Návrh se zamítá.
Odůvodnění
Navrhovatel Ing. J. B. podal dne 10. dubna 1998 Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 40/97-19 ze dne 3. února 1998, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím policejních orgánů České republiky, které nevyhověly jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu s odkazem na § 44 odst. 1 písm. d) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), s odůvodněním, že žadatel není bezúhonný, protože byl pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin a dosud neuplynulo 10 let od pravomocného odsouzení nebo od ukončení trestu odnětí svobody. Současně s ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že požádal o vydání zbrojního průkazu, avšak jeho žádost byla příslušnými orgány policie zamítnuta s odkazem na uvedené ustanovení zákona o střelných zbraních z toho důvodu, že není bezúhonný, protože byl v roce 1991 uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 2 000 Kč. Podle názoru navrhovatele legální i soudní výklad tohoto ustanovení zákona o střelných zbraních, totiž to, že se týká i peněžitých trestů, s nimiž není spojen výkon trestu odnětí svobody, vede k mimořádné tvrdosti a dostává se do rozporu s principem právního státu zakotveným v článku 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), neboť fakticky umožňuje stavět do jedné roviny osoby, jejichž činy vyžadují k nápravě pouze peněžitý trest, s osobami, za jejichž trestné činy je nezbytné použít podstatně závažnější sankce [§ 44 odst. 1 písm. a) a b) zákona o střelných zbraních]. Navrhovatel se cítí být tímto postupem diskriminován, když navíc poukazuje na rozpor mezi skutečností, že podle trestního zákona se po zahlazení odsouzení na pachatele hledí, jako by se trestného činu nedopustil, avšak podle jiného zákona (zákona o střelných zbraních) se na něj hledí, jako by k zahlazení nedošlo.
S ohledem na uvedené skutečnosti se IV. senát Ústavního soudu zabýval splněním podmínek § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a poté, co dospěl ke kladnému závěru, usnesením č. j. IV. ÚS 165/98-14 ze dne 14․ května 1998 řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přerušil a návrh na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních postoupil plénu Ústavního soudu. Věc byla zapsána pod sp. zn. Pl. ÚS 16/98.
Navrhovatel P. M. podal dne 17. srpna 1998 ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ca 431/97-20 ze dne 6. května 1998, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutím policejních orgánů České republiky, které nevyhověly jeho žádosti o vydání zbrojního průkazu s odkazem na § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních s odůvodněním, že žadatel není bezúhonný, protože byl pravomocně odsouzen pro trestný čin a k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona se při posuzování bezúhonnosti osoby nepřihlíží. Současně s ústavní stížností podal navrhovatel návrh na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. V odůvodnění svého návrhu uvedl, že jediným důvodem, proč mu nebyl vydán zbrojní průkaz, byla skutečnost, že byl v roce 1991 uznán vinným trestným činem podle § 277 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zkušební dobou 1 roku, přičemž následujícím usnesením Vojenského obvodového soudu v Olomouci sp. zn. 2 T 109/91 ze dne 25. června 1992 bylo uznáno, že se osvědčil a hledí se na něho podle § 60 odst. 4 trestního zákona, jako by nebyl odsouzen. Na tomto základě pak Krajský soud v Ostravě, stejně jako dříve orgány Policie České republiky, dospěl k závěru, že nesplňuje podmínku bezúhonnosti stanovenou v § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních. Trestněprávní důsledky osvědčení ve zkušební době jsou podle názoru soudu právně irelevantní, protože správní orgán musí při posuzování bezúhonnosti žadatele důsledně vycházet z legální definice tohoto pojmu a nemůže přihlížet k trestněprávním důsledkům vyplývajícím z § 60 odst. 4 trestního zákona. Krajský soud zastával názor, že podle § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních je nutno přihlížet nejen k odsouzení, které bylo zahlazeno, ale i k odsouzení, u kterého platí zákonná domněnka neodsouzení. Podle názoru navrhovatele je tento výklad extenzivní a omezuje žadatele v jeho právu na vydání zbrojního průkazu. Navíc je otázkou, zda lze na tento případ aplikovat § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, když institut zahlazení odsouzení je věcně odlišný od institutu zákonné domněnky neodsouzení. Aplikací uvedeného ustanovení došlo k porušení navrhovatelova práva na osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a je dán i rozpor s čl. 40 odst. 2 Listiny, když je vyloučeno, aby se osobě, která je považována za nevinnou, protože k jejímu odsouzení nelze přihlížet, přičítalo k tíži, že spáchala trestný čin.
Po zjištění, že i tento návrh splňuje podmínky stanovené v § 74 zákona o Ústavním soudu, rozhodl IV. senát Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu usnesením č. j. IV. ÚS 366/98 ze dne 13. října 1998 o přerušení řízení o ústavní stížnosti a návrh na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních postoupil plénu Ústavního soudu. Věc byla zapsána pod sp. zn Pl. ÚS 27/98.
Plénum Ústavního soudu pak usnesením Pl. ÚS 16/98 ze dne 20. ledna 1999 rozhodlo o spojení obou návrhů ke společnému projednání a rozhodnutí, přičemž budou nadále vedeny pod sp. zn. Pl. ÚS 16/98.
Ústavnímu soudu byl pod sp. zn. Pl. ÚS 1/99 předložen i návrh P. K. na zrušení § 40 odst. 1 písm. e), § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Návrh na zrušení uvedených ustanovení byl podán v souvislosti s ústavní stížností ze dne 7. prosince 1998 proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 201/98-25 ze dne 23. září 1998. Ústavní soud usnesením č. j. Pl. ÚS 1/99 ze dne 28. ledna 1999 tento návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, protože shledal, že tento návrh je nepřípustný. Podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je návrh nepřípustný, jestliže Ústavní soud již v téže věci jedná. V řízení o předmětném návrhu byla tato podmínka splněna, protože o téže věci jedná Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 16/98. Projednání návrhu vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 1/99 tedy bránila překážka věci zahájené. Navrhovatel však měl právo účasti na jednání o dříve podaném návrhu jako vedlejší účastník.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky poukázala ve svém vyjádření na důvodovou zprávu k § 44 odst. 1 písm. b) zákona o střelných zbraních, podle níž je kritérium bezúhonnosti další náročnou podmínkou, jež by měla v největší míře znemožnit vydávání zbrojních průkazů osobám, které vzhledem ke své minulosti a současným prokazatelným informacím o nich mohou být potenciálními nositeli nebezpečí ze zneužití zbraně. Ustanovení § 44 zákona o střelných zbraních obsahuje zejména vybrané nejzávažnější trestné činy, které jsou odstupňovány podle míry společenské nebezpečnosti, čemuž odpovídá i délka doby, po kterou žadatel o zbrojní průkaz nemůže být považován za bezúhonnou osobu. Cílem napadeného ustanovení je tedy podle názoru Poslanecké sněmovny především ochrana společnosti před potenciálním zneužitím zbraně. Z tohoto důvodu je nerozhodné, zda byl pachateli takového trestného činu uložen trest odnětí svobody nebo jiný trest anebo že odsouzení za takový trestný čin bylo již pro jiné účely podle zvláštních zákonů zahlazeno. Pominout nelze ani nerovnost spočívající v tom, že po případném zrušení předmětného ustanovení by mohl být vydán zbrojní průkaz osobě, která byla pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, nikoliv však osobě, která je podle § 45 zákona o střelných zbraních pouze tzv. nespolehlivá, neboť byla v posledních 3 letech pravomocně uznána vinnou za stanovený přestupek. Za tohoto stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem, přičemž je na Ústavním soudu, aby podaný návrh posoudil a vydal příslušné rozhodnutí.
Ve svém dalším vyjádření Poslanecká sněmovna zaujala stanovisko i ve vztahu k návrhu na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Z jejího vyjádření vyplývá, že právo na vydání zbrojního průkazu je omezeno § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních, a nikoliv § 44 odst. 2 tohoto zákona, který pouze vylučuje přihlížet k trestněprávním důsledkům zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona. Lze se přitom domnívat, že absence § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních by neměla, a to i přes případné zahlazení odsouzení podle trestněprávních předpisů, vliv na stanovenou délku doby, po kterou se žadatel o zbrojní průkaz nepovažuje za bezúhonného. Totéž platí i pro institut tzv. osvědčení podle § 60 trestního zákona. Současně nelze přehlédnout ani skutečnost, že o zahlazení odsouzení rozhoduje soud na žádost nebo návrh oprávněných osob, z čehož vyplývá, že posouzení bezúhonnosti pro účely zákona o střelných zbraních by v případě, že by se přihlíželo k zahlazení odsouzení, záviselo pouze na tom, zda byl takový podnět soudu podán a jak o něm bylo rozhodnuto. Dále Poslanecká sněmovna uvedla, že se u zahlazení odsouzení podle § 69 a 70 trestního zákona a u osvědčení podle § 60 trestního zákona sice jedná o odlišné instituty, jejich důsledky jsou však totožné, tzn., že se v obou případech na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Rozlišování těchto institutů z hlediska splnění podmínek pro vydání zbrojního průkazu považuje proto za bezpředmětné. Poslanecká sněmovna považuje za bezpředmětnou též skutečnost, že poznámka pod čarou č. 13) k § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních obsahuje pouze odkaz na ustanovení trestního zákona a trestního řádu týkající se zahlazení odsouzení, protože poznámka pod čarou není součástí normativního textu právního předpisu, a nemá proto normativní povahu. I zde Poslanecká sněmovna vyjádřila názor, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a naším právním řádem.
Z těsnopisecké zprávy o 36. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ve dnech 31. října – 3. listopadu 1995 vyplývá, že zákon o střelných zbraních byl na této schůzi přijat potřebnou většinou poslanců podle čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy poměrem hlasů 65 proti 27. K projednání a přijetí zákona došlo na základě vládního návrhu č. 1665 ze dne 8. února 1995 a společné zprávy výborů Poslanecké sněmovny (sněmovní tisk 1665). Tento zákon byl vyhlášen v částce 75 Sbírky zákonů České republiky rozeslané dne 13. prosince 1995 a nabyl účinnosti dnem 1. března 1996. Lze tedy mít za to, že zákon byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem (§ 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
K návrhu na zrušení uvedených ustanovení zákona o střelných zbraních podalo své vyjádření i Ministerstvo vnitra. Z vyjádření vyplývá, že zahlazením odsouzení má § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních na mysli všechny případy vzniku fikce neodsouzení. V případě opačného výkladu by totiž zejména v případě trestných činů uvedených v § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních, tedy trestných činů neuvedených v písmenech a) a b), jestliže byly spáchány úmyslně a neuplynulo alespoň 10 let od pravomocného odsouzení nebo od ukončení výkonu trestu odnětí svobody v případě, že byl tento trest uložen, mohlo mít pravomocné odsouzení za stejný trestný čin pro různé osoby odlišné důsledky z hlediska splnění podmínky bezúhonnosti. Tím by byla podle názoru Ministerstva vnitra porušena zásada rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny. Ministerstvo vnitra dále uvedlo, že použití přísnějších hledisek bezúhonnosti v případě zákona o střelných zbraních je odůvodněné. Ustanovení zákona týkající se bezúhonnosti je třeba chápat jako restriktivní opatření, jež má za účel snížit počet držitelů zbrojních průkazů a tím také zbraní, a to zejména zpřísněním podmínek pro získání zbrojního průkazu. K restriktivním opatřením se přistoupilo i v jiných zemích a byly zavedeny i v některých státech Evropské unie. Zákon o střelných zbraních byl chápán jako zákon speciální se zvláštní úpravou bezúhonnosti a jejího posuzování. Ostatně, pokud tento zákon po splnění stanovených podmínek stanoví právo na získání zbrojního průkazu pro fyzickou osobu, v žádném případě se nejedná o naplnění některého z práv a svobod založených Ústavou nebo Listinou. Rovněž nemůže podle názoru Ministerstva vnitra použitím § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních dojít k narušení práva na ochranu dobré pověsti podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Posuzování podmínek stanovených zákonem se děje v neveřejném řízení před orgánem Policie České republiky a důvody, proč není možno zbrojní průkaz vydat, jsou sdělovány pouze žadateli. Ministerstvo vnitra proto navrhuje zamítnutí návrhu.
Podstatou návrhu na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních je tvrzení, že toto ustanovení je v rozporu s principem právního státu zakotveným v čl. 1 Ústavy, jakož i s principem rovnosti v důstojnosti a právech zakotveným v čl. 1 Listiny, neboť odejmutím práva na získání zbrojního průkazu osobám, které byly postiženy pouze peněžitým trestem, dochází ve skutečnosti k jejich diskriminaci. Podstatou návrhu na zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních je tvrzení, že toto ustanovení je v rozporu s čl. 10 odst. 1 Listiny, neboť není respektován právní důsledek zahlazení podle § 70 odst. 1 trestního zákona, podle kterého, bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.
Návrh na zrušení § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních se zakládá na 2 argumentech. Prvním je absence rozlišování mezi z hlediska sankce rozdílnými trestnými činy při posuzování bezúhonnosti, v čemž je spatřováno porušení principu právního státu podle čl. 1 Ústavy; druhým je pak dotčení základního práva vyplývajícího z čl. 10 odst. 1 Listiny, protože není respektován právní důsledek zahlazení dle § 70 odst. 1 trestního zákona, podle něhož, bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.
Nutno poznamenat, že zákon o střelných zbraních, který nabyl účinnosti dnem 1. března 1996, zavádí pro všechny občany nárok na získání zbrojního průkazu, avšak po splnění všech zákonem stanovených podmínek. Jedná se tedy (na rozdíl od minulosti) o věc nárokovou (v minulosti tento nárok dán nebyl a o možnosti získání zbrojního průkazu rozhodoval správní orgán policie). Zákon o střelných zbraních ve své části šesté upravuje podmínky vedoucí k získání zbrojního průkazu. Ten (v případě splnění stanovených podmínek) vydává okresní ředitelství Policie České republiky. Kromě dosažení předepsaného věku, způsobilosti k právním úkonům, zdravotní způsobilosti a odborné způsobilosti je požadována i bezúhonnost a spolehlivost. Oproti dřívější právní úpravě jsou tak jednoznačně stanoveny přesné a přehledné podmínky, za jejichž splnění lze zbrojní průkaz vydat, přesněji řečeno, za jejichž splnění zbrojní průkaz vydán být musí. Je v těchto souvislostech na místě úvaha, zda je za daného stavu věci získání zbrojního průkazu věcí náročnou a obtížnou, jinými slovy, zda podmínky stanovené zákonem o střelných zbraních jsou příliš přísné (posuzováno také v souvislosti s podaným návrhem – tedy i z hlediska stanovení rozsahu bezúhonnosti tak, jak ji zákon o střelných zbraních vyžaduje). Podle přesvědčení Ústavního soudu lze zákonodárcem zvolené řešení pokládat za přijatelné, nikoli za nepřiměřené. Konečně ovšem takto zvolenou úpravu nelze pokládat za protiústavní, a to ani z hlediska, které zdůraznil navrhovatel, maje na mysli především rozpor s čl. 1 Ústavy, kdy je namítána mimořádná tvrdost, která se dostává do rozporu s principem právního státu, když fakticky umožňuje stavět do jedné roviny osoby, jejichž trestné činy vyžadují k nápravě pouze peněžitý trest, s osobami, za jejichž trestné činy je nezbytné použít přísnějších sankcí. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyložil obsah ústavního principu rovnosti. Identifikoval se v nich [zejména v nálezech ve věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 16/93 (Sbírka ÚS č. 1, str. 194 – 5, 205 – 6), Pl. ÚS 36/93 (Sbírka ÚS č. 1, str. 179), Pl. ÚS 5/95 (Sbírka ÚS č. 4, str. 218), Pl. ÚS 9/95 (Sbírka ÚS č. 5, str. 137)] s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen Ústavním soudem ČSFR (Sbírka ÚS ČSFR, 1992, č. 11): „Je jistě věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod jako jiné. Ani zde však nemůže postupovat libovolně... . Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.“. Ústavní soud odmítl absolutní chápání principu rovnosti, přičemž dále konstatoval: „rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy“ [Pl. ÚS 36/93 (Sbírka ÚS č. 1, str. 179)]. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první přitom spatřuje ve vyloučení libovůle. Hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka ÚS č. 3, str. 209): „nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny, práv národnostních a etnických menšin podle čl. 24 a násl. Listiny a podobně [shodně i Pl. ÚS 5/95 (Sbírka ÚS č. 4, str. 217 – 18)]. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu či jeho části zakládající nerovnost je tedy dotčení některého ze základních práv a svobod. Pokud navrhovatel namítá, že zákonodárce posuzuje stejným způsobem nerovné případy (čímž by měl porušit čl. 1 Ústavy), bylo by možné s ním souhlasit pouze tehdy, jestliže by tak činil libovolně, resp. by tím zasáhl do základního práva nebo svobody. Vymezení okruhu osob dle § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních však libovolné není. Je dáno dostatečně určitě a srozumitelně znakem úmyslného spáchání trestného činu a v tom obsaženou informací o mravní způsobilosti žadatele o vydání zbrojního průkazu. Jelikož „právo“ na střelnou zbraň není základním právem, není namítanou nerovností napadeného zákonného ustanovení dotčeno některé ze základních práv a svobod, a není proto dán ani důvod jeho zrušení pro porušení práva rovnosti.
K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody.
V posuzované věci se v kolizi ocitají základní právo plynoucí z čl. 10 odst. 1 Listiny (promítající se kromě jiného v § 69 a 70 trestního zákona) a základní právo na život (čl. 6 odst. 1, 2 Listiny), případně další základní práva, jejichž omezení by bylo lze docílit použitím střelných zbraní, (čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 13 Listiny a jistě i další). Při posuzování možnosti omezení základního práva či svobody ve prospěch jiného základního práva, resp. svobody lze stanovit tyto podmínky, za jejichž splnění má prioritu jedno základní právo či svoboda:
První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druhou je požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva, resp. svobody (čl. 4 odst. 4 Listiny). Vzájemné poměřování ve vzájemné kolizi stojících základních práv a svobod spočívá v následujících kritériích – prvním je kritérium vhodnosti, tedy odpověď na otázku, zdali institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl – tj. ochranu jiného základního práva. V daném případě, pokud je namítáno, že za určitých konkrétních okolností (v některých určitých případech) jeví se tyto podmínky přísné (stran získání střelných zbraní), jde pouze a výlučně o úvahu zákonodárce v určitém času a prostoru. Je namístě připomenout, že oblast střelných zbraní (jejich získání a držení) je takovou sférou života společnosti, ve které lze akceptovat postup obezřetný, který je třeba pečlivě zvažovat. Stanovené podmínky je možné označit za přísnější, rozhodně však nejsou mimořádně striktní či dokonce extrémní. Uvedená ustanovení potom umožňují upevnit ochranu základních lidských práv, jak byla zmíněna.
Kritérium potřebnosti spočívá v porovnání legislativního prostředku omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními, umožňujícího dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícího se základních práv a svobod. Ani zde nelze státu vyčítat, že by stanovením uvedených podmínek vybočil z rámce, který je v dané oblasti přiměřený, a nelze mít ani za to, že stanovením bezúhonnosti, a tedy vymezením určité míry mravnosti, přesahuje přiměřenou míru potřebnosti. Třetím kritériem je porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv. V posuzovaném případě jedním z nich je právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst a ochranu svého jména, druhým potom právo na život, případně další základní práva, jejichž omezení by bylo možné docílit užitím střelné zbraně, (čl. 11, čl. 12 odst. 1, čl. 13 Listiny a další). Součástí porovnání závažnosti v kolizi stojících základních práv je i zvažování využití právních institutů minimalizujících argumenty podložený zásah do jednoho z nich. V posuzovaném případě řada argumentů vypovídá ve prospěch zákonodárcem provedené úpravy, resp. podmínky jím stanovené nevybočují právě z rámce přiměřenosti. Argument empirický (prokazatelně rok od roku narůstající počet úmyslných trestných činů spáchaných legálně drženou střelnou zbraní), systémový (stále větší nárůst razantních a závažných trestných činů), hodnotový (důrazné útoky na život a majetek občanů). Případné úvahy o právu na sebeobranu je třeba v daných souvislostech odmítnout – právě i s poukazem na to, že oč obtížnější bude možnost střelnou zbraň získat a držet, o to větší budou právě možnosti sebeobrany. Sjednocujícím prvkem (u osob, kterých se týká prokázání bezúhonnosti) je právě skutečnost (§ 44 odst. 1 zákona o střelných zbraních), že se dopustily úmyslného trestného činu. Jistěže se takto posuzovaná záležitost posunuje do roviny mravní či snad morálně etické. Z hledisek již vyložených tedy není rozhodující zvažovat (a to ani z hledisek ústavněprávních), o jaký druh trestné činnosti či o jaký konkrétní trestný čin šlo či jaká sankce byla v tom či onom případě uložena. Nelze tedy vyčítat zákonodárci, že vůči těmto osobám jeví nedůvěru, a to ovšem právě a jenom v souvislosti s tak závažným jevem, jako je držení a vlastnictví střelných zbraní. Není tak možné hovořit o hypertrofii obecnosti a potřebnosti diferenciace, která by zajistila ústavní princip rovnosti. Napadené ustanovení zákona o střelných zbraních je dostatečně konkrétní právě stanovením všech jednoznačně vymezených podmínek, za kterých lze střelnou zbraň získat a také ji držet. Z hlediska zmiňované bezúhonnosti je to právě ona doba (z hlediska zahlazení odsouzení) vymezená § 44 odst. 1 písm. a) až d) zákona o střelných zbraních. Tato doba je stanovena přesně a určitě a platí také za přesně stanovených podmínek pro všechny subjekty stejně. Základní vztah k zákonu o střelných zbraních se i v případech podřazených pod písmenem d) § 44 odst. 1 zákona o střelných zbraních sjednocuje a dostává výraz právě v souvislosti s úmyslným spácháním trestného činu dotyčných subjektů s poukazem na výrazný a společensky významný jev, jako je držení střelné zbraně a důsledky z toho plynoucí.
I s odhlédnutím od toho, že vlastnit a držet střelnou zbraň není základním lidským právem (a zajisté ani právem vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny), přece jenom je namístě uvést, že zájem na ochraně základních práv, jako jsou právo na život, zdraví či ochranu majetku, je evidentní a s právem na vlastnictví a držení zbraně nesouměřitelný. Možnosti sebeobrany v případě útoku se střelnou zbraní se stávají minimálními. Proto je namístě v oblasti možností získání střelné zbraně postupovat uvážlivě a pozorně. Ohledně úvahy o rozporu napadeného ustanovení zákona o střelných zbraních s čl. 10 odst. 1 Listiny nutno odkázat na to, co již bylo řečeno, snad s dodatkem, že i při vyžadování opisu z evidence Rejstříku trestů je samozřejmou povinností správních orgánů policie práva obsažená v čl. 10 odst. 1 Listiny respektovat. Listina samotná je základním pramenem právní úpravy ochrany osobních údajů a spolu s dalšími právními předpisy, jako je např. občanský zákoník, trestní zákon a zákon o přestupcích, zákon o advokacii a zákon o ochraně osobních údajů v informačních systémech, představuje dostatečnou ochranu a garance základních lidských práv obsažených v čl. 10 odst. 1 Listiny. Ostatně není ani důvod mít obavu z toho, že příslušný státní orgán při práci s opisem z evidence Rejstříku trestů by zmíněná základní práva porušoval (státní orgány přicházejí do styku s opisem z evidence Rejstříku trestů, např. při trestním řízení – policie, státní zastupitelství, soud), a to i v době, kdy trestní řízení ještě není pravomocně skončeno.
Napadené ustanovení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních lze považovat pouze za vysvětlující, upřesňující a odstraňující pochyby stran postupu při zjišťování bezúhonnosti z hlediska tohoto zákona. Jde o zákonnou úpravu, která je speciální, se speciálním vymezením pojmu bezúhonnosti z důvodů, které již byly zmíněny. Vyjádření toho, že při posuzování bezúhonnosti osoby se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona (trestního zákona a trestního řádu), není protiprávní, tím méně protiústavní, ale pouze odstraňující případné pochybnosti především procesního charakteru. Tato skutečnost potom nezakládá důvod ani ke zrušení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních.
Vzhledem k uvedeným závěrům Ústavní soud neshledal rozpor § 44 odst. 1 písm. d) a § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních s Ústavou, ústavními zákony ani mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, a proto návrhy na jejich zrušení zamítl.
