu obrátit na soud – tentokrát již se žalobou na plnění.¹¹⁸ Jde o velmi nepraktické řešení: pokud se strany nemohou dohodnout ohledně času plnění dluhu a nechají vstoupit do svého sporu soud (včetně s tím spojených nákladů), stěží lze očekávat, že určení času plnění soudem jejich spor vyřeší. To již proto, že sporná nemusí být jen splatnost, ale i výše či samotná existence dluhu, kterou podle ustálené judikatury soud v řízení o určení času plnění nezkoumá.¹¹⁹ Část doktríny se proto proti závěrům dosavadní judikatury vymezuje, protože je-li nezbytným předpokladem pro určení času plnění zjištění, že byl čas plnění ponechán na vůli dlužníka, musí soud jako předběžnou otázku nezbytně posoudit i existenci smlouvy, na základě které vůbec o splatnosti rozhoduje a která ujednání o oprávnění dlužníka určit čas plnění obsahuje.¹²⁰

Ještě dále šla prvorepubliková literatura, která s argumentem, aby „týž spor nemusil býti prováděn dvakráte“, dovodila, že věřitel může s žalobou na určení času plnění rovnou spojit žalobu na plnění.¹²¹ Ustanovení § 904 rakouského ABGB se takto vykládá dodnes.¹²² Domnívám se, že české právo by se mělo vydat stejným směrem. Pokud by však NS odmítl opustit svůj restriktivní výklad, musela by se změnit právní úprava.

Při hledání odpovědi na otázku, kdy se určitý dluh stane splatným, je třeba respektovat systematiku občanského zákoníku. Nejprve je třeba hledat, zda někde není čas plnění předem určen – typicky ve smlouvě či jiném právním jednání, v zákoně nebo v soudním rozhodnutí. Pokud ano, dluh se stane splatným v takto určený čas, aniž by věřitel musel dlužníka zvlášť vyzývat (§ 1958 odst. 1 ObčZ).

Pokud čas plnění není předem určen, pak je čas plnění buď na vůli věřitele, nebo na vůli dlužníka.

Na vůli věřitele je čas plnění tehdy, když odnikud neplyne jiný způsob určení času plnění nebo když je čas plnění na vůli věřitele ponechán (typicky smlouvou). Takový dluh smí vůči dlužníkovi zesplatnit sám věřitel. Dluh se stane splatným tím, že dlužníkovi dojde věřitelova výzva k plnění a uplyne výzvou spuštěná lhůta (§ 1958 odst. 2 ObčZ). Neplyne-li ze smlouvy či ze zákona něco jiného, jde o lhůtu „bez zbytečného odkladu“, jejíž délka je závislá na konkrétních okolnostech.

Na vůli dlužníka je čas plnění tehdy, když je zvlášť ujednáno či jinak stanoveno, že je čas plnění oprávněn určit sám dlužník. Pokud dlužník s určením času plnění otálí, ani dluh reálně nesplní, určí ho na věřitelův návrh soud (§ 1960 ObčZ).

Úprava času plnění dluhu v současném občanském zákoníku se vyznačuje převážnou kontinuitou s předchozí právní úpravou. Zpravidla je tak možné vycházet z dřívějších judikatorních závěrů. Nový kodex nicméně dává i příležitost revidovat závěry, které již za dřívější právní úpravy nebyly úplně šťastné. Snad tento článek napomůže najít správná a spravedlivá řešení týkající se splatnosti dluhu všem, kteří je budou hledat.