Ústavnímu soudu byla dne 15. července 2003 doručena ústavní stížnost stěžovatele J. M., která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 338/99-91 ze dne 5. října 2000, a po upřesnění, které bylo doručeno 29. září 2003, i proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1409/2001-120 ze dne 24. dubna 2003, a která dále obsahovala návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Čtvrtý senát Ústavního soudu usnesením ze dne 22. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 402/03 řízení o ústavní stížnosti podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) přerušil, a to poté, co konstatoval, že návrh splňuje podmínky stanovené v ustanovení § 74 tohoto zákona, tj., že je napadáno ustanovení právního předpisu, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, a že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku postoupil plénu Ústavního soudu.

V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 381/95 se navrhovatel domáhal zaplacení částky 2 000 000 Kč s přísl. proti P. M., a. s., z důvodů, že dne 17. prosince 1993 zahynul jeho syn F. M., nar. 22. června 1979, utonutím poté, co uklouzl do nechráněného prostoru pod jezem na řece Svratce v k. ú. Pisárky, na 48,17 km toku řeky v prostoru rekreační oblasti Riviéra v Brně. Zavinění na straně P. M., a. s., spatřoval v nezabezpečení místa, kde se nehoda stala, přestože v minulosti zde došlo k řadě utonutí. Požadoval zaplacení částky 13 510,60 Kč na nákladech pohřbu a pořízení epitafní desky, a ve zbytku se domáhal náhrady nemajetkové újmy, a to pro citovou újmu vyvolanou utrpením nad náhlým úmrtím syna, a dále majetkovou újmu z důvodu, že by mu zemřelý syn mohl v budoucnu pomáhat v podnikání, eventuálně jej nebo svou matku ošetřovat a poskytovat jim podporu v případě nemoci nebo bezmoci.

Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 35 C 381/95-68 ze dne 28. ledna 1999 vyhověl žalobě jen v části týkající se náhrady nákladů pohřbu a pořízení epitafní desky a ve zbytku žalobu zamítl. Rozhodnutí odůvodnil tak, že ustanovení § 442 odst. 1, § 448 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku neumožňují přiznat náhradu škody vzniklé z jiných důvodů než zde uvedených․ Těmto ustanovením z uplatněných nároků odpovídal pouze nárok na náhradu nákladů pohřbu.

Z podnětu odvolání, které podaly obě strany sporu, o předmětu sporu rozhodoval Krajský soud v Brně. Ten se, pokud jde o uplatněnou nemajetkovou újmu, plně ztotožnil s názorem Městského soudu v Brně. V této části však připustil podle tehdy platné úpravy dovolání, což odůvodnil svým přesvědčením o tom, že navrhovateli je třeba dát možnost využít všech zákonných prostředků k posouzení odůvodněnosti jím uplatněných nároků nemateriální povahy, jejichž odškodnění není v platné právní úpravě upraveno, konkrétně psychické újmy jako důsledku úmrtí blízké osoby a budoucí vyživovací povinnosti vůči pozůstalým osobám.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. dubna 2003 č. j. 25 Cdo 1409/2001-120 dovolání zamítl. Ztotožnil se se stanoviskem soudu prvního a druhého stupně, že vedle nároků uvedených v ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku zákon pozůstalým při usmrcení osoby další nároky nepřiznává, a uvedl, že takový nárok nelze dovodit ani z ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Podle jeho závěru není ustanovení § 448 občanského zákoníku v rozporu s ústavními předpisy. Dále uvedl, že nárok na náhradu kompenzující pomoc zemřelého, který by v budoucnu mohl pozůstalému poskytovat výživu (popř. pomáhat mu v zaměstnání, v domácnosti či v péči o jeho osobu), nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními § 11 občanského zákoníku (fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevu osobní povahy) a § 13 občanského zákoníku [fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odstavec 1), a pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odst. 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby, nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích, které zakládají nároky při porušení práva na ochranu osobnosti]. Tato ustanovení totiž zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce. Není tedy vyloučeno, že zaviněná smrt blízké osoby může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti. Jde ovšem o nárok odlišný od nároku na náhradu škody ve smyslu ustanovení § 448 a 449 občanského zákoníku, který byl předmětem řízení v posuzovaném případě.

Navrhovatel v návrhu uvedl, že je mu sice zřejmé, že současná platná právní úprava náhrady škody v případě usmrcení, provedená ustanoveními § 448 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, neumožňuje poskytnutí jiné náhrady než peněžitý důchod na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a na přiměřené náklady pohřbu, má však za to, že tato úprava je v zásadním rozporu s Listinou, zejména s čl. 6 větou prvou, která zní: „Každý má právo na život.“ a čl. 30 odst. 1, který zní: „Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.“. V konečných důsledcích je pohrdáním hodnotou lidského života. Považuje tuto úpravu za pozůstatek z dob tvorby socialistického právního řádu, který preferoval fiskální zájmy státu. Tento princip zcela přehlíží, že zemřelému, pokud by zůstal naživu, mohly v budoucnu vzniknout další vyživovací povinnosti; navrhovatel poukazuje na svoji konkrétní situaci.

V postupu Krajského soudu v Brně pak dále spatřuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť podle jeho názoru bylo možné výkladem „nevyhovující“ ustanovení občanského zákoníku rozšířit. Na to však navazuje jeho návrh, že tato ustanovení by měla být zrušena. Má za to, že je to i v zájmu přizpůsobení České republiky normám Evropského společenství.

Navrhovatel byl Ústavním soudem výzvou z 9. září 2003 vyzván k odstranění vad podání, a to konkrétně petitu návrhu, a zda s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu nehodlá provést nějaké změny. Na tuto výzvu reagoval pouze tak, že petit návrhu rozšířil o návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003 č. j. 25 Cdo 1409/2001-120. Návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku ponechal beze změny. Neodstranil tak rozpor mezi obsahem návrhu, ve kterém napadá pro rozpor s ústavním pořádkem ustanovení § 448 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, zatímco v petitu se domáhá zrušení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku.

Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení a usnesení o přerušení řízení o ústavní stížnosti v souladu s ustanovením § 69 zákona o Ústavním soudu účastníkům řízení – Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky.

Poslanecká sněmovna po krátké rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti navrhovatele uvedla, že ústavní právo každé lidské bytosti na život, zakotvené v čl. 6 odst. 1 větě prvé Listiny je formulováno obecně, kdežto odstavec 4 téhož článku říká, která jednání nejsou porušením tohoto práva, a stanoví jeho ústavní meze. Stát pak svým působením musí zajistit, aby právo na život bylo chráněno proti zásahům nebo útokům kohokoliv, což dále konkretizuje odstavec 2 čl. 6 Listiny. Sankce za porušení takového zákazu ať úmyslně či z nedbalosti obsahuje trestní zákon. Navrhovatel se přesto domnívá, že ochrana lidského života trestním zákonem není dostatečná. Podle názoru Poslanecké sněmovny však vychází ze skutečnosti, že při vyšetřování utonutí jeho syna nedospěl příslušný vyšetřující orgán k závěru, že došlo k cizímu zavinění.

Pokud jde o namítaný rozpor s čl. 30 odst. 1 Listiny, upozorňuje Poslanecká sněmovna na to, že v odstavci 3 čl. 30 Listiny se stanoví, že tato úprava může být ve smyslu čl. 41 odst. 1 Listiny uplatňována pouze v mezích zákonů, které je provádějí. Z toho dovozuje, že dané znění nelze obejít příznivějším výkladem pro navrhovatele, jak to uvedl ve svém návrhu s odkazem na postup Krajského soudu v Brně.

Poslanecká sněmovna pak dovozuje, že se nelze ztotožnit s názorem navrhovatele, že jím uvedená ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku jsou protiústavní.

Senát ve svém vyjádření uvedl, že ustanovení § 442 odst. 1 bylo ve stávající podobě zařazeno do občanského zákoníku tzv. velkou novelou občanského zákoníku účinnou od 1. ledna 1992 [čl. I bod 109 (sic – pozn. red.; správně bod 83) zákona č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník]. Ustanovení § 449 odst. 2 bylo do stávající dikce uvedeno úpravou účinnou k 1. říjnu 1995 (čl. XXIV zákona č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře). Obě ustanovení jsou podřazena do oddílů „společná ustanovení o náhradě škody“ a ještě úžeji do skupiny paragrafů (§ 442 – 449) souhrnně opatřených nadpisem „Způsob a rozsah náhrady“. Uvedl, že zatímco ustanovení § 442 odst. 1 v tomto novém upraveném znění bylo systémovou změnou v určení toho, jaká škoda, resp. jaký druh škody se hradí, což souviselo s přechodem k tržnímu hospodářství v roce 1989, § 449 odst. 2 zůstal meritorně konstantní prakticky již z dob obecného zákoníku občanského a novelou z roku 1995 byl dotčen pouze technicky, z pohledu návrhu na zrušení nepodstatně.

Senát upozornil, že s ohledem na datum vydání zákonů obsahujících ustanovení navrhovaná ke zrušení se jedná o předpisy, které byly schváleny v době, kdy Senát nebyl ještě ustaven. Připomíná však, že Senát se problematikou náhrady škody při usmrcení zabýval, a to při projednávání návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 586/92 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Uvedený návrh zákona totiž ve své části čtvrté v čl. VIII obsahoval dvě tematicky relevantní změny občanského zákoníku, které nabyly účinnosti 1. května 2004 (zákon č. 47/2004 Sb.). Konkrétně se jednalo o doplnění § 444 občanského zákoníku o nový odstavec 3, kterým bylo upraveno jednorázové odškodnění pozůstalých osob při usmrcení blízké osoby, a dále o vložení nového ustanovení § 449a, které umožňuje budoucí nároky podle ustanovení § 445 občanského zákoníku odškodnit jednorázově na základě písemné dohody o jejím úplném a konečném vypořádání mezi oprávněným a povinným. Tato úprava platí i o budoucích nárocích vyplývajících z ustanovení § 446 – 449 občanského zákoníku.

Pokud jde o návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, Senát uvedl, že v případě jeho zrušení by v platném právu chyběl pozitivně vymezený právní základ pro reparaci škody stejně jako pro tradiční základní formální třídění škody na škodu skutečnou a ušlý zisk. Tím by se podle jeho názoru rozpadla koncepce způsobu a rozsahu náhrady škody.

Pokud jde o ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku, toto ustanovení souvisle navazuje na povinnost hradit náklady spojené s léčením (§ 449 odst. 1 občanského zákoníku), neboť určuje, že v případě úmrtí je škůdce povinen nahradit též přiměřené náklady spojené s pohřbem. Podle názoru Senátu zákonodárce neměl nikdy důvod toto ustanovení měnit, neboť jde o záležitost tradiční a zároveň obsahově vyhovující současnému společenskému klimatu jak v České republice, tak v evropském rámci. V případě tohoto ustanovení, ale stejně tak i v případě ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, nemůže obstát námitka navrhovatele ohledně socialistického původu obou ustanovení. Jde o úpravu tradiční, historicky doloženou, funkční a interpretovatelnou i z pohledu ústavně garantovaných základních práv a svobod.

Senát se ve svém vyjádření zabývá i ustanovením § 448 odst. 1 občanského zákoníku, které je v návrhu uváděno, i když v petitu není navrhováno jeho zrušení. Předmětné ustanovení upravuje povinnost ke hrazení nákladů na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Interpretace tohoto normativního příkazu je v českém právu po desetiletí konzistentní. Senát odkazuje na Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, autoři Rouček, F., Sedláček, J., díl V., Praha 1937, a ze strany 926 cituje: „Nárok na náhradu mají osoby v době smrti skutečně vyživované, ...naproti tomu není dáti náhradu osobám, které teprve v budoucnu snad by mohly míti nárok na výživu, např. rodiče zabitého dítěte.“.

Dále Senát poukázal na to, že pokud je argumentováno porušením ústavního práva, zaručeného v čl. 6 odst. 1 Listiny, pak bez zevrubného rozboru je evidentní, že toto ustanovení se míjí s ustanoveními o náhradě škody pozůstalým. Věta prvá čl. 6 odst. 1 Listiny je obecným ustanovením pro následné odstavce 2 – 4, které jej v ústavní rovině rozvádějí. Celému čl. 6 je inherentní ochrana samotné podstaty života. Takto nahlíženo, pak interpretace nemůže být jiná, než že cílem tohoto ústavního práva je ochrana jednotlivce před jakýmkoliv svévolným zbavením života. Pokud jde o čl. 30 odst. 1 Listiny, ten vymezuje povinnost státu, aby prostřednictvím jím vybudovaných sociálních systémů zachoval přiměřenou, důstojnou a zároveň sociálně udržitelnou úroveň občanů. Garantuje občanům přiměřené hmotné zabezpečení. Tento článek Listiny proto nemá žádnou spojitost s ustanoveními občanského zákoníku o náhradě škody.

Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku zní:

„(1) Hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).“.

Ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku zní:

„(2) Při usmrcení se hradí též přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle zákona o státní sociální podpoře.“.

Návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku byl podán navrhovatelem J. M. v souvislosti s podáním ústavní stížnosti proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2000 sp. zn. 13 Co 338/99 a Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2003 sp. zn. 25 Cdo 1409/2001. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě podle § 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle § 74 tohoto zákona spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jednotlivých ustanovení, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem. Podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže byl spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle § 74, senát Ústavního soudu řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy. Čtvrtý senát Ústavního soudu usnesením ze dne 22. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 402/03 řízení o ústavní stížnosti přerušil a postoupil návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku plénu Ústavního soudu. V předmětné věci na straně navrhovatele lze tudíž konstatovat naplnění podmínek aktivní legitimace.

Ústavní soud je v souladu s ustanovením § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v řízení o kontrole zákonů nebo jiných právních předpisů povinen posoudit, zda napadený zákon byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem.

Původní znění ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku bylo předmětem jednání jako 3. bod 24. schůze Národního shromáždění republiky Československé, které proběhlo dne 26. února 1964. Napadená ustanovení nebyla předmětem rozpravy a zákon byl jako celek přijat jednomyslně hlasy 271 poslanců. Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu, vychází z ustanovení § 66 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je návrh v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů nepřípustný, jestliže ústavní zákon nebo mezinárodní smlouva, s nimiž jsou podle návrhu přezkoumávané předpisy v rozporu, pozbyly před doručením návrhu Ústavnímu soudu platnosti. Z toho vyplývá, že u právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence. To se týká i novely ustanovení § 442 odst. 1 provedené zákonem č. 509/1991 Sb.

Drobná novela ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku byla provedena zákonem č. 118/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o státní sociální podpoře, kdy byla slova „předpisů o nemocenském pojištění“ nahrazena slovy „zákona o státní sociální podpoře“. Tato úprava, projednávaná na 31. schůzi prvního funkčního období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, byla přijata dne 26. května 1995. Pro návrh hlasovalo ze 173 přítomných poslanců 100, proti bylo 67, a 6 poslanců se zdrželo hlasování.

Zákon č. 118/1995 Sb. byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.

Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 118/1995 Sb. byl přijat ústavně předepsaným způsobem.

Navrhovatel navrhuje zrušit ustanovení § 442 odst. 1 a ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku. V obou případech z toho důvodu, že jsou v rozporu s čl. 6 odst. 1 větou prvou Listiny, která zní: „Každý má právo na život.“ a s čl. 30 odst. 1 Listiny, který zní: „Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele.“. Tvrdí, že jde o úpravu z dob tvorby socialistického právního řádu, která preferovala fiskální zájmy státu.

Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku je uvozujícím ustanovením k marginální rubrice „způsob a rozsah náhrady“. Stanoví, že se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Jde o ustanovení, které je prakticky v nezměněné podobě zakotveno v českém právním prostředí již 200 let. Obecný občanský zákoník v ustanovení § 1323 způsob náhrady upravoval takto: „Aby byla dána náhrada způsobené škody, musí býti uvedeno vše do předešlého stavu, nebo není-li to možné, nahrazena odhadní cena. Týká-li se náhrada toliko utrpěné škody, nazývá se vlastně odškodněním. Pokud se však vztahuje také na ušlý zisk a na shlazení způsobené urážky, nazývá se plným zadostiučiněním.“. Občanský zákoník z roku 1950 v ustanovení § 354 tuto problematiku upravoval takto: „Škoda se nahrazuje uvedením v předešlý stav, a není-li to dobře možné, v penězích. Nahrazuje se nejen škoda skutečná, nýbrž i to, co poškozenému ušlo.“. Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném do novely provedené zákonem č. 509/91 Sb. znělo takto: „Hradí se jen skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; není-li to dobře možné nebo účelné, hradí se v penězích.“.

Nelze tedy akceptovat názor, že stávající znění ustanovení § 442 odst. 1 je pozůstatkem „socialistického právního řádu“.

Sama okolnost, že tato úprava má v českém právním prostředí mnohaletou tradici, nemusí samozřejmě znamenat, že není v rozporu s ústavním pořádkem. Proto je namístě posoudit námitky navrhovatele, který na prvém místě tvrdí, že je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Listiny větou prvou. Zde je třeba říci, že toto ustanovení Listiny je nutné vnímat v kontextu celého článku, zejména s odstavcem 2, který zní „Nikdo nesmí být zbaven života.“, a s odstavcem 4, který zní „Porušením práva podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.“. Smyslem tohoto ustanovení je ochrana života. Je jím garantováno ústavní právo každé lidské bytosti, že nemůže být svévolně usmrcena. Nelze z něho dovodit žádné ústavní garance ve vztahu k zákonné úpravě způsobu rozsahu náhrady škody. Ochrana života před svévolným usmrcením není v zákonné rovině ponechána na úpravě odpovědnosti za škodu, ale výlučně na trestněprávní odpovědnosti za usmrcení. To odpovídá citovanému čl. 6 Listiny, který jinou ochranu lidského života nekonstruuje. I když tedy lze v obecné rovině připustit, že odpovědnost za škodu sehrává významnou roli v prevenci před jednáním vedoucím k usmrcení, nelze z toho dovozovat, že navrhovatelem citovaná první věta čl. 6 Listiny míří i na zákonnou úpravu odpovědnosti za škodu. K takovému výkladu předmětného článku nelze dospět na základě žádné z výkladových metod používaných při aplikaci práva. Lze tedy učinit závěr, že ustanovení § 442 odst. 1 není v rozporu s čl. 6 odst. 1 větou prvou Listiny, protože jím garantované právo na život nemá žádnou vazbu k zákonné úpravě odpovědnosti za škodu.

Na druhém místě navrhovatel tvrdí, že toto ustanovení občanského zákoníku je v rozporu s ústavním právem zakotveným v čl. 30 odst. 1 Listiny. Toto Ústavou garantované právo je ovšem právem občana ve vztahu ke státu. Nemá žádný dopad do oblasti zákonné úpravy odpovědnosti za škodu, která se týká vztahů soukromoprávních subjektů, v nichž se neuplatňuje vrchnostenské postavení státu. Ústava tímto garantuje každému občanovi ve vztahu ke státu, a nikoliv k jinému občanovi, případně jiným soukromoprávním subjektům, přiměřené hmotné zabezpečení bez ohledu na to, co bylo příčinou stavu hmotné nouze. I zde lze uzavřít, že ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku není v rozporu s ústavním právem garantovaným v čl. 30 odst. 1 Listiny.

Podstata úpravy, která je obsahem ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku, má rovněž v právním řádu na území České republiky mnohaletou tradici stejně jako principy úpravy vyplývající z ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku. Obecný občanský zákoník v § 1327 stanovil, že: „Nastane-li z tělesného poškození smrt, musí býti nahrazeny nejen všechny ztráty, nýbrž i pozůstalým, o jejichž výživu se měl usmrcený podle zákona starati, vše, co jim tím ušlo.“. Občanský zákoník platný od roku 1950 do roku 1964 v ustanovení § 356 stanovil: „Vzešla-li z poškození smrt, je škůdce povinen nahradit náklady léčení a pohřbu tomu, kdo je vynaložil, a osobám odkázaným svou výživou na usmrceného, co jim ušlo.“.

Ani pro toto ustanovení proto neplatí, že by šlo o relikt socialistické éry tvorby práva.

Pokud jde o vztah tohoto ustanovení k čl. 6 odst. 1 větě prvé a k čl. 30 odst. 1 Listiny, pak zde beze zbytku platí vše, co bylo řečeno v souvislosti s ustanovením § 442 odst. 1 občanského zákoníku.

Obsahem textové části návrhu navrhovatele jsou jeho výhrady k ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku. Toto zákonné ustanovení považuje za neústavní, i když v petitu návrhu navrhuje zrušit ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, a nikoliv ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku. Tento zřejmý nesoulad mezi obsahem návrhu a petitem navrhovatel nevysvětluje a přes výzvu Ústavního soudu tuto vadu podání neodstranil. Protože jde o otázku, která má značný lidsko-právní rozměr, zaujímá k ní Ústavní soud stanovisko, i když petit návrhu tak nezní.

Je opět třeba předeslat, že i úprava, která je obsahem ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku má v našem právním řádu mnohaletou tradici. To vyplývá ze shora citovaného ustanovení § 1327 obecného zákoníku občanského i z § 356 občanského zákoníku z roku 1950. Platná úprava, tak jako i předchozí úpravy, přiznává v případě smrti nárok na náhradu škody ve formě renty jen osobám skutečně vyživovaným či osobám, k nimž zemřelý tuto povinnost měl, a nikoliv osobám, kterým by snad v budoucnu takový nárok vznikl. Navrhovatel svým podáním ve skutečnosti brojí především proti tomuto ustanovení. K námitkám jeho nesouladu s čl. 6 odst. 1 větou prvou a s čl. 30 odst. 1 Listiny je možno odkázat na předchozí výklad, ze kterého vyplynulo, že se obě tato ustanovení Listiny zcela míjejí s problematikou náhrady škody, a proto nelze v žádném případě dovodit, že by toto ustanovení bylo s nimi v rozporu.

Návrhy na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku přitom neřeší podstatu výhrad navrhovatele, v níž spatřuje protiústavnost. Neřešil by je ani případný návrh na zrušení ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku. Z pohledu toho, co je vytýkáno, není problém v tom, co je obsahem těchto ustanovení, ale v tom, co v nich není. Navrhovatel cítí nedokonalost stávající úpravy způsobu a rozsahu náhrady škody, že nepřiznává nárok na náhradu nemajetkové újmy. V tom jedině lze spatřovat logiku jeho návrhu na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, který vymezuje rozsah náhrady tak, že se hradí skutečná škoda a ušlý zisk. Náš občanský zákoník neobsahuje zákonnou definici škody. Ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku škodu definuje jen nepřímo tím, že upravuje, co se nahrazuje. Přitom se jedná o uvozující ustanovení, na které navazují další ustanovení, která významně modifikují zejména rozsah náhrady. Z nich vyplývá, že např. při škodě na zdraví se odškodňuje bolestné a ztížení společenského uplatnění, což zcela jistě ani v jednom případě není skutečná škoda. Vypuštěním ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku by se tedy nic nevyřešilo, jen by se z ucelené mozaiky zákonných ustanovení vymezujících, co se odškodňuje, a tím nepřímo, co zákon považuje za škodu, vypadlo ustanovení, jehož neexistence by nutně vedla k nefunkčnosti dalších ustanovení, a tudíž k zániku funkčnosti celé zákonné úpravy rozsahu a způsobu náhrady škody.

Zrušením ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku by se nedosáhlo ničeho jiného, než že by z rozsahu poskytovaných náhrad vypadla náhrada nákladů spojených s pohřbem. Totéž obdobně platí i pro případ, že by byl podán návrh na zrušení ustanovení § 448 odst. 1 občanského zákoníku.

Lze tedy uzavřít, že problém, který nastolil stěžovatel svým návrhem na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 a § 449 odst. 2 občanského zákoníku, není v tom, že by tato ustanovení byla v rozporu s Ústavou, ale spíše v tom, co v ustanoveních upravujících náhradu škody explicitně není vyjádřeno. Podstatou námitky stěžovatele je, že v těchto ustanoveních chybí úprava náhrady škody za nemateriální újmu s výjimkou případů, které jsou v zákoně taxativně vypočteny (bolestné, ztížení společenského uplatnění a nově s účinností od 1. 5. 2004 jednorázová náhrada při úmrtí blízké osoby). Nárok na náhradu kompenzující pomoc zemřelého, který by v budoucnu pozůstalému mohl poskytovat výživu, nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení § 448 a § 449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními § 11 a 13 občanského zákoníku, která zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci a celkový svobodný rozvoj jednotlivce.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 3. 2000 sp. zn. II. ÚS 517/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 32) vyslovil názor, že součástí soukromého života je nepochybně též rodinný život zahrnující vztahy mezi blízkými příbuznými; respektování soukromého, tedy i rodinného, života musí zahrnovat do určité míry právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi, aby tak bylo možno mimo jiné také rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Zaviněná smrt blízké osoby proto může vzhledem ke vzájemným úzkým a pevným sociálním, morálním, citovým a kulturním vazbám představovat natolik vážnou nemateriální újmu pro rozvíjení a naplňování osobnosti pozůstalého, že může být kvalifikována jako újma snižující jeho důstojnost či vážnost ve společnosti. Z tohoto pohledu občanský zákoník dává podmínky pro uplatnění finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv v důsledku smrti blízké osoby. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody.

Ústavní soud posuzoval, zda lze za použití interpretačních pravidel vyložit ustanovení občanského zákoníku vymezující náhradu škody tak, že by bylo možné pod toto ustanovení podřadit i nárok na náhradu imateriální škody spočívající ve ztrátě blízké osoby. Zde nemohl pominout, že v období od podání ústavní stížnosti byla do zákona včleněna úprava odškodnění pozůstalých novelizovaným ustanovením § 444 občanského zákoníku, do kterého byl vložen nový odstavec 3, který tuto problematiku řeší jednorázovým plněním. Tímto ustanovením zákonodárce upravil způsob a rozsah náhrady za tento druh imateriální škody. Tato úprava neumožňuje svojí jednoznačností žádný prostor pro odlišný výklad. Je však natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Proto nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti.

Ústavní soud v této souvislosti cítí potřebu zdůraznit, že z legislativního hlediska by bylo správnější opustit stávající pojetí škody jako majetkové újmy a pokládat za škodu i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného. K takovému pojetí se ostatně hlásí i principy evropského deliktního práva, které definují škodu jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tyto principy, i když mají základ v soukromé iniciativě, mají významný dopad na legislativy evropských států, která se postupně tomuto pojetí přizpůsobuje, čehož příkladem je např. připravovaná novela občanského zákoníku v Rakousku.

S ohledem na všechny uvedené důvody proto Ústavní soud návrh na zrušení ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku a ustanovení § 449 odst. 2 občanského zákoníku podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.