163

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2009 ve znění opravného usnesení ze dne 27. května 2009 v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský (soudce zpravodaj), Eliška Wagnerová a Michaela Židlická o návrhu Vrchního soudu v Olomouci, za nějž jedná JUDr. Miroslav Jansa, předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci, na zrušení ustanovení § 394 odst. 2 části věty za středníkem a § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky

takto:

Odůvodnění

I.

Rekapitulace návrhu

1. Návrhem podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“) a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se Vrchní soud v Olomouci (dále též „navrhovatel“) domáhal vydání nálezu, jímž se ustanovení § 394 v odstavci 2 části věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), zruší. Napadené ustanovení nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na oddlužení, a dle názoru Vrchního soudu v Olomouci tak brání dlužníku, aby se domáhal ochrany svých práv u soudu dle ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“). Vrchní soud v Olomouci dále dodává, že procesní úprava, která předurčuje výsledek odvolacího řízení ve věci samé, odporuje principům právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.

2․ Z návrhu vyplývá, že Vrchní soud v Olomouci vede insolvenční řízení zahájené návrhem dlužníka Z. S. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14. 8.2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-A-5 zjistil úpadek dlužníka a povolil řešení úpadku oddlužením a současně nařídil přezkumné jednání na den 30. 9. 2008 v 10.30 hod. a po jeho skončení svolal schůzi věřitelů. Na schůzi, na kterou byl dlužník řádně předvolán, se ten bez omluvy nedostavil. Soud prvního stupně proto rozhodl u tohoto jednání usnesením ze dne 30. 9. 2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-B8, kterým v souladu s ustanovením § 399 odst. 2 věty in fine za středníkem insolvenčního zákona aplikoval zákonnou fikci zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení oddlužení a rozhodl o prohlášení konkursu na jeho majetek s tím, že konkurs bude řešen jako nepatrný (§ 314 a násl. citovaného zákona). Dne 1. 10. 2008 bylo obecnému soudu doručeno sdělení, kterým se dlužm7c omluvil ze schůze věřitelů z důvodu pracovní neschopnosti a svou pracovní neschopnost doložil potvrzením ze dne 30. 9. 2008. Proti usnesení ze dne 30. 9. 2008 č. j. KSOS 8 INS 3110/2008-B8, kterým obecný soud vzal na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení oddlužení a rozhodl o prohlášení konkursu na jeho majetek s tím, že konkurs bude řešen jako nepatrný, podal dlužník včasné odvolání, ve kterém namítal, že se jednání nezúčastnil z důvodu naléhavého zhoršení zdravotního stavu, a tvrzenou skutečnost doložil. V odvolacím řízení žádá Vrchní soud v Olomouci o zrušení napadaného usnesení soudu prvního stupně.

3. Vrchní soud v Olomouci ve svém návrhu dále uvádí, že dlužník by nebyl v lepším postavení ani v případě, že by se včas omluvil a soud neshledal omluvou důvodnou. Fikce zpětvzetí návrhu by tak nastala nikoliv jako důsledek nečinnosti dlužníka, ale na základě hodnotící úvahy soudu prvního stupně, a proti takovému rozhodnutí soudu, kterým soud vyhodnotil nastalou procesní situaci jinak než dlužník, nemá dlužník řádný opravný prostředek přesto, že má pro dlužníka nikoliv pouze procesní, ale hmotněprávní existenční důsledky. Dlužníku sice svědčí právo podat odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o řešení dlužníkova úpadku konkursem; vzhledem k tomu, že proti výroku I., kterým soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu na oddlužení, není odvolání přípustné, musí soud odvolání dlužníka v části, v níž by směřovalo proti tomuto výroku, odmítnout, aniž by se zabýval hodnocením omluvitelnosti důvodů, které dlužníku zabránily v účasti na schůzi věřitelů. V důsledku odmítnutí odvolání zůstane nedotčen výrok I., kterým vzal soud prvního stupně na vědomí zpětvzetí návrhu na oddlužení, a odvolací soud nemá jinou možnost, než potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o řešení dlužníkova úpadku konkursem, protože rozhodnutí soudu prvního stupně je zcela v souladu s ustanovením § 396 odst. 1 insolvenčního zákona. Dlužníku je tak procesními předpisy odejmuto právo řešit svůj úpadek oddlužením, které mu bylo předcházejícím rozhodnutím soudu povoleno. Výsledek odvolacího řízení je tak předem určen vztahem mezi § 394 odst. 2, § 396 odst. 1 a § 399 odst. 2 insolvenčního zákona tak, že prohlášení konkursu na majetek dlužníka musí být potvrzeno. Odvolací řízení se tak stává prázdným formálním obřadem.

4. Při projednávání odvolání dospěl Vrchní soud v Olomouci k závěru, že ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního zákona v části, ve které nepřipouští odvolání proti usnesení, kterým insolvenční soud bere na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na oddlužení, je v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Listiny, a proto podal k ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení. Napadané ustanovení brání dlužníku, aby se domáhal ochrany svých práv u soudu z hlediska čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť procesní úprava, která předurčuje výsledek odvolacího řízení ve věci samé, odporuje principům právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Protiústavním důsledkům vyplývajícím z této úpravy práva na odvolání se lze vyhnout pouze zrušením ustanovení § 394 odst. 2 věty za středníkem insolvenčního zákona, neboť jednoznačným zněním zákonné normy je dle čl. 95 odst. 1 Ústavy odvolací soud vázán, neboť toto znění nedává odvolacímu soudu žádnou možnost ústavně konformního výkladu. Právo napadnout rozhodnutí prvoinstančního soudu odvoláním je právo procesní, které je dáno nebo vyloučeno procesními předpisy, avšak rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým vzal na vědomí zpětvzetí návrhu dlužníka na povolení oddlužení podle ustanovení § 394 odst. 2 insolvenčního zákona, nelze pokládat za pouhé rozhodnutí o vedení řízení, kterým by soud nebyl vázán. Především vyjadřuje důsledky vyplývající z § 399 odst. 2 insolvenčního zákona a deklaruje zákonnou fikci vyplývající buď z dlužníkovy nečinnosti nebo dokonce hodnotící úvahy soudu. Celá zákonná konstrukce pak s tímto rozhodnutím insolvenčního soudu spojuje další nevratné rozhodnutí o věci samé, které má hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele, kdy pro dlužníka jde o důsledky existenční.

5. V druhé části návrhu podaného podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o ústavním soudu se Vrchní soud v Olomouci domáhá vydání nálezu, jímž se ustanovení § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ruší. Napadené ustanovení ukládá odvolacímu soudu rozhodnout o odvolání proti způsobu řešení úpadku nejpozději do dvou měsíců poté, co mu bylo předloženo soudem prvního stupně. Při předložení návrhu ústavnímu soudu nelze lhůtu dodržet. Odvolací soud si je vědom, že jde o lhůtu pořádkovou a ochrana ústavního pořádku má před jejím dodržením přednost, Vrchní soud v Olomouci má však za to, že jednoduché právo by nemělo vytvářet formální překážky stanovením procesních lhůt, jejichž dodržení by ochraně ústavního pořádku bránilo, a proto navrhuje, aby ústavní soud zrušil i ustanovení § 93 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť jeho zrušením nebude rychlost odvolacího řízení v insolvenčním řízení dotčena, protože je zajištěna ustanovením § 92 insolvenčního zákona, které by zůstalo nedotčeno.

6. Navrhovatel dále navrhuje, aby ústavní soud vzhledem k argumentaci uvedené pod bodem 5 a s ohledem na to, že přerušení insolvenčního řízení není podle § 84 odst. 1 insolvenčního zákona možné, a dále vzhledem k tomu, že bez ohledu na odvolání dlužníka důsledky prohlášení konkursu již nastaly zveřejněním rozhodnutí o prohlášení konkursu v insolvenčním rejstříku, projednal návrh jako naléhavý ve smyslu § 39 zákona o ústavním soudu.

II.

Průběh řízení a rekapitulace vyjádření účastníků řízení

7. K výzvě ústavního soudu podala podle § 69 zákona o ústavním soudu prostřednictvím svého předsedy Ing. Miloslava Vlčka vyjádření Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Stejně tak učinil prostřednictvím svého předsedy MUDr. Přemysla Sobotky Senát Parlamentu České republiky.

8. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření shrnuje průběh projednávání napadaných ustanovení.

9. Senát se vyjadřuje především k průběhu projednávání napadaných ustanovení. Dále pak uvádí, že k napadaným ustanovením nebyla vedena žádná diskuse. V souvislosti s institutem oddlužení byla rozprava vedena pouze v rovině možnosti oddlužení právnické osoby, která není podnikatelem. V horní komoře Parlamentu tak nezazněly názory, kterými by bylo možné tvrzení navrhovatele o protiústavnosti ustanovení § 394 odst. 2 v části věty za středníkem a § 93 odst. 2 insolvenčního zákona podpořit, či naopak vyvrátit.

10. Účastníci řízení vyslovili výslovně - či ve stanovené lhůtě konkludentně - souhlas s upuštěním od ústního jednání a ústavní soud od tohoto jednání upustil s ohledem na to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

III.

Dikce napadeného ustanovení právního předpisu

11. Napadené ustanovení insolvenčního zákona zní:

§ 394

[...]

(2) Zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení vezme insolvenční soud na vědomí rozhodnutím, které se doručuje osobě, která návrh podala, dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru; odvolání proti němu není přípustné.

[...]

§ 93

[...]

(2) Odvolání proti rozhodnutí podle odstavce 1 odvolací soud projedná a rozhodne o něm nejpozději do 2 měsíců poté, co mu bylo předloženo soudem prvního stupně; ustanovení § 92 tím není dotčeno.

IV.

Aktivní legitimace navrhovatele

12. Aktivní legitimaci k podání posuzovaného návrhu dovozuje navrhovatel z čl. 95 odst. 2 Ústavy. Dojde-li soud podle tohoto ustanovení k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc ústavnímu soudu. Právo soudu je konkretizováno v § 64 odst. 3 zákona o ústavním soudu jako právo podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení. To znamená, že aktivní legitimace soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jednotlivých ustanovení zákona se odvíjí od předmětu sporu a jeho právní kvalifikace. Jinými slovy, soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, která mají být aplikována při řešení sporu probíhajícího před obecným soudem. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, musí být odvozena od splnění podmínek řízení včetně věcné legitimace účastníků a, jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že takový předpis má být aplikován [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10.2007 (vyhlášen pod č. 2/2008 Sb.), bod 11].

13. Z výše uvedeného vyplývá, že napadené ustanovení je rozhodující pro úspěch jedné ze stran v řízení před navrhovatelem. Navrhovatel tak splňuje v předchozím bodu vymezeně podmínky aktivní legitimace k podání předmětného návrhu k ústavnímu soudu.

V.

Ústavní konformita legislativního procesu

14. Podle § 68 odst. 2 zákona o ústavním soudu má ústavní soud kromě posouzení souladu napadeného zákona s ústavními zákony zjišťovat, zda byl přijat a vydán v mezích ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem.

15. Vzhledem k tomu, že navrhovatel nenamítal vadu legislativního procesu ani překročení ústavou stanovené kompetence zákonodárce, není s ohledem na principy procesní ekonomie nutné tuto otázku blíže zkoumat, a postačí, vedle přihlédnutí k vyjádřením předloženým Poslaneckou sněmovnou a Senátem (viz výše body 8 a 9 tohoto nálezu), formální ověření průběhu legislativního procesu z veřejně dostupného informačního zdroje na http://www.psp.cz.

16. Ústavní soud z něj zjistil, že návrh zákona, který byl posléze vyhlášen pod č. 182/2006 Sb. (sněmovní tisk 1120/2 Poslanecké sněmovny 2002-2006, 4. volební období), byl projednáván Poslaneckou sněmovnou Parlamentu jako tisk 1120 v prvém čtení dne 26. října 2005 a přikázán k projednání ústavněprávnímu výboru, který jej projednal na svém zasedání dne 1. prosince 2005 a dne 20. ledna 2006 a doporučil jej schválit ve znění komplexního pozměňovacího návrhu, jenž byl obsažen v usnesení výboru č. 235 (tisk 1120/1). Tento komplexní pozměňovací návrh upravil nově i napadané ustanovení § 394 odst. 2. Druhé čtení návrhu zákona proběhlo dne 27. ledna 2006, pozměňovací návrhy přednesené ve druhém čtení byly zpracovány jako tisk 1120/2. Návrh zákona byl potřebnou většinou přítomných poslanců schválen ve třetím čtení dne 8. února 2006 ve znění komplexních pozměňovacích návrhů. Návrh zákona by1 Senátu postoupen dne 28. února 2006 a organizační výbor Senátu jej jako tisk č. 288 (5. funkční období) přikázal k projednaní ústavněprávnímu výboru. Tento výbor návrh zákona projednal dne 15. března 2006 a přijal k němu usnesení č. 93 (senátní tisk č. 228/1), ve kterém doporučil, aby Senát návrh zákona schválil ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Plénum Senátu projednalo návrh zákona na své 10. schůzi dne 30. března 2006, kdy v hlasovaní č. 199 k návrhu zákona usnesením č. 416 byl návrh schválen ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Pro hlasovalo 49 senátorů z 54 přítomných, 5 senátorů se zdrželo hlasování a nikdo nebyl proti. Zákon byl prezidentovi doručen k podepsání dne 7. 4. 2006 a ten jej dne 14. 4. 2006 podepsal. Schválený zákon byl doručen premiérovi k podpisu dne 27. 4. 2006 a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 9. S. 2006 v částce 62 pod číslem 182/2006 Sb.

17. Ústavní soud konstatuje, že zákon č. 182/2006 Sb. byl přijat a vydán v mezích ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem, resp. že v tomto řízení nezjistil nic, co by svědčilo pro závěr opačný.

VI.

Hodnocení ústavního soudu

18. Ústavní soud se nejprve zabýval souladem § 394 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a čl. 38 odst. 2 Listiny, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

19. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře jasně stanovil, že má-li každý dle čl. 36 odst. 1 Listiny právo domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu, přičemž podmínky a pravidla realizace tohoto práva stanoví zákon, pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok každého domáhat se ochrany svých práv u soudu či jiného orgánu v té které situaci zcela negovat, a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť i toliko v určitých případech, popřít. Ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny je každému ústavně garantována možnost domáhat se ochrany svého práva u soudu či jiného orgánu ve všech situacích jeho porušení (neexistuje zde ústavní restrikce). Jinými slovy, žádná osoba nemůže být zákonem naprosto vyloučena z možnosti domáhat se ochrany svého práva, byt^' pouze v určitém případě, neboť její právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny by bylo anulováno. Opačný výklad by rovněž značil, že zakotvení práv každého obracet se na soudní a jiné orgány ochrany pro ochranu svých práv učiněné ústavodárcem - nadané nejvyšší právní silou - by v podstatě ztrácelo smysl, neboť by mohlo být pro tu kterou situaci anulováno vůlí toliko zákonodárce [nález sp. zn. Pl. ÚS 12/07 ze dne 20. 5. 2008 (vyhlášen pod č. 355/2008 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 72/06 ze dne 29. 1.2008 (vyhlášen pod č. 291/2008 Sb.), oba dostupné na http://nalus.usoud.cz].

20. Civilní proces spočívá mimo jiné na dvou základních zásadách - zásadě dispoziční a zásadě projednací. úzký vzájemný vztah soukromého práva hmotného a veřejného občanského práva procesního je nejlépe vyjádřen právě zásadou dispoziční. Smyslem a účelem civilního práva procesního je poskytovat ochranu subjektivním soukromým právům, tj. veřejné občanské procesní právo slouží soukromému právu hmotnému, a pokud tento svůj úkol neplní, ztrácí svůj význam. Vzájemné funkční vazby soukromého práva hmotného, jež je postaveno na autonomii vůle účastníků soukromoprávních vztahů, a veřejného občanského práva procesního se promítají do oblasti práva procesního především prostřednictvím dispoziční zásady, která ovládá civilní proces. Dispoziční zásada představuje specifické promítnutí soukromoprávní autonomie vůle do oblasti civilního procesu. Stranám je dáno, aby svobodně, v souladu se zásadou dispoziční, nakládaly jak řízením, tak i předmětem řízení. Procesní práva, která jsou odvozena ze zásady dispoziční, jsou vyhrazena výlučně nositelům těchto práv formou dispozičních procesních úkonů; z povahy těchto dispozitivních procesních úkonů vyplývá, že nemohou být obsahem právní fikce, tj. nemůže být stanoveno, že někdo vzal návrh zpět, ačkoliv tak neučinil. Právní konstrukce fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení je v rozporu s povahou civilního procesu, což platí nejen pro civilní sporný proces, ale pro jakýkoliv druh civilního soudního řízení, tj. i pro insolvenční řízení. Dispoziční právní úkon nemůže být obsahem právní fikce, aniž by tím byla porušena zásada dispoziční, na jejímž základě je civilní proces budován, a v konečném důsledku též zásada autonomie vůle. Jak konstatoval ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 167/04 ze dne 12. 5. 2004 (N 70/33 SbNU 197)^*, „Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Ve své první dimenzi představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních projevů volních) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy. Ve své druhé dimenzi pak působí čl. 2 odst. 3 Listiny jako subjektivní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi, v níž působí jako základní právo jednotlivce, je pak třeba aplikovat bezprostředně a přímo. V této dimenzi se nejedná o pouhé prozařování jednoduchým právem, nýbrž o subjektivní právo, které působí bezprostředně vůči státní moci. Orgány státní moci jsou proto povinny při aplikaci jednoduchého práva současně normy tohoto práva, v nichž se odráží čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy jako objektivní ústavní princip, interpretovat rovněž tak, aby nezasáhly do subjektivního práva jednotlivce na autonomii vůle, jež garantuje také čl. 2 odst. 3 Listiny ve své druhé dimenzi.“. Povinnost respektovat autonomii vůle platí nejen pro orgány, které právo interpretují a aplikují, ale bezpochyby též pro zákonodárce. Snaha o urychlování řízení je proto na jedné straně žádoucí, na druhé straně však nemůže nabýt takové podoby, aby tím, že finguje procesní úkon účastníka, mu ve skutečnosti brala možnost jeho svobodného jednání. Proto se ve všech vyspělých právních řádech používají např. instituty domněnek výlučně při zjišťování skutkového stavu, tj. při objasňování a zjišťování rozhodných skutkových okolností. Urychlovací instituty (např. kontumační rozsudek nebo prekluzivní lhůty) se tak užívají výlučně v oblasti, na niž dopadá zásada projednací, a není možné v zájmu urychlování řízení užívat tyto prostředky pro dispozici řízením a předmětem řízení. Funkcí právní fikce není zpravděpodobnění určitých rozhodných skutečností, tím méně se fikce nemůže vztahovat na základní právo procesní strany disponovat řízením a předmětem řízení (srov. blíže Macur, J. Rozsudek na základě fikce uznání nároku podle ustanovení § 114b o. s. ř. Bulletin Advokacie, č. 2/2002, str. 28-36).

21. Napadané ustanovení § 394 odst. 2 části věty za středníkem insolvenčního zákona zamezuje realizaci dlužníkova práva řešit svůj úpadek oddlužením, ačkoli mu bylo předcházejícím rozhodnutím povoleno. V důsledku zavedení zákonné fikce, která se uplatňuje nejen při nečinnosti dlužníka, ale i hodnotovým úsudkem soudu, aniž by bylo umožněno, aby se dlužník proti rozhodnutí obecného soudu bránil řádným opravným prostředkem, je omezeno jeho právo na spravedlivý proces, což neumožňuje ani napravit chybu, která se může (např. dlužník se omluví, ale omluva je omylem vložena do jiného spisu apod.) v činnosti soudu vyskytnout. Fikce zpětvzetí návrhu na oddlužení navíc není pouhým procesním úkonem, kterým účastník disponuje řízením, ale má zásadní hmotněprávní důsledky pro dlužníka i věřitele (následné prohlášení konkursu atd.).

22. Z výše uvedených důvodů tedy ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení § 394 v odstavci 2 části věty za středníkem zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto je zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. V této souvislosti ústavní soud konstatuje, že základní příčina protiústavnosti zrušovaného ustanovení spočívá v jeho aplikačním propojení na zjevně protiústavní část ustanovení § 399 odst. 2 věty za středníkem, která zní: ,jestliže se bez omluvy nedostaví nebo neshledá-li insolvenční soud jeho omluvu důvodnou, má se za to, že vzal návrh na oddlužení zpět.“. Toto ustanovení zakládající zákonnou fikci zpětvzetí návrhu na oddlužení však Vrchní soud v Olomouci v rámci své rozhodovací činnosti (řízení o opravném prostředku) již přímo neaplikoval, a proto ani neměl aktivní legitimaci k podání návrhu na jeho zrušení. Ta sice nepochybně svědčila Krajskému soudu v Ostravě jako soudu prvního stupně, avšak ten ji nevyužil. Vymyká se tak i z rozsahu přezkumu před ústavním soudem, který je vázán návrhem Vrchního soudu v Olomouci.

23. Ústavní soud se dále zabýval souladem § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

24. Napadané ustanovení stanoví pořádkovou lhůtu dvou měsíců, ve které má odvolací soud o odvolání rozhodnout. Pokud by byla lhůta lhůtou propadnou, tj. kdyby právo zanikalo, případně kdyby s uplynutím byly spojovány jiné zásadní právní následky (např. fikce či domněnka), bylo by nutné takovou lhůtu považovat za protiústavní, tj. v rozporu s principem spravedlivého procesu. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že zavádění pořádkových lhůt pro rozhodnutí soudu nemůže být na škodu pravdivému zjištění skutečností, které leží v základech hmotněprávních vztahů a subjektivních práv. Zákonem stanovená lhůta v ustanovení § 93 odst. 2 insolvenčního zákona se týká rozhodnutí o odvolání proti nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku a proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku, tj. jde o počáteční vyřešení situace dlužníka, kdy je nezbytné zamezit jakýmkoli průtahům, a vzhledem k tomu, že jde o lhůtu pořádkovou, není její vymezení v rozporu s právem na spravedlivý proces.

25. Z výše uvedených důvodů tedy ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení § 93 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto návrh na jeho zrušení zamítl.

26. Ústavní soud vyhověl návrhu Vrchního soudu v Olomouci a projednal návrh jako naléhavý ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.