3/1918 Sb. znění účinné od 4. 11. 1918 do 31. 12. 1952

Tento zákon zřizuje nejvyšší správní soud a pro jeho příslušnost, složení a řízení před ním přebírá dosavadní zákon č. 36/1876 ř. z., který zároveň novelizuje.

Podle § 18 odst. 2 zákona č. 65/1952 Sb. se ruší všechny předpisy o správním soudu. Dle judikatury (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 1994, sp. zn. 6 A 901/93) však touto generální degorační klauzulí nebyla zrušena ustanovení obsahující procesní úpravu řešení kompetenčních sporů. Zákon jako celek byl posléze výslovně zrušen zákonem č. 131/2002 Sb.

Zákon

ze dne 2. listopadu 1918,

o nejvyšším správním soudě

a o řešení kompetenčních konfliktů.

Národní výbor československý nařizuje:

§ 1

Pro veškerou oblast státu československého zřizuje se nejvyšší správní soud se sídlem v Praze. Soud tento skládá se z prvního presidenta (II. tř. hodn.), z druhého presidenta (III. tř. hodn.), ze 4 senátních presidentů (IV. tř. hodn.) a 20 radů nejvyššího správního soudu, z nichž jest 7 ve tř. IV., ostatní ve tř. V. a z potřebného počtu tajemníků, sil kancelářských, pomocných a sluhovských.

§ 2

Pro příslušnost a složení nejvyššího správního soudu i pro řízení před ním platí předpisy § 2․ a násl. zákona ze dne 22. října 1875, č. 36 ř. z. z r. 1876, jeho novely ze dne 21. září 1905, č. 149 ř. z., i jeho jednací řád (ministerské nař. ze dne 22. srpna 1907, č. 209 ř. z. s následujícími doplňky a úchylkami:

1.	předpis § 2. zák. ze dne 22. října 1875, č. 36 ř. z. z r. 1876, doplňuje se tímto ustanovením: Rozhodnutí nebo opatření nepřestává býti výrokem správního úřadu proto, že při rozhodování buď ve stolici poslední nebo v některé stolici nižší súčastnil se jako člen rozhodujícího neb nařizujícího úřadu řádný soudce;
2.	z § 3. tohoto zákona ponechávají se v platnosti toliko předpisy lit. a) a lit. f);
3.	ustanovení § 48. tohoto zákona se zrušuje;
4.	nejvyšší správní soud rozhoduje o stížnostech přikázaných dosud dle článku 3., lit. b), základního zákona státního ze dne 21. prosince 1867, č. 143 ř. z., soudu říšskému;
5.	nejvyšší správní soud jest povolán rozhodovati o kompetenčních konfliktech mezi různými správními úřady, jež byly dosud dle článku 2., lit. b) a c) základního zákona státního ze dne 21. prosince 1867, č. 143 ř. z., přikázány soudu říšskému;
6.	nejvyšší správní soud rozhoduje o nárocích proti státu nebo jednotlivým zemím tohoto státu tenkráte, rozhodly-li již o nárocích těchto v mezích své příslušnosti v instančním pořadí úřady správní, a jde-li toliko o přezkoumání tohoto rozhodnutí.

§ 3

Rozhodovati o kompetenčních konfliktech mezi soudy řádnými s jedné a správními úřady se strany druhé (článek 2., lit. a) základního zákona státního ze dne 21. prosince 1867, č. 143 ř. z.) nebo o konfliktech kompetenčních mezi nejvyšším správním soudem se strany jedné a řádným soudem se strany druhé ( § 2. zákona ze dne 22. října 1875, č. 37 ř. z. z r. 1876) jest povolán zvláštní senát, jenž skládá se ze tří členů nejvyššího soudu a ze 3 členů nejvyššího správního soudu. Předsedu tohoto senátu jmenuje vždy na dobu tří let vláda.

§ 4

[Druhy kompetenčních konfliktů]

Kompetenční konflikt záporný tu jest, když otázka příslušnosti v předepsaném instančním postupu poslední přípustnou stolicí byla popřena.

Kompetenční konflikt kladný jest tu, jakmile k téže záležitosti dva různé správní úřady ( § 2., č. 5) nebo řádný soud s jedné a úřad správní nebo nejvyšší správní soud s druhé strany ( § 3.) příslušnost si osobují.

§ 5

Návrh na řešení kompetenčního konfliktu vznésti může buď strana súčastněná na záležitosti, pro niž příslušnost jest sporna, buď úřad nebo soud, o jehož příslušnost se jedná. Návrh tento podati jest v případě 2., č. 5, u nejvyššího správního soudu, v případě § 3. u předsedy rozhodovacího senátu v tolika vyhotoveních, aby jedno mohlo zůstati u rozhodujícího senátu a po jednom mohli obdržeti ostatní na kompetenčním konfliktu súčastnění. K účastníkům jest čítati netoliko soud či úřad o příslušnost se proucí, nýbrž i strany v oné věci, k níž příslušnost se stala spornou.

§ 6

Návrh tento dodává se ostatním účastníkům k projevu, načež rozhoduje se o něm v sezení neveřejném. Rozhodnutí toto, jež, nezamítá-li se návrh jako nepřípustný nebo pro nepříslušnost dovolaného rozhodujícího senátu, jest vydati ve formě rozsudku, vyslovuje, který úřad či soud jest pro dotčenou záležitost příslušným.