Hmotné právo účinné od 1. 1. 2014 zavedlo nový institut tzv. odloučené pozůstalosti (§ 1709 a 1710 ObčZ). K jejímu vzniku dochází na žádost věřitele zůstavitele, jenž se obává, že jeho pohledávka nebude uspokojena následkem předlužení dědice. Vyhoví-li dědický soud jeho návrhu, získá věřitel právo na přednostní uspokojení se z odloučené pozůstalosti, avšak ztrácí možnost se uspokojit z ostatního dědicova majetku. Exekuční senát NS před časem uzavřel, že účinky usnesení o odloučení pozůstalosti přetrvávají jen do doby pravomocného ukončení pozůstalostního řízení, pak bez dalšího pomíjejí.²

Občanskoprávní a obchodní kolegium NS, které téma projednalo v prosinci 2022, však tento právní názor nepodpořilo.³ Pokládalo totiž za případné výhrady Notářské komory, Exekutorské komory a KS v Praze, podle nichž existují důvody se domnívat, že účinky usnesení o odloučení pozůstalosti přetrvávají i po skončení dědického řízení. Tyto námitky především zdůrazňovaly, že majetek dědice a pozůstalost jsou během dědického řízení odloučeny tak jako tak, takže odloučení pozůstalosti má vést k zachování odloučení i poté, co majetek zůstavitele podle výsledku dědického řízení splyne s majetkem dědice. K uspokojení věřitele z odloučené pozůstalosti nemusí dojít už v průběhu dědického řízení. Proto by zajištění věřitele skrze odloučenou pozůstalost mělo přetrvat i po skončení dědického řízení. Tyto argumenty jsou silné, protože k odloučení pozůstalosti má dojít z obavy věřitele z předlužení dědice, nikoliv dědictví jako takového․ Splynutí majetku dědice s majetkem z pozůstalosti (a tedy i k odloučení pozůstalosti) se uskuteční až po skončení dědického řízení. Takže účinky odloučení se skutečně mohou projevit až po skončení dědického řízení. Až tehdy, a nikoliv už v průběhu dědického řízení věřiteli hrozí, že bude ochuzen o svoji pohledávku, jež mu vznikla vůči zůstaviteli, která by v případě, že by zůstavitel nezemřel, byla uhrazena. K ohrožení její dobytnosti totiž došlo nikoliv pro předlužení pozůstalosti jako takové, ale pro dluhy, které má samotný dědic.⁴

Právní purista by k výše uvedenému mohl namítnout, že podle § 1709 odst. 1 ObčZ má být odloučená pozůstalost po dobu své existence „spravována jako oddělené jmění“. K jejímu založení a k povinnosti s ní nakládat odděleně dojde usnesením o odloučení pozůstalosti ještě v průběhu dědického řízení. Z § 188 písm. b) ZŘS dále plyne, že právní mocí rozhodnutí o dědictví zaniká správa pozůstalosti – a argumentem od většího k menšímu – i správa odloučené pozůstalosti. Při gramatickém výkladu zákona tedy režim odloučené pozůstalosti, a tím ani odloučená pozůstalost jako taková nemá přetrvat po ukončení dědického řízení. Takový přístup má své výhody – nenastoluje totiž sekundární otázky o tom, zda a kdy odloučená pozůstalost zaniká, aniž by došlo ke zrušení rozhodnutí o odloučení nebo k zániku pohledávky, kterou zajišťuje, nebo co se rozumí pojmem správy odloučené pozůstalosti jako „odděleného jmění“ ve smyslu § 1709 odst. 1 ObčZ a zda dědic může s odloučenou pozůstalostí nakládat.⁵ Nelze však odestát, že gramatické znění zákona neodpovídá záměru zákonodárce zabránit splynutí majetku předluženého dědice s pozůstalostí, jestliže by věřitel zůstavitele byl tímto splynutím poškozen, a to i pro dobu po ukončení dědického řízení.⁶ Existenci zmíněného záměru zákonodárce snad lze dovodit z § 1703 ObčZ, jenž věřiteli v průběhu dědického řízení dává možnost se uspokojit proti tomu, kdo spravuje dědictví. Takže právo věřitele na uspokojení se z odloučené pozůstalosti má směřovat až na dobu po ukončení dědického řízení.⛘

Závěry usnesení sp. zn. 20 Cdo 399/2022 je tedy namístě revidovat s výsledkem, že účinky odloučení pozůstalosti přetrvávají (přesněji dokonce vznikají) až po skončení dědického řízení.⁷ K zániku odloučené pozůstalosti (i když byla zřízena rozhodnutím soudu) zřejmě dojde bez dalšího v okamžiku, kdy zanikne nebo se stane nevymahatelnou pohledávka, která byla důvodem pro vydání rozhodnutí o odloučení pozůstalosti.

Příliš kusá procesní i hmotněprávní úprava režimu odloučené pozůstalosti po ukončení dědického řízení však může vést ke zjevné nespravedlnosti, která se v případné exekuci na majetek v odloučené pozůstalosti projeví vůči věřiteli, v jehož prospěch nebyla odloučená pozůstalost zřízena. Představme si situaci:

„Obyčejný“ (odloučenou pozůstalostí nezajištěný) věřitel vyvolá exekuci k uspokojení své vykonatelné pohledávky. Povinný dědic nebude moci namítnout existenci odloučené pozůstalosti, protože právo na uspokojení se z ní náleží nikoliv jemu, ale věřiteli, v jehož prospěch došlo k odloučení pozůstalosti. Pouze odloučením zajištěný věřitel se může tohoto svého práva dovolat skrze excindační žalobu dle § 267 OSŘ. Povinný dědic tedy neuspěje s návrhem na zastavení exekuce ohledně hodnot náležejících odloučené pozůstalosti, i kdyby prokázal, že odloučením zajištěná pohledávka zanikla, je promlčena nebo dokonce nikdy neexistovala.⁸ Námitky proti důvodnosti excindačni žaloby může uplatnit pouze oprávněný („obyčejný“, odloučenou pozůstalostí nezajištěný věřitel), protože právě on figuruje v excindačním řízení jako žalovaný. Dochází tedy k paradoxní situaci, kdy právo na procesní obranu má někdo jiný než ten, kdo má právo námitek z pohledu hmotného práva. Například promlčení pohledávky zajištěné odloučením pozůstalosti může podle hmotného práva namítnout jen povinný dědic, protože on je dlužníkem. Jiný věřitel povinného dědice, jenž v excindačním řízení vystupuje jako žalovaný, toto oprávnění nemá. Pravdou je i to, že pouze povinný dědic má k dispozici informace a důkazy, z nichž by bylo možné dovodit, že pohledávka, pro kterou došlo k odloučení pozůstalosti, nikdy ani nevznikla nebo už zanikla nebo je zřejmě promlčena. Žalovaný, jímž je odloučením pozůstalosti nezajištěný dědic, tak zpravidla nebude schopen se účinně excindační žalobě ubránit. Tato nevyváženost není za současné právní úpravy řešitelná.

Položme si další otázku: opravdu pro úspěch vylučovací žaloby stačí, když odloučením zajištěný věřitel předloží pravomocné usnesení dědického soudu o odloučení pozůstalosti? Zřejmě nikoliv. Z ustanovení § 1709 odst. 1 ObčZ plyne, že k vydání usnesení o odloučení pozůstalosti dojde, osvědčí-li věřitel obavu z předlužení dědice. Z toho lze vyvodit, že usnesení o odloučení pozůstalosti se navzdory svým konstitutivním účinkům (zakládá práva a povinnosti z odloučené pozůstalosti) vydává nikoliv na základě zjištěného, ale jen osvědčeného skutkového stavu. Soud, jenž se zabývá tím, zda účinky usnesení o odloučení pozůstalosti přetrvávají, se právě proto nemůže vyhnout tomu, že bude přezkoumávat, zda skutečnosti, na jejichž základě došlo k odloučení pozůstalosti, existovaly v době vydání usnesení o odloučení (srov. § 154 odst. 1 OSŘ). Z toho plyne, že věřitel zajištěný odloučenou pozůstalostí bude muset tvrdit a prokazovat, že v době odloučení pozůstalosti měl vůči zůstaviteli (přesněji vůči pozůstalosti, nikoliv vůči povinnému dědici) třeba i nesplatnou (ale nikoliv jen budoucí) pohledávku či pohledávky⁹ a že tato pohledávka nebo pohledávky i nadále trvají. Protože to § 1709 odst. 1 ObčZ výslovně nevyžaduje, odloučením zajištěný věřitel zřejmě bude moci tvrdit a dokládat i další své pohledávky za pozůstalostí existující v době vydání rozhodnutí o odloučení, které v návrhu na odloučení pozůstalosti netvrdil. Odloučením zajištěný věřitel však nebude muset znovu osvědčovat ani stavět najisto, že povinný dědic byl v době vydání usnesení o odloučení pozůstalosti předlužen. Takové důkazní břemeno by pro něho bylo nepřiměřeně tíživé a vlastně i nadbytečné, neboť tím, že vůči povinnému dědici je vedena exekuce ze strany dalšího věřitele, se tato obava ukázala jako důvodná.

Věřitel musí tvrdit a prokazovat i to, že odloučená pozůstalost má přetrvat v neztenčeném rozsahu. Tedy že exekuční uspokojení výše uvedených a stále existujících pohledávek by bylo ohroženo, jestliže by došlo k zúžení majetku v odloučené pozůstalosti. Dojde-li soud rozhodující o excindační žalobě k závěru, že k uspokojení pohledávek postačí jen částečná realizace odloučené pozůstalosti (srov. § 58 odst. 1 EŘ), excindační žalobu zčásti zamítne.

K odloučení pozůstalosti může dojít i v případě, že je více dědiců a obava z předlužení je jen u jednoho z nich.¹⁰ Není na překážku, že soudu v době odloučení není známo, které části pozůstalosti který z dědiců nabude. I když přímo ve výroku o odloučení pozůstalosti soud opomene uvést, že odloučení je účinné jen ve vztahu k předluženému dědici (toho je povinen uvést věřitel domáhající se odloučení přímo v návrhu, soud by předluženého dědice měl ve výroku identifikovat), neprojeví se odloučení pozůstalosti ve vztahu k dědicům, kteří podle návrhu věřitele nejsou předluženi. Je totiž třeba respektovat, že soud je vázán návrhem na odloučení nejen co do vymezení majetku, jenž má být z pozůstalosti odloučen, ale i co do identifikace dědice, jenž je z výroku o odloučení pozůstalosti zavázán. Jestliže tedy odloučená pozůstalost připadla jinému než podle věřitele předluženému dědici, stává se usnesení o odloučení vyžilým už k okamžiku ukončení dědického řízení, protože není osoby, která by z něho měla být zavázána.

Nepochybně může dojít i k odloučení části pozůstalosti.¹¹ Smyslem odloučení totiž je nezbytná ochrana věřitele dědice, nikoliv vytvoření paušální závěry pozůstalosti jako celku. Soud za takových okolností ve výroku vymezí majetkové hodnoty, které se z pozůstalosti odlučují.

Ustanovení § 1709 odst. 1 a 2 ObčZ vymezuje právní účinek rozhodnutí o odloučení pozůstalosti tak, že odloučená pozůstalost bude spravována jako „oddělené jmění“, a že⛘odloučení pozůstalosti jako takové nebrání, aby soud potvrdil nabytí dědictví.

Z těchto formulací lze usoudit, že dědic se na základě potvrzení o nabytí dědictví stává vlastníkem odloučené pozůstalosti. Při mlčení zákona o tom, jaký je obsah termínu „oddělené jmění“ ve vztahu k odloučené pozůstalosti, je obtížné dovodit, že by se mělo jednat o zvláštní majetkovou hodnotu, která by měla být po ukončení dědického řízení spravována osobou odlišnou od vlastníka (od dědice). Dědicovi však vzniká závazek, že nesmí hodnoty z odloučené pozůstalosti zcizit nebo s nimi nakládat tak, aby ztratily na své hodnotě. A to až do doby, kdy odloučená pozůstalost zanikne.

K zániku práv a povinností z odloučené pozůstalosti dojde bez dalšího poté, co odloučením zajištěný věřitel ztratí právo na uspokojení pohledávky z odloučené pozůstalosti, která odloučení pozůstalosti vyvolala. K zániku práv a povinností z odloučené pozůstalosti zřejmě dojde i ve chvíli, kdy dědic, jemuž je odloučená pozůstalost k tíži, prokáže věřiteli, jenž je oprávněn z odloučené pozůstalosti, že není předlužen, a tedy že není důvod pro další existenci odloučené pozůstalosti. Do doby takového průkazu je namístě vyjít z toho, že právní poměry mezi osobou oprávněnou a zavázanou z odloučené pozůstalosti jsou beze změn. Práva a povinnosti k odloučené pozůstalosti se neobnovují, jestliže po zániku odloučené pozůstalosti se dědic opět stane nesolventním.

Jestliže vlastník s odloučenou pozůstalostí nakládá v rozporu s výše uvedeným, může se odloučenou pozůstalostí zajištěný věřitel dovolat neplatnosti tohoto právního jednání pro jeho rozpor se zákonem (§ 580 odst. 1, § 586 ObčZ).¹² Není tedy nezbytné, aby vyvolal řízení o relativní neúčinnosti ve smyslu § 589 ObčZ, protože jednání vlastníka je v přímém rozporu s konkrétním zákonným ustanovením (zde § 1709 odst. 1 ObčZ).