1.

Prohlídka stanovené střelné zbraně před zkušební střelbou

1.1

Stanovená střelná zbraň nesmí před zkušební střelbou vykazovat stopy koroze, černící nebo jiné lázně, nesmí mít poškozenou pažbu a její označení musí odpovídat § 18 odst. 2 zákona.

1.2

Stanovená střelná zbraň nesmí mít zejména

a)

výrobní vady ve vývrtu a v nábojové komoře, jako jsou prohlubně, rysky, prolomeniny a jiné vady viditelné pouhým okem,

b)

nedostatečně vyleštěný vývrt hlavně a povrch nábojové komory ztěžující odhalení případných závad vzniklých zkušební střelbou; v případě pochybností se kontroluje dodržení přípustné drsnosti povrchu Ra, která smí být nanejvýš 1 mikrometr ve vývrtu hlavně a 1,8 mikrometru v nábojové komoře,

c)

ohnutou hlaveň nebo hlaveň s náznaky vydutí a jiných deformací,

d)

vměstky, praskliny, porézní nebo necelá a dodatečně zavařovaná místa na částech stanovené střelné zbraně,

e)

nesprávně ustavené nebo spájené hlavně, háky a lišty,

f)

vady způsobené mechanickými a tepelnými výrobními operacemi, které mohou nepříznivě ovlivnit pevnost a funkci stanovené střelné zbraně,

g)

závěr nebo dnový šroub, jejichž konstrukce, dimenzování a materiál neodpovídají účelu stanovené střelné zbraně.

1.3

Důležité rozměry stanovené střelné zbraně z hlediska bezpečnosti, závěrové vůle, uzamykací vůle a tloušťky stěn hlavně musí odpovídat hodnotám stanovených rozhodnutími C.I.P. nebo stanoveným technickým požadavkům nebo určených Úřadem. U stanovené střelné zbraně nabíjené ústím hlavně musí průměr zátravky odpovídat stanoveným technickým požadavkům.

1.4

Stanovené střelné zbraně nesmí vykazovat

a)

nesprávnou funkci závěrového, spoušťového, bicího, pojistného nebo vyhazovacího ústrojí (u zbraní nabíjených zezadu);

b)

nesprávnou funkci a chod revolverového válce;

c)

nesprávnou funkci zažehovacího ústrojí (u stanovené střelné zbraně nabíjené ústím hlavně);

d)

sklop k samospuštění při nabíjení;

e)

příliš nízký odpor spouště neodpovídající stanovenými technickým požadavkům (s výjimkou terčových a sportovních stanovených střelných zbraní);

f)

závady v provedení, opracování a chodu úderníku a zápalníku;

h)

nedostatečné držení kohoutu nebo podobného bicího prvku v jeho záchytu.

2.

Podmínky zkušební střelby

2.1

Zkušební střelba se provádí na úplně dohotovené stanovené střelné zbrani před střeleckou zkouškou prováděnou předkladatelem. Za úplně dohotovené se též považují stanovené střelné zbraně, na kterých bude ještě provedena rybina nebo povrchová úprava černěním nebo jiným způsobem. Úřad stanoví, zda bude ověřovat stanovenou střelnou zbraň s povrchovou úpravou nebo bez této úpravy. Stanovené střelné zbraně nabíjené ústím hlavně musí být vybavené zažehovacím ústrojím a jejich samostatně dodávané hlavně musí mít zátravku a definitivní dnový šroub.

2.2

Předkladatel musí předložit stanovenou střelnou zbraň ke zkoušce v takovém stavu, aby byla schopna bezpečné střelby, a s pažbou. Úřad může v odůvodněných případech povolit předkladateli předložení stanovené střelné zbraně bez pažby. Jde-li o samostatnou hlaveň, je předkladatel povinen předložit závěř umožňující provedení zkoušky nebo hlaveň, jde-li o samostatný závěr.

2.3

Zkušební střelba se provádí zkušebními náboji, které svým provedením, tlaky, popřípadě energiemi střely odpovídají jak jmenovitými hodnotami, tak statisticky vyhodnocenými nerovnostmi stanoveným technickým požadavkům. Zkušební náboje pro ověřování brokovnic musí navíc splňovat stanovený průměr a hmotnost náplně broků obsažených v náboji. Zkušební náboje smějí být použity při teplotě ovzduší 15 až 25 °C.

2.4

Tlaky zkušebních nábojů se měří buď tlakoměrnými válečky (crusher), nebo mechanickoelektrickými (piezo) snímači při teplotě prachové náplně (20 ± 2) °C. Je-li místo hodnoty tlaku udána energie střely, měří se při téže teplotě úsťová rychlost střely, z níž se vypočte úsťová energie. Vlastnosti a rozměry tlakoměrných válečků a mechanicko-elektrických snímačů (včetně vlastností měřicích souprav), jakož i metodika měření, způsob kalibrování a vyhodnocování výsledků měření musí odpovídat stanoveným technickým požadavkům.

2.5

Použité tlakoměrné hlavně musí svými rozměry, konstrukcí a vlastnostmi odpovídat stanoveným technickým požadavkům.

2.6

Jednotlivé druhy stanovených střelných zbraní nebo jejich samostatně dodávaných částí se podrobí střelbě zkušebními náboji takto:

a)

Brokové hlavně nabíjené zezadu, s délkou nábojové komory menší něž 73 mm a určené na brokové náboje se zkoušejí dvěma výstřely na hlaveň nebo třemi náboji s ocelovými broky. Rozměry a tvrdost broků a hmotnost brokové náplně udávají předpisy C.I.P. Tyto brokové náboje musí splňovat předepsané tlaky (nebo tlaky vyšší) na předepsaných místech hlavně. Pro ověření funkce opakovací nebo samonabíjecí stanovené střelné zbraně se navíc vystřelí nejméně jeden spotřební náboj z každé hlavně. Předepsané tlaky v MPa (rozumí se střední hodnota maximálního tlaku zjišťovaná mechanicko-elektrickými snímači) a předepsaná místa jsou uvedena v následující tabulce 1 a poznámkách:

1.

Tlakoměrem č. 1 se rozumí snímač tlaku umístěný v měřicím místě vzdáleném 17 mm ode dna lůžka závěru. Tlakoměrem č. 2 se rozumí snímač tlaku umístěný v měřicím místě vzdáleném (162 ± 0.5) mm od tohoto dna.

2.

Vyšší zkouška se uplatní, jestliže mají být ve zkoušené stanovené střelné zbrani použity spotřební náboje, jejichž střední hodnota maximálního tlaku převýší při měření mechanicko-elektrickými snímači:

74 MPa u ráže 12 a větší,

78 MPa u ráže 16,

83 MPa u ráže 20 a menší

nebo se dosáhne tlaku až 105 MPa nebo je délka nábojové komory větší než 73 mm.

b)

Kulové hlavně nabíjené zezadu se zkoušejí zkušebními náboji, které dávají na předepsaných místech předepsané tlaky (nebo tlaky vyšší) a nejméně jedním spotřebním nábojem na nábojovou komoru pro ověření funkce opakovací nebo samonabíjecí stanovené střelné zbraně. Zkušební náboje vyvíjejí maximální tlak, jehož střední hodnota je nejméně o 30 % vyšší, než je přípustná střední hodnota maximálního tlaku spotřebního náboje dané ráže. Předepsané tlaky a místa musí odpovídat stanoveným technickým požadavkům.

Počet použitých zkušebních nábojů:

1.

2 náboje na každou hlaveň u dlouhých střelných zbraní s provozním tlakem 180 MPa a více,

2.

1 náboj na každou hlaveň u dlouhých střelných zbraní s provozním tlakem menším než 180 MPa,

3.

2 náboje na každou hlaveň u pistolí bez ohledu na výši jejich provozního tlaku,

4.

1 náboj na každou nábojovou komoru, jestliže je od hlavně oddělena (např. u revolverů), bez ohledu na velikost provozního tlaku.

Hodnotami provozních tlaků se rozumí střední hodnoty maximálních tlaků zjišťovaných tlakoměrnými válečky nebo mechanicko-elektrickými snímači.

c)

Expanzní zbraně, pracovní expanzní přístroje a zvláštní zbraně nebo jejich části se podrobí střelbě zkušebními nábojkami, které mají o 30 % větší tlak, než je provozní tlak nejsilnější spotřební nábojky, nebo o 10 % větší energii, než je přípustná střední hodnota energie stanovená pro nejsilnější spotřební nábojku dané ráže. Výjimku tvoří expanzní vstřelovací přístroje s tloukem, kde se připouští přetlak převyšující provozní tlak pouze o 15 až 16 %.

Expanzní zbraně se ověří vystřelením:

1.

5 zkušebních nábojek z každé hlavně u expanzních zbraní s jednou nábojovou komorou,

2.

2 zkušebních nábojek z každé nábojové komory u expanzních zbraní se dvěma a více nábojovými komorami.

Pracovní expanzní přístroje se ověří vystřelením:

1.

10 zkušebních nábojek s použitím nejtěžší použitelné střely (kotevní hřeb) při nastavení výkonu na maximum (je-li výkon regulovatelný),

2.

10 zkušebních nábojek a 10 nejsilnějších spotřebních nábojek u expanzního vstřelovacího přístroje s tloukem, přičemž hmotnost tlouku se zvětší o 50 % (přidaným závažím) nad hmotnost nejtěžšího tlouku přístroje.

Zvláštní zbraně se ověří vystřelením 2 zkušebních nábojů nebo 5 nejsilnějších spotřebních nábojů.

d)

Předovky určené výhradně na černý prach se zkoušejí dvěma výstřely se zkušební náplní na každou hlaveň, je-li nábojová komora součástí hlavně, a nejméně jedním výstřelem se zkušební náplní na každou nábojovou komoru, jestliže je od hlavně oddělena (např. u revolverů).

Zkušební náplně jsou tvořeny střelou a prachem v množství odpovídajícím stanoveným technickým požadavkům pro danou ráži a druh stanovené střelné zbraně.

Historické zbraně nabíjené ústím hlavně, určené výhradně na černý prach a vybavené pro každou hlaveň buď perkusním zámkem s komínkem (pistonem) na čepičkovou zápalku, nebo křesadlovým zámkem francouzského typu se zkoušejí dvěma výstřely se sníženou zkušební náplní černého prachu na každou hlaveň. Zkušební náplň musí odpovídat stanoveným technickým požadavkům.

e)

Kulobrokové zbraně se zkoušejí tak, že se každá hlaveň podrobí odpovídajícímu počtu výstřelů zkušebních, popřípadě spotřebních nábojů [viz písm. a) a b)].

f)

Balistické zbraně se zkoušejí jako jim odpovídající druh stanovené střelné zbraně; přitom se přihlíží k tomu, že zkušební náboje pro ověřování balistických zbraní mohou být v balistických zbraních používány jako náboje spotřební. Pro ověření funkce se používají referenční náboje, jejichž hodnoty jsou stanoveny rozhodnutími C.I.P.

g)

Výměnné hlavně, vložné hlavně a vložné nábojové komory se zkoušejí pomocí svého vlastního závěru způsobem, který odpovídá danému druhu stanovené střelné zbraně (nevztahuje se na vložné hlavně a vložné nábojové komory, homologované jako typ).

h)

Samostatně dodávané hlavně, nábojové komory, jestliže nejsou součástí hlavně (např. revolverové válce), závěry a dnové šrouby se zkoušejí jako jim odpovídající druh stanovené střelné zbraně. Je-li závěr určen pro více různých ráží, zkouší se nejvíce namáhajícími zkušebními náboji. Kritériem namáhání je zde síla působící na závěr.

i)

Plynové zbraně se zkoušejí tlakem o 30 % vyšším, než je nejvyšší provozní tlak. Měřítkem zvýšení tlaku může též být zvýšení úsťové energie střely o 10 %.

2.7

Zkušební střelby se provádějí pomocí lafet, které bezpečně chrání obsluhu a v nichž jsou stanovené střelné zbraně upnuty tak, aby to co nejvíce odpovídalo podmínkám jejich použití. U krátkých střelných zbraní se připouští střelba s ochrannou rukavicí. Zkušební střelba u vícehlavňových střelných zbraní se koná postupně, to znamená hlaveň po hlavni.

3.

Prohlídka stanovené střelné zbraně po zkušební střelbě

a)

selhání vinou stanovené střelné zbraně,

b)

nežádoucí výstřel při nabíjení stanovené střelné zbraně,

c)

nežádoucí výstřel více nábojů (jak zkušebních, tak spotřebních) najednou,

d)

obtížné vytažení nábojnice (jak zkušebního, tak spotřebního náboje) z nábojové komory, nadměrná deformace nábojnice a její roztržení vinou stanovené střelné zbraně,

e)

proražení zápalky (jak zkušebního, tak spotřebního náboje) vinou stanovené střelné zbraně,

f)

jakákoliv deformace hlavně a nábojové komory, která by mohla snížit bezpečnost stanovené střelné zbraně,

g)

jakékoliv roztažení hlavně včetně vlnovitého v nejslabších místech hlavně,

h)

porušení spojení háků a lišt,

i)

zvětšení uzamykací vůle nad povolenou mez,

j)

poškození nebo deformace důležitých částí závěru nebo dnového šroubu,

k)

trhliny vně i uvnitř hlavně a nábojové komory a na důležitých částech závěru zjištěné nedestruktivní metodou,

l)

trhliny vně hlavně a dnového šroubu u střelných zbraní nabíjených ústím hlavně zjištěné nedestruktivní metodou,

m)

zřejmá porucha ve funkci zbraně anebo nespolehlivá funkce stanovené střelné zbraně,

n)

oddělení komínku (pistonu) nebo jiné části zažehovacího ústrojí u střelných zbraní nabíjených ústím hlavně.

4.

Závady při kusovém a opakovaném ověřování stanovené střelné zbraně

a)

prasklé a v nebezpečných místech svařované hlavně a závěry;

b)

hlavně s místy porézními nebo necelými a hlavně celkově nebo místně zeslabené;

c)

hlavně deformované (s výjimkou drobných deformací připuštěných na základě podmínek zkoušky);

d)

kulové hlavně s příliš zvětšeným nebo těsným vývrtem;

e)

nepřípustné úpravy podle bodu 5.3 této přílohy;

f)

jiné závažné závady, u nichž v zájmu bezpečnosti Úřad rozhodne, že nemohou být odstraněny opravou.

5.

Opravy, které mohou mít vliv na bezpečnost stanovené střelné zbraně a nepřípustné úpravy

5.1

Opravami, které mohou mít vliv na bezpečnost stanovené střelné zbraně, jsou:

a)

výměna namáhané části, při které bylo uskutečněno přizpůsobení;

b)

oprava, při níž došlo ke změně rozměrů důležitých z hlediska bezpečnosti stanovené střelné zbraně;

c)

oprava, která může vyvolat sníženou odolnost stanovené střelné zbraně vůči namáhání tlakem při výstřelu (mechanické úpravy, svařování; pájení, temování apod.).

5.2

V případě pochybnosti opravny o charakteru opravy stanovené střelné zbraně může opravce vyžádat za úplatu závazný posudek Úřadu.

5.3

Nepřípustnými úpravami stanovené střelné zbraně jsou:

a)

zhotovení vložkované nábojové komory brokové hlavně;

b)

zhotovení nesamonosných vložek nábojové komory kulové hlavně nebo nesamonosných vložných hlavní;

c)

přestavby, u nichž:

1.

nová ráž stanovené střelné zbraně namáhá závěr větší zpětnou silou než původní ráž a v jeho pevnosti přitom není dostatečná rezerva ověřená Úřadem;

2.

nová ráž stanovené střelné zbraně namáhá hlaveň vyšším tlakem než původní ráž a v její pevnosti přitom není dostatečná rezerva ověřená Úřadem;

3.

vývrt hlavně neodpovídá svými rozměry nové ráži hlavně.

1.

Předkladatel pyrotechnických předmětů:

a)

prokazuje vybudovaný účinný systém technické kontroly stanovených technických požadavků pro vyrobený nebo dovezený pyrotechnický předmět; zejména zda výrobce nebo dovozce vlastní a používá kalibrované nebo ověřené měřicí přístroje pro měření stanovených technických požadavků podle technických a přejímacích požadavků výrobce na pyrotechnický předmět a zda má personální a technické předpoklady k provádění výrobní kontroly. V případě, že dovozce nemůže zajistit nebo doložit údaje o systému kontroly u dovážených pyrotechnických předmětů u zahraničního výrobce, zajistí jejich zjištění ve spolupráci s Úřadem na své náklady,

b)

zajišťuje technickou a průvodní dokumentaci pyrotechnického předmětu, která obsahuje údaje dle § 10 vyhlášky a dále:

1.

určení pyrotechnického předmětu,

2.

zatřídění podle vyhlášky ČBÚ č. 174/1992 Sb.,

3.

identifikace nebezpečí,

4.

vymezení prostředí použití,

5.

kdo a za jakých okolností smí pyrotechnický předmět nabývat;

6.

opatření pro skladování a manipulaci,

7.

fyzikálně-chemické a pyrotechnické vlastnosti,

8.

materiálové složení (materiál jednotlivých částí a sestav, druhy a množství obsažených pyrotechnických složí a výbušnin),

9.

návod na bezpečnou likvidaci,

c)

postup výrobce nebo dovozce k zajištění shody dováženého pyrotechnického předmětu s posuzovaným pyrotechnickým předmětem.

1.1

Konkretizaci stanovených technických požadavků v návaznosti na ustanovení jednotlivých paragrafů vyhlášky ČBÚ č. 174/1992 Sb., které tyto požadavky stanovují a výčet závazných postupů, které tyto požadavky ověřují je uveden v tabulce č. 1.

1.2

Úřad zahrne do souboru stanovených technických požadavků k ověření i takovou vlastnost nebo parametr pyrotechnického předmětu představující zvýšené riziko pro uživatele, které nejsou stanoveny v tabulce č. 1, ale podají důkaz o bezpečnosti¹ pyrotechnického předmětu před jeho uvedením na trh. Současně určí postup pro jejích ověření.

¹⁾

§ 4 zákona č. 156/2000 Sb.

¹⁾

kde není uvedeno jinak, platí pro všechny pyrotechnické předměty

²⁾

značení závazného postupu zkoušky při ověřování stanovených technických požadavků podle přílohy č. 3

1.

Přehled zkoušek s minimálními počty vzorků jsou uvedeny v tabulce č. 2.

2.

Výčet a obsah závazných postupů zkoušek pro ověřování pyrotechnických předmětů (dále jen “výrobků”):

1.

Popisem výrobku a ověřováním stanovených údajů a značení se rozumí zaznamenat a ověřit nejvyšší možný počet podrobností umožňující pozdější identifikaci výrobku.

2.

Zkouška se provádí na místě k tomu vyhrazeném při stávající teplotě a vlhkosti zkušební laboratoře.

3.

Ke zkoušce se využívají zařízení a pomůcky, které umožní spolehlivě provést příslušné zjišťování, zejména:

a)

váhy různé váživosti a přesnosti v závislosti na hmotnosti vážených částí;

b)

binokulární mikroskop, lupa 1,5 x zvětšující, profilprojektor.

4.

Při zkoušce popisem a ověřováním se postupuje tak, že se zkoušce podrobí postupně:

a)

Obal:

Ve všech případech se zaznamenává hmotnost balení, údaje na etiketě balení, materiál vnějšího obalu (např. lepenkový karton) i případného vnitřního obalu (např. PE sáčky). Jsou-li nápisy na vnitřních baleních nebo na příbalových letácích, zaznamenávají se též návody; upozornění, značky apod.

b)

Vlastní výrobek:

Zaznamenává se vzhled (barva), tvar, hmotnost výrobku a funkce jednotlivých částí. Zaznamenávají se nápisy, které jsou na výrobku.

c)

Obsažený materiál:

Po otevření výrobku se popíší jeho jednotlivé konstrukční komponenty, zejména povaha, barva, hmotnost. Je-li to možné, popíše se obsažená výbušnina (pyrotechnická slož) tak, že se zaznamená fyzikální stav obsaženého materiálu (kapalina, pasta, gel, tuhá hmota v granulích nebo v celku) a jeho vzhled (barva, tvar granulí). Má-li materiál nějaký zápach, charakterizuje se. Nemá-li materiál homogenní vzhled, popíší se jeho jednotlivé složky (fyzikální stav, barva, tvar granulí, atd.). Skládá-li se materiál z dosti velkých granulí pravidelného tvaru, nebo jde-li o pevné těleso pravidelného tvaru, popíší se charakteristické rozměry 5 granulí nebo 5 těles namátkou vybraných. Zaznamenává se průměrná hmotnost a krajní hmotnosti těchto jednotlivých hodnot. Současně se zaznamená potřebné odpalovací zařízení, které musí být popsáno (rozměry moždíře, montáž modelářských raketových motorů apod.).

5.

O průběhu a výsledcích zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce.

1.

Zkouška měřením a ověřováním rozměrů zjišťuje, zda deklarované rozměry výrobků odpovídají stanoveným technickým požadavkům.

2.

Zkouška se provádí na místě k tomu vyhrazeném při stávající teplotě a vlhkosti zkušební laboratoře.

3.

Ke zkoušce se využívají zařízení a pomůcky, které umožňují spolehlivě provést příslušná měření, zejména:

a)

metr, mikrometr, posuvná měřítka;

b)

tloušťkoměr, hloubkoměr;

c)

odměrné válce různých objemů.

4.

Při měření a ověřování rozměrů výrobků se vychází z rozměrů, které jsou určeny jako důležité, předpisy nebo stanovenými technickými požadavky na výrobek, případně požadavky stanovenými třetí stranou, přičemž se z technické dokumentace výrobku určí kriteria přípustnosti důležitých rozměrů.

5.

Příslušný parametr a počet jeho měření se stanoví individuálně pro každý výrobek, přičemž jsou určující požadavky rozhodné pro bezpečnost výrobku (technické požadavky, normy a předpisy).

6.

Z naměřených hodnot se vypočte aritmetický průměr, dále se určí maximální a minimální odchylky od stanoveného rozměru.

7.

Z měření a ověřování se pořizují záznamy.

8.

O průběhu a výsledcích zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce.

1.

Zjišťování a ověřování hmotností delaborovaných pyrotechnických složí, výbušnin a jednotlivých částí výrobku k ověření jeho klasifikace, zařazení do příslušné třídy nebezpečnosti a ověření deklarovaných hmotností.

2.

Delaborace a určování hmotnosti výrobků a jejich částí se provádí v prostorách k tomuto účelu určených a vybavených, za stávající teploty a vlhkosti laboratoře.

3.

Ke zkoušce se využívají zařízení a pomůcky, které umožní spolehlivě provést příslušné ověření, zejména:

a)

analytické váhy s přesností 0,0001;

b)

delaborační nářadí z nejiskřivého materiálu;

c)

laboratorní sklo (váženky, zkumavky apod.).

4.

Zkušebními vzorky jsou delaborované vzorky výrobků na jednotlivé části a komponenty a následně se provede:

a)

příprava vzorku a jeho delaborace pomocí nástrojů z nejiskřivého materiálu;

b)

příprava analytických vah;

c)

zvážení delaborovaných pyrotechnických složí s přesností 0,0001 g pro pyrotechnické předměty třídy I. a T 0; pro pyrotechnické předměty třídy II., III. a T1 s přesností 0,01 g;

d)

u vzorků se ověří třída nebezpečnosti dle bodu. 5 tohoto postupu;

e)

zváží se ostatní části sestavy výrobku;

f)

naměřené hodnoty se zaznamenávají a porovnávají s hodnotami, které jsou deklarované výrobcem, či dovozcem v technické a průvodní dokumentaci.

5.

Stanovené technické požadavky na třídy nebezpečnosti pyrotechnických předmětů.

a)

Pyrotechnické předměty pro zábavné účely

1.

pyrotechnické předměty třídy I. nesmí obsahovat v jedné sestavě více než 3 g všech druhů pyrotechnických složí, z toho nejvíce:

-

0,5 g volné suché nitrocelulózy;

-

0,0025 g třaskavého stříbra nebo

-

0,0075 g směsi červený fosfor - chlorečnan nebo kov chlorečnan.

2.

pyrotechnické předměty třídy II. nesmí obsahovat více než 50 g všech druhů pyrotechnických složí, z toho nejvíce:

-

0,4 g výbuškových složí nebo

-

7 g volně sypaného černého prachu ve výbušce;

2.1

rakety nesmí obsahovat v jedné sestavě více než 20 g všech druhů pyrotechnických složí, z toho nejvíce 10 g pro pyrotechnický efekt;

Celkové množství všech druhů pyrotechnických složí v sestaveném pyrotechnickém předmětu z více dílů smí být nejvíce 200 g: Jednotlivý díl takto sestaveného pyrotechnického předmětu smí obsahovat maximálně množství a druh pyrotechnických složí uvedených v písm. a) bodu 2.

3.

pyrotechnické předměty třídy III. nesmí obsahovat v jednom kuse více než 250 g všech druhů pyrotechnických složí, z toho nejvíce:

a)

50 g výbuškových složí nebo

b)

100 g volně sypaného černého prachu ve výbuškách;

3.1

Rakety nesmí obsahovat v jednom kuse více než 75 g všech druhů pyrotechnických složí, z toho:

-

20 g výbuškových složí nebo

-

40 g volně sypaného černého prachu.

4.

pyrotechnický předmět sestavený z více dílů, mimo světelných obrazů, se může skládat z nejvíce 12 dílů, přičemž musí být splněny tyto podmínky:

a)

celkové množství pyrotechnických složí v sestaveném pyrotechnické předmětu smí obsahovat nejvíce 800 g, u ohněpádů 1200 g;

b)

jednotlivý díl smí obsahovat nejvíce 15 g volně sypaného černého prachu nebo 6g výbuškové slože.

b)

Pyrotechnické předměty pro technické účely

Omezení pro podtřídu T 0 - odpovídá třídě I. a pro podtřídu T1 odpovídá třídě II. a III. Při překročení stanovených technických požadavků na pyrotechnické předměty a pyrotechnické slože III. třídy se jedná o výbušný předmět pro zábavné účely označovaný třídou IV. nebo o výbušný předmět pro technické účely podtřídou T 2.

6.

O průběhu a výsledku zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce s uvedením příslušné třídy nebezpečnosti výrobku.

1.

Zkouška měřením zpoždění do funkce ověřuje, zda deklarovaná doba zpoždění výrobku odpovídá stanovenému technickému požadavku 3 až 6 sekund. Dobou zpoždění do funkce se rozumí doba, která uplyne od zažehnutí zpožďovacího elementu výrobku (stopina, zápalnice, zpožďovač apod.) do vlastní funkce efektu (výmet kulové pumy z moždíře, start rakety apod.). Zkouška se provádí u výrobků, které jsou vybaveny zpožďovacím elementem.

2.

Zkouška se provádí na místě k tomu vyhrazeném při stávající teplotě a vlhkosti zkušebního prostoru.

3.

Ke zkoušce se využívají zařízení a pomůcky, které umožňují spolehlivě provést příslušná měření, zejména:

a)

stopky s dělením 1/10 s;

b)

v případě potřeby dálkové iniciační zařízení;

c)

odpalovací pomůcky (rampa, moždíř apod). ,

4.

Vzorek výrobku se umístí do zkušební polohy:

a)

připojí se dle potřeby dálkové iniciační zařízení tak, aby jeho aktivní část byla umístěn až na konci zpožďovacího elementu vzorku výrobku;

b)

vzorek se odpálí;

c)

změří se a zaznamená doba zpoždění do funkce.

5.

O průběhu a výsledcích zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce.

1.

Zkouškou se ověřují stanovené požadavky, zda funkce výrobků je bezpečná, odpovídá jejich určení a nepřekračuje stanovené parametry. Současně se kontroluje, zda údaje uvedené v průvodní dokumentaci výrobku zajišťují bezpečnost při jeho použití.

2.

Postupuje se podle pokynů uvedených v návodu, pokud nevedou k flagrantnímu ohrožení bezpečnosti.

3.

Zkouška se provádí na místě, které poskytuje vzhledem k povaze nebezpečnosti výrobku dostatečnou ochranu za využití ochranných pomůcek.

4.

Zkouška se provádí za využití pomůcek a zařízení, které jsou stanoveny technickými normami, požadavky a předpisy pro zkoušky a používání zkoušeného výrobku a které jsou k tomuto účelu uzpůsobené. Dále se využijí měřící zařízení a pomůcky (stopky, výškoměry, čítač, apod.) a podle potřeby záznamové zařízení (fotoaparát, videokamera apod.).

5.

Ke zkoušce se použije vzorek výrobku, který případně prošel jinými zkouškami, než je tato, nebo vzorek nezatíženého výrobku a následně se provede:

a)

vzorek výrobku se uloží do zkušební polohy;

b)

podle potřeby se připojí dálkově ovládání iniciátor ;

c)

provede se iniciace;

d)

po případné vyčkávací době se provede podrobná prohlídka výrobku (jeho zbytků) a místa zkoušky;

5.1

Zaznamenává a hodnotí se zejména:

a)

naměřené hodnoty

b)

funkce bez závad;

c)

funkce se závadami (popíší se závady, jejich možné příčiny a přesný stav výrobku);

d)

selhání funkce (podle možnosti se uvede příčina selhání a přesný stav výrobku);

e)

zda návod odpovídá požadavkům zajištění správné a bezpečné funkce;

f)

z naměřených hodnot se uvede průměrná hodnota, maximální a minimální odchylka

6.

O průběhu a výsledku zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce.

1.

Stabilní imitátor transportu - SIT (dále jen “SIT”) se používá pro zkoušky bezpečnosti výrobků, u kterých se nahrazuje jejich zatížení při běžné dopravě a manipulaci.

2.

U testovaného výrobku nesmí dojít k závadám majícím vliv na jeho funkční a dopravní bezpečnost a spolehlivost, zejména:

a)

náhodná iniciace;

b)

vyprašování, případně vydrolování pyrotechnických složí a výbušnin;

c)

významné porušení sestavy a deformace.

3.

Zkouška dopravní a manipulační bezpečnosti výrobků se provádí režimem zatížení stanoveným podle tabulky č. 2 v závislosti na druhu zatížení, kterému je výrobek vystaven během užívání. (Hodnota maximálního přetížení 2,5 je hodnotou, která vzniká při běžné silniční dopravě a skladové manipulaci). Zkouška se provádí při stávající teplotě a vlhkosti zkušební místnosti.

4.

Celkový pohled na zařízení je na obr. č. 1. Zařízení sestává z litinového rámu 1, na kterém je pomocí pružin 2 zavěšena plošina 3. Na plošině je umístěný elektromotor 4, rychlostní mechanismus 5, převodový mechanismus 6 a stůl 8, sloužící k upevnění zkoušených vzorků výrobků.

5.

Kinematické schéma SIT je na obr. č. 2. Rychlostní mechanismus je v postatě převodovkou, která se skládá z ozubených kol Z₁= 22, Z₂= 22, Z₃ = 22, Z₄ = 44, z výměnných ozubených kol Z₅= 90, Z₆ = 60 a z ozubeného segmentu Z₉ = 80.

6.

Rychlostní a převodový mechanismus slouží k přenášení otáčivého pohybu na vibrační mechanismus. Vibrační mechanismus se skládá ze dvou párů kol volně se otáčejících na hřídelích pevně spojených se stolem. Každé vačkové kolo má po obvodě 5 výstupků a 5 prohlubní. U každého páru vačkových kol, umístěných na jednom hřídeli, musí být výstupek jednoho kola oproti vybírání druhého kola. Orientace výstupků a vybrání vačkových kol, sesazených na různých hřídelích může být libovolná a v průběhu práce zařízení se mění podle rozdílu úhlových rychlostí a otáčení obou hřídelí. Přepínáním ozubených kol v rychlostním mechanismu je možno dosáhnout na SIT 4 rychlostní stupně, odpovídající různým rychlostem otáčení vačkových kol. Označení rychlostních stupňů a jim odpovídající zapojení ozubených kol je uvedeno v tabulce č. 3.

7.

SIT je vybaven dvěmi soupravami diskových kol - s gumovými obručemi a bez gumových obručí. Použití těchto kol je možno dosáhnout osm různých způsobů zatížení:

a)

4 základní s použitím kol bez obručí;

b)

4 doplňková - s použitím kol s gumovými obručemi.

8.

Před započetím zkoušky se provede:

a)

sejmutí stolu;

b)

kontrola úplnosti viditelných součástí, zvláště pružin, řetězů, ozubených kol rychlostního mechanismu, vačkových a diskových kol;

c)

zkontroluje se:

-

pevnost uložení vačkových kol na hřídelích, pevnost spojení hřídelí diskových kol a jednotlivých desek na nosnících stolu;

-

napětí řetězů (řetězy nesmí spadat z řetězových kol);

-

spojení hřídele elektrického motoru s hřídelí rychlostního mechanismu;

-

správnost mazání, pracovní povrch vačkových a diskových kol tukem V₁ (ČSN 65 6915)

d)

nastavení řízení na zadaný režim práce dle čl. 3;

e)

zapnutí zařízení na 1-2 minuty ke kontrole jeho správné funkce, zejména nedochází-li k zadírání diskových kol;

f)

upevnění zkoušených vzorků na stůl pomocí upínacích pomůcek;

g)

zkontroluje se, zda se na stole zařízení a na plošině nenachází volně ležící nepotřebné předměty;

h)

po opuštění pracovního prostoru se zajistí vstup bezpečnostními dveřmi a spustí zařízení SIT.

9.

Výchozími hodnotami pro určení režimu testování na SIT jsou podmínky dopravy výrobků na automobilech, které jsou nejrozšířenějším a nejtvrdším dopravním prostředkem. Charakteristika různých případů této dopravy při mezních rychlostech je uvedena v tabulce č. 4.

10.

Režim testování se určí tak, aby hodnota největšího přetížení nebyla menší, než hodnota největšího přetížení, vznikající na výrobcích při normálních podmínkách dopravy automobily. Hodnota největšího přetížení, vznikající při normálních podmínkách dopravy automobily se stanovuje jako mezní hranice přetížení, systematicky se opakující v uvedených podmínkách. Náhodně vznikající jednotlivá přetížení jsou napodobena rázovými zkouškami.

11.

Doba testování výrobků se určuje tak, aby počet přetížení při testování se maximálně přiblížil celkovému počtu přetížení vznikajících ve skutečných podmínkách. Z tabulky č. 3 je zřejmé, že 1 hodina testování na každém ze 4 základních způsobů zatížení (způsob 1 až 4) odpovídá dopravě na automobilech na vzdálenost 1000 km, na každém ze 4 doplňkových způsobů zatížení (způsob 5 až 8) odpovídá vzdálenosti 200 km.V podmínkách zkoušky se kromě režimu zatížení současně stanoví, zda bude provedena následná funkční zkouška. Není-li stanoveno jinak (stanovené technické požadavky na výrobek, smluvní podmínky pro individuální testy, a pod.) volí se doba testování na SIT 60 minut v režimu č. 5.

12.

V průběhu zkoušení se sleduje:

a)

doba zkoušení;

b)

charakter zvuku, při jakékoliv jeho změně zařízení vypnout a provést kontrolu stavu testovaných vzorků a zkušebního zařízení;

c)

vizuální kontrolou přes bezpečnostní průzor případné uvolnění upevnění vzorků.

14.

O průběhu zkoušky a o výsledku prohlídky se provede záznam do protokolu o zkoušce.

1.

Zkouškou fyzikální a chemické stability se zjišťuje, zda výbušniny a pyrotechnické slože ve výrobcích nejsou samozápalné a zda nevykazují chemické reakce a změny negativně ovlivňující bezpečnost při manipulaci, skladování a použití.

2.

Zkouška fyzikální a chemické stability se provádí působením teploty 50 °C ± 2. °C na výrobek po dobu čtyř týdnů v místnosti uložení zkušebního zařízení.

3.

Ke zkoušce se použije zkušební zařízení:

a)

klimatizační skříň;

b)

měřič teploty;

c)

váhy s přesností min 0,001 g.

4.

Postup pro přípravu:

a)

příprava vzorku výrobku a jeho zvážení;

b)

kontrola a nastavení zařízení na režim 50 °C;

c)

uvedení zařízení do činnosti a kontrola dosažení nastavení hodnot pracovního prostředí měřidlem teploty;

d)

vložení vzorku výrobku do pracovního prostředí komory;

5.

V průběhu zkoušení se kontroluje:

a)

doba zkoušení;

b)

1 x denně vizuální kontrolou chování vzorku a to zejména samovznícení, krystalizace látek na povrchu výrobku, změna barvy, uvolňování dýmů apod.;

c)

teplota pracovního prostředí a teplota vzorku.

O kontrole a jejím výsledku se vede záznam.

6.

Po čtyřech týdnech se zkouška ukončí, vzorek se vyjme, zváží a podrobí podrobné vizuální kontrole a funkční zkoušce. Ze záznamu o kontrolách v průběhu zkoušky a výsledků zjištěných změn vzorku po zkoušce se provede zhodnocení zkoušky stability výrobku, zejména se uvede úbytek hmotnosti.

7.

O průběhu a výsledku zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce.

1.

Zkouškou manipulační bezpečnosti volným pádem se zjišťuje, zda výrobky nejsou citlivé na náhodné nárazy, které by mohly vzniknout při manipulaci s těmito výrobky.

2.

Zkouška manipulační bezpečnosti volným pádem se provádí za běžných klimatických podmínek na zařízení pro pádové zkoušky v pádové věži.

3.

Ke zkoušce se použije zkušební zařízení:

a)

zařízení pro pádové zkoušky s nastavitelnou výškou pádu min. 3 m a s podkladovým materiálem - dopadovou podložkou z betonu (případně z oceli či ze dřeva podle technických požadavků na výrobek);

b)

pohyblivé uvolňovací zařízení s dálkovým ovládáním které neuděluje zkoušenému výrobku žádné počáteční zrychlení;

c)

délkové měřidlo.

4.

Před započetím zkoušky se provede:

a)

příprava zařízení:

1.

příprava podkladového materiálu dopadové plochy;

2.

kontrola uchycení uvolňovacího zařízení;

3.

přezkoušení funkce dálkového ovládání uvolňovacího zařízení;

4.

umístění měkké podložky na dopadovou plochu (molitan, pěnový polystyren apod.).

b)

příprava vzorku výrobku:

1.

určení dvou hlavních os výrobku;

2.

upevnění výrobku do vypouštěcího zařízení v jedné z těchto os (je možné využít;

3.

soustavu vláken, nebo poutek, která se uvolní vypouštěcím zařízením).

c)

vytažení výrobku tak, aby se nejníže uložený bod výrobku umístil do stanovené výše pádu (čl. 7. a 8.);

d)

výška nastavení výrobku se překontroluje délkovým měřidlem na nejnižší bod.

5.

Provedení zkoušky:

a)

odstraní se měkká podložka z dopadové plochy a dveře pádové věže se uzavřou;

b)

dálkovým ovládáním mimo pádovou věž se uvolní výrobek;

c)

po nutné čekací době se provede podrobná prohlídka výrobku a dopadové plochy;

d)

zaznamenají se výsledky prohlídky.

e)

celá činnost se opakuje pro druhý pád předmětného výrobku s tím rozdílem, že se výrobek upevní do druhé hlavní osy;

f)

dojde-li k uvedení zkoušeného výrobku do činnosti nebo k jeho významnějšímu poškození, druhý pokus se nahradí opakováním prvního za stejných podmínek dalším výrobkem upevněným v druhé ose.

5.1

V průběhu zkoušení se sledují a zaznamenávají zejména:

a)

vzniklé deformace, poškození obalu;

b)

úplné nebo částečné uvedení do činnosti;

c)

poškození odkrývající výbušninu, pyrotechnickou slož;

d)

viditelné porušení sestavy výrobku;

e)

žádná viditelná změna.

6.

Určení výšky pádu

Pádová výška výrobku se. stanoví podle tabulky č. 5:

7.

O průběhu a výsledcích zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce, přičemž se zaznamená při kterém pokusu došlo ke sledovaným změnám na zkoušeném výrobku.

1.

Zkouška se provádí u pyrotechnických předmětů tř. I. a To, případně i dalších výrobků, zařaditelných do skupiny výrobků, které mohou při uvedení do funkce vytvářet projektily (fragmenty).

2.

Zkouška spočívá v zjištění případného vytváření projektilů při uvedení výrobku do činnosti zkoumáním vzniklých perforací v kontrolní desce. Kontrolní deska se umístí od výrobku ve vzdálenosti 0,5 m.

3.

Postupuje se podle pokynů uvedených v návodu, pokud nevedou k flagrantnímu ohrožení bezpečnosti.

4.

Zkouška se provádí na místě, které poskytuje vzhledem k povaze nebezpečnosti výrobku dostatečnou ochranu za využití ochranných pomůcek.

5.

Ke zkoušce se použije:

a)

pevný rám sloužící k napnutí archu balicího papíru ve svislé poloze nad podlahou;

b)

arch balicího papíru o rozměru min. 1 m x 1 m;

c)

pomůcky pro uvedení výrobku do funkce dle návodu;

d)

podle potřeby dálkově ovládaný iniciátor;

e)

svítilna.

6.

Provede se:

a)

na rám se připevní arch balicího papíru určeného rozměru a řádně se vypne;

b)

vzorek výrobku se ustaví do zkušební polohy tak, aby byl nasměrován do kontrolní desky a byl v určené vzdálenosti a kolmo ke středu kontrolní desky, v případě použití dvou kontrolních desek, umístí se druhá deska na opačnou stranu (u výrobků s možným plošným střepinovým účinkem);

c)

podle potřeby se připojí dálkově ovládaný iniciátor;

d)

výrobek se uvede do funkce;

e)

po funkci se pozorně prozkoumá arch balicího papíru za pomocí svítilny, kterou se prosvěcuje z druhé strany a zaznamená se zejména množství případných perforací s udáním jejich velikosti, jejich rozptylu a jejich původu (z které části výrobku projektily vznikly).

6.1

Dále se zaznamenají další podrobnosti zkoušky, zejména:

a)

orientace výrobku;

b)

použitý podstavec;

c)

fotodokumentace.

7.

O průběhu a výsledku zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce a uvede se zejména:

a)

výrobek je nebezpečný střepinovým účinkem;

b)

výrobek je bezpečný.

1.

Zkouška se provádí u malých výrobků zařaditelných do skupiny výrobků, které mohou při uvedení do funkce vytvářet projektily (fragmenty).

2.

Zkouška spočívá v zjištění případného vytváření projektilů při uvedení výrobku do činnosti.

3.

Postupuje se podle pokynů uvedených v návodu, pokud nevedou k flagrantnímu ohrožení bezpečnosti.

4.

Zkouška spočívá ve zjištění vzdáleností dopadu projektilů vytvářejících se pří uvedení výrobku do funkce na rovném terénu bez překážek.

5.

Ke zkoušce se použije:

a)

zkušební plocha s holým rovným terénem o rozměru minimálně 18 x 18 m;

b)

pomůcky pro uvedení výrobku do funkce dle návodu;

c)

dálkově ovládaný iniciátor, není-li jím výrobek vybaven;

d)

podstavec pro umístění výrobku ve výši 0,5 m;

e)

váhy s přesností vážení min. 0,01 g;

f)

měřicí pásmo 20 m.

6.

Provede se:

a)

připraví se vzorek a umístí se na podstavec ve výšce 0,5 m do středu zkušební plochy;

b)

připojí se dálkově ovládaný iniciátor;

c)

výrobek se uvede do činnosti;

d)

po ukončení funkce výrobku se pečlivě prohlédne zkušební plocha a vyhledají projektily vzniklé při činnosti;

a)

vzdálenost projektilu od výrobku s přesností 0,1 m;

b)

rozměry projektilu;

c)

hmotnost projektilu;

d)

původ projektilu (obal, tělo apod.).

7.

O průběhu a výsledku zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce, zejména se uvede:

a)

výrobek vytváří projektily s doletem do .. m,o hmotnosti max. do .. g;

b)

výrobek nevytváří projektily.

1.

Zkouškou se ověřuje, zda hluk způsobený funkcí výrobku nepřekračuje povolenou mez do 115 dB, případně se určuje hladina hluku při funkci výrobku. Současně se kontroluje, zda údaje uvedené v průvodní dokumentaci výrobku zajišťují bezpečnost při jejich použití.

2.

Postupuje se podle pokynů uvedených v návodu, pokud nevedou k flagrantnímu ohrožení bezpečnosti.

3.

Zkouška se provádí na rovném otevřeném terénu bez místních překážek s odrazivým povrchem (beton, asfalt, apod.) o poloměru min. 10 m. Podmínkou zkoušky je klidné počasí.

4.

Zkouška se provádí za využití:

a)

hlukoměru, umožňující měření intenzity hluku

b)

pomůcky pro odpálení výrobku (pistole na kapsle, stojany výrobku, ..)

c)

v případě potřeby zařízení pro dálkové odpálení.

5.

Ke zkoušce se použije vzorek výrobku, který případně prošel jinými zkouškami než je tato, nebo vzorek neztíženého výrobku a následně se provede:

a)

vzorek výrobku se uloží do zkušební polohy, případně se po iniciaci odhazuje na určenou vzdálenost na předem označené místo;

b)

mikrofon hlukoměru se nasměruje na výrobek, hlukoměr se nastaví do pracovního režimu se zařazeným korekčním frekvenčním obvodem A v režimu impuls;

c)

a umístí se:

-

pro třídu I., To ve vzdálenosti 0,5 m;

-

pro třídu II. a T1 (pro hmotnosti pyrotechnických složí a výbušnin dle tř. II.) ve vzdálenosti 8 m ve výšce 1 m;

d)

podle potřeby se připojí dálkově ovládání iniciátor;

e)

provede se iniciace a změří se maximální intenzita hluku, která se zaznamená.

5.1

Zhodnotí se a zaznamená:

a)

zda nebyla překročena hodnota hluku 115 dB;

b)

naměřená hodnota hluku, průměrná hodnota hluku, maximální a minimální hodnoty hluku.

6.

O průběhu a výsledku zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce.

1.

Zkouškou se zjišťuje, zda jsou výrobky bezpečné při zatížení mezní teplotou a při následné funkční zkoušce.

2.

Zkouška odolnosti proti mezním teplotám se provádí v režimu zatížení určeného podle tabulky č. 5. Vychází se ze stanovených technických požadavků na druh a hodnoty tepelného zatížení, kterému je výrobek vystaven během jeho užívání. Zkouška se provádí ve zkušebních místnostech s příslušným zkušebním a laboratorním vybavením.

3.

Ke zkoušce se použije zařízení a pomůcky, které umožní zatížit výrobek příslušnou teplotou:

a)

laboratorní hlubokochladící stůl;

b)

měřič teploty;

c)

stopky.

4.

Před započetím zkoušky se provede:

a)

příprava vzorku výrobku;

b)

kontrola a nastavení zařízení na zadaný režim práce dle čl. 6., 7.a 8. (teplota, relativní vlhkost) a nastavení měřidel;

c)

uvedení zařízení do činnosti a kontrola dosažení nastavených hodnot pracovního prostředí měřidlem teploty;

d)

vložení vzorku výrobku do pracovního prostředí a spuštění stopek.

5.

V průběhu zkoušení se sleduje:

a)

doba zkoušení;

b)

hodnoty pracovního prostředí.

5.1

Zaznamená se:

a)

doba a teplota zatížení;

b)

případné změny na výrobku (prasknutí obalu; deformace,..).

5.2

Hodnotí se obdobně, jako u zkoušky funkce.

6.

Výchozími hodnotami pro určení režimu zkoušení výrobku na odolnost proti mezním teplotám jsou konkrétní podmínky užití výrobku (venkovní prostředí, interiér, apod.).

7.

Režim zkoušení se určí tak, aby hodnota maximální teploty nebyla menší než hodnota maximální teploty vznikající na výrobcích při normálních podmínkách použití.

8.

Jestliže technické požadavky na výrobek nestanoví jinak, volí se teploty a doby zkoušení pro jednotlivé druhy výrobků podle tabulky č. 6.

9.

O průběhu a výsledcích zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce.

1.

Účelem zkoušky je ověření, že postupem podle návodu na ničení vadného nebo selhaného výrobku dojde k bezpečné a úplné likvidaci těchto výrobků.

2.

Místo pro provedení zkoušky se volí podle druhu výrobku s ohledem na nebezpečí, které by mohlo vzniknout jeho nechtěnou aktivací. Zpravidla se zkouška provádí na trhací jámě, spališti nebo na jiném vhodném, dostatečně zajištěném místě s ohledem na vlastnosti výrobku (střepinový účinek, dosah projektilů, nebezpečí požáru, apod.).

3.

Ke zkoušce se použijí:

a)

pomůcky uvedené v návrhu návodu na ničení;

b)

zajištěný prostor s ohledem na hrozící nebezpečí;

c)

podle potřeby zařízení pro dálkové odpálení.

4.

Podle návrhu na ničení vadného nebo selhaného výrobku se připraví vzorek výrobku a provede se jeho likvidace. V případě likvidace výrobku vylouhováním, se výrobek ponoří do vody na dobu určenou návodem, poté se usuší v klimatizačním boxu při teplotě 50 ° C po dobu 24 hod. Poté se výrobek spálí na otevřeném ohni. V průběhu přípravy a provedení zkoušky se sleduje zejména:

a)

zda došlo ke klidnému shoření bez rozletu, explozivního hoření;

b)

zda jednotlivé kroky přinášejí deklarovaný účinek;

c)

skutečnosti, které mohou negativně ovlivnit bezpečnou likvidaci.

5.

Místo likvidace se podrobí důkladné prohlídce a provede se zhodnocení zkoušky, zda došlo k bezpečné a úplné likvidaci výrobku. O průběhu a výsledcích zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce, zejména zda byl výrobek bezpečně a spolehlivě zničen dle návodu.

1.

Zkouška výšky dostupu a ověření spolehlivosti výškových efektů se aplikuje na pyrotechnické výrobky určené k činnosti ve výšce. Ověření sestává z pozorování účinku, které pocházejí z funkce pyrotechniky ve výšce, přičemž se zjišťuje především dosažená výška a případná nebezpečí plynoucí z jejího pádu či pádu částí sestavy výrobku na zem.

2.

Zkouška se provádí ve volném terénu, který je rovný a bez terénních překážek při stávajících klimatických podmínek, vyjma deště či sněžení.

3.

Ke zkoušce se použijí:

a)

dva nezávislé výškoměrné systémy;

b)

odpalovací zařízení výškové pyrotechniky doporučené výrobcem (dovozcem) např. moždíře, raketové rampy, a pod.;

c)

zařízení pro dálkové odpalování.

4.

Před započetím zkoušky se provede:

a)

příprava výrobku - ustavení do polohy před odpálením včetně odpal. zařízení;

b)

rozmístění výškoměrů do vzdálenosti 100 m od místa odpalu;

c)

umístění zařízení pro dálkové odpalování.

5.

Výrobek se odpálí. Pozoruje se její dráha a změří se pomocí výškoměrných systémů její dostup, přičemž záměrnými body pro měření výšky dostupu jsou středy vlastního efektu, který vznikl v důsledku funkce výrobku.

6.

Zejména se zaznamená výška dostupu měřená oběma výškoměry, veškeré pády hořících částí na zem - části se popíší a selhání výrobku.

7.

O průběhu a výsledku zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce.

1.

Zkouška je určena ke stanovení, zda definovanou a citlivou náplň trhaviny lze iniciovat předmětným výrobkem. Slouží tak k posouzení jeho detonačního nebo nedetonačního charakteru; dojde-li k iniciaci, má charakter detonační, nedojde-li k iniciaci, má charakter nedetonační.

2.

Zkouška se provádí za stávajících klimatických podmínkách na trhací jámě.

3.

Ke zkoušce se použije zkušební zařízení:

a)

destičky z měkkého olova sloužící jako materiál pro prokázání detonace;

b)

zkoušený vzorek výrobku zpravidla v počtu 3 jednotek;

c)

trhavina Pentrit (pentaerythrit) lisovaného ve válcovitých náložkách o hustotě 1,00 (+- 0,0,04) s lehkým pouzdrem (např. papír “kraft” nebo film z tenkého plastu) o průměru 30 mm a hmotnosti alespoň 50 g. Konce těchto nábojek tvoří rovnou plochu.

4.

Zkouška spočívá v umístění vzorku výrobku na jednom konci náložkované trhaviny kontaktně aktivní část výrobku, přičemž známý nebo předpokládaný účinek zkoušeného výrobku se orientuje do středu nábojky. Nelze-li tyto podmínky dodržet (významné opracování / seříznutí apod. zařízení, ...), tak orientace, obecněji přesná poloha výrobku se zvolí tak, aby se nacházelo v těch a priori nejvýhodnějších podmínkách pro iniciaci náložkované trhaviny. Náložka se poté umístí na průkaznou olověnou destičku v předpokládaném směru postupu detonace.

5.

Po odpálení zařízení se posoudí výsledek zkoušky (došlo-li či nedošlo k detonaci náložky) podle případných otisků zanechaných na olověné destičce. Zkouška se obvykle skládá ze tří následných zkoušek provedených za stejných podmínek.

6.

Výsledek zkoušky se zaznamená takto:

a)

“detonační charakteristika” je zjištěn u výrobku, jestliže došlo v průběhu ověřování alespoň k jedné detonaci náložky s trhavinou;

b)

nedošlo-li k tomu, má výrobek “charakteristiku nedetonační”.

7.

O průběhu a výsledku zkoušky se provede záznam do protokolu o zkoušce.

I.

Podání žádosti a provedení inspekční kontroly střeliva podle typu střeliva

Za úkony se účtuje 50% úplaty uvedené v položce H v písmenu a) až e).

J.

Podání žádosti a provedení typové kontroly pyrotechnických předmětů podle typu pyrotechnických předmětů

1.

Vzor lícové strany:

2.

Rubová strana služebního průkazu:

3.

Rozměry průkazu – ID-2 podle EN ISO/IEC 7501 z roku 1995. Po obou stranách průkazu bude pod výše uvedenými texty po celé ploše průkazu podtisk složený z písmen CZ a ČÚZZS střídavě - mezi písmeny symbol lipového listu. Barva transparentní bleděmodrá

4.

Určení ochranných prvků: -

a)

holografická nálepka s rozměry 22mm x 22mm,

b)

geometrický obrazec (hvězdice) pod textem s osobními údaji držitele průkazu,

c)

zatavení průkazu do průsvitné termofolie.

*)

Rozsah velikosti série 500 001 až 1 500 000 se nevztahuje na střelivo se středovým zápalem. Pro toto střelivo je stanovena série o velikosti nejvýše 500 000.

Množství vzorků střeliviny je stanoveno na 3 kg.