Občanskoprávní a obchodní kolegium NS, které téma projednalo v prosinci 2022, však tento právní názor nepodpořilo. Pokládalo totiž za případné výhrady Notářské komory, Exekutorské komory a KS v Praze, podle nichž existují důvody se domnívat, že účinky usnesení o odloučení pozůstalosti přetrvávají i po skončení dědického řízení. Tyto námitky především zdůrazňovaly, že majetek dědice a pozůstalost jsou během dědického řízení odloučeny tak jako tak, takže odloučení pozůstalosti má vést k zachování odloučení i poté, co majetek zůstavitele podle výsledku dědického řízení splyne s majetkem dědice. K uspokojení věřitele z odloučené pozůstalosti nemusí dojít už v průběhu dědického řízení. Proto by zajištění věřitele skrze odloučenou pozůstalost mělo přetrvat i po skončení dědického řízení. Tyto argumenty jsou silné, protože k odloučení pozůstalosti má dojít z obavy věřitele z předlužení dědice, nikoliv dědictví jako takového․ Splynutí majetku dědice s majetkem z pozůstalosti (a tedy i k odloučení pozůstalosti) se uskuteční až po skončení dědického řízení. Takže účinky odloučení se skutečně mohou projevit až po skončení dědického řízení. Až tehdy, a nikoliv už v průběhu dědického řízení věřiteli hrozí, že bude ochuzen o svoji pohledávku, jež mu vznikla vůči zůstaviteli, která by v případě, že by zůstavitel nezemřel, byla uhrazena. K ohrožení její dobytnosti totiž došlo nikoliv pro předlužení pozůstalosti jako takové, ale pro dluhy, které má samotný dědic.
Právní purista by k výše uvedenému mohl namítnout, že podle § 1709 odst. 1 ObčZ má být odloučená pozůstalost po dobu své existence „spravována jako oddělené jmění“. K jejímu založení a k povinnosti s ní nakládat odděleně dojde usnesením o odloučení pozůstalosti ještě v průběhu dědického řízení. Z § 188 písm. b) ZŘS dále plyne, že právní mocí rozhodnutí o dědictví zaniká správa pozůstalosti – a argumentem od většího k menšímu – i správa odloučené pozůstalosti. Při gramatickém výkladu zákona tedy režim odloučené pozůstalosti, a tím ani odloučená pozůstalost jako taková nemá přetrvat po ukončení dědického řízení. Takový přístup má své výhody – nenastoluje totiž sekundární otázky o tom, zda a kdy odloučená pozůstalost zaniká, aniž by došlo ke zrušení rozhodnutí o odloučení nebo k zániku pohledávky, kterou zajišťuje, nebo co se rozumí pojmem správy odloučené pozůstalosti jako „odděleného jmění“ ve smyslu § 1709 odst. 1 ObčZ a zda dědic může s odloučenou pozůstalostí nakládat. Nelze však odestát, že gramatické znění zákona neodpovídá záměru zákonodárce zabránit splynutí majetku předluženého dědice s pozůstalostí, jestliže by věřitel zůstavitele byl tímto splynutím poškozen, a to i pro dobu po ukončení dědického řízení. Existenci zmíněného záměru zákonodárce snad lze dovodit z § 1703 ObčZ, jenž věřiteli v průběhu dědického řízení dává možnost se uspokojit proti tomu, kdo spravuje dědictví. Takže právo věřitele na uspokojení se z odloučené pozůstalosti má směřovat až na dobu po ukončení dědického řízení.⛘
Závěry usnesení sp. zn. 20 Cdo 399/2022 je tedy namístě revidovat s výsledkem, že účinky odloučení pozůstalosti přetrvávají (přesněji dokonce vznikají) až po skončení dědického řízení. K zániku odloučené pozůstalosti (i když byla zřízena rozhodnutím soudu) zřejmě dojde bez dalšího v okamžiku, kdy zanikne nebo se stane nevymahatelnou pohledávka, která byla důvodem pro vydání rozhodnutí o odloučení pozůstalosti.