Dne 24. května 1994 byl Ústavnímu soudu České republiky doručen návrh skupiny 45 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na zrušení citovaných ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. Napadený zákon byl Parlamentem České republiky schválen a nabyl účinnosti dnem 1. června 1994 s výjimkou čl. I bodu 90, který nabyl účinnosti dnem 1. září 1994 a čl. VII bodu 7, který nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1995.

Zákon byl publikován ve Sbírce zákonů v částce 23, která byla rozeslána dne 29. dubna 1994, takže tento zákon nabyl platnosti. Tím byla splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu § 66 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Dne 3. listopadu 1994 obdržel Ústavní soud České republiky doplnění navrhovatelů, které obsahovalo opravu některých chybně uvedených číselných údajů a zároveň upřesnění textu návrhu, z něhož pro úplnost lze uvést následující:

Federální shromáždění svým usnesením č․ 110 ze dne 15. prosince 1992 sice nesouhlasilo s ratifikací Úmluvy č. 171 o noční práci z roku 1990, vyslovilo však souhlas s ratifikací Protokolu z roku 1990 k Úmluvě (revidované) o noční práci ženy (1948). Podle Bulletinu Official du Bit (1993) byla listina o ratifikaci uvedeného Protokolu zaregistrována dne 15. března 1993 s tím, že Protokol vstoupil v platnost 15. března 1994. Navrhovatelé dále uvádějí, že s ohledem na skutečnost, že ratifikovaný Protokol nebyl dosud vyhlášen ve Sbírce zákonů České republiky, nelze na něj vztáhnout ustanovení čl.10 Ústavy České republiky.

Jak z doplnění dále vyplývá, poukazují navrhovatelé na rozpor napadených ustanovení zákoníku práce s ratifikovaným a dosud nevyhlášeným Protokolem z roku 1990 k Úmluvě o noční práci (ženy) – revidované – z roku 1948.

Ústavní soud České republiky zaslal podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky a vyžádal si rovněž těsnopiseckou zprávu o schůzi Poslanecké sněmovny, na níž byl projednáván vládní návrh zákona, kterým se měnil a doplňoval zákoník práce a některé další zákony, včetně společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny a důvodové zprávy k tomuto návrhu.

Za Parlament České republiky se k návrhu vyjádřil místopředseda Poslanecké sněmovny Ing. Pavel Tollner, který zdůraznil, že přímý zákaz noční práce žen vyplývá pouze z čl. 3 Úmluvy č. 89, který se však týká jen práce žen v průmyslových podnicích, úzce vymezených v čl. 1 této úmluvy. Ve srovnání s ostatními mezinárodními pakty a Úmluvou č. 171 z roku 1990 je Úmluva č. 89 zastaralá a ve své podstatě zakládá diskriminaci žen. Tato diskriminace se projevuje v možnosti uzavírání pracovních smluv mužů a žen, zaměstnaných mimo průmyslové podniky uvedené v Úmluvě č. 89.

Úmluvou č. 171 z roku 1990, která se rovněž týká noční práce žen, je zpravidla dáno ženě na výběr, kdy a za jakých okolností se rozhodne využít ochrany, která je jí zákazem noční práce poskytována a garantována ve formě jejího souhlasu.

Práva žen na zvláštní ochranu stanovená v čl. 29 a 32 Listiny základních práv a svobod je třeba porovnávat s právem každého člověka na svobodnou volbu povolání (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 1 odst. 3 zákona o zaměstnanosti) a se zaručeným právem žen na stejné podmínky v zaměstnání, jaké mají muži [čl. 2, čl. 6 odst. 1, čl. 7 písm. a) a e) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, uveřejněného pod č. 120/1976 Sb.].

Zákon č. 74/1994 Sb. nadále zaručuje ženě dostatečnou ochranu před zařazením na noční práci proti její vůli. Česká republika není vázána žádnou mezinárodní úmluvou, Ústavou ani Listinou základních práv a svobod k absolutnímu zákazu vyslat těhotné ženy a ženy pečující o malé děti na pracovní cesty. Proto stejně jako u noční práce i v tomto případě by setrvání na absolutním zákazu vysílat tyto ženy na pracovní cesty i v případě jejich souhlasu znamenalo jejich diskriminaci z hlediska pracovních příležitostí a podmínek pro výkon zaměstnání.

Zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců Parlamentu, řádně podepsán a vyhlášen ve Sbírce zákonů.

Zákonodárný sbor jednal s přesvědčením, že přijatý zákon je zcela v souladu s Ústavou, Listinou základních práv a svobod, právním řádem a mezinárodními smlouvami, kterými je naše republika vázána. Potud citace Poslanecké sněmovny České republiky.

Z hlediska odborného posouzení dané problematiky si Ústavní soud České republiky vyžádal rovněž stanoviska:

ad 1. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky k věci sdělilo, že vypuštěním § 151 a 152 v dříve platné úpravě zákoníku práce dochází k omezení zákazů vztahujících se k noční práci žen. Novelou zákoníku práce (zákonem č. 74/1994 Sb.) dochází naopak k rozšíření práv žen, možnost výběru se ponechává na jejich zvážení. Podobně je tomu rovněž u ustanovení § 153 a § 154 odst. 1 zákoníku práce. Obecně lze tedy říci, že nová právní úprava jde nad rámec mezinárodních závazků v oblasti lidských práv, přičemž s mezinárodními úmluvami nekoliduje.

ad 2. Ministerstvo zdravotnictví České republiky se odvolalo na závěry hlavního hygienika České republiky s tím, že podle jeho názoru zákaz noční práce žen a současná právní úprava pracovních podmínek žen, daná ustanoveními § 149 až 156 zákoníku práce v platném znění, není v rozporu se zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění změn a doplňků. Problém ochrany zdraví pracujících žen, včetně žen těhotných a jejich nenarozených dětí, je nutno chápat zejména v souvislosti s určením druhů prací, které ženy mohou vykonávat, a charakterem pracoviště. Ochrana zdraví pracujících žen bude podle názoru Ministerstva zdravotnictví České republiky odpovídajícím způsobem zajištěna příslušnou vyhláškou, která stanoví práce a pracoviště vhodné pro všechny ženy, těhotné ženy a matky do konce devátého měsíce po porodu.

ad 3. K dané problematice se rovněž vyjádřilo Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, které uvedlo, že pokud se týká noční práce žen, je Česká republika z hlediska ratifikovaných mezinárodních úmluv Mezinárodní organizace práce dosud vázána Úmluvou č. 89 o noční práci žen z roku 1948 – revidovanou a Protokolem z roku 1990 k této úmluvě.

Zmiňovaná Úmluva č. 171 z roku 1990 o noční práci nebyla vládou České a Slovenské Federativní Republiky ani České republiky a ani parlamenty obou republik schválena. Vláda České republiky uložila tomuto ministerstvu připravit další legislativní práce tak, aby bylo dosaženo souladu právního řádu České republiky (dříve České a Slovenské Federativní Republiky) s ustanoveními Úmluvy č. 171 z roku 1990. Podle názoru ministerstva se jedná o žádoucí proces harmonizace právních aktů Evropského společenství s vnitrostátními právními akty České republiky. Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky zastává názor, že jak z hlediska vnitřního členění Mezinárodní organizace práce, tak i z hlediska mezinárodního práva není Úmluva č. 89 úmluvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl.10 Ústavy České republiky.

Podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.10 Ústavy České republiky. Ve smyslu čl.10 Ústavy České republiky se rozumí takovými smlouvami pouze ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Těmi je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem. Při rozporu mezi smlouvou a zákonem platí smlouva.

K základním mezinárodním dokumentům, které se zabývají základními právy v oblasti pracovního práva a sociálního zabezpečení, patří jen:

Všeobecná deklarace lidských práv,

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech,

Úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace,

Úmluva o odstranění všech forem diskriminace žen.

K evropským dokumentům v téže oblasti patří:

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod,

Evropská sociální charta.

Podle interní klasifikace úmluv samotné Mezinárodní organizace práce lze řadit mezi úmluvy o základních lidských právech a svobodách pouze:

Úmluva č. 89 z roku 1948 – revidovaná, o noční práci, není tedy, jak je ze shora uvedeného zřejmé, mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy České republiky, ale je, a to i samotnou Mezinárodní organizací práce, řazena mezi úmluvy o pracovních podmínkách zaměstnávání žen.

Pokud se týká dalších v návrhu uvedených mezinárodních úmluv, lze mezi dokumenty, které splňují podmínky již citovaného ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky, řadit pouze Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen (vyhlášenou pod č. 62/1987 Sb.). V návrhu uvedený čl. 23 této úmluvy praví: „Nic z této úmluvy nebude na újmu ustanovení, jež mohou ještě lépe vést k dosažení rovnoprávnosti mezi muži a ženami, jež mohou být obsažena:

Odkaz na uvedený článek však odporuje smyslu a účelu zdůvodnění návrhu, neboť je nepochybné, že právě zrušení dříve platného zákazu noční práce žen je naplněním shora citovaného ustanovení Úmluvy. V případech ostatních úmluv splňujících podmínku danou čl.10 Ústavy České republiky dospěl Ústavní soud k názoru, že s projednávanou problematikou nesouvisí.

Návrh skupiny poslanců Parlamentu České republiky byl podán ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky a § 70 zákona č. 182/1993 Sb., neboť, jak navrhovatelé uvádějí, napadená ustanovení zákona č. 74/1994 Sb. jsou v přímém rozporu s mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána na základě ustanovení čl. 5 odst. 2 zákona České národní rady č. 4/1993 Sb., a mají přednost před zákonem.

Svůj návrh dále odůvodňují tvrzením, že Česká republika jako právoplatný člen Mezinárodní organizace práce je povinna dodržovat její Ústavu a jí přijaté a naší republikou ratifikované úmluvy.

Je nutno uvést, že v návrhu citovaná Úmluva č. 89 o noční práci žen (z roku 1948) – revidovaná, vstoupila pro Československou republiku v platnost dnem 12. června 1951 (vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 17/1991 Sb.).

Je pravdou, že podle usnesení vlády České a Slovenské Federativní Republiky č. 453 ze dne 6. listopadu 1991 tehdejší vláda České republiky vznesla požadavek ratifikace Úmluvy č. 171 Mezinárodní organizace práce o noční práci, která nově upravuje některé pojmy týkající se zejména noční práce žen. Vzhledem k tomu, že tehdy nebyly vy tvořeny legislativní předpoklady ratifikace Úmluvy (tj. novela příslušných ustanovení zákoníku práce), vláda České a Slovenské Federativní Republiky od návrhu ratifikace upustila. Návrh na ratifikaci Úmluvy č. 171 byl připravován současně s textem vládního návrhu na novelizaci zákoníku práce.

Důvodem ke zrušení zákazu noční práce žen byla podle důvodové zprávy k návrhu zákona potřeba harmonizace práva České republiky s příslušnými právními akty Evropského společenství, zejména pak s uzavřenou Evropskou dohodou o přidružení České republiky k Evropskému společenství (čl. 69 a 70 Evropské dohody).

Podle programového prohlášení vlády České republiky patřilo mezi její hlavní úkoly též předložení návrhu novely zákoníku práce. Novela zpracovaná k zákoníku práce reaguje na zásadní změny právních vztahů v oblasti ekonomického systému České republiky a bylo proto nutné, aby existujícím trendům hospodářského vývoje nebránily současné pracovněprávní vztahy, ale aby je podpořily a usnadnily jejich realizaci.

Proto vláda navrhla zejména úpravu výkonů noční práce. Ve stávající úpravě se tak dosáhlo zrušení rozdílu mezi mužem a ženou při noční práci a odstranila se tak centralizovaná agenda povolování výjimek ze zákazu noční práce žen. Tento zákaz, ačkoliv dosud prezentovaný jako projev péče o ženy, byl v praxi pociťován jako diskriminace žen.

Rovněž čl. 10 Mezinárodního paktu o hospodářských, kulturních a sociálních právech (uveřejněný pod č. 120/1976 Sb.) stanoví pouze právo na zvláštní, zejména sociální ochranu v těhotenství a mateřství. Z Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen (čl.11 odst. 1) vyplývají obecně deklarovaná práva, jako je ochrana zdraví, předporodní a poporodní péče o ženy, která jsou ženám zaručena jak Ústavou, tak i dalšími zákonnými a podzákonnými pracovněprávními a zdravotními předpisy. V podstatě stejnou zásadu vyslovuje i Úmluva o právech dítěte [čl. 24 odst. 2 písm. d) a čl. 41].

Neodpovídá skutečnosti, že obecně formulovaná práva a ochrana ženy a rodiny v čl. 32 Listiny základních práv a svobod jsou provedeny pouze ustanovením § 154 zákoníku práce.

V návrhu citovaná ustanovení čl. 26 až 32 Listiny základních práv a svobod se k dané problematice přímo vztahuje pouze čl. 29 odst. 1, kde se hovoří o právu žen, mladistvých a osob zdravotně postižených na zvýšenou ochranu zdraví při práci a zvláštní pracovní podmínky. Tento článek však zavazuje Českou republiku pouze ke zvýšené ochraně uvedených subjektů v pracovních podmínkách. Další ustanovení, která přímo navazují na projednávanou problematiku, je čl. 32 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který hovoří o zvláštní péči a ochraně v pracovních vztazích žen v těhotenství a odpovídajících pracovních podmínkách. Ostatní uvedené články se k projednávané problematice nevztahují.

Mezinárodně uznávaná zásada, že ratifikací mezinárodní úmluvy nejsou dotčena výhodnější práva, ochrana a podmínky poskytované a zaručené vnitrostátními předpisy, je obsažena i v čl.19 odst. 8 Ústavy Mezinárodní org anizace práce. Ústavní soud nesdílí názor, že ustanovení bodu 99 novely zákoníku práce je v rozporu se základními právy nabytými na základě Listiny základních práv a svobod a s lidskými právy nabytými na základě mezinárodního práva.

Pokud se týká základních zásad, vypuštěných v novelizovaném znění zákoníku práce, představovaly tyto zásady pouze obecná výkladová pravidla, která byla podpůrně používána při aplikaci konkrétních ustanovení zákoníku práce, ale neměla normativní charakter.

Zrušením čl. III až X základních zásad zákoníku práce zákonem č. 74/1994 Sb. nedochází ke zrušení příslušných právních institutů, neboť jsou nadále upraveny v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod těmito ustanoveními:

Čl. III – Právo na svobodnou volbu povolání a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací jsou upraveny v zákonech o zaměstnanosti, zákaz nucené práce a zákaz zneužívání práv v § 7 zákoníku práce.

Čl. IV – Právo na mzdu nebo plat upravuje zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, popř. u části zaměstnanců dosud § 111 až 123 zákoníku práce. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci je upravena v § 132 a násl. zákoníku práce, odpočinek na zotavení po práci zaručují ustanovení § 100 a násl. Péče o zaměstnance, včetně otázek kvalifikace, je upravena v § 139 a násl. zákoníku práce.

Čl. V a X – Postavení odborových orgánů jako zástupců zaměstnanců je zakotveno v § 18 zákoníku práce, právo na kolektivní vyjednávání upravuje zákon č. 2/1991 Sb.

Čl. VI – Základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců jsou stanoveny v § 73 až 75 zákoníku práce.

Čl. VII – Pokud jde o pracovní podmínky žen a matek, zákoník práce obecně nerozlišuje při úpravě pracovněprávních vztahů mezi mužem a ženou, přihlíží však k fyziologickým předpokladům a mateřské úloze žen, zejména úpravou mateřské dovolené, možnosti úpravy pracovní doby, ochranou před výpovědí a úpravou zákazu prací pro ženy, těhotné ženy a matky do konce devátého měsíce po porodu (§ 149 a násl.).

Čl. VIII – Úpravu zvláštních podmínek mladistvých obsahují zejména ustanovení § 163 až 168 zákoníku práce.

Čl. IX – Ochrana zdraví zaměstnanců je upravena v § 135, odpovědnost za škodu v § 170 a násl. zákoníku práce. Zabezpečení zaměstnanců při pracovní neschopnosti a ve stáří je upraveno jednak v § 146 a násl. zákoníku práce, jednak zvláštními zákony upravujícími nemocenské a důchodové pojištění (zabezpečení). Ochrana pracovněprávních vztahů při nemoci, úrazu, v těhotenství nebo mateřství je zajištěna ochranou před výpovědí (§ 48 zákoníku práce). Problematika preventivní a léčebné péče je upravena zvláštními zákony (např. zákon č. 20/1966 Sb.) – např. § 99 a § 168 zákoníku práce.

Jako nenormativní a nadbytečné byly zrušeny základní zásady i v občanském zákoníku.

K uvedené problematice se vztahuje i rozsudek soudního dvora Evropského společenství v Lucemburku z 25. července 1991, který se týká řešení problematiky rovnoprávnosti v přístupu k mužům a ženám v případě zákazu noční práce.

Ve věci C 345/89 řešil tento soudní dvůr prejudiciální otázku interpretace čl. 5 Směrnice Rady z 9. února 1976 č. 76/207/CEF vztahující se mimo jiné k rovnoprávnosti přístupu k mužům a ženám i pokud se týká jejich pracovních podmínek. Podle čl. 5 citované Směrnice mají být mužům i ženám zajištěny stejné podmínky bez diskriminace založené na pohlaví. Za tímto účelem činí členské státy potřebná opatření k tomu, aby byla odstraněna (zrušena) ustanovení odporující této zásadě v případě, že péče o ochranu, která je inspirovala, již není odůvodněna [§ 2 odst. c) Směrnice)].

Podle čl. 9 § 1 citované Směrnice se členské státy zavázaly, že přizpůsobí své právní předpisy ustanovením Směrnice ve lhůtě 30 měsíců od její úřední notifikace, a pokud jde o čl. 5 § 2 odst. c) ve lhůtě 4 let. Tato lhůta vypršela 14. února 1980. Podle rozsudku uvedeného soudního dvora čl. 5 Směrnice ukládá členským státům povinnost uplatnit v pracovních podmínkách mužů i žen stejné podmínky bez diskriminace z důvodů pohlaví a revidovat ty zákony a předpisy, které odporují této zásadě. Ustanovení uvedeného článku je natolik přesné a bezpodmínečné, že se na ně mohou odvolávat soukromé osoby u národních soudních dvorů.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti plénum Ústavního soudu České republiky zamítlo návrh skupiny poslanců Parlamentu České republiky v celém rozsahu, neboť napadená ustanovení nejsou v rozporu s mezinárodními smlouvami podle čl.10 Ústavy České republiky a Listinou základních práv a svobod.