Žalobce pracoval na základě po sobě jdoucích krátkodobých smluv o dílo jako OSVČ pro polskou veřejnoprávní televizi, pro niž v rámci dvou týdenních směn měsíčně vytvářel audiovizuální materiály. Po sedmi letech této spolupráce televize žalobci smlouvu neprodloužila, a to krátce poté, co se svým partnerem zveřejnil na YouTube video na podporu práv stejnopohlavních párů. Proti postupu televize se žalobce bránil antidiskriminační žalobou.

V průběhu řízení polský soud položil ESD předběžnou otázku týkající se výkladu tzv. rámcové směrnice,³ která upravuje rovné zacházení v oblasti zaměstnání a povolání. Předkládající soud konkrétně zajímalo, zda výdělečná činnost žalobce spadá do působnosti rámcové směrnice a zda se zákaz diskriminace vztahuje i na odmítnutí uzavřít nebo prodloužit s OSVČ smlouvu z důvodu sexuální orientace. Pakliže ano, předkládající soud se tázal, jestli v těchto situacích může být nerovné zacházení přípustné s ohledem na ochranu smluvní svobody zaručenou polským právem.

Tento případ poskytl ESD příležitost poprvé se vyjádřit k působnosti rámcové směrnice ve vztahu k OSVČ․ Ve svém rozsudku ESD dospěl k závěru, že rámcová směrnice⁴ chrání OSVČ před diskriminací z důvodu sexuální orientace při uzavření, prodloužení i ukončení jejich smluv. Zároveň podle ESD nelze diskriminační jednání v souladu se směrnicí⁵ ospravedlnit smluvní svobodou.

V rozebírané věci stál ESD především před úkolem vyložit čl. 3 rámcové směrnice. Podle tohoto ustanovení se směrnice mimo jiné vztahuje na „podmínky přístupu k zaměstnání, samostatné výdělečné činnosti nebo k povolání, včetně kritérií výběru a podmínek náboru bez ohledu na obor činnosti a na všech úrovních profesní hierarchie včetně získávání praktických zkušeností“⁶ a na „podmínky zaměstnání a pracovní podmínky včetně podmínek propouštění a odměňování“.⁷ Jelikož směrnice výslovně zmiňuje přístup k samostatné výdělečné činnosti, může se zdát zřejmé, že chrání i OSVČ. Zásadní otázkou však bylo, v jakém rozsahu.

ESD se rozhodl interpretovat působnost směrnice široce. Směrnice podle něj nechrání pouze zaměstnance coby⛘slabší stranu pracovněprávních vztahů, ale dopadá také na další profesní činnosti vykonávané za účelem zajištění obživy, nehledě na jejich právní formu. Tyto činnosti ESD současně odlišil od pouhého dodání zboží nebo služeb, na něž směrnice nedopadá.

Pod podmínky přístupu k samostatné výdělečné činnosti dle čl. 3 odst. 1 písm. a) rámcové směrnice ESD zahrnul také uzavření smlouvy o dílo, protože bez ní by OSVČ, včetně žalobce, nemohly skutečně vykonávat svou profesní činnost. Tento závěr považujeme za klíčový, přestože mu ESD v rozsudku věnoval poměrně málo prostoru. Vykládat směrnici tímto způsobem jistě lze, a to i s ohledem na dřívější judikaturu týkající se přístupu k zaměstnání, který ESD rovněž pojímá velmi široce.⁸ Jak nicméně v řízení namítala polská vláda, podmínky přístupu k samostatné výdělečné činnosti by bylo možné chápat i úžeji tak, že zahrnují pouze počáteční podmínky vstupu do profese, nikoli následné navazování jednotlivých smluvních vztahů. K podobnému názoru se v minulosti přiklonil rovněž český veřejný ochránce práv.⁹ Širší působnost antidiskriminačního práva, jak ji dovodil ESD, tak může v některých státech představovat novinku, a je tudíž škoda, že se touto otázkou ESD v rozsudku nezabýval podrobněji.

Nadto se dle ESD na samostatnou výdělečnou činnost vztahuje také čl. 3 odst. 1 písm. c) rámcové směrnice, který hovoří o podmínkách zaměstnání a pracovních podmínkách. Směrnice tedy dopadá na profesní vztahy v plném rozsahu, včetně ukončení či neprodloužení smlouvy. I v tomto ohledu tedy ESD zvolil nejširší možný výklad znění dotčeného ustanovení.

Máme za to, že ESD svoje závěry dostatečně podložil jazykovými a teleologickými argumenty i odkazy na svou předchozí judikaturu.¹⁰ Nicméně je důležité si uvědomit, že ESD interpretoval rámcovou směrnici natolik extenzivně, že se nyní, možná překvapivě, uplatní i v oblastech, v nichž hlavní roli vždy hrála smluvní svoboda. Podobně navíc bude třeba vykládat i ostatní unijní antidiskriminační směrnice, jejichž působnost je vymezena stejnou formulací jako v rámcové směrnici.¹¹

ESD v rozsudku vyjasnil působnost rámcové směrnice ve vztahu k OSVČ, čímž vyřešil jednu ze zásadních otázek evropského antidiskriminačního práva. To s sebou však současně přináší několik nových problémů.

Zaprvé zákaz diskriminace dle rozsudku chráni OSVČ jakožto podnikatele. ESD tedy opustil klidné vody běžných pracovněprávních vztahů, které ovládá zásada ochrany slabší strany, a vstoupil do divokých vln B2B (business-to-business) smluv mezi podnikateli, v nichž má silnou pozici smluvní svoboda. B2B vztahy se přitom významně odlišují od ostatních oblastí chráněných evropským antidiskriminačním právem, u nichž zpravidla existuje zvláštní zájem na přísnější regulaci, typicky kvůli nerovnováze mezi stranami (např. zaměstnání, přístup spotřebitelů ke zboží a službám) nebo specifické povaze dotčené služby (např. vzdělání, zdravotní péče). U podnikatelů by naopak bylo možné očekávat, že se o sebe v prostředí volného trhu dokážou postarat spíše sami.

Zadruhé není zcela jasné, kde přesně leží hranice mezi profesní činností, při níž se uplatní zákaz diskriminace, a pouhým dodáním zboží a služeb jednomu nebo více příjemcům, na nějž už směrnice podle ESD nedopadá. Kritéria pro toto rozlišování ESD vytvořil bez jakékoli opory v textu směrnice. Profesní činnosti konkrétně mají být „skutečné“ a vykonávané „v rámci právního vztahu, který se vyznačuje určitou stabilitou“.¹² V případě žalobce ESD zdůraznil, že šlo o „reálnou a skutečnou profesní činnost vykonávanou osobně a pravidelně ve prospěch téhož příjemce, která mu umožňuje mít zcela nebo zčásti přístup k prostředkům obživy“.¹³

Pomocí těchto kritérií chtěl pravděpodobně ESD ochranu zúžit především na OSVČ, jejichž smluvní vztahy se, stejně jako v případě žalobce, fakticky podobají zaměstnání. Pokud toto skutečně bylo cílem, nepodařilo se jej ESD dosáhnout zcela ideálně. Žádná z uvedených podmínek například nebrání tomu, aby do působnosti směrnice spadly B2C (business-to-consumer) vztahy, jestliže podnikatel pravidelně poskytuje službu konkrétnímu spotřebiteli. I B2C smlouvy totiž mohou spočívat v osobním výkonu skutečné, stabilní a dlouhodobé profesní činnosti (například poskytování úklidových služeb v domácnosti). Za takových okolností by dle odůvodnění rozsudku mohl poskytovatel služby žalovat svého zákazníka, což je v antidiskriminačním právu nezvyklé a většinou tomu bývá právě naopak. Čistě prakticky je poněkud obtížné si představit, jak by se průměrný spotřebitel neznalý antidiskriminačního práva a jeho nástrah bránil před případnou antidiskriminační žalobou. Tyto důsledky pro B2C vztahy ovšem ESD možná vůbec nepředvídal, jelikož ani rozsudek, ani stanovisko generální advokátky¹⁴ se tomuto problému nikterak nevěnují.

V neposlední řadě je otázkou, zda mohou ve vztahu k OSVČ dobře fungovat další ustanovení rámcové směrnice. Kupříkladu dosáhnout rovného odměňování¹⁵ za práci ve vztazích mezi podnikateli bude v praxi velmi komplikované. Rovněž uplatnění sdíleného důkazního břemene¹⁶ by mohlo působit problémy. Vyjednávání o smlouvách mezi podnikateli totiž nemusí vypadat jako transparentní výběrové řízení, a pro žalovaného tedy může být těžké prokázat, že nejednal diskriminačně.

Jelikož český antidiskriminační zákon implementuje evropské směrnice, má rozsudek zásadní význam také pro Českou republiku. V souladu s ním bude třeba interpretovat § 1 odst. 1 písm. b) antidiskriminačního zákona,¹⁷ podle něhož se zákaz diskriminace uplatní ve věcech „přístupu k povolání, podnikání a jiné samostatné výdělečné činnosti, včetně začleňování do profesního života“.⛘

Není nám známo soudní rozhodnutí, v němž by český soud toto ustanovení aplikoval v případě týkajícím se OSVČ. Veřejný ochránce práv, jakožto národní orgán pro rovné zacházení, však v minulosti dospěl k závěru,¹⁸ že podmínkami přístupu k samostatné výdělečné činnosti jsou podmínky související s prvotním vstupem podnikatele na trh nebo podmínky pro získání povolení k podnikání. Naopak antidiskriminační zákon se podle veřejného ochránce práv neměl použít na samotný přístup k podnikatelské příležitosti v podobě uzavření smlouvy mezi dvěma podnikateli. Tento právní názor byl tedy nynějším rozsudkem ESD překonán.

Z výše uvedených komentářů nutně nevyplývá, že by ESD v rozebíraném případě rozhodl věcně špatně. Dotčený rozsudek lze ve skutečnosti vnímat jako krok správným směrem, protože může antidiskriminačnímu právu pomoci reagovat na probíhající transformaci ekonomiky a s ní související změny ve společnosti a pracovních vztazích. Díky širokému pojetí působnosti rámcové směrnice se proti diskriminaci zejména budou moci bránit všichni ti, kteří vykonávají práci jako OSVČ na základě rozličných prekérních smluv a od zaměstnanců se často liší toliko právní povahou jejich smluvního vztahu.

Přesto považujeme za potřebné vyzdvihnout, že rozsudek nenápadně přinesl významnou změnu do unijního, a přeneseně také do českého, antidiskriminačního práva. OSVČ se nyní mohou bránit antidiskriminační žalobou v situacích, které se dříve zdály být mimo působnost antidiskriminačního zákona. Jak bude tato ochrana fungovat v praxi, zatím zůstává s otazníkem.

Lenka Křičková, Iva Palkovská, Brno¹⁹