Jak je patrné, omezení volby osobního jména existovalo v nějaké podobě vždy. K důvodům současného rozsahu omezení po nabytí účinnosti zákona o matrikách nelze z důvodové zprávy k návrhu tohoto zákona ani z jeho projednávání na půdě Poslanecké sněmovny při jeho přijímání zjistit podrobnosti. Z jeho projednávání v Poslanecké sněmovně je však zřejmé, že již tehdy budila legitimita daného omezení určité pochybnosti.
Konkrétně u zákazu zápisu jména zdrobnělého a domáckého je otázka legitimity tohoto omezení velmi diskutabilní. Pochybnosti ohledně omezení u těchto forem jmen podporuje skutečnost, že řada i veřejně známých osob tato „zakázaná“ jména nosí (jen namátkou uvedu Milušku Voborníkovou, Jovanku Vojtkovou, Petrušku Šustrovou nebo Danuši Nerudovou). Malou legitimitu omezení volby osobního jména reflektuje i judikatura k této problematice, která nikoliv ojediněle stanovená omezení prolamuje.
Klíčovým judikátem k dané problematice se stal rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci zápisu jména „Thymian“, v němž se uvádí:
„[21] NSS přihlédl k tomu, že řízení o zápisu jména dítěte do matriční knihy narození se vyznačuje zvýšeným zájmem na ochraně práv rodičů i dotčeného (čerstvě narozeného) dítěte; řízení o zápisu by mělo být provedeno za dodržení požadavků zákona na ověření jména, ale současně v souladu se svobodnou vůlí rodičů a zejména bez zbytečných průtahů… V této souvislosti je třeba poukázat rovněž na § 6 odst. 2 SpŘ, podle něhož správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje.
[22] V projednávané věci je nesporné, že jméno T. není uvedeno v odborné publikaci, která obsahuje seznam cizojazyčných jmen, která matriční úřady považují za způsobilá zápisu bez ověření (Knappová, M. Jak se bude vaše dítě jmenovat? 5. vyd. Praha: Academia, 2010); toto jméno současně dosud nebylo zapsáno do žádné matriční knihy narození v ČR, a není tak zapsáno v seznamu užívaných jmen uveřejněném na stránkách Ministerstva vnitra… Tyto okolnosti ovšem bez dalšího nelze považovat za dostačující k vyžadování znaleckého posudku ve smyslu § 62 odst. 1 MatrZ, který jsou ze zákona povinni opatřit sami rodiče a na své náklady, a to zvláště za situace, kdy správní orgány žádným způsobem nezpochybnily evidentní a vážné osobní důvody, které rodiče vedly k volbě jména T. a kdy ani neuvedly, jaká pochybnost jim ohledně navrhované pravopisné podoby jména T. vůbec vznikla. (V čem se jim nejevila správnou navrhovaná pravopisná podoba tohoto jména).
[23] Správní orgány akceptovaly, že matka dítěte je občankou USA, přičemž zvolené jméno navazuje na její rodový původ a indiánské kořeny, přičemž jméno T. nesl jeden z jejích předků; výslovně vyjádřily respekt ke svobodné vůli rodičů a jejich zájmu, aby dítě neslo příjmení po otci (K.) a křestní jméno navazující na rodovou tradici matky (T.), a vycházely z toho, že předek matky dítěte skutečně nesl jméno T. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 24. 6. 2013 rovněž uznal, že v české republice jsou běžně akceptována (jiná) neobvyklá jména, která jinak označují rostlinu (např. Iris, Narcis, Karmelia) či představují cizojazyčné ekvivalenty takového označení (např. Myrtille, což znamená francouzsky borůvka). Bez ohledu na tyto závažné okolnosti věci ovšem správní orgány bez dalšího formalisticky vyžadovaly předložení znaleckého posudku k ověření správné pravopisné podoby jména. V této souvislosti nelze opomenout, že opatření znaleckého posudku může být pro rodiče značně finančně i časově náročné.
[24] NSS je ve shodě se stěžovatelem nucen konstatovat, že správní orgány v projednávané věci fakticky hodlaly přenést vlastní rozhodovací činnost na příslušného znalce, neboť zápis jména podmínily (výhradně) jím zpracovaným znaleckým posudkem. Aniž by to mělo relevantní vliv na posouzení věci, neboť tyto údaje se mohou v čase měnit, v řízení vyšlo najevo, že za aktuálního stavu je navíc volba konkrétního znalce významně limitována, když fakticky v ČR působí toliko dva znalci, resp. znalecké ústavy pro obor jazykověda, kteří jsou oprávněni daný posudek vystavit, konkrétně PhDr. Miloslava Knappová, CSc., a Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR.“
Na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, lze potom demonstrovat, že soudy při volbě jména jednoznačně respektují princip autonomie vůle:
„[9] Zvláštní senát se zcela ztotožňuje s názorem navrhovatele… Ve skutkově obdobné věci již dříve vyslovil názor, že [z] § 72 odst. 1 in fine MatrZ vyplývá, že jméno… lze fyzické osobě změnit pouze na základě její žádosti, případně žádosti jejích zákonných zástupců… Platí tedy, že rozhodování o změně jména… fyzické osoby se děje ve správním řízení, zahajovaném na návrh; opatrovnický soud pouze v zákonem stanovených případech nahradí souhlas rodičů nezletilého dítěte, bez něhož nemůže být návrhu na změnu jména a příjmení vyhověno (viz usnesení zvláštního senátu z 21. 3. 2018, č. j. Konf 7/2018-11). Tento právní názor (byť byl ve všech případech vysloven v odmítavých usneseních z důvodu absence kompetenčního sporu) následovala i další rozhodnutí zvláštního senátu (viz např. usnesení z 15. 5. 2018, č. j. Konf 53/2017-12, a z 12. 2. 2019, č. j. Konf 41/2018-25), přičemž zvláštní senát nevidí důvod se od tohoto názoru jakkoli odchýlit.“
Prvním problémem dle mého názoru je, že rodiče mohou podle občanského zákoníku zvolit či přímo určit svému dítěti osobní jméno, ale matrika takto jimi zvolené nebo určené jméno nemusí zapsat do matriky na základě omezení v § 62 MatrZ. Legislativně-technicky nelze nic namítat – lex specialis derogat legi generali. Stát by však měl osobní svobodu jednotlivce omezovat jen v případě, že je na regulaci určitého jednání veřejný zájem.
Ten připouštím u zákazu jmen zkomolených a hanlivých, kdy stát tímto omezením poskytuje ochranu narozeným dětem před pojmenováním, které je zraňující. Omezení spočívající v tom, aby nositelem mužského jména nebyla žena a naopak, má rovněž své opodstatnění zejména jako ochrana dětí před zraňujícími reakcemi okolí, stejně jako v případě jmen zkomolených a hanlivých. Veřejný zájem lze do jisté míry spatřovat v zákazu pojmenování dětí týchž rodičů stejnými jmény. Vzhledem však k tomu, že jméno a příjmení jsou jen jedním, nikoliv zcela zásadním prvkem identifikace fyzické osoby, nejsem o nezbytnosti této podmínky zcela přesvědčena.
Naprosto pak postrádám veřejný zájem na omezení svobodné volby jména tím, že jsou zakázána jména zdrobnělá nebo domácká. Určitou nelogičnost stávající úpravy si pro představu čtenářů dovolím ilustrovat na několika hypotetických příkladech.
Představme si situaci, kdy by rodiče zvolili pro dítě jméno „Tulipán“ – matrika by takové jméno nezapsala, ačkoliv by nepochybně zapsala jméno „Hyacint“. Matrika by rovněž nezapsala jméno „Jitřenka“, zapsala by však jistě jméno „Zora“ nebo „Aurora“, nezapsala by zcela správně jméno „Jablko“, ale zapsala by jistě jméno „Apple“. Význam jména jako takového tedy není logickým klíčem pro rozhodnutí, zda bude jméno zapsáno, či nikoliv.
Ani četnost aktuálního výskytu jména nehraje žádnou roli, proto nebude problém zapsat dítěti jména jako „Kazimír, Haštal, Kašpar, Odolen, Chrudoš“, ale jméno „Honza“ nebo „Ondra“ dítěti podle stávající úpravy zapsat nelze.
Popsaná situace vede k tomu, že rodiče, kteří nechtějí rezignovat na své právo podle občanského zákoníku zvolit svému dítěti jméno, vyvíjejí tlak na matriční úřady, a to i prostřednictvím objednaných znaleckých posudků, aby daly přednost logice před zákonem. Matriční úřady tak samozřejmě nemohou postupovat, protože vedení matriční evidence je výkonem státní správy a nelze jednat jinak než podle zákona. Na druhou stranu zákon, který nemá logiku, má jen slabou legitimitu a je velmi obtížné ho prosazovat.
Soudy dokonce v případech, kdy se rodiče nevzdají a trvají na matričně nezapsatelném jménu, poté, co jim matrika věc předá, rodičům vyhovují. Příkladem může být rozhodnutí o zapsání jména „Růženka“:
„S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že v tomto konkrétním případě byly splněny podmínky pro určení, aby rodné jméno nezletilé znělo ‚Růženka‘, neboť tento postup není především v rozporu se zájmy nezletilé, která má právo na to, aby měla rodné jméno s obdobnou koncovkou jako její starší sestra A., nakonec tuto vůli shodně projevili i oba rodiče a kolizní opatrovnice se k ní připojila. Opačný postup ze strany soudu by pak byl necitlivým zásahem do výkonu rodičovských práv a povinností rodičů, kteří se bez dalšího na této pro dítě významné záležitosti ničím neprovinili a nepochybně jednali v souladu se zájmy nezletilé ve smyslu § 875 a násl. ObčZ. Prvostupňový soud nemíní polemizovat s odbornými publikacemi Miloslavy Knappové vyplývajícími z e-mailové korespondence ohledně vhodnosti k zápisu do matriky rodného jména ‚Růženka‘, které se nepochybně podobá i rodnému jménu její sestry ‚A.‘, když nelze přehlédnout, že historicky toto rodné jméno (dříve křestní) bylo užíváno, a to nejméně do r. 1953, kdy byl přijat ‚novodobý‘ zákon o matrikách. Závěrem považuje soud za nezbytné uvést, aniž by chtěl ‚znehodnocovat‘ odborné závěry mj. Miloslavy Knappové, že v tomto konkrétním případě si nezletilá zaslouží zápis rodiči zvoleného rodného jména ‚Růženka‘ do matriky, s ohledem na zjištěný skutkový stav věcí, s přihlédnutím k existenci určité ‚nesystémovosti‘ v hodnocení hypokoristik. Prvostupňový soud tedy pouze využil svého práva k výkladu příslušných zákonných ustanovení vědom si toho, že podle platného zákona o matrikách, jménu a příjmení by byl zápis předmětného jména vyloučen a ani případné znalecké stanovisko by nemohlo být kladné. I když se tento postup soudu liší od postojů lingvistů – bohemistů, které jsou profesionálně ‚poznamenané‘, tak oficiální použitelnost původních hypokoristik je jedním ze způsobů obohacování repertoáru jmen ověřovaných pro zápis do matriky v ČR, což je konkrétně i tento případ. Soud je přesvědčen, že příslušná matrikářka si s matričním zápisem takto určeného rodného jména poradí.“
Objevují se tedy pravomocná soudní rozhodnutí, která jsou matriční úřady povinny respektovat, a ad hoc dochází k zápisům jmen zdrobnělých („Růženka“) nebo znalecky nepodložených („Thymian“). Potvrzuje se výsostné právo rodiče dát svému dítěti jméno. Proto matriční úřady zápis podle zákona nezpůsobilého jména do matriky někdy samy provedou. S touto situací se pak nezbývá – stejně jako s ad hoc soudními rozhodnutími – než smířit, neboť neexistuje zákonný opravný prostředek, jak zapsané jméno z evidence odstranit (jméno lze změnit jen na návrh ze strany jeho nositele nebo zákonného zástupce, ex offo zahájit řízení v dané věci nelze z důvodu ochrany statusových práv).
Dalším problémem je omezení počtu zapsaných osobních jmen na dvě. Toto omezení platí jen pro české státní občany a paradoxně je tak diskriminuje, neboť cizinci mohou mít zapsáno tolik jmen, kolik připouští právní řád státu, jehož jsou občany. Pakliže je technicky možné zapsat větší počet osobních jmen cizincům (např. v Belgii je běžné mít 5 osobních jmen), není důvodné omezovat zápis osobních jmen u státních občanů. Občané ČR mohou mít ovšem dvě jména zdvojená. Zdvojená či podvojná jména jsou obvyklá např. ve Francii nebo v Německu, lze je zapsat v původním pravopisu nebo v českých ekvivalentech (asi nejznámějšími příklady takových jmen jsou Anna-Marie a Jan-Pavel). Pro korektnost se sluší dodat, že současná právní úprava je oproti předchozí benevolentnější, když připustila užívat dvě osobní jména.