Ústavnímu soudu byl dne 26. srpna 2004 doručen návrh Městského soudu v Brně na zrušení „zákona č. 427/2003 Sb. v části týkající se jedné poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 ve vztahu k soudcům okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu [ustanovení § 2 ve vztahu k ustanovení § 1 písm. h) zákona č. 427/2003 Sb.]“.

Navrhovatel tak učinil dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to poté, co v souvislosti se svojí rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) dospěl k závěru, že ustanovení § 1 písm. h) a § 2 zákona č. 427/2003 Sb., jehož má být při řešení věci sp. zn. 33 C 236/2004 použito, je v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

V uvedené věci sp. zn. 33 C 236/2004 je Městským soudem v Brně rozhodováno o žalobě soudce téhož soudu, v níž se žalobce domáhá vůči České republice – Městskému soudu v Brně zaplacení jedné poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 v celkové výši 21 600 Kč, přičemž opírá svůj nárok o ustanovení § 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů, jehož předpoklady považuje za splněné. Ve výplatním termínu, stanoveném na den 15. července 2004, mu však v důsledku zákona č. 427/2003 Sb. polovina dalšího platu za první pololetí roku 2004 vyplacena nebyla.

Odejmutím dalšího platu za první pololetí roku 2004 došlo dle navrhovatele k nepřípustnému a opakovanému zásahu do soudcovské nezávislosti. Zákonem č. 427/2003 Sb. došlo k tomu, že byla odejmuta polovina dalšího platu náležejícího za první a druhé pololetí let 2004, 2005 a 2006, přičemž se v uvedených letech použije platová základna ve výši dosažené podle zvláštního právního předpisu ke dni 31. prosince 2003 (což představuje „zmrazení platu“). K tomuto opatření zákonodárce přistoupil v době, kdy mu bylo známo odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02, na jehož nosné důvody navrhovatel odkazuje.

Městský soud v Brně poukazuje dále na restrikce provedené zákonem č. 420/2002 Sb․, kterým se zkracuje doba, po kterou je představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům a státním zástupcům poskytován plat při dočasné neschopnosti k výkonu funkce, a kterým se stanoví některá opatření v nemocenském pojištění (péči) a v důchodovém pojištění, jímž byla soudcům výrazně zkrácena doba, po kterou je jim poskytován plat při dočasné neschopnosti výkonu funkce, a to z původních 6 měsíců na dobu 20 pracovních dnů, přičemž i institut poskytování plného platu při dočasné neschopnosti považuje za jednu ze součástí záruk materiálního zabezpečení soudce. Za další omezení platové úrovně soudců pak označuje i důsledky, jež vyplynuly ze zákona č. 425/2002 Sb., kterým se pro rok 2003 stanoví mimořádné opatření pří určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů, soudců a státních zástupců, a kterým se těmto osobám stanoví výše dalších platů za první a druhé pololetí roku 2003. Dle ustanovení § 1 uvedeného zákona se pro určení platu a dalších náhrad a výdajů spojených s výkonem funkce v roce 2003 pro vyjmenované představitele a soudce použije platová základna ve výši dosažené ke dni 31. prosince 2002, přičemž s ohledem na změny právní úpravy platových tarifů a osobního příplatku provedené pro zaměstnance ministerstev s účinností následující po dni 31. prosince 2002 se platová základna v uvedeném roce nezvýšila. Ačkoli tedy za normálního běhu událostí mělo dle navrhovatele od 1. ledna 2003 dojít ke zvýšení platu soudce v důsledku změny právní úpravy platových tarifů a osobního příplatku provedené pro zaměstnance ministerstev, ad hoc přijatým zákonem k tomu u soudců nedošlo.

Navrhovatel upozorňuje v této souvislosti na důvodové zprávy k zákonu č. 420/2002 Sb. a zákonu č. 425/2002 Sb., z nichž dle něj plyne, že jimi zákonodárce sledoval cíl „zachování srovnatelného postavení jednotlivých skupin“ osob, tj. státních zaměstnanců, představitelů státní moci a soudců, přičemž zvláštní postavení soudců, pokud jde o výši odměňování, se zákonodárci jevilo jako nespravedlivé a neproporcionální. Tento postup považuje Městský soud v Brně za neústavní, stojící v rozporu s právem soudce na hmotné zabezpečení, které je jednou z garancí jeho soudcovské nezávislosti. Poukazuje přitom na skutečnost, že zákonodárce přitom požadavek na zachování „srovnatelného postavení jednotlivých skupin“ osob, uvedený ve zmíněných důvodových zprávách, později nedodržel, protože mimo jiné:

Městský soud v Brně nadto polemizuje i se záměrem zákona projednávaného v době podání návrhu, dle kterého mělo dojít ke zrušení dalších platů, což navrhovatel považuje za stojící v příkrém rozporu s již uvedeným nálezem Ústavního soudu.

V návrhu je dále obsažena námitka vůči eventuálnímu tvrzení, dle něhož další platy soudců jsou svojí povahou v podstatě bonusy vyplácené jednou za pololetí k běžnému měsíčnímu příjmu soudce. Dle názoru Městského soudu v Brně je tím nepřípustně směšováno kalendářní období s obdobím výplatním, výplatní období se totiž nemusí krýt s obdobím kalendářním, neboť jde jen „o určité celkové penzum finanční částky náležející soudci za zákonem přesně vymezené období“. Jestliže tedy dojde k odnětí byť pouze jednoho z dalších platů, dochází tím automaticky i k celkovému snížení zákonem zaručeného ročního příjmu soudce.

Odlišná interpretace pojmů „dalších platů“ však dle něj vede k tomu, že přístup zákonodárce k platovým otázkám týkajícím se soudců nutno hodnotit ve smyslu libovůle, a to jak v souvislosti se zákonem č. 427/2003 Sb., tak i v minulosti (zákon č. 287/1997 Sb., zákon č. 268/1998 Sb.; zákon č. 308/1999 Sb., zákon č. 416/2001 Sb., zákon č. 425/2002 Sb.).

Odnětí poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 se tudíž jeví navrhovateli jako neústavní v důsledku rozporu s právem soudce na materiální zabezpečení jeho soudcovské nezávislosti, které vyplývá z čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy a s čl. 1 Listiny. Materiální zajištění nezávislosti je pak dle něj jednou z garancí nestranného a spravedlivého rozhodování o právech a právem chráněných zájmech osob.

Navrhovatel upozorňuje dále na obtížnost konstrukce petitu návrhu, která je způsobena tím, že ustanovení § 1 zákona č. 427/2003 Sb. nevyjmenovává pouze druhy funkcí, na které se vztahuje odnětí dalšího platu, nýbrž upravuje též ukotvení platové základny ve výši dosažené ke dni 31. prosince 2003 (tzv. zmrazení platu). Navrhovateli jde ale pouze o zrušení té části zákona č. 427/2003 Sb., která se týká soudců, a jen o odnětí dalšího platu ve výši jedné poloviny za první pololetí roku 2004.

Pro uvedené Městský soud v Brně navrhuje, aby Ústavní soud nálezem rozhodl, že „se zrušuje část zákona č. 427/2003 Sb. v části týkající se jedné poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 ve vztahu k soudcům okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu [ustanovení § 2 ve vztahu k ustanovení § I písm. h) zákona č. 427/2003 Sb.]“.

Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh Poslanecké sněmovně. Ve svém vyjádření ze dne 5. října 2004 předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky PhDr. Lubomír Zaorálek uvádí, že v době projednávání návrhu zákona, který byl později publikován pod č. 427/2003 Sb., si byla Poslanecká sněmovna vědoma toho, že daná problematika, tj. odejmutí části dalšího platu soudcům, byla již několikrát napadena pro neústavnost z důvodu nepřípustného zásahu do soudcovské nezávislosti. Přesto Poslanecká sněmovna setrvala na svém názoru, že nevyplacení části dalšího platu soudcům není v rozporu s ústavním pořádkem, neboť jeho částečné nevyplacení nemůže ohrozit nezávislost soudců, zejména proto, že nejde ani o překvapivý ani o hluboký zásah do jejich materiálního zabezpečení.

Předseda Poslanecké sněmovny dále potvrdil, a to v souladu s požadavky obsaženými v ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, že zákon č. 427/2003 Sb. byl přijat po řádně provedeném zákonodárném procesu, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a vyhlášen ve Sbírce zákonů. V závěru vyjádření pak konstatuje, že za tohoto stavu věci nelze než vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem České republiky, přičemž je na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem posoudil ústavnost tohoto zákona a vydal příslušné rozhodnutí.

Podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zaslal Ústavní soud předmětný návrh i Senátu Parlamentu České republiky. Úvodem svého vyjádření ze dne 5. října 2004 jeho tehdejší předseda doc. JUDr. Petr Pithart rekapituluje průběh projednávání předmětného zákona Parlamentem. Uvádí, že návrh napadeného zákona předložila vláda Poslanecké sněmovně 7. července 2003 v rámci návrhů zákonů souvisejících s reformou veřejných financí. Návrh zákona, jehož část je navržena ke zrušení, byl po jeho schválení v Poslanecké sněmovně doručen Senátu dne 8. října 2003. V Senátu byl jako senátní tisk č. 173 projednán ve dvou výborech, a to

Senát předložený návrh zákona projednal na své 11. schůzi dne 6. listopadu 2003 a po obsáhlé rozpravě přijal usnesení, kterým jej schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Pro toto usnesení ze 69 přítomných senátorů hlasovalo 40, proti bylo 19 senátorů.

K projednání návrhu předmětného zákona se ve vyjádření dále uvádí, že v orgánech Senátu k němu byly uplatněny kritické výhrady z hlediska nesystémovosti úpravy, zejména pokud jde o další zmrazení platové základny. Diskutována byla rovněž otázka ústavnosti opětovné restrikce dalších platů týkající se i soudců. V této záležitosti vedle názorů zpochybňujících ústavnost navrhované úpravy zazněly i pochybnosti, zda návrh lze hodnotit jako protiústavní, existují-li rozdílná rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech týkajících se restrikcí dalších platů soudců. V závěrečném hlasování však nakonec potřebná většina přítomných návrh zákona schválila ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

Jelikož navrhovaný petit je obsahově totožný s petitem uvedeným v návrhu na zrušení části zákona č. 425/2002 Sb., kterým se pro rok 2003 stanoví mimořádné opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů, soudců a státních zástupců, a kterým se těmto osobám stanoví výše dalších platů za první a druhé pololetí roku 2003, který je veden u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 34/04, předseda Senátu v dalším odkazuje na vyjádření Senátu ze dne 8. září 2004 č. j. 9654/04 podané k návrhu vedenému pod sp. zn. Pl. ÚS 34/04.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, tj. navrhovatel v podání ze dne 15. června 2005 a účastníci řízení ve vyjádření předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 2. června 2005 a předsedy Senátu Parlamentu České republiky ze dne 9. června 2005, vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Dle ustanovení § 1 písm. h) zákona č. 427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb., o změně některých zákonů v návaznosti na realizaci reformy veřejných financí v oblasti odměňování, pro určení platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem funkce „soudce okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu“ se v roce 2004 použije platová základna ve výši dosažené podle zvláštního právního předpisu1) k 31. prosinci 2003. Tímto zvláštním předpisem dle poznámky 1 je zákon č. 425/2002 Sb., kterým se pro rok 2003 stanoví mimořádné opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů, soudců a státních zástupců, a kterým se těmto osobám stanoví výše dalších platů za první a druhé pololetí roku 2003.

Dle uvedeného ustanovení § 1 písm. h) zákona č. 427/2003 Sb., platného před jeho novelou provedenou zákonem č. 626/2004 Sb., tj. ve znění platném do 31. prosince 2004, se pro určení platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem funkce „soudce okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu“ použije platová základna ve výši dosažené podle zvláštního právního předpisu1) k 31. prosinci 2003, a to nejen v roce 2004, nýbrž i v letech 2005 a 2006.

Podle ustanovení § 2 uvedeného zákona, ve znění čl. I bodu 5. zákona č. 626/2004 Sb. platí: „Pokud podle zvláštního právního předpisu náleží osobám uvedeným v § 1 další plat, poskytne se jim za první a druhé pololetí roku 2004 jen ve výši poloviny částky, na kterou by jim jinak vznikl nárok.“. Ve své původní dikci § 2 zákona č. 427/2003 Sb. před zmíněnou novelou upravoval identickým způsobem poskytování dalšího platu osobám uvedeným v § 1 předmětného zákona nejen za první a druhé pololetí roku 2004, nýbrž i let 2005 a 2006.

Návrh na zrušení „zákona č. 427/2003 Sb. v části týkající se jedné poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 ve vztahu k soudcům okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu [ustanovení § 2 ve vztahu k ustanovení § 1 písm. h) zákona č. 427/2003 Sb.]“ byl podán Městským soudem v Brně dle ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Jak bylo již uvedeno v naraci, ve věci sp. zn. 33 C 236/2004 je Městským soudem v Brně rozhodováno o žalobě soudce téhož soudu, v níž se žalobce domáhá vůči České republice – Městskému soudu v Brně zaplacení jedné poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004 v celkové výši 21 600 Kč, přičemž opírá svůj nárok o ustanovení § 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů, jehož předpoklady považuje za splněné. Ve výplatním termínu, stanoveném na den 15. července 2004, mu však v důsledku zákona č. 427/2003 Sb. polovina dalšího platu za první pololetí roku 2004 vyplacena nebyla.

Městský soud v Brně, poté co v souvislosti se svojí rozhodovací činností v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy dospěl k závěru, že ustanovení § 1 písm. h) a § 2 zákona č. 427/2003 Sb., jehož má být při řešení věci sp. zn. 33 C 236/2004 použito, je v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny, po přerušení kmenového řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu Ústavnímu soudu předložil předmětný návrh na kontrolu norem.

Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá pro posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody.

Jak vyplývá z popisu předmětného řízení u obecného soudu, lze tudíž na straně navrhovatele konstatovat naplnění podmínek jeho aktivní legitimace pro řízení o kontrole norem.

Ustanovení § 1 písm. h) a § 2 zákona č. 427/2003 Sb. bylo v průběhu předmětného řízení před Ústavním soudem částečně novelizováno čl. 1 body 4 a 5 zákona č. 626/2004 Sb., o změně některých zákonů v návaznosti na realizaci reformy veřejných financí v oblasti odměňování. Tato zákonná úprava je platná dnem 1. ledna 2005 (čl. XXIII zákona č. 626/2004 Sb.).

Dle § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je dán důvod zastavení řízení, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem.

K interpretaci uvedeného zákonného důvodu zastavení řízení se Ústavní soud vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 24, nález č. 164; vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.]. Vycházeje ze smyslu a účelu § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. konstatoval, že změna ke zrušení navrhovaného zákonného ustanovení zakládá důvod zastavení řízení o kontrole norem toliko tehdy, je-li pro posouzení ústavnosti tohoto ustanovení rozhodná.

Z pohledu takto vymezeného hlediska interpretace a aplikace § 67 zákona č. 182/1993 Sb. pak nutno dospět k závěru, že změna ustanovení § 1 písm. h) a § 2 zákona č. 427/2003 Sb., provedená čl. I body 4 a 5 zákona č. 626/2004 Sb. se nedotkla smyslu a účelu novelizovaných zákonných ustanovení, toliko omezila jejich časovou působnost na rok 2004 a vyloučila jejich působnost na roky 2005 a 2006, a tedy nezaložila důvod zastavení předmětného řízení o kontrole norem. Další časová působnost platových restrikcí dopadající na odejmutí dalších platů i v letech 2005 a 2006 pozbyla totiž po zrušení institutu dalších platů zákonem č. 626/2004 Sb. rozumného smyslu. Shodné konstatování platí i pro změnu označení písmene předmětného ustanovení obsaženého v § 1 zákona č. 427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb., založenou zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích).

Nadto lze zmínit i tu okolnost, že i předmětem řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 236/2004, z něhož návrh na zrušení ustanovení § 1 písm. h) a § 2 zákona č. 427/2003 Sb. vzešel, je nárok soudce obecného soudu vůči České republice – Městskému soudu v Brně o zaplacení jedné poloviny dalšího platu za první pololetí roku 2004.

Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., je v řízení o kontrole norem povinen posoudit, zda napadený zákon, jeho jednotlivé ustanovení, příp. jiný právní předpis nebo jeho jednotlivé ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Ze sněmovních tisků a těsnopiseckých zpráv, jakož i vyjádření účastníka řízení bylo zjištěno, že Poslanecká sněmovna schválila návrh předmětného zákona ve 3. čtení na své 20. schůzi dne 26. září 2003 usnesením č. 668, kdy ze 196 přítomných poslankyň a poslanců 139 hlasovalo pro a 40 proti.

Senát na své 11. schůzi, konané dne 6. listopadu 2003, vládní návrh zákona, kterým se pro rok 2004 stanoví mimořádné opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů, poslanců Evropského parlamentu, soudců a státních zástupců, výše dalšího platu těchto osob za první pololetí roku 2004, a kterým se mění některé související zákony, schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou, a to v hlasování, při kterém ze 69 přítomných senátorek a senátorů hlasovalo 40 pro a 19 bylo proti.

Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl pod č. 427/2003 Sb. řádně vyhlášen v částce 139 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 12. prosince 2003, a dle § 6 nabyl účinnosti dnem vyhlášení, čili dnem rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů.

Ústavní soud se problematikou platových restrikcí vůči soudcům ve formě odejmutí „dalšího platu“ zabýval v řadě svých rozhodnutí. Podrobná rekapitulace této judikatury je obsažena v nálezu Ústavního soudu sp. zn. PI. ÚS 11/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 87; vyhlášen pod č. 198/2003 Sb.).

Navzdory této skutečnosti, jelikož Ústavní soud je s daným problémem opětovně konfrontován, nezbývá než tuto rekapitulaci rámcově zopakovat.

V derogačním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/99 ze dne 15. září 1999 (Sbírka rozhodnutí, svazek 15, nález č. 125; vyhlášen pod č. 233/1999 Sb.) Ústavní soud zrušil část ustanovení § 1 zákona č. 268/1998 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1998 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezidia Komise pro cenné papíry, a to ustanovení upravujícího odejmutí dalšího platu soudcům za druhé pololetí 1998. Nosným důvodem nálezu byl argument principem soudcovské nezávislosti, do jehož rámce soud vztáhnul i „aspekty materiální povahy“. Argumentem dalším se stal poukaz na rozdílnost ústavního postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé.

Nálezem ze dne 3. července 2000 sp. zn. Pl. ÚS 18/99 (Sbírka rozhodnutí, svazek 19, nález č. 104; vyhlášen pod č. 320/2000 Sb.) Ústavní soud návrh na zrušení části ustanovení § 4a zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 287/1997 Sb., upravujícího odejmutí dalšího platu soudcům za druhé pololetí 1997, zamítl. I v daném nálezu přitom zdůraznil, že soudcovská nezávislost představuje jednu ze základních demokratických hodnot, jejímuž zajištění nesporně napomáhá i materiální zabezpečení soudců. Považoval přitom za podstatné, aby do platů soudců jiné orgány státní moci nezasahovaly, a to jakoukoliv formou, svévolně a opakovaně. Pro rozhodovaný případ ale zásah zákonodárce znaky svévole nevykazoval. Dle Ústavního soudu při posouzení ústavnosti napadeného zákonného ustanovení nebylo lze odhlédnout od obtížné sociální a hospodářské reality, v níž se Česká republika v roce 1997 nacházela.

Téhož dne, tj. 3. července 2000, Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 16/2000 (Sbírka rozhodnutí, svazek 19, nález č. 105; vyhlášen pod č. 321/2000 Sb.) zamítl i návrh na zrušení části ustanovení § 1 zákona č. 308/1999 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 1999 a za druhé pololetí roku 2000 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům a členům prezídia Komise pro cenné papíry, a to ustanovení upravujícího odejmutí dalšího platu soudcům za druhé pololetí roku 1999 a roku 2000. Nezměnil přitom základní východisko posuzování daného problému. Zdůraznil, že plat soudců by neměl být pohyblivým faktorem podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení. Odejmutí „dalšího platu“ hodnotil proto jako výjimečný akt, který lze oprávnit pouze z vážných důvodů, za něž považoval dopad finančních potíží státu, a pouze v souvislosti s komplexem přijatých úsporných opatření týkajících se platů v celé sféře státních představitelů a zaměstnanců.

Konečně dne 11. června 2003 Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 11/02 zrušil část ustanovení § 1 zákona č. 416/2001 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 2001 a stanovení výše dalších platů za první a druhé pololetí roku 2002 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům, členům prezidia Komise pro cenné papíry, zástupci Veřejného ochránce práv a členům bankovní rady České národní banky, a to upravujícího odejmutí dalšího platu soudcům za druhé pololetí roku 2001 a snižujícího další plat za první a druhé pololetí roku 2002 na výši poloviny částky, na kterou by jim jinak vznikl nárok.

Ústavní soud k uvedenému závěru dospěl na základě posouzení i dalších souvisejících.zákonných úprav.

Zákonem č. 425/2002 Sb., kterým se pro rok 2003 stanoví mimořádné opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů, soudců a státních zástupců, a kterým se těmto osobám stanoví výše dalších platů za první a druhé pololetí roku 2003, jenž nabyl účinnosti 1. října 2002, bylo v § 1 stanoveno, že se pro určení platu a dalších náhrad a výdajů spojených s výkonem funkce v roce 2003 pro vyjmenované představitele a soudce použije platová základna ve výši dosažené k 31. prosinci 2002. V důsledku změny právní úpravy platových tarifů a osobního příplatku provedené pro zaměstnance ministerstev s účinností následující po dni 31. prosince 2002 se platová základna v uvedeném roce nezvýšila. Ustanovení § 2 zákona obsahuje zkrácení dalšího platu týmž osobám náležejícího podle zvláštních předpisů pro rok 2003 na polovinu. Ustanovení § 3 vyloučilo pro období od 1. ledna 2003 do 31. prosince 2003 použití § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákona č. 309/2002 Sb. V odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 Ústavní soud poukázal na znění důvodových zpráv k návrhům obou výše citovaných zákonů, z nichž je zřejmé, že navrhovatelem byl sledován cíl spočívající v „zachování srovnatelného postavení jednotlivých skupin“ osob, tj. státních zaměstnanců, představitelů státní moci a soudců, přičemž zvláštní postavení soudců, pokud jde o výši odměňování, se navrhovateli jevilo jako nespravedlivé a neproporcionální. Posouzení ústavnosti § 1 písm. h) a § 2 zákona č. 425/2002 Sb. je předmětem řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 34/04 (pozn. red.: nález sp. zn. Pl. ÚS 34/04 byl přijat týž den jako tento nález, tj. dne 14. července 2005).

Naznačené změny v zákonné úpravě vztahující se k platovým poměrům soudců překročily dle názoru Ústavního soudu ústavní limity pro akceptaci „výjimečnosti“ aktu, jímž došlo k odejmutí dalšího platu soudcům tak, jak tyto soud vymezil v předchozích rozhodnutích. Uvedl dále, že lze-li za zcela výjimečných okolností akcentovat princip rovnosti v oblasti restrikcí v odměňování státních zaměstnanců, ústavních činitelů a soudců před principem komplexně chápané nezávislosti soudců, neplatí tato relace obou principů obecně jako jednou pro vždy a za všech okolností daná. Naopak, platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou. Jinými slovy, lze-li akceptovat aplikaci principu rovnosti ve svrchu uvedeném smyslu co do výjimečného ekonomicky odůvodněného krácení platů všech, nelze akceptovat rovnost všech svrchu uvedených skupin (ani jako cílovou kategorii) co do konečné výše platů. Usilování o takovou rovnost vybočuje z kategorie ústavnosti, jde o politický cíl, který nemá oporu v ústavně chápaném principu rovnosti. Tento princip nalézá v materiálním smyslu své hranice ve vyjádření, dle kterého „stejné nesmí být upravováno libovolně nestejně, avšak zároveň nestejné nesmí být upravováno libovolně stejně“. Princip rovnosti nelze chápat jako nivelizaci ve výsledku, nýbrž je třeba jej interpretovat jako garanci stejných startovních šancí. Takto vyložený princip rovnosti však zákonodárce dle přesvědčení Ústavního soudu v § 1 zákona č. 416/2001 Sb. zjevně nedodržel.

Z pohledu komparativního ve vyspělých demokraciích západní Evropy nelze nalézt případ platových restrikcí vůči soudcům, s touto problematikou není tudíž konfrontována ani doktrína. Srovnatelné situace se objevují toliko v postkomunistických evropských zemích.

Ilustrací je rozsáhlá judikatura Ústavního soudu Polské republiky k otázkám ústavnosti zákonné úpravy platů soudců (viz zejména rozhodnutí sp. zn. P 1/94 ze dne 8. listopadu 1994, K 13/94 ze dne 14. března 1995, P 1/95 ze dne 11. září 1995, P 8/00 ze dne 4. října 2000). Ve všech uvedených rozhodnutích se soud zabýval ústavností hledisek stanovení výše platů soudců z pohledu čl. 178 odst. 2 Ústavy Polské republiky, dle kterého platy soudců musí odpovídat důstojnosti jejich úřadu a zajistit plnění jejich povinností.

V rozhodnutí sp. zn. K 12/03 ze dne 18. února 2004 Ústavní soud Polské republiky při posuzování ústavnosti sazeb navyšování platů soudců (u kterých došlo nikoli retroaktivně ke snížení) vyslovil v kontextu platových restrikcí vůči soudcům dvě klíčové teze: Dle první v případě rozpočtových potíží státu mají být platy soudců chráněny před „nadměrným nepříznivým kolísáním“. Druhou je pak zásada nepřípustnosti snižování platů soudců, která dle soudu je „ústavou výjimečně silně chráněna“ (čl. 178 odst. 2 Ústavy Polské republiky). Za jedinou ústavně akceptovatelnou výjimku z této zásady se považuje ve smyslu čl. 216 odst. 5. Ústavy Polské republiky případ, překročí-li veřejný dluh 3/5 hodnoty ročního národního produktu.

Z nástinu judikatury Ústavního soudu, jakož i z komparativní ilustrace judikaturou Ústavního soudu Polské republiky, lze k otázce ústavnosti následného zákonného odejmutí části platu soudců, na který byl před přijetím tohoto opatření dán zákonný nárok, vyvodit tyto základní zobecňující teze:

Princip nezávislého soudnictví je jednou z podstatných náležitostí demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Požadavek nezávislé justice pramení ze dvou zdrojů: z neutrality soudců jako garance spravedlivého, nestranného a objektivního soudního řízení a ze zajištění práv a svobod jednotlivců soudcem odčleněným od politické moci. Nezávislost soudců je garantována zárukami zvláštního právního postavení (mezi než nutno zařadit nesesaditelnost, neodvolatelnost, nedotknutelnost), dále zárukami organizační a funkční nezávislosti na orgánech reprezentujících zákonodárnou a zejména výkonnou moc, jakož i oddělením soudnictví od moci zákonodárné a výkonné (zejména uplatněním zásady inkompatibility). Z hlediska obsahového je pak soudcovská nezávislost zajištěna vázaností soudců toliko zákonem, tj. vyloučením jakýchkoli prvků subordinace v soudcovském rozhodování. Základními komponenty principu nezávislosti soudnictví se Ústavní soud komplexně zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 26, nález č. 78; vyhlášen pod č. 349/2002 Sb.).

Svévolný zásah zákonodárce do oblasti materiálního zajištění soudců, v tom rámci i platové restrikce, nutno do rámce chráněného principem jejich nezávislosti podřadit ze dvou důvodů.

Nezávislost soudců je v první řadě podmíněna jejich morální integritou a odbornou úrovní, zároveň ale je spjata i s jejich přiměřeným materiálním zajištěním. Tento komponent principu nezávislosti soudců byl zakotven i v doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. r. (94) 12 ze dne 13. října 1994 ohledně nezávislosti, efektivnosti a role soudců, dle něhož se mezi „řádné pracovní podmínky“ soudců řadí i „zajištění přiměřenosti postavení a odměňování soudců s ohledem na důstojnost jejich profese a pracovní zatížení“ (Zásada III, bod 1 b). Obdobná maxima je obsažena i v čl. 6.1 Evropské charty o statutu soudce, přijaté účastníky multilaterálního setkání organizovaného Radou Evropy ve dnech 8. až 10. července 1998, dle něhož soudci z povolání mají právo na plat, jehož výše má být stanovena tak, aby je chránila před tlakem směřujícím k ovlivnění jejich rozhodnutí a všeobecně k ovlivnění jejich chování při nalézání práva, kterým by mohla být ohrožena jejich nezávislost a nestrannost.

Důvodem druhým podřazení zákazu svévolného zásahu do materiálního zajištění soudců (platových restrikcí) do rámce principu jejich nezávislosti je vyloučit možnost, eventualitu nátlaku moci zákonodárné, resp. výkonné na rozhodování soudců. Jinými slovy, vyloučit svévolné zásahy do materiálního zajištění soudců jako eventuální formu „penalizace“ soudců ze strany legislativy a exekutivy, a tím i formy nátlaku na jejich rozhodování.

Takto vyložená hlediska posuzování ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům aplikoval důsledně Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02, v němž zrušil část ustanovení § 1 zákona č. 416/2001 Sb., a to ustanovení upravujícího odejmutí dalšího platu soudcům za druhé pololetí roku 2001 a snižujícího další plat za první a druhé pololetí roku 2002 na výši poloviny částky, na kterou by jim jinak vznikl nárok.

Intence, jež vedly zákonodárce k přijetí zákona č. 416/2001 Sb., jsou přitom identické s intencemi, jež jej vedly i k přijetí platové restrikce vůči soudcům v zákoně č. 427/2003 Sb. Byly jimi zákonodárcem tvrzená tíživá situace veřejných financí a disproporcionalita v úrovni platů soudců a jiných oblastí veřejné sféry. Dle důvodové zprávy k návrhu zákona č. 427/2003 Sb.: „Nutné úspory v prostředcích vynakládaných na platy zaměstnanců ve veřejných službách a správě ... neumožní, aby další platy poskytované v každém pololetí kalendářního roku byly ... v následujících letech vyplaceny v plné výši. Z uvedených důvodů se v předkládaném návrhu zákona navrhuje, aby se pro léta 2004, 2005 a 2006 platová základna pro určování výše platu a některých náhrad spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých dalších osob nezvyšovala, a aby jim byl další plat v každém pololetí uvedených let poskytnut (stejně jako zaměstnancům ve veřejných službách a správě) v poloviční výši. ... Navrhovaná úprava“, pokračuje dále důvodová zpráva vlády, „je v souladu s ústavním pořádkem České republiky.“.

Nutno připomenout, že návrh byl Poslaneckou sněmovnou schválen 26. září 2003, Senátem pak 6. listopadu 2003, nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 byl přijat dne 11. června 2003. Jakkoli tedy Ústavní soud před přijetím daného zákona zřetelně zformuloval maximu, dle které princip rovnosti v oblasti restrikcí v odměňování státních zaměstnanců, ústavních činitelů a soudců lze akcentovat před principem komplexně chápané nezávislosti soudců za zcela výjimečných okolností, a tím vymezil prostor ústavní konformity platové restrikce vůči soudcům, nicméně zákonodárce se touto maximou v procesu přijímání zákona č. 427/2003 Sb. neřídil.

Vláda v pozici navrhovatele přitom zpochybnila pravdivost proklamované intence zákona č. 427/2003 Sb., a to navýšením stupnice platových tarifů zaměstnanců veřejné sféry s účinností od 1. ledna 2003 (nařízeními vlády č. 582/2002 Sb., č. 583/2002 Sb., č. 584/2002 Sb., č. 330/2003 Sb.), příp. prohlášením Zdeňka Škromacha, ministra práce a sociálních věcí, ve 2. čtení projednávání návrhu zákona č. 427/2003 Sb. Poslaneckou sněmovnou dne 24. září 2003: „Pro příští rok i přes problémy, které dneska existují, se navýší platy o více než 3,6 %. Takže nárůst i v rozpočtové a příspěvkové sféře bude.“.

Dle tabulkové přílohy návrhu státního rozpočtu na rok 2004, předloženého vládou Poslanecké sněmovně, pak pro zaměstnance v ústředních orgánech státní správy představovala skutečná výše prostředků na platy za rok 2002 4 840 899 tis. Kč, rozpočet na rok 2003 5 669 263 tis. Kč, návrh na rok 2004 pak 5 916 963 tis. Kč (tabulka č. 9), v organizačních složkách státu představovala skutečná výše prostředků na platy za rok 2002 8 755 060 tis. Kč, rozpočet na rok 2003 10 319 286 tis. Kč, návrh na rok 2004 pak 10 524 110 tis. Kč (tabulka č. 10), ve složkách obrany, bezpečnosti, celní a právní ochrany představovala skutečná výše prostředků na platy za rok 2002 26 999 082 tis. Kč, rozpočet na rok 2003 29 161 674 tis. Kč, návrh na rok 2004 pak 30 156 796 tis. Kč (tabulka č. 11), v tzv. ostatních organizačních složkách státu představovala skutečná výše prostředků na platy za rok 2002 11 406 195 tis. Kč, rozpočet na rok 2003 12 545 862 tis. Kč, návrh na rok 2004 pak 13 205 240 tis. Kč (tabulka č. 12).

Za těchto okolností stěží lze akceptovat tezi o „nutných úsporách v prostředcích vynakládaných na platy zaměstnanců ve veřejných službách a správě“ obecně, speciálně pro platové restrikce soudcům pak posuzovaná zákonná úprava postrádá jakýkoli argument „výjimečnými okolnostmi“,jež by odůvodňovaly prioritu principu rovnosti v oblasti restrikcí v odměňování státních zaměstnanců, ústavních činitelů a soudců před principem komplexně chápané nezávislosti soudců.

Vycházeje z takto vyložených důvodů, nutno považovat platovou restrikci vůči soudcům obsaženou v ustanovení § 1 písm. i) a § 2 zákona č. 427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb. a zákona č. 127/2005 Sb., za rozpornou s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle ustanovení § 2 uvedeného zákona, ve znění čl. 1 bodu 5 zákona č. 626/2004 Sb., platí: „Pokud podle zvláštního právního předpisu náleží osobám uvedeným v § 1 další plat, poskytne se.jim za první a druhé pololetí roku 2004 jen ve výši poloviny částky, na kterou by jim jinak vznikl nárok.“. Dle ustanovení § 1 písm. i) zákona č. 427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb. a zákona č. 127/2005 Sb., pro určení platu a některých náhrad výdajů spojených s výkonem funkce „soudce okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu“ se v roce 2004 použije platová základna ve výši dosažené podle zvláštního právního předpisu k 31. prosinci 2003, přičemž uvedené ustanovení § 1 obsahuje písmena a) až p).

Ratio decidendi předmětného nálezu dopadá tudíž na vymezený okruh osob (soudce), jehož se týká ustanovení § 2 předmětného zákona, přičemž tento okruh osob je upraven odkazem na jiné ustanovení téhož zákona, jež pro tyto osoby stanoví jiná práva, příp. povinnosti. Daný odkaz je přitom formulován obecně, tj. nejen ve vztahu k soudcům, nýbrž i dalším přesně vymezených subjektům.

Zrušení odkazující normy v její úplnosti, tj. ustanovení vyjádřeného v § 2 zákona č. 427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb., slovy „§ 1“, by tudíž dopadalo i na osoby, pro které derogační důvody nevypovídají. Zrušení ustanovení vyjádřeného v § 1 zákona č. 427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb. a zákona č. 127/2005 Sb., slovy „i) soudce okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu“ by ale vybočilo z rámce předmětu řízení, představovalo by totiž pro soudce zrušení úpravy platové základny.

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/94 (Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 19; vyhlášen pod č. 80/1995 Sb.), jenž byl pak následován judikaturou v řízení o kontrole norem, Ústavní soud vymezil pojem zákonného ustanovení tak, že jím rozumí jakoukoli část textu právního předpisu s normativním obsahem, tedy výraz, obsahující jakékoli jazykové prostředky, jehož smyslem je vyjádření právní normy nebo některého z komponentů její skutkové podstaty (např. okruhu subjektů nebo situací), resp. právního následku (tj. právní povinnosti nebo sankce).

Ustanovení § 1 předmětného zákona, jak bylo již uvedeno, obsahuje písmena a) až p), čili tato písmena obsahuje implicite i norma odkazující, obsažená v ustanovení § 2 daného zákona, stanoví-li: „Pokud podle zvláštního právního předpisu náleží osobám uvedeným v § 1 další plat, poskytne se jim za první a druhé pololetí roku 2004 jen ve výši poloviny částky, na kterou by jim jinak vznikl nárok.“.

Vycházejíc z uvedeného, plénum Ústavního soudu rozhodlo o derogaci předmětného zákonného ustanovení ve znění, jak je uvedeno ve výroku tohoto nálezu. To znamená, že se nálezem Ústavního soudu zrušuje v § 2 zákona č. 427/2003 Sb., ve znění zákona č. 626/2004 Sb. a zákona č. 127/2005 Sb., implicitně obsažený odkaz na ustanovení § 1 písm. i) téhož zákona.