Radikálně jiné požadavky na doručování, než mají tradiční i modernější formy oznamovaní rozhodnutí, vyvolala pandemie COVID-19, protože mezi nejdůležitější prostředky k jejímu zvládnutí bylo nařizování izolace (tj. oddělování těch, kteří touto chorobou onemocněli, resp. jeví její příznaky, od ostatních) a karantény (oddělení zdravých osob, které byly během inkubační doby ve styku s infekčním onemocněním). Vzhledem k nezbytnosti podrobit se těmto opatřením neprodleně, která se týkala až desítek tisíců případů denně, nepřicházelo fakticky v úvahu obecné použití žádného z dosavadních zákonem stanovených způsobů doručování, protože žádný orgán by nebyl schopen rozhodnutí v této podobě oznámit. Proti tomu stojí zejména dva důvody: doručování listinnou formou je v dané situaci neúnosně pomalé a v rozporu s potřebou okamžité realizace proti-epidemiologických opatření. A navíc, nebude-li doručeno přímo adresátovi, bude tento nucen jít si zásilku vyzvednout na poštu, a tím nutně dojde k nežádoucímu styku s dalšími lidmi. K možnosti oznamovat nařízení karantény jinak než standardními prostředky se však soudy stavěly rezervovaně až odmítavě. Evidovat lze rozsudky, v nichž bylo uznáno, že v případě nutnosti rychlého zásahu je možno o vydaném rozhodnutí o nařízení karantény osobu, jíž se nařízení týká, zpravit neformálně prostřednictvím e-mailu, SMS zprávy nebo telefonicky, o čemž je třeba učinit záznam do správního spisu. Pokud by ovšem tato osoba požádala o vydání rozhodnutí, musí jí být doručeno v písemné formě. V jiných případech však byla možnost oznamovat rozhodnutí jinak než standardními prostředky rezolutně odmítnuta a tam, kde se tak nestalo, byl takový úkon prohlášen jako nezákonný zásah, když bylo např. konstatováno, že
„krajské hygienické stanice nemohou nařídit karanténu pouhým telefonátem člověku podezřelému z nákazy, je zapotřebí individuální rozhodnutí podle správního řádu“.
Právní jistota v těchto otázkách se ovšem jeví jako mimořádně důležitá, mimo jiné i s ohledem na trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci dle § 152 TrZ, když s účinností od 13. 3. 2000 byla nemoc COVID-19 zařazena mezi nakažlivé lidské nemoci pro účely trestního zákoníku. Otázka platně a účinně nařízené izolace či karantény se tak stala i z tohoto důvodu právně navýsost podstatnou. Aby se případným komplikacím stát vyhnul, bylo novelou tzv. pandemického zákona stanoveno, že nařízení karantény a izolace se nemá dít formou rozhodnutí, ale faktickým pokynem, který tak nebude podroben režimu správního řádu. Bylo to vyjádřeno v novém § 8a odst. 4 PandZ, podle něhož se na postupy při oznamování a nařízení izolace nebo karanténního opatření k ochraně před onemocněním COVID-19 nevztahují části druhá a třetí SpŘ; v úvahu tak přichází použití části čtvrté SpŘ, která upravuje vydávání vyjádření, osvědčení, provádění ověření nebo činění sdělení.
Ustanovení § 8a odst. 1 PandZ umožňuje učinit oznámení o nařízení izolace nebo karanténního opatření orgánem ochrany veřejného zdraví dotčené osobě ústně nebo písemně, a to i pomocí prostředku komunikace na dálku, která zahrnuje telefon nebo SMS zprávu. Podrobnosti o způsobech a formě oznámení mají být upraveny vyhláškou Ministerstva zdravotnictví (aktuálně dosud nevydanou). Jedná se tak o zcela novou atypickou formu úřední komunikace. Na významu nové úpravy pak nic nemění ani to, že jde o úpravu dočasnou, když novelizovaná ustanovení § 1 až 8a PandZ automaticky pozbývají platnosti uplynutím dne 30. 11. 2022.
Zvláštní institut obrany představuje možnost požádat příslušný orgán ochrany veřejného zdraví o prošetření důvodnosti nařízení izolace nebo karanténních opatření. Jak patrno, nejde o opravný prostředek, protože jeho smyslem je zajistit, aby se orgán ochrany veřejného zdraví co nejdříve záležitostí zabýval a případně omezení zrušil. Nikoli právě šťastně vyznívá formulace, podle níž lze tuto žádost podávat ústně, písemně, a to i e-mailem nebo SMS zprávou, která je výsledkem poslanecké iniciativy. Přinejmenším si lze totiž jen sotva představit, že by se v době nařízené karantény dotyčný dostavil osobně k orgánu veřejného zdraví, aby podal ústní žádost.
Práva toho, jemuž byla daná opatření uložena, jsou chráněna tím, že orgán ochrany veřejného zdraví musí prošetřit jejich důvodnost, a to nejpozději ve lhůtě 3 pracovních dnů ode dne doručení žádosti. Na tomto základě může opatření zrušit, uvést, že bylo nařízeno nedůvodně, nebo potvrdit, že bylo nařízeno důvodně. Výsledky prošetření mohou být opět sděleny písemně i pomocí prostředku komunikace na dálku; byť zákon počítá i s variantou, že se tak může stát i ústně, reálně to v úvahu zřejmě nepřichází, protože by tím byla porušena karanténa a z izolace se dotyčný asi vůbec nemůže dostat. Poslaneckou iniciativou byl zákon doplněn ustanovením, podle něhož v případě, že by v uvedené lhůtě žadatel informován nebyl, mají se ex lege izolace či karanténa za ukončené.
Nedořešená je otázka, jak může být ověřeno, že žádost o prošetření důvodnosti prostřednictvím komunikace na dálku opravdu podal ten, jemuž byla izolace nebo karanténa nařízena. Orgán ochrany zdraví tak bude muset vycházet z toho, že žádost podal skutečný adresát nařízení izolace nebo karanténního opatření. Přitom nepochybně tak nebude muset být učiněno ve shodné technické podobě, bude-li např. nařízení izolace adresátu zasláno SMS zprávou, žádost o prošetření může být podána orgánu ochrany veřejného zdraví telefonicky.
Jak patrno, zákonodárce se nepochybně vědomě vyhnul tomu, aby byť i jen demonstrativním výčtem specifikoval, co se komunikací na dálku rozumí, nebo řešil jejich skutečné doručení adresátovi, resp. fikci doručení.
V porovnání se stávajícími formami doručování, resp. oznamování vyniká tato nepochybně mnohem nižším stupněm jistoty, že se sdělení adresátovi opravdu dostalo a bude pro něj závazné. Totéž platí v míře ještě vyšší i ohledně jeho žádosti o prošetření důvodnosti uložení opatření, protože v současné chvíli není jasné, jak si lze ověřit, že nařízení izolace či karanténního opatření bylo opravdu odesláno orgánem ochrany veřejného zdraví a doručeno dotčené osobě a následná obrana zaslána dotčenou osobou. Jiné dostatečně efektivní způsoby komunikace však s ohledem na funkci omezujících opatření zřejmě v úvahu nepřicházejí a v testu proporcionality bude třeba klást větší význam na požadavky ochrany veřejného zdraví i zdraví a životů jednotlivců před striktními požadavky právní jistoty, které platí v běžných situacích.
V relativně krátké době nebude zřejmě zapotřebí toto ustanovení využít. Pandemie odezní, nicméně potřeba doručování rozhodnutí v jiných situacích, kdy bude nutno přistoupit ke krizovému řízení, zůstane stále aktuální.