Návrh se zamítá.
Odůvodnění
Návrh na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, podal navrhovatel podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2000, která směřovala proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2000 sp. zn. 7 To 145/2000 a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 2. 2000 sp. zn. Rt 2/99.
Navrhovatel v návrhu uvedl, že byl v roce 1957 shledán jako osoba povinná vojenskou službou v Československé lidové armádě. Podle povolávacího rozkazu měl nastoupit vojenskou službu dne 30. 10. 1957. Neučinil tak, neboť mu v jejím výkonu bránilo náboženské přesvědčení (navrhovatel se hlásí ke Svědkům Jehovovým). Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957 sp. zn. 2 T 211/57 byl navrhovatel odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců. Na základě amnestie prezidenta republiky byl navrhovatel z vězení propuštěn, přičemž ve vazbě strávil asi šest týdnů.
Dne 27. 12. 1957 měl navrhovatel podle nového povolávacího rozkazu znovu nastoupit vojenskou službu. Vojenskou službu opět nenastoupil a rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958 sp. zn. 2 T 225/57 byl uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v branné moci podle § 265 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců nepodmíněně. Po propuštění z vězení byl navrhovatel pro trvalé odepření vojenské služby odsouzen potřetí, a to rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Košicích (den vydání a spisová značka neuvedeny) k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.
Navrhovatel v návrhu dále uvedl, že počátkem 90․ let nepodal návrh na přezkum podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť jednak neměl důvěru k československým soudům, jednak neměl ani potřebné informace. Teprve poté, co Ústavní soud vynesl zásadní nálezy v otázce trestního postihu za odpírání vojenské služby, začal stěžovatel usilovat o zrušení původních rozsudků. Obrátil se v té souvislosti na ministra spravedlnosti České republiky s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, ale ten svého práva na podání stížnosti odmítl použít. Proto se navrhovatel obrátil na Okresní soud v Karlových Varech s návrhem na přezkum druhého odsouzení podle zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 8. 2. 2000 sp. zn. Rt 2/99 návrh zamítl jako opožděně podaný. Proti tomu podal navrhovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 4. 2000 sp. zn. 7 To 145/2000 zamítl.
Navrhovatel má za to, že splňuje všechny podmínky pro rehabilitaci, jak jsou specifikovány v § 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že by tedy měl být zproštěn trestu i viny. Přezkumné řízení však naráží na překážku lhůty stanovené v § 6 zákona č. 119/1990 Sb., podle které lze návrh na zahájení řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Podle navrhovatelova názoru je tato lhůta v daném případě v rozporu s právem na rovnost subjektů před zákonem podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v rozporu s právem na řádné projednání věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Obecné soudy pak rovněž porušily stěžovatelova práva zakotvená v čl. 40 odst. 5 Listiny a v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť se nesnažily vyrovnat s porušením zásady „ne bis in idem“. Navrhovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na náboženskou svobodu, jak je garantováno v čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a v čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy, stejně jako v čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny. Uvedená tvrzení navrhovatel odůvodňuje poukazem na § 30 odst. 2 a § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a dále i poukazem na § 6 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, které žádnou lhůtu pro podání návrhu neobsahují. Navrhovatel dále poukázal na nález Ústavního soudu č. 151/1999 Sb. i na praxi justice z poslední doby vztahující se k obdobným případům.
II. senát Ústavního soudu došel k závěru, že k tvrzenému zásahu do navrhovatelových základních práv došlo za přímé aplikace § 6 zákona č. 119/1990 Sb., usnesením ze dne 3. 10. 2000 sp. zn. II. ÚS 281/2000 řízení o podané ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona o soudní rehabilitaci postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 26/2000 byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního soudu v Litoměřicích na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. ve věci V. F. vedené tímto soudem pod sp. zn. 5 Ntr 2/99.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 49/2000 byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního soudu v Českých Budějovicích na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. ve věci J. P. vedené pod sp. zn. 1 Nt 1629/99.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 47/2000 byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního soudu v Litoměřicích na zrušení § 6 a 33 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve věci F. F. vedené tímto soudem pod sp. zn. 5 Ntr 1/99.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 8/01 byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního soudu v Olomouci na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. ve věci L. S. vedené tímto soudem pod sp. zn. Nt 227/2000.
Usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 56/2000 byl pro překážku věci zahájené odmítnut návrh Okresního soudu v Olomouci na zrušení § 6 a § 33 odst. 1 a 2 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve věci P. Š. vedené tímto soudem pod sp. zn. Nt 213/2000.
Ve všech shora uvedených případech mají oprávnění navrhovatelé podle § 35 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. právo účastnit se jednání o dříve podaném návrhu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 jako vedlejší účastníci.
Ústavní soud se obrátil na účastníky řízení, a to Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky a Senát Parlamentu České republiky, a na vedlejší účastníky řízení - Okresní soud v Litoměřicích, Okresní soud v Českých Budějovicích a Okresní soud v Olomouci - s žádostí o písemné vyjádření k návrhu, když účastníkem řízení je též ten, kdo zákon nebo jiný předpis, jehož zrušení je navrhováno, vydal, a vedlejším účastníkem oprávněný navrhovatel, jehož návrh byl odmítnut jako nepřípustný, neboť Ústavní soud v téže věci již jedná.
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky ve svém vyjádření uvedla, že zákon č. 119/1990 Sb. byl schválen potřebnou většinou poslanců Federálního shromáždění dne 23. dubna 1990, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Navrhovatel se domnívá, že podle zákona č. 198/1993 Sb. žádná lhůta pro podání návrhu není stanovena, kdežto rehabilitační zákon lhůtu v § 6 uvádí. Z tohoto vyvozuje, že občan žádající o přezkum podle rehabilitačního zákona je znevýhodněn oproti občanovi žádajícímu přezkum podle zákona č. 198/1993 Sb. Podle názoru Poslanecké sněmovny toto tvrzení není opodstatněné a nelze se domnívat, že došlo k porušení čl. 1 Listiny. Nelze rovněž souhlasit s navrhovatelovým tvrzením, že § 6 zákona č. 119/1990 Sb. je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, protože rehabilitační zákon ve snaze odstranit křivdy, které byly občanům na úseku trestního soudnictví způsobeny nezákonným odsouzením, a poskytnout morální zadostiučinění a přiměřenou hmotnou náhradu za utrpěné škody stanovil možnost domáhat se svého práva všem těm, kteří splňovali zákonem stanovené podmínky, což je plně v souladu zároveň i s čl. 36 odst. 4 Listiny. Nelze ani souhlasit s tvrzeným porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že navrhovatel nevyužil možnosti k podání návrhu podle rehabilitačního zákona s argumentací, že neměl důvěru v československé soudy a neměl potřebné informace, nelze považovat za dostatečný důvod k tomu, aby bylo napadené ustanovení zrušeno. Bylo pouze na svobodné vůli navrhovatele, zda využije možnosti, kterou mu náš právní řád schválením rehabilitačního zákona dával (tj. měl právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem), a rovněž bylo na něm, aby si potřebné informace opatřil, neboť stejné podmínky měli všichni ostatní občané, jichž se tento zákon dotýkal.
Senát Parlamentu České republiky ve svém vyjádření uvedl, že napadené ustanovení bylo přijato Federálním shromážděním České a Slovenské Federativní Republiky dne 23. dubna 1990 s účinností od 1. července 1990, tedy ještě v době před ustavením Senátu. Z uvedeného důvodu Senát nemůže vyjádření v předmětné věci, které by vycházelo z projednávání dotčeného ustanovení, poskytnout.
Okresní soud v Litoměřicích ve svém vyjádření uvedl, že má za to, že občané jsou skutečně z hlediska uplatnění lhůty uvedené v zákoně č. 119/1990 Sb. a v zákoně č. 198/1993 Sb., kde není stanovena žádná lhůta, ve faktické nerovnosti, když jsou těmito zákony napravovány stejné či podobné chyby, omyly a křivdy. Podle Okresního soudu v Litoměřicích, s ohledem na změnu nazírání na nástup a výkon vojenské služby po roce 1998 z hlediska jejího odmítnutí z náboženského přesvědčení, je namístě zaujmout názor k uvedené lhůtě a vydat příslušný nález, kterým by mohlo dojít k odstranění překážky opožděného podání návrhu.
Okresní soud v Českých Budějovicích se k návrhu ve stanoveném termínu nevyjádřil.
Okresní soud v Olomouci ve svých vyjádřeních navrhl, aby návrhu bylo vyhověno.
Ústavnímu soudu bylo doručeno navrhovatelovo vyjádření, ve kterém zaujímá stanovisko k předloženým vyjádřením účastníků a vedlejších účastníků řízení. Navrhovatel zdůrazňuje nerovnost v postavení navrhovatelů, kteří podávají návrh podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, oproti navrhovatelům, kteří návrh podávají podle § 33 odst. 2 téhož zákona, a na patnácti příkladech vadných rehabilitačních rozhodnutí, která byla zrušena, dovozuje, že jeho nedůvěra k československým soudům byla oprávněná.
Po posouzení návrhu na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb., jakož i stanovisek k tomuto návrhu dospěl Ústavní soud přes veškeré výhrady k dosavadní úpravě k závěru, že návrh na zrušení napadeného ustanovení není důvodný.
Napadené ustanovení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. zní:
§ 6
(1) Návrh lze podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Bylo-li zahájeno přezkumné řízení jen na návrh prokurátora a ten jej vzal zpět, může odsouzený podat návrh nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy byl o zpětvzetí návrhu vyrozuměn.
(2) Zmešká-li oprávněná osoba z důležitých důvodů lhůtu k podání návrhu na zahájení řízení, může požádat o navrácení lhůty do jednoho měsíce od pominutí překážky, nejpozději však do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona. Nebyl-li návrh na zahájení řízení dosud podán, je třeba jej se žádostí spojit.
(3) O navrácení lhůty rozhodne soud, jemuž přísluší konat přezkumné řízení.
Jak vyplývá z § 1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Ústavní soud proto vycházel z nutnosti respektovat vůli zákonodárce, pokud jde o naplnění smyslu a účelu zákona č. 119/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterým je zmírnění křivd páchaných v období nesvobody.
Je věcí suverénního rozhodnutí státu, zda přistoupí k rehabilitacím, a pokud ano, v jakém rozsahu budou křivdy odčiněny. Československý stát, který se po listopadu 1989 rozhodl odčinit majetkové a jiné křivdy, k nimž došlo v předcházejícím období v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, rozhodl se vyjít z principu alespoň částečného zmírnění vzniklých křivd, vědom si toho, že provést úplnou rehabilitaci nebo úplné odškodnění těch, kteří byli v minulosti poškozeni, není možné. Každý z rehabilitačních zákonů zavedl určitou proceduru uplatnění nároků, včetně odlišného určení lhůt k jejich uplatnění. Zákon č. 119/1990 Sb. byl prvním z rehabilitačních zákonů, jehož účelem, jak vyplývá ze shora citovaného § 1 odst. 1, bylo umožnit rychlé přezkoumání případů osob protiprávně odsouzených. Tendenci rehabilitačního předpisu urychlit cestu ke zmírnění následků křivd odpovídá na druhé straně zjevná tendence vymezit pro uplatňování rehabilitačních nároků určitý časový rámec.
Navrhovatel ve svém návrhu namítá porušení níže uvedených článků Listiny, Úmluvy a Všeobecné deklarace lidských práv.
Listina základních práv a svobod
Čl. 1: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 15 odst. 1: Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
Čl. 15 odst. 3: Nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. Podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 36 odst. 1: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 40 odst. 5: Nikdo nesmí být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Čl. 6 odst. 1: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 9 odst. 1: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání; toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním náboženských úkonů a zachováváním obřadů.
Čl. 9 odst. 2: Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
Protokol č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
Čl. 4 odst. 1: Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu.
Všeobecná deklarace lidských práv
Čl. 18: Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováváním obřadů.
Čl. 29 odst. 2: Každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti.
Ústavní soud nepovažuje napadené ustanovení za vymykající se jak ústavně garantovanému právu na přístup jednotlivce k soudu zakotvenému v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i právu na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stanovení časového limitu pro uplatnění návrhu nemůže být ani v rozporu s namítaným principem rovnosti občanů zakotveným v čl. 1 Listiny, neboť tím se nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor jiné ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž se tak dává jen průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Rovněž navrhovatelovy námitky ohledně porušení ostatních uváděných práv nepovažuje Ústavní soud za opodstatněné. Jak vyplývá ze smyslu shora citovaných ustanovení, stanovením lhůty k uplatnění práva nejsou tato práva nijak dotčena.
Ústavní soud konstatuje, že jeho poslání spočívá v kontrole ústavnosti. V tomto rámci tento soud může pouze rušit neústavní předpisy, případně jejich části, není však jeho úkolem reparovat následky, které nastaly tím, že navrhovatel neuplatnil své právo ve stanovené lhůtě. Rušení lhůt porušuje zásady právního státu, neboť významně zasahuje do principu právních jistot, který je jednou ze základních náležitostí současných demokratických právních systémů. Lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Může se však takto jevit s ohledem na konkrétní okolnosti. Tvrzení, že navrhovatel neměl důvěru k československým soudům a neměl ani potřebné informace, jej nezbavuje povinnosti řídit se platnými právními normami. Navrhovatelovo chování je subjektivním prvkem, na základě kterého nelze napadenému ustanovení přičítat neústavnost.
Z pohledu legislativně-technického je třeba konečně zmínit to, že vyhovění návrhu by znamenalo, bez pozitivní úpravy, neexistenci jakékoli časové hranice pro uplatnění rehabilitačního návrhu.
Pokud jde o navrhovatelovu námitku spočívající v porušení „ne bis in idem“, tj. zásady, že nikdo nemůže být stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby, nelze než uzavřít, že ve vztahu k návrhu na zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. nelze tuto námitku akceptovat. Stěžovatel ve svém návrhu v podstatě směšuje práva porušená rozsudky z roku 1957 a 1958 s právy porušenými napadenými rozhodnutími.
Všechny tyto úvahy a skutečnosti vedly proto znovu Ústavní soud k závěru, že existence práva, které je spojeno se lhůtou, neznamená, že právo bylo omezeno neústavním způsobem.
Z rozboru věci plyne, že navrhovateli právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů bylo zaručeno, navrhovatel však tohoto práva nevyužil. Zákon o soudní rehabilitaci stanovil v § 6 lhůtu, v níž bylo možno návrh podat, a upravoval i možnost prominutí zmeškání takové lhůty. Tuto základní skutečnost, že totiž mohl být sám ve věci činný a dosáhnout zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení, stěžovatel ponechává zcela stranou.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti neshledal Ústavní soud po provedeném řízení napadené ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, důvody ke zrušení § 6 zákona č. 119/1990 Sb. nejsou dány, a proto návrh zamítl (§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).
