Čekejte, prosím...
A A A

Hledaný výraz nenalezen

Hledaný § nenalezen

[Právní rozhledy 4/2023, s. 115]
Velká novela zákona o svobodném přístupu k informacím

Novela zákonů upravujících přístup k informacím vyvolaná transpozicí směrnice o otevřených datech a opakovaném použití informací veřejného sektoru přinesla nejen zapracování požadavků směrnice, ale i další významné změny. Týkají se vymezení povinných subjektů, nových výjimek z informační povinnosti, další digitalizace hromadných dat k profesionálnímu využití a některých procesních aspektů vyřizování žádostí o informace. Jaké dopady bude mít novela především na „běžné“ poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím?

Mgr. František Korbel, Ph.D., Mgr. et Mgr. Dana Prudíková, Ph.D., Mgr. Šimon Hradilek, Mgr. Jan Šidlo*

I. Úvod

O možné další novelizaci zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů („SvInf“), se uvažovalo již od jeho poslední větší novely provedené zákonem č. 111/2019 Sb.,1 kterým byla mimo jiné zavedena působnost Úřadu pro ochranu osobních údajů v oblasti poskytování informací. Příležitostí pro aktuální novelizaci SvInf byla potřeba transpozice směrnice o otevřených datech a opakovaném použití informací veřejného sektoru („Směrnice“),2 která nahradila směrnici o opakovaném použití informací veřejného sektoru.3 Věcná i transpoziční novelizace byla navržena již v minulém funkčním období Poslanecké sněmovny, ale žádný z návrhů se pro kontroverzní charakter i nedostatek času již nepodařilo schválit.4

Právě s argumentem, že obě vládní novely již byly v minulosti jednou projednány v připomínkovém řízení i v Legislativní radě vlády, došlo na jaře loňského roku k jejich sloučení a předložení ve velmi zrychleném režimu vládou Poslanecké sněmovně. Ta obdržela vládní návrh dne 19. 5. 2022 jako sněm. tisk č. 222 a již 20. 7. 2022 byl návrh schválen ve třetím čtení s jediným pozměňovacím návrhem poslance Jakuba Michálka (Piráti) neuvěřitelně rychle, hladce a bez jakékoli diskuse (s ohledem na to, o jak konfliktní materii jde a jaké má skutečné dopady) 122 hlasy poslanců všech stran, přičemž nikdo nebyl proti ani se nikdo nezdržel hlasování.5 Dne 10. 8. 2022 schválil novelu i Senát, prezident republiky ji podepsal dne 16. 8. 2022 a dne 31. 8. 2022 byla vyhlášena ve Sbírce zákonů v částce 111 pod č. 241/2022 Sb.

Zákon č. 241/2022 Sb.6 („Novela“) se však neomezil pouze na transpozici Směrnice. Novela rozšířila skupinu povinných subjektů, přidala zásadní nové výjimky z informační povinnosti dle SvInf a upravila některé procesní otázky při vyřizování žádostí o informace dle SvInf. Transpoziční části Novely nabyly účinnosti téměř okamžitě po své publikaci, tj. 1. 9. 20227 s tím, že většina dalších ustanovení nabyla účinnosti v souladu s obecnými pravidly pro tvorbu legislativy k 1. 1. 2023.

II. Veřejný podnik jako nový povinný subjekt

Novela nepochybně rozšiřuje okruh dosavadních povinných subjektů, když nad rámec stávajících osob zatížených informační povinností zakotvuje nový povinný subjekt, a to „veřejný podnik“. Dlužno říci, že to však není volné rozhodnutí zákonodárce, ale povinnost dle Směrnice.

Původní směrnice o opakovaném použití informací veřejného sektoru, kterou SvInf již transponoval, s pojmem veřejný podnik nepracovala. Rozšíření pravidel pro opakované použití informací veřejného sektoru i na tzv. veřejné podniky přinesla až nová Směrnice.

Podle čl. 2 odst. 3 Směrnice je veřejným podnikem

„podnik činný v oblastech stanovených v čl. 1 odst. 1 písm. b),8 ve kterém subjekty veřejného sektoru mohou vykonávat přímo nebo nepřímo dominantní vliv na základě vlastnických práv k podniku, finanční účasti v něm nebo pravidel, jimiž se řídí. Dominantní vliv na část subjektů veřejného sektoru se předpokládá, pokud v kterémkoli z níže uvedených případů tyto subjekty přímo či nepřímo: a) drží většinu upsaného základního kapitálu podniku; b) disponují většinou hlasovacích práv vyplývajících z podílu na podniku, nebo c) mohou jmenovat více než polovinu členů správního, řídícího nebo dozorčího orgánu podniku…“

Potřeba zavést nový povinný subjekt byla v důvodové zprávě k Novele („Důvodová zpráva“) vysvětlována tím, že stávající vymezení veřejné instituce jako povinného subjektu neodpovídá vymezení veřejného podniku dle Směrnice. Pojem veřejná instituce na straně jedné zahrnuje i subjekty odlišné od veřejného podniku dle Směrnice, na straně druhé je vymezení veřejné instituce, s ohledem na judikaturu, zejména nálezy Ústavního soudu ve věcech ČEZOTE,9 užší než veřejný podnik dle Směrnice, neboť zahrnuje jen obchodní korporace, ve kterých má stát, obce či kraje 100% podíl.

Přestože Směrnice řeší opakované použití informací ve veřejném sektoru, a nikoliv poskytování informací na základě individuálních žádostí, přistoupil zákonodárce k její transpozici tak, že vymezil veřejný podnik jako nový povinný subjekt, na který dopadá i povinnost poskytovat informace dle SvInf na základě žádosti. Vzhledem k tomu, že některé veřejné podniky ve smyslu Směrnice jsou dle SvInf veřejnou institucí, bude vymezení veřejného podniku dle § 2a Novely dopadat na ty „zbývající“ veřejné podniky ve smyslu Směrnice, které veřejnou institucí nejsou. Jinými slovy, pokud na určitý subjekt dopadaly povinnosti SvInf na základě judikaturního vymezení veřejné instituce již před přijetím Novely, bude mít tento subjekt i nadále zachovanou plnou informační povinnost jako „veřejná instituce“, a nikoli jako veřejný podnik, i kdyby splňoval definiční znaky veřejného podniku․ Důvodová zpráva k tomu uvádí:

„Východiskem pro transpozici Směrnice je principiální zachování dosavadní úrovně práva na informace co do okruhu povinných subjektů i rozsahu informací, k nimž se vztahuje jejich informační povinnost (tak, jak vyplývá z § 2 odst. 1 SvInf a jak ji interpretuje judikatura soudů, včetně soudu Ústavního). K rozšíření informační povinnosti předkladatel přistoupil pouze tam, kde to Směrnice výslovně vyžaduje (rozšíření informační povinnosti o veřejné podniky), přičemž toto rozšíření bylo provedeno v minimalistické podobě požadované Směrnicí.

Novelou vložený § 2a odst. 110 vymezuje veřejný podnik jako nový povinný subjekt výslovně pouze nad rámec již stávajících povinných subjektů včetně veřejných institucí podle § 2 odst. 1 takto:

„(1)

Povinným subjektem je dále veřejný podnik, kterým se pro účely tohoto zákona rozumí právnická osoba, která není povinným subjektem podle § 2 odst. 1 a

a)

která

1.

vykonává relevantní činnost podle zákona o zadávání veřejných zakázek,

2.

jedná jako poskytovatel veřejných služeb podle čl. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007, o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70,

3.

jedná jako letecký dopravce, který plní závazky veřejné služby podle čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1008/2008, o společných pravidlech pro provozování leteckých služeb ve Společenství, nebo

4.

jedná jako majitel lodi, který plní závazky veřejných služeb podle čl. 4 nařízení Rady (EHS) č. 3577/92, u uplatňování zásady volného pobytu služeb v námořní dopravě v členských státech (námořní kabotáž) a

b)

v níž může povinný subjekt podle § 2 odst. 1 vykonávat přímo nebo nepřímo dominantní vliv na základě majetkové účasti v této právnické osobě nebo pravidel, jimiž se řídí.“

O veřejný podnik tedy půjde, pokud budou kumulativně splněny tyto podmínky:

a)

jde o právnickou osobu, která není „dosavadním“ povinným subjektem dle § 2 odst. 1 SvInf;11

b)

tato osoba vykonává některou ze specifikovaných činností [§ 2a odst. 1 písm. a) SvInf], v prostředí ČR půjde primárně o relevantní činnost podle § 153 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek („ZVZ“);

c)

v této osobě může vykonávat povinný subjekt podle § 2 odst. 1 SvInf přímo nebo nepřímo dominantní vliv buď na základě majetkové účasti, nebo pravidel, jimiž se osoba řídí (uvedených např. v zakladatelském právním jednání atp.).

Novela sice neobsahuje jednoznačnou definici pojmu dominantní vliv, nový § 2a odst. 2 SvInf však formuluje vyvratitelnou domněnku splnění dominantního vlivu takto:

„(1) Má se za to, že podmínka dominantního vlivu je splněna, pokud povinný subjekt podle § 2 odst. 1 přímo nebo nepřímo

a) drží většinový podíl na upsaném základním kapitálu veřejného podniku,

b) disponuje s většinou hlasovacích práv vyplývajících z podílu na veřejném podniku, nebo

c) může jmenovat více než polovinu členů správního, řídícího nebo dozorčího orgánu veřejného podniku.“

Veřejný podnik má podle Důvodové zprávy povinnost poskytovat informace o činnostech, které jej definují jako veřejný podnik:

„Touto konstrukcí je naplněno ustanovení čl. 1 odst. 2 písm. b) bod i) Směrnice, podle kterého se tato Směrnice nevztahuje na informace, které ‚byly vytvořeny mimo rámec poskytování služeb v obecném zájmu vymezených zákonem nebo jinými závaznými předpisy v daném členském státě‘.“

Veřejný podnik má tedy podle záměrů deklarovaných zákonodárcem pouze omezenou informační povinnost; rozsah informací, které mají být podle SvInf veřejným podnikem poskytovány, by tak měl být užší, než je tomu v případě veřejné instituce, kde se poskytování informací vztahuje k celé její působnosti, tedy dle judikatury prakticky ke všem informacím, jaké má nebo by měla mít.12 Vymezittuto linii však může být v praxi poněkud obtížné, neboť je otázkou, jakým způsobem oddělit to, co charakterizuje subjekt jako veřejný podnik, od ostatních jeho činností, které vykonává. Tento záměr nicméně podporuje výklad ve vztahu k informacím, které veřejný podnik nemá povinnost poskytovat (viz níže).

III. Omezení informační povinnosti profesních samosprávných komor

Další změnou, kterou přináší Novela v § 2 odst. 5, je omezení informační povinnosti pro profesní samosprávné komory pouze na informace vztahující se k výkonu veřejné správy, který jim byl svěřen zákonem.13

Důvodová zpráva k tomu uvádí, že profesní samosprávné komory, které jsou zřízeny zákonem, mají za stávajícího stavu postavení veřejných institucí,14 a tedy povinných subjektů. Jedná se však o subjekty, které mají na státu nezávislé fungování a financování, přičemž např. Hospodářská komora ČR nemá ani povinné členství. Z tohoto důvodu se v novém § 2 odst. 7 SvInf omezuje jejich informační povinnost tak, aby se vztahovala pouze na informace týkající se výkonu veřejné správy, který jim byl svěřen zákonem.

Pojem profesní samosprávné komory SvInf blíže nevymezuje, bude tedy nezbytné při výkladu tohoto pojmu vycházet nejen ze znaků profesních samosprávných komor vymezených právní naukou,15 ale i z úmyslu zákonodárce.16 V případě informační povinnosti profesních samosprávných komor bude zapotřebí určit přesný rozsah veřejné správy, který je dané profesní samosprávné komoře svěřen zákonem, a vymezit informace, které se vztahují k jejímu výkonu.

Informační povinnost by měla být omezena jen na informace, které se přímo vztahují k vrchnostenskému výkonu veřejné správy, neboť příliš extenzivní výklad pojmu by mohl vést k závěru, že se fakticky všechny informace profesní samosprávné komory nějak vztahují k výkonu veřejné správy, což by znamenalo popření smyslu Novelou doplňovaného ustanovení.

Určitým vodítkem může být i aplikace stávajícího § 2 odst. 2 SvInf, který vymezuje informační povinnost subjektů, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, pouze na rozsah této jejich rozhodovací činnosti. Typicky se bude jednat o činnosti, které může příslušná komora vykonávat za stát (např. vydávání výpisů z registrů a ověřování podpisů v rámci Czech Point), naopak se neposkytnou informace, které příslušná komora zpracovává dobrovolně, zejména v rámci podpory pouze skupinových zájmů v ní sdružených členů a bez využití veřejných prostředků. Každou činnost bude třeba posoudit ad hoc a podle jejího charakteru rozhodnout, zda jde o výkon vrchnostenské veřejné správy.

IV. Nová výjimka z informační povinnosti v oblasti hospodářské soutěže

Se zdůvodněním, že stávající ochrana informací skrze institut ochrany obchodního tajemství je pouze částečná a nedostatečná, zákonodárce zareagoval na praktické potíže povinných subjektů pohybujících se v hospodářské soutěži v konkurenčním prostředí, které znevýhodňuje neomezené zpřístupňování informací o této činnosti. Výsledkem je omezení informační povinnosti některých veřejných institucí a veřejných podniků.

Novelou vložený § 2b SvInf17 omezuje informační povinnosti takto:

„Poskytování informací v oblasti hospodářské soutěže

(1)

Povinnost poskytovat informace se netýká informací o činnostech veřejného podniku a veřejné instituce, která je obchodní společností nebo národním podnikem, pokud tyto činnosti

a)

jsou uskutečňovány v běžném obchodním styku v rozsahu předmětu činnosti nebo podnikání veřejného podniku nebo veřejné instituce zapsaného ve veřejném rejstříku nebo

b)

mají obchodní nebo průmyslovou povahu a poskytnutí informace by veřejný podnik nebo veřejnou instituci znevýhodnilo na relevantním trhu.

(2)

Odstavec 1 se nepoužije, pokud jde o činnosti podle § 2a odst. 1 písm. a).“

Podmínky aplikace této výjimky z povinnosti poskytovat informace jsou následující:

a)

jde o informace o činnosti veřejného podniku nebo veřejné instituce, která je obchodní společností nebo národním podnikem (podmínka subjektu);

b)

jde o činnosti, které:

buď jsou uskutečňovány v běžném obchodním styku v rozsahu předmětu činnosti nebo podnikání veřejného podniku nebo veřejné instituce zapsaného ve veřejném rejstříku

nebo mají obchodní nebo průmyslovou povahu a poskytnutí informace by veřejný podnik nebo veřejnou instituci znevýhodnilo na relevantním trhu (podmínka druhu informací);

c)

nejde o informace o činnostech dle § 2a odst. 1 písm. a) Novely (relativizace výjimky).

 

1. Podmínka subjektu

 

Výklad této podmínky není komplikovaný. Musí jít o informace vztahující se k veřejnému podniku, případně veřejné instituci, které mají právní formu obchodní korporace (fakticky obchodní korporace 100% vlastněné státem či územním samosprávným celkem) nebo národního podniku (Budvar n. p.).

Právní formy povinných subjektů jsou zákonem přesně vymezeny, subjekty zde uvedené mají tedy právní jistotu, že jsou předmětným ustanovením přímo dotčeny a mohou využívat jeho benefity. Stranou ovšem zůstávají některé další právní formy subjektů, které se rovněž pohybují v hospodářské soutěži, avšak předmětné ustanovenína ně explicitně nemyslí, zejména státní podniky. Domníváme se, že vynechání státních podniků v textu § 2b odst. 1 není záměrné, ale došlo k němu pouze opomenutím. Ostatně ani Důvodová zpráva nijak nezmiňuje, jaký důvod by jinak mělo mít zcela zásadní rozlišení právního postavení obchodních společností a národního podniku od státních podniků, když obsahově jsou ve zcela stejné situaci, která by měla být řešena stejně. Jakkoli by tedy měly být státní podniky v § 2b odst. 1 zmíněny explicite, kloníme se na základě smyslu a účelu normy i předpokladu racionálního zákonodárce k závěru, že dané pravidlo je třeba použít na základě výkladu, příp. analogie i na ně. V každém případě by bylo vhodné při nejbližší novelizaci tento lapsus napravit.

 

2. Podmínka druhu informací

 

S ohledem na spojku nebo použitou bez čárky ve slučovacím poměru lze dovodit, že tato podmínka dopadá na dva okruhy informací o činnostech povinného subjektu, které mohou, ale nemusí být splněny zároveň.

Prvním okruhem jsou informace o činnostech, které jsou uskutečňovány v běžném obchodním styku v rozsahu předmětu činnosti nebo podnikání veřejného podniku nebo veřejné instituce zapsaného ve veřejném rejstříku. Toto ustanovení nezapře zjevnou inspiraci § 3 odst. 2 písm. q) zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (zákon o registru smluv), ve znění pozdějších předpisů („RegSml“).18 Inspiraci RegSml potvrzuje i Důvodová zpráva. Pokud jde o vymezení předmětných informací, bude možné využít výklad § 3 odst. 2 písm. q) RegSml, a to primárně při posouzení, zda se vztahují k činnosti uskutečňované v běžném obchodním styku. Je zcela logické, že bude docházet k synchronizaci přístupu tak, aby informace, která není uveřejňována dle RegSml, nebyla poskytována ani dle SvInf a vice versa.

Druhým okruhem jsou informace, které mají obchodní nebo průmyslovou povahu a poskytnutí informace by veřejný podnik nebo veřejnou instituci znevýhodnilo na relevantním trhu. Byť i toto vymezení je z části inspirováno RegSml, nelze bez dalšího použít výklad k § 3 odst. 2 písm. q) RegSml. Ustanovení používá neurčité pojmy, které je podle našeho názoru zapotřebí vykládat spíše rozšiřujícím způsobem. Rozšiřující výklad podporuje i Důvodová zpráva, podle níž je cílem ustanovení chránit subjekty, které sice mají postavení veřejné instituce, a tudíž povinného subjektu, ale současně se pohybují na trhu v konkurenčním prostředí a neomezené zpřístupňování informací o této jejich činnosti by je mohlo znevýhodnit v hospodářské soutěži. Přitom praxe ukazuje, že aplikace ochrany pomocí obchodního tajemství (§ 9 RegSml) či vnitřních informací [§ 11 odst. 1 písm. a) RegSml] nemusí být vždy účinná, resp. nemusí tyto informace chránit efektivně či v plném rozsahu.

Důvodová zpráva dále uvádí, že v případě podmínky týkající se obchodní nebo průmyslové povahy a znevýhodnění veřejné instituce na trhu půjde např. o ceny, cenové odhady, cenové kalkulace, obratový bonus konkrétních zákazníků nebo jiný druh slevy, objem/množství odebíraných produktů, dále právní, obchodní či finanční analýzy, finančně-obchodní plány společnosti apod.

 

3. Relativizace výjimky

 

Výklad této části ustanovení je nejsložitější. Konkrétně se jedná o výklad pojmu „pokud jde o činnosti podle § 2a odst. 1 písm. a)“.

Striktně jazykově formalistický výklad s použitím aplikační praxe pojmu relevantní činnosti dle ZVZ by totiž vedl fakticky k naprostému vyprázdnění výjimky podle § 2b odst. 1 SvInf, neboť relativizace výjimky by prakticky celou výjimku obsahově negovala. Jinými slovy, většina veřejných podniků, které jsou veřejnými podniky proto, že vykonávají relevantní činnost, by tuto výjimku nemohla použít, pokud jde o relevantní činnost (tedy činnost veřejného podniku).

Tento výklad by vedl nejen k absurdnímu závěru, že zákonodárce v ustanovení výjimku poskytl a v tom samém ji zase zrušil, ale byl by i v přímém rozporu s Důvodovou zprávou, která naopak zdůrazňuje význam výjimky pro ochranu citlivých informací veřejných institucí pohybujících se v konkurenčním prostředí, tedy se smyslem a účelem daného ustanovení a opět i s principy racionálního zákonodárce.

Jsme proto přesvědčeni, že pojem „pokud jde o činnosti podle § 2a odst. 1 písm. a)“, který je použit v SvInf, je nutno pro potřeby SvInf, kde je použit, vykládat bez ohledu na aplikační praxi ZVZ, a to doslovným způsobem tak, jak je napsán, tj. že dopadá pouze na samotné relevantní činnosti ve vlastním slova smyslu. Jinými slovy, relevantní činnost je třeba vyložit jako činnost, která je nedílnou součástí a samotnou podstatou činnosti uvedené ve výčtu relevantních činností v § 153 ZVZ. Nelze ji ale výkladově rozšiřovat nad rámec textu zákona na další činnosti, které sice s relevantní činností souvisí, ale nejsou její podstatou ani nedílnou součástí a jde v jejich podstatě o zcela jiné činnosti, jakkoli mohou s relevantní činností nějak souviset.

K tomuto výkladu nás vedou následující úvahy:

a)

S ohledem na racionalitu zákonodárce nelze předpokládat, že by zákonodárce poskytl výjimku, aby ji v tom samém ustanovení obsahově negoval.

b)

Zcela zjevným úmyslem zákonodárce bylo umožnit vybraným veřejným institucím a veřejným podnikům chránit informace, jejichž poskytnutí by je v konkurenčním prostředí znevýhodnilo. Z Důvodové zprávy plyne, že tuto výluku nebude možné aplikovat na informace, které by sice splnily formální hledisko informací o běžném obchodním styku, či informací majících obchodní či průmyslovou povahu a jejich zpřístupnění by mohlo veřejnou instituci znevýhodnit, avšak půjde o činnosti vymezené v § 2a odst. 1 písm. a), tedy o činnosti, o nichž musí informovat veřejné podniky. Úmysl zákonodárce směřoval k tomu, aby výjimka za účelem neposkytnutí informací nedopadala na případy, kdy již veřejné podniky o některých činnostech informují.

c)

Veřejné podniky jsou zpravidla soukromoprávní obchodní korporace a na jakoukoliv povinnost uloženouv oblasti poskytováni informací je zapotřebí nahlížet optikou nálezu ČEZ.19 Uložené povinnosti je třeba vykládat spíše restriktivně, nikoli extenzivně, neboť povinnosti lze osobám soukromého práva ukládat pouze výslovným ustanovením zákona (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny).

d)

Široká informační povinnost veřejných podniků oproti jiným podnikům na relevantním konkurenčním trhu by vedla k jejich diskriminaci a přímému znevýhodnění na trhu, a to i v oblasti relevantních činností ve smyslu ZVZ. To by poškodilo nejen stát a územní samosprávné celky, které mají na veřejné podniky přímo či nepřímo dominantní vliv, ale i menšinové akcionáře či podílníky; takový záměr nemohl být cílem zákona a zákon tak nemůže být podle našeho názoru takto vykládán.

e)

Primární účely ZVZSvInf i smysl a význam použití pojmu „relevantní činnosti“ v těchto zákonech jsou odlišné. Cílem ZVZ je podpořit hospodářskou soutěž nastavením jasných a transparentních pravidel soutěže včetně výběru dodavatelů pro relevantní činnosti sektorových zadavatelů prostřednictvím veřejných zakázek, a proto je výklad rozsahu zadávacích pravidel extenzivní i na další činnosti související s relevantní činností. V rámci ZVZ jde tedy o stanovení základních pravidel soutěže a v tomto smyslu je použit i pojem „relevantní činnosti“, tj. pro stanovení rozsahu základního pravidla. Cílem SvInf je zajistit přístup veřejnosti k informacím, které není třeba chránit, a zároveň stanovit pravidla pro ochranu informací. Pojem „relevantní činnosti“ v něm však není použit pro stanovení základního pravidla, ale naopak pro stanovení výjimky z jinak platné ochrany informací. Podle obecně uznávaných pravidel výkladu práva je přitom třeba pravidla vykládat spíše extenzivně, a naopak výjimky spíše restriktivně. Pouhé spolehnutí se na výklad pojmu „relevantní činnosti“ dle ZVZ bez zasazení do kontextu, významu a účelu SvInf tak nemůže obstát.

f)

Informační povinnost dle SvInf by se neměla bezdůvodně odchylovat od obdobné povinnosti uveřejňovat smlouvy v registru smluv dle RegSml, a to s ohledem na obdobný smysl, účel i úzké propojení obou těchto právních předpisů. Relativizaci výjimky je tak nutno vykládat i s přihlédnutím k již stabilizovanému výkladu a praxi RegSml, podle nějž se rovněž chrání informace o činnostech, které mají obchodní nebo průmyslovou povahu a jsou vykonávány v běžném obchodním styku v rámci volného trhu a vystaveny konkurenčnímu prostředí [viz obdobnou podnikatelskou výjimku§ 3 odst. 2 písm. q) RegSml].

V. Další nové výjimky z informační povinnosti

1. Informace o příjmech fyzických osob

 

Zákonodárce zareagoval na situaci, kdy se podmínky poskytování informací o platech, mzdách a odměnách poskytovaných fyzickým osobám postupně formulované judikaturou při výkladu § 8b SvInf staly pro povinné subjekty nepřehledné, složité a velmi obtížně aplikovatelné.

Dosavadní judikatura došla ve velkém platovém nálezu,20 který ne zcela šťastně fakticky překonal dlouhodobě budovanou platovou judikaturu Nejvyššího správního soudu,21 do fáze, že povinný subjekt mohl odmítnout informace o platu zaměstnance, pokud nebyly splněny tyto podmínky: 1. účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu, 2. informace samotná se týká veřejného zájmu, 3. žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. „společenského hlídacího psa“, 4. informace existuje a je dostupná.

Určitou modifikaci přinesl dále rozsudek NSS o poskytnutí platů v Kanceláři prezidenta republiky,22 podle kterého pro existenci veřejného zájmu na poskytnutí informací dle § 8b SvInf je klíčové, jaké postavení ve struktuře veřejné správy (a s tím související kompetence, odpovědnost a finanční ohodnocení) dotčená osoba má. Tyto závěry byly správními soudy dále rozváděny, kdy v konkrétních situacích lze poskytnout konkrétní informaci o výši platu či odměny konkrétní osoby v případě platů vedoucích úředníků krajského úřadu,23 čelních představitelů Správy hmotných rezerv,24 vedoucích odborů či tajemníka magistrátu statutárního města25 atd.

Novela se snažila dosavadní judikaturní závěry ve věci poskytování informací o příjmech fyzických osob přehledně shrnout do textu nového § 8c,26 který je speciálním ustanovením vůči § 8b SvInf, následujícím způsobem:

„(1)

Povinný subjekt poskytne informaci o výši příjmu osoby, které poskytl nebo poskytuje veřejné prostředky mající povahu příjmu ze závislé činnosti nebo funkčních požitků podle zákona o daních z příjmů

a)

jako

1.

veřejnému funkcionáři, na kterého se vztahovaly nebo vztahují povinnosti podle zákona o střetu zájmů,

2.

poradci prezidenta republiky, člena vlády, náměstka člena vlády nebo vedoucího ústředního správního úřadu, v jehož čele není člen vlády, nebo

3.

členovi svého statutárního, řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu, anebo

b)

pokud žadatel prokáže veřejný zájem na poskytnutí informace o výši příjmu této osoby a tento veřejný zájem v jednotlivém případě převažuje nad zájmem na ochraně této informace.

(2)

Informace o výši příjmu podle odstavce 1 se poskytne v rozsahu jméno, příjmení, funkční, pracovní či jiné obdobné zařazení a výše veřejných prostředků, na kterou vznikl nárok, před zdaněním a dalšími povinnými odvody za období podle obsahu žádosti. Při poskytování informace podle věty první se § 5 odst. 3 nepoužije.

Lze shrnout, že informace o výši příjmu fyzických osob lze poskytnout jen za splnění těchto podmínek:

a)

jde o prostředky poskytnuté jako příjem ze závislé činnosti nebo funkční požitky podle zákona o daních z příjmů (druh příjmu);

b)

jde o veřejné prostředky (druh poskytnutých prostředků);

c)

příjemcem prostředků musí být osoba vymezená v § 8c odst. 1 písm. a) SvInf nebo musí být proveden test proporcionality podle § 8c odst. 1 písm. b) SvInf (osoba příjemce).

Pokud jde o druh příjmu, ustanovení dopadá pouze na informace o vymezených příjmech fyzických osob, v ostatních případech (např. příjmy na základě obchodnísmlouvy) se bude postupovat podle § 8b SvInf a dosavadní judikatury k tomuto ustanovení.

Podmínka veřejných prostředků by neměla činit výkladové potíže v případě státu a územních samosprávných celků a jejich orgánů, u kterých není pochyb o tom, že hospodaří s veřejnými prostředky. V případě veřejných institucí a veřejných podniků, které jsou obchodními korporacemi, je posouzení této podmínky složitější, protože je zapotřebí v každém konkrétním případě posoudit, zda veřejná instituce anebo veřejný podnik poskytují příjem fyzické osobě z veřejných prostředků. V případě obchodních korporací musí plynout skutečnost, že hospodaří s veřejnými prostředky, buď přímo z právního předpisu, nebo ze skutkových okolností.27 Skutečnost, že stát či územní samosprávný celek má v obchodní korporaci podíl, sama o sobě nestačí k závěru, že obchodní korporace hospodaří s veřejnými prostředky.28

Dále je zapotřebí posoudit osobu příjemce. Pokud příjemce působí v jedné z výslovně uvedených pozic v § 8c odst. 1 písm. a) (tj. veřejný funkcionář,29 poradce prezidenta republiky, člen vlády, náměstek člena vlády či vedoucí ústředního správního úřadu, příp. člen statutárního, řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu), mají být informace o výši jeho příjmu poskytnuty bez dalšího, jsou-li hrazeny z veřejných prostředků. Neposuzuje se tedy, zda veřejný zájem na zveřejnění výše příjmu takové osoby převažuje nad zájmem ochránit tyto informace. Veřejný zájem na poskytnutí těchto informací se presumuje. Stále nicméně musí platit, že dotčené osobě jsou poskytovány veřejné prostředky.

Pokud ale jsou požadovány informace o osobách neuvedených v § 8c odst. 1 písm. a) SvInf, které splňují kritéria druhu příjmu a pobírají veřejné prostředky, je potřeba v každém jednotlivém případě provést test proporcionality. Ustanovení obsah testu proporcionality blíže neupravuje, proto by se měla uplatnit dosavadní judikatura formulující jeho obsah.

Zákonodárce předpokládá, že vyjmenováním kategorií osob, které podléhají požadavkům na poskytnutí informací o výši jejich příjmů, usnadní aplikační praxi povinným subjektům, když tyto nebudou muset v uvedených případech provádět test proporcionality. Lze nicméně uzavřít, že pro posouzení, zda konkrétní osoba spadá pod aplikaci § 8c odst. 1 písm. a) či b) SvInf, bude rozhodná její faktická pracovní náplň, nikoliv formální označení konkrétní pozice.

Povinný subjekt poskytne informace o příjmech jen v rozsahu jméno, příjmení, funkční, pracovní či jiné obdobné zařazení a výše veřejných prostředků, na které vznikl nárok, před zdaněním a dalšími povinnými odvody za období podle obsahu žádosti; s ohledem na vyloučení § 5 odst. 3 věty první SvInf takto poskytnuté informace nezveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.

 

2. Informace o kritické infrastruktuře

 

Podle dosavadní úpravy bylo možné omezit poskytnutí informací, které by významně nebo přímo ohrozily účinnost bezpečnostního opatření stanoveného na základě zvláštního předpisu [§ 11 odst. 1 písm. d) SvInf]. Zákonodárce tuto úpravu vyhodnotil vzhledem k aktuální geopolitické situaci jako nedostatečnou s tím, že strategické informace musí být v případě potřeby chráněny efektivněji. Z tohoto důvodu upravil v § 11 odst. 1 písm. f) Novely novou fakultativní výjimku, na základě které může povinný subjekt omezit poskytnutí informace, pokud

„její poskytnutí významně nebo přímo ohrožuje ochranu kritické infrastruktury“.30

Pojem kritické infrastruktury vymezuje § 2 písm. g) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů („ZKrŘ“) tak, že

„kritickou infrastrukturou [se rozumí] prvek kritické infrastruktury nebo systém prvků kritické infrastruktury, narušení jehož funkce by mělo závažný dopad na bezpečnost státu, zabezpečení základních životních potřeb obyvatelstva, zdraví osob nebo ekonomiku státu,…“

§ 2 písm. k) ZKrŘ je dále vymezeno, kdo je subjektem kritické infrastruktury – je jím provozovatel prvku kritické infrastruktury. Prvek kritické infrastruktury je definován demonstrativním výčtem v § 2 písm. i) ZKrŘ, podle kterého

„prvkem kritické infrastruktury [je] zejména stavba, zařízení, prostředek nebo veřejná infrastruktura, určené podle průřezových a odvětvových kritérií…“.

Podle části I přílohy k nařízení vlády č. 434/2010 Sb., o kritériích pro určení prvku kritické infrastruktury, v platném znění, je jedním z odvětvových kritérií pro určení prvku kritické infrastruktury energetika.

V případě pojmů „významně nebo přímo“ se jedná o neurčité právní pojmy, které nejsou v SvInf blíže vymezeny. Při jejich výkladu je zapotřebí postupovat dle obvyklých metod výkladu právního předpisu:

významné ohrožení by mělo být takové, které by samo o sobě vedlo k nemožnosti zajistit chráněný účel. Za významné ohrožení ochrany kritické infrastruktury bychom např. v případě ostrahy budov považovali výpadek části senzorů, monitoringu apod., způsobený tím, že by se potenciální útočník dozvěděl údaje, které toto umožní;

přímé ohrožení by mělo být takové, které k ohrožení vede přímo, tzn. nevyžaduje další informace a zjištění, náročné analýzy, filtrace a separace údajů apod.

Z hlediska praktické aplikace této výjimky je třeba vyjasnit, zda podmínkou hypotézy je, aby byla naplněna obě kritéria, tedy jak významné ohrožení, tak přímé ohrožení. Z hlediska faktického by se při prostém jazykovém výkladu mohlo zdát, že se jedná o eventuality, které jsou libovolně zaměnitelné, tj. pro odmítnutí informace by postačovalo, pokud by nastala jedna z nich. S ohledem na účel daného ustanovení, jakož i na to, že omezuje ústavně zaručené právo na informace, se však jako jistější jeví výklad, že musí být splněna obě kritéria, tedy že je zapotřebí prokázat kombinaci uvedených rysů – poskytnutí významně a (zároveň) přímo ohrozilo ochranu kritické infrastruktury.

Důvodová zpráva nevymezuje konkrétní případy, kdy se bude dané ustanovení aplikovat, když pouze konstatuje, že výjimku na základě použité formulace bude možné použít pouze v případě, že by poskytnutí požadovanéinformace mohlo ohrozit ochranu kritické infrastruktury nebo jejích prvků. V tomto bodě lze konstatovat, že Důvodová zpráva není nejpřesnější, když pro neposkytnutí informace připouští i možnost ohrožení prvků kritické infrastruktury, zatímco text Novely je formulován jednoznačněji s tím, že důvod pro neposkytnutí představuje významné nebo přímé ohrožení těchto prvků.

Bude záležet v každém jednotlivém případě na posouzení, zda požadovaná informace má potenciál významně nebo přímo ohrozit konkrétní prvek kritické infrastruktury.

Při posuzování jednotlivých situací však lze doporučit spíše zdrženlivější přístup s ohledem na skutečnost, že jednou poskytnutou informaci již z veřejného prostoru nelze vzít zpět a situaci napravit, na rozdíl od případu neposkytnuté informace, kdy se žadatel může domoci svého tvrzeného práva za pomoci opravných prostředků či žalob.

Závěrem je třeba připomenout, že zákonodárce zařadil tuto výjimku mezi tzv. fakultativní důvody pro odepření informací v § 11 odst. 1, pro jejichž aplikaci musí dojít nejen k naplnění hypotézy této právní normy, ale její využití musí být navíc i materiálně nezbytné a v praktické rovině přezkoumatelně odůvodněné.31

 

3. Informace související se soudním a jiným řízením

 

Další situací, kdy povinný subjekt může (opět fakultativně) omezit poskytnutí informace, je případ, kdy by její poskytnutí ohrozilo rovnost účastníků soudního či jiného řízení. Podle nového § 11 odst. 1 písm. g) Novely může povinný subjekt omezit poskytnutí informace, pokud

„byla vytvořena nebo získána v přímé souvislosti se soudním, rozhodčím, správním nebo obdobným řízením, a to i před jeho zahájením, a její poskytnutí může ohrozit rovnost účastníků tohoto řízení“.32

Úprava si tedy klade za cíl posílit rovné postavení účastníků uvedených řízení.

Cit. ustanovení vychází z evropské úpravy a má za cíl chránit rovnost účastníků jmenovaných řízení.33

Podmínky pro aplikaci této výjimky z poskytování informací shrnujeme i v souladu s Důvodovou zprávou následovně:

a)

Toto ustanovení je aplikovatelné jak na samotné řízení, tak na fázi před jeho zahájením. Pro fázi před zahájením řízení je třeba v konkrétním případě posoudit, zda existuje reálná možnost zahájení soudního či jiného obdobného řízení, a zda tedy existuje oprávněný zájem na neposkytnutí požadované informace. Výluka se naopak nevztahuje na případy, kdy již bylo řízení definitivně skončeno, popř. kdy se jeví být možnost zahájení řízení pouze hypotetickou.

b)

Ustanovení se vztahuje na všechna řízení, v nichž se uplatňuje zásada rovnosti účastníků řízení. Byť zákon explicitně zmiňuje soudní, rozhodčí a správní řízení, je možné je aplikovat i v případných dalších obdobných řízeních, kde jeho účastníci požívají rovné postavení. Platí, že ustanovení se vztahuje na správní řízení v nejširším slova smyslu, např. jiná řízení, sporné řízení správní podle § 141 SpŘ, případně – byť spíše hypoteticky – i daňová řízení.

c)

Ustanovení se vztahuje jak na řízení u vnitrostátních soudů a orgánů, tak na řízení u mezinárodních orgánů.

d)

Povinné subjekty musí dbát, aby jejich postupem nevznikla újma na právech třetím osobám a nedošlo k porušení rovnosti účastníků řízení v neprospěch jiné osoby než povinného subjektu; jako příklad uvádí Důvodová zpráva situaci, kdy povinný subjekt poskytne informaci jinému povinnému subjektu, přičemž je mu známo, že tento ji obdržel za účelem jejího využití v rámci soudního či jiného obdobného řízení. V zájmu předejití případným negativním dopadům do sféry třetích osob, resp. státních orgánů, by si proto měly povinné subjekty před poskytnutím informace zjistit stanovisko třetí osoby (resp. státního orgánu), pakliže by třetí osoba mohla být poskytnutím informace negativně dotčena ve vztahu k probíhajícímu či očekávatelnému soudnímu nebo obdobnému řízení.

e)

Musí se jednat o informace, které byly vytvořeny či získány v přímé souvislosti s daným řízením. Nemá se tedy jednat o veškeré informace, které se řízení jakkoliv týkají (např. některé důkazní prostředky, které vznikly bez vazby na soudní řízení).

 

4. Zneužití práva

 

Novela zakotvuje již delší dobu diskutovanou výjimku, která byla dosud dovozována pouze judikaturou, a to neposkytnutí informace z důvodu zneužití práva. Podle § 11a odst. 1 Novely34 může povinný subjekt odmítnout žádost nebo její část do 7 dnů ode dne jejího přijetí, pokud lze ve vztahu k ní dovodit, že cílem žadatele je způsobit

„(a)

nátlak na fyzickou osobu, jíž se týkají požadované informace, pokud nejde o informace podle § 8a odst. 2, nebo

(b)

nepřiměřenou zátěž povinného subjektu; za způsobení nepřiměřené zátěže se považuje také podávání žádostí o informace u většího počtu povinných subjektů bez zjevné obsahové souvislosti požadovaných informací,

a to zpravidla v reakci na předcházející postup povinného subjektu vůči žadateli nebo na vztah s fyzickou osobou uvedenou v písmenu a)“.

Ustanovení § 11a odst. 2 Novely upřesňuje, že rozsah požadovaných informací nebo počet podaných žádostí není bez dalšího důvodem pro odmítnutí žádosti podle odst. 1, tj. pouze z faktu, že se jedná o „chronického“ žadatele, nelze bez dalšího dovodit, že jde o zneužití práva. K takovému závěru by bylo možné dospět až po zhodnocení každého případu a zvážení konkrétních důvodů pro poskytnutí, resp. odepření požadované informace.35

SvInf až do schválení Novely neobsahoval výslovné ustanovení, které by povinným subjektům umožnilo odmítat žádosti žadatelů, u nichž lze dovodit zneužití práva na informace [tj. žádosti, kdy cílem žadatele není získání informace, ale (zpravidla) zatížení povinného subjektuvyřizováním podání a podnětů žadatele, včetně žádosti o informace). Tyto případy byly nicméně dovozovány judikaturou.

Novela explicitně umožňuje odmítnout poskytnutí informace nebo její části, v závislosti na dovoditelném účelu podané žádosti. Novela popisuje dva takové účely, a to působení nátlaku na fyzickou osobu, jíž se požadované informace týkají, příp. působení nepřiměřené zátěže povinného subjektu. Přestože jsou oba důvody formulovány implicite jako taxativní, ve skutečnosti jde o výčet demonstrativní, neboť důvodů zneužití práva může být více, jak vyplývá právě z judikatury, která není výslovnou právní úpravou dotčena. Smyslem výslovné úpravy totiž nebylo měnit či omezovat judikaturu, ale naopak potvrdit její platnost a v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny získat explicitní zákonnou oporu pro omezení základního práva.

I Důvodová zpráva na tomto místě připouští, že návrh nepostihuje veškeré myslitelné případy zneužití práva na informace. Obecně tedy mohou nastat i jiné případy zneužití práva, které text Novely explicitně neupravuje. Daná situace tedy neznamená, že povinný subjekt musí poskytnout informace v případech, kdy lze dovodit zneužití práva, z důvodu, že SvInf neobsahuje explicitně formulovanou výjimku z jejich poskytnutí. I v těchto situacích bude možné odmítnout poskytnutí informací, a to s odkazem na existující judikaturu, která je v tomto ohledu poměrně rozsáhlá.

Dle našich dosavadních zkušeností a analyzování judikatury a literatury k pojmu zneužití práva shrnujeme následující závěry: NSS pojem zneužití práva ve své rozhodovací praxi vyložil tak, že

„[z]neužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti;…“.36

Soudy zatím ve své rozhodovací praxi nezformulovaly jednoznačnou doktrínu, resp. podrobný návod na jednoznačné určení žádostí zneužívajících právo. Proto je třeba ke každé žádosti o informace přistupovat individuálně s tím, že je nezbytné vážit všechny okolnosti konkrétního posuzovaného případu.

Dosavadní judikaturní závěry shrnujeme následovně:

a)

Základním rysem zneužití práva je, že výkon subjektivního práva směřuje k dosažení nedovoleného výsledku, primárně k újmě jiné osoby či společnosti. Vzhledem k tomu, že žadatel o informace zpravidla nebude deklarovat svůj úmysl směřující ke způsobení újmy jiné osobě či společnosti, musí být tento úmysl, a tedy zneužití práva, dovozován z jiných okolností konkrétního případu.

b)

Otázku zneužití práva by měl povinný subjekt zvažovat vždy, kdy z okolností podané žádosti plyne, že jejím účelem nemusí být naplnění práva na informace jako politického práva, tedy práva zaměřeného primárně na kontrolu veřejné moci.

c)

Byť žádost o informace nemusí být dle SvInf nijak zdůvodněna a žadatel nemusí mít žádný zvláštní vztah k požadované informaci či povinnému subjektu, aby informaci získal, jeho motivy, jakož i jeho vztah k požadované informaci či povinnému subjektu mohou hrát významnou roli při posouzení hraničních případů, zda ke zneužití práva dochází. Proto by je povinný subjekt měl zjišťovat v případě podezření na zneužití práva.

d)

Zpravidla se nelze spolehnout pouze na jednu indicii (důkaz), která by svědčila o zneužití práva. Je v zájmu povinného subjektu, aby důsledně zjistil vše, co svědčí pro závěr o zneužití práva, a toto vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti.

e)

Zneužití práva musí být povinným subjektem vždy řádně odůvodněno.

f)

Soudy jsou při posuzování zneužití práva při podání žádosti o informace spíše zdrženlivé a zneužití práva vykládají restriktivně jako ultima ratio.37

K vyhodnocení, zda se dle povinného subjektu jedná o zneužití práva, má dojít v souladu s Novelou zpravidla v reakci na předcházející postup povinného subjektu nebo na vztah s fyzickou osobou, na kterou má být působen nátlak. V tomto případě se jedná o demonstrativní výčet situací; povinný subjekt může zneužití práva vyhodnotit i na základě jiných, v zákoně neuvedených situacích.

I s ohledem na dosavadní judikaturu Novela v § 11a odst. 2 explicitně stanoví, že pouze rozsah požadovaných informací či počet podávaných žádostí není důvodem pro odmítnutí žádosti jako zneužití práva. Odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informací by v takovém případě mělo obsahovat i další skutečnosti, zejm. směrem k úmyslu žadatele dosáhnout nedovoleného výsledku.

 

5. Povinný subjekt informaci nemá

 

Novela výslovně řeší i další situaci, kterou doposud SvInf neřešil a která byla řešena pouze judikaturně, a to že povinný subjekt informaci nemá. NSS např. stanovil, že poskytnutí informace lze odmítnout nejen z důvodů právních, ale i z důvodů faktických, které v zákoně vyjmenovány nejsou. 38

Podle § 11b Novely může povinný subjekt odmítnout žádost o poskytnutí informace,

„jestliže požadovanou informaci nemá a jestliže mu povinnost ji mít nevyplývá ze zákona; to neplatí, pokud povinný subjekt může požadovanou informaci získat na základě jednoduchých úkonů z jiných informací, které povinný subjekt má, případně poskytnout postupem podle § 4a odst. 1 věty třetí“.39

Tento důvod pro odmítnutí informace v SvInf tedy doposud explicitně uveden nebyl, nicméně judikaturou bylo dovozováno, že pro neexistenci informace lze žádost odmítnout z tohoto tzv. faktického (nepsaného) důvodu.40 V daném případě musí povinný subjekt prokázat, že požadovanou informaci reálně nemá (např. záznamem o vyhledávání), a odůvodnit, že nemá zákonnou povinnost ji mít. Povinnost mít informaci může být dána buď výslovným ustanovením zákona, nebo může z ustanovení zákona vyplývat.

Odmítnout poskytnutí informace podle cit. ustanovení naopak nebude možné v případě, kdy povinný subjekt sice informaci v požadované podobě nemá, má však např. zdrojové údaje k jejímu zpracování a toto zpracování je toliko mechanickou aktivitou.

VI. Procesní změny

Kromě výše uvedených změn se zákonodárce rozhodl upravit i některé procesní aspekty v rámci samotného řízení o poskytování informací tak, aby řízení nebylo administrativně zbytečně zatěžující. Procesní změny Novely nabyly účinnosti 1. 1. 2023.

 

1. Omezení souběžně vydávaného rozhodnutí při poskytnutí informací

 

Nejprve je třeba zmínit nový § 15 odst. 3, podle kterého v případě, kdy informaci povinný subjekt poskytuje formou kopie dokumentu, z něhož vyloučil v souladu se SvInf pouze osobní údaje nebo informace, které jsou bankovním nebo obchodním tajemstvím a které získal při postupech podle správního, daňového nebo kontrolního řádu, nemusí vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Nové ustanovení má zamezit nadbytečné byrokracii.

Současně platí, že pokud si žadatel vyžádá, ať již přímo v podané žádosti nebo v patnáctidenní lhůtě, rozhodnutí o odmítnutí žádosti v tomto rozsahu, povinný subjekt má poté povinnost mu je v zákonné lhůtě vydat, aby bylo možné rozsah omezení práva na informace přezkoumat.

 

2. Informační příkaz

 

Novela zpřesňuje podmínky pro aplikaci tzv. „informačního příkazu“ obsaženého již v § 16 odst. 4 SvInf ve znění zákona č. 111/2019 Sb. Nově doplněné znění tohoto ustanovení má nadřízenému orgánu umožnit, aby si mohl opatřit dodatečné údaje k posouzení žádosti, resp. poskytnutelnosti požadovaných informací a využití informačního příkazu.

Dané ustanovení řeší situace, kdy není z rozhodnutí orgánu prvního stupně, ze spisu ani z vlastní činnosti nadřízeného orgánu zřejmé, zda v konkrétním případě existují důvody pro odmítnutí žádosti. Nadřízený orgán musí umožnit žadateli o informace se s tímto doplněním seznámit a v zákonné lhůtě 15 dní se k němu vyjádřit. K přijaté změně vedla zákonodárce – podle Důvodové zprávy – aplikační praxe, kdy nadřízený orgán nedisponoval vždy veškerými potřebnými údaji, aby mohl vydat informační příkaz. Mimo jiné docházelo k případům, ve kterých povinné subjekty nezaložily chráněné informace do spisu a nadřízený orgán nemohl ani na podkladě informací ve spise či údajů jemu známých z úřední činnosti učinit o nich adekvátní závěr a nadřízenému orgánu zpravidla nezbývalo nic jiného, než prvostupňové rozhodnutí zrušit a věc vrátit povinnému subjektu.

 

3. Časové omezení zveřejňování poskytnutých informací

 

Novela dále v § 5 odst. 3 zakotvuje povinnost, že poskytnutá nebo doprovodná informace musí být zveřejněna nejméně po dobu 6 let. Podle přechodných ustanovení se informace zveřejněné podle dosavadních předpisů ponechají zveřejněné nejméně po dobu 6 let ode dne nabytí účinnosti Novely.

 

4. Omezení nahlížení do spisu

 

Do SvInf se nově, prostřednictvím Novely, výslovně zakotvuje penzum informací, do kterých lze nahlížet v rámci institutu nahlížení do spisu. Vyloučeny jsou podle nového § 20 odst. 7 SvInf části spisu, které obsahují informace, u nichž povinný subjekt poskytl ochranu.

Podle Důvodové zprávy byla změna vyvolána požadavky praxe, když se zejména v rámci odvolacího řízení při nahlížení do správního spisu účastníci řízení domáhají nahlédnout do správního spisu vedeného o odmítnutí žádosti o informace, čímž se snaží ochranu informací obejít. Vyloučeny jsou informace, jejichž poskytnutí je předmětem žádosti a nebyly podle ní dosud poskytnuty, dokumenty a větší celky informací, z nichž požadované informace nelze snadno vyčlenit, a osobní údaje osoby potenciálně dotčené poskytnutím informace. Výjimkou jsou osobní údaje, které jsou nahlížejícímu známy.

 

5. Centrální registr výročních zpráv v oblasti poskytování informací

 

Novela přidává § 18a zavádějící centrální registr výročních zpráv v oblasti poskytování informací („centrální registr“). Jedná se o informační systém veřejné správy, který slouží ke zveřejňování výročních zpráv podle § 18. Prostřednictvím centrálního registru tedy bude nově povinný subjekt moci splnit svoji povinnost zveřejňovat zprávu o své činnosti v oblasti poskytování informací podle SvInf. Tímto způsobem se má docílit stavu, že data o poskytování informací budou shromážděna na jednom místě a budou tak moci být snáze vyhodnocována.

Centrální registr je bezplatně a veřejně přístupný způsobem umožňujícím dálkový přístup a za správnost údajů do něj vložených není Správce centrálního registru zodpovědný. Správcem centrálního registru je Ministerstvo vnitra. Ustanovení je podle Důvodové zprávy koncipováno tak, aby bylo technologicky neutrální a nepředjímalo detailně konkrétní řešení; to je podrobněji upraveno v § 2 písm. t) zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Účinnost cit. ustanovení je odložena na 1. 1. 2024, aby mohl být centrální registr připraven po technologické stránce.

VII. Transpoziční část novely

Jak již bylo uvedeno výše, v případě Novely se mělo původně jednat pouze o transpoziční úpravu, která by reagovala na přijetí Směrnice. Cílem Směrnice bylo řešit přetrvávající a nové překážky širokého opakovaného použití informací veřejného sektoru a informací financovaných z veřejných zdrojů v celé Unii. Záměrem tedy byla aktualizace legislativního rámce s ohledem na pokrok v oblasti digitálních technologií a dále stimulace digitálních inovací, zejména pokud jde o umělou inteligenci.

Hlavní změny, které prostřednictvím Novely do českého právního řádu Směrnice přinesla, lze shrnout do 4 bodů:

rozšíření působnosti pravidel pro opakované použití informací veřejného sektoru i na tzv. veřejné podniky (viz výše);

výslovná úprava přístupu k tzv. výzkumným datům jakožto specifické kategorii dokumentů vypracovaných v rámci vědeckého výzkumu podporovaného z veřejných prostředků;

možnost publikace dynamických dat prostřednictvím programovatelných aplikačních rozhraní;

úprava tzv. datových souborů s vysokou hodnotou (high-value datasets), které mají být bezplatně zpřístupněny.

Právní úprava vyplývající z transpozice Směrnice je vzhledem k datu transpozice již účinná, a to od 1. 9. 2022. V této části budou stručně nastíněny další změny SvInf, které jsou transpozicí Směrnice vyvolány.

 

1. Standardní licence

 

Do § 4a SvInf, který upravuje poskytování informací na žádost, byla Novelou vložena povinnost splnit standardní podmínky užití při poskytování informace. Zákon stanoví, že takové podmínky musí být objektivní, přiměřené, nediskriminační, nevýhradní a neomezující způsob ani účel následného využití poskytovaných informací.

Jedná se o implementaci čl. 2 odst. 5 a čl. 8 odst. 1 Směrnice. Čl. 2 odst. 5 Směrnice definuje pojem „standardní licence“, kterým se rozumí

„soubor předem vymezených podmínek pro opakované použití v digitálním formátu, pokud možno slučitelném se standardizovanými veřejnými licencemi dostupnými online“.

Dle Důvodové zprávy však není možné pojem „licence“ při převodu do českého právního řádu použít, a to vzhledem k jeho obsahu, který již má v českém právním řádu. Pojem licence se totiž používá v oblasti práva duševního vlastnictví jakožto specifický typ pojmenovaného závazku. Naproti tomu pojem licence vyplývající ze Směrnice má zcela jiný význam. Z tohoto důvodu zákonodárce zvolil pojem „standardní podmínky užití“. Čl. 8 odst. 1 Směrnice k pojmu „standardní licence“ blíže uvádí:

„Opakované použití dokumentů smí podléhat pouze podmínkám, které jsou objektivní, přiměřené, nediskriminační a odůvodněné cílem veřejného zájmu. Podléhá-li opakované použití podmínkám, nesmějí tyto podmínky zbytečně omezovat možnosti opakovaného použití a nesmějí být použity k omezení hospodářské soutěže.“

Standardní podmínky užití se promítají i v § 4b SvInf, kam byla doplněna povinnost jejich splnění. Do cit. ustanovení byla nově doplněna i povinnost splňovat otevřené formální normy.

 

2. Evidence otevřených dat

 

Podle čl. 9 odst. 1 Směrnice mají členské státy učinit praktická opatření, která usnadňují vyhledávání dokumentů dostupných pro opakované použití, jako jsou seznamy fondů hlavních dokumentů s příslušnými metadaty, která jsou přístupná, pokud je to možné a vhodné, online a ve strojově čitelném formátu, a internetové portály, které jsou s těmito seznamy fondů propojeny. Takovéto opatření již český právní řád zná v podobě Národního katalogu otevřených dat, který slouží jako jednotné informační místo o otevřených datech publikovaných v ČR. Jeho úkolem je umožnění snadného vyhledávání otevřených dat, která již byla zveřejněna.

V souladu s výše uvedeným tedy povinné subjekty zaevidují informace, které mají povinnost zveřejnit jako otevřená data, v Národním katalogu otevřených dat (§ 4c odst. 1 Novely). Dle našeho názoru je třeba toto ustanovení číst jako publikace informací vedených v rámci databází, neboť v takovém případě bude mít tento způsob publikace smysl. V § 4c odst. 2 SvInf se rozšiřuje množství informací, které mohou být v Národním katalogu otevřených dat vedeny. Podle Důvodové zprávy:

„Navrhované úpravy budou vyžadovat od správce národního katalogu otevřených dat zvýšenou pozornost, aby systém fungoval tak, aby dokázal zcela naplnit požadavky, které jsou na něj jako na centrální bod ekosystému otevřených dat v České republice a přístupový bod Evropského datového portálu kladeny.“

 

3. Poskytování dynamických dat

 

Do § 5a SvInf, který upravuje informace zveřejňované způsobem umožňujícím dálkový přístup, byl implementován čl. 5 odst. 5 a 6 Směrnice. Do cit. ustanovení byla v rámci vložení nového odst. 3 doplněna úprava poskytování dynamických dat, což jsou data ve smyslu § 3a odst. 6 SvInf, tedy informace v elektronické podobě, které podléhají průběžné aktualizaci nebo aktualizaci v reálném čase. Jedná se o informace s vysokou mírou proměnlivosti, které velmi rychle zastarávají, např. dopravní údaje, družicová data, meteorologické údaje atp.

Nově tedy pokud povinné subjekty vedou dynamická data, tato data nejsou součástí žádného ze zákona vedeného registru a jejich poskytnutí není zákonem omezeno, mají povinnost je zveřejňovat, a to bezprostředně po jejich shromáždění a zejména prostřednictvím rozhraní pro programování aplikací jako otevřená data. V případě, že by takové zveřejnění představovalo pro povinný subjekt nepřiměřenou zátěž, mají být uvedená data povinným subjektem zveřejněna bez zbytečného odkladu tak, aby nedošlo k nepřiměřenému narušení jejich využitelnosti.

Dle Důvodové zprávy

„vhodným způsobem zveřejňování dynamických dat jsou tzv. otevřené API,41 tedy takové API, které nevyžadují zvláštní podmínky pro využití, jako např. registraci a ani nijak jinak neomezují své uživatele“.

Povinnost poskytovat dynamická data je povinností obecnou. Jak vyplývá i z výše uvedeného, pokud by však jejich zveřejnění bylo v rozporu s ustanoveními, která poskytování informací omezují, není možné taková data zveřejnit.

 

4. Datové soubory s vysokou hodnotou

 

V rámci implementace čl. 13 a 14 Směrnice je nově v zákoně upraveno zveřejňování datových souborů s vysokou hodnotou v novém § 5b SvInf, dle nějž povinný subjekt zveřejňuje jako otevřená data informace, jejichž seznam stanoví předpis vydaný podle čl. 14 Směrnice. Těmito předpisy jsou prováděcí akty Evropské komise, které stanoví seznam konkrétních datových souborů s vysokou hodnotou, které náleží do kategorií uvedených v přílohách Směrnice. V její příloze I jsou stanoveny tematické kategorie datových souborů s vysokou hodnotou, jimiž jsou geoprostorové údaje, pozorování Země a životní prostředí, meteorologie, statistika, společnosti a vlastnictví společností, mobilita. Dle Směrnice by členské státy měly zveřejňovat informace z datových souborů tak, aby – až na výjimky stanovené v čl. 14 odst. 3 až 5 Směrnice – byly bezplatně dostupné, strojově čitelné, přístupné prostřednictvím rozhraní pro programováníaplikací a tam, kde je to relevantní, též k dispozici s možností stažení kompletní datové sady.

 

5. Výhradní dohody

 

Čl. 8 Směrnice stanoví, že

„opakované použití dokumentů smí podléhat pouze podmínkám, které jsou objektivní, přiměřené, nediskriminační a odůvodněné cílem veřejného zájmu,

což, jak bylo výše uvedeno, je řešeno standardními podmínkami užití. Stanovení možnosti odůvodněných výjimek z tohoto pravidla v podobě možnosti uzavření výhradní dohody mezi poskytovatelem informace a jejím příjemcem umožňuje čl. 12 Směrnice. Smyslem a účelem výhradní dohody je závazek poskytovatele informace, že po určitou dobu nebude předmětnou informaci poskytovat žádnému jinému žadateli.

Čl. 12 Směrnice byl implementován Novelou do § 14a, dle něhož se výhradní dohoda uzavírá jako veřejnoprávní smlouva v případě, že je to nezbytné ve veřejném zájmu pro digitalizaci kulturních zdrojů, které nejsou chráněny právem duševního vlastnictví. Výhradní dohodu lze uzavřít nejvýše na 8 let, přičemž její trvání lze jednou prodloužit nejvýše o 5 let, a to jedině v případě, že stále trvají důvody, na základě kterých byla uzavřena. V souladu se Směrnicí musí druhá strana nejpozději ke konci trvání výhradní dohody poskytnout povinnému subjektu digitální reprodukci digitalizovaného kulturního zdroje, která pak bude povinným subjektem zveřejněna k dalšímu užití.

Povinný subjekt je podle § 14a odst. 5 SvInf povinen zveřejnit stanoveným způsobem výhradní dohodu a dohodu o prodloužení jejího trvání spolu s důvody jejich uzavření, minimálně 2 měsíce před nabytím účinnosti. Na výhradní dohody se nevztahuje ochrana obchodního tajemství.

 

6. Licenční smlouvy při poskytování informací

 

Dosavadní § 14a SvInf upravující ustanovení o licenční smlouvě při poskytování informací byl v důsledku Novely přečíslován na § 14b SvInf. Obě ustanovení implementují čl. 12 Směrnice. Rozdíl mezi nimi tkví v charakteru poskytovaných informací. Ustanovení § 14b Novely se oproti § 14a SvInf vztahuje na informace podléhající ochraně autorského práva, které je upraveno autorským zákonem.

 

7. Zvláštní právo pořizovatele databáze

 

Novela přichází i s dalším novým ustanovením – § 14 c, který upravuje zvláštní právo poskytovatele databáze. Jedná se o implementaci čl. 1 odst. 6 Směrnice, podle kterého

„[s]ubjekty veřejného sektoru nevykonávají právo pořizovatele databáze podle čl. 7 odst. 1 směrnice 96/9/ES42 s cílem bránit opakovanému použití dokumentů nebo je omezit nad rámec stanovený touto směrnicí“.

Podstatou nového ustanovení je, že v případě existence vyžádané informace, která podléhá autorskoprávní ochraně a majetková práva k ní vykonává povinný subjekt, se při jejím poskytování povinný subjekt buď těchto práv vzdá, nebo poskytne informaci na základě licence umožňující neomezující využití obsahu zveřejněné databáze. Výběr jedné z variant podléhá správnímu uvážení. Doporučeným způsobem uvedeným v Důvodové zprávě je využití veřejných licencí Creative Commons.

VIII. Závěr

Praxe ukazuje, že novelizace SvInf bývají spornou, obtížnou a velmi diskutovanou záležitostí, což se však tentokrát nestalo. Potřeba urychlené transpozice směrnice o otevřených datech a opakovaném použití informací veřejného sektoru, která se nepodařila v minulém funkčním období Poslanecké sněmovny, byla nyní využita jako důvod pro urychlený průchod Novely legislativním procesem. Přímo na jednání vlády byly do Novely doplněny i netranspoziční prvky, o jejichž prosazení usilovalo gesční Ministerstvo vnitra neúspěšně již několikrát. V Poslanecké sněmovně byl návrh schválen jako celek s překvapivou rychlostí a prakticky bez diskusí a beze změn. Výsledná Novela představuje zajímavý mix nejenom transpozičních, ale také věcných novinek, které reagují na dlouhodobé problémy aplikační praxe a mohou pomoci povinným subjektům v rámci řešení agendy poskytování informací.

Záměr předkladatele rozšířit informační povinnosti tam, kde to Směrnice vyžaduje, byl naplněn zřízením nového povinného subjektu – veřejného podniku, jehož obsah je širší než dosavadní okruh povinných subjektů definovaných judikaturou k pojmu veřejná instituce a vyžadující 100% účast orgánu veřejné moci. Pro nový veřejný podnik dostačuje, pokud v něm orgány veřejné moci vykonávají na základě majetkové účasti dominantní vliv a zároveň vykonává relevantní činnost podle ZVZ.

Současně zákonodárce přistoupil k zavedení některých nových výjimek z poskytování informací, a to jak z důvodů věcných (zejména nová ochrana informací v hospodářské soutěži, ochrana kritické infrastruktury či informací, které by mohly narušit rovnost účastníků v řízení), tak i z důvodů pouze explicitního vyjádření toho, co již nyní soudy dovozovaly i bez zákonné úpravy (zejména odmítnutí žádosti pro zneužití práva a odmítnutí neexistujících informací).

V rámci digitalizačních transpozičních částí Novely lze ocenit zejména definici standardních podmínek užití a povinnosti bezplatné publikace dynamických dat prostřednictvím programovatelných aplikačních rozhraní a datových souborů s vysokou informační hodnotou (high-value datasets). Tyto novinky podporují profesionální využití SvInf a naplňují smysl opakovaného použití informací veřejného sektoru. Zároveň tím podporují rozšíření účelu zákona z původně dominantní realizace politického práva na informace na jeho další efekty, zejména v oblasti hospodářské, akademické či vědecké.

Věříme, že při rozumném výkladu všech novinek zohledňujícím smysl a účel zákona, úmysly zákonodárce a základní principy minimalizace zásahů do základních práv při výkladu a použití zákona usnadní Novela aplikaci SvInf v praxi za současného zachování informačního standardu pro žadatele o informace.



Poznámky pod čarou:

Autoři působí v advokátní kanceláři HAVEL & PARTNERS, s.r.o., F. Korbel též na katedře správního práva Právnické fakulty UK.

Zákon č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/1024 ze dne 20. 6. 2019 o otevřených datech a opakovaném použití informací veřejného sektoru.

Směrnice 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru, ve znění směrnice 2013/37/EU ze dne 26. 6. 2013.

Vládní návrh věcné novely projednávaný jako sněm. tisk č. 633 v 8. volebním období Poslanecké sněmovny 2017–2021 skončil před druhým čtením ve výborech s desítkami pozměňovacích návrhů a další vládní návrh transpoziční novely projednávaný jako sněm. tisk č. 1194 se nedostal ani na pořad prvního čtení.

Hlasování Poslanecké sněmovny – 29/82 a stenozáznam z jednání ve třetím čtení viz na https://www.psp.cz/.

Zákon č. 241/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů.

Lhůta pro transpozici předmětné Směrnice uběhla 17. 7. 2021.

Čl. 1 odst. 1 písm. b) Směrnice vymezuje veřejné podniky jako subjekty, které a) jsou činné v oblastech vymezených ve směrnici 2014/25/EU; b) jednají jako poskytovatelé veřejných služeb podle čl. 2 nařízení (ES) č. 1370/2007; c) jednají jako letečtí dopravci, kteří plní závazky veřejné služby podle čl. 16 nařízení (ES) č. 1008/2008, nebo d) jednají jako majitelé lodí ze Společenství, kteří plní závazky veřejných služeb podle čl. 4 nařízení (EHS) č. 3577/92.

Nálezy ÚS z 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (ČEZ, a. s.), a z 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 618/18 (OTE, a. s.).

Ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 9. 2022.

Státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce, které poskytují informace vztahující se k jejich působnosti, dále pak subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.

Rozsudky NSS z 29. 7. 2009, sp. zn. 1 As 98/2008 (č. 1944/2009 Sb. NSS), ze 7. 5. 2009, sp. zn. 1 As 29/2009, aj.

Ustanovení § 2 odst. 5 SvInf nabylo účinnosti 1. 1. 2023.

To sice ani z dosavadního znění zákona nevyplývalo, ale začala to postupně dovozovat judikatura; viz např. rozsudek MS v Praze z 22. 4. 2015 [pozn. red.: správně 4. 6. 2014], sp. zn. 11 A 62/2013 (Česká advokátní komora), nebo rozsudek NSS z 22. 4. 2021, sp. zn. 2 As 72/2020 (Hospodářská komora ČR).

Sládeček, V. Obecné správní právo. 3. aktual. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013, id. č. ASPI: MN10044CZ, kapitola 10.

Důvodová zpráva na s. 39 jako profesní samosprávné komory výslovně uvádí Českou advokátní komoru, Českou lékařskou komoru a Hospodářskou komoru ČR. Nicméně tyto komory jsou v textu Důvodové zprávy uvedeny jako příklad, pomocí tohoto vymezení lze skupinu subjektů, na které předmětné ustanovení dopadá, rozšířit. Z kontextu je např. jasné, že není rozhodující, zda je členství v předmětné komoře povinné či nikoliv, že půjde spíše o charakter činností, které daný subjekt vykonává.

Ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 9. 2022.

Podle § 3 odst. 2 písm. q) RegSml „[p]ovinnost uveřejnit prostřednictvím registru smluv se nevztahuje na smlouvu uzavřenou právnickou osobou uvedenou v § 2 odst. 1 písm. j) nebo m), která byla založena za účelem uspokojování potřeb majících průmyslovou nebo obchodní povahu nebo za účelem výzkumu, vývoje nebo zkušebnictví, pokud tato smlouva byla uzavřena v běžném obchodním styku v rozsahu předmětu činnosti nebo podnikání uvedené právnické osoby zapsaného ve veřejném rejstříku. To neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou s osobou uvedenou v § 2 odst. 1, která nebyla založena za účelem uspokojování potřeb majících průmyslovou nebo obchodní povahu nebo za účelem výzkumu, vývoje nebo zkušebnictví.“

Nález ÚS z 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16.

Nález ÚS z 1. 11. 2017 [pozn. red.: správně 17. 10. 2017], sp. zn. IV. ÚS 1378/16.

Rozsudek rozšířeného senátu NSS z 22. 10. 2014, sp. zn. 8 As 55/2012 (č. 3155/2015 Sb. NSS).

Rozsudek NSS z 27. 5. 2020, sp. zn. 2 As 88/2019.

Rozsudek NSS z 5. 3. 2019 [pozn. red.: správně 5. 3. 2021], sp. zn. 5 As 440/2019.

Rozsudek NSS ze 17. 8. 2020, sp. zn. 1 As 250/2020.

Rozsudek NSS z 1. 3. 2022, sp. zn. 4 As 337/2021.

Ustanovení je účinné od 1. 1. 2023.

Korbel, F., Hradilek, Š. K pojmu veřejné prostředky v právu na informace. Právní rozhledy, 2020, č. 11, s. 408.

Srov. rozsudek NSS z 30. 11. 2022, č. j. 9 As 94/2022-70.

Za veřejného funkcionáře, na kterého se vztahovaly nebo vztahují povinnosti podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů se považují osoby vymezené v § 2 odst. 1 a 2 ve spojení s odst. 3 StřZáj, nejsou-li vyloučeny dle § 2 odst. 4 StřZáj.

Ustanovení je účinné od 1. 1. 2023.

Rozsudek NSS ze 17. 2. 2011, sp. zn. 1 As 105/2010.

Ustanovení je účinné od 1. 1. 2023.

Viz čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. 5. 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise a čl. 3 Úmluvy Rady Evropy o přístupu k úředním dokumentům ze dne 18. 6. 2009.

Ustanovení je účinné od 1. 1. 2023.

Judikatura vyhodnotila, že za zneužití práva je možné považovat žádosti o informace tzv. šikanózních žadatelů, tj. žadatelů, kteří podávají velké množství žádostí nebo se opakovaně domáhají poskytnutí velkého množství informací (např. rozsudky NSS z 12. 3. 2015, sp. zn. 2 As 24/2015, nebo z 25. 6. 2014, sp. zn. 6 As 68/2014). Tento „množstevní faktor“ je zcela zásadní, zároveň je k němu ale třeba přidat i další faktory (např. snahu „paralyzovat“ množstvím podávaných žádostí vyřizování běžné agendy povinnými subjekty či pokládání zcela nesmyslných otázek povinným subjektům).

Srov. rozsudek NSS z 10. 11. 2005, sp. zn. 1 Afs 107/2004.

Rozsudek rozšířeného senátu NSS z 27. 5. 2010, sp. zn. 1 As 70/2008.

Rozsudek NSS z 2. 4. 2008, sp. zn. 2 As 71/2007.

Ustanovení je účinné od 1. 1. 2023.

Rozsudek NSS z 9. 2. 2012, sp. zn. 1 As 141/2011.

Rozhraní pro programování aplikací.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. 3. 1996 o právní ochraně databází.

Poznámky pod čarou:
*

Autoři působí v advokátní kanceláři HAVEL & PARTNERS, s.r.o., F. Korbel též na katedře správního práva Právnické fakulty UK.

1

Zákon č. 111/2019 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů.

2

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2019/1024 ze dne 20. 6. 2019 o otevřených datech a opakovaném použití informací veřejného sektoru.

3

Směrnice 2003/98/ES ze dne 17. 11. 2003 o opakovaném použití informací veřejného sektoru, ve znění směrnice 2013/37/EU ze dne 26. 6. 2013.

4

Vládní návrh věcné novely projednávaný jako sněm. tisk č. 633 v 8. volebním období Poslanecké sněmovny 2017–2021 skončil před druhým čtením ve výborech s desítkami pozměňovacích návrhů a další vládní návrh transpoziční novely projednávaný jako sněm. tisk č. 1194 se nedostal ani na pořad prvního čtení.

5

Hlasování Poslanecké sněmovny – 29/82 a stenozáznam z jednání ve třetím čtení viz na https://www.psp.cz/.

6

Zákon č. 241/2022 Sb., kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací z veřejných prostředků a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o podpoře výzkumu, experimentálního vývoje a inovací), ve znění pozdějších předpisů.

7

Lhůta pro transpozici předmětné Směrnice uběhla 17. 7. 2021.

8

Čl. 1 odst. 1 písm. b) Směrnice vymezuje veřejné podniky jako subjekty, které a) jsou činné v oblastech vymezených ve směrnici 2014/25/EU; b) jednají jako poskytovatelé veřejných služeb podle čl. 2 nařízení (ES) č. 1370/2007; c) jednají jako letečtí dopravci, kteří plní závazky veřejné služby podle čl. 16 nařízení (ES) č. 1008/2008, nebo d) jednají jako majitelé lodí ze Společenství, kteří plní závazky veřejných služeb podle čl. 4 nařízení (EHS) č. 3577/92.

9

Nálezy ÚS z 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16 (ČEZ, a. s.), a z 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 618/18 (OTE, a. s.).

10

Ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 9. 2022.

11

Státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce, které poskytují informace vztahující se k jejich působnosti, dále pak subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.

12

Rozsudky NSS z 29. 7. 2009, sp. zn. 1 As 98/2008 (č. 1944/2009 Sb. NSS), ze 7. 5. 2009, sp. zn. 1 As 29/2009, aj.

13

Ustanovení § 2 odst. 5 SvInf nabylo účinnosti 1. 1. 2023.

14

To sice ani z dosavadního znění zákona nevyplývalo, ale začala to postupně dovozovat judikatura; viz např. rozsudek MS v Praze z 22. 4. 2015 [pozn. red.: správně 4. 6. 2014], sp. zn. 11 A 62/2013 (Česká advokátní komora), nebo rozsudek NSS z 22. 4. 2021, sp. zn. 2 As 72/2020 (Hospodářská komora ČR).

15

Sládeček, V. Obecné správní právo. 3. aktual. a dopl. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2013, id. č. ASPI: MN10044CZ, kapitola 10.

16

Důvodová zpráva na s. 39 jako profesní samosprávné komory výslovně uvádí Českou advokátní komoru, Českou lékařskou komoru a Hospodářskou komoru ČR. Nicméně tyto komory jsou v textu Důvodové zprávy uvedeny jako příklad, pomocí tohoto vymezení lze skupinu subjektů, na které předmětné ustanovení dopadá, rozšířit. Z kontextu je např. jasné, že není rozhodující, zda je členství v předmětné komoře povinné či nikoliv, že půjde spíše o charakter činností, které daný subjekt vykonává.

17

Ustanovení nabylo účinnosti dne 1. 9. 2022.

18

Podle § 3 odst. 2 písm. q) RegSml „[p]ovinnost uveřejnit prostřednictvím registru smluv se nevztahuje na smlouvu uzavřenou právnickou osobou uvedenou v § 2 odst. 1 písm. j) nebo m), která byla založena za účelem uspokojování potřeb majících průmyslovou nebo obchodní povahu nebo za účelem výzkumu, vývoje nebo zkušebnictví, pokud tato smlouva byla uzavřena v běžném obchodním styku v rozsahu předmětu činnosti nebo podnikání uvedené právnické osoby zapsaného ve veřejném rejstříku. To neplatí, jde-li o smlouvu uzavřenou s osobou uvedenou v § 2 odst. 1, která nebyla založena za účelem uspokojování potřeb majících průmyslovou nebo obchodní povahu nebo za účelem výzkumu, vývoje nebo zkušebnictví.“

19

Nález ÚS z 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16.

20

Nález ÚS z 1. 11. 2017 [pozn. red.: správně 17. 10. 2017], sp. zn. IV. ÚS 1378/16.

21

Rozsudek rozšířeného senátu NSS z 22. 10. 2014, sp. zn. 8 As 55/2012 (č. 3155/2015 Sb. NSS).

22

Rozsudek NSS z 27. 5. 2020, sp. zn. 2 As 88/2019.

23

Rozsudek NSS z 5. 3. 2019 [pozn. red.: správně 5. 3. 2021], sp. zn. 5 As 440/2019.

24

Rozsudek NSS ze 17. 8. 2020, sp. zn. 1 As 250/2020.

25

Rozsudek NSS z 1. 3. 2022, sp. zn. 4 As 337/2021.

26

Ustanovení je účinné od 1. 1. 2023.

27

Korbel, F., Hradilek, Š. K pojmu veřejné prostředky v právu na informace. Právní rozhledy, 2020, č. 11, s. 408.

28

Srov. rozsudek NSS z 30. 11. 2022, č. j. 9 As 94/2022-70.

29

Za veřejného funkcionáře, na kterého se vztahovaly nebo vztahují povinnosti podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů se považují osoby vymezené v § 2 odst. 1 a 2 ve spojení s odst. 3 StřZáj, nejsou-li vyloučeny dle § 2 odst. 4 StřZáj.

30

Ustanovení je účinné od 1. 1. 2023.

31

Rozsudek NSS ze 17. 2. 2011, sp. zn. 1 As 105/2010.

32

Ustanovení je účinné od 1. 1. 2023.

33

Viz čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. 5. 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise a čl. 3 Úmluvy Rady Evropy o přístupu k úředním dokumentům ze dne 18. 6. 2009.

34

Ustanovení je účinné od 1. 1. 2023.

35

Judikatura vyhodnotila, že za zneužití práva je možné považovat žádosti o informace tzv. šikanózních žadatelů, tj. žadatelů, kteří podávají velké množství žádostí nebo se opakovaně domáhají poskytnutí velkého množství informací (např. rozsudky NSS z 12. 3. 2015, sp. zn. 2 As 24/2015, nebo z 25. 6. 2014, sp. zn. 6 As 68/2014). Tento „množstevní faktor“ je zcela zásadní, zároveň je k němu ale třeba přidat i další faktory (např. snahu „paralyzovat“ množstvím podávaných žádostí vyřizování běžné agendy povinnými subjekty či pokládání zcela nesmyslných otázek povinným subjektům).

36

Srov. rozsudek NSS z 10. 11. 2005, sp. zn. 1 Afs 107/2004.

37

Rozsudek rozšířeného senátu NSS z 27. 5. 2010, sp. zn. 1 As 70/2008.

38

Rozsudek NSS z 2. 4. 2008, sp. zn. 2 As 71/2007.

39

Ustanovení je účinné od 1. 1. 2023.

40

Rozsudek NSS z 9. 2. 2012, sp. zn. 1 As 141/2011.

41

Rozhraní pro programování aplikací.

42

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/9/ES ze dne 11. 3. 1996 o právní ochraně databází.