Když čtyři dny po ruském útoku na Ukrajinu navrhl britský právník Philippe Sands ve svém článku ve Financial Times vytvoření zvláštního trestního tribunálu pro Ukrajinu, nezdálo se, že by tento návrh měl větší šanci na úspěch.¹ Ke zřizování trestních orgánů ad hoc panuje od počátku století značná skepse a navíc je k dispozici stálý Mezinárodní trestní soud (MTS), který by měl trestní stíhání pachatelů závažných zločinů zajišťovat primárně. Sandsův návrh přesto nezapadl a v současné době se zdá, že má určitou šanci na realizaci. Kromě dalších odborníků se za něj totiž postavily i některé státy, včetně samotné Ukrajiny.² Ve prospěch ustavení tribunálu se ve svém stanovisku z počátku dubna 2022 vyjádřila rovněž Poslanecká sněmovna PČR.³ Tento příspěvek se zamýšlí nad tím, jak by takový tribunál mohl vypadat, jaký by byl jeho vztah k již existujícím orgánům a jak by se vyrovnal s problémy, jimž jiné orgány čelí. Zodpovězení těchto otázek (část IV) předchází přehled dosavadního vývoje stíhání tzv. zločinů podle mezinárodního práva (část II) a zhodnocení toho, zda jsou tyto zločiny páchány v konfliktu na Ukrajinu a jaké orgány se jimi již zabývají (část III).

Na úvod neuškodí připomenout dosavadní vývoj mezinárodní trestní justice, a zasadit tak diskuse o zvláštním tribunálu pro Ukrajinu do širšího historického rámce. Představa, že určitá jednání si zaslouží mezinárodní odsouzení a že stíhání pachatelů takových jednání může probíhat před orgány na národní i mezinárodní rovině, se poprvé objevila ve druhé polovině 19. století.⁴ Reálně se ale prosadila teprve po druhé světové válce, kdy se vítězné státy shodly jak na katalogu zločinů hodných mezinárodní pozornosti, tak na zřízení dvou trestních tribunálů ad hoc pověřených stíháním pachatelů takových zločinů spáchaných v letech 1939 až 1945, a to z řad představitelů nacistického Německa a fašistického Japonska. Těmito tribunály byly v České republice dobře známé mezinárodní vojenské tribunály v Norimberku a v Tokiu.⁵ Ačkoli se soudci a žalobci tribunálů rekrutovali především z řad pěti vítězných mocností, na řízení před prvním tribunálem se prostřednictvím svého zástupce Bohuslava Ečera aktivně podílelo i Československo.⁶

Oba tribunály měly jurisdikci nad třemi kategoriemi zločinů. Prvním byly zločiny proti míru (crimes against peace), které spočívaly v podílu na rozpoutání agresivní války v Evropě či Asii/Pacifiku.⁷ Následovaly válečné zločiny (war crimes), vymezené jako porušení zákonů a obyčejů války, například vražda civilistů na okupovaných územích, mučení válečných zajatců, plenění soukromého či veřejného majetku a úmyslné útoky na nechráněná města.⁸ Poslední kategorií byly zločiny proti lidskosti (crimes against humanity), ve statutech tribunálů shodně vymezené jako „vražda, vyhlazování, zotročení, deportace a jiné nelidské činy spáchané proti jakémukoli civilnímu obyvatelstvu, před válkou nebo během ní, nebo pronásledování z politických nebo rasových důvodů při provádění nebo v souvislosti s jakýmkoli (dalším) zločinem (…)“.⁹ Velká část německých i japonských zločinců byla obviněna ze všech třech zločinů a téměř všichni byli shledáni vinnými a odsouzeni k trestům v rozpětí od několika let odnětí svobody až po – nezřídka ukládaný – trest smrti.

V době studené války (1947 až 1990) mezinárodní trestní justice stagnovala. Jediným novým prvkem se stalo, na počátku období, zavedení samostatného zločinu genocidy (crime of genocide). Tento zločin byl původně řazen mezi zločiny proti lidskosti, po přijetí Úmluvy o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948¹⁰ se ale osamostatnil. Tím byl dotvořen kompletní katalog tzv. zločinů podle mezinárodního práva (crimes under international law), jak ho známe dodnes. Jedná se o soubor jednání, která jsou jednotlivci zakázaná a za něž vzniká individuální trestní odpovědnost přímo z mezinárodního práva, aniž by bylo potřeba zakotvení na národní úrovni, byť takové zakotvení je při trestním stíhání velkou výhodou. Vedle zločinů podle mezinárodního práva existují ještě tzv. smluvní trestné činy, které naopak vnitrostátní implementaci vyžadují.¹¹ Jak již název napovídá, základem režimu trestního stíhání smluvních trestných činů není mezinárodní obyčej, jak je tomu u zločinů podle mezinárodního práva, ale mezinárodní smlouvy, v nichž se státy zavážou kriminalizovat ve svých právních řádech určité jednání, stíhat jeho pachatele a vzájemně spolupracovat․ Mezi smluvní trestné činy náleží například organizovaný zločin, obchod s drogami, obchod s lidmi, nebo zločin terorismu, který ovšem pomalu (a nejistě) aspiruje na přeřazení do kategorie zločinů podle mezinárodního práva.

Po období bezdění za studené války se věci daly rychle do pohybu během 90. let. Tehdy byly, na základě rezolucí Rady bezpečnosti OSN,¹² ustaveny dva mezinárodní trestní tribunály ad hoc: jeden pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for the Former-Yugoslavia – ICTY), druhý pro Rwandu (International Criminal Tribunal for Rwanda – ICTR). Oba měly kompetenci stíhat tři ze čtyř zločinů podle mezinárodního práva – genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Podle původních očekávání měla řízení skončit během pár let, nakonec ale oba orgány vykonávaly svou činnost více než dvě desetiletí – ICTR skončil v roce 2016, ICTY v roce 2017.¹³ Za dobu svého působení tribunály rozhodly v desítkách kauz: ICTY obvinil 161 osob, z toho 91 bylo odsouzeno; ICTR obvinil 93 osob, z toho 61 bylo odsouzeno. Jejich rozhodnutí přispěla k vyjasnění podstaty jednotlivých zločinů i podmínek jejich stíhání.¹⁴ K nejvýznamnějším posunům patří potvrzení, že válečné zločiny lze spáchat ve všech typech ozbrojených konfliktů včetně konfliktů vnitrostátních;¹⁵ zařazení znásilnění mezi jednání, jimiž lze spáchat genocidu;¹⁶ či změna vymezení zločinů proti lidskosti, kde odpadl požadavek vazby na válečný konflikt (war nexus) a důraz se naopak přesunul na přítomnost rozsáhlého nebo systematického útoku na civilní obyvatelstvo.

Paralelně se zřízením obou tribunálů začalo mezinárodní společenství zvažovat možnost ustavení mezinárodního trestního tribunálu, jehož mandát by nebyl omezen na jediný konflikt. Šance se zpočátku nezdály velké, v roce 1998 ale většina států dosáhla konsensu a přijala mezinárodní smlouvu, tzv. Římský statut, jímž byl ustaven stálý Mezinárodní trestní soud (International Criminal Court – MTS). MTS má kompetenci stíhat pachatele zločinu genocidy, zločinů proti lidskosti, válečných zločinů i zločinu agrese. Definice tohoto posledního zločinu ale byla stanovena až v roce 2010 a jurisdikce vůči němu se spustila od 17. 7. 2018.¹⁷ Ostatní tři zločiny může MTS stíhat od 1. 7. 2002, kdy vstoupil Římský statut v platnost. ČR je statutem vázána od 1. 10. 2009, a řadí se tak mezi současných 123 smluvních stran. Mezi těmi bohužel stále chybí tři z pěti stálých členů Rady bezpečnosti (Čína, Ruská federace a USA) a některé další vlivné státy (Indie, Izrael, Pákistán aj.). MTS do dnešní doby začal prošetřovat podezření ze spáchání zločinů podle mezinárodního práva v patnácti státech, včetně Ukrajiny.¹⁸ Odsuzující verdikt si před ním dosud vyslechlo (jen) osm lidí.¹⁹

Zatímco 90. léta byla spojena s ustavením ad hoc trestních tribunálů a zřízením stálého MTS, desetiletí další přineslo boom tzv. smíšených či hybridních tribunálů (mixed or hybrid tribunals).²⁰ Společným znakem těchto tribunálů je to, že kombinují prvky vnitrostátní a mezinárodní justice – například jsou součástí vnitrostátní soustavy soudů, ale vznikly aktem mezinárodního práva; rozhodují dílem podle národního práva a dílem přímo aplikují právo mezinárodní; nebo mezi jejich soudci figurují jak občané dotčené země, tak cizinci. Tribunály mají podobně jako ICTY a ICTR ad hoc povahu, tj. jsou zřizovány ke konkrétnímu konfliktu, s jednou výjimkou (Zvláštní tribunál pro Libanon) už se ale na jejich vzniku nepodílí Rada bezpečnosti OSN. Jurisdikce obvykle zahrnuje nejen zločiny podle mezinárodního práva, ale i různé trestné činy podle národního trestního zákoníku.

Mezi smíšené či hybridní tribunály se vedle již zmíněného libanonského tribunálu řadí mimo jiné Zvláštní soud pro Sierra Leone (Special Court for Sierra Leone), Zvláštní senáty soudu pro Kambodžu (Extraordinary Chambers in the Courts of Cambodia), Zvláštní panely pro závažné zločiny na Východním Timoru (Special Panels for Serious Crimes in Timor Leste) či Senát pro stíhání válečných zločinů v rámci Státního soudu Bosny a Hercegoviny (War Crimes Chamber in the State Court of Bosnia and Herzegovina). Boom zřizování smíšených tribunálů nastal v prvním desetiletí nového milénia, jak ale ukazuje nedávné ustavení Zvláštních senátů a zvláštního státního zastupitelství pro Kosovo (2017), model ještě zdaleka není považován za překonaný. Vždy se ovšem dbá na to, aby tribunály nedublovaly aktivity, které může vykonávat MTS. Proto jejich jurisdikce standardně zahrnuje situace, na něž MTS nedosáhne (časově, územně, typem zločinů aj.). To je důležité mít na paměti také v rámci úvah o zřízení zvláštního soudu pro Ukrajinu, který by nejspíše spadal právě do této kategorie.

Zatím jsme se v textu soustředili jen na mezinárodní rovinu stíhání pachatelů zločinů podle mezinárodního práva. Faktem ovšem je, že klíčovou úlohu v tomto stíhání sehrávají vnitrostátní orgány. Důvodem je již to, že tyto orgány bývají běžně k dispozici, znají místní prostředí a jsou vybaveny alespoň nějakými materiálními, finančními a lidskými zdroji. Při jejich využití tak odpadají složitá jednání o tom, jakou podobu má nový orgán mít, jakým aktem má být zřízen, jak budou vybíráni soudci, nebo kdo bude chod nového orgánu financovat. S aktivním zapojením národní justice ostatně počítá i Římský statut, který přípustnost projednání určité věci před MTS podmiňuje tím, že vyšetřování či stíhání nevede stát, do jehož jurisdikce věc spadá, popřípadě je takový stát „neochoten nebo neschopen skutečně vést vyšetřování nebo stíhán퓲¹ (zásada komplementarity). Model, kdy byla naopak dávána přednost stíhání na mezinárodní rovině, který se využil u ICTY a ICTR,²² je dnes považován za překonaný. Snahou je zajistit komplementaritu aktivit různých orgánů a posilovat kapacitu národních soudů tak, aby i masové zločiny s velkým množstvím pachatelů i obětí, jimiž zločiny podle mezinárodního práva často bývají, dokázaly odstíhat samy.

Přehled ukazuje, že mezinárodní trestní justice prošla za posledních ani ne sto let velmi rychlým vývojem. Během tohoto vývoje se postupně konsolidoval katalog tzv. zločinů podle mezinárodního práva, který dnes zahrnuje zločin agrese, zločin genocidy, zločiny proti míru a válečné zločiny. Prosadilo se také, že tyto zločiny je třeba stíhat v součinnosti vnitrostátních orgánů, jež by měly mít prioritu, a různých plně či alespoň zčásti mezinárodních orgánů – ad hoc tribunálů zřízených Radou bezpečnosti OSN, smíšených či hybridních tribunálů a stálého MTS. Systém, který byl takto nastaven, je velmi komplexní a nabízí řadu variant toho, jak postupovat v případě konkrétních konfliktů, respektive zemí. V současné době otázka vhodné varianty postupu nejaktuálněji vyvstává v souvislosti s konfliktem na Ukrajině. V další části textu se podíváme na to, zda tento konflikt skutečně zahrnuje páchání zločinů podle mezinárodního práva, a pokud ano, které národní či mezinárodní orgány se již těmito zločiny zabývají. V části poslední se pak zamyslíme nad tím, jakou roli by v tomto stíhání mohl sehrát nový zvláštní tribunál.

Jak je obecně známo, dne 24. 2. 2022 zaútočila Ruská federace na Ukrajinu. Není pochyb o tom, že útok představuje porušení mezinárodního práva a naplňuje znaky aktu agrese, jak ostatně ve své rezoluci přijaté počátkem března 2022 velkou většinou států jasně prohlásilo Valné shromáždění OSN.²³ V souvislosti s aktem agrese (act of agression), který je realizován státem, zde Ruskou federací, dochází také ke spáchání zločinu agrese (crime of aggression), coby jednoho ze čtyř zločinů podle mezinárodního práva.²⁴ Podle definice obsažené v čl. 8bis Římského statutu MTS se zločinu agrese dopustí „osoba v postavení, které jí umožňuje efektivně vykonávat kontrolu nad státem nebo řídit jeho politické nebo vojenské akce“ (odstavec 1), která naplánuje, připraví, zahájí nebo provede akt agrese. Část vnitrostátních právních úprav, včetně té české, tuto definici, zahrnující omezení na nejvyšší představitele státu a ozbrojených sil (leadership clause), víceméně přebírá,²⁵ jiné, například úprava ukrajinská a ruská, pojímají tento zločin šířeji a podobné omezení neobsahují.²⁶ Z toho vyplývá, že zatímco podle mezinárodní a české úpravy by za zločin agrese mohli nést odpovědnost jen hlavní představitelé Ruska, podle úpravy ukrajinské či ruské za nej lze stíhat v podstatě kohokoli, kdo byl do realizace útoku na Ukrajině zapojen.

Od data zahájení útoku, tj. od 24. 2. 2022, probíhá mezi Ruskou federací a Ukrajinou mezinárodní (mezistátní) ozbrojený konflikt. Průběh tohoto konfliktu regulují normy práva ozbrojených konfliktů neboli mezinárodního humanitárního práva (MHP). MHP má dvě hlavní odvětví. První tvoří ženevské právo – to chrání oběti válek, tedy osoby vyřazené z boje a boje se neúčastnící, které upadnou do moci nepřítele. Jedná se o raněné, nemocné, trosečníky, válečné zajatce, civilisty na okupovaných územích, zdravotní personál či duchovní. Úprava ženevského práva je obsažena ve čtyřech Ženevských úmluvách z roku 1949 a v Dodatkovém protokolu I k nim z roku 1977. Druhým odvětvím je haagské právo – to upravuje vlastní boj tím, že omezuje způsoby a prostředky vedení války (tj. jak se bojuje a čím se bojuje). Haagské právo spočívá na Haagských úmluvách z let 1899 a 1907 a na četných dalších instrumentech týkajících se především jednotlivých typů zbraní. MHP zavazuje strany v konfliktu, tedy státy – zde Rusko a Ukrajinu. Malá část jeho norem vedle toho dopadá také na jednotlivce a jejich porušení představuje válečný zločin. Jde o nejdůležitější normy obou odvětví MHP, jako je třeba zákaz vraždění či mučení civilistů a válečných zajatců, vedení úmyslných útoků na civilní cíle či používání nerozlišujících zbraní. Komplexní katalog válečných zločinů je obsažen v Římském statutu MTS a v trestních zákonících jednotlivých států.²⁷

Vedle MHP se na ozbrojený konflikt aplikuje také mezinárodní právo lidských práv (MPLP). Ačkoli některé státy, včetně Ruska či USA, tuto aplikaci zpochybňují, výrazná většina mezinárodního společenství se k němu kloní. Podporu mu vyjádřily rovněž Mezinárodní soudní dvůr (MSD)²⁸ či Evropský soud pro lidská práva (ESLP).²⁹ MPLP vychází se série mezinárodních smluv uzavřených na univerzální či regionální rovině, jako jsou Mezinárodní pakty o občanských a politických a o hospodářských, sociálních a kulturních právech (MPOPP, MPHSKP) z roku 1966 či Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (EÚLP) z roku 1950. V době ozbrojeného konfliktu je třeba lidskoprávní garance vykládat ve světle MHP, které zde povětšinou působí jako lex specialis.³⁰ Podobně jako MHP, i MPLP adresuje povinnosti státům, nikoli jednotlivcům. Ti se ale mohou dopustit zločinu proti lidskosti, který zahrnuje násilná jednání spáchaná v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu. Definice s těmito prvky figuruje v čl. 7 Římského statutu MTS, odkud ji přebírají některé národní právní řády, včetně toto českého.³¹ Jiné právní řády, například ukrajinský a ruský, zločiny proti lidskosti jako zvláštní kategorii neznají.

Každému, kdo sleduje průběh konfliktu na Ukrajině, je jistě zjevné, že v jeho průběhu dochází k rozsáhlému páchání válečných zločinů i zločinů proti lidskosti. To potvrdila rovněž expertní zpráva vypracovaná v rámci tzv. Moskevského mechanismu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), která byla předložena počátkem dubna 2022 a na jejímž vzniku se podílela i autorka tohoto příspěvku.³² Výrazná většina zločinů je páchána členy ozbrojených sil Ruské federace, a to zejména na ukrajinských územích pod dočasnou ruskou okupací (severní okolí Kyjeva, Chersonská oblast aj.). K určitým pochybením došlo i na straně Ukrajiny, například při (ne)poskytování ochrany osobám podezřelým ze spolupráce s Ruskem či při zacházení s válečnými zajatci. Pokud jde o válečné zločiny, nejčastěji mají zatím podobu zlého zacházení se zadrženými osobami, včetně válečných zajatců, a s civilisty na okupovaných územích. Dále hojně dochází k cíleným útokům na civilní cíle, včetně cílů zvláště chráněných (nemocnice, kulturní statky aj.), a k útokům nerozlišující povahy.³³ S válečnými zločiny se zčásti překrývají zločiny proti lidskosti, mezi něž lze zařadit například cílené zabíjení civilistů, včetně novinářů a lidskoprávních aktivistů, masová znásilňování, nebo deportace velkého počtu Ukrajinců do Ruska.

V konfliktu na Ukrajině tedy nesporně byly a stále jsou páchány zločin agrese, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Vedou se diskuse o tom, do jaké miry mohlo dojít k naplnění znaků čtvrtého zločinu podle mezinárodního práva, zločinu genocidia. Většinový názor je zatím takový, že tento zločin ani jednou stranou spáchán nebyl, a to i když se jej Rusko i Ukrajina dovolávají: podle Ruska měla genocidu páchat Ukrajina na Donbase již od roku 2014,³⁴ podle Ukrajiny ji páchá Rusko momentálně na Ukrajině.³⁵ Genocida spočívá v násilném jednání (vraždy, nelidské jednání, nucená sterilizace) namířeném proti příslušníkům určité národnostní, etnické, rasové, nebo náboženské skupiny, jehož cílem je tuto skupinu zcela nebo zčásti zničit.³⁶ Zatím nejsou jednoznačné indicie toho, že by na straně Ruska či Ukrajiny existoval zvláštní úmysl (dolus specialis) určitou skupinu (zřejmě obyvatele Ukrajiny, respektive obyvatele Donbasu) fyzicky vyhladit. Je nicméně pravda, že některá prohlášení ruských představitelů na adresu Ukrajiny, deportace cca milionu Ukrajinců na území Ruska či převádění ukrajinských dětí do ruských rodin mají k takovým indiciím blízko, a nelze tak vyloučit, že konflikt páchání zločinu genocidy nakonec zahrne.³⁷

Zatím se nicméně rozběhlá šetření zaměřují na tři výše zmíněné zločiny. Tato šetření, v souladu s nastavením systému popsaným v předchozí části textu, vedou jak vnitrostátní, tak mezinárodní orgány.³⁸ Nejvíce aktivit pochopitelně vyvíjí Ukrajina, na jejímž území ke všem relevantním zločinům došlo a jež má tedy vůči nim jasnou teritoriální jurisdikci.³⁹ K 29. 5. 2022 registroval Úřad generální prokurátorky Ukrajiny cca 22 000 případů, ve kterých existuje důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Z nich 623 je spojeno se zločinem agrese a přes 14 000 s válečnými zločiny (zločiny proti lidskosti, jak jsme viděli, ukrajinský právní řád nezná).⁴⁰ Mnozí čtenáři také jistě zaznamenali, že na Ukrajině již padla první obvinění, a jedna osoba již dokonce byla za válečný zločin, odsouzena. Jedná se o ruského vojáka V. Šišmarina, který byl koncem května 2022 shledán vinným a odsouzen na doživotí za to, že u města Sumy zastřelil neozbrojeného Ukrajince odjíždějícího na kole.⁴¹ Podobných obvinění a rozsudků padne v nejbližší době jistě celá řada, byť ukrajinské orgány jsou v tomto ohledu limitovány tím, že většina podezřelých není v jejich moci a od ruské strany nelze očekávat jakoukoli spolupráci. Ukrajinský právní řád sice dovoluje vést řízení při neúčasti obviněného (in absentia),⁴² při současné zahlcenosti orgánů je ale pravděpodobné, že pozornost a zdroje soustředí spíše na řízení s osobami, jež jsou v moci Ukrajiny.

Mezi takové osoby rozhodně nepatří ti, které by Ukrajina stíhala nejraději, tj. nejvyšší představitelé Ruské federace, včetně prezidenta Putina. I kdyby ovšem Ukrajina nad těmito lidmi měla kontrolu, stíhání části z nich – prezidenta Putina, premiéra Mišustina a ministra zahraničních věcí Lavrova – by nebylo možné s ohledem na personální imunitu, kterou tito muži z titulu výkonu své funkce a po dobu tohoto výkonu mají.⁴³ S výjimkou této tzv. velké trojky má ale Ukrajina možnost stíhat kohokoli, kdo byl či je do páchání některého ze zločinů podle mezinárodního práva zapojen. Široké vymezení zločinu agrese v jejím trestním zákoníku jí přitom dovoluje zaměřit se nejen na válečné zločiny a zločiny proti lidskosti, ale i na zločin agrese. Svou schopnost stíhat tento zločin již ostatně Ukrajina v minulosti prokázala v procesu s bývalým prezidentem země Janukovyčem, který byl v roce 2019 v Kyjevě odsouzen (in absentia) k 13 letům odnětí svobody za velezradu a za spoluúčast při vedení útočné války, a to na základě dopisu, který poslal v březnu 2014 prezidentu Putinovi a v němž žádal o vojenský zásah Ruska za účelem obnovení pořádku v zemi.⁴⁴ Rozsudek byl potvrzen soudy vyšších instancí, vzhledem k tomu, že Janukovyč pobývá v Rusku, ale zatím nemohl být vykonán.

V ideálním případě by ruské zločiny stíhalo samo Rusko, které k tomu je oprávněno z titulu personality.⁴⁵ Obdobně by případné ukrajinské zločiny měla stíhat Ukrajina. Zatím se ovšem ani jedna strana do vyvozování trestní odpovědnosti osob bojujících na jejich straně příliš nehrne. Rusko dalo během posledních týdnů jasně najevo, že jednání příslušníků svých ozbrojených sil nehodlá řešit, popřípadě je dokonce považuje za záslužné. Známým se stalo zejména udělení elitního statusu ruské jednotce, která je spojována s masakrem v ukrajinském městě Buča, prezidentem Putinem v polovině dubna 2022.⁴⁶ Zájem o stíhání ruská strana prokazuje jen ve vztahu k představitelům Ukrajiny v čele s prezidentem Zelenským a příslušníkům jejích ozbrojených sil, jako jsou zadržení obránci mariupolské ocelárny Azovstal. Podrobnější informace o tom, zda už některá řízení skutečně běží a o jaký právní základ se případně opírají, nejsou bohužel k dispozici.

Aktivně si naopak vedou mnohé třetí státy, které nejsou přímo zapojeny do konfliktu na Ukrajině, včetně ČR. Jejich angažmá zahrnuje na prvním místě spolupráci s ukrajinskými orgány při zajišťování důkazů, zadržování podezřelých, vyhledávání svědků a poskytování materiální, finanční, personální a jiné pomoci. Například Francie vyslala v dubnu 2022 na Ukrajinu forenzní experty, aby pomohli při objasňování toho, co se stalo ve městě Buča.⁴⁷ V témže měsíci dorazil do země tým kriminologů ze Slovenska, aby se zapojil do vyšetřování válečných zločinů.⁴⁸ Již koncem března Polsko a Litva ve spolupráci s Ukrajinou zřídily tzv. společný vyšetřovací tým (Joint Investigation Team), který by měl napomoci při shromažďování důkazů a zajišťování vzájemné výměny informací.⁴⁹ Vedle těchto forem podpory zahájilo několik států, mimo jiné Litva,⁵⁰ Německo,⁵¹ Polsko,⁵² Španělsko⁵³ či Švédsko,⁵⁴ vlastní vyšetřování. Ta se týkají válečných zločinů, zločinů proti lidskosti i zločinu agrese a základem trestního stíhání má být univerzální jurisdikce, kterou státy vůči některým těmto zločinům mají. Určité kroky podniká rovněž Česká republika, není ale zcela jasné, čeho přesně se týkají.⁵⁵ Jasné naopak je, že ani soudy třetích států, včetně těch českých, nedosáhnou na tři nejvyšší představitele Ruska, kteří zde opět požívají personální imunitu danou mezinárodním právem.⁵⁶

Tuto procesní překážku by podle některých názorů mohlo překonat řízení před MTS. Ten se již skutečně situací na Ukrajině zabývá, a to na základě oznámení učiněného 41 smluvními státy Římského statutu, včetně ČR.⁵⁷ Ačkoli ani Ukrajina, ani Ruská federace nejsou statutem vázány, MTS může zločiny spáchané na ukrajinském území šetřit a stíhat na základě prohlášení učiněných Ukrajinou podle čl. 12 (3) Římského statutu⁵⁸ dne 9. 4. 2014 a 8. 9. 2015. Ačkoli se tato prohlášení týkala primárně událostí na Majdanu (2013) a na Krymu a Donbasu (2014), mluví se v nich o zločinech spáchaných od 21. 11. 2013, respektive 20. 2. 2014, dále, bez horního časového limitu. Současně jsou prohlášení omezena na válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a (potenciálně) zločin genocidy a naopak nezahrnují zločin agrese. Ani by tento zločin zahrnovat nemohla, protože zatímco u třech zmíněných zločinů postačí, pokud se stíháním souhlasí buď stát, kde ke zločinu došlo, nebo stát, jehož je pachatel občanem (alternativně), u zločinu agrese je nutný souhlas obou států (kumulativně).⁵⁹ Je přitom zřejmé, že Rusko by takový souhlas neposkytlo.

MTS se tak v souvislosti s konfliktem na Ukrajině může zabývat a také zabývá jen zločiny proti lidskosti a válečnými zločiny. Vyšetřování bylo prokurátorem MTS Karimem Khanem zahájeno dne 2. 3. 2022, tj. zhruba týden po ruském útoku na Ukrajinu. S ohledem na zásadu komplementarity by se ovšem MTS měl angažovat jen tam, kde vyšetřování či stíhání není ochoten či schopen zajistit některý stát. Tato podmínka bude nejspíše splněna v případech týkajících se příslušníků ruských ozbrojených sil, kteří nejsou v moci Ukrajiny (ta je tedy neschopna je stíhat) a jež Rusko stíhat nehodlá (je tedy neochotno stíhat). Dále lze uvažovat, zda by podmínka nebyla splněna také ve vztahu k nejvyšším představitelům Ruska, kteří také nejsou v moci Ukrajiny a navíc disponují personální imunitou. Římský statut ve svém čl. 27 relevanci personálních imunit odmítá,⁶⁰ nepanuje ale shoda v tom, nakolik lze ustanovení aplikovat na představitele nesmluvních států, jež statutem nejsou vázány. Ačkoli sám MTS takovou aplikaci podpořil,⁶¹ šlo o specifický kontext (předání případu Radou bezpečnosti OSN) a rozhodnutí vzbudilo značnou kritiku.⁶² Otázka, zda by MTS mohl stíhat někoho z tzv. velké trojky, tak zůstává otevřená. To, společně s nemožností zabývat se zločinem agrese, omezuje roli, kterou může MTS v daném kontextu sehrát.

Předchozí část ukázala, že během konfliktu na Ukrajině došlo a stále dochází k páchání (přinejmenším) tří ze čtyř zločinů podle mezinárodního práva – zločinu agrese, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů – a že vyšetřováním a stíháním těchto zločinů se paralelně zabývají ukrajinské orgány, orgány jiných států a MTS. Všechny tyto orgány si počínají velmi aktivně. Přesto, jak jsme si řekli v úvodu, existují návrhy na zřízení ještě dalšího orgánu, a to zvláštního tribunálu pro Ukrajinu. Jak by takový tribunál mohl vypadat? Jaký by byl jeho vztah k národním soudům a k MTS? A dokázal by překonat problémy, jimž čelí tyto orgány?

Východiskem při hledání odpovědí je na prvním místě článek Philippa Sandse, který s myšlenkou zřízení zvláštního tribunálu pro Ukrajinu přišel jako první. Tribunál by podle něj neměl nahradit existující mechanismy, ale naopak by je doplnil. Jeho mandát by byl nastaven velmi úzce a zaměřil by se výlučně na zločin agrese, který není z důvodů popsaných výše schopen stíhat MTS. „MTS má mezeru (…), neboť jeho jurisdikce nepokrývá zločin agrese spáchaný na území Ukrajiny. Proč tedy nevytvořit specializovaný mezinárodní trestní tribunál, který by vyšetřoval Putina a jeho přisluhovače za tento zločin?“ píše Sands.⁶³ Nápad zaujal⁶⁴ a již o pár dní později, dne 3. 3. 2022, se za něj postavila skupina právníků, akademiků a bývalých politiků z různých zemí.⁶⁵

Jejich prohlášení opět zdůrazňuje, že ačkoli je třeba podporovat již běžící vyšetřování, zločin agrese se předmětem těchto vyšetřování může stát jen omezeně, respektive před MTS vůbec ne. Jako doplněk MTS by proto měl vzniknout nový mezinárodní tribunál, který by se věnoval „vyšetřování a stíhání jednotlivců, kteří spáchali zločin agrese na území Ukrajiny, včetně těch, kteří podstatně ovlivnili nebo utvářeli spáchání tohoto zločinu“.⁶⁶ Podrobnosti o podobě či složení nového orgánu prohlášení neobsahuje, jen ještě uvádí, že jurisdikci by tribunál čerpal z vnitrostátních trestních zákoníků států, jež by ho zřídily, a z obecného mezinárodního práva. Den po svém vydání, dne 4. 3. 2022, bylo prohlášení rozebíráno na online konferenci uspořádané institucí Chatham House v Londýně.⁶⁷ Akce se zúčastnil mimo jiné ministr zahraničních věcí Ukrajiny Dmytro Kuleba, který návrh podpořil. Od té doby Ukrajina návrh prosazuje na mezinárodních fórech.⁶⁸

Návrh již koncem dubna zaujal Radu Evropy (RE). Parlamentní shromáždění (PACE) RE nechalo k návrhu zpracovat zprávu,⁶⁹ která vyzněla jednoznačně v jeho prospěch. Členské státy by podle závěrů „měly zřídit ad hoc mezinárodní trestní tribunál pro vyšetřování a stíhání zločinu agrese na základě mnohostranné smlouvy uzavřené skupinou států, která by mohla být schválena Valným shromážděním OSN a podpořena Radou Evropy“.⁷⁰ Zpráva se tedy kloní k modelu smíšeného či hybridního tribunálu, jehož působení by se opíralo o mnohostrannou smlouvu sjednanou částí států, včetně Ukrajiny. Širší mezinárodní legitimitu by tribunálu dalo zaštítění mezinárodními organizacemi typu OSN, RE a Evropské unie. Tribunál by se soustředil jen na zločin agrese, jehož definici by převzal z Římského statutu. Jeho mezinárodní povaha by údajně zajistila to, že by se zde neuplatnily personální imunity.⁷¹ PACE zprávu probíralo na svém zasedání dne 28. 4. 2022. V tehdy přijaté rezoluci 2436 se přihlásilo k závěrům zprávy a vyzvalo členské státy RE, aby „urychleně zřídily ad hoc mezinárodní trestní tribunál, jenž by měl (…) získat mandát k vyšetřování a stíhání zločinu agrese, který údajně spáchalo politické a vojenské vedení Ruské federace“.⁷² Parametry tribunálu zůstávají stejné jako podle zprávy, jen se nově počítá s tím, že tribunál bude sídlit ve francouzském Štrasburku.

O tři týdny později než PACE, dne 19. 5. 2022, podpořil návrh na zřízení zvláštního tribunálu pro Ukrajinu Evropský parlament (EP).⁷³ Ve svém usnesení EP „vyzývá orgány EU, zejména Komisi, aby za podpory etablovaných mnohostranných institucí, jako je OSN a Rada Evropy, neprodleně podpořily vytvoření vhodného právního základu, který by umožnil zřízení zvláštního mezinárodního tribunálu pro potrestání zločinu agrese proti Ukrajině, který spáchali političtí představitelé a vojenští velitelé Ruska a jeho spojenců (…)“.⁷⁴ Orgány EU mají také usilovat o to, aby pro zřízení tribunály získaly záštitu Valného shromáždění OSN (VS). OSN, včetně právě zmíněného VS, na návrh naopak zatím nereagovala. Opatrný postoj zastává také většina států. Kromě Polska, pobaltských států a samotné Ukrajiny nemá iniciativa silnější zastánce. K nim se neřadí ani Česká republika. Poslanecká sněmovna PČR sice již na počátku dubna 2022 vyzvala k „intenzivní podpoře Ukrajiny a mezinárodního společenství v dokumentaci zločinů spáchaných Ruskou federací na území Ukrajiny a zapojení ČR do příprav pro ustanovení mezinárodního soudního tribunálu pro souzení všech jejich pachatelů“,⁷⁵ nad rámec tohoto prohlášení ale ČR zatím nešla.

Z prohlášení vyplývá, že o povaze zvláštního tribunálu pro Ukrajinu existuje poměrně jasná představa. Tribunál by měl povahu smíšeného či hybridního tribunálu, byl by ale ustaven mezinárodní smlouvou části států, čímž by navazoval na Norimberský tribunál a částečně na MTS. Na rozdíl od MTS by ale byl ad hoc povahy, tj. byl by zaměřen na situaci v jedné zemi, respektive v jednom konfliktu. Oproti Norimberskému tribunálu, MTS, ICTY, ICTR či většině smíšených tribunálů by měl velmi úzce nastavenou jurisdikci ratione materiae. Ta by byla omezena jen na zločin agrese, stíhání ostatních zločinů podle mezinárodního práva by zůstalo na MTS a na vnitrostátních soudech. Právní základ pro výkon jurisdikce vůči zločinu agrese by tribunál měl mít dílem z ukrajinské úpravy, dílem, z mezinárodního obyčejového právu, které obsahuje definici zločinu agrese (identickou s definicí v čl. 8bis Římského statutu) a také zakládá pravomoc států stíhat tento zločin na základě titulu univerzální jurisdikce.

Návrhy naznačují, že na rozdíl od velké části smíšených tribunálů by zvláštní tribunál pro Ukrajinu nebyl součástí vnitrostátní soudní soustavy Ukrajiny, ale měl by čistě mezinárodní povahu.⁷⁶ Tím by se vyřešila otázka jeho potenciální neslučitelnosti s čl. 125 Ústavy Ukrajiny, který říká, že „zřizování mimořádných a zvláštních soudů není dovoleno“ (odstavec 6).⁷⁷ V rozhodnutí týkajícím se možné ratifikace Římského statutu Ústavní soud Ukrajiny v roce 2001 potvrdil, že toto ustanovení se vztahuje jen na vnitrostátní soudy a nijak neomezuje soudy mezinárodní.⁷⁸ Rozhodnutí přesto vyznělo v neprospěch možnosti ratifikace Římského statutu, a to s ohledem na údajný nesoulad mezi ním a čl. 124 Ústavy Ukrajiny, který zakazuje „delegování funkcí soudů nebo přisvojování si těchto funkcí jinými orgány“ (odstavec 2). Ústavní soud dospěl k závěru, že „na rozdíl od mezinárodních soudních orgánů (…), které jsou svou povahou pomocnými prostředky ochrany práv a svobod člověka a občana (jako je ESLP – dodává autorka), Mezinárodní trestní soud systém národní jurisdikce doplňuje“.⁷⁹ Takové doplňování je přitom údajně s ústavou v rozporu. V reakci na rozhodnutí došlo v roce 2016 k novele čl. 124 a na jejím základě nyní „Ukrajina může uznat jurisdikci MTS za podmínek stanovených Římským statutem MTS“ (odstavec 6). Změna se ovšem týká pouze MTS, a je tak otázkou, nakolik by při případném přezkumu ústavnosti obstál zvláštní tribunál. To je ale samozřejmě věc vnitrostátní úpravy Ukrajiny.

Z pohledu práva mezinárodního nestojí ustavení zvláštního tribunálu nic v cestě. Přesněji řečeno, nic mu nestojí v cestě tehdy, když by byl opravdu zřízen mezinárodní smlouvou určité skupiny států. Státy nepochybně mají kompetenci zřídit mezinárodní soudní instituci, jak to ostatně prokazuje existence řady takových institucí včetně MTS. Danou kompetenci naopak nemá Valné shromáždění OSN, o němž se v souvislosti s návrhem hojně mluví. VS by návrh mohlo podpořit politicky, vydáním právně nezávazné rezoluce, jíž by vznik orgánu doporučilo, popřípadě by ho kladně zhodnotilo, čímž by posílilo jeho legitimitu. Ustavit tribunál ale VS nedokáže. V rámci OSN je totiž tato pravomoc vyhrazena Radě bezpečnosti. Jak jsme viděli v první části, Rada ji již v minulosti využila, mimo jiné při zřízení ICTY a ICTR v 90. letech. Šance, že by tak učinila ve vztahu k Ukrajině, je ovšem s ohledem na právo veta, jímž v Radě coby jeden z jejích stálých členů disponuje Rusko, minimální. Hlavní výhodou takového řešení by přitom bylo, že s orgánem zřízeným Radou by měly povinnost spolupracovat všechny státy světa. Naopak u orgánu zřízeného smlouvou se tato povinnost vztahuje jen na smluvní strany (mezi nimiž třeba Rusko zcela jistě nebude).

Zvláštní tribunál pro Ukrajinu by tak nebyl schopen překonat problém nespolupráce Ruské federace, kterému by byl vystaven obdobně jako vnitrostátní soudy či MTS. Jeho velkou výhodou oproti části těch prvních (tj. soudům států, jež nemají vůči zločinu agrese zavedenu univerzální jurisdikci, což je i případ ČR) i oproti MTS by ovšem bylo, že by nad zločinem agrese měl jasně danou jurisdikci ratione materie. Tu by na něj primárně delegovaly státy, jež by ho ustavily, zejména samotná Ukrajina. Může-li určitou aktivitu stát vykonávat sám, může ji i přenést na mezinárodní instituci, kterou zřídí společně s jinými státy. Vedle toho by se tribunál mohl opřít přímo o normy mezinárodního obyčejového práva, které zločin agrese zná a dovoluje státům jeho stíhání. V této souvislosti by ovšem bylo nutné vyjasnit, zda by tribunál chápal zločin agrese podle definice v mezinárodním právu, nebo podle definice v ukrajinské národní úpravě. Jak jsme viděli, mezinárodní definice je užší mimo jiné v tom, že okruh potenciálních pachatelů omezuje na osoby ve vedoucím postavení. Ukrajinská úprava takové zúžení neobsahuje, a na jejím základě by tak bylo možné stíhat prakticky kohokoli, kdo se do ruské agrese zapojil.⁸⁰ Většinu takových osob již ale mohou stíhat ukrajinské národní soudy.

Klíčovou skupinou, na kterou tyto soudy nedosáhnou, představuje ona velká trojka – prezident, předseda vlády a ministr zahraničních věcí. Nositelé těchto funkcí mají po dobu, kdy jsou v úřadě, personální imunitu, a není tak možné pohnat je k odpovědnosti před soudy jiných států. Imunita je vázána na pozici a odvíjí se od zásady svrchované rovnosti států. Každý stát má možnost se imunity vlastních představitelů vzdát, jak to udělaly smluvní strany Římského statutu MTS (čl. 27). Část autorů se kloní k názoru, že zvláštní tribunál pro Ukrajinu, ustavený coby orgán mezinárodní povahy, by personální imunitu respektovat nemusel, a mohl by tak stíhat i hlavní představitele Ruska včetně prezidenta Putina.⁸¹ Tento názor je obvykle opírán o rozhodnutí MTS ve věci súdánského prezidenta Al-Bašíra. V tomto rozhodnutí MTS prohlásil, že „neexistuje ani státní praxe, ani opinio juris, které by podporovaly existenci imunity hlavy státu podle mezinárodního obyčejového práva vůči mezinárodnímu soudu. (…) taková imunita nebyla nikdy uznána v mezinárodním právu jako překážka pro jurisdikci mezinárodního soudu“.⁸² MTS v tomto navazoval na obdobné rozhodnutí Zvláštního soudu pro Sierra Leone⁸³ a na o něco opatrněji formulovaný rozsudek Mezinárodního soudního dvora.⁸⁴

Všechna tři rozhodnutí jsou ovšem dlouhodobě považována za kontroverzní.⁸⁵ Hlavní kritický argument je ten, že pokud jednotlivé státy nemají pravomoc stíhat hlavní představitele jiných států, těžko mohou ustavit orgán, který by takovou pravomoc měl (zásada nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet). Odlišný stav existuje tam, kde se angažuje Rada bezpečnosti, jako tomu bylo při zřízení ICTY a ICTR, nebo v případu prezidenta Al-Bašíra. Rada má totiž Chartou OSN svěřeny zvláštní kompetence a její rezoluce mají přednost před jinými závazky dle mezinárodního práva, včetně závazků týkajících se personálních imunit.⁸⁶ Zvláštní tribunál pro Ukrajinu ovšem za účasti Rady jistě zřízen nebude. A jiné orgány OSN, například VS, možnost prosadit odchylku od běžné právní úpravy nemají.⁸⁷ Někteří autoři odkazují na precedent údajně vytvořený tribunálem v Norimberku. Ten byl rovněž ustaven mezinárodní smlouvou, a přesto stíhal hlavní představitele Německa, které tuto smlouvu nepodepsalo.⁸⁸ Tribunál ale vznikl po úplné porážce Německa (tzv. debellatio), a dá se tak tvrdit, že zde byl souhlas, respektive absence nesouhlasu Německa, jehož správa byla dočasně přesunuta na okupační mocnosti. Nic takového se v současném konfliktu nestalo. Ačkoli tedy lze jistě mít za to, že stíhání nejvyšších představitelů Ruska, včetně prezidenta Putina, za rozpoutání útočné války proti Ukrajině by bylo více než žádoucí, zůstává sporné, nakolik by to před tribunálem vytvořeným podle dosavadních návrhů bylo s ohledem na personální imunitu části těchto osob právně možné.

Pokud shrneme již řečené, zvláštní tribunál pro Ukrajinu, který by vznikl na základě mezinárodní smlouvy a byl by zaměřen na zločin agrese, by měl jurisdikci tento zločin stíhat. V tom by se odlišoval od MTS, který tuto jurisdikci, ve vztahu ke konfliktu na Ukrajině, nemá. Oba orgány by tak působily komplementárně. Jinými slovy, byly by zde dva mezinárodní trestní tribunály, z nichž jeden, stálý MTS, by řešil zločiny proti lidskosti a válečné zločiny, a druhý, zvláštní tribunál ad hoc povahy, by se soustředil na zločin agrese. Daný model by dovolil přenést na mezinárodní scénu stíhání zločinu agrese, u nějž jsou v Římském statutu podmínky pro výkon jurisdikce nastaveny přísněji než u zbývajících tří zločinů (vyžaduje se souhlas obou států), v důsledku čehož není toto stíhání v souvislosti s Ukrajinou právně možné.⁸⁹ Možnost stíhání u zvláštního tribunálu by ale podle všeho zahrnovala jen osoby mimo tzv. velkou trojku, na kterou by se vztahovala personální imunita. Pokud by tribunál pracoval s definicí zločinu agrese dle mezinárodního práva (s omezením na nejvyšší představitele státu), pak by takových osob zas až tolik nebylo. Pokud by pracoval s definicí širší, obsaženou v ukrajinském právu, daných osob by bylo výrazně více, současně by ale hrozilo vnesení zmatků do právní úpravy, kde by najednou dva mezinárodní orgány (MTS a zvláštní tribunál) oba měly ve své jurisdikci zločin agrese, každý by ho ale vymezoval jinak.

Ať už by byla zvolena ta či ona definice, je třeba konstatovat, že zvláštní tribunál by vlastně dělal jen to, co už nyní mohou dělat a také dělají vnitrostátní soudy Ukrajiny a několika jiných států. Na to poukazuje i jeden z hlavních kritiků návrhu na zřízení tribunálu, Kevin J. Heller, podle nějž „by pro zvláštní tribunál nebylo snazší stíhat ruské představitele za agresi než pro národní soud. Zvláštní tribunál není nutný k potvrzení nepřijatelnosti a trestnosti agrese. A (…) neměl by menší povinnost než národní soud respektovat personální imunitu (…)“.⁹⁰ S tímto závěrem se lze plně ztotožnit. Současně platí, že zřízení tribunálu, zejména pokud by se na něm podílelo větší množství států a podařilo by se pro něj získat politickou záštitu mezinárodních organizací typu OSN, RE či EU, by bylo významným symbolickým aktem, jímž by určitá část mezinárodního společenství dávala jasně najevo, že agresivní válka je v dnešní době zhola nepřijatelná.⁹¹

Ona mezinárodní záštita by navíc nemusela a neměla zůstat jen u rétorické podpory. Mohla a měla by tribunálu také zajistit potřebné materiální, finanční, personální a jiné zdroje, kterými národní soudy nutně nedisponují. Od všech států, jež by zřízení tribunálu podpořily, by také bylo možné legitimně očekávat, že s tímto orgánem budou aktivně spolupracovat, pomáhat mu získávat důkazy, zadržovat pro něj podezřelé osoby, budou-li v jejich jurisdikci, apod. Při takovémto „plném nasazení“ nejen tribunálu a Ukrajiny, ale i všech dalších podporovatelů návrhu, by přínos tribunálu mohl jít nad rámec symbolického „vysílání signálů“ a přispět k vyvození trestní odpovědnosti alespoň části osob spojených s ruskou agresí proti Ukrajině. Zda státy a organizace takové „plné nasazení“ vyvinou a nakolik by tribunál při všech právních i faktických omezeních, kterým by musel čelit, reálně a v rozumném časovém rámci naplnil očekávání, jež jsou do něj vkládána, je ovšem velkou otázkou. Stejně jako je otázkou případné vhodné nastavení vztahu mezi tribunálem a národními soudy Ukrajiny a jiných států, které již zločin agrese namířené proti Ukrajině pár týdnů či měsíců posuzují.

Během ozbrojeného konfliktu mezi Ruskou federací a Ukrajinou, zahájeného aktem agrese Ruska dne 24. 2. 2022, došlo a dále dochází ke (s)páchání několika zločinů podle mezinárodního práva – zločinu agrese, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Výrazná většina těchto zločinů jde na vrub příslušníkům ruských ozbrojených sil a také nejvyšších představitelů Ruské federace, včetně prezidenta Putina. Mezinárodní společenství má poměrně dlouhou tradici stíhání takových zločinů, která sahá až do 40. let minulého století, a zná několik různých modelů – válečné tribunály zřízené po kompletní porážce státu (Norimberk, Tokio), ad hoc tribunály ustavené Radou bezpečnosti (ICTY, ICTR), smíšené či hybridní tribunály (Sierra Leone, Libanon) a také stálý MTS. Mezinárodní rovinu stíhání pak doplňuje rovina vnitrostátní, která by měla, je-li to možné, vždy dostat přednost. V případě stíhání zločinů spáchaných na Ukrajině se zatím angažují jednak MTS, jednak národní soudy Ukrajiny a některých dalších států. MTS ovšem nemůže v souvislosti s ukrajinským konfliktem stíhat zločin agrese, protože k tomu by potřeboval souhlas Ruska. Jeho jurisdikce je tak omezena na zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Vnitrostátní soudy mají kompetenci stíhat všechny tři zločiny podle mezinárodního práva (pokud je jejich právní řády znají a mají vůči nim zaveden vhodný jurisdikční titul), nedosáhnou ale na nejvyšší představitele Ruska, včetně prezidenta Putina, kteří disponují personální imunitou.

Zvláštní tribunál pro Ukrajinu, jehož vznik navrhl koncem února právník Philippe Sands a jehož zřízení v dnešní době kromě části akademiků podporují i některé státy, včetně samotné Ukrajiny, a také část mezinárodních institucí (PACE, Evropský parlament), by měl tento systém doplnit a zacelit mezery, které v něm existují. Podle návrhů, jež byly zatím předloženy, by šlo o mezinárodní tribunál vytvořený mnohostrannou smlouvou mezi státy, za účasti Ukrajiny. Na rozdíl od MTS by byl tento orgán kompetentní stíhat zločin agrese, což by byl jeho výlučný úkol. Právo tak činit by na něj dílem delegovala Ukrajina coby teritoriální stát, dílem by tribunál vyšel z mezinárodního práva. Definice zločinu agrese v ukrajinském právu se ovšem poněkud liší od definice v právu mezinárodním, bylo by tedy třeba vyjasnit, podle které z nich má tribunál postupovat. Stoupenci zřízení tribunálu mají za to, že by tento orgán jen proto, že by byl zřízen mezinárodní smlouvou, nemusel respektovat personální imunity, a na rozdíl od národních soudů by tak mohl stíhat i nejvyšší představitele Ruska. Toto tvrzení, ač má určitou oporu v rozhodnutích MTS i jiných orgánů, je značně sporné a existují silné právní argumenty proti němu. V případě přijetí těchto argumentů by se možnosti tribunálu scvrkly na to, co již mohou dělat a také dělají národní soudy. Ačkoli i potom by jeho ustavení mělo velký symbolický význam, pokud by zůstalo jen u něho, mohla by iniciativa snahy o stíhání zločinů podle mezinárodního práva spáchaných na Ukrajině spíše poškodit. Návrh na zřízení zvláštního tribunálu je tedy třeba buď opravdu aktivně podpořit, nebo – pokud k tomu nejsou vůle či prostředky – jej opustit a soustředit se na posilování již existujících mechanismů.