K ÚS byly v souvislosti se změnou pohlaví doposud podány celkem tři relevantní ústavní stížnosti s tím, že dvě z těchto ústavních stížností předložila zmiňovaná stěžovatelka T. H.
Její první ústavní stížnost z roku 2016 byla jako nepřípustná odmítnuta usnesením ÚS z 15. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3376/16. Druhou stěžovatelka podala proti rozsudku NSS z 30. 5. 2019, sp. zn. 2 As 199/2018, kdy tato byla rozdělena na dvě části.
Nález Pl. ÚS 2/20
Ta část ústavní stížnosti, v níž se T. H. se domáhala zrušení § 29 odst. 1 ObčZ, § 21 odst. 1 SpecZdravSl a § 13 odst. 3 EvOb, byla postoupena plénu ÚS. Dle stěžovatelky bylo ve světle uvedených ustanovení příslušných zákonů porušeno její právo na nedotknutelnost osoby a právo na její soukromý život. Dále díky v současnosti účinnému znění výše uvedených právních předpisů byla a je vystavována nelidskému a ponižujícímu zacházení. Mimo to byla také porušena její práva obsažená v LPS a v EÚLP. Porušení svých výše uvedených základních lidských práv spatřovala v tom, že jí současné znění právní úpravy institutu změny pohlaví neumožňuje uvést do souladu její vnitřní pohlaví a pohlaví registrované státem, tedy pohlaví právní. Dle stěžovatelky potřeba úřední změny pohlaví nemusí vždy nutně souviset s potřebou hormonální léčby či ochotou a chutí podstoupit chirurgické zákroky spojené se změnou pohlaví tak, jak je v současnosti vyžaduje český právní řád. Dále mj. poukázala na fakt, že české právo nezná problematiku neutrálního pohlaví a že stát zároveň nemůže nikoho nutit volit si jen mezi ženským a mužským pohlavím. V případě nálezu pléna ÚS z 9. 11. 2021 se jedná o názor kvalifikované menšiny. Ke zrušení navrhovaných ustanovení chyběl plénu jeden hlas ve smyslu § 13 věta druhá ZÚS.
Do řizení ve smyslu § 69 odst. 3 ZÚS vstoupila jako vedlejší účastnice řízení také tehdejší veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. Ovšem den poté, co tohoto práva využila, skončilo její funkční období a funkce veřejného ochránce práv se dne 19. 2. 2020 ujal Stanislav Křeček. Ten se role vedlejšího účastníka řízení dle podmínek stanovených v § 28 odst. 2 ZÚS vzdal. S ohledem na fakt, že vyrozumění zaslané A. Šabatovou bylo velmi obsáhlé, je politováníhodné, že k němu ÚS nemohl přihlédnout. V podobných citlivých otázkách, které se týkají osobního statusu a vnímání člověka jako individuálního jedince ve vztahu k lidským právům, je totiž velmi důležité, jak se k celé věci staví právě i veřejný ochránce práv. I proto lze absenci stanoviska veřejného ochránce práv v nálezu Pl. ÚS 2/20 z 9. 11. 2021 hodnotit jako negativní pro celospolečenský význam.
Ústavní soud při samotném řešení otázky, zda je současná právní úprava v souladu s lidskými právy a svobodami, nevyřkl doposud jednoznačnou odpověď. Uvedl totiž, že není třeba rozebírat zrušení § 29 odst. 1 ObčZ a § 21 odst. 1 SpecZdravSl, jelikož tyto dva prameny nebyly primárním důvodem pro podání ústavní stížnosti. Problematiku občanskoprávní úpravy a právní úpravy změny pohlaví dle SpecZdravSl tak předmětný nález téměř zcela vypustil. V odůvodnění nálezu tak byla rozvedena pouze problematika pohlaví a binary obecně, a na to navazující problematika rodných čísel.
V samotném odůvodnění kvalifikovaná menšina pléna ÚS navázala na NSS, když uvedla, že lidé se na území ČR dělí na ženy a muže a „chápání binární existence lidského druhu nemá původ ve vůli státu ve smyslu vůle veřejné moci, neboť veřejná moc je pouze akceptovala jako společenskou realitu. Ostatně pohlaví samotné není v českém právním řádu ani výslovně definováno. Právní úprava neurčuje výslovně, že v České republice existují jen dvě pohlaví, a to mužské a ženské, poněvadž to plyne již ze samotného slova ‚pohlaví‘, jak je mu běžně v českém jazyce rozuměno“. Stejně tak není třeba definovat pojem „muž“ a pojem „žena“, jelikož tato slova jsou sama o sobě dostatečně srozumitelná. Podobnost lze sledovat například i s pojmem „člověk“, neboť jeho význam každý zná.
Sama existence pohlaví má tedy velký význam pro základní odlišení lidí, a to z pohledu jak ústavního, tak i podústavního práva. Navíc samotné uznání žen a mužů není samo o sobě z ústavněprávního hlediska problematické. V nutných případech je třeba k mužům či ženám přistupovat odlišně. Toto odlišení však nesmí být založeno na diskriminaci, jak již ÚS uvedl ve svém nálezu z 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04. Z tohoto tedy plyne, že případná evidence pohlaví je – s ohledem na současnou podobu český rodných čísel – ústavně konformní a neodporuje ani základním lidským právům vyjádřeným v LPS a Úmluvě.
Z odůvodnění rozebíraného nálezu Pl. ÚS 2/20 ve vztahu k T. H. je také důležité zmínit, že ÚS v tomto případě shledal aplikaci judikatury ESLP v podobě rozsudku ESLP ve věci A. P., Garçon a Nicot v. Francie z 6. 4. 2017, stížnost č. 79885/12, č. 52471/13 a č. 52596/13 jako nevhodnou. Jednalo se totiž o skutkově i právně odlišné případy.
Odlišné stanovisko Kateřiny Šimáčkové k nálezu Pl. ÚS 2/20
Ve smyslu procesní stránky věci ústavní soudkyně Šimáčková kritizovala, že v odůvodnění nálezu nebylo dostatečně zdůrazněno, jak probíhalo hlasování a že nález je projevem kvalifikované menšiny. Sama soudkyně jako původní soudkyně zpravodajka, navrhovala zrušení § 29 odst. 1 věty první ObčZ. Dále uvedla, že nerozumí tomu, proč navrhovatelku kvalifikovaná menšina v odůvodnění označovala jako „navrhovatele“, když⛘v předchozích usneseních byla T. H. označována právě jako „navrhovatelka“. Samotné užívání generického maskulina pak lze označit za nevhodné, jelikož ÚS i obecné soudy ve svých rozhodnutích označení účastníků přechylují.
Neztotožnila se ani s tím, že by jádrem přezkumu měl být pouze § 13 odst. 3 EvOb. Podle jejího názoru měl být jádrem přezkumu právě § 29 odst. 1 ObčZ a na to bezprostředně navazující § 21 odst. 1 SpecZdravSl, byť se o právní úpravě uvedené v SpecZdravSl ve svém odlišném stanovisku zmiňuje pouze sporadicky. K samotnému znění § 29 odst. 1 věty první ObčZ přímo uvedla, že toto znění právní úpravy nemůže v současném evropském prostoru obstát, jelikož „… podstoupení plného rozsahu hormonální terapie a všech chirurgických zákroků nevede ke kompletní změně biologického pohlaví. Například chromozomální pohlaví jednotlivce je totiž v současnosti principálně neměnné“. Navíc plastickým chirurgem vytvořené orgány se sice vzhledu požadovaného pohlaví maximálně přibližují, ale nemají reprodukční funkci. Současný výsledek přeměny a modelace pohlavních orgánů v podobě chirurgického zákroku tedy vytvoří pouhou fikci. Touha po chirurgické změně pohlaví tedy není nutným znakem pohlavní inkongruence, protože na vnímání dané trans osoby vnějším světem nemá vliv samotné provedení chirurgické změny, ale zejména to, co má uvedeno v dokladech. Vyžadování sterilizace osob jako podmínku pro změnu pohlaví vnímá jako důsledek ochrany tradičního pojetí rodičovství, mateřství a otcovství. Navíc narušením reprodukční funkce lze dosáhnout i jinými než chirurgickými způsoby; například i hormonální terapii lze vnímat za šetrnější z hlediska tělesné integrity člověka. Právě proto je vhodné, aby zákonodárce umožnil úřední změnu pohlaví, tedy bez nutnosti sterilizace, jak nyní stanoví § 29 odst. 1 věta první ObčZ a § 21 odst. 1 SpecZdravSl. Takováto právní úprava by pak nebyla v jasném rozporu s čl. 7 LPS. Aktuální znění § 29 odst. 1 ObčZ je tedy zbytečně zatěžující a nedokáže plně reflektovat skutečné potřeby trans osob. Navíc je zcela neúčelné, aby zákrok podstupovali i ti, kteří již neplodní jsou. Diskriminační dále je, že neexistuje právní úprava pro ty trans osoby, které nemohou podstoupit chirurgické zákroky z důvodu jejich zdravotního stavu.
Odlišné stanovisko dalších šesti soudců pléna k nálezu Pl. ÚS ČR 2/20
Odlišné stanovisko zaujali dále také soudci Vojtěch Šimíček, Ludvík David, Jaromír Jirsa, Pavel Šámal, David Uhlíř a Jiří Zemánek. Jelikož toto odlišné stanovisko vycházelo ze stejných principů jako odlišné stanovisko K. Šimáčkové, nebude prováděn jeho další bližší rozbor. Nicméně je vhodné doplnit, že většinové odlišné stanovisko definovalo pohlaví jedince jako statusovou záležitost, která má zásadní význam nejenom pro člověka jako takového, „nýbrž samozřejmě i pro jeho nejbližší okolí a ve svých důsledcích pro celou společnost“.
I zde se soudci přikláněli k méně invazivnímu způsobu znemožnění reprodukční funkce pohlavních orgánů, a to s odvoláním na zdravotní stav dotčených osob. Souhlasně s Kateřinou Šimáčkovou tedy vyvodili, že zákroky, které jsou po transsexuálech vyžadovány, jsou nepřiměřeně zatěžující a porušují základních lidská práva vyjádřená zejména v čl. 7 LPS.
Nález II. ÚS 2460/19
Nález ÚS z 7. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 2460/19 se týkal druhé části ústavní stížnosti T. H. Předmětem této ústavní stížnosti bylo domnělé porušení základních lidských práv stěžovatelky ze strany Ministerstva vnitra, Městského soudu v Praze a NSS, spočívajícím v nezahájení řízení Ministerstvem vnitra o změně rodného čísla a v nezapsání rodného čísla stěžovatelky v neutrálním nebo ženském tvaru, v čemž spatřovala rozpor mezi jejími ústavně zaručenými právy a postupem správního orgánu, resp. uvedených soudů. Dle názoru stěžovatelky měly správní soudy rozhodnout tak, že počínání Ministerstva vnitra je nepřípustné a přikázat, že v tomto jednání, resp. nejednání, nemůže Ministerstvo vnitra pokračovat. Dále argumentovala, že právní úprava, o níž se Ministerstvo vnitra stejně jako Městského soudu v Praze a NSS opírají, nesleduje legitimní cíl a je s ohledem na zájmy trans lidí neproporcionální.
I v tomto případě rozhodl ÚS v neprospěch T. H. Své rozhodnutí opřel mj. o to, že „ústavní pořádek, právní řád i obecně česká společnost vycházejí z binární existence lidského druhu, tedy z dělení lidí na muže a ženy. Uznání existence žen a mužů není samo o sobě z ústavněprávního hlediska problematické a stejně tak nevzbuzuje ústavněprávní pochybnosti bez dalšího to, že je k mužům a ženám přistupováno v určitých, nezbytných případech odlišně či odděleně“. Sám ústavní pořádek tedy předpokládá dělení lidí na muže a ženy a není tedy rozporné s lidskými právy, pokud stát informaci o pohlaví v určité formě zaznamenává. V tomto případě se jedná o podobnu rodného čísla. Ministerstvo vnitra a správní soudy se tedy pouze držely již právním řádem ČR nastolených pravidel. Pokud by ÚS rozhodl ve prospěch T. H., došlo by k narušení základních pravidel, na nichž stojí právní stát, zejména pak narušení zásady legality ve smyslu čl. 2 odst. 2 a odst. 3 LPS.
Pro český právní řád má nález ÚS z 7. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 2460/19 v podstatě jasný závěr. Dle názoru ÚS je v současnosti judikatura ESLP v otázkách změny pohlaví „dosud neustálená, přičemž není snadné na v ní vyslovené právní názory nearbitrárně navázat a projektovat je do jiných, obdobných případů“. Případná změna současného znění právní úpravy v otázkách změny pohlaví by tedy pak byla spíše určitým mezinárodním trendem, nikoli skutečným projevem zájmů české společnosti. Stejně se mj. jiné vyjádřila i vláda ČR a Parlament ČR v nálezu Pl. ÚS z 9. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 2/20. K případné existenci neutrálního pohlaví se ÚS vyslovil tak, že celý český „právní řád je vystavěn na binárním přístupu k pohlaví, což není dáno ani tak volbou učiněnou veřejnou mocí, nýbrž respektováním přístupu celé české společnosti. Zakomponování třetího prvku by tak bylo mimořádně silným zásahem nejen do právního řádu, ale i vůbec do celého fungování společenského života v České republice“. Pokud by existovalo tzv.⛘neutrální pohlaví, tak by musely být přehodnoceny a upraveny mnohé právní normy. Otázkou navíc zůstává, zda by taková celospolečenská změna byla reálně akceptovatelná a zda by naopak nevyvolala další celospolečenské pnutí, které by mělo za důsledek zhoršené postavení dotčených osob, tedy trans osob a transsexuálů. Je tedy více než jasné, že změna právního řádu ČR k tzv. neutrálnímu neboli třetímu pohlaví nebude směřovat.
Případ nezletilé
Případ nezletilé stěžovatelky sice není primárně zaměřen na řešení otázky změny pohlaví, nicméně ÚS se ve svém nálezu z 3. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 3003/20 vyslovil i k otázkám týkajícím se trans osob obecně. Nezletilá byla soudním rozhodnutím umístěna do Psychiatrické nemocnice Bohnice na chlapecké oddělení dětské psychiatrie, jelikož její úřední pohlaví bylo mužské. Umístění do uvedeného zdravotnického zařízení bylo činěno z důvodu zhoršení zdravotního stavu spojeného s Aspergerovým syndromem. Zde byla opakovaně znásilňovaná jiným nezletilým pacientem mužského pohlaví, umístěným na stejném oddělení. Předmětem řízení před ÚS byla náhrada nemajetkové újmy, kterou nezletilá požadovala po obviněném D. K., jemuž bylo v rámci obecného soudnictví znásilnění prokázáno a byl za tento jím spáchaný skutek odsouzen.
US zohlednil též skutečnost, že nezletilá se od útlého dětství vnitřně identifikuje s ženským pohlavím. Právě ve vztahu k transsexualitě nezletilé ÚS ve svém odůvodnění uvedl, že „s ohledem na to, že se stěžovatelka pokládá za osobu ženského pohlaví, a nadto užívá neutrální jméno a příjmení, pokládá Ústavní soud za vhodné označovat stěžovatelku v ženském rodě, ačkoliv její právní pohlaví je mužské“. Druhý senát ÚS tento postup dále odůvodnil tak, že tato praxe převažuje i v rozhodnutích ESLP. Z tohoto lze tedy vyvodit závěr, že ÚS stanovil právo transsexuálům, příp. obecně trans osobám na to, aby byli oslovováni dle jejich vnímání pohlaví, nikoli podle pohlaví matrikového. To je mj. velký pokrok v oblasti práv transsexuálů v ČR. Jedná se totiž o vůbec první zakotvení tohoto práva na oslovení v judikatuře ÚS. Je proto trestuhodné, že plénum ÚS ve svém nálezu z 9. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 2/20 tuto judikaturu nerespektovalo.