53. Ústavní soud dospěl k závěru, že opodstatněnost návrhu na zrušení ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. není dána, a návrh proto zamítl z následujících důvodů.
54. V řízení o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy Ústavní soud posuzuje obsah zákona z hlediska jeho souladu s ústavním pořádkem. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že se jako poslední vnitrostátní instance pro ústavněprávní kvalifikaci nepokládá být vázán kvalifikací, kterou věci přisuzuje navrhovatel v odůvodnění svého návrhu. Podle zásady iura novit curia se návrhem může zabývat i z pohledu ustanovení, jichž se navrhovatel či strany nedovolávaly. Návrh nebo stížnost je charakterizována skutky, které kritizuje, resp. svým předmětem, jehož neústavnost tvrdí, a ne pouhým právním odůvodněním. Z toho ovšem nelze dovodit, že podrobná ústavněprávní argumentace nemá být pravidelnou součástí návrhu. V daném případě je Ústavní soud toho názoru, že návrh krajského soudu takovou podrobnější argumentaci neobsahuje.
55. Podstatou návrhu je tvrzení, že ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. je protiústavní tím; že ve věcech tam vyjmenovaných přesouvá důkazní břemeno na stranu žalovanou, čímž ji diskriminuje. Tím prý porušuje ústavně zakotvená základní práva, zejména právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a jemu odpovídající práva zakotvená v hlavě páté Listiny, princip rovnosti účastníků soudního řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech č. 120/1976 Sb. (dále jen „Pakt“), a zákaz diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.
56. V projednávaném případě jde tedy o uplatňování procesního principu rovnosti a nediskriminace při rozhodování obecných soudů v civilních věcech. Mezinárodněprávní ochranu zakotvuje primárně Pakt, jenž v čl. 14 odst. 1 mimo jiné stanoví, že „Všechny osoby jsou si před soudem rovny.“.
57. Právo na spravedlivý proces je zaručeno především článkem 6 Úmluvy, který je ostatně takto v Protokolem č. 11 revidovaném textu Úmluvy přímo nadepsán a jehož relevantní ustanovení pro tzv. „civilní větev“ zní:
„Čl. 6
Právo na spravedlivý proces
1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích ...“.
58. Pokud jde o vlastní obsah tohoto základního práva, z jeho slovního znění je zřejmé, že se jedná o právo strukturované, zahrnující více samostatných subjektivních základních práv, formulovaných jak konkrétně (např. veřejnost a rychlost řízení či nezávislý a nestranný soud), tak i obecně (zejména „právo na spravedlivé projednání věci“).
59. Právo na spravedlivé projednání věci, jako součást práva na spravedlivý proces, je tudíž pojmem neurčitým, otevřeným a přesně neohraničeným. Jeho obsah zahrnuje nejen všechny ostatní záruky výslovně uvedené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ale zejména také ty, které v něm výslovně uvedeny nejsou, ale které především Evropský soud ve své dlouholeté rozhodovací činnosti vyvodil a postupně definoval z obecného požadavku spravedlnosti procesu. Ve vztahu (nejen) k dokazování tak byly definovány principy, které, byť výslovně v Úmluvě neuvedené, jsou nedílnou součástí pojetí spravedlivého procesu. Jedná se především o principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti.
60. Právo na spravedlivé projednání věci nelze oddělit od obecného požadavku rovnosti a nediskriminace. V tomto kontextu však jde o takový význam rovnosti, jenž se týká rovnosti účastníků v řízení před soudem, nacházejících se v různých, proti sobě stojících, procesních postaveních, obvykle označované jako „rovnost zbraní“. V ústavním pořádku České republiky je tento princip obsažen v čl. 96 odst. 1 Ústavy, dle něhož „Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.“, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny, dle něhož „Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.“. V Úmluvě taková rovnost výslovně vyjádřena není, judikatura Evropského soudu ji však nemohla nevyvodit z požadavku spravedlnosti. Proces je spor, který se odehrává prostřednictvím kontradiktorní diskuse, při níž strany sporu musejí mít „rovné zbraně“, tj. stejnou možnost mluvit a obhajovat „svoji“ pravdu. V praktickém životě zpravidla nepůjde o absolutní, matematickou rovnost; jde o pojem relativní, zejména v tom smyslu, že nemůže zcela setřít rozdíl v procesním a zejména faktickém postavení stran vyplývající z jejich rozdílných možností. Toto nerovné postavení může být do určité míry kompenzováno dodatečnými zárukami pro slabší stranu, tzv. favor defensionis, jejímž projevem je např. úprava důkazního břemene (srov. např. B. Repík, Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 144 a násl., obdobně též B. Repík, Ľudské práva v súdnom konani, MANZ Bratislava, 1999, str. 155 a násl.). V rozsudku ve věci De Haes and Gijsels proti Belgii (1997), (v odst. 55 odůvodnění), Evropský soud opětovně potvrdil, že princip rovnosti zbraní - prvek širšího pojetí spravedlivého procesu - vyžaduje, aby každé straně byla poskytnuta rozumná možnost hájit svou věc za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují ve vztahu k jejímu oponentovi. Obdobné stanovisko vyslovil i ve věci Ankerl proti Švýcarsku (1996), (v odst. 38 odůvodnění rozsudku).
61. Rovností účastníků v řízení se zabýval i Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí. Např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 13/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 98) uvedl, že „Zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. Je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny a v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a promítá se také do řady ustanovení procesních předpisů. Občanský soudní řád výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení § 18, z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatňování jejich práv.“. Podle nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 164; vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.) »K ústavním principům tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces patří i princip „rovnosti zbraní“, resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. .... Princip „rovnosti zbraní“ (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se výrazně promítl v dosavadní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Lze jej v této souvislosti charakterizovat zejména tím, že dle názoru soudu jeho základem je myšlenka rovnosti, pročež je srovnatelný s principem zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy.«.
62. Na rozdíl od principu rovnosti účastníků v řízení před soudem, v rovině ústavněprávní otázka, kdo v civilním procesu má nést důkazní břemeno, výslovně upravena není. Evropský soud k této otázce např. ve věci Blucher proti České republice (2005) a obdobně ve věci Tiemann proti Francii a Německu (2000) uvedl, že „článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví jakákoliv pravidla přípustnosti či důkazní hodnoty důkazů nebo důkazní břemeno, což jsou otázky, které v zásadě podléhají vnitrostátnímu právu“.
63. Úmluva i Listina tedy zaručují spravedlivý proces, ale neupravují dokazování jako takové, přestože to je podstatnou, ne-li nejdůležitější, částí řízení. To ovšem neznamená, že dokazování je jaksi „mimo“ ústavněprávní rovinu a jeho úprava je zcela výlučnou záležitostí zákona. Základní zásady spravedlivosti řízení, zejména principy rovnosti zbraní a kontradiktornosti, ovládající celé řízení, se nutně vztahují i na dokazování. Např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 167/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 93) Ustavní soud uvedl, že „si je vědom důležitosti institutu důkazního břemene, neboť umožňuje soudu rozhodovat i v případě, kdy se skutkový stav nepodaří zcela objasnit. Rovněž tento institut je však podřízen určitému procesněprávnímu rámci,jak jej vymezují především principy nestranného a spravedlivého procesu, vyplývající z článku 90 Ústavy, jakož i z článku 36 odst. 1 Listiny. To, mimo jiné, znamená, že soud nemůže některou z procesních stran zatížit důkazním břemenem bez dalšího a jednostranným způsobem, ale pouze v kontextu všech relevantních okolností případu.“.
64. V rovině ústavněprávní tak platí, že v právu na spravedlivý proces obsažená zásada rovnosti zbraní v civilním řízení obecně zahrnuje též rovnost břemen, která jsou na účastníky řízení kladena (a která nesmí být nepřiměřená), a že v opačném případě nelze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Tento obecný princip rovnosti účastníků je pak nutno promítnout i do právní úpravy dokazování v rovině zákona.
65. Zákonná úprava sporného civilního řízení je ovládána zásadou projednací, dle níž tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy, je zásadně věcí účastníků řízení. Důkazní břemeno spočívá v procesní odpovědnosti účastníka za to, že jím tvrzené skutečnosti budou v řízení prokázány. V běžném civilním sporném řízení tedy nese každý účastník důkazní břemeno ve vztahu k těm skutečnostem, které sám tvrdí. Obecná úprava dokazování v ustanovení § 120 o. s. ř., dle jehož odstavce prvního „Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.“, zřetelně stanoví, že iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících. Účastník má tedy povinnost (břemeno) tvrzení a povinnost (břemeno) důkazní. Důkazní břemeno je institutem procesního práva, který stíhá toho účastníka, v jehož zájmu je, aby určitá skutečnost, rozhodná podle hmotného práva a účastníkem tvrzená, byla v řízení prokázána v tom smyslu, aby ji soud uznal za pravdivou (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád - Komentář, 6. vydání, str. 450 a násl.).
66. Tvrzení krajského soudu, že odlišnost v zacházení se stranou žalovanou v řízeních podle ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř., ve srovnání se standardním procesním postavením strany žalované dle obecných ustanovení občanského soudního řádu o důkazním břemenu, je vůči žalované straně diskriminační, Ústavní soud nesdílí především z následujících hledisek.
67. Ústavní soud je toho názoru, že specifická zákonná úprava dokazování v řízeních podle ustanovení § 133a o. s. ř., v nichž žalující strana tvrdí, že byla přímo či nepřímo diskriminována (zpravidla při současném tvrzení porušení práv zakotvených v občanském zákoníku, resp. zákoníku práce, a uplatňování odpovědnosti z toho vyplývající), je výjimkou z výše uvedených obecných principů dokazování. Svojí povahou se jedná o vyvratitelnou právní domněnku specifikující, že důkaz opaku je povinností strany žalované. Od obecných standardů dokazování v ustanovení § 120 o. s. ř. se zjevně liší tím, že do určité míry zvýhodňuje stranu žalující na úkor strany žalované, která se před obecnými soudy ničeho nedomáhá, přesto však má dokazovat něco, co netvrdila. Z tohoto ryze formálního pohledu lze tvrdit, že strana žalovaná je v řízení, kde se aplikuje ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř., ve srovnání se stranou žalující do určité míry znevýhodněna. Přenesení důkazního břemene na stranu žalovanou však není ani úplné ani automatické. Osoba, která tvrdí, že je obětí diskriminace, musí nejdříve soudu předložit skutečnosti dostatečně odůvodňující závěr o existenci možné diskriminace, byť to ze slovního znění ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. dostatečně jasně nevyplývá. Tento závěr je shodný s právním názorem Evropského soudního dvora vyjádřeným v rozsudku soudu první instance ze dne 16. 3. 2004 v případu Afari v. Evropská centrální banka (T-11/03).
68. Je nepochybné, že se stranou žalovanou je zacházeno v řízeních vyjmenovaných v napadeném ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. (a stejně i v řízeních pracovních - ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř.) ve vztahu k dokazování jinak než s žalovanými v ostatních občanskoprávních řízeních, přičemž tato odlišnost je zvýhodněním pro stranu žalující, a tudíž zjevně znevýhodněním pro stranu žalovanou. Zda toto znevýhodnění možno považovat za protiústavní diskriminaci je nutno uvážit
a) z hlediska objektivního a rozumného ospravedlnění, tj. sleduje-li toto znevýhodnění legitimní cíl, a
b) z hlediska rozumného poměru (proporcionality) mezi legitimním cílem a prostředkem, jímž je tohoto cíle dosahováno.
69. Ke vztahu diskriminace a veřejného zájmu se Ústavní soud vyjádřil např. v nálezu sp. zn. PI. ÚS 9/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 16, str. 107; vyhlášen pod č. 107/1996 Sb.), v němž uvedl, že „Je věcí státu stanovit podmínky, za kterých zvýhodňuje určitou skupinu osob, to ovšem za předpokladu, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho, přičemž ve veřejném zájmu nepochybně je prosazování principů demokracie a lidských práv“.
70. Jak je výše uvedeno, odlišnost v zacházení je diskriminační ve smyslu čl. 14 Úmluvy, jestliže jí schází objektivní a rozumné ospravedlnění, tj. a) nesleduje legitimní cíl a b) neexistuje přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem.
71. Pokud jde o legitimnost cílů sledovaných ustanovením § 133a odst. 2 o. s. ř. (a stejně i nenapadeného ustanovení § 133a odst. 1 o. s. ř.), je zřejmé (a správně to uvádí i vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu), že citované ustanovení se stalo součástí občanského soudního řádu v souvislosti s povinností České republiky, jako členského státu Evropské unie, promítnout do svého právního řádu závazky vyplývající z příslušných evropských směrnic. Ústavní rozměr této povinnosti je rámován čl. 1 odst. 2 Ústavy, dle něhož „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“. Vlastní důvody přijetí tzv. antidiskriminačních směrnic jsou pak podobně vyjádřeny zejména v jejich preambulích. Primárně jde o účinné prosazení zásady rovného zacházení, čímž se rozumí neexistence jakékoliv přímé či nepřímé diskriminace na základě pohlaví, rasy, etnického původu a dalších ve směrnicích specifikovaných důvodech. Fakticky jde o vyústění několikaletého vývoje v Evropské unii, která je, jak tvrdí čl. 6 Smlouvy o Evropské unii, založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod, jakož i na zásadách právního státu, zásadách, které jsou společné členským státům; Evropská unie uznává jako obecné právní zásady Společenství základní práva tak, jak jsou zaručena Úmluvou a jak vyplývají z ústavních tradic společných členským státům. Zmíněné antidiskriminační směrnice mají společné východisko, dle něhož osoby, které byly předmětem diskriminace, by měly mít účinné prostředky právní ochrany. Vnitrostátní právní úpravy proto mají zajistit mj. i zvláštní úpravu důkazního břemene. Ta má být založena na principu, že prokáže-li osoba, cítící se poškozena nedodržením zásady rovného zacházení, soudu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, přechází důkazní břemeno na odpůrce, jemuž přísluší prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení (viz např. čl. 8 odst. 1 Směrnice Rady 2000/43/EC). Ústavní soud akceptuje, že má-li být Úmluva prvně a především systémem pro ochranu lidských práv, je nezbytné přihlížet k měnícím se podmínkám ve smluvních státech a reagovat na jakýkoliv nově vznikající souhlas, pokud jde o standardy, jichž má být dosaženo a které jsou v daném případě vyjádřeny zejména v preambuli a normativních ustanoveních jednotlivých antidiskriminačních směrnic. Z toho důvodu Ústavní soud respektuje v citovaných směrnicích vyjádřený projev vůle členských států Evropské unie a konstatuje, že napadené ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. legitimní cíl sleduje.
72. Zbývá rozhodnout, zda je splněna také druhá podmínka, tedy zda existuje přiměřený vztah mezi použitými prostředky a sledovaným cílem. Jakkoli není primárním úkolem Ústavního soudu samostatně hodnotit, do jaké míry, resp. v jaké legislativně-technické kvalitě se zákonodárci podařilo závazky vyplývající ze Směrnice Rady 2000/43/EC promítnout do občanského soudního řádu, resp. zda se zákonodárci podařilo legitimní cíle směrnice vyjádřit jasnou řečí zákona, nutno konstatovat, že na první pohled je zřejmé, že podmínka obsažená v čl. 8 odst. 1 citované směrnice, podle jehož neúředního revidovaného znění dle ISAP (Informační Systém pro Aproximaci Práva) „členské státy přijmou v souladu se svými právními řády nezbytná opatření, aby, jakmile se osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu ... skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo odpůrci prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení“, tedy podmínka, že strana žalující soudu předloží skutečností nasvědčující, že došlo k diskriminaci, není ve stávajícím znění ustanovení § 133a o. s. ř. dostatečně transparentně vyjádřena. Pro srovnání lze poukázat na právní úpravu Slovenské republiky, kde podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 365/2004 Zb., o stejném zacházení v některých oblastech a o ochraně před diskriminací a o změně a doplnění některých zákonů (antidiskriminační zákon), „žalovaný je povinen prokázat, že neporušil zásadu rovného zacházení, pokud žalobce předloží soudu důkazy, ze kterých lze důvodně usuzovat, že k porušení zásady rovného zacházení došlo“. Přes uvedené skutečnosti je však Ústavní soud toho názoru, že ústavně konformním výkladem napadeného ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. nelze dospět k jinému závěru, než jaký vyplývá z výše uvedené směrnice i vyjádření Senátu a Evropského střediska pro práva Romů, tedy že ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. nemá povahu nevyvratitelné presumpce odpovědnosti strany žalované. Jeho aplikace tudíž vyžaduje, aby na prvním místě strana žalující sama prokázala prima facie zásah; nepostačí tedy pouhé její ničím nepodložené tvrzení o údajné diskriminaci.
73. Výkladem ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř.. tedy dle názoru Ústavního soudu nelze dovodit; že osobě, která se při nákupu služeb cítila být rasově diskriminována, stačí pouze tvrdit, že došlo k diskriminačnímu jednání. Tato osoba v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem. Neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Dále pak musí tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě rasového nebo etnického původu. Tuto motivaci ovšem prokazovat nemusí, ta se v případě důkazu odlišného zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li se (dokazováním) opak. Ostatně požadavek, aby strana žalující musela prokazovat, že byla diskriminována právě a výlučně pro svůj rasový (etnický) původ, a nikoli z důvodu jiného, je zcela zjevně nesplnitelný, neboť prokázat motivaci (pohnutku) žalované strany je z povahy věci vyloučeno.
74. Takový závěr je v souladu s myšlenkovou linií Evropského soudního dvora k výkladu dřívější komunitární směrnice o nediskriminování, podle které pokud někdo „uplatňuje, že byla porušena zásada rovného zacházení v jeho neprospěch, a prokáže skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, musí být právo Společenství vykládáno v tom smyslu, že žalovanému přísluší prokázat, že nedošlo k porušení uvedené zásady“ (srov. rozsudek Evropského soudního dvora z 10. 3. 2005 ve věci Nikoloudi v. OTE; C-196/02).
75. Podle názoru Ústavního soudu proto neobstojí názor navrhovatele, že v řízeních uvedených v napadeném ustanovení občanského soudního řádu „je strana žalující zvýhodněna, neboť nemusí prokazovat, co se mělo stát a proč že je žalováno, zatímco strana žalovaná je znevýhodněna, neboť by měla prokázat, co se nestalo“. Ve skutečnosti totiž důkazní břemeno neleží pouze a výlučně na straně žalované. I strana žalující nese své břemeno tvrzení i břemeno důkazní. Pokud tato břemena strana žalující unese, což musí v jednotlivém případě posoudit soud, je následně věcí strany žalované prokázat svá tvrzení, že k diskriminaci z rasových (etnických) důvodů nedošlo. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení § 133a odst. 2 o. s. ř. je prostředkem přiměřeným k dosažení sledovaného cíle, resp. že - bude-li aplikováno výše uvedeným ústavně konformním způsobem - bude zachována spravedlivá rovnováha mezi požadavky veřejného zájmu společnosti a požadavky ochrany individuálních základních práv.
76. Prezentovaný názor Ústavní soud zastává vzdor stanovisku Ministerstva spravedlnosti. Z obsahu tohoto stanoviska totiž vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti má v podstatě stejný názor jako navrhovatel: totiž, že na žalovaném a pouze na něm leží „totální“ důkazní břemeno (byť údajně nastavené zákonodárcem mírnějšími podmínkami pro přenesení důkazního břemene na žalovaného). Ministerstvo pouze - na rozdíl od navrhovatele - považuje tento stav za ústavně konformní. Tak tomu ovšem není; Ustavní soud poznamenává, že Ministerstvo spravedlnosti patrně přehlédlo, že transpozice uvedených směrnic se musí pohybovat v ústavních mezích spravedlivého procesu; výklad předestřený jak Ministerstvem spravedlnosti, tak navrhovatelem, nemůže být akceptován, neboť by jím tyto meze byly překročeny.
77. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud učinil závěr, že stávající právní úpravu lze ještě interpretovat tak, aby ji bylo možno považovat za souladnou se základním právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nezakládající diskriminaci ve smyslu čl. 14 Úmluvy. Ústavní soud tedy neshledal důvody ke zrušení předmětného ustanovení a návrh podle ustanovení § 70 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zamítl.
78. Ústavní soud ovšem považuje za nepochybné, že formulace napadeného ustanovení občanského soudního řádu vyžaduje zejména z hlediska testu proporcionality takovou interpretaci, která je téměř hraničním případem, kdy je ještě možno výkladem zákonného textu dospět k závěru, že právě v důsledku tohoto výkladu lze napadené ustanovení považovat za ústavně konformní. Proto by bylo krajně žádoucí, aby zákonodárce uvážil, zda transpozici citovaných směrnic Rady EC nelze pro adresáty příslušných procesních norem provést způsobem poněkud zřetelnějším.
