Navrhovatel se v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava”) domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší ustanovení § 697 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále též „obč. zákoník“). Uvedl, že pod sp. zn. 15 C 127/2004 je před ním jako obecným soudem vedeno řízení, jehož předmětem je nárok pronajímatele města A. proti nájemkyni J. Z. na zaplacení nájemného z bytu a dále nárok na zaplacení poplatku z prodlení; jde o zaplacení částky 6 315 Kč s poplatkem z prodlení 2,5 promile denně, nejméně však 25 Kč za každý započatý měsíc z částky 6 315 Kč od 16. 12. 2003 do zaplacení. Navrhovatel v rámci přípravy jednání došel k závěru, že nárok žalobce na úhradu nájemného bude namístě posoudit dle § 696 odst. 1 obč. zákoníku a nárok na úhradu poplatku z prodlení pak podle § 697 obč. zákoníku. Zároveň však dovodil, že ustanovení § 697 obč. zákoníku, které má být při rozhodování této věci použito, je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a to s obecným právním principem rovnosti v právech co do zákonem založeného postavení účastníků tohoto závazkového vztahu.

Podle ustanovení 697 občanského zákoníku nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení. Navrhovatel uvádí, že posuzoval soulad napadeného ustanovení s Listinou ve světle rozhodnutí pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. US 15/02, které bylo publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 40/2003. V něm Ústavní soud konstatoval, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, přičemž k porušení zásady rovnosti přístupu k právům dojde tehdy, jestliže se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup. Napadené ustanovení § 697 obč․ zákoníku porušuje podle názoru navrhovatele princip rovnosti účastníků daného závazkového vztahu v přístupu k jejich právům v tom, že pro případ prodlení každého z účastníků stanoví jinou sankci, která je ve své podstatě nerovná a odporuje čl. 1 Listiny. Postavení pronajímatele a nájemce při prodlení s peněžitou úhradou je přitom srovnatelné, neboť oba jsou účastníky závazkového vztahu, který se zásadním způsobem neliší od jiných závazkových vztahů. Je-li totiž nájemce bytu v prodlení s úhradou nájemného nebo úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, je pronajímatel oprávněn od něho požadovat dle ustanovení § 697 obč. zákoníku poplatek z prodlení, zatímco je-li pronajímatel v prodlení s vrácením přeplatku na nájemném, popř. přeplatku na plněních spojených s užíváním bytu, je nájemce oprávněn od něho požadovat dle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku jen úrok z prodlení. Nelze přitom odhlédnout od toho, že výše úroku z prodlení i poplatku z prodlení je vysoce rozdílná. Zatímco dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, dosahuje v současné době úrok z prodlení stanovený na dvojnásobek diskontní sazby České národní banky 2 % ročně (a v době svého maxima v období od 27. 5. 1997 do 13. 8. 1998 dosahoval prý 26 % ročně), je výše poplatku z prodlení stanovena týmž předpisem na 2,5 promile z dlužné částky denně, tj. více než 91 % ročně.

Navrhovatel dále uvedl, že pokud snad bylo snahou zákonodárce postihnout neplacení nájemného a plnění spojených s užíváním bytu sankcí s větším dopadem než je úrok z prodlení, nebyl k tomu dán racionální důvod, neboť neplacení nájemného je dostatečně sankcionováno výpovědním důvodem nájemní smlouvy dle § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Důsledkem tohoto nerovného postavení je prý oproti tomu neospravedlnitelná finanční zátěž nájemců, kteří se (často z objektivních důvodů) dostali do finanční tísně,. a v důsledku toho i do prodlení s úhradou nájemného, což jejich sociální postavení jen ztěžuje.

Dle názoru navrhovatele přitom, nepostačuje toliko neaplikovat citované nařízení vlády č. 142/1994 Sb. při rozhodování obecného soudu dle čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť by prý v takovém případě nebylo možno přiznat pronajímateli ani právo na poplatek z prodlení (rozuměj: vůbec), jelikož by jeho výše nebyla stanovena, ani právo na úrok z prodlení, jelikož se na prodlení nájemce s úhradou nájemného a plnění spojených s užíváním bytu vztahuje právě speciální zákonné ustanovení § 697 občanského zákoníku, které má při aplikaci přednost před obecným předpisem § 517 odst. 2 občanského zákoníku.

Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení v souladu s ustanovením 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, účastníkům řízení – Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky – a vyžádal si i stanovisko Ministerstva spravedlnosti.

Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se zejména praví, že rovné postavení mimo jiné znamená, že se uvedené subjekty musí o svých právech a povinnostech dohodnout, pokud však tyto povinnosti nevznikají na základě předvídané právní skutečnosti přímo ze zákona. O výslovné ustanovení občanského zákoníku se opírá i uplatnění sankčního ustanovení, které v konkrétních případech stanoví právo věřitele požadovat na dlužníkovi poplatek z prodlení podle § 697 občanského zákoníku, jestliže nájemce nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti. Proto se podle názoru Poslanecké sněmovny nelze ztotožnit s míněním navrhovatele, že se v daném případě jedná o bezdůvodné a nepřípustné znevýhodňování nájemců či o rozpor s čl. 1 Listiny.

Senát Parlamentu České republiky ve svém obsáhlém vyjádření zejména uvedl, že termín „poplatek z prodlení” byl do občanského zákoníku – a cum grano salis do civilního práva jako takového vůbec - zaveden k 1. dubnu 1964, a to v souvislosti s přijetím zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Tento právní institut byl spolu s obecnějším úrokem z prodlení vnímán jako paušalizovaná náhrada škody, uplatňovaná v důsledku prodlení dlužníka s plněním dluhu, avšak pouze v občanským zákoníkem výslovně vymezených věcech. Poplatek z prodlení přicházel v úvahu u úhrady za užívání bytu nebo za služby spojené s užíváním bytu, dále při povinnosti vrátit půjčené věci a konečně i v souvislosti s placením fakturované ceny za službu, na kterou se povinnost vztahovala. Kromě posledně zmíněného případu, který byl s přechodem na tržní hospodářství zrušen, si oba zbývající typy podle názoru Senátu podržely v transformované formě svou výjimečnost v rámci občanského zákoníku do dnešní doby. Povinnost platit poplatek z prodlení tak ex lege stíhá – „vedle návrhem napadeného nezaplacení nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti (§ 697)“ – dále již jen nájemce, který je v prodlení s vrácením věci při podnikatelském nájmu věcí movitých (§ 723 odst. 1). Přestože byl charakter společenských vztahů v roce 1964 od dnešního stavu diametrálně odlišný, lze v zakotvení poplatku z prodlení hledat především snahu tehdejšího zákonodárce nalézt právně jednoduchý instrument umožňující postihnout vybrané vztahy speciální sankcí za prodlení, tzn. odlišně od „úroku z prodlení”. Specialita se navenek projevovala především ve výši sankce, která s ohledem na význam chráněného práva měla povinného se zvýšenou naléhavostí odradit od protiprávního chování (zvýšená hrozba sankcí), eventuálně ho citelněji zasáhnout v jeho majetkové sféře v případě porušení povinnosti (zvýšený postih). Jednalo se tedy o zákonné výjimky, mj. i o případ pozdní úhrady za užívání bytu (dnešní nájem) a služeb s ním spojených. Ani polistopadový zákonodárce nepochyboval v roce 1991 o tom, že právě porušení povinnosti platit nájemné a plnění poskytovaná s užíváním bytu (nájem in largo sensu) je třeba postihovat odlišně – razantněji – od ostatních peněžitých dluhů. Proto využil již zavedeného, konstantně vnímaného právního instrumentu - poplatku z prodlení, modifikovaného v duchu nových společensko-ekonomických podmínek.

Senát dodal, že z pohledu ústavně chráněných práv je vztah pronajímatel (vlastník) bytu – nájemce poměrem vnitřně kolizním. Tato skutečnost je způsobena střetem veřejného zájmu na ochranu práva na bydlení se zájmem na ochranu práva vlastnického (pronajímatelského). Zároveň jde o poměr asymetrický, ve kterém byl nájemce v zájmu funkčnosti, resp. životnosti nájemního poměru k bytu zvýhodněn tradičními prostředky, jako např. možností výpovědi pouze z taxativně stanovených výpovědních důvodů. Podle názoru Senátu je třeba si uvědomit, že takového nadstandardního zvýhodnění se nájemci dostalo jen za cenu nikoli běžného omezení práv vlastnických (pronajímatelských). Vyjde-li se z těchto úvah, je tedy existence diferencovaného přístupu k subjektům nájemního vztahu stanovením odlišných právních prostředků – dorovnávajících síly na obou stranách a tím i stabilizujících vztah jako takový – možná nebo dokonce žádoucí. Poplatek z prodlení lze do kategorie „takřečených” stabilizátorů zařadit. Zatímco pronajímatel svou primární povinnost (přenechání bytu do užívání) plní, nájemce svou (užívání bytu za nájemné) nikoli. Poplatek z prodlení coby sankci za prodlení s placením nájemného není proto podle vymezeného kritéria možné srovnávat se sankcí spojenou s vrácením přeplatku, tj. s úrokem z prodlení. Peněžitý dluh pronajímatele vzniklý nevrácením přeplatku musí totiž být považován za dluh z „obyčejného” bezdůvodného zadržování (nevrácení) peněz, který se v rámci nájemního vztahu nachází – v porovnání s výše uvedenou primární povinností nájemce – „o úroveň níž”.

Senát konečně uvedl, že v porovnatelných případech (dluhu na nájemném in largo sensu, resp. „přeplatku” na nájemném) dopadá podle uvedeného modelu reálně vyšší finanční postih na nájemce; proto lze konstatovat, že příslušné nařízení. vlády promítá zákonem stanovený princip zpřísněného postihu tohoto subjektu, na němž lze oprávněně vyžadovat zvýšenou odpovědnost za své chování, do podzákonné roviny způsobem konformním. V dalším, tj. k otázkám výše poplatku z prodlení či metodám jeho výpočtu a k ostatním ekonomickým aspektům celé problematiky, není prý Senát oprávněn se kompetentně vyjadřovat, aniž by tak nevhodně ingeroval do principu dělby moci. Z toho vyplývá, že se problém posuzování ústavnosti přesouvá v rozporované věci do roviny podzákonné. Senát dále připomněl, že ustanovení § 697 občanského zákoníku stanoví nejen povinnost platit poplatek, ale také prolonguje. splatnost nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu o pět dnů. Zrušením tohoto ustanovení by prý tak kontraproduktivně došlo k odbourání letitého principu a prakticky i ke zhoršení pozice nájemce. Zakotvení odlišných institutů pro případ prodlení s peněžitým dluhem, tj. v jednom případě poplatku z prodlení, v druhém případě úroku z prodlení, považuje Senát za objektivně determinované, přijatelné, proporční, racionálně zdůvodnitelné, a tudíž nikoliv ústavně nerovné. Tato diference tedy nezakládá protiústavní relevantní moment, pro který by měl být § 697 občanského zákoníku zrušen. Senát ještě dodal, že „obecné soudy by se ve vztahu k návrhům na zrušení zákonů nebo jednotlivých ustanovení měly přidržet právní argumentace, která by měla být nanejvýš přesvědčivá, a to zejména tehdy, když nižší soud napadá dlouho4lpbě užívané a vyššími (nejvyššími) soudy frekventovaně aplikované ustanovení bez nejmenších pochybností o jeho ústavnosti”.

Ministerstvo spravedlnosti se svém vyjádření podepsaném náměstkem ministra spravedlnosti v zásadě ztotožnilo s názorem navrhovatele. V ustanovení § 697 občanského zákoníku je prý zakotvena zjevná nerovnost mezi právy nájemce a pronajímatele, pokud jde o právní účinky prodlení, se zřetelem na výrazný rozdíl mezi výší poplatků z prodlení (povinnost nájemce) a úroků z prodlení (povinnost pronajímatele). Tuto nerovnost – postihující nájemce – nelze prý obhájit snahou chránit pronajímatele proti neplatičům, neboť tato ochrana je umožněna jinými právními prostředky (např. možností ukončit nájemní smlouvu, jak argumentuje navrhovatel – Okresní soud v Chebu). Podle názoru Ministerstva spravedlnosti není rovněž obhajitelný názor, že ochranu v nájemním vztahu potřebuje zvláště pronajímatel na úkor práv nájemce.

Ústavní soud – se souhlasem všech účastníků řízení – upustil od ústního jednání, neboť usoudil, že od tohoto jednaní nelze očekávat další objasnění věci.

Ústavní soud je povinen – v souladu s § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů – zabývat se nejdříve otázkou, zda zákon, protiústavnost jehož ustanovení je namítána, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Napadené ustanovení občanského zákoníku však bylo přijato a vydáno v době platnosti předchozí ústavní úpravy zákonodárného procesu a dělby zákonodárné kompetence mezi tehdejší československou federaci a republiky (zákon č. 509/1991 Sb. ze dne 5. 11. 1991, kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, s účinností od 1. 1. 1992), takže Ústavní soud splnění shora uvedených požadavků nehodnotil. U právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy totiž Ústavní soud přezkoumává – podle ustálené judikatury – toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, a nikoliv ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 10/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 150, str. 119; vyhlášen pod č. 290/1999 Sb.).

Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení obsahu napadeného ustanovení zákona z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, ustanovení § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu].

Ustanovení § 697 občanského zákoníku, které navrhovatel napadá a navrhuje zrušit, zní: „Nezaplatí-li nájemce nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu do pěti dnů po její splatnosti, je povinen zaplatit pronajímateli poplatek z prodlení.”.

Při řešení zkoumaného případu nelze v prvé řadě přehlédnout, že uvedené zákonné ustanovení úzce souvisí jednak s ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku – jako jedním z obecných ustanovení závazkového práva (část osmá obč. zákoníku) – které zakotvuje nárok věřitele (nájemce proti pronajímateli) na úrok z prodlení v případě prodlení dlužníka, s plněním peněžitého dluhu, jednak – a to zejména – s příslušným prováděcím předpisem k § 517 odst. 2 obč. zákoníku, jímž je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Vláda v něm k provedení § 517 odst. 2 občanského zákoníku zejména nařizovala v § 1, že „Výše úroků z.prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.” a v § 2, že „Výše poplatku z prodlení činí za každý den prodlení 2,5 promile dlužné částky, nejméně však 25 Kč za každý i započatý měsíc prodlení.”. Na tomto místě je však nutno poznamenat, že v mezidobí došlo k vydání nařízení vlády č. 163/2005 Sb. ze dne 23. 3. 2005, kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Citovaný § 1 byl změněn následujícím způsobem: „Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.” .

Samo ustanovení citovaného § 517 odst. 2 občanského zákoníku zní: „Jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.”. Z dosavadního textu, resp. z navrhovatelovy ústavněprávní argumentace je přitom zřejmé, že návrh v podstatě napadá ten právní stav, který byl důsledkem právní úpravy stanovené (v době podání návrhu) podzákonným předpisem, vydaným na základě zmocnění obsaženého v § 517 odst. 2 občanského zákoníku (... výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis). Zde lze pouze poznamenat, že vláda je podle čl. 78 Ústavy oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích. Výslovné zmocnění k vydání nařízení tedy není u normotvorné kompetence vlády – na rozdíl od právních předpisů ministerstev, jiných správních úřadů a orgánů územní samosprávy podle čI. 79 odst. 3 Ústavy – nutné. To však nic nemění na skutečnosti, že Ústavní soud, jsa vázán petitem návrhu, může napadené ustanovení 697 občanského zákoníku posuzovat jen z hlediska souladu či nesouladu s ústavním pořádkem České republiky tohoto ustanovení samotného, a nikoliv předpisu prováděcího. (Pozn.: Pro úplnost lze dodat – jak je shora uvedeno – že citované nařízení vlády č. 142/1994 Sb. bylo vydáno k provedení § 517 odst. 2 obč. zákoníku, nikoli výslovně k provedení napadeného § 697 obč. zákoníku, byť důsledně vzato provádí i jej.) Případná neústavnost prováděcího podzákonného právního předpisu – a to i kdyby byla autoritativně zjištěna – však zajisté nemůže sama o sobě. sloužit jako důvod ke zrušení konkrétního zákonného ustanovení (odhlédneme-li navíc od situace, která v mezidobí nastala výše zmíněnou změnou předmětného podzákonného předpisu). Ústavní soud sice může podle § 70 odst. 3 zákona o Ústavním soudu – a to i bez návrhu – vyslovit, které prováděcí předpisy pozbývají současně se zákonem, který se ruší, platnosti, ne však – v podstatě obráceným postupem – dovozovat možnou protiústavnost napadeného zákonného ustanovení z tvrzené nerovnosti (založené v daném případě rozdílnou výší úroku z prodlení a poplatku z prodlení), která je zakotvena až v předpise prováděcím (v citovaném nařízení vlády), a na základě toho napadený zákonný předpis zrušit.

Ústavní soud tedy – z pohledu napadeného zákonného ustanovení a se zřetelem k námitce navrhovatele – posuzuje, zda je z hlediska navrhovatelem uplatněného ústavního principu rovnosti ústavně přijatelné, aby byl stanoven do jisté míry odlišný právní režim pro případ prodlení nájemce se zaplacením nájemného nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu na straně jedné a pro případ prodlení pronajímatele s plněním peněžitého dluhu na straně druhé. Obsah uvedeného ústavního principu vyložil Ustavní soud v řadě svých nálezů. Ztotožnil se v nich s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen již Ústavním soudem ČSFR (sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, 1992, nález č. 11), který konstatoval, že „Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně ... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.”. Ústavní soud tím odmítl absolutní chápání principu rovnosti; dále konstatoval, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první přitom spatřuje ve vyloučení libovůle; hledisko druhé vyplývá z právního názoru vyjádřeného v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 29, str. 209; vyhlášen pod č. 168/1995 Sb.), v němž se uvádí: „nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. To se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny apod.”. Hlediskem druhým při posuzování protiústavnosti právního předpisu, údajně zakládajícího nerovnost, je tedy tímto založené dotčení některého jiného základního práva nebo svobody (pozn.: shrnutí těchto svých závěrů provedl Ústavní soud s odkazem na své konkrétní nálezy např. ve věci sp. zn. Pl. ÚS 33/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 67, str. 170 - 171; vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.).

Vycházeje z uvedeného obecného vymezení požadavků kladených na ústavně konformní přístup zákonodárce k postavení subjektů zkoumaného závazkového vztahu, dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené ustanovení § 697 občanského zákoníku lze stěží považovat za protiústavní. Rozdíl v sankcích postihujících strany nájemního poměru – jenž v podstatě spočívá u pronajímatele v povinnosti platit úrok z prodlení a u nájemce v povinnosti platit poplatek z prodlení, resp. následná možnost stanovit prováděcím předpisem v různé výši úroky z prodlení a poplatek z prodlení – protiústavnost nezakládá. Úroky z prodlení i poplatek z prodlení, tvořící příslušenství pohledávky, obecně slouží zejména jako nástroje ke zvýšení právní jistoty věřitelů. Je-li dlužník v prodlení, mění se obsah obligace a dlužník je povinen navíc zaplatit i úrok z prodlení, resp. poplatek z prodlení; pokud tak zákon stanoví (§ 517 odst. 2 občanského zákoníku). Určitý rozdíl ve výši těchto sankcí či rozdílný způsob jejich výpočtu je přitom ve zkoumané věci racionálně zdůvodnitelný nejen z hlediska principu rovnosti, nýbrž i z hlediska principu proporcionality. Právní úprava vztahu pronajímatele a nájemce bytu vůbec je totiž v současné době vychýlena ve prospěch nájemce (institut chráněného nájmu, faktické regulace nájemného apod.). Do určité míry se proto lze ztotožnit s argumentací uvedenou ve vyjádření Senátu Parlamentu České republiky; ve vztahu pronajímatele a nájemce jde o právní poměr specifické povahy, jistým způsobem asymetrický, ve kterém byl a je nájemce v zájmu funkčnosti nájemního poměru k bytu zvýhodněn tradičními prostředky, jako např. možností výpovědi pouze z taxativně stanovených výpovědních důvodů. Existence svým způsobem diferencovaného přístupu k subjektům nájemního vztahu stanovením odlišných právních prostředků stabilizujících právní vztah jako takový je proto možná. Zatímco pronajímatel svou primární povinnost (přenechání bytu do užívání) plní, nájemce svou povinnost (užívání bytu za nájemné) nikoli; poplatek z prodlení jako sankci za prodlení s placením nájmu proto nelze bez dalšího srovnávat se sankcí vůči pronajímateli spojenou např. s vrácením přeplatku na nájemném, tedy s úrokem z prodlení, neboť tato povinnost pronajímatele má povahu vedlejší a není základním prvkem nájemního vztahu. Ustavní soud je proto přesvědčen, že zakotvením napadeného speciálního ustanovení § 697 do občanského zákoníku nedošlo k libovolnému postupu zákonodárce a že uvedená zákonná úprava, jež potenciálně umožňuje zvýhodnit následným podzákonným předpisem jednu kategorii účastníků právního vztahu oproti kategorii druhé, nevede ani k porušení ústavního principu rovnosti ani k porušení zásady proporcionality (pozn.: byt' té se navrhovatel výslovně nedovolává). Zákonodárce musí mít určitý prostor k úvaze, zda možnost takového preferenčního zacházení stanoví. Proto se Ústavnímu soudu nejeví, že by tento přístup, v daném případě umožňující jistým způsobem zvýhodnit pronajímatele, nespočíval na rozumných a objektivních důvodech. Jedná-li se o založení určité disproporcionality, popř. nerovnosti, jde – s ohledem na specifické postavení pronajímatele a nájemce – o disproporcionalitu, popř. nerovnost ústavně akceptovatelnou a o právní stav, který diskriminační povahu nemá.

Uvedené závěry nejsou proto v nesouladu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 11; vyhlášen pod č. 40/2003 Sb.), na který navrhovatel rovněž odkazuje. Ustavní soud zde mimo jiné vyslovil, že určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě bez dalšího označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti. Stěží lze pak dovozovat, že by napadené zákonné ustanovení tyto zásady porušovalo. To je z předchozí argumentace tohoto nálezu dostatečně zřejmé.

Obecně lze doplnit, že možné asymetrie, mající svůj původ v období totalitního režimu, a rezidua tohoto období, přetrvávající do současnosti, nemají – v principu – v demokratickém právním státě místo. To by však vyžadovalo posoudit komplexně celou právní úpravu postavení pronajímatele a nájemce; k tomu ovšem Ustavní soud - s ohledem na obsah a rozsah návrhu – není v tomto řízení oprávněn. Primární odpovědnost v tomto směru leží zejména v oblasti legislativy.

Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení § 697 občanského zákoníku není v rozporu ani s principem rovnosti podle čl. 1 Listiny, jehož se navrhovatel dovolává, ani s jinými principy, které z ústavního pořádku České republiky vyplývají.

Proto Ústavní soud návrh v souladu s ustanovením § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.