Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, podle něhož v případě, že je ze stejného dluhu zavázáno více dlužníků společně a nerozdílně (pasivní solidarita) a jeden dlužník uzavře s věřitelem dohodu o narovnání,

„budou se účinky takového ujednání týkat pouze tohoto dlužníka a ostatní solidární dlužníci budou i nadále zavázáni podle původního obsahu závazku“.¹

Jestliže však podle ÚS dojde ke splnění závazku kteréhokoliv ze solidárních dlužníků (tedy včetně toho, jenž byl účastníkem dohody o narovnání), zanikají závazky všech solidárních dlužníků, tzn. včetně těch, kteří se dohody o narovnání neúčastnili. Vzájemné vnitřní vztahy (poměr podílů) mezi těmito solidárními spoludlužníky zůstávají ovšem nedotčeny.

Již s ohledem na zákonné vymezení institutu narovnání (jehož principy budou podrobněji popsány níže), spočívajícího v zániku původního závazku a vzniku závazku nového, vyznívají pochybnosti o správnosti dvou posledně uvedených závěrů ÚS. Cílem tohoto příspěvku je ověřit, zda v situaci, kdy se jeden ze solidárních spoludlužníků dohodne s věřitelem na narovnání jejich závazku, má toto ujednání účinky i vůči ostatním spoludlužníkům, a zda a případně jak se narovnáním změní vnitřní vztahy spoludlužníků. Zejména se budu zaobírat tím, jestli (za právě popsané situace) splněním závazku vzniklého narovnáním zaniká také dluh ostatních (na narovnání nezúčastněných) spoludlužníků („původní dluh“, „původní dlužníci“). Tuto otázku si položím i ve vztahu k dlužníku, který se narovnání účastnil, v případě, že některý z původních dlužníků splnil svůj dluh. V neposlední řádě se budu věnovat otázce, zda v obou právě uvedených variantách dotčené situace je dlužníkům zachováno právo na regres vůči ostatním dlužníkům.

Pasivní solidarita je stav, kdy za splnění určitého závazku jsou odpovědní dva a více dlužníků, přičemž věřitel je oprávněn se domáhat splnění dluhu vůči všem spoludlužníkům, vůči jen některým nebo kterémukoli z nich (§ 1872 odst. 1 ObčZ).

Česká právní teorie i právní praxe nechápe pasivní solidaritu jako jeden dluh, k jehož splnění je zavázáno více dlužníků, ale jako soubor dluhů, podle nichž se více dlužníků zavázalo věřiteli poskytnout tentýž předmět plnění․²

Proto někteří autoři rozlišují způsoby zániku dluhu u pasivní solidarity na zánik dluhu s uspokojením věřitele a bez jeho uspokojení. V prvním případě dovozují zánik dluhu s účinky in rem, tedy závazek zanikne objektivně všem spoludlužníkům, a v druhém případě in personam, kdy závazek zanikne jen některým ze spoludlužníků.³ Hlavním smyslem a účelem závazku totiž je uspokojit věřitele a je-li uspokojen, není důvod pro existenci jiného závazku se stejným předmětem plnění.

Uvedené názory však podle mne neplatí při zániku závazku následnou nemožností plnění (§ 2006 až 2009 ObčZ). Účinky tohoto způsobu zániku závazku – při kterém není věřitel uspokojen – totiž mohou být (a zpravidla budou) objektivní (srov. § 2006 odst. 1 větu druhou ObčZ).⁴ Přesnějším pro posuzování otázky, zda konkrétní právní skutečnost způsobuje objektivní nebo subjektivní zánik dluhu, je proto kritérium, zda po jejím nastoupení věřitel nebyl a může být objektivně uspokojen jiným dlužníkem, tedy zda má zachování věřitelovy pohledávky vůči jiným dlužníkům smysl.

Vztah (spolu)dlužníků je v pasivní solidaritě vyjádřen jejich podíly na společném závazku. Velikost podílů jednotlivých spoludlužníků se pak projeví v situacích vymezených v § 1876 ObčZ, podle něhož uplatní-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo požadovat, aby splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili (odst. 1; předběžný regres). Plnil-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží mu od ostatních spoludlužníků náhrada (následný regres). Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní (odst. 2).

Pro výše položené otázky je zásadním princip (vyjádřený speciálně pro pasivní solidaritu v § 1872 odst. 2 ObčZ), podle něhož zvláštní ujednání věřitele a spoludlužníka nepůsobí vůči ostatním spoludlužníkům.^5,6 Tento princip je součástí (reflexí) principu autonomie vůle, jakožto stěžejního principu občanského práva odrážejícího svobodu jednotlivce. Obecněji ho lze vymezit také jako zákaz účinků právního jednání v neprospěch osoby nezúčastněné na tomto jednání.

Podle věty první § 1903 ObčZ lze dosavadní závazek nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Ač by to nemuselo být zřejmé, tak právě cit. ustanovení není definicí narovnání. Pokud bychom narovnání definovali jako ujednání mezi věřitelem a dlužníkem, jehož účinky (vždy) způsobují zánik závazku a zároveň vznik jejich závazku nového, přehlížíme smysl a účel, jež takovému ujednání dávají jeho smluvní strany.

ÚS k této problematice v jednom ze svých usnesení⁷ uvedl, že institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům. Jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje závazkem novým.⁸

Dohoda o narovnání je tak především cestou ze „závazkového pralesa“, čímž myslím stav, kdy strany nemají přehled, jaké závazky mezi sebou mají, je zde však vůle „prales vymýtit“ a pokračovat na „zelené louce“. Nebo se jedná o situace, kdy strany naopak mají jednoznačnou a zcela odlišnou představu o svých právních vztazích, avšak situaci vyhodnotí tak, že řešení jejich sporu o obsah jejich závazků není ekonomicky (či jinak) výhodné, a vyřeší svůj spor tak, že upraví své současné vztahy bez ohledu na své dosavadní závazky. Průsečíkem obou těchto pohledů (které se samozřejmě mohou v nejrůznějších variacích kombinovat) je preference současného (v době uzavření dohody aktuálního) stavu bez ohledu na stavy předchozí. Jde tedy o restart právního vztahu mezi stranami.

Účelu narovnání odpovídá i pravidlo, podle něhož omyl stran narovnání v tom, co bylo mezi nimi sporné nebo pochybné, neplatnost narovnání nezpůsobuje, pokud jej nevyvolala některá strana lstí (§ 1904 ObčZ).

Odborná literatura zmiňuje čtyři různé druhy účinků narovnání, které se mohou v různých variacích kombinovat. Zákon při vymezení institutu narovnání vždy popisoval narovnání jako ujednání mezi věřitelem a dlužníkem, kterým zanikne mezi stranami sporný nebo pochybný závazek a vznikne závazek nový (srov. např. § 1903 ObčZ; § 585 odst. 3 ObčZ 1964, § 321 ObčZ 1950, § 1380 OZO). Dnes již není pochyb o tom, že narovnáním může vzniknout nový závazek, aniž by pochybný či sporný závazek existoval (srov. § 1904 větu druhou ObčZ nebo v režimu právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 judikaturu NS⁹). Naopak odborné veřejnosti spornou se jeví otázka, zda může narovnáním pouze zaniknout závazek, aniž by vznikl závazek nový.¹⁰ V úvahu dále připadá též Handlarův názor, podle něhož narovnánim může být změněn některý pochybný či sporný prvek závazku (např. místo plnění).¹¹

Narovnání se tak od institutů, kterými je měněn nebo rušen závazek, odlišuje především svým účelem, nikoli svými účinky, jež jsou kritériem pro odlišení ostatních institutů. Jinak řečeno, je na vůli stran, jak své právní vztahy narovnáním upraví. Předmětem tohoto příspěvku je však pouze narovnání, kterým zanikne mezi stranami sporný nebo pochybný závazek a vznikne závazek nový (novační účinky); tak je mu třeba rozumět i v následujícím textu.

První otázkou je, zda narovnáním zaniká také původní závazek, na kterou odpověděl ÚS v cit. rozhodnutí záporně. Z výše uvedené definice narovnání vyplývá, že narovnáním je zmařen účel závazku, vzniká však závazek nový s materiálně odlišným účelem. Narovnání tak je zánikem závazku bez uspokojení věřitele.

Uzavřou-li však narovnání s věřitelem pouze někteří ze (spolu)dlužníků, nemá toto ujednání – s ohledem na výše uvedené pojetí pasivní solidarity – vliv na účel dluhů ostatních dlužníků. Jinak řečeno, dlužníci na narovnání nezúčastnění (objektivně) mohou i po narovnání věřitele uspokojit.

Závazek vzniklý narovnáním (má-li mít narovnání účinky novace) má od původního závazku také odlišný předmět.¹² Jednotící prvek pasivní solidarity tedy narovnáním ve vztahu k dlužníku, který jej sjednal, odpadá a pasivní solidarita závazku v tomto rozsahu zaniká.

Nestanoví-li je zákon, nemají smlouvy či dohody účinky vůči jiným subjektům než jejich stranám (srov. § 1724 odst. 1 ObčZ). To platí i ve vztahu narovnání k původnímu dlužníku. Pokud by si strany narovnání ujednaly, že dluh zanikne i jinému solidárně zavázanému dlužníku než tomu, který je narovnání účasten, bylo by možné tuto část narovnání interpretovat např. jako prominutí dluhu.¹³

Uvedené je zřejmé např. z § 1996 ObčZ, podle něhož promine-li dlužníku dluh jeden z věřitelů oprávněných společně a nerozdílně, zbavuje to dlužníka dluhu v rozsahu podílu tohoto spoluvěřitele. Zákonodárce mohl podobné pravidlo konstruovat i ve vztahu k zániku pohledávky narovnáním uzavřeným s jedním dlužníkem.

Zanikla-li by narovnáním pasivní solidarita, muselo by pravidlo, podle něhož by při následném splnění jednoho ze závazků zanikl také druhý závazek, vyplývat z právní skutečnosti, se kterou zákon vznik nebo přechod takového vztahu závazků spojuje. Zákon však podobnou konstrukci – jakou činí např. pro přechod zajištění závazku v § 1907 ObčZ – ve vztahu ke splnění závazku vzniklého narovnáním či původního závazku nekonstruuje. Pro vytvoření takového vztahu pohledávek tak nelze najít zákonnou oporu.

Uvedený názor odpovídá (výše popsanému) účelu narovnání. Pokud by totiž byl přijat závěr, podle něhož by splněním původního závazku zanikl také závazek z dohody o narovnání, tak by otázka, zda byl uhrazen původní dluh, a tudíž i otázka, zda původní dluh existoval, mohla způsobovat spornost původního závazku, kterou strany závazku chtěly narovnáním odstranit.

Závěr o zániku jednoho závazku při splnění druhého by mohl přinést rovněž praktické problémy, např. v situaci, kdy by závazek vzniklý narovnáním měl odlišný druh předmětu plnění než původní závazek, v situaci, kdy by narovnáním zanikalo (bylo nahrazováno) více závazků, z nichž by byli zavázáni různí dlužníci, anebo v případě částečného plnění. Pokud by splněním původního závazku zanikl též závazek vzniklý narovnáním, pak by dlužník účastnící se narovnání mohl po dohodě s dlužníkem původního dluhu zaplatit jeho dluh, případně mu poskytnout prostředky k jeho splnění, a tím tak obejít narovnání.

Zásadní proti uvedenému názoru je námitka, podle níž je nespravedlivé, aby věřitel, který uzavře jen s jedním ze solidárně zavázaných dlužníků narovnání, měl obdržet od svých dlužníků více, než měl obdržet podle původní pohledávky. Tuto námitku lze chápat ze dvou pohledů.

Na první pohled je namítána objektivní nerovnost mezi plněním podle původní pohledávky a plněním podle pohledávky vzniklé narovnáním. Tedy namítající zdůrazňuje, že v souladu s právem nemůže být stav, podle něhož věřitel má od svých dlužníků obdržet objektivně více, než si ujednali.

K tomu lze jednak uvést, že takový stav žádnou z osob per se nepoškozuje, a dále poukázat na výše uvedený princip narovnání, podle něhož omyly stran narovnání v tom, co bylo mezi nimi sporné nebo pochybné, neplatnost narovnání v zásadě nezpůsobují. Stav, podle něhož věřitel má podle narovnání obdržet od svého dlužníka objektivně více, než si původně ujednali, není tedy per se stavem protiprávním.

Z druhého pohledu je namítán rozpor s dobrými mravy (až) jednání, kterým se věřitel vůči jednomu z dlužníků (dlužníku původního dluhu nebo dlužníku uzavírajícího narovnání) dožaduje splnění své pohledávky (její části) přesto, že druhý dlužník svou pohledávku již splnil. Tedy např. pokud bude mít věřitel pohledávku vůči dvěma solidárním dlužníkům na zaplacení jistiny ve výši 10 000 Kč. Jeden z dlužníků s věřitelem uzavře narovnání, podle něhož pohledávka zaniká, a nově má věřiteli uhradit pohledávku o jistině ve výši 8 000 Kč, pak je zjevně v rozporu s dobrými mravy, aby se věřitel domáhal po obou dlužnících v souhrnu zaplacení jistiny přesahující částku 10 000 Kč. Tento názor není v rozporu s výše uvedenými závěry, a naopak nastiňuje řešení zkoumaného problému.

Je však třeba si uvědomit, že se jedná o případ modelový. Pohledávka vzniklá narovnáním může sice spočívat ve větším, ale také ve stejném, či menším rozsahu plnění než původní pohledávka. Podle narovnáním vzniklé pohledávky může být dlužník zavázán např. k plnění s jiným předmětem než u původní pohledávky.¹⁴ Rovněž může být dohodnuto, že věřitel zanikajícího (původního) závazku bude dlužníkem závazku nově vzniklého, případně že vznikne více (třeba i vzájemně podmíněných) závazků. Narovnáním může samozřejmě zaniknout také více závazků a je přípustné i ujednání, podle kterého zanikají veškerá práva a povinnosti mezi stranami.¹⁵ Situací, které mohou nastat, je tedy nekonečné množství, a vždy je třeba specificky přihlížet k okolnostem konkrétního případu.¹⁶

Závěrem této části lze poznamenat, že ačkoli pravidlo, podle něhož by splněním původního dluhu zanikl i dluh vzniklý narovnáním, nevyplývá z právních předpisů, mohou si je strany narovnání sjednat. V takovém případě by se nejspíše jednalo o rozvazovací podmínku podle § 548 ObčZ. Obdobně se může dohodnout původní dlužník s věřitelem ve vztahu k zániku svého závazku.

V situaci, kdy věřitel požaduje uhrazení své pohledávky dlužníkem, který s ním uzavřel narovnání, nelze uvažovat o právu tohoto dlužníka požadovat po ostatních dlužnících, aby plnili podle svého. Je tomu tak proto, že jejich podíly ve vztahu k tomuto dlužníku (jak je uvedeno výše) narovnáním zanikly.

Naopak i po uzavření narovnání je z povahy věci možný vznik předběžného regresu v podobě práva požadovat, aby dlužník v rozsahu svého podílu zbavil dlužníka jeho dluhu jinak, či práva na následný regres. Je třeba však odlišit situaci, kdy je splněn původní dluh, od situace, kdy je splněn dluh vzniklý narovnáním.

V prvním případě je, s ohledem na (výše popsaný) zákaz negativních účinků ujednání vůči osobě na tomto ujednání nezúčastněné, nutné dovodit pravidlo, že dlužníku, u něhož by jinak byly splněny podmínky stanovené § 1876 ObčZ, vzniká právo na předběžný regres v podobě práva na zbavení dluhu, resp. práva na následný regres, i vůči (bývalému) (spolu)dlužníku, který sám s věřitelem uzavřel narovnání, jímž jeho dluh zanikl. Jinak řečeno, narovnání uzavřené jedním ze spoludlužníků nemá (s výjimkou práva požadovat splnění dluhu podle podílu) vliv na potenciální vznik práv původních spoludlužníků na regres.

Námitkou proti uvedenému názoru je, že závazek vzniklý narovnáním splněním původního závazku nezaniká a spoludlužník, který sjednal narovnání, nemá ze splnění původního závazku prospěch. Zde je však třeba se přiklonit k ochraně práv dlužníka na narovnání nezúčastněného, neboť ten zpravidla nemohl uzavření narovnání či obsah tohoto ujednání ovlivnit.

Jinak je tomu u práv dlužníka, který se narovnání zúčastnil. Takový dlužník si byl vědom, že jeho původní závazek narovnáním zanikne, a mohl ovlivnit, jaký bude obsah jeho nového závazku, včetně případné (výše zmíněné) dohody, podle níž by splněním původního dluhu zanikl i nově vzniklý dluh, a není tedy třeba jej (na rozdíl od původního dlužníka) chránit.

Ústavnímu soudu lze dát za pravdu v tom, že narovnáním sjednaným jedním ze solidárních dlužníků závazek věřitele vůči ostatním spoludlužníkům nezaniká. Nicméně však nelze souhlasit s jeho závěrem, že by plněním dluhu po uzavření narovnání zanikaly dluhy všech spoludlužníků včetně dlužníka, který s věřitelem sjednal narovnání. Narovnáním podle mého názoru pasivní solidarita zaniká a vnitřní vztahy dluhů jednotlivých dlužníků nelze přenášet na dluh vzniklý narovnáním. Uvedenou situaci lze podle mého názoru řešit posuzováním rozporu jednání věřitele při vymáhání pohledávek s dobrými mravy.

S ohledem na závěr o zániku pasivní solidarity narovnáním je třeba posuzovat případná práva na regres analogicky v souladu s jejich účelem vymezeným právní úpravou. V této souvislosti jsem dospěl k závěru, že dlužník, který se narovnání neúčastnil, má zachována všechna regresní práva vůči dlužníku účastnícímu se narovnání s výjimkou práva po tomto dlužníku požadovat, aby splnil svůj dluh. Naopak dlužník, který narovnání uzavřel, narovnáním regresní práva ztrácí.