Ve sborníku příspěvků mladých právníků, doktorandů a právních vědců COFOLA 2020 je mj. obsažen i článek Jana Kupčíka s názvem „Úroky z prodlení a squeeze-out“.¹ Dovolím si na tento článek reagovat jednak z pohledu právníka, který se otázkami squeeze-outů zabývá již více než 20 let, a dále s poukazem na vyvíjející se judikaturu, která v době vzniku předmětného článku nebyla známa.

Text článku vyvolává dojem, že hlavní akcionář je ve vleku názorů znalce na hodnotu společnosti, tak jak jsou tyto názory uvedeny ve znaleckém posudku, a že stanovení hodnoty protiplnění je pro něj jakousi vnější skutečností, kterou on sám nijak neovlivňuje. Ve skutečnosti je tomu ovšem zcela jinak.

Institut vytěsnění určitým způsobem nahrazuje kupní smlouvu. Jde rovněž o dvoustrannou transakci, jejímž účelem je změna vlastnictví cenných papírů, ovšem na rozdíl od kupní smlouvy se na straně menšinových akcionářů jedná o nedobrovolné strpění této transakce, nikoliv o aktivní jednání. Analogie s kupní smlouvou je uváděna též v odborné literatuře.²

V rámci sjednávání kupní smlouvy si kupující a prodávající vyměňují své argumenty na hodnotu aktiva, které je předmětem transakce, a někdy toto dokládají znaleckým oceněním, které však slouží pouze ke stanovení argumentační hodnoty pro kupujícího, resp. prodávajícího. Na tomto základě pak vyjednávají o ceně a o dalších podmínkách transakce. Při vytěsnění menšinových akcionářů, které je nedobrovolnou transakcí, ovšem dochází k tomu, že hlavní akcionář (v roli „kupujícího“) stanoví při vytěsnění bez jakéhokoliv vyjednávání s druhou stranou transakce (které z povahy věci při vytěsnění neprobíhá) svoji argumentační hodnotu (tj. svoji představu o hodnotě prodávaného aktiva). Tuto argumentační hodnotu by pak při „normální“ transakci uplatňoval vůči prodávajícímu. Vzhledem k tomu, že při squeeze-outech k žádnému vyjednávání nedochází, nic nebrání hlavnímu akcionáři, aby tuto svoji argumentační hodnotu prezentoval jako hodnotu objektivní.³ Navíc si je vědom nevýhodného postavení menšinového akcionáře, který je k transakci přinucen a cenu nemůže vyjednávat, je si vědom informačního deficitu na straně menšinového akcionáře i toho, že menšinový akcionář („prodávající“) je v situaci, kdy nucený „prodej“ za argumentační cenu hlavního akcionáře je vlastně fait accompli․ Může na dokončený nucený přechod vlastnického práva ke svým akciím reagovat pouze ex post. Výsledkem této situace zvýhodňující hlavního akcionáře je, že hlavní akcionář téměř vždy protiplnění podhodnocuje.

J. Kupčík dále hovoří o zákazu odchýlení se od znaleckého posudku. To navozuje dojem, že výši protiplnění stanoví znalec a hlavní akcionář se od znalcem stanovené výše protiplnění nemůže odchýlit. Z toho pak autor odvozuje tvrzení, že hlavní akcionář odpovídá za postup, avšak nikoliv za výsledek (tj. za stanovenou výši protiplnění), a že je tedy pouze jakýmsi vykonavatelem rozhodnutí o vytěsnění a o výši protiplnění, které učiní někdo jiný.⁴ Taková interpretace je ale zcela chybná.

Ustanovení § 183m odst. 1 ObchZ stanoví zcela jasně, že „oprávněné osoby mají právo na protiplnění, jehož výši určí hlavní akcionář“. Podle tohoto ustanovení to tedy není znalec, kdo určuje výši protiplnění, ale hlavní akcionář. Znalecký posudek k doložení výše protiplnění slouží pouze jako jakési alibi hlavního akcionáře.

Ani ustanovení zákona o obchodních korporacích nepotvrzuje, že by výši protiplnění stanovil namísto hlavního akcionáře znalec. Podle § 376 odst. 1 ZOK mají vlastníci účastnických cenných papírů právo na přiměřené protiplnění v penězích, jehož výši určí valná hromada. Protože příslušné usnesení valné hromady o vytěsnění vyjadřuje vůli hlavního akcionáře (neboť usnesení navrhl a má k jeho prosazení více než 90 % hlasů), je zřejmé, kdo určuje výši protiplnění. Znaleckým posudkem se i v tomto případě jen dokládá výše protiplnění určená hlavním akcionářem.

V této souvislosti je důležité zmínit, že znalce pro doložení výše protiplnění si podle obou uvedených právních úprav vybírá hlavní akcionář. Nic mu nebrání, aby v případě, že se závěrem znalce nesouhlasí (znalec dospěje k názoru, že protiplnění má být vyšší než představa hlavního akcionáře), jeho posudek nepoužil a zvolil si jiného znalce.

Určení výše protiplnění tedy není něco nadosobního, co by se nacházelo mimo rozhodovací sféru hlavního akcionáře. Odpovědnost za řádné stanovení výše protiplnění leží výhradně na hlavním akcionáři.⁵ Nesplní-li tuto povinnost řádně a včas, je povinen hradit úrok z prodlení, stejně jako jakýkoliv jiný dlužník.

Podle J. Kupčíka soudní rozhodnutí deklaruje

„maximálně objektivizovanou skutečnost, bez ohledu na jednání či chování stran“. Dále autor uvádí, že „prejudiciální otázkou pro stanovení doplatku není shledání porušení povinnosti, jak tomu bývá obvykle u žalob na peněžité plnění (tj. porušení smlouvy či prevenční povinnosti), ale shledání toho, jaká byla přiměřená výše protiplnění k okamžiku vytěsnění (ex tunc)“.

Autor však zcela pomíjí kontext soudního rozhodnutí, které je vydáváno v rámci přezkumného řízení. Účelem přezkumného řízení je ochrana oprávněných zájmů menšinových akcionářů, do jejichž vlastnického práva (které je mj. chráněno i čl. 11 Listiny základních práv a svobod) bylo zasaženo nepoctivým určením výše protiplnění, za které, jak výše doloženo, neodpovídá nikdo jiný než hlavní akcionář.

Vraťme se k analogii s kupní smlouvou. Na jedné straně je hlavní akcionář jakožto „kupující“ a na druhé straně menšinoví akcionáři jakožto „prodávající“. Zákonodárce neumožnil menšinovým akcionářům vyjednávat o ceně, ale pouze jim poskytl možnost bránit se v rámci přezkumného řízení, v němž je možné napravit případné zneužití výhody dané hlavnímu akcionáři, a to výhody stanovit si jednostranně „cenu“, resp. kompenzaci za de facto vyvlastnění. Stanovení této „ceny“ v okamžiku vytěsnění je aktem hlavního akcionáře a nikoho jiného.

Výhodu, jakou má hlavní akcionář v rámci konceptu vytěsnění, by při běžné transakci nikdy neměl. V praxi je přitom naprosto zřejmá tendence k jejímu zneužití. Podle statistik zveřejněných v Německu bylo přiměřené protiplnění v soudním řízení zvýšeno na základě žalob menšinových akcionářů v 91 % případů.⁶ Jinými slovy, v 91 % případů hlavní akcionář nebyl poctivý při stanovení výše protiplnění. Lze se důvodně domnívat, že tato výhoda daná squeeze-outem je hlavními akcionáři zneužívána nejen v Německu, ale i v jiných zemích, protože využít příležitost ve vlastní prospěch a na úkor jiného je v lidské povaze. Americký ekonom a sociolog Dan Ariely odkazuje na řadu studií, z nichž vyplývá, že je-li dána možnost podvádět v menších částkách větší počet lidí a velká naděje, že se na to nepřijde, k podvádění s určitostí dojde.⁷ I v našem případě existuje možnost obohatit se v menších částkách na úkor velkého počtu lidí (všech menšinových akcionářů společnosti), kdy u jednotlivých menšinových akcionářů se zpravidla nejedná o velké částky, kdy předmětem nejsou peníze, a navíc s malou pravděpodobností, že se na toto jednání přijde, protože přístup podvádějícího je podložen znaleckým posudkem, případně ČNB. Je zde tedy velký prostor pro stanovení nepřiměřeně nízkého protiplnění ze strany hlavního akcionáře. Proto musí ve vnitrostátním právu existovat účinná sankce, která by od tohoto zneužívání hlavního akcionáře účinně odrazovala.⁸ Jiná sankce než úroky z prodlení není k dispozici, a proto je aplikace ustanovení o úrocích z prodlení na případy vytěsnění nezbytná.

J. Kupčík dále tvrdí, že hlavní akcionář musí jednat s péčí řádného hospodáře vůči svým vlastním akcionářům a že tuto povinnost splní, jestliže „konzultuje“ odbornou otázku, k jejímuž rozhodnutí není nadán dostatečnými znalostmi, s odborníkem – znalcem. Autor má zřejmě na mysli jednání členů statutárního orgánu hlavního akcionáře.

Toto tvrzení je v situaci vytěsnění menšinových akcionářů nepřípadné ze dvou důvodů. Zaprvé, dovedeno ad absurdum by podle tohoto pravidla měli členové statutárniho orgánu hlavního akcionáře stanovit hodnotu protiplnění v co nejnižší hodnotě, která by byla ještě z jejich pohledu „obhajitelná“. Lze totiž dovozovat, že zákon stanovením povinnosti loajality členů statutárního orgánu společnosti⁹ (zde statutárního orgánu hlavního akcionáře) nesleduje zájmy věřitelů (zde menšinových akcionářů), ale zájmy hlavního akcionáře. To ovšem znamená, že takto stanovená hodnota protiplnění není objektivní hodnotou, ale hodnotou ryze subjektivní. Takový přístup je možný v situaci, kdy se jedná o běžnou tržní transakci, ale zcela nepřijatelný v situaci, kdy se jedná o de facto vyvlastnění druhé strany transakce. Právo výkupu totiž představuje velmi radikální řešení vlastnických vztahů, kdy dochází k přechodu vlastnického práva proti vůli jedné ze stran transakce.

Zadruhé, podezírat majoritní akcionáře z toho, že v rámci podnikatelského úsudku nedokáží stanovit hodnotu své investice bez znalce, je absurdní. Představu o hodnotě svého aktiva má každý podnikatel. Ostatně Nejvyšší soud v rozhodnutí z r. 2007 uvedl, že dokonce i

„menšinový akcionář, který nepovažuje vypořádání, jež mu poskytl hlavní akcionář dle § 220p odst. 2 ObchZ na základě znaleckého posudku soudem jmenovaného znalce za přiměřené, má nutně alespoň hrubou představu o správné výši vypořádání“.¹⁰

Jestliže tedy podle NS má mít menšinový akcionář hrubou představu o výši vypořádání, pak hlavní akcionář, který na rozdíl od menšinových akcionářů má nesrovnatelně lepší přístup k informacím o společnosti, musí mít představu o hodnotě společnosti velmi jasnou, a to i bez konzultanta. Hlavní akcionáři jsou zpravidla větší nebo velké korporace a jako takové mají k dispozici celá oddělení specialistů (nejen) z oblasti investic. Navíc i výsledek znaleckého hodnocení může hlavní akcionář přímo či nepřímo ovlivnit tím, jaké sdělí znalci informace, resp. prognózy vývoje peněžního toku.

Hlavní akcionář tedy podle platných předpisů a judikatury nemůže přenést svou zákonem stanovenou povinnost na konzultanta (znalce).

Nadto jednají členové statutárního orgánu hlavního akcionáře v konfliktu zájmů. Na jedné straně jim zákon ukládá povinnost loajality k hlavnímu akcionáři (který je ustanovuje do funkce a platí), na druhé straně pak mají povinnost stanovit protiplnění v řádné výši, tzn. nepoškodit menšinové akcionáře, k nimž nemají členové statutárního orgánu hlavního akcionáře žádný podobný vztah jako k hlavnímu akcionáři. Je nasnadě, v čí prospěch bude tento konflikt zájmů vyřešen.

Pokud J. Kupčík hovoří a potenciální újmě, která může vzniknout kombinací úroků z prodlení a dlouhým trváním sporu, je nutno uvést, že hlavní akcionář má možnost a) stanovit výši protiplnění řádně a v plné výši již v době konání valné hromady a b) řízení neprotahovat a např. nepředkládat další a další, často si vzájemně odporující posudky podle § 127a OSŘ, jak se nezřídka děje. Dlouhá doba trvání přezkumného řízení ale trápí více menšinové akcionáře, kteří navíc čelí riziku úpadku hlavního akcionáře, jak se stalo v případě citovaném J. Kupčíkem.¹¹

Úrok z prodlení je z hlediska funkce částečně reparačním, částečně utvrzovacím mechanismem. Sankční a motivační funkce se promítá do preventivního působení na dlužníka, aby dlužnou částku zaplatil včas. Jde přitom o sankci zcela automatickou, nastupující ex lege, bez nutnosti jakéhokoliv zvláštního smluvního ujednání.¹² Předpisy zakotvující povinnost platit úrok z prodlení jsou obecně platnými předpisy. Neexistuje žádný speciální předpis, který by pro institut práva výkupu (nuceného přechodu, převodu jmění) stanovil z této povinnosti výjimku. Tím by také byla založena nedůvodná nerovnost mezi menšinovými akcionáři na straně jedné a ostatními občany na straně druhé.

Někteří hlavní akcionáři tvrdí, že do 1. 1. 2021 nebylo právo minoritních akcionářů na úrok z prodlení výslovně v zákoně upraveno, a proto na něj tito nemají nárok, vzniklo-li prodlení před tímto datem.¹³ Takové tvrzení je ovšem v rozporu s názorem Ústavního soudu, který konstatoval:

„Navrhovatel poukázal v této souvislosti též na skutečnost, že není upraven další aspekt stanovení výše protiplnění a možného zneužití nuceného výkupu, tj. chybějící stanovení úroků z prodlení s plněním výplaty protiplnění podle § 183m ObchZ. Nelze dovozovat, že taková povinnost musí být pro každý případ výslovně zakotvena již vzhledem k tomu, že se stále jedná o soukromoprávní vztah. To naopak bylo třeba v případě, že by chtěl zákon vyloučit použití právní úpravy obchodně závazkových vztahů pro vztahy vznikající mezi společníky [např. § 369 ObchZ, popř. § 340 odst. 2 ObchZ, ve spojení s § 261 odst. 3 písm. a) ObchZ]. Proto v případě prodlení s plněním přistupují úroky z prodlení (jako cena peněz, na kterou je nárok ze zákona) podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění nařízení č. 163/2005 Sb. To lze současně chápat jako sankci vůči hlavnímu akcionáři, když úroky z prodlení jsou přitom v soukromém právu považovány za druh paušalizované náhrady škody (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. díl. 3. vyd. Praha, 2002, s. 74, 125, 131).“¹⁴

Z cit. nálezu ÚS vyplývají dva závěry. Zaprvé, není nutné, aby povinnost k úhradě úroků z prodlení byla zákonem u příslušného institutu výslovně upravena. Zadruhé, ÚS v tomto rozhodnutí jednoznačně charakterizoval úrok z prodlení jako sankci vůči hlavnímu akcionáři.

Bez aplikace úroku z prodlení by hlavní akcionáři mohli všemožně obstruovat a protahovat (i při použití lichých argumentů) přezkumné soudní řízení, protože by to bylo pro ně ekonomicky výhodné. Nepřiznáním úroků z prodlení by pak soudy svým výkladem vytvořily absurdní, v právním státě zcela nepřijatelnou situaci: byli by zvýhodňováni nepoctiví hlavní akcionáři před poctivými, a to dokonce přímou úměrou. Podle toho, a) čím nižší protiplnění než přiměřené (úplné) by nepoctivě jednající hlavní akcionář určil, a b) čím později by soud o správné výši rozhodl, tím větší výhodu by z toho nepoctivý hlavní akcionář získal.

Nelze přehlédnout ani fakt, že menšinoví akcionáři jsou nepochybně slabší smluvní stranou. To je zřejmé z toho, že jim je odňata možnost rozhodnout se svobodně o převodu svého majetku a vyjednávat o ceně za tento převod. Ustanovení umožňující vytěsnění menšinových akcionářů zasahuje zásadně do základního práva vytěsňovaných akcionářů. V takových případech musí být pečlivě vážena otázka proporcionality mezi sledovaným cílem a použitými právními prostředky. Možnost nedobrovolného převodu vlastnictví musí být proto vyvážena garancemi proti zneužití institutu práva výkupu. Jedinou účinnou garancí proti zneužití této možnosti ze strany hlavního akcionáře je úrok z prodlení.

Při rozhodování o otázce úroků z prodlení by proto soud měl přihlížet k principům spravedlnosti, ochrany slabší smluvní strany a proporcionality, a tedy by měl dát přednost výkladu ustanovení o úrocích z prodlení, který de facto vyvlastňované akcionáře ještě více nepoškozuje.

J. Kupčík uvádí, že splatnost nároku na doplatek nastává až po právní moci rozhodnutí soudu, jímž je stanovena plná výše protiplnění. S tímto názorem nelze souhlasit. Podle § 1908 ObčZ je dlužník povinen splnit svůj dluh řádně a včas. Podle § 1930 ObčZ je dlužník zásadně povinen splnit svůj dluh vůči věřiteli vcelku a naráz. Přitom není rozhodná subjektivní představa dlužníka (hlavního akcionáře) o tom, co on sám považuje za celkové plnění. Vyplývá to i z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci:

„Odvolací soud připomíná, že odpovědnost za prodlení je odpovědností objektivní, vědomost dlužníka o tom, že se nachází v prodlení, není rozhodující. Zároveň je zřejmé, že žalovaná porušila právní povinnost, a to povinnost zaplatit vytěsněným akcionářům protiplnění ve správné výši. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že skutečnost, že valná hromada společnosti hlasy hlavního akcionáře, tj. zde žalované, prosadila určení nižší výše protiplnění, nemůže jít k tíži vytěsněným akcionářům, když tito nemohli průběh valné hromady ovlivnit. Riziko stanovení nesprávné (nepřiměřené) výše protiplnění nese výlučně hlavní akcionář. Je to ostatně on, kdo má vliv na výběr znalce a na formulaci zadání znaleckého posudku. Pouze obiter dictum odvolací soud dodává, že bez dalšího nelze vyloučit odpovědnost (hlavním akcionářem určeného) znalce za chybně stanovenou výši protiplnění.“¹⁵

Rozhodný je tedy názor soudu, který stanoví, zda plnění bylo poskytnuto vcelku nebo jen částečně, případně v jaké výši má být úplné plnění. Neúplné protiplnění poskytnuté hlavním akcionářem před rozhodnutím soudu je nutno považovat pouze za částečné plnění.

Kromě již cit. nálezu ÚS sp. zn. Pl. ÚS 56/05 byla k problematice úroků z prodlení v kontextu vytěsnění vydána řada rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. V mnoha z nich bylo právo na úrok z prodlení menšinovým akcionářů přiznáno.¹⁶

Deklaratorní povaha rozhodnutí soudu byla již judikatorně vyřešena rozhodnutím NS sp. zn. 29 Cdo 2403/2010 pro případy vytěsnění podle obchodního zákoníku.¹⁷

Pokud jde o vyjádření J. Kupčíka k cit. rozhodnutí NS, jímž byl vysloven závěr o deklaratorním účinku rozhodnutí o výši protiplnění, není zřejmé, z čeho autor dovozuje, že by toto rozhodnutí nebylo přenositelné na případy nuceného přechodu podle zákona o obchodních korporacích.

Tato přenositelnost vyplývá z judikatury NS, podle níž

„institut zrušení akciové společnosti s převodem jmění na (hlavního) akcionáře (tzv. nepravý squeeze-out) je z hlediska postavení menšinových akcionářů velmi blízký institutu přechodu všech ostatních účastnických cenných papírů společnosti na hlavního akcionáře (tzv. squeeze-out), zavedenému do českého právního řádu s účinností od 2. 6. 2005 (srov. § 183i a násl. ObchZ). V obou případech jsou menšinoví akcionáři zbavováni své účasti ve společnosti náhradou za peněžité protiplnění, aniž mají reálnou šanci takovému postupu hlavního akcionáře zabránit (viz dále). Vzhledem k řečenému se proto i při posuzování přiměřeného vypořádání v penězích, resp. dorovnání, prosadí závěry dosavadní judikatury k výkladu přiměřeného protiplnění při tzv. squeeze-out.“¹⁸

Jestliže tedy NS vyslovil přenositelnost závěrů judikatury o nepravém squeeze-outu (dle § 220p ObchZ) na případy pravého squeeze-outu (§ 183i ObchZ), tím spíše by měly být přenositelné závěry judikatury mezi dvěma pravými squeeze-outy, které jsou upraveny v § 183i ObchZ (právo výkupu) a v § 375 a násl. ZOK (nucený přechod).

Je nepochybné, že vytěsnění menšinových akcionářů je jednostranně vyvolanou nedobrovolnou transakcí, která představuje de facto vyvlastnění. V takové situaci je nutné respektovat principy spravedlnosti a proporcionality.

Právní předpisy jednoznačně uvádějí, že za stanovení řádného a úplného protiplnění či vypořádání odpovídá hlavní akcionář. Hlavní akcionář nemá oproti menšinovým akcionářům žádný informační deficit a je v jeho možnostech znát hodnotu oceňované společnosti, od níž se odvozuje výše protiplnění. Tuto jeho povinnost nelze přenášet na konzultanty (znalce).

Porušení povinnosti poskytnout řádně a včas úplnou hodnotu plnění je stíháno sankcí v podobě úroků z prodlení. Žádná speciální úprava nestanoví nějakou výjimku z této sankce pro účely vytěsnění.

Aplikace úroků z prodlení na případy prodlení s úhradou protiplnění v plné výši odpovídá i evropskému právu,¹⁹ podle něhož státy musí zajistit účinné sankce za nikoliv řádné splnění povinnosti dle této směrnice. Jinou garanci řádného chování hlavního akcionáře, než jsou úroky z prodlení, zákon neposkytuje. Nepřiznání úroků z prodlení by ještě více prohloubilo nerovnováhu mezi výhodami hlavních akcionářů a nutností trpět nedobrovolné odnětí vlastnického práva na straně akcionářů menšinových.