Dne 18. července 1995 podal JUDr. K. F., předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 189/95. Ve stížnosti se domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 1995 č. j. 6 A 81/94-14, ve spojení s rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 23. března 1994 č. j. 53308309029903, a tvrdil, že došlo k jeho diskriminaci, porušení principu rovnosti občanů před zákonem, a tím k porušení práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

Rozhodnutím Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 23. března 1994 č. j. 53308309029903 byl stěžovateli v souvislosti s jeho propuštěním ze služebního poměru vojáka z povolání podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů, stanoven podle § 33 téhož zákona výsluhový příspěvek ve výši 4500 Kč měsíčně. Současně bylo vysloveno, že se podle čl. II zákona č. 304/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon České národní rady č. 391/1991 Sb., o platových poměrech soudců, státních notářů, justičních a notářských čekatelů, ve znění zákona České národní rady č. 7/1993 Sb., výplata výsluhového příspěvku pozastavuje po dobu výkonu funkce soudce obecného soudu.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání. Ministerstvo obrany České republiky (dále jen „Ministerstvo“), odbor sociálního zabezpečení, jako odvolací orgán dne 28. dubna 1994 pod č. j. 34/21-827-45/2 rozhodlo, že se podanému odvolání nevyhovuje, a napadené rozhodnutí v plném rozsahu potvrdilo. V odůvodnění se Ministerstvo odvolávalo na čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb., podle něhož, pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku podle zákona č․ 76/1959 Sb.

Následně stěžovatel podal žalobu Vrchnímu soudu v Praze, v níž žádal zrušení rozhodnutí Ministerstva, odboru sociálního zabezpečení, č. j. 34/21-827-45/2. V žalobě uvedl, že správní orgány při svém rozhodování nesprávně aplikovaly zákon č. 304/1993 Sb. Zákon nabyl účinnosti až dnem 1. ledna 1994 a nemůže působit retroaktivně. Protože stěžovatel byl propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání dnem 31. prosince 1993, tedy před účinností zákona č. 304/1993 Sb., nelze ustanovení tohoto zákona na jeho případ použít, a proto mu má být výsluhový příspěvek vyplácen. Ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. je porušením principu rovnosti občanů před zákonem, a je tudíž v rozporu s Listinou.

O této žalobě Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem č. j. 6 A 81/94-14 dne 26. května 1995 tak, že se žaloba zamítá a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vrchní soud v Praze svůj rozsudek odůvodnil tím, že k zániku vojenských soudů došlo vzhledem k čl. 110 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) dnem 31. prosince 1993 (tedy ve 24.00 hod.). Zákon č. 304/1993 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1994 (v 00.00 hod.), tedy ve stejný okamžik. Jeho ustanovení proto dopadají na stěžovatele v plné míře. Kdyby tomu bylo tak, jak uvádí stěžovatel v žalobě, bylo by nutné dojít k závěru, že ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. postrádá vůbec smysl a je zcela obsoletní (od počátku dne 1. ledna 1994 již nemohlo jít o souhlas soudce vojenského soudu, protože nic takového neexistovalo).

Vrchní soud v Praze se zabýval i otázkou, zda ustanovení čl. II bodu 2 zákona č. 304/1993 Sb. není v rozporu s principem rovnosti před zákonem. Argumentoval nálezem Ústavního soudu ČSFR, publikovaným pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, s tím, že úprava čl. II zákona č. 304/1993 Sb. má své opodstatnění, vychází z veřejného zájmu, ze specifik služby v armádě apod. Státu je nutno přiznat i oprávnění, aby z poskytování některých výhod vyloučil určitou kategorii osob. Čl. II bod 2 zákona č. 304/1993 Sb. je právě takovým vynětím z výhod a podle názoru Vrchního soudu v Praze nelze toto ustanovení chápat jako neodůvodněnou nerovnost mezi bývalými vojenskými soudci a ostatními bývalými vojáky z povolání.

Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž mimo jiné namítal, že je obecně známo, že výplata výsluhového příspěvku je upírána jen bývalým soudcům někdejších vojenských obvodových a vyšších vojenských soudů, kteří setrvali ve služebním poměru vojáka z povolání až do dne 31. prosince 1993, tj. do samého zániku vojenských soudů podle Ústavy, a to zejména z toho důvodu, že na ně bylo naléháno, aby do tohoto data setrvali ve funkci a nezpůsobili kolaps vojenské justice. Výsluhový příspěvek je naproti tomu vyplácen bývalým soudcům vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze, bývalým vojenským prokurátorům, kteří byli jmenováni soudci obecných soudů, pobírají jej bývalí soudci vojenských soudů, kteří vojenskou justici opustili před 31. prosincem 1993 a poté byli jmenováni soudci obecných soudů.

Nerovnost občanů před zákonem je dána podle stěžovatele i tím, že výsluhový příspěvek je podle uvedených předpisů vyplácen bývalým vojákům z povolání, kteří opustili vojenskou činnou službu, a to bez rozdílu, tedy nejen těm, jejichž vojenská specializace se jeví natolik úzkou, že jim neumožňuje v podmínkách přechodu do občanského života adekvátní uplatnění, ale i bývalým vojenským lékařům, zvěrolékařům, technikům apod., u nichž uvažovaný sociální aspekt evidentně chybí.

Podle § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal Ústavní soud návrh Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky. Ve svém vyjádření předseda Poslanecké sněmovny PhDr. Milan Uhde potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., že zákon č. 304/1993 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců dne 7. prosince 1993, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny se odkazuje na důvodovou zprávu k čl. II zákona č. 304/1993 Sb., která vychází z teze, podle níž je uvedenou právní úpravou garantován soudcům vojenských soudů zákonný nárok na výkon funkce soudců obecných soudů, v důsledku čehož pak není dán důvod k tomu, aby jim po dobu výkonu funkce soudce náležel též nárok na výplatu výsluhového příspěvku. Závěrem předseda Poslanecké sněmovny vyslovuje stanovisko, podle něhož: „Po posouzení celé věci zejména z hledisek uvedených v důvodové zprávě k citovanému zákonu na straně jedné a z hledisek obsažených v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7. března 1996 na straně druhé se však mohou výše uvedená ustanovení citovaného zákona jevit jako diskriminační vůči některým bývalým soudcům vojenských soudů.“

Podle § 42 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. si dále Ústavní soud vyžádal jako listinné důkazy od Poslanecké sněmovny sněmovní tisky č. 598 a č. 636.

a

Zákon č. 304/1993 Sb. byl publikován v částce 77 Sbírky zákonů a byl rozeslán dne 23. prosince 1993. Jeho účinnost byla stanovena na den 1. ledna 1994. Zákon č. 304/1993 Sb. obsahuje tři články:

Tento zákon s účinností od 1. ledna 1994 upravil zánik služebních poměrů bývalých soudců vojenských soudů a výplatu některých dávek spojených se skončením služebního poměru těchto soudců.

Podle čl. II bodu 1 tohoto zákona, pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu a jeho služební poměr vojáka z povolání nezanikl propuštěním podle zvláštního předpisu (§ 26 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů), zanikne jeho služební poměr vojáka dnem účinnosti tohoto zákona. Podle čl. II bodu 2, pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, nepřísluší mu po dobu výkonu funkce soudce nárok na výplatu výsluhového příspěvku podle zvláštního předpisu (§ 33 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 226/1992 Sb.). Podle ustanovení čl. II bodu 4, pokud soudce vojenského soudu udělí souhlas s přidělením k určitému soudu, zaniká jeho nárok na odchodné podle zvláštního předpisu (§ 33a zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 226/1992 Sb.).

Dne 26. října 1995 nabyl účinnosti zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců. Tento zákon ve své části páté, přechodná a závěrečná ustanovení, v § 44 bodu 2 zrušil zákon ČNR č. 391/1991 Sb., ve znění zákona ČNR č. 7/1993 Sb. a zákona č. 304/1993 Sb.

Zákonem č. 236/1995 Sb. nebyl zrušen zákon č. 304/1993 Sb. celý, ale pouze ta jeho část, která se týkala zrušeného zákona ČNR č. 391/1991 Sb. Ostatní části zákona č. 304/1993 Sb. (jež mají samostatnou normativní existenci, tj. čl. II a III) zůstávají nadále v platnosti.

Po nabytí účinnosti zákona č. 236/1995 Sb. započal Vojenský úřad sociálního zabezpečení bývalým soudcům vojenských soudů výsluhový příspěvek vyplácet. Situace je tedy rozporná. Po určitou dobu Vojenský úřad sociálního zabezpečení výsluhový příspěvek nevyplácel. Pak, aniž byl zrušen zákon, na jehož základě byla výplata výsluhového příspěvku pozastavena (a aniž by bylo ve věci vydáno nějaké zásadní obecné rozhodnutí), byla výplata obnovena. Tuto skutečnost lze vysvětlit pouze nesprávnou interpretací derogačního vztahu zákona č. 236/1995 Sb. ve vztahu k zákonu č. 304/1993 Sb.

b

Při posuzování ústavnosti ustanovení čl. II zákona č. 304/1993 Sb. je nutno se především zabývat otázkou, zdali má diskriminační charakter ve vztahu k jiným kategoriím vojáků z povolání, kteří byli ve stejné či podobné sociální situaci jako soudci vojenských soudů (z hlediska interpretace výrazu „vojenské soudy“ ve smyslu § 21 až 24 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění platném ke dni 31. prosince 1993).

V souvislosti s ukončením služebního poměru se podle ustanovení § 33 až 33b zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vojákům z povolání vyplácejí některé dávky, výsluhový příspěvek a odchodné, skončí-li služební poměr smrtí vojáka, vyplácí se pozůstalým úmrtné.

Tyto peněžité dávky mají sociální a motivační charakter, garantují se jimi sociální jistoty vojáků z povolání vzhledem k psychické a fyzické náročnosti vojenské služby, potenciálnímu ohrožení života při přípravě na bojovou činnost, vykonávání služby v místě podle potřeby ozbrojených sil. V neposlední řadě tyto dávky také kompenzují omezení některých hospodářských a v současné době i politických práv. V důsledku charakteru služby je většina vojáků z povolání po určité době služby fyzicky a psychicky opotřebována a část z nich končí služební poměr, ať již rozhodnutím ze strany služebních orgánů, nebo na vlastní žádost, ještě před vznikem nároku na starobní důchod. Přechod těchto vojáků z povolání do občanského života je velmi problematický především z hlediska jejich začlenění do občanského a zejména pracovního života (řada vojenských profesí není v občanském životě uplatnitelná). Výsluhový příspěvek a odchodné mají tento přechod usnadnit. Nárok na ně mají všichni vojáci z povolání, kteří splní zákonem stanovené podmínky. Dávky jsou vypláceny všem vojákům z povolání, kteří opouštějí vojenskou službu, tedy bez ohledu na jejich konkrétní sociální situaci. Vyplácí se i těm bývalým vojákům z povolání, jejichž uplatnění v civilním sektoru nepůsobí v podstatě problémy (lékaři, veterináři, technici apod.).

Soudci všech bývalých vojenských soudů nepochybně byli ve smyslu platných právních předpisů vojáky z povolání. V době jejich služby se na ně tedy vztahovala mimo jiné i ustanovení zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů, včetně ustanovení o peněžitých nárocích spojených s odchodem z vojenské služby.

V důsledku změn v organizaci soudů vyvolaných zejména přijetím Ústavy a zákonem ČNR č. 17/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění zákona č. 264/1992 Sb., část soudců vojenských soudů vyslovila v souladu s čl. II bodem 5 zákona ČNR č. 17/1993 Sb. souhlas s přidělením k určitému obecnému soudu téhož stupně. V souvislosti s tím byli tito soudci rozkazem ministra obrany č. 205/1993 propuštěni ze služebního poměru podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona č. 76/1959 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Někteří z těchto soudců opustili vojenskou justici dříve, někteří v souvislosti s účinností zákona ČNR č. 17/1993 Sb. až dne 31. prosince 1993. Posledně uvedeným nebyl výsluhový příspěvek určitou dobu vyplácen a nebyl jim přiznán nárok na odchodné.

Ze zprávy Ministerstva o vyplácených výsluhových příspěvcích ze dne 9. října 1995 č. j. 1682-44/2 vyplývá, že soudcům bývalých vojenských soudů, kteří udělili souhlas s přidělením k určitému soudu, náleží výsluhový příspěvek až po skončení výkonu funkce soudce. V současné době je takto vyplácen výsluhový příspěvek ve čtyřech případech. Soudcům vojenského kolegia Vrchního soudu v Praze, příp. Nejvyššího soudu, kteří po propuštění ze služebního poměru udělili souhlas s přidělením k určitému soudu, byl výsluhový příspěvek přiznán. Je vyplácen v šesti případech. Vojákům z povolání – justičním čekatelům vojenských soudů – je nárok na výsluhový příspěvek rovněž zachován. Vyplácí se ve dvou případech. Bývalým vojenským prokurátorům a vyšetřovatelům vojenských prokuratur je výsluhový příspěvek vyplácen po skončení výkonu funkce státního zástupce. Vyplácí se ve dvou případech.

Právní řád do 31. prosince 1993 užíval výraz „vojenské soudy“ ve dvojím významu: