Jako tzv. rozšířené zabavení majetku či rozšířená konfiskace je označováno ochranné opatření zabrání části majetku, jehož právní úpravu nalezneme zejména v § 102a TrZ lokalizovaném v části první, hlavě V. – Trestní sankce, dílu 3 – Ochranná opatření trestního zákoníku. Zabrání části majetku je nejnovějším ochranným opatřením, které bylo do českého trestního práva vloženo s účinností od 18. 3. 2017.¹ K tomuto datu tak došlo k rozšíření institutů umožňujících tzv. odčerpání výnosů z trestné činnosti. Institut tzv. rozšířené konfiskace vychází z přesvědčení, že pokud se obviněný dopustil určitých trestných činů za účelem získání majetkového prospěchu, disponuje pravděpodobně dalším ilegálním majetkem, který je nutné zabavit. Opatření přijaté k odčerpání výnosů se proto rozšíří na další majetek, byť jej nelze přímo spojit s odsouzením za trestný čin.²

Odčerpání (či konfiskace) výnosů z trestné činnosti je klíčovou strategií v potírání závažné kriminality, zejména organizovaného zločinu, obchodu s drogami, korupce či praní špinavých peněz.³ V nemálo případech, a zejména v případě organizovaného zločinu, je hlavní motivací při páchání trestné činnosti majetkový prospěch jí získaný, kdy trestná činnost je jen prostředkem jeho dosažení.⁴ Pachatelé pak buď tento nelegální zisk dále investují na „černém“ trhu, a nadále jím tak živí své kriminální aktivity. Nebo jej uplatňují v rámci legální ekonomiky, což je jim umožněno jen v důsledku jeho proprání. Je-li však výnos odčerpán, je tento řetězec narušen a financování dalších ilegálních aktivit či zakrytí stop kriminality znemožněno.

Ačkoli je problematika odčerpávání kriminálních výnosů považována za esenciální pro minimalizaci závažné kriminality, jako je například praní peněz či organizovaný zločin, vložení tohoto institutu do českého trestního práva vyvolalo určité kontroverze.

Odčerpávání výnosů z trestné činnosti je zajišťováno prostřednictvím trestních sankcí postihujících majetek v souladu se zásadou, že trestná činnost se nesmí vyplácet, reflektovanou v § 39 odst. 7 TrZ. Česká trestněprávní úprava je založena na dualistickém pojetí, když v rámci trestních sankcí rozlišuje mezi tresty a ochrannými opatřeními ukládanými soudy v souvislosti s trestnou činností.⁵ Trestem mohou být stiženi výlučně pachatelé trestného činu, za nějž byli shledáni vinnými, neboť trest implikuje morální odsudek takového pachatele a z hlediska jeho účelu se zaměřuje primárně na individuální prevenci kriminality.⁶ Mezi takové tresty řadíme zejména trest propadnutí věci, respektive náhradní hodnoty, trest propadnutí majetku a případně také peněžitý trest.^{7, 8} Jedná-li se pak o tzv. bezprostřední výnos z trestné činnosti,⁹ ukládá trestní zákoník ve svém § 70 odst. 1 soudu, aby uložil trest propadnutí věci obligatorně. Ochranná opatření naproti tomu mohou být soudem za splnění zákonných podmínek uložena i osobám odlišným od pachatele, jelikož ochranné opatření morální odsudek neimplikuje a cílí primárně na účinnou ochranu společnosti, kdy újma způsobená jeho uložením je jen vedlejším negativním jevem.¹⁰ Mezi ochranná opatření sloužící k odčerpání výnosů řadíme zabrání věci, zabrání náhradní hodnoty a od 1. 3. 2017 taktéž zkoumané zabrání části majetku (neboli rozšířená konfiskace).¹¹

V kontextu trestního práva se uplatňuje zásada nulla poena sine crimine, která požaduje přímou spojitost mezi trestem a trestným činem, za nějž je trest ukládán.¹² Obecně ve vztahu k výše zmíněným trestněprávním nástrojům sloužícím primárně ke konfiskaci výnosů platí, že je vyžadována souvislost mezi konfiskovaným majetkem a konkrétním trestným činem.¹³ Zjednodušeně řečeno, výnos, který má být v rámci předmětného trestního řízení odčerpán, musí být výnosem z toho trestného činu, ohledně nějž je trestní řízení vedeno.¹⁴ Rozšířené zabavení majetku však v tomto ohledu vykazuje určitá specifika.

Zabrání části majetku je ochranným opatřením zavedeným do českého trestního práva novelizačním zákonem k rozšířené konfiskaci účinným od 18. 3. 2017. V české trestněprávní úpravě se institut tzv. rozšířené konfiskace promítá v hmotněprávní rovině v § 102a TrZ (případně taktéž v § 26a TOPO ve vztahu k právnické osobě; nebo v § 21 odst. 2 ZSM ve vztahu k mladistvému)․ Z procesněprávního hlediska je pak tento institut reflektován v § 358a a 358b TrŘ.¹⁵

Dle § 102a TrZ:¹⁶

[…]

Impulsem k začlenění této významné koncepční změny do českého systému odčerpávání výnosů z trestné činnosti byla legislativní iniciativa na úrovni Evropské unie. Česká republika mezinárodním tendencím zakotvit institut umožňující zabavení pravděpodobných výnosů z trestné činnosti dlouho odolávala, a to na rozdíl od většiny evropských států, jejichž právní řády s určitou formou rozšířené konfiskace již operovaly.¹⁷ Ochranné opatření zabrání části majetku bylo tedy zahrnuto do českého právního řádu až pod tlakem závazků vyplývajících pro Českou republiku z členství v Evropské unii. Konkrétně se jedná o směrnici 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, vyhlášenou v Úředním věstníku EU L 127/39 dne 29. 4. 2014 (dále jen „konfiskační směrnice“). Směrnice navazuje na předchozí rámcová rozhodnutí Rady,¹⁸ která sice rozšířené zabrání majetku také požadovala, ale s ohledem na jejich formu k tomu tyto instrumenty členské státy přímo nezavazovaly. Rozšířeného zabrání majetku se dovolává primárně její čl. 5. V čl. 8 jsou pak zakotveny minimální záruky, které při jeho ukládání mají členské státy garantovat.¹⁹

Dle čl. 5 konfiskační směrnice:

1. Členské státy přijmou nezbytná opatření umožňující úplnou nebo částečnou konfiskaci majetku ve vlastnictví osoby odsouzené za trestný čin, který může přímo či nepřímo vést k hospodářskému prospěchu, pokud soud na základě okolností případu včetně konkrétních skutečností a dostupných důkazů, jako například že hodnota tohoto majetku je neúměrná zákonnému příjmu odsouzené osoby, má za to, že daný majetek pochází z trestné činnosti.

[…]

Výše uvedená trestněprávní ustanovení ohledně tzv. rozšířené konfiskace tedy provádí konfiskační směrnici do českého právního řádu. Podle § 102a odst. 1 TrZ jsou základními předpoklady, jež musí být pro uložení tohoto ochranného opatření splněny, následující:

Pouze za kumulativního splnění výše uvedeného může dojít k zabrání části majetku, a to na základě rozhodnutí soudu vydaného v hlavním líčení spolu s výrokem o vině a trestu nebo ve veřejném zasedání. Zabrání části majetku je nástrojem fakultativním, a záleží tak na uvážení soudu, zda jej při splnění výše uvedených předpokladů uloží.

Zabrat lze část pachatelova majetku, majetek ve společném jmění manželů, majetek ve svěřenském fondu, jakož i majetek jiných osob, pokud byly splněny podmínky stanovené v § 102a odst. 1 TrZ a situace předvídané v jeho odstavci druhém.

Soud může v zákonem předvídaných případech uložit také zabrání náhradní hodnoty podle § 102a odst. 4 TrZ, pokud zabrání určitých věcí v rámci zabrání části majetku nepřichází v úvahu s ohledem na jejich další zcizení, zničení, ukrytí apod. Zabraná část majetku připadá státu.

Představení institutu rozšířeného zabrání majetku do českého trestního práva doprovázely určité kontroverze, které mají své těžiště zejména v posledním z výše vypočtených předpokladů jeho aplikace. Jde o skutečnost, že soud může zabrat část majetku předmětné osoby pouze na základě domněnky, respektive pravděpodobnosti, jejího ilegálního původu, nikoli nutně v přímé souvislosti s trestným činem, pro nějž je pachatel v daném trestním řízení odsouzen. Podmínkou jeho uložení tak není prokázání toho, že zabíraný majetek je výnosem z nějaké konkrétní trestné činnosti, jak je to vyžadováno u zbylých trestních sankcí specifických pro odčerpávání výnosů z trestné činnosti. Dochází zde tedy k podstatnému snížení důkazního standardu oproti standardu nade vši pochybnost, typického pro trestní řízení.²³ Preambule konfiskační směrnice v této souvislosti stanovuje: „To neznamená, že musí být prokázáno, že dotyčný majetek pochází z trestné činnosti. Členské státy mohou například stanovit, že je dostatečné, pokud soud bude považovat za pravděpodobnější nebo může důvodně předpokládat, že je podstatně pravděpodobnější, že dotyčný majetek pochází z trestné činnosti než z jiných činností.“²⁴ Ochranné opatření zabrání části majetku je tedy specifické, neboť slouží k odčerpání i pouze pravděpodobných výnosů z trestné činnosti.²⁵ Kotlán v této souvislosti užívá při rozlišování mezi výnosy, které je nutné identifikovat v rámci finančního šetření, zvláštní označení „domnělý pravý“ výnos.²⁶ Takto konstruovaný institut umožňuje, aby byl postižen majetek, aniž by měl soud k dispozici důkaz plně prokazující jeho nelegální původ.²⁷ Soudu ani nemusí být zřejmé, jaká konkrétní část majetku by měla pocházet z ilegálních aktivit, a mohou tak být postiženy i věci legálně nabyté.²⁸

Jako hlavní indicii pro přesvědčení soudu o ilegálním původu majetku zákon předvídá zjištění hrubého nepoměru mezi hodnotou pachatelova majetku a jeho zákonnými příjmy. Soud by měl pečlivě zjistit přehled jmění (tedy majetku i dluhů) pachatele a jeho původ.²⁹ Hodnota majetku je posuzována ve vztahu k majetku, který pachatel trestného činu nabyl, případně převedl, pouze v posledních pěti letech před spácháním trestného činu, pro který je vedeno řízení, až do doby rozhodování soudu. K nabytí, respektive převedení, majetku, jehož hodnotu může soud zohlednit, však může dojít nejdříve dne 18. 3. 2017, tedy od účinného zakotvení rozšířené konfiskace do českého trestního práva.³⁰ Pro posouzení zákonného příjmu pak naopak soud zohledňuje i příjmy z období více než pěti let před spácháním trestného činu, neboť majetek mohl pachatel nabýt za dlouholeté úspory. Soud bere v potaz tzv. čistý příjem.³¹

Ke spojení hrubý nepoměr lze uvést, že se jedná o poměrně neurčitou kategorii. Původní vládní návrh zákona přitom dokonce počítal s pouhým „nepoměrem“.³² Pojem „hrubý“, který požaduje alespoň určitou míru intenzity nesouladu poměřovaného majetku a příjmu, byl do navrhovaného znění připojen až v rámci pozměňovacích návrhů.³³ K hrubému nepoměru pak neexistuje zákonná definice. Jeho význam tedy bude záležet na okolnostech konkrétního případu, úvaze soudu, jakož i rozhodovací praxi soudů, která se několikaletou aplikací tohoto institutu prosadí. Púry v této souvislosti doplňuje, že toto ochranné opatření je součástí trestního práva a je ukládáno v rámci trestního řízení, a „proto takový závěr [o hrubém nepoměru] musí mít oporu v určitých důkazech […] a nelze ho učinit jen na základě ničím nepodložené úvahy či podezření soudu“.³⁴ Soud pak může uložit ochranné opatření zabrání části majetku ve vztahu k jakémukoli majetku pachatele, případně třetí osoby, a to v rozsahu až do výše zjištěného hrubého nepoměru. Soud tento majetek ve výroku rozhodnutí přesně specifikuje.³⁵

Alternativně zákonodárce soudu umožňuje, aby opřel svůj závěr o ilegalitě původu části majetku pachatele, respektive jiné osoby, o jiná skutková zjištění. Ta mohou spočívat například v nepoměrných nákladech vynaložených pachatelem na hodnotné dary či luxusní dovolené, výlučném užívání hotovosti při finančních transakcích, pachatelem dříve spáchané a zisk generující trestné činy, napojení pachatele na kriminálně aktivní osoby či skupiny nebo ve zkreslování účetnictví.³⁶ V souvislosti s touto konstrukcí je však odbornou veřejností podotýkána kolize s ústavním pořádkem a některými základními trestněprávními zásadami. Tyto výhrady přitom zaznívají nejen na území České republiky, ale byly uplatněny již v minulosti, případně jsou uplatňovány v současnosti v souvislosti s přijetím konfiskační směrnice, také zahraničními autory.³⁷

1. Oslabení principu presumpce neviny

V popředí stojí námitka odborné veřejnosti o možném konfliktu se zásadním trestněprávním a ústavním pořádkem zaručeným principem presumpce neviny.³⁸ Podle čl. 40 odst. 2 LPS, jakož i obdobně § 2 odst. 2 TrŘ či čl. 6 odst. 2 EÚLP, je každý považován za nevinného, není-li zde pravomocného odsuzujícího rozsudku soudu, jenž by vyslovil jeho vinu. Podle § 102a TrZ může soud rozhodnout o zabrání části majetku, má-li za to, že určitá část jeho majetku pochází z trestné činnosti. Sankce v podobě rozšířené konfiskace tedy umožňuje odčerpat výnosy za trestný čin, ohledně něhož nebylo vedeno řádné trestní řízení, nebyla soudem shledána pachatelova vina a vynesen odsuzující rozsudek. Ústavní soud České republiky přitom v minulosti uzavřel, že pravděpodobnost je jako důkazní standard v trestním řízení pro vyslovení viny zcela nedostačující.³⁹ Obdobně pak ESLP připomněl, že „presumpce neviny podle čl. 6 odst. 2 bude porušena, jestliže soudní rozhodnutí nebo prohlášení veřejného činitele týkající se osoby obviněné z trestného činu odráží názor, že je vinen, dokud jeho vina nebyla prokázána v souladu se zákonem. V případě neexistence formálního zjištění postačuje, že je uvedena nějaká úvaha o tom, že soud nebo dotčený úředník jedná s obviněným jako s vinným, zatímco předčasné vyjádření takového stanoviska samotným soudem nevyhnutelně vede k porušení této presumpce.“⁴⁰

Jako možný argument ve prospěch rozšířené konfiskace může být užita skutečnost, že při rozšířené konfiskaci není zkoumání, a tedy ani nižšímu standardu důkaznímu, podrobena vina za trestný čin, z něhož pravděpodobný výnos pochází, nýbrž je takto pouze učiněn závěr, zda majetek je či není svým původem ilegální. O obdobnou argumentaci se ve své rozhodovací praxi opřel také ESLP v případu Phillips proti Velké Británii, kde předmětem jeho posouzeni byla možná kolize rozšířeného zabavení majetku a presumpce neviny.⁴¹ Z hlediska skutkového popisu děje došlo v tomto případě k odsouzení stěžovatele za drogovou trestnou činnost a až v následném samostatném řízení bylo rozhodováno o konfiskaci jeho majetku. Zabrání se pak mělo týkat také majetku získaného v době před spácháním trestného činu, pro nějž byl odsouzen, a povahou se tedy jednalo o konfiskaci pravděpodobných výnosů. ESLP se proto zabýval otázkou, zda se čl. 6 odst. 2 EÚLP ohledně presumpce neviny na takové řízení uplatní, jakož i otázkou, zda presumpce neviny bude i tak případně chránit stěžovatele před domněnkami učiněnými během řízení o konfiskaci. ESLP ve svém rozhodnutí ze dne 5. 7. 2001 uzavřel ve vztahu k oběma, že nikoli, neboť „účelem tohoto řízení […] nebylo odsouzení nebo zproštění viny žadatele za jiný trestný čin související s drogami. Korunní soud sice předpokládal, že v minulosti měl z obchodování s drogami prospěch, to se však například neodrazilo v jeho trestním rejstříku, do něhož bylo doplněno pouze odsouzení za trestný čin z listopadu 1995. Za těchto okolností nelze říci, že by byl stěžovatel ‚obviněn z trestného činu‘. Účelem řízení podle zákona z roku 1994 bylo naopak umožnit vnitrostátnímu soudu posoudit částku, na kterou by měl být příkaz ke konfiskaci správně stanoven. Soudní dvůr se domnívá, že toto řízení bylo obdobou určení výše pokuty nebo délky trestu odnětí svobody, které má soud uložit řádně odsouzenému pachateli. […] Jakmile byla obviněnému řádně prokázána vina za tento trestný čin, nelze článek 6 § 2 použít ve vztahu k tvrzením o povaze a chování obviněného vzneseným v rámci procesu vynesení rozsudku, ledaže by tato obvinění byla takové povahy a stupně, že by se rovnala vznesení nového ‚obvinění‘.“⁴² Dle ESLP tedy nebylo předmětné řízení, jehož předmětem bylo rozhodování o konfiskaci majetku odsouzeného, řízením, v němž by docházelo ke vznesení nového obvinění. čl. 6 odst. 2 EÚLP se na něj proto neaplikuje. Takovouto argumentaci částečně disentující soudci ESLP, soudce Bratzym a soudkyně Vajić, považují za příliš úzký pohled na roli presumpce neviny v trestním řízení. V částečně nesouhlasném stanovisku upozorňují na zřejmé propojení presumpce neviny a práva na spravedlivý proces,⁴³ které se zcela jistě promítlo do novější rozhodovací praxe ESLP. Zásada presumpce neviny za současného zohlednění práva na spravedlivý proces má zcela jistě širší uplatnění v trestním procesu než pouze na otázky posouzení viny v nejužším slova smyslu.

Zásada presumpce neviny se přitom promítá do vícero rovin trestního procesu, kdy v rovině rozhodovací má odraz v zásadě in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch). Jsou-li v trestním řízení jakékoli pochybnosti o skutkovém stavu, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Další významnou rovinu této zásady lze shledat v oblasti dokazování, kdy obviněný není povinen prokazovat svou nevinu a pasivita obviněného nesmí být k jeho tíži.⁴⁴ Zákonná konstrukce rozšířené konfiskace však prostor pro pochybnosti připouští, když snížený důkazní standard stojí na pouhé pravděpodobnosti o původu postiženého majetku. V tomto případě však na pochybnosti není aplikována zásada in dubio pro reo, jež by vedla k závěru ve prospěch obviněného (tj. závěru, že majetek je zákonného původu). Soud se naopak může s pouhou pravděpodobností spokojit. Obviněný je pouze oprávněn předkládat důkazy, které by tyto pochybnosti o nelegálnosti majetku vyvrátily v jeho prospěch.

2. Dochází k přenesení důkazního břemene?

Zakotvení rozšířené konfiskace do trestního zákoníku také iniciovalo debatu o důkazním břemenu v trestním právu, které blízce souvisí s již zmíněným principem presumpce neviny.⁴⁵ Institut důkazního břemene, typický zejména pro civilní řízení sporné, stojí na tom, že jeho neunesení vede k neúspěchu dotyčného.⁴⁶ Jeho inkorporace do procesněprávních předpisů proto implikuje nutnost aktivity dané strany řízení k dosažení uspokojení jejích zájmů v daném řízení. V kontextu trestního práva a v souvislosti s ochranným opatřením zabrání části majetku pak vyvstává otázka, zda jeho konstrukce, jak je zakotvena v § 102a TrZ, způsobuje (částečné) přenesení důkazního břemene na obviněného. Odborná veřejnost si v kontextu rozšířeného zabavení klade otázku, do jaké míry bude obhajoba důkazně zatížena, zda proto tento institut implikuje aktivitu v oblasti dokazování na straně obhajoby a zda její případná pasivita může vést k negativnímu důsledku v podobě zabrání části majetku, a to vše napříč výše přiblížené zásadě presumpce neviny a jejím korelacím. Plné přenesení důkazního břemene obviněného by pak znamenalo, že ten musí prokázat legální původ svého majetku, kdy v opačném případě by soud učinil závěr o jeho kriminálním původu (ve zkoumaném rozsahu).

V trestním procesu se dále obecně uplatňuje zásada materiální pravdy,⁴⁷ dle níž musí být skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností a jejíž oslabení lze v souvislosti s rozšířenou konfiskací také shledat. Standardně se dále v trestním procesu v případě pochybností ohledně skutkového stavu, namísto závěrů o neunesení důkazního břemene, uplatní již výše zmíněná zásada in dubio pro reo. ÚS již opakovaně uzavřel, že „princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, respektive obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.“⁴⁸

Přitom podle některých autorů nesmí být obviněný povinen prokazovat jakýmkoli způsobem jakékoli skutečnosti, jinak se řízení dostane do rozporu se zásadou presumpce neviny a materiální pravdy.⁴⁹ Důvodová zpráva v tomto kontextu uvádí, že v rámci nově zakotveného rozšířeného zabavení k přesunutí důkazního břemene ani zavedení vyvratitelné domněnky nedochází, nýbrž nastává pouhé snížení důkazního standardu (na úroveň pravděpodobného kriminálního původu majetku).⁵⁰

Orgány činné v trestním řízení budou k učinění závěru o pravděpodobném kriminálním původu majetku zjišťovat majetkové poměry obviněného a původ jeho aktiv. S účinností od 18. 3. 2017 mohou orgány činné v trestním řízení vyzvat obviněného nebo osobu mu blízkou k poskytnutí prohlášení o majetku ve smyslu § 7a TrŘ. Kromě toho mají však orgány činné v trestním řízení nově možnost po správci daně požadovat informace obsažené v rozhodnutí o stanovení daně (vydaném na základě daňového přiznání nebo z moci úřední) podle § 8 odst. 2 TrŘ. Orgány činné v trestním řízení tak v souvislosti se zavedením ochranného opatření zabrání části majetku získaly širší pravomoci ke zjištění majetku obviněného v rámci finančního šetření v trestním řízení.⁵¹ V tomto ohledu je však třeba upozornit na to, že ani naprosto pravdivé informace získané od správce daně neposkytují spolehlivý majetkový profil obviněného za sledované období. Neboť některé příjmy, byť zákonné pro účely aplikace § 102a TrZ, nepodléhají zdanění, a správce daně tak plnohodnotným přehledem majetkové situace obviněného nedisponuje.⁵² Lze se nicméně skromně domnívat, že právě o tyto informace od správce daně se budou závěry orgánů činných v trestním řízení primárně a rozsáhle opírat. Dospěje-li takto soud k závěru o kriminálním původu aktiv obviněného, je možné jej překonat jen vyvracujícím důkazem poskytnutým obviněným. Pokud obviněný důkazy o zákonném nabytí věci neposkytne a zůstane nečinný, dává znění § 102a orgánům činným v trestním řízení možnost spokojit se s pouhou domněnkou nezákonnosti aktiv obviněného.⁵³

Jelínek k této otázce uzavírá, že „důkazní břemeno se sice nepřenáší na povinnou osobu, […] nicméně [obviněný] se nemůže spoléhat na to, že orgány činné v trestním řízení při jeho pasivitě budou dokazovat se stejnou pečlivostí skutečnosti svědčící v jeho prospěch, když pro aplikaci zabrání části majetku jim postačí pouze to, že se má za to, že majetek pravděpodobně pochází z trestné činnosti a je tady hrubý nepoměr mezi majetkem a zákonným příjmem“.⁵⁴ Pelc naopak rozšířené zabrání označuje za případ přesunutí důkazního břemene v trestním právu, kdy jím dochází ke zpochybnění principu presumpce neviny.⁵⁵

Dle autorky lze uzavřít, že konstrukci zakládající snížení důkazního standardu v trestním řízení je nutné vnímat alespoň jako částečné přesunutí důkazního břemene, neboť její faktické dopady budou podobné. O co nižší je důkazní standard svazující orgány činné v trestním řízení, o to vyšší je zatížení na straně obviněného a tlak k jeho aktivní obhajobě. Schopnost obviněného prokázat původ svého majetku bude hrát významnou roli při ukládání tohoto ochranného opatření a ve většině případů bude aktivita na straně obviněného v oblasti dokazování k odvrácení zabrání jeho majetku nezbytná.

3. Další námitky odborné veřejnosti

Argumentem v neprospěch rozšířené konfiskace je také zásah do vlastnického práva, ke kterému aplikace tohoto institutu u obviněného, ale zejména pak u třetí osoby, které je toto ochranné opatření uloženo, v souvislosti se sníženou úrovní dokazování dochází. Hrozí tak kolize s ústavní garancí vlastnictví zakotvenou v čl. 11 LPS.⁵⁶

Nejednoznačně je také pojímán charakter rozšířené konfiskace a její zařazení do systému sankcionování v trestním právu. Byť zákonodárce v důvodové zprávě rozvinul rozsáhlou úvahu o tom, zda by rozšířená konfiskace měla být zakotvena v podobě ochranného opatření či trestu,⁵⁷ s jeho volbou první ze zde uvedených variant však mnoho autorů nesouhlasí.⁵⁸ Ochranná opatření mají totiž primárně poskytovat ochranu společnosti před potenciální budoucí hrozbou, a působí tak zejména preventivně. Újma nastalá osobě dotčené ochranným opatřením je jen jevem nezbytně doprovodným. Tomu však neodpovídá konstrukce rozšířené konfiskace, kterou je nutné vnímat spíše jako retrospektivní, sankční a represivní povahy, kdy také implikuje morální odsudek.⁵⁹ Argumentace o preventivní povaze rozšířené konfiskace, jíž se zákonodárce dovolává, je pak nesprávná, když je zjevné, že „majetek je nutné zabrat právě proto, že byl v minulosti získán trestnou činností (nikoli proto, aby pachatel do budoucna trestnou činnost nepáchal)“.⁶⁰ Jinak řečeno, zabrání části majetku nese atributy jinak typické pro tresty.

Odbornou veřejností bývá dále namítáno oslabení zásady zákazu sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare), neboť při uplatnění rozšířeného zabavení majetku je vyvíjen tlak na obviněného, případně jinou osobu, aktivně sdělovat původ svého majetku, tedy případně vypovídat ohledně jiné své trestné činnosti.⁶¹ Neméně často je pak poukazováno na prolomení zásady volného hodnocení důkazů.^{62, 63} Znění § 102a totiž fakticky stanovuje důkazní pravidla tím, že určuje, na základě kterých skutečností má soud dojít k závěru, že majetek je původu ilegálního.

Německý model rozšířeného propadnutí majetku (Erweiterter Verfall), někdy přesněji označovaný jako tzv. rozšířené propadnutí věci,⁶⁴ byl v německém trestním právu zakotven až do 1. 7. 2017,⁶⁵ a to v § 73d německého trestního zákoníku (Strafgesetzbuch). Německý zákonodárce k jeho přijetí přistoupil v roce 1992 z důvodu potřeby odčerpat majetek neznámého původu (Vermögen unklarer Herkunft). Podle § 73d StGB⁶⁶ ve zněním účinném do 1. 7. 2017:

(1) Byl-li spáchán protiprávní čin podle zákona, který odkazuje na toto ustanovení, nařídí soud propadnutí předmětů pachatele nebo účastníka také tehdy, jestliže okolnosti ospravedlňují předpoklad, že tyto předměty byly získány za protiprávní činy nebo byly z takových nabyty. Věta první se použije také tehdy, jestliže předmět nepatří nebo nenáleží pachateli nebo účastníkovi jen proto, že ten získal předmět za protiprávní čin nebo z něj. Ustanovení § 73 odst. 1 věta druhá, také ve spojení s § 73b, a § 73 odst. 2 platí tomu odpovídaje.

[…]

Primárním předpokladem pro aplikaci tohoto konfiskačního nástroje je, že byl spáchán trestný čin, který aplikaci § 73d StGB formou odkazu na něj výslovně stanovuje ve své skutkové podstatě. Německý zákonodárce tak v tomto ohledu ve vztahu ke každému trestnému činu pečlivě zvažoval, zda jsou zde zvláštní důvody, které uplatnění tohoto institutu ospravedlňují, a rozšířené propadnutí tak mělo přicházet v úvahu jen ve zvlášť závažných případech.⁶⁷ Těmito tzv. aktivujícími trestnými činy (triggering offences)⁶⁸ byly svým charakterem ty trestné činy, jež byly páchány na komerčním základě nebo zločineckými organizacemi, jako například praní špinavých peněz, kvalifikované skutkové podstaty loupeže či krádeže nebo založení zločinecké či teroristické organizace.⁶⁹ Německé rozšířené propadnutí věci také odkazovalo na tzv. klauzuli tvrdosti obsaženou v § 73c StGB, která zaručuje dodržení proporcionality, když by dle ní rozšířená konfiskace neměla být nařízena, jestliže by pro dotčeného představovala nespravedlivou tvrdost. Co se týče důkazního standardu, který byl předpokladem pro uložení německého rozšířeného propadnutí, tento byl trestním kodexem formulován následovně: jestliže okolnosti ospravedlňují předpoklad, že tyto předměty byly získány za protiprávní činy nebo byly z takových nabyty.⁷⁰ Toto zákonné znění však bylo následně korigováno německými soudy, které daly za pravdu kritice ze strany odborné veřejnosti argumentující protiústavností takto benevolentního standardu dokazování.⁷¹

Dva roky po zakotvení tohoto institutu do německého trestního kodexu byl institut rozšířeného propadnutí věci ve smyslu § 73d StGB podroben rozhodovací praxi německého soudu nejvyšší instance pro trestní věci. Spolkový soudní dvůr (Bundesgerichtshof) rozhodl, že jeho uložení na základě pouhého podezření o kriminálním původu věci by bylo protiústavní.⁷² Spolkový soudní dvůr stanovil, že zákonný požadavek znějící na předpoklad soudu o nezákonném původu majetku založený na okolnostech daného případu musí být vykládán restriktivně⁷³ a soud musí být absolutně přesvědčen, že postižený majetek má původ v nějakém trestném činu.⁷⁴ V téže věci následně o necelých deset let později rozhodl Spolkový ústavní soud (Bundesverfassungsgericht).⁷⁵ Předmětem jeho posouzení bylo na jedné straně to, zda je institut rozšířeného propadnutí věci, jak byl zakotven v německém trestním kodexu, v souladu s německou ústavou. Na straně druhé, zda pravidlo vážící se k důkaznímu standardu formulované v roce 1994 Spolkovým soudním dvorem (tj. standard absolutního přesvědčení) není s ohledem na to, že jde nad rámec zákonného znění, protiústavní. Spolkový soudní dvůr stanovil, že „ustanovení má umožnit propadnutí majetku v případech, kdy původ majetku nemůže soud plně objasnit, avšak jeho nabytí trestným činem je s ohledem na příjmové a majetkové poměry pachatele, jakož i jeho minulého života, natolik vysoce pravděpodobné, že je pro objektivního pozorovatele téměř jisté“.⁷⁶

Rozšířené propadnutí dle vůle německého zákonodárce požaduje zjednodušení důkazního standardu oproti běžnému standardu v trestním řízení. Toto zjednodušení nicméně spočívá v tom, že soud upouští od určování konkrétního trestného činu, v němž má majetek svůj původ, a umožňuje soudu vycházet do značné míry pouze z nepřímých důkazů. Na druhé straně je ale požadováno za účelem předejití zásahů do ústavně chráněných práv, aby se soud přesvědčil o tom, že má majetek původ v trestném činu. S ohledem na požadavky německého ústavního práva nejsou pouhé domněnky o kriminálním původu dostatečné a protiprávní původ musí být posouzen s ohledem na konkrétní okolnosti. Spolkový ústavní soud proto uzavřel, že přísnější výklad důkazního standardu formulovaný Spolkovým soudním dvorem je slučitelný s německou ústavou, a soudy jej proto při uplatnění § 73d StGB musí aplikovat. Za takových podmínek je model rozšířeného propadnutí majetku v souladu s německou ústavou. Zajímavé je, že Spolkový ústavní soud tyto závěry (zejména závěr o souladu s ústavněprávními zásadami) do jisté míry postavil na argumentu, že rozšířené zabrání věci není trestem a nemá povahu represivní, nýbrž preventivní.⁷⁷

Tento německý model nicméně nevyhovoval konfiskační směrnici, a to například v otázce požadavku výslovného odkazu na § 73d StGB ve skutkových podstatách trestných činů, které se omezovaly zejména na organizovanou kriminalitu. Německý systém konfiskace majetku pocházejícího z trestné činnosti proto při příležitosti transpozice konfiskační směrnice doznal revoluční reformy (Reform der strafrechtlichen Vermögensabschöpfung).^{78, 79}

Rozšířená konfiskace je považována za potenciálně velmi efektivní nástroj pro odčerpání kriminálních výnosů, jakož i boj proti závažné kriminalitě. Primárním důvodem je, že je postavena na velmi „rozvolněném“ vztahu mezi skutkem, jímž byl nelegální prospěch získán, a trestným činem, pro nějž byl pachatel odsouzen,⁸⁰ neboť právě prokazování přímé souvislosti mezi nelegálním majetkem a konkrétní trestnou činností je v praxi jednou z hlavních překážek při odčerpávání výnosů z trestné činnosti. V důsledku toho nabyla v posledních letech na významu, kdy je v současnosti v určité podobě zakotvena ve většině právních řádů světových států. Výše však bylo poukázáno na oslabení celé řady ústavních principů a minimálních záruk trestního procesu, ke kterým při aplikaci rozšířené konfiskace dochází.

Navrhovatel při přípravě vládního návrhu novelizačního zákona k rozšířené konfiskaci zvažoval mezi třemi variantami koncepce rozšířené konfiskace, ve které měl být tento institut v reakci na požadavky konfiskační směrnice zakotven do českého právního řádu. Volbu činil mezi (i) zahrnutím zabrání části majetku do stávajících trestněprávních předpisů, (ii) jeho přijetím ve formě nového zvláštního trestního zákona po vzoru TOPO a ZSM a (iii) jeho zakotvením jako tzv. non-conviction based confiscation.⁸¹ Navržena a Parlamentem ČR následně schválena přitom byla první z těchto variant.

Autorka článku považuje za vhodnější variantu druhou, tedy zakotvení rozšířené konfiskace do speciálního právního předpisu trestního práva. Toto přitom namítal také Šámal a část Pracovní komise pro trestní právo Legislativní rady vlády již při projednávání vládního návrhu právní úpravy zabrání části majetku na půdě LRV v lednu roku 2016.⁸² Ti uváděli, že „s ohledem na Směrnicí požadovanou sníženou jistotu důkazního závěru o nabytí konfiskovaného majetku nemá a nemůže mít [zakotvení ve zvláštním trestním zákoně] jen symbolickou povahu, ale naopak jde o zcela zásadní otázku, a to zejména z hlediska zásady materiální pravdy uplatňované v českém trestním řízení, která vyžaduje ‚zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí‘ (§ 2 odst. 5 TrŘ). Koncepce tzv. rozšířené konfiskace je totiž v rozporu s některými zásadami trestního práva. […] Uvedená specifika lze v samostatném trestním zákoně zohlednit mnohem lépe než v trestním zákoníku a trestním řádu.“ Současně „budou-li tzv. rozšířené konfiskace upraveny v trestním zákoníku a trestním řádu, lze prakticky s jistotou předpokládat, že praxe s ohledem na zásady trestního řízení obsažené v § 2 odst. 5 a 6 TrŘ nepřijme snížený standard dokazování a bude zde uplatňovat obvyklý standard dokazování v trestním řízení, což povede k tomu, že nebude naplněn obsah a požadavky Směrnice a tzv. rozšířené konfiskace se v praxi nebudou uplatňovat.“

Zakotvení zabrání majetku pravděpodobně ilegálního původu ve speciálním trestním zákoně se tak jeví jako vhodnějším řešením, neboť by umožňovalo na jedné straně lépe zohlednit specifika tohoto institutu, aniž by v jejich důsledku došlo k významnému popření základních zásad trestního procesu. Zvláštní právní úprava by zároveň mohla garantovat vyšší míru naplnění těchto principů, a to například stanovením bližších zákonných požadavků na sestavování majetkového profilu pachatele⁸³ nebo formulací přísnějších požadavků na důkazní standard v takovém speciálním řízení.⁸⁴

Za platného právního stavu, tedy již po účinné implementaci konfiskační směrnice do českého právního řádu způsobem, jak je zakotven mimo jiné v § 102a TrZ, může významnou úlohu sehrát budoucí rozhodovací praxe Ústavního soudu. V současnosti lze totiž uzavřít, že výše identifikované a odbornou veřejností vznášené námitky ohledně možné kolize s ústavním pořádkem garantovanými principy nikdo doposud ÚS neadresoval.⁸⁵

V tomto ohledu by se ÚS mohl inspirovat přístupem německého Spolkového ústavního soudu a při příležitosti posuzování ústavnosti platné právní úpravy zabrání části majetku poskytnout její striktní výklad, který by zajišťoval její ústavní konformitu. Obecné soudy by tak byly v rámci ústavněkonformního výkladu rozšířeného zabavení majetku povinny takto zpřísněnému standardu dostát.