Navrhovatel se domáhá, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší ustanovení § 212 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedl, že před Okresním soudem Plzeň-město probíhá pod sp. zn. 8 T 148/2001 trestní stíhání obžalovaného R. Č. pro skutky, jimiž se měl dopustit trestných činů násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 196 odst. 2 trestního zákona a podle § 197a trestního zákona, ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona a podle § 221 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona, porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 a 2 trestního zákona a vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona. Ve věci byl Okresním soudem Plzeň-město vyhlášen dne 26. 4. 2002 rozsudek, jímž byl obžalovaný zproštěn všech obžalob okresního státního zástupce Plzeň-město, ohledně nichž je vedeno toto řízení. Tento rozsudek Okresního soudu Plzeň-město byl v celém rozsahu usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 8. 2002 sp. zn. 8 To 374/2002 zrušen. V rámci tohoto rozhodnutí bylo Okresnímu soudu Plzeň-město uloženo, aby poškozené D. K. „předestíral“ postupem podle § 212 trestního řádu její výpovědi, které učinila v přípravném řízení a které nejsou podle znění trestního řádu účinného od 1. 1. 2002 v řízení před soudem použitelné.

Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 11. 2002 bylo podle § 224 odst. 5 trestního řádu trestní stíhání obžalovaného R. Č. postupem podle § 224 odst. 5 trestního řádu přerušeno a věc byla předložena Ústavnímu soudu České republiky s odůvodněním, že ustanovení § 212 trestního řádu odporuje čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „Úmluva“). V dané trestní věci je prý totiž pro úvahu o otázce viny obžalovaného zcela zásadní, jak bude posouzena věrohodnost poškozené D. K. K tomuto posouzení má posloužit právě tzv. předestření jinak procesně nepoužitelných výpovědí poškozené podle ustanovení § 212 trestního řádu. Dále navrhovatel uvedl, že „stručné odůvodnění stanoviska samosoudce Okresního soudu Plzeň-město je obsaženo v usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 8 T 148/2001“.

Ústavní soud navrhovatele upozornil, že pouhý obecný odkaz na stručné odůvodnění stanoviska samosoudce Okresního soudu Plzeň-město (údajně obsažené v usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 11. 2002 sp. zn. 8 T 148/2001) je pro účely řízení před Ústavním soudem nedostatečný, a vyzval jej k doplnění návrhu na zahájení řízení o řádnou ústavněprávní argumentaci tak, aby bylo zcela zřejmé, v čem konkrétně spatřuje nesoulad napadeného ustanovení trestního řádu s ústavním pořádkem České republiky.

V doplnění svého návrhu (reagujícím na uvedenou výzvu Ústavního soudu) navrhovatel uvedl, že napadené ustanovení § 212 trestního řádu odporuje čl․ 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), čl. 10 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (poznámka: pro úplnost je třeba dodat, že navrhovatel cituje čl. 10 Ústavy ve znění platném a účinném před 1. 6. 2002, tedy před novelou provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Navrhovatel prohlásil, že novela trestního řádu účinná od 1. 1. 2002 nepochybně v ustanoveních upravujících provádění svědeckých výpovědí v řízení před soudem (a vůbec v otázce použitelnosti jednotlivých svědeckých výpovědí či podání vysvětlení sepsaných svědky v přípravném řízení) vyšla z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož je jedním z minimálních práv obviněného právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. V zásadě je prý podle nové právní úpravy – tedy po 1. 1. 2002 – řádné vyrozumění obviněného či jeho obhájce o výslechu svědka předpokladem toho, aby protokol o výpovědi takového svědka mohl být v řízení před soudem použit. Přitom podle znění trestního řádu „účinného před 1. 1. 2002“ se takový procesní přístup nepožadoval, a tam, kde obviněný neměl obhájce či jeho obhájce nepožádal o to, aby byl o výslechu svědků vyrozumíván, mohl soud protokol o výpovědi svědka v hlavním líčení přečíst podle dřívějšího § 211 odst. 2 písm. b) trestního řádu i bez splnění právě popsané podmínky. Obviněný však není podle současného trestního řádu poučován o tom, že skutečnosti, které uvede v rámci své výpovědi, ale také v rámci svých vyjádření k jednotlivým provedeným důkazům, mohou být orgány činnými v trestním řízení použity jako důkaz proti němu. V této souvislosti je nutno podle mínění navrhovatele podotknout, že hodnocení věrohodnosti obviněného bývá obvyklým prostředkem sloužícím orgánům činným v trestním řízení k řešení otázky viny. Nezřídka – a typicky jde o případy analogické případu předmětnému, v němž proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozeného – je pro rozhodnutí soudu o vině či nevině obviněného zcela zásadní otázkou hodnocení věrohodnosti poškozeného. Ustanovení § 212 má právě k posouzení této věrohodnosti sloužit. Má tedy k němu sloužit prostřednictvím tzv. „předestření“ výpovědi takový procesní úkon, který je jinak v řízení před soudem nepoužitelný, neboť nebylo-li by tomu tak, bylo by možné dřívější svědkovu výpověď přečíst některým z postupů uvedených v ustanovení § 211 trestního řádu.

Podle novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 – uvádí dále navrhovatel – se počítá s tím, že se v přípravném řízení shromažďují výpovědi svědků ve věcech, v nichž je v prvním stupni k projednání a rozhodnutí věci příslušný okresní soud, a to v zásadě v podobě, která je v řízení před soudem nepoužitelná. Jde tu o tzv. protokoly o podání vysvětlení podle ustanovení § 158 trestního řádu. Použít tyto záznamy lze pouze v případě hlavního líčení v rámci zjednodušeného řízení tím, že se za souhlasu obviněného i státního zástupce přečtou. V souvislosti s čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy není podle názoru navrhovatele myslitelné, aby byla v řízení před soudem přiznávána dvojí „právní síla“ důkazním prostředkům, které jsou nepoužitelné zejména pro rozpor s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhovatel v této souvislosti položil „řečnickou“ otázku, zda by byla dána rovnost obžalovaných, kdyby ve vztahu k některým z nich bylo možné k posouzení věrohodnosti svědků, tedy k řešení jedné z velmi důležitých otázek trestního řízení, „použít nepoužitelného důkazu“, zatímco ve vztahu k jiným obžalovaným by takový postup možný nebyl. Podle jeho názoru je v rozporu s ústavním principem rovnosti, aby jeden procesně nepoužitelný důkaz mohl být prostředkem k hodnocení důkazní situace, zatím co jiný, pouze díky tomu, že je formálně jinak označen, nikoli. Procesně nepoužitelný důkaz by měl zůstat procesně nepoužitelným důkazem bez výjimky. Ustanovení § 212 trestního řádu navíc hovoří o tom, že předestření dřívější nepoužitelné výpovědi, která se podle navrhovatele může rovnat a zhusta se prý také v celé řadě případů rovná „návodné otázce par excellence“, soud provést může, avšak nemusí. Tato zákonná dikce by mohla znamenat nejen předpoklad, při jehož splnění soud vždy přikročí k předestření výpovědi, ale také situaci, že uvedený postup odvisí od úvahy soudu. Posledně jmenované pojetí pak prý zcela jistě odpovídá znění zákona, protože „kdyby se nemělo postupovat podle pojetí tohoto, ale onoho, trestní řád by jistě použil v dikci upravující zmíněný procesní postup stejnou formulaci jako v ustanovení § 211 odst. 2, odst. 3 trestního řádu, v němž se obligatorně předepisuje přečtení dřívějších procesně použitelných výpovědí spoluobžalovaných či svědků“. To pak opět – podle názoru navrhovatele – odporuje shora citovaným ustanovením Listiny a Ústavy, která zajišťují rovná práva účastníků soudního řízení.

Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, účastníkům řízení – Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky – a vyžádal si i stanovisko Ministerstva spravedlnosti České republiky (§ 49 odst. 1 citovaného zákona).

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je úvodem citována část důvodové zprávy vztahující se k předmětnému ustanovení trestního řádu. V důvodové zprávě je ustanovení § 212 odůvodněno takto: „V případech, kdy obhájci nebyla poskytnuta možnost zúčastnit se výslechu svědka v přípravném řízení a buď soud nebo strany považují za potřebné takový výslech opakovat v řízení před soudem, může dojít k rozporům mezi opakovanými výpověďmi svědka. Z tohoto důvodu je třeba řešit otázku významu protokolu o výslechu svědka pořízeného v přípravném řízení a jeho použitelnosti v řízení před soudem (i s přihlédnutím k principu ústnosti, bezprostřednosti a práva obviněného být alespoň jednou přítomen provádění důkazu a klást vyslýchaným osobám otázky). Nepředpokládá se, že protokol o výslechu svědka z přípravného řízení by se za této situace přečetl, jako je tomu v případě postupu podle § 211, kdy je přečten celý protokol, který pak jako celek může sloužit jako rovnocenný důkaz oproti výpovědi svědka v hlavním líčení, ale bude pouze tzv. předestřen, aby se odlišilo jeho rozdílné provedení od přečtení k důkazu. Předestření bude spočívat v reprodukci dotčených částí předchozího protokolu pořízeného v přípravném řízení bez přítomnosti obhájce se žádostí o vysvětlení rozporů s novou v hlavním líčení složenou výpovědí a sám o sobě (sic – pozn. red.) bude sloužit pouze k tomu, aby svědek vysvětlil rozpory mezi svou výpovědí v přípravném řízení a v řízení před soudem a aby si soud na základě toho mohl učinit závěr o věrohodnosti výpovědi takového svědka složené v hlavním líčení. Na rozdíl od přečteného protokolu o výpovědi svědka, který je plnohodnotným důkazem, z kterého může soud vycházet při závěru o vině obžalovaného, pouze předestřený protokol o svědecké výpovědi nemůže sloužit sám o sobě ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy jako podklad výroku o vině obžalovaného, neboť byl proveden bez přítomnosti obhájce, v důsledku čehož neměla obhajoba možnost klást takovému svědkovi otázky a vznášet proti průběhu výslechu, protokolaci a nakonec i výpovědi svědka námitky. Z tohoto principu bude třeba v potřebném rozsahu připustit výjimky (např. šlo-li o neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděný před sdělením obvinění, kdy správnost a zákonnost garantuje přítomnost soudce, dále o výslech nezletilých svědků, nebo o případy, kdy svědek vypovídal pod nátlakem či byl podplacen, anebo byl-li obsah výpovědi zjevně ovlivněn průběhem výslechu v hlavním líčení).“.

Podle názoru Poslanecké sněmovny (obsaženého v jejím vyjádření) smyslem předestření protokolu o dřívější výpovědi podle § 212 je, aby podle toho, zda a jak svědek nebo spoluobviněný vysvětlil zjištěné rozpory ve svých výpovědích, mohl soud v rámci volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu) posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení. Tím je vyjádřena i podstata postupu podle § 212, který neumožňuje ani soudu ani stranám činit z předestřeného protokolu o dřívější výpovědi přímé závěry o dokazovaných skutečnostech (§ 212 odst. 2 věta druhá); předestření dřívější výpovědí a reakce svědka nebo spoluobviněného na existující rozpory se zásadně projeví jen v procesu volného hodnocení důkazů soudem jako jedno z hledisek, podle nichž soud usuzuje na to, zda výpověď svědka nebo spoluobviněného učiněná u hlavního líčení je věrohodná a pravdivá, či nikoli, resp. v jakých směrech, ohledně kterých skutečností a v jakém rozsahu tomu tak je (odkázáno na publikaci Šámal a kol., Trestní řád, komentář, 4. vydání, Praha, C. H. Beck 2002, str. 1381). Poslanecká sněmovna dále zdůrazňuje – s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení – že předestřít dřívější výpověď může svědkovi nebo spoluobviněnému nejen předseda senátu, ale též procesní strany, které tak mají stejné příležitosti, a nelze tedy mluvit o znevýhodnění obžalovaného.

K tvrzení navrhovatele, že není myslitelné, aby byla v řízení před soudem přiznávána dvojí „právní síla“ důkazním prostředkům, které nejsou použitelné (odchylná právní úprava ve zjednodušeném řízení), Poslanecká sněmovna uvádí, že diferenciace řízení před soudem v návaznosti na diferenciaci přípravného řízení vychází z úmyslu zákonodárce trestní řízení v nejméně závažných věcech co nejvíce zjednodušit a zrychlit. Zjednodušené řízení před soudem, navazující na zkrácené přípravné řízení, je koncipováno jako maximálně neformální a jednoduché, aniž by však osoba, proti níž se řízení vede, byla zkrácena na svých právech garantovaných Ústavou, Listinou základních práv a svobod, mezinárodními smlouvami a trestním řádem.

Pokud jde o poukaz navrhovatele na údajný nesoulad ustanovení § 212 trestního řádu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je ve vyjádření uvedeno, že Poslanecká sněmovna při projednávání novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. posuzovala jednotlivá ustanovení i ve vztahu k požadavkům vyjádřeným v čl. 6 citované Úmluvy. Schválené znění je prý s čl. 6 Úmluvy v souladu. Co se týče navrhovatelova tvrzení, že ustanovení § 212 trestního řádu je v rozporu s čl. 10 Ústavy, podle něhož jsou ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem, Poslanecká sněmovna – vzhledem k výše uvedenému – tvrdí, že ustanovení § 212 trestního řádu je v souladu s čl. 10 Ústavy, a to jak ve znění účinném do 1. června 2002, které uvádí navrhovatel, tak i ve znění účinném od 1. června 2002.

Vyjádření Poslanecké sněmovny je uzavřeno stanoviskem, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem České republiky a je ponecháno Ústavnímu soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření uvedl, že rozhodl o schválení předmětného návrhu novely trestního řádu v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně stanoveným způsobem ve většinovém přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s ústavními zákony České republiky a s mezinárodními závazky státu. Senát prý obecně akceptoval vládní prezentaci daného návrhu novely jako počin, kterým je sledována změna příliš složitého a těžkopádného řízení v efektivnější nástroj potlačování kriminality při zachování (posílení) demokratických pravidel spravedlivého procesu. Pachatel má být v tomto smyslu nejen postižen, ale má se tak stát co nejdříve po spáchání trestného činu. V daném kontextu se Senát rovněž ztotožnil s konkrétním vládním odůvodněním nového § 212 trestního řádu (poznámka: srov. výše citovanou důvodovou zprávu k návrhu novely) a svým přístupem nijak nezpochybnil vládní odůvodnění podané k předmětnému ustanovení trestního řádu; obecně prý jednoznačně podpořil směřování změn trestněprávní legislativy k vyšší úrovni vynutitelnosti práva.

Ve vyjádření Senátu se dále praví, že navrhovatel nahlíží na předmětné vysvětlování rozporů předestřením výpovědi jako na důkazní prostředek, resp. důkaz, který není v hlavním líčení (pro rozhodnutí o vině) přípustný, protože nevznikl kontradiktorně. Zákonodárce však přímo v ustanovení § 212 stanoví, že vysvětlení rozporů „předestřením“ je pouze podpůrnou metodou posouzení věrohodnosti výpovědi v hlavním líčení, a navíc výslovně zakazuje užít předestíraný protokol jako podklad výroku o vině. Zákonodárce rovněž v ustanovení § 211 odst. 3 jasně vyjádřil, že v reakci na podstatně odchylnou výpověď stejného svědka v hlavním líčení může být důkazem postaveným rovnocenně proti výpovědi před soudem jen čtení takového protokolu o dřívější výpovědi svědka, který vznikl při výslechu konaném s možností přítomnosti obhájce. Podle ustanovení § 212 může být svědek konfrontován jen se svým vlastním dřívějším projevem a jen tehdy, pokud došlo v jeho výpovědích k zásadnímu obratu. Podstatné rozpory ve výpovědích mají svou příčinu, ať již banální (zapomínání, zmatenost) nebo závažnější (nátlak v době vyšetřování apod.). Její rozpoznání může vždy jen zvýšit kvalitu volného hodnocení důkazů soudem. Vysvětlení příčiny rozporu může věrohodnost výpovědi oslabit, nebo naopak posílit. Tento postup však nekonkuruje důkazu podanému soudem. V případě předestření prý nejde o podobnost se čtením výpovědi nepřítomného svědka, naopak svědek před soudem plnohodnotně vypovídá. Obhajoba je procesně rozvinuta v plné síle. Věrohodnost výpovědi svědka před soudem mohou stejnou metodou podle § 212 rovnocenně zkoumat obě procesní strany. Předestření dřívější výpovědi je podle vyjádření Senátu metodou, v jejímž rámci lze podrobit svědka jakémusi testu, z něhož má vyplynout signál o jeho věrohodnosti. „Konfrontace“ svědka s dřívější výpovědí může vést v některých případech k jeho upamatování, takže se „vrátí“ ke své výpovědi z přípravného řízení, tentokrát v plné procesní relevanci. Proto se prý lze dobře domnívat, že se na předestřený protokol o výpovědi nevztahuje pravidlo o provedení důkazu mimo hlavní líčení, které stanoví, např. slovy nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 376/2001 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 24, nález č. 174, str. 291], že „takové provedení důkazu musí garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s podmínkami provádění důkazů v hlavním líčení“.

Pokud jde o navrhovatelem namítané vady úpravy řízení, je dále – podle názoru Senátu – třeba odlišit případy možného nesouladu zákona s Ústavou od případů pouze nespravedlivě vedeného procesu v určité věci. Výslovný zákonný zákaz užít předestřeného protokolu jako podkladu výroku o vině je při jeho porušení důvodem uplatnění opravných prostředků. K namítanému rozporu ustanovení § 212 trestního řádu s ústavní zásadou rovností účastníků Senát poznamenává, že rovností účastníků je zde nepochybně třeba rozumět rovnost procesních stran, která znamená, že v právním řízení nemá mít jedna ze stran lepší procesní postavení než strana druhá. V soudním řízení trestním jde o procesní rovnost obžalovaného a státního zástupce. Podle dané zásady mají pro všechny účastníky toho kterého řízení před soudem platit stejná pravidla řízení. Nejde zde tudíž o rovnost např. všech obžalovaných, jak naznačuje navrhovatel. Na okraj lze podle vyjádření Senátu dodat, že zkoumané ustanovení § 212 se může v jistém pohledu jevit jako nadbytečné. Posouzení věrohodnosti výpovědí totiž náleží k hodnocení důkazů, které je dosažitelné v zavedených procesních intencích i bez nutnosti speciální úpravy.

Senát uzavírá tak, že je věcí Ústavního soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení zákona a aby ve věci rozhodl.

Ministerstvo spravedlnosti ve svém stanovisku k návrhu prohlásilo, že rovnost procesní, podle níž mají všichni účastníci řízení toho kterého řízení před soudem rovné postavení, je procesní zásadou, jež může být uplatňována jen v řízení kontradiktorním, kdy proti sobě stojí účastníci jako procesní odpůrci, tedy v trestním řízení soudním obžalovaný a státní zástupce. V návrhu na zahájení řízení je však tato zásada vykládána tak, že jedna strana procesu, v daném případě obžalovaný, musí mít v každém druhu řízení před soudem stejná práva, pokud jde o hodnotu důkazů. Tak ve zjednodušeném řízení konaném podle ustanovení § 314b a násl. trestního řádu může samosoudce podle § 314d odst. 2 se souhlasem státního zástupce a obviněného provést důkaz čtením úředních záznamů o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů z přípravného řízení pořízených postupem podle § 158 odst. 3 a 5 trestního řádu. Naproti tomu ustanovení § 212 odst. 1 trestního řádu upravuje předestření některých protokolů o výslechu svědka nebo spoluobviněného z přípravného řízení, což má jen omezený důkazní význam, protože se jím řeší toliko rozpory ve výpovědích svědka nebo spoluobviněného vyslýchaného u hlavního líčení, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost výpovědi, učiněné u hlavního líčení. Podle názoru Ministerstva spravedlnosti jde o dva rozdílné instituty; čtením úředního záznamu ve zjednodušeném řízení samosoudce provádí důkaz, předestření protokolu o výslechu z přípravného řízení (§ 212 odst. 1 trestního řádu) slouží samosoudci jen k posouzení věrohodnosti a pravdivosti svědka nebo spoluobviněného, a nelze o ně opírat výrok o vině, protože podle podmínek daných ustanovením § 212 odst. 1 trestního řádu by nebyl dodržen požadavek na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Navrhovatel prý také mylně interpretuje v ustanovení § 212 odst. 1 trestního řádu slovo „může“, které vytrhává ze souvislosti, a tím dospívá k nesprávnému závěru, že jde o fakultativní možnost soudu předestřít výpovědi z přípravného řízení, a dokládá tak další nerovné postavení účastníků řízení v porovnání k ustanovení § 211 trestního řádu, podle kterého soud za podmínek tam uvedených výpovědi obligatorně čte. Slovo „může“ se podle názoru Ministerstva spravedlností váže ke slovům „pouze předestřeny“ a má tak za cíl zdůraznit, že na rozdíl od předchozího ustanovení § 211 trestního řádu, podle kterého se výpovědi čtou, lze za podmínek uvedených v ustanovení § 212 odst. 1 trestního řádu protokoly o výslechu z přípravného řízení jen předestřít. Nejde však o možnost soudu předestřít protokoly, ale o jeho povinnost v případě rozporů ve výpovědích. Také v komentáři k trestnímu řádu, 4. vydání autorů Šámal, Král, Baxa, Púry (str. 1380) je uvedeno, že postup podle § 212 trestního řádu je obligatorní a že soud musí u hlavního líčení svědkovi nebo spoluobviněnému předestřít protokol o dřívější výpovědi z přípravného řízení, odchyluje-li se od ní u hlavního líčení. Soud však nemůže přikládat protokolu o této dřívější výpovědí jiný důkazní význam, než mu dává ustanovení § 212 odst. 1 trestního řádu. Pregnantně to prý vyjadřuje druhá věta druhého odstavce § 212, podle které protokol o výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy.

Ministerstvo spravedlnosti uzavírá tak, že ustanovení § 212 trestního řádu s ústavním pořádkem České republiky není v rozporu.

Ústavní soud se v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v prvé řadě zabýval otázkou, zda zákon, u kterého je namítána protiústavnost napadeného ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Jedná se o zákon č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb. Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1960 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V tomto směru Ústavní soud z příslušných sněmovních tisků, těsnopiseckých zpráv a údajů o průběhu hlasování zjistil, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky návrh tohoto zákona řádně schválila na své schůzi konané dne 25. 5. 2001 a Senát Parlamentu České republiky návrh schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou na schůzi konané dne 29. 6. 2001. Po podpisu předsedou Poslanecké sněmovny, prezidentem republiky a předsedou vlády byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 102 pod č. 265/2001 Sb. Předmětný zákon tak byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.