Práce na nové podobě trestního řádu stále pokračují a vymezení okruhu záležitostí, o nichž by měl rozhodovat soudce pro přípravné řízení, je jedním z nejpodstatnějších bodů při zvažování podoby nového institutu. Vedle toho, že by měl soudce pro přípravné řízení podle § 10 odst. 7 návrhu paragrafového znění nového trestního řádu (dále jen „Návrh TrŘ“)² rozhodovat o závažných zásazích do základních práv a svobod, v určitých případech o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce nebo policejního orgánu nebo činit jiné úkony, bude podle § x28 Návrhu TrŘ oprávněn přezkoumávat některá rozhodnutí státního zástupce o skončení věci, což dle účinného trestního řádu není možné.

Pravomoci soudce pro přípravné řízení je třeba věnovat náležitou pozornost, neboť je zásadním činitelem vytyčujícím budoucí vytížení soudců pro přípravné řízení.³ Předkládaný článek je zamyšlením nad možným rozšířením pravomoci soudce pro přípravné řízení i na vydávání trestních příkazů. Inspirací k tomuto zamyšlení je slovenská právní úprava, která již zná institut soudce pro přípravné řízení, součástí jehož pravomoci je právě vydávání trestních příkazů. Cílem článku je nastínění této podnětné slovenské právní úpravy a její zhodnocení jakožto případného inspiračního zdroje pro českou právní úpravu de lege ferenda. Zároveň budou nastíněny aktuální problémy českého zkráceného přípravného řízení v souvislosti s potenciálním rozšířením pravomoci soudce pro přípravné řízení na vydávání trestních příkazů.

Soudce pro přípravné řízení („sudca pre prípravne konanie“) byl jako nový institut trestního práva procesního zaveden do slovenského právního řádu zákonem č. 301/2005 Z. z., Trestný poriadok, s účinností od 1. 1. 2006. Trestný poriadok (dále také „TP“) vymezuje v § 10 odst. 3 soudce pro přípravné řízení jako soudce soudu prvního stupně, který je rozvrhem práce soudu pověřený rozhodovat o zásazích do základních práv a svobod před začátkem trestního stíhání a v přípravném řízení, o stížnostech proti rozhodnutím prokurátora, stanoví-li tak zákon, a v jiných případech stanovených trestným poriadkom.⁴ Soudce pro přípravné řízení je soudce trestního i netrestního úseku soudu, a rozhoduje tedy o závažnějších rozhodnutích, která nepřísluší policejnímu orgánu a prokurátorovi.⁵ Naopak zase není oprávněn zasahovat do pravomoci jiných orgánů činných v trestním řízení a nepůsobí ani jako jejich „pomocník“. Nemůže například zjišťovat, zda byl skutek uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání správně kvalifikován, respektive zda tento skutek nenaplňuje znaky jiného trestného činu. Jestliže tedy soudce pro přípravné řízení při rozhodování o vazbě odmítne původní či změněnou právní kvalifikaci skutku, musí obviněného propustit na svobodu, aniž by se dále zabýval formálními důvody vazby.⁶

Trestný poriadok sice vymezuje pojem soudce pro přípravné řízení, nicméně podrobnější vymezení tohoto pojmu ve slovenském právním řádu absentuje․ V praxi se totiž vyskytuje vedle pojmu soudce pro přípravné řízení i pojem soudce s nařízenou pracovní pohotovostí, který teorie nezná. Soudce s nařízenou pracovní pohotovostí je soudce, jenž má nařízenou tzv. pracovní pohotovost na předem stanovené časové období. Příslušné soudy vedou seznam soudců s nařízenou pracovní pohotovostí, jež se vykonává v týdenních intervalech (například od pátku do pátku). Rozdíl mezi soudcem pro přípravné řízení a soudcem s nařízenou pracovní pohotovostí je ten, že soudce s nařízenou pracovní pohotovostí je i soudce pro přípravné řízení tehdy, když reálně vykonává pracovní pohotovost. Kdežto soudcem pro přípravné řízení je každý soudce určený rozvrhem práce vykonávat agendu přípravného řízení ve standardní pracovní době.⁷

Příslušnost soudce pro přípravné řízení pro úkony před začátkem trestního stíhání a v přípravném řízení je podle § 24 TP určena příslušností soudu, který by byl příslušný k řízení o obžalobě. Nemusí se jednat pouze o soudce okresního soudu, ale i soudce soudu krajského, který vykonává úkony přípravného řízení, jež nejsou v kompetenci okresních soudů.⁸

1. Superrychlé řízení

Superrychlé řízení („superrýchle konanie) je zvláštní a samostatný institut trestního práva procesního a do slovenského právního řádu byl taktéž zaveden rekodifikovaným trestným poriadkom účinným od 1. 1. 2006.⁹ V trestnom poriadku bychom však nenalezli výslovně zmíněné pojmenování tohoto procesního postupu. V literatuře tento institut bývá nazýván též jako „zjednodušené trestné konanie“, „osobitné skrátené vyšetrovanie“, „skrátené vyšetrovanie“ nebo také „zrýchlené trestné konanie“.¹⁰

Superrychlé řízení je poslední zákonem jmenovaný „jiný“ případ rozhodování soudce pro přípravné řízení podle § 10 odst. 3 písm. c) TP, tedy rozhodování podle § 348 odst. 1 TP. V superrychlém řízení podle § 204 odst. 1 TP prokurátor odevzdá soudu do 48 hodin od zadržení spolu s podáním obžaloby obviněného, jenž byl přistižen při spáchání přečinu se zákonem stanovenou horní hranicí trestní sazby do pěti let či bezprostředně po něm.¹¹ Podstatou superrychlého řízení je urychlené vyřízení věci. Nelze-li tohoto účelu dosáhnout ve lhůtách podle § 87 odst. 2 TP, pravomoc k projednávání a rozhodování přechází na samosoudce určeného rozvrhem práce.¹²

Soudce pro přípravné řízení má v superrychlém řízení pravomoc vydat trestní příkaz („trestný rozkaz“) postupem podle § 348 TP. Zákonodárcem tak byla dána možnost soudci působícímu v přípravném řízení rozhodnout o vině obviněného.¹³ Dle slovenské právní úpravy platí, že soudce pro přípravné řízení nemá povinnost vydat trestní příkaz, jestliže jsou k jeho vydání splněny podmínky, což lze dovodit ze znění § 348 odst. 1 písm. a) TP.¹⁴ Přednostně by měl určit termín hlavního líčení. Zpravidla nejpozději do patnácti pracovních dnů od podání obžaloby, jestliže tedy věc nevyřídí trestním příkazem nebo neučiní jiné rozhodnutí podle § 241 odst. 1 písm. a) až g) TP.¹⁵ Vydá-li ve věci soudce pro přípravné řízení trestní příkaz, který je pak na základě podaného odporu zrušen, není oprávněn rozhodovat v následně se konajícím hlavním líčení.¹⁶

Z mého pohledu významnou skutečností je to, že v tomto případě již nelze hovořit o jeho působnosti v přípravném řízení, jelikož soudce pro přípravné řízení rozhoduje o obžalobě prokurátora podané na základě § 204 odst. 1 TP. Jedná se o řízení před soudem a věcně správně by mělo jít o rozhodování před samosoudcem.¹⁷ Zákon také stanovuje v § 348 odst. 2 TP, že soudce pro přípravné řízení má v řízení podle § 348 odst. 1 TP stejné postavení jako samosoudce. Soudce pro přípravné řízení vystupuje jako subjekt soudního řízení¹⁸ a realizuje řízení před soudem, byť stále požívá označení soudce pro přípravné řízení.¹⁹

Mimo vydání trestního příkazu je po podání obžaloby podle § 204 odst. 1 TP soudce pro přípravné řízení dále oprávněn podle § 348 TP určit termín hlavního líčení, rozhodnout ve smyslu § 241 odst. 1 TP o postoupení věci příslušnému soudu, postoupení věci jinému orgánu, zastavit trestní stíhání, trestní stíhání přerušit, obžalobu odmítnout a vrátit věc prokurátorovi, trestní stíhání podmíněně zastavit, a dále bezodkladně vykonat a do 48 hodin skončit hlavní líčení, rozhodnout o návrhu na vzetí do vazby a ustanovit obžalovanému obhájce.²⁰

2. Aplikační problémy superrychlého řízení

Nastínění hlavních aplikačních problémů spojených se superrychlým řízením je žádoucí pro účel zhodnocení slovenské právní úpravy jakožto možného inspiračního zdroje, též pro účel srovnání české a slovenské úpravy zkráceného přípravného řízení.

Problémy spojené se superrychlým řízením vyplývají zejména z velmi krátké lhůty (48 hodin) plynoucí od zadržení podezřelé osoby. V rámci této lhůty je třeba vznést obvinění proti zadržené osobě, vyslechnout ji, zajistit důkazy, předložit spisový materiál prokurátorovi, jenž ho musí prostudovat a podat obžalobu soudci pro přípravné řízení.²¹

Superrychlé řízení nelze uskutečnit logicky v těch případech, kdy vyvstane potřeba vykonat větší množství úkonů s rozsáhlejším dokazováním. Dále pak v situaci, kdy obviněný využije své právo na obhajobu, které nebude možné realizovat ve lhůtě 48 hodin od zadržení. Například bude-li obviněný trvat na odložení výslechu, respektive bude-li žádat o provedení výslechu za účasti svého obhájce.

Problematické je také uplatnění práva poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem. Poškozený musí svůj nárok uplatnit rovněž ve lhůtě 48 hodin, respektive podle § 46 odst. 3 TP nejpozději do skončení vyšetřování či zkráceného vyšetřování. V krátké lhůtě se ovšem nemusí dozvědět o spáchání trestného činu, jímž byla způsobena škoda a v jaké výši.²²

S nadsázkou řečeno, notorietou ve spojitosti s rozhodováním soudců v přípravném řízení je kvalita rozhodování, jelikož výkon funkce soudce pro přípravné řízení často vykonávají i soudci nezařazení k výkonu soudnictví na trestním úseku.²³

V souvislosti s odlišováním pojmů soudce pro přípravné řízení a soudce s nařízenou pracovní pohotovostí a obecně s podstatou fungování a působení soudce v přípravném řízení se nabízí otázka, zda lze hovořit o dodržování práva na zákonného soudce. Především s ohledem na skutečnost, že vydá-li soudce pro přípravné řízení trestní příkaz, rozhoduje tak o vině obviněného a nelze již hovořit o agendě přípravného řízení.

Jako příklad k této úvaze může sloužit rozhodování v přípravném řízení o návrhu obviněného na propuštění z vazby podle § 79 odst. 3 TP. Pokud prokurátor v přípravném řízení nevyhoví žádosti obviněného, předloží ji neprodleně se svým stanoviskem a s návrhem na rozhodnutí soudci pro přípravné řízení, o čemž uvědomí obviněného a jeho obhájce. V čase rozhodování o návrhu obviněného na propuštění z vazby však může být soudcem pro přípravné řízení už jiná osoba než ta, jež rozhodovala o vzetí obviněného do vazby. Trestný poriadok neřeší, která osoba by to správně měla být. Zda by to měl být tentýž soudce pro přípravné řízení či ten, který právě vykonává pracovní pohotovost. Mohlo by se jednat o zásadní věc při posuzování zákonnosti rozhodování o této žádosti obviněného.²⁴

Neexistence jednoznačné zákonné úpravy stanovující to, zda by měl rozhodovat tentýž soudce pro přípravné řízení či nikoli, má následek takový, že soudy se k tomuto staví s vlastní iniciativou a samy si v rozvrhu práce stanovují, jak se tyto situace budou řešit. Některé soudy mají rozvrh práce koncipovaný tak, že vždy rozhoduje soudce pro přípravné řízení, který má v ten den nařízenou pracovní pohotovost. Nastává tak právě ta situace, kdy o vzetí do vazby rozhodne jeden soudce pro přípravné řízení a o propuštění z vazby už jiný soudce pro přípravné řízení. Další soudy mají rozvrhem práce přímo stanoveno, že rozhodl-li soudce pro přípravné řízení o vzetí obviněného do vazby, pak o všech dalších podáních týkajících se propuštění či prodloužení vazby rozhoduje vždy tento soudce. Lze tak hovořit o určitém druhu zákonného soudce pro přípravné řízení. Problematické tedy je, že soudce provedením úkonu založí svou příslušnost na rozhodování v dané věci, avšak v čase dalšího rozhodování už reálně není soudcem pro přípravné řízení, jelikož jím je někdo jiný.²⁵

Dalším příkladem pro úvahu o dodržování práva na zákonného soudce, tentokráte ve spojení s postupem podle § 348 TP, je situace, kdy proti trestnímu příkazu podá obžalovaný odpor. Podaným odporem se trestní příkaz ruší, končí zde působnost soudce pro přípravné řízení a věc dále posuzuje samosoudce. Následně vyvstává otázka, zda bude ve věci činný ten samý soudce pro přípravné řízení v procesním postavení samosoudce nebo bude věc opět pomocí náhodného výběru přidělena jinému soudci, který je samosoudcem od počátku.²⁶ Pokud ale věc, byť dle předem stanovených pravidel náhodného výběru, napadne jinému soudci, nebude i tak porušeno právo na zákonného soudce?²⁷ Trestný poriadok tuto situaci neřeší. Lze však zase nalézt „soudní iniciativu“ řešení této situace například v rozvrhu práce Okresného súdu Žilina, kde je uvedeno, že ve věcech, ve kterých při postupu podle § 348 TP napadla obžaloba, je až do konce trestního řízení činný ten soudce, jemuž věc napadla jako soudci pro přípravné řízení.²⁸ Nejedná se ovšem o postup vlastní všem soudům. Soudy ve svých rozvrzích práce tuto problematiku rovněž upravují individuálně a někdy i nejasně. Je tak možné konstatovat, že aplikační praxe nemá k této oblasti jednotný názor a bylo by vhodné, aby byla upravena jednotně trestným poriadkom.²⁹

V souvislosti s českou právní úpravou Fryšták rovněž hovoří o jistém tzv. superrychlém zkráceném přípravném řízení (viz slovenská právní úprava), a to v případech zadržení podezřelého při činu nebo bezprostředně poté, kdy je tato zadržená podezřelá osoba předána státnímu zástupci [§ 179a odst. 1 písm. a), § 179e a § 314b odst. 2 TrŘ]. Jako druhý typ zkráceného přípravného řízení pak označuje situaci podle § 179a odst. 1 písm. b) TrŘ, která je v praxi převládající, nikoli však obligatorní.³⁰ Vhodné je též zmínit, že dle aktuální české trestněprocesní úpravy je bez projednání věci v hlavním líčení oprávněn vydat trestní příkaz samosoudce, jestliže je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy (§ 314e odst. 1 TrŘ).

Z výzkumu týkajícího se zkráceného řízení, jenž byl zpracován po deseti letech od zanesení tohoto institutu do právního řádu, vyplynulo, že si zkrácené řízení mezi orgány činnými v trestním řízení získalo mimořádnou oblibu. Statistická data také potvrdila, že od roku 2002 podíl věcí projednávaných ve zkráceném řízení neustále narůstal. V roce 2012 už se jednalo o 60 % všech trestních věcí.³¹ I v pozdějších letech se ukazoval neustálý růst počtu případů, jež jsou projednávány ve zkráceném řízení. Uvedené může souviset i s novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 459/2011 Sb., účinnou od 1. 1. 2012, ktera výrazně rozšířila možnosti konat zkrácené přípravné řízení. Rovněž lze zaznamenat kladné přijetí této formy řízení mezi policisty, státními zástupci a soudy.³²

Co se týče nejaktuálnějších dat, Zpráva o činnosti státního zastupitelství za rok 2020 z 15. 6. 2021 uvádí, že zkrácené přípravné řízení je stále dominantní formou přípravného řízení, ačkoli nedosahuje úrovně četnosti z minulých let.³³ Zásadní vliv měla pandemie covid-19,³⁴ v jejímž důsledku byla méně závažná trestná činnost právně posuzována přísněji, například krádež podle § 205 odst. 2, § 205 odst. 4 písm. b) TrZ.³⁵ Obecně došlo v roce 2020 ve srovnání s rokem 2019 k poklesu počtu stíhaných osob, což je patrné i z policejních statistik.³⁶ V konkrétních číslech pak bylo pro srovnání v roce 2019 podáno 37 614 návrhů na potrestání, v roce 2020 to bylo 30 911 návrhů na potrestání.³⁷ Je také třeba uvést skutečnost, že využití zkráceného přípravného řízení v posledních letech obecně vykazuje klesající trend, který trvá přibližně od roku 2014.³⁸

1. Délka fáze prověřování

Z mého pohledu výrazným problémem, od něhož se odvíjí i ty další, je délka fáze prověřování. Novela provedená zákonem č. 274/2008 Sb., účinná od 1. 1. 2009, jež změnila počátek běhu lhůty pro skončení zkráceného přípravného řízení, vzbudila mezi některými autory kritické ohlasy.³⁹ Poukazovali na to, že nová právní úprava de iure umožňuje prodlužovat fázi policejního prověřování, a dochází tak ke ztrátě původního smyslu zkráceného přípravného řízení. Délka fáze tzv. prověřování u klasického přípravného řízení je zčásti omezena lhůtami podle § 159 TrŘ, které ale neplatí pro zkrácené přípravné řízení. Rovněž neplatí povinnost policejního orgánu neprodleně zahájit trestní stíhání osoby poté, co zjistí skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a je dostatečně odůvodněn závěr o jeho spáchání určitou osobou (§ 160 odst. 1 TrŘ).

V minulosti byla provedena analýza trestních spisů, z níž vyplynulo, že délka této fáze řízení byla značná a nejednalo se o ojedinělé případy. Z některých spisů dokonce vyplynulo, že dlouhé prověřování bylo ze strany policejního orgánu záměrné, jelikož chtěl získat prostor navíc pro shromáždění důkazů, zároveň však aby byla dodržena dvoutýdenní lhůta. Z analýzy spisů také vyplynulo, že předmětná fáze trvala někdy i několik měsíců. Uvedené potvrdilo obavy z nadužívání zkráceného řízení, což popírá jeho původní smysl.⁴⁰ Tedy že zkrácené řízení se má konat ve skutkově, právně a důkazně jednoduchých věcech. Nelze akceptovat takový postup, kdy jsou v rámci prověřování prováděny důkazy, jež by zjevně vybočovaly z typických důkazních prostředků opatřovaných ve zkráceném přípravném řízení.⁴¹ Jestliže tedy uplyne od počátku prověřování do sdělení podezření doba podstatně převyšující dva týdny, samosoudce by měl návrh na potrestání odmítnout.⁴² Přesto lze konstatovat, že vyšetřovatelé mají značnou diskreci, neboť oni činí rozhodnutí o zařazení vyšetřování daného činu do zkráceného přípravného řízení, byť jejich rozhodnutí může státní zástupce změnit.⁴³ „Trestuhodné“ je pak také nedůvodné odkládání sdělení podezření dotčené osobě policejním orgánem, což je nezákonný postup, na nějž by měl odpovídajícím způsobem reagovat státní zástupce v rámci výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti. Například pokynem k neprodlenému sdělení podezření nebo pokynem ke konání standardního přípravného řízení.⁴⁴

Je spravedlivé uvést, že od vydání stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu z 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 303/2014, je v praxi důsledněji zvažováno splnění podmínek pro konání zkráceného přípravného řízení.⁴⁵ Toto stanovisko vyvolalo u státních zástupců a policie obavy, jak bude možné postupovat v případech, kdy bude zkrácenému přípravnému řízení předcházet prověřování trvající dlouhou dobu. Uvedlo ale také výjimky, kdy lze případně akceptovat déle trvající prověřování – pokud to zapříčinila samotná povaha věci, nekoncepční postup policejního orgánu či státního zástupce, objektivní překážky v postupu, překážky na straně osoby, proti níž se řízení vede, nebo se prověřování zaměřovalo na zjištění osoby pachatele a bylo v této souvislosti třeba provést více úkonů, avšak jednodušších.⁴⁶

S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že účinná právní úprava umožňuje nadužívání zkráceného přípravného řízení. Je tomu tak z důvodů prakticky časově neomezeného prověřování, využívání předmětné formy řízení u skutkově složitějších věcí a také kvůli zákonem stanovené horní hranicí trestu odnětí svobody nepřevyšující pět let – z těchto důvodů plyne široké uplatnění popírající smysl zkráceného řízení. Předmětná problematika je nyní „usměrněna“ stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu z 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 303/2014.

Vše uvedené je nutné zohlednit při případné úvaze o rozšíření pravomoci soudce pro přípravné řízení na vydávání trestních příkazů, jelikož to má přímý vliv na potenciální vytížení soudce.

Velká Komise pro nový trestní řád postupem času předkládá projednané návrhy paragrafového znění nového trestního řádu (dále „Návrh TrŘ“), jež jsou zveřejňovány na internetových stránkách spravovaných Ministerstvem spravedlnosti. Vymezení okruhu záležitostí, o kterých by měl soudce pro přípravné řízení rozhodovat, je neustále předmětem odborných diskuzí, neboť se jedná o esenciální východisko, od nějž se bude odvíjet vytíženost soudce apod.⁴⁷ Za stejně důležitou otázku osobně považuji i určení podoby soudce pro přípravné řízení.

1. Podoba soudce pro přípravné řízení

Návrh TrŘ mezi výkladovými ustanoveními v § 10 odst. 7 nyní uvádí, že „Soudcem pro přípravné řízení se rozumí soudce okresního soudu, který je rozvrhem práce soudu pověřen v přípravném řízení v případech stanovených trestněprocesním zákonem rozhodovat o závažných zásazích do základních práv a svobod, rozhodovat o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce nebo policejního orgánu nebo činit jiné úkony.“⁴⁸ Výše uvedená slovenská právní úprava rozdílně stanoví, že se jedná o soudce soudu prvního stupně (byť shodně pověřeného rozvrhem práce). Návrh TrŘ ovšem výslovně stanovuje, že se jedná o soudce okresního soudu, čemuž tak dle slovenské úpravy být nemusí.

Tak jak je tomu na Slovensku, ani Návrh TrŘ explicitně nestanovuje konkrétní podobu soudce pro přípravné řízení. Určení podoby soudce je jednou z nejstěžejnějších otázek, která by měla být v rámci rekodifikace jasně určena, ideálně přímo zanesena do zákona. S odkazem na slovenskou právní úpravu, kde je dle odborných kruhů jeden z problémů právě ten, že soudcem pro přípravné řízení není vždy soudce specializovaný na trestní právo, by měl nový trestní řád obsahovat vedle toho, že se jedná o soudce určeného rozvrhem práce, i to, že se jedná o soudce specializovaného na trestní právo. Předešlo by se tak nejednotné soudní praxi (viz slovenská úprava) a dosáhlo by se maximálního přínosu nového institutu. Nemělo by se tedy jednat jen o změnu terminologickou, nýbrž „reálnou“ a zakotvenou v zákoně, aby bylo dosaženo kýženého efektu – skutečně odborného rozhodování. Poznámka k textu Návrhu TrŘ uvádí, že „by soudce provádějící úkony v přípravném řízení měl být na tuto agendu specializován, přičemž zajištění této specializace bude ponecháno na předsedovi soudu“.⁴⁹ Lze kladně hodnotit shodu v současném diskurzu o tom, že soudcem pro přípravné řízení bude soudce „trestař“. Domnívám se, že tato skutečnost by opravdu měla být stanovena přímo zákonem. V tomto bychom si od slovenských kolegů mohli vzít poučení a být o krok napřed.

2. Zákonný soudce

Výše byla nastíněna problematika zákonného soudce týkající se slovenského soudce pro přípravné řízení, jež by při případných úvahách o rozšíření pravomoci soudce na vydávání trestních příkazů neměla být opomenuta a která je dle mého názoru důvodem, proč by tímto směrem pravomoc soudce rozšířena být neměla. Níže předestřu důvody, které mě přivádí k tomuto závěru. Úvahy nad dostatečným zajištěním práva na zákonného soudce v případě zavedení soudce pro přípravné řízení jsou rovněž předmětem odborných diskuzí.⁵⁰ Dodržování tohoto pravidla, respektive práva, je významné zejména proto, že trestním příkazem je rozhodováno o vině obviněného a nejedná se již o agendu přípravného řízení.

Na ústavní úrovni je právo na zákonného soudce zakotveno v čl. 38 odst. 1 Listiny: „Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“ K zákonnému soudci existuje relativně bohatá a také aktuální judikatura Ústavního soudu, což svědčí o významu tohoto práva. Z judikatury jasně vyplývá, že Ústavní soud klade na dodržení práva na zákonného soudce značný důraz a označuje jej za podstatný prvek dotváření soudcovské nezávislosti. Pro účastníky řízení je zárukou vyloučení libovůle při výběru soudců.⁵¹ Přesto ale nejde o právo absolutní (neomezitelné).⁵²

Ze starších nálezů lze uvést příkladmo nálezy ze 7. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 2/93, z 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, nebo ze 17. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 200/98. V těchto rozhodnutích Ústavní soud přistoupil k širšímu výkladu práva na zákonného soudce. Nález z 22. 2. 1996, sp. zn. III. ÚS 232/95, stanoví také nutnost vyloučení ad hoc rozdělování a přerozdělování věcí.

Z novějších nálezů například nález Ústavního soudu z 6. 2. 2018, sp. zn. ÚS 1920/17 [pozn. red.: správně III. ÚS 1920/17], v němž bylo vysloveno, že „rozhodoval-li v trestní věci nezákonný soudce, nebylo stěžovateli zaručeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 1 Listiny, a to i když to nebylo ve stížnosti podle § 147 odst. 1 TrŘ namítnuto“.

Jeden z nejaktuálnějších nálezů je nález Ústavního soudu z 8. 12. 2020, sp. zn. IV. ÚS 3011/20, týkající se zákonného soudce. Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu z 29. 7. 2020, sp. zn. 4 Tdo 684/2020, jímž bylo odmítnuto dovolání odsouzených domáhajících se porušení práva na zákonného soudce prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) TrŘ. K porušení práva na zákonného soudce mělo dojít tak, že se rozhodování ve věci účastnila soudkyně, která podle rozvrhu práce neměla o věci rozhodovat. Sice byla v době rozhodování součástí daného senátu, ale toho času byla na soudě na stáži a její účast byla v rozporu s pravidly upravenými rozvrhem práce. Nadto se změnu obsazení senátu obžalovaní dozvěděli v den veřejného zasedání a deset minut před jeho začátkem z vývěsky před soudní síní. Tento postup odůvodnil předseda soudu tak, že tak rozhodl z důvodu zajištění plynulého chodu věcí předmětného senátu po 1. 1. 2020. Jako zásadní zde vyvstala otázka, jestli námitky proti konkrétnímu složení senátu soudu naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) TrŘ.

Nejvyšší soud ve své argumentaci uvedl, že „Tvrzenou existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) TrŘ opřeli o výhradu, která se vymyká zákonodárcem původně zamýšlenému obsahovému vymezení citovaného zákonného ustanovení a která je poplatná jeho extenzivnějšímu a v poslední době mezi obhájci velmi módnímu a hojně rozšířenému výkladu.“ Vycházel z názoru, o nějž se opřel státní zástupce, konkrétně o usnesení z 22. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1588/2016, podle nějž „není z pohledu uplatňovaného dovolacího důvodu rozhodné to, jak byl senát podle rozvrhu práce složen ke dni nápadu věci k danému soudu, nýbrž stěžejní je, zda se na provedení příslušného procesního úkonu a rozhodování s ním spojeného podíleli soudci určení rozvrhem práce účinným ke dni, kdy k úkonu došlo“. Také Nejvyšší soud označil námitku nesprávného složení senátu za účelovou, neboť „byli všichni obvinění zastoupeni přítomnými obhájci a ti měli dostatečný prostor k tomu, aby proti složení odvolacího senátu vznesli kvalifikované výhrady. To však neučinili a nesprávnost složení senátu začali reklamovat až v reakci na konečný výsledek odvolacího řízení, který nesplnil jejich očekávání a představy.“

Zde klíčový institut – rozvrh práce, zajišťuje přidělování věcí soudcům dle určených pravidel. Trestní řád o něm hovoří v § 181 odst. 3, jinak nikoli. Má povahu interního předpisu, provádí však principy stanovené v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (§ 41 a násl.). Závěr o porušení pravidel stanovených v rozvrhu práce jako o porušení práva na zákonného soudce potvrzuje ústavněprávní nauka i trestní komentářová literatura.⁵³

Stát musí zajistit, aby jeho orgány jednaly ve správném složení. Jestliže soudce není vybrán dle pravidel určených rozvrhem práce, jedná se o interní systémovou chybu na straně soudu. Není zvykem, aby účastníci řízení v momentě zjištění složení senátu kontrolovali rozvrh práce a správné složení senátu. Takový postup nelze požadovat a lze tak akceptovat, že účastník na porušení práva na zákonného soudce upozorní později, respektive až se o takovém porušení dozví.⁵⁴

Ústavní soud k tomu případu vyslovil, že „Teleologickým výkladem čl. 38 odst. 1 Listiny lze dojít k tomu, že pojem ‚zákonný soudce‘ je třeba vykládat v kontextu ustanovení Listiny a v něm použitých pojmů ‚soud‘ a ‚soudce‘ jako na sobě vzájemně závislých. Vždy tak půjde o konkrétní osoby povolané (a předem určené) k výkonu soudní moci v takovém soudním orgánu, který je podle zákona příslušný o věci rozhodnout. Vlastně i § 120 odst. 1 písm. a) TrŘ na prvním místě u rozsudku vyžaduje nejen uvedení označení ‚soudu‘, ale i jmen a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili.“ Dále vyjádřil, že k výkladu pojmu zákonný soudce nelze přistupovat pouze formálně. Práva na zákonného soudce se lze dovolávat nad rámec rozvrhu práce či znění zákona, a tím připustil extenzivní výklad, který odmítal Nejvyšší soud. Také možnost neomezeně a nekontrolovaně vybrat tři rozhodující soudce ze čtyř možností je dle Ústavního soudu stále libovůlí.⁵⁵ Pochybením není až prokazatelně nekalý výběr rozhodujícího soudce, ale již samotná aplikace pravidel, která takový výběr umožňují. Předseda senátu rozhodně není oprávněn měnit soudce rozhodující ve věci pro plynulý chod senátu. Organizační potíže týkající se nerovnoměrného zatížení soudců nejsou důvodem pro překročení mezí stanovených čl. 38 Listiny. Formální změny, jako označení senátu, spisové značky apod., nejsou porušením čl. 38 Listiny, ale změna osoby soudce ano.⁵⁶ Dle Ústavního soudu „Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než obžaloba ve věci trestní dojde soudu.“⁵⁷ To vše platí tím spíše v trestním řízení, v němž dochází k významným zásahům do základních práv a svobod dotčených osob.

Nejvyšší soud ustoupil od jazykového, logického i systematického výkladu § 265b odst. 1 písm. a) TrŘ, a nesprávně si tak vyložil dovolací důvod dle předmětného ustanovení.⁵⁸ Ústavní soud uzavřel, že námitky proti konkrétnímu složení senátu odvolacího soudu naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) TrŘ.⁵⁹

Z uvedeného vyplývá důležitost dodržování práva na zákonného soudce a jeho nezpochybnitelný význam. S ohledem na nastíněnou problematiku dodržování práva na zákonného soudce v souvislosti se slovenskou právní úpravou se domnívám, že naznačené situace ukazují nedodržování práva na zákonného soudce, což je problematické zejména s ohledem na to, že slovenská právní úprava o tomto mlčí a soudům je poskytnut prostor pro libovolné řešení dané situace. Jestliže by tedy zákonodárce chtěl převzít inspiraci ze slovenské právní úpravy k tomu, aby soudce pro přípravné řízení vydával trestní příkazy v případech tzv. superrychlého řízení, za prvé by bylo třeba zvážit velikost nápadu čili vytížení soudce, za druhé je třeba se zamyslet nad dodržováním práva na zákonného soudce. To je dle mého názoru otázka, která by měla být zvážena přednostně před případným propočítáváním budoucího vytížení soudce. K argumentu, že v přípravném řízení za stávajícího stavu nedochází k porušování práva na zákonného soudce tím, že se soudci střídají v rámci pracovní doby a služeb, jež jsou předem dané rozvrhem práce, a jsou tedy transparentní, bych chtěla uvést jeden zásadní protiargument. Je totiž třeba si uvědomit a mít na paměti, že rozhoduje-li soudce trestním příkazem, jedná se již o agendu řešenou před soudem a samosoudcovskou, jak je zmíněno výše.⁶⁰ Tedy reálně dochází k vyjmutí výseče agendy řízení před soudem a propůjčení k jejímu řešení soudci v přípravném řízení. Osobně mám za to, že musí-li být v řízení před soudem dodržováno právo na zákonného soudce, mělo by toto pravidlo následovat a být dodržováno i v případě, kdy bude o vině a trestu rozhodovat soudce pro přípravné řízení. Řešení této situace je poměrně jednoduché a rovněž výše naznačené. V ideálním případě by bylo třeba v novém trestním řádu zakotvit to, co mají některé slovenské soudy v rozvrhu práce – ve věcech, ve kterých v tzv. superrychlém řízení napadne obžaloba, bude až do konce trestního řízení činný ten soudce, jemuž věc napadla jako soudci pro přípravné řízení. Minimem zaručujícím dodržování práva na zákonného soudce by mohlo být povinné zanesení tohoto pravidla do všech rozvrhů práce, jehož význam je taktéž předestřen výše.

3. Zkrácené přípravné řízení dle Návrhu TrŘ

Zkrácené přípravné řízení bude podle § x36 Návrhu TrŘ konáno „u přečinů, o nichž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu a na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje 5 let, pokud lhůta od zahájení prověřování do sdělení obvinění nepřekročila 14 dnů, a pokud a) obviněný byl přistižen při činu nebo bezprostředně poté, nebo b) lze očekávat, že obviněného bude možné ve lhůtě uvedené v § x37 odst. 2⁶¹ postavit před soud“. Podle § f8 Návrhu TrŘ bude vydávání trestních příkazů v gesci samosoudce jako doposud, a to v řízení o přečinu.

Stanovení čtrnáctidenní lhůty pro trvání prověřování bylo do Návrhu TrŘ zaneseno v návaznosti na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu z 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 303/2014,⁶² které se týkalo otázky, zda skutečnost, že uplynula delší doba od počátku prověřování do sdělení podezření podezřelému podle § 179b odst. 3 TrŘ, je důvodem pro odmítnutí návrhu na potrestání, a vzbudilo jisté obavy mezi policejními orgány a státními zástupci. Tuto nutnou konsekvenci nelze hodnotit jinak než kladně, neboť se jedná o způsob, jak zamezit nadužívání zkráceného přípravného řízení.

Je patrné, že dle Návrhu TrŘ budou případy tzv. superrychlého řízení nadále řešeny zkráceným přípravným řízením a znění § x36 Návrhu TrŘ má stanovit jasné meze proti nadužívání zkráceného přípravného řízení a hrozícímu potenciálnímu přehlcení soudce pro přípravné řízení v situaci, kdy by v tzv. superrychlém řízení vydával trestní příkazy.

Nemohu však změnit svůj negativní postoj k možnému vydávání trestních příkazů právě soudcem pro přípravné řízení z důvodu problematiky dodržování práva na zákonného soudce. Jak je výše naznačeno na příkladu s rozhodováním o vazbě, principálně by byla situace totožná i u vydávání trestních příkazů. Aby bylo právo na zákonného soudce dodržováno, bylo by nutné stanovit založení příslušnosti tak, že soudce projednávající určitou věc tuto věc také „dotáhne“ do konce a osobně v ní učiní rozhodnutí – vydá trestní příkaz. A to v návaznosti na výše zmíněný fakt, že dle Ústavního soudu je zákonným soudcem vždy konkrétní osoba soudce. Bylo by záhodno založení příslušnosti případně povinně zanést alespoň do rozvrhu práce – aby soudy neměly možnost k této praxi přistupovat nejednotně jako na Slovensku. V současnosti v rámci přípravného řízení mohou rozhodovat různí soudci v tom smyslu, že jeden nařídí domovní prohlídku, další vezme obviněného do vazby, jiný zase vazbu prodlouží apod. Pravidlo nezměnitelnosti soudce platí pro řízení před soudem, a vydával-li by soudce pro přípravné řízení trestní příkazy, s odkazem na výše nastíněnou slovenskou úpravu se v tomto případě již jedná o řízení před soudem.⁶³

Slovenská trestněprávní úprava nejenže obsahuje institut, který v české úpravě doposud obsažen není, ale také má tamní soudce pro přípravné řízení svěřenu pravomoc, jež do Návrhu TrŘ v současnosti není zanesena – vydávání trestních příkazů ve specifických případech. Dlužno podotknout, že slovenský soudce pro přípravné řízení zase nevykonává soudní přezkum rozhodnutí státního zástupce o skončení věci tak, jak stanovuje Návrh TrŘ.

Jak vyplývá z předestřené slovenské právní úpravy superrychlého řízení, kromě délky lhůty určené k tomu, aby byly provedeny všechny potřebné úkony pro včasné podání obžaloby státním zástupcem k rozhodnutí soudci pro přípravné řízení, je problematické i uplatňování nároku poškozeného a výkon funkce soudce pro přípravné řízení i soudci z netrestního úseku. Jako latentní problém je možné označit problematiku zákonného soudce v rámci výkonu činností soudce pro přípravné řízení a faktického fungování tohoto institutu v praxi, kdy se soudci střídají dle rozvrhu práce nebo pracovních pohotovostí. V důsledku toho pak v jedné věci často rozhoduje několik různých soudců, což není příliš koherentní s významem práva na zákonného soudce. Zejména kvůli nejednotné soudní praxi a libovolnému přístupu soudů při sestavování rozvrhů práce v tom ohledu, jestli soudce založí svou příslušnost ve věci či nikoli.

Připomenutí problému aplikační praxe české právní úpravy zkráceného řízení bylo zařazeno pro úplnost tohoto článku. Na problematickou délku fáze prověřování reagovalo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu z 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 303/2014, na nějž navázal Návrh TrŘ stanovující čtrnáctidenní lhůtu pro trvání fáze prověřování. Tento počin lze zhodnotit jako přínosný a zamezující možnému nadužívání zkráceného přípravného řízení.

Kladné stanovisko nemohu uvést v souvislosti s pojmem zákonný soudce ve spojení s rozhodováním soudce pro přípravné řízení o vině obviněného trestním příkazem. Co by mohlo být jistým řešením této nesnáze, je zákonem, případně rozvrhem práce založená příslušnost soudce činit veškerá rozhodnutí v konkrétní věci až do případného vydání trestního příkazu.

K podobě soudce pro přípravné řízené kvituji výkon funkce soudcem specializovaným na trestní právo. Nicméně považuji za patřičné zakotvit tuto skutečnost optimálně v zákoně, a tedy upravit znění § 10 odst. 7 Návrhu TrŘ.