Navrhovatel se v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též „Ústava“) domáhá, aby Ústavní soud vydal nález, kterým ustanovení § 338zo odst. 4 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) zruší. Uvedl, že při své rozhodovací činnosti ve věci sp. zn. 90 E 1096/2002 dospěl k závěru, že předmětné ustanovení je v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to zejména z následujících důvodů:

Usnesením ze dne 7. dubna 2003 č. j. 90 E 1096/2002-8 nařídil Okresní soud v Ostravě výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného a správcem podniku ustanovil Mgr. Z. N. Podáním ze dne 14. listopadu 2003 podala správkyně podniku soudu zprávu o ceně podniku dle § 338m o. s. ř. Dle této zprávy k podniku povinného náleží závazky v celkové výši 26 035 Kč. Co se týče majetku povinného, bylo zjištěno, že podnik povinného již více než 4 roky fakticky neexistuje a k podniku nepatří žádné movité věci, nemovitosti či pohledávky. Usnesením ze dne 23. ledna 2004 č. j. 90 E 1096/2002-37 Okresní soud v Ostravě výkon rozhodnutí dle § 338n odst. 6 o. s. ř. zastavil, neboť cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, předpokládanou odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů. Podáním ze dne 11. března 2004 správkyně podniku dle § 338zo odst. 4 o. s. ř. vyúčtovala odměnu a hotové výdaje správce podniku. Hotové výdaje vyúčtovala ve výši 106 Kč za vynaložené poštovné a navrhla, aby odměnu za výkon funkce správce podniku stanovil soud dle vlastního uvážení podle časové náročnosti výkonu funkce; dle § 2 vyhlášky č. 485/2000 Sb., o výši odměny správců podniku, způsobu jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů, základem pro určení odměny správce podniku je totiž zjištěná cena podniku dle § 338n odst. 2 o. s. ř., leč v předmětném případě takto odměnu správce určit nelze, protože k podniku žádný majetek nenáleží.

Navrhovatel dále poukázal na § 338h odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud v usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí prodejem podniku ustanoví správce podniku, kterému zákon (např. § 338k o. s. ř., 338m o. s. ř.) ukládá splnění řady povinností a zároveň stanoví jeho odpovědnost za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením svých povinností. Správcem soud ustanoví osobu zapsanou podle zvláštních předpisů v seznamu správců konkursní podstaty. Dle § 338i odst. 4 o. s. ř. správce má nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů․ Výše odměny správců, způsob jejího určení a určení náhrady jejich hotových výdajů je upravena ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 485/2000 Sb. Základem určení odměny správce je zjištěná cena podniku dle § 338n odst. 2 o. s. ř. (čisté jmění podniku). S odměňováním správce podniku v případě zastavení výkonu rozhodnutí, např. dle § 338n odst. 6 o. s. ř., uvedená vyhláška nepočítá. Nesoulad mezi úpravou danou citovaným ustanovením § 338i odst. 4 a zmiňovanou vyhláškou lze podle soudu překlenout výkladem zákona tak, že soud určí odměnu svým uvážením s přihlédnutím k rozsahu činnosti správce.

Navrhovatel se dále dovolal napadeného § 338zo odst. 4 o. s. ř., podle něhož povinnost zaplatit správci odměnu a náhradu hotových výdajů při zastavení výkonu rozhodnutí soud uloží buď povinnému nebo společně a nerozdílně oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky (§ 338s a 338zn o. s. ř.), a to podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo (§ 338zo odst. 4 o. s. ř.). Zákonná konstrukce ustanovení § 338zo odst. 4 o. s. ř. však umožňuje v řízení vznik situace, kdy možnost uspokojení nároků správce podniku je přímo vázána na solventnost účastníků řízení. Protože oprávněnému lze uložit povinnost k zaplacení nároků správce jen výjimečně (zpravidla tam, kde nezachoval při podání návrhu na výkon rozhodnutí potřebnou míru pečlivosti), je ve většině případů k této povinnosti zavázán povinný. Zvláště v situaci, kdy je podnik povinného předlužen (§ 338n odst. 6 o. s. ř.), je zřejmé, že nároky správce podniku nebudou uspokojeny nebo budou uspokojeny jen částečně; nebyl-li totiž správce podniku ustanoven konkursním správcem dle § 13b odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), vznikají správci podniku jen nepřednostní pohledávky za úpadcem (§ 31 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání). Byl-li návrh na prohlášení konkursu zamítnut, pak správci podniku nezbývá k uspokojení jeho nároků ani tato možnost. Zákonná úprava odměňování správců způsobuje, že v řadě případů správce podniku, byť splní všechny povinnosti uložené zákonem, nedostává za výkon své funkce odměnu a nejsou mu uhrazeny hotové výdaje, jež vynaložil z vlastních prostředků. Vytvořená konstrukce odměňování správců podniků nejenže vede k neuspokojení jejich zákonných nároků, ale deformuje také celkové výsledky výkonu rozhodnutí prodejem podniku, neboť u určité skupiny správců podniku absentuje motivační význam odměny.

Navrhovatel dodal, že správce podniku je třeba považovat za zvláštní veřejnoprávní orgán, stejně jako správce konkursní podstaty (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01, vyhlášený pod č. 403/2002 Sb., též Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 80). Výše uvedená zákonná konstrukce rozhodování o odměně a hotových výdajích správce (§ 338zo odst. 4 o. s. ř.) vyvolává situaci, kdy nelze uspokojit zákonné nároky správce podniku na odměnu a hotové výdaje, aniž je zakotven další alternativní zdroj (např. povinnost státu hradit nároky správce nebo povinnost složit zálohu na odměnu a hotové výdaje oprávněným) pro hrazení těchto nároků. Ustanovení § 338zo odst. 4 o. s. ř. totiž neumožňuje použít jako alternativní zdroj ani případnou zálohu složenou dle § 270 odst. 3 o. s. ř., neboť ta může sloužit jen k úhradě nákladů provedení výkonu rozhodnutí placených státem. Podle názoru navrhovatele se tak vytváří nerovnost v odměňování dvou skupin správců podniku - první skupiny správců podniku, jejichž uspokojení nároku na odměnu a hotové výdaje je zákonem zajištěno (v rozvrhu z výtěžku z prodeje podniku nebo v rozvrhu konkursní podstaty podle § 31 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání), a druhé skupiny správců podniku bez možnosti uspokojení jejich nároků nebo s možností uspokojení jen zanedbatelnou, přestože obě skupiny správců podniku splní všechny povinnosti uložené zákonem.

Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení v souladu s ustanovením § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky a vyžádal si i stanovisko Ministerstva spravedlnosti.

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je úvodem rekapitulován obsah návrhu na zrušení napadeného zákonného ustanovení a následně i zákonodárný proces vedoucí k přijetí tohoto ustanovení. Přijaté pozměňovací návrhy se napadeného ustanovení nedotkly. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a s naším právním řádem, a ponechává na Ústavním soudu, aby posoudil jeho ústavnost.

Senát Parlamentu České republiky ve svém obsáhlém vyjádření k meritu věci uvedl, že při prodeji podniku nemohl zákonodárce ignorovat stav, kdy v průběhu nařízeného výkonu rozhodnutí prodejem podniku vyjde najevo, že je podnik v úpadku (předlužen). Jedinými způsoby procesního řešení úpadku jsou v našem právu konkurs a vyrovnání; proto bylo vhodné řešit zjištěný úpadek zastavením vykonávacího řízení (§ 338n odst. 6 o. s. ř., § 338w odst. 3 o. s. ř.), a to ve prospěch k tomu určeného řízení konkursního (§ 4b zákona o konkursu a vyrovnání). Jestliže soud výkon rozhodnutí zastaví, uloží podle § 338zo odst. 4 o. s. ř. povinnost zaplatit správci podniku odměnu a náhradu hotových výdajů povinnému nebo společně a nerozdílně subjektům tam uvedeným. Zákonodárce tak nezanechal nárok správce podniků bez zákonné opory - byť v podobě peněžité pohledávky. Z naznačených souvislostí, podpořených i dalším zákonným textem (§ 338i odst. 4 o. s. ř., § 338ze odst. 7 o. s. ř.), lze podle názoru Senátu učinit závěr, že zákonodárci nelze přičítat úmysl vyvolat v zákoně stav, kterým by správci podniku byla odmítnuta možnost realizace nákladů na odměnu a na náhradu hotových výdajů. V této souvislosti lze za legitimní (a ústavní) považovat i zdroj uspokojení nákladů správce podniku, který je nacházen především u těch osob-soukromníků, v důsledku jejichž chování náklady správce podniku vznikly.

Senát dále poukazuje na ustanovení § 338i odst. 4 o. s. ř., podle něhož má správce nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Při úspěšném prodeji podniku je nárok uspokojován z rozdělované podstaty; pokud není uhrazen nárok z podstaty v plné výši, přizná soud správci podniku pohledávku za povinným, zajištěnou podle § 338ze odst. 7 o. s. ř. Jestliže však k prodeji podniku v občanském soudním řízení nedojde, soud - jak již bylo uvedeno - řízení zastaví a uloží povinnost k zaplacení správcova nároku subjektům uvedeným v § 338zo odst. 4 o. s. ř. Je-li kvalifikovaným důvodem takového „neúspěšného“ prodeje podniku nedostatek prostředků získaných prodejem podniku v takovém rozsahu, aby pokryl stanovené závazky (cena věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících k podniku spolu s prostředky ... nepřesahuje výši splatných peněžitých závazků patřících k podniku, pohledávek oprávněného, těch, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění ... odměnu správce a náhradu jeho hotových výdajů, anebo že ji přesahuje jen nepatrně), má správce podniku možnost realizovat svou pohledávku v režimu zákona o konkursu a vyrovnání. Další osud uspokojení pohledávky závisí na tom, zda se stala správcem konkursní podstaty v předmětné věci stejná osoba (správce podniku, který však svou funkci po dobu trvání konkursu nevykonává), či nikoli.

Podle názoru Senátu je tedy možné konstatovat, že u nároku na odměnu a na náhradu hotových výdajů správce podniku-správce konkursní podstaty získává v konkursním řízení „výhodnější pozici“, než má „prostý“ správce podniku. Výhodnost pohledávky spočívá v tom, že se uspokojí za konkursní podstatou (§ 31 odst. 5 ve spojení s § 31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), a to kdykoli v průběhu konkursního řízení (§ 31 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání). Ve svém podání navrhovatel namítá „nerovnost správců podniku“ nebo „vytvoření dvou skupin správců podniku“, jestliže staví proti sobě ty, jejichž uspokojení je „zajištěno v rozvrhu z výtěžku z prodeje podniku nebo v rozvrhu konkursní podstaty“, proti skupině správců podniku bez možnosti takového uspokojení. Podle zvoleného schématu však nerovnost není - dle vyjádření Senátu - „tvrzena“ důsledně. K navrhovatelem uvedenému příkladu by bylo totiž možné vykonstruovat další, například takový, kdy správce podniku nebyl plně uspokojen z výtěžku prodeje nemovitosti ani nebyl schopen svou pohledávku realizovat vůči ručiteli (§ 338ze odst. 7 o. s. ř.). Tuto část svého vyjádření proto Senát uzavřel konstatováním, že pokud by mělo být dosaženo „dokonalé“ (zde prý nelze doslovně použít navrhovatelem vyjádřený požadavek na zajištění stejného práva na odměnu a hotové výdaje, neboť tím by byl celý problém neřešitelný) rovnosti v uspokojení nároku správců podniku na odměnu a hotové výdaje, musel by být jejich nárok uspokojen již v rámci výkonu rozhodnutí prodejem podniku. V zásadě by to znamenalo, že by nárok musel být doplacen (příp. zcela zaplacen) státem. Na tomto místě je možné - podle názoru Senátu - kontrovat tvrzení navrhovatele o demotivaci správců podniku argumentem, že nikoli hrozba neuspokojení jejich nároků, nýbrž právě ona „stoprocentní“ jistota, by mohla být oním demotivujícím faktorem. Rovněž prý není bez významu, že plné uspokojení správcovských nároků v režimu vykonávacího řízení by u předluženého podniku vedlo k nežádoucí exempci pohledávek z režimu zákona o konkursu a vyrovnání.

Senát se ve svém vyjádření dovolává nálezu č. 403/2002 Sb., ve kterém se Ústavní soud vyslovil k obdobné problematice odměn a náhrad nákladů správce konkursní podstaty v konkursním řízení. Pro klíčovou problematiku rozlišování dvou skupin správců podniku (s nestejnou možností uspokojení), přestože obě skupiny splní všechny povinnosti uložené zákonem, bude podle názoru Senátu bazálním vyjádření Ústavního soudu: „Je-li ústavně konformní účel zákonné úpravy umožňující konkurs i v případě, kdy v konkursním řízení není zpeněžen žádný majetek z konkursní podstaty a záloha na náklady konkursu nebyla složena... (pozn.: a nebylo tudíž jiného zdroje) ..., nutno pak považovat za porušení ústavního principu neakcesorické rovnosti stav, jenž je tím vytvořen v,zákonné rovině úhrady hotových výdajů a odměny správci“. Prizmatem uvedené dikce by však - podle názoru Senátu - bylo snadné „podlehnout dojmu jednoznačného řešení i v případě zrušení § 338zo odst. 4 o. s. ř.“. Je prý však třeba zvážit další okolnosti. Jak bylo uvedeno, nárok správce podniku je uspokojován z podstaty (§ 338ze o. s. ř.), popř. z dalších zdrojů. Vedle povinného jsou jimi ručitelé podle § 338ze odst. 7 o. s. ř. nebo oprávnění či věřitelé podle § 338zo odst. 4 o. s. ř. Pro zvláštní případ předlužení podniku je ovšem třeba hledat zdroje uspokojení nároků správce podniku v rámci konkursního řízení. Další zdroj tedy z pohledu občanského soudního řádu pro správce podniku sice neexistuje, leč občanský soudní řád nebrání (naopak vytváří nezbytné předpoklady) použití zdroje speciálního, pro nastalou situaci (předlužení podniku) standardního a legislativně adekvátního; (k tomu odkázal Senát na část svého vyjádření, výše již citovanou). Jinak se však dle Senátu jeví celá věc z pohledu zákona o konkursu a vyrovnání. V tomto směru je prý možné sdílet obavy navrhovatele o nerovném přístupu k uspokojení nároku správce podniku (k tomu viz shora - pohledávky s „výhodnější“ pozicí). Případné řešení se však podle Senátu již vymyká režimu občanského soudního řádu, a tudíž není předmětem tohoto podrobného vyjádření, které Senát uzavřel konstatováním, že je zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení.

Ve stručném stanovisku Ministerstva spravedlnosti, které navrhlo návrhu nevyhovět, je zejména uvedeno, že zrušením napadeného ustanovení by naopak došlo k vytvoření nerovnosti, protože „soud by v zákoně neměl ustanovení“, podle kterého by správci mohl přiznat odměnu a náhradu hotových výdajů.

Ústavní soud se v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zabýval otázkou, zda zákon, u kterého je namítána protiústavnost napadeného ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Jedná se o zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V tomto směru z příslušných sněmovních tisků, těsnopiseckých zpráv a údajů o průběhu hlasování Ústavní soud zjistil, že Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky návrh tohoto zákona řádně schválila na své schůzi konané dne 9. prosince 1999 a Senát Parlamentu České republiky návrh schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou na schůzi konané dne 12. ledna 2000. Po podpisu prezidentem republiky a předsedou vlády byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 11 pod číslem 30/2000 Sb. Předmětný zákon tak byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

Po tomto zjištění přistoupil Ústavní soud k posouzení obsahu napadeného ustanovení zákona z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky].

Ustanovení, které navrhovatel napadá a požaduje zrušit, zní:

„Povinnost zaplatit správci odměnu a náhradu hotových výdajů soud uloží buď povinnému nebo společně a nerozdílně oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky (§ 338s a 338zn), a to podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí došlo.“.

Na úvod se Ústavní soud vypořádal s otázkou postavení správce podniku a jeho vymezením ve vztahu ke správci konkursní podstaty. Činnost a postavení správce podniku je podobné postavení a činnosti správce konkursní podstaty podle zákona o konkursu a vyrovnání. Stejně jako u konkursního řízení je obligatorní, pojmovou součástí výkonu rozhodnutí prodejem podniku ustavení správce podniku (§ 338i o. s. ř.). Jak již bylo řečeno v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01, řadí doktrína správce konkursní podstaty mezi zvláštní veřejnoprávní orgány, přičemž jeho úkolem je zajištění řádného průběhu konkursu (viz K. Eliáš, Konkurs. Právník, č. 2/1995, s. 123; H. Hrstková, R. Tománek, Některé základní otázky zákona o konkursu a vyrovnání. Právo a podnikání, č. 10/1994, s. 27 a násl.; Fr. Štajgr, Konkursní právo. Praha 1947, s. 71).

S vymezením doktrinárním ve vztahu ke správci konkursní podstaty se Ústavní soud ztotožňuje a nemá výhrady ani k jeho použití ve vztahu ke správci podniku. Doktrinární vymezení vychází přitom z hledisek vymezujících pojem veřejnoprávního orgánu, jimiž jsou veřejný účel, způsob ustavení a pravomoc. Veřejný účel instituce správce konkursní podstaty, jakož i správce podniku je nutno spatřovat v akceptaci omezeného veřejného zásahu do řešení majetkových vztahů. Způsob ustavení správce podniku je dán rozhodnutím státního orgánu - soudu (§ 338i odst. 1 o. s. ř.). Jeho oprávnění a povinnosti, jež jsou zakotveny v řadě ustanovení o. s. ř., pak představují výkon pravomoci.

Správcem podniku soud ustanoví osobu zapsanou podle zákona o konkursu a vyrovnání v seznamu správců konkursní podstaty. Do seznamu správců lze zapsat jen bezúhonnou fyzickou osobu, která je plně způsobilá k právním úkonům, má přiměřenou odbornou způsobilost a se zápisem souhlasí, případně veřejnou obchodní společnost, která bude činnost správce vykonávat prostřednictvím svých společníků, o nichž prokáže, že splňují podmínky pro zapsání do seznamu. Výjimečně může soud správcem ustanovit i osobu do tohoto seznamu nezapsanou, splňuje-li podmínky pro zapsání do seznamu, jestliže s ustanovením správcem souhlasí.

Ústavní soud stejně jako ve svém předchozím citovaném nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 36/01), na nějž v této souvislosti odkazuje, vychází z toho, že výkon funkce správce podniku ustaveného soudem nelze podřadit z ústavněprávního pohledu pod rámec práce nebo služby uložené zákonem pro ochranu práv druhých dle čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny. To vyplývá z toho, že správce podniku se zásadně vybírá ze seznamu správců konkursní podstaty (§ 338i odst. 1 o. s. ř.), který vede soud příslušný k řízení, přičemž do seznamu správců lze zapsat fyzickou osobu nebo veřejnou obchodní společnost toliko tehdy, jestliže se zápisem souhlasí. Osoba již zapsaná do seznamu může své ustavení správcem podniku odmítnout, jen jsou-li pro to důležité důvody. Výjimečně může soud ustavit správcem i osobu do seznamu správců nezapsanou, pokud ovšem s ustavením souhlasí. Uvedeným mechanismem je zajištěn buď implicitní, předem daný obecný souhlas s výkonem funkce správce, nebo souhlas konkrétní pro daný případ. Pro uvedené výkon této funkce nesplňuje znak absence souhlasu, jako podmínky výkonu práce nebo služby ve smyslu čl. 9 odst. 2 Listiny, resp. čl. 4 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento závěr je ve shodě i s právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983). Osoba zapsaná do seznamu správců konkursní podstaty svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dala předběžný souhlas s ustanovováním do funkce a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne správce podniku upokojení svých zákonných nároků. Okolnost, že správce podniku by nemusel dosáhnout uspokojení svých nároků, a to ani v konkursním řízení, pokud postup v rámci výkonu rozhodnutí selže, je rizikem, ve kterém se nacházejí všichni správci podniku, a nejde tedy o nerovnost v jejich postavení. Ostatně nejen správce podniku, ale i všichni, kteří plní obdobné funkce z pověření státu (např. notář), se nachází v podobné situaci.

Výkon funkce správce podniku není ani součástí zaměstnaneckého vztahu, a tudíž svým obsahem, jakož i účelem a smyslem na něj nedopadá ustanovení čl. 26 Listiny. Není dále podnikáním, i když se mu povahou činnosti, která je prováděna za účelem dosažení zisku, blíží, a není ani provozováním jiné hospodářské činnosti, a nelze jej proto z ústavněprávního pohledu podřadit pod rámec vymezený čl. 26 Listiny.

Vedle výše uvedených shodných znaků, k nimž lze přiřadit i odpovědnost správce podniku i správce konkursní podstaty za zaviněné porušení povinností, existují ovšem i podstatné rozdíly mezi oběma funkcemi. Přitom je třeba vycházet především z toho, že jak úprava správce konkursní podstaty v zákoně o konkursu a vyrovnání, tak i úprava správce podniku v občanském soudním řádu, jsou úpravami odlišnými, komplexními a na sobě nezávislými. Zatímco činnost správce podniku směřuje pouze k prodeji podniku, činnost správce konkursní podstaty je zaměřena na zpeněžení celé konkursní podstaty, přičemž hlavním smyslem je poměrné uspokojení všech věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu. U výkonu rozhodnutí prodejem podniku povinného nedochází většinou k zásahům do samotné činnosti podniku, jak tomu často bývá u konkursu, ale pouze k nucené změně jeho majitele (náhrada původního vlastníka-povinného, vlastníkem novým-vydražitelem).

Hlavní a zcela zásadní rozdíl mezi oběma řízeními však spočívá v tom, že zatímco konkursní řízení se zahajuje, je-li dlužník v úpadku, na základě návrhu na prohlášení konkursu podaného dlužníkem, popř. věřitelem (zahájení řízení tedy není v dispozici jediné osoby), je výkon rozhodnutí prodejem podniku důsledně ovládán dispoziční zásadou. Je tedy zásadně řízením, které se zahajuje pouze na návrh oprávněného. To sebou nese specifika vykonávacího řízení. Oprávněný má především možnost volby způsobu výkonu rozhodnutí a je pouze na něm, zda přistoupí k výkonu rozhodnutí prodejem podniku, u něhož může existovat např. nebezpečí předlužení. Proto nese i zvýšenou odpovědnost za svoje rozhodnutí. Oprávněný musí před podáním návrhu na provedení výkonu rozhodnutí pečlivě zvažovat, jakým způsobem bude postupovat. Oprávněný má navíc poměrně velmi účinné prostředky ke zjištění majetkových poměrů povinného. K tomu slouží především institut prohlášení o majetku zakotvený v § 260a a násl. o. s. ř., podle něhož může věřitel, který má vykonatelným rozhodnutím přiznanou peněžitou pohledávku, před vlastním podáním návrhu na výkon rozhodnutí soudu navrhnout, aby předvolal povinného a vyzval ho k prohlášení o majetku. Ten vedle § 260 o. s. ř. (pomoc soudu při zjišťování finančních možností povinného) představuje další formu pomoci, kterou soud poskytuje věřitelům, aby mohli cestou výkonu rozhodnutí úspěšně vymáhat své pohledávky. Navíc i soud by měl posuzovat vhodnost navrženého způsobu výkonu rozhodnutí a pokud jej považuje za zřejmě nevhodný, měl by nařídit výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem (§ 264 odst. 1 o. s. ř.).

V předmětné věci je navrhováno zrušení § 338zo odst. 4 o. s. ř., neboť podle názoru navrhovatele v zákoně stanovený způsob odměňování správce podniku nemusí vést k uspokojení jeho zákonných nároků (nároku na náhradu hotových výdajů a nároku na odměnu). Zákonná konstrukce umožňuje vznik situace, kdy nelze uspokojit zákonné nároky správce podniku, aniž je zakotven další alternativní zdroj hrazení těchto nároků. Tím podle názoru navrhovatele jednak deformuje celkové výsledky výkonu rozhodnutí prodejem podniku, neboť u určité skupiny správců podniku absentuje motivační význam odměny, jednak zakládá nerovnost v odměňování mezi správcem konkursní podstaty, jehož uspokojení nároku na odměnu a hotové výdaje je zajištěno zákonem o konkursu a vyrovnání (§ 31 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání), a mezi správcem podniku dle občanského soudního řádu, který nemá možnost uspokojení svých nároků nebo jeho možnost uspokojení je jen zanedbatelná. S tímto názorem se Ústavní soud zcela neztotožňuje. Je třeba přitom vycházet z toho, jak bylo uvedeno výše, že výkon rozhodnutí je návrhovým řízením. Z toho vychází i úprava o. s. ř. Správce podniku má podle § 338i odst. 4 o. s. ř. nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů. Při úspěšném prodeji podniku je jeho nárok uspokojován z rozdělované podstaty. Pohledávka správce podniku na odměně a hotových výdajích musí být uspokojena i tehdy, jestliže by na to nepostačovala rozdělovaná podstata. Jestliže tedy není uhrazen nárok z podstaty v plné výši, přizná soud správci podniku pohledávku za povinným, za jejíž splnění ručí společně a nerozdílně oprávněný, ti kteří do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky (§ 338ze odst. 7 o. s. ř.). Primárně je uložena povinnost uspokojit nároky správce povinnému. V zájmu skutečného uspokojení správce podniku je stanoveno, že oprávněný, ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky (§ 338s o. s. ř.), za splnění této povinnosti společně a nerozdílně ručí. Touto úpravou je zajištěno, aby se správce podniku nedostal do situace, kdy mu nebudou uhrazeny jeho zákonné nároky.

Pokud k realizaci prodeje podniku v občanském soudním řízení nedojde, soud řízení zastaví a uloží povinnost k zaplacení správcových nároků subjektům uvedeným v § 338zo odst. 4 o. s. ř. Těmi jsou buď povinný nebo společně a nerozdílně oprávněný, ti, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, a věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky (§ 338s o. s. ř. a § 338zn o. s. ř.). Nemá-li povinný dostatek prostředků k zaplacení nároků správce podniku, je zcela legitimní požadovat jejich úhradu po oprávněném, resp. dalších věřitelích, neboť, jak bylo řečeno výše, oprávněný má odpovědnost za volbu způsobu výkonu rozhodnutí a nese s tím související riziko za případné neuhrazení nároků správce podniku ze strany povinného. Nárok správce podniku na úhradu jeho odměny a výdajů tak není zcela bez zákonné opory. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že správce podniku může žádat o zálohy na hotové výdaje, jak vyplývá z § 338i odst. 5 o. s. ř. Zálohu na hotové výdaje poskytne správci soud na základě jeho žádosti. I když citované ustanovení hovoří zejména o výdajích v souvislosti s přibráním znalce, není vyloučeno, aby správce požadoval zálohu na jiné výdaje, které mu při prodeji a přípravě prodeje podniku vzniknou. Proto vznikne-li v průběhu provádění výkonu rozhodnutí potřeba krýt náklady na náhradu hotových výdajů, nic nebrání tomu, aby soud uložil oprávněnému, aby složil na jejich úhradu zálohu. To platí i pro situaci, kdy je zřejmé, že nebude možné uhradit náklady správce podniku z prodeje podniku. Takové opatření může soud učinit i dopředu, např. při nařizování výkonu rozhodnutí. Je tedy na správci podniku, aby důsledně využíval všech možností a mechanismů, které mu o. s. ř. poskytuje. Hotové výdaje hrazené z této zálohy se považují za náklady prodeje podniku. Nemůže tedy nastat situace, z níž vycházel výše citovaný nález týkající se správce konkursní podstaty, v němž šlo o to, že správci konkursní podstaty vznikly výdaje, které musel nést ze svého. Jediný problém může vzniknout v okamžiku, kdy by u oprávněného byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Takové osobě nemůže soud uložit, aby složila zálohu na náklady provedení výkonu rozhodnutí (§ 270 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pokud se z prodeje podniku realizuje nějaký výtěžek, uhradí se samozřejmě zákonné nároky správce podniku z tohoto výtěžku. Pokud tomu tak není, musí nést náklady výkonu rozhodnutí správce podniku ze svého. Je-li však již před nařízením výkonu rozhodnutí zjevné, že zisk z prodeje podniku nebude postačovat ani k úhradě nároků správce podniku, a mohla by tak nastat situace, kdy by bylo uspokojení zákonných nároků správce podniku ohroženo, je zejména na soudu, aby před nařízením výkonu rozhodnutí pečlivě zhodnotil majetkovou situaci povinného. Pokud je zcela evidentní, že majetek povinného nebude dostačovat ani k pokrytí nákladů, neměl by výkon rozhodnutí vůbec nařizovat. Takový postup soudu přikazuje i znění § 264 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud zamítne návrh na výkon rozhodnutí, jestliže je již z návrhu zřejmé, že by výtěžek, kterého by se dosáhlo, nepostačil ani ke krytí nákladů výkonu rozhodnutí. Správně fungující systém, možnosti a mechanismy zakotvené v o. s. ř. spolu s pečlivou činností zvažováním situace jak ze strany oprávněného, tak i ze strany soudu, by měly zabránit vzniku situace, která je východiskem pro návrh na zrušení § 338zo odst. 4 o. s. ř. Lze tedy uzavřít, že napadené ustanovení § 338zo odst. 4 o. s. ř. nepředstavuje porušení ústavněprávního principu rovnosti.

Jestliže přes všechno výše uvedené vznikne situace, kdy je správce podniku nucen nést náklady výkonu rozhodnutí ze svého, má možnost uplatnit svou pohledávku proti povinnému jiným způsobem výkonu rozhodnutí či cestou konkursního řízení. Další nezanedbatelný rozdíl mezi výkonem rozhodnutí a konkursem totiž spočívá v tom, že při skončení konkursu je zcela evidentní, že po úpadci zbyl pouze majetek, který je součástí konkursní podstaty, resp. že po něm nezbyl majetek žádný. Při provedení výkonu rozhodnutí prodejem podniku tomu tak není. Při neúspěšném prodeji podniku v rámci výkonu rozhodnutí nemůže soud z podkladů, které má k dispozici, zjistit celkovou majetkovou situaci povinného. O tom lze pouze spekulovat, ale spolehlivý závěr učinit nelze, neboť řízení o výkonu rozhodnutí prodejem podniku není řízením o celém majetku, ale pouze o jeho části. Proto má správce podniku, pokud selžou výše uváděné možnosti a mechanismy v rámci výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. (ručení oprávněného, zálohy na náklady apod.), vždy možnost uplatňovat přiznané nároky na odměnu a hotové výdaje jiným způsobem výkonu rozhodnutí a v krajním případě i cestou konkursního řízení.

Závěrem Ústavní soud podotýká, že samotná skutečnost, že v konečném důsledku může nastat stav, kdy nebudou uspokojeny nároky správce podniku, není protiústavní. Tuto skutečnost je třeba vidět i ve světle výše citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (Van der Mussele proti Belgii), v němž bylo zdůrazněno, že rizika podstupovaná v souvislosti s výkonem určité profese (v citované věci advokáta), kam spadá i riziko neuhrazení odměny za odvedenou práci, jsou vyvažována výhodami souvisejícími s touto profesí (v citované věci profesní monopol v obhajovaní a zastupování). Tyto závěry lze bez dalšího vztáhnout i na činnost a postavení správce podniku, v jehož případě riziko neuspokojení zákonných nároků, jež je ovšem zcela nepatrné, má protihodnotu v podstatě v jeho monopolním postavení na provádění činnosti správce.

Je pravda, že z pohledu zákona o konkursu a vyrovnání je možné přitakat obavám navrhovatele z nerovného přístupu k uspokojení nároků správce podniku, který se posléze v konkursním řízení stal správcem konkursní podstaty, a správcem podniku, který se jím nestal. Tato otázka ovšem již přesahuje režim občanského soudního řádu, a není proto ani předmětem odůvodnění tohoto nálezu.

Na základě výše uvedených úvah dospěl Ústavní soud k závěru, že není důvod pro vyhovění návrhu a není třeba rušit § 338zo odst. 4 o. s. ř., protože uspokojení zákonných nároků správce podniku může být v drtivé většině případů dosaženo pomocí instrumentů obsažených v o. s. ř. Při správně fungujících mechanismech a správném využití procesní úpravy výkonu rozhodnutí by nemělo docházet k situaci, aby správce podniku nebyl uspokojen ve svých nárocích. Pokud by Ústavní soud zrušil citované ustanovení, připravil by tím například zároveň soud o možnost zavázat povinného k úhradě nároků správce podniku v situaci, kdy byla vymáhaná pohledávka uspokojena povinným z jiných prostředků a soud výkon rozhodnutí zastavil.

S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud neshledal návrh na zrušení § 338zo odst. 4 o. s. ř. důvodným. Proto jej podle § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.