Dne 2. 4. 2001 byl Ústavnímu soudu předložen návrh senátu Vrchního soudu v Praze (senát 6 A) ze dne 28. 3. 2001 na zrušení druhé, třetí a čtvrté věty § 10 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) tak obecný soud učiní, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem. V návrhu, podepsaném předsedou tohoto senátu JUDr. Bohuslavem Hnízdilem, je konstatováno, že vrchní soud vede pod sp. zn. 6 A 44/98 řízení o správní žalobě žalobce JUDr. V. S. proti žalovanému Ministerstvu dopravy a spojů, jíž se žalobce domáhá zrušení dále označených rozhodnutí žalovaného a Drážního úřadu Praha jako správního orgánu prvního stupně. Předmětem řízení před Vrchním soudem v Praze byla skutečnost, že Drážní úřad Praha nařídil žalobci, aby ze svého lesního pozemku odstranil zdroj ohrožení dráhy pokácením čtyř stromů. Učinil tak poté, když na jeden ze stromů, který z pozemku žalobce spadl na koleje, narazil osobní vlak. Drážní úřad uvedl, že hrozí opakování havarijní situace, což bylo potvrzeno místním šetřením i znaleckým posudkem, který zjistil, že k pádu stromu došlo za normálních povětrnostních podmínek. Majitel pozemku proti tomuto rozhodnutí uplatnil námitky, o nichž 4. 11. 1997 správní orgán prvního stupně rozhodl. Rozhodnutím ze dne 4. 11. 1997 č. j. 1112-97-DÚ/S/Su nařídil drážní úřad Českým dráhám odstranění zdroje ohrožení dráhy na náklady žalobce, který nevyhověl jeho předchozí výzvě k pokácení 4 stromů na svém pozemku. Ministerstvo dopravy a spojů dne 12. 1. 1998 pod č. j. 16 178/98-0210 odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Vrchní soud v Praze při projednávání správní žaloby v dané věci dospěl k závěru, že § 10 zákona o dráhách, podle něhož správní orgány postupovaly, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud zmocňuje drážní správní úřad nařídit majiteli nebo provozovateli zdroje ohrožení dráhy jeho odstranění, resp․ rozhodnout o odstranění zdroje ohrožení na náklady jeho vlastníka nebo provozovatele. Proto v souladu s § 109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení předmětného ustanovení v jeho větě druhé, třetí a čtvrté.

Vrchní soud v Praze argumentuje ve svém návrhu takto: Má-li vlastník nebo provozovatel zdroje ohrožení dráhy k výzvě drážního úřadu povinnost odstranit zdroj ohrožení, musí mu zákon rovněž ukládat odpovídající povinnost pečovat o svůj majetek, zejména pozemek nebo stavbu, tak, aby riziko vzniku zdroje ohrožení bylo co nejnižší, což zákon o dráhách nečiní. V této skutečnosti spatřuje navrhovatel rozpor s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Zákon o dráhách ani jiný zákon upravující povinnosti vlastníků nemovitostí totiž neurčuje, že vlastník nemovitosti je povinen provádět na své nemovitosti zásahy k ochraně cizího pozemku, stavby nebo zařízení, popřípadě tyto zásahy strpět a nést jejich náklady. To vlastníku uloží drážní úřad, když jej vyzve ke splnění této neexistující povinnosti, a pokud výzvě není vyhověno, rozhodne o provedení zásahu na náklady vlastníka. Přitom však § 10 zákona o dráhách nedává správnímu orgánu možnost uvážení: ze slov „nařídí“ a „rozhodne“ vyplývá povinnost úřadu při zjištění zdroje ohrožení dráhy postupovat pouze výše uvedeným způsobem. Dochází tím k takovému omezení vlastnického práva majitele „zdroje ohrožení“, jež nemá zákonný podklad a není prováděno za náhradu, jestliže vlastník sám nese náklady.

Povinnost ukládaná podle napadeného ustanovení je ukládána ve veřejném zájmu a neslouží k ochraně soukromého práva. Odstranění zdroje ohrožení dráhy by se proto nemělo provádět na náklad majitele zdroje ohrožení. Úpravou práv a povinností vlastníků sousedících nemovitostí se zabývá občanský zákoník v § 127. Tato povinnost je však soukromoprávního charakteru a nezakládá pravomoc správního úřadu řešit situaci vydáním správního aktu ukládajícího vlastníku nemovitosti povinnosti.

Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Ústavní soud zaslal v souladu s § 42 odst. 3 a 4 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předmětný návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně a Senátu Parlamentu České republiky a vyžádal si i písemné stanovisko Ministerstva dopravy a spojů. Ve vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ze dne 15. 6. 2001, podepsaném jejím předsedou, prof. Ing. Václavem Klausem, CSc., je uvedeno, že posláním napadených zákonných ustanovení je ochrana dopravní cesty dráhy (především kolejového svršku, trolejového vedení a signalizačního či zabezpečovacího zařízení) před různými zdroji ohrožování, které se v řadě případů vyskytují právě na nemovitostech v ochranném pásmu dráhy (§ 8 a 9 zákona o dráhách), kde je provádění některých činností omezeno, aby nekolidovalo s potřebou bezpečného provozu dráhy. Tím podle názoru Poslanecké sněmovny zákon o dráhách stanoví potřebnou míru prevence, aby nedocházelo ke vzniku zdrojů ohrožení dráhy. Povinnost provozovatele nebo vlastníka zdroje ohrožení dráhy je v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny uložena zákonem. Drážní správní úřady, v jejichž působnosti je zjišťovat zdroje ohrožení dráhy, jsou zřízeny v souladu s čl. 79 odst. 1 Ústavy. Napadená právní úprava je tradičním veřejnoprávním institutem, který obsahoval již zákon č. 86/1937 Sb. z. a n., o drahách (železniční zákon), a poté jej v zásadě převzaly i právní úpravy z poválečného období. Obdobná ustanovení obsahují i některé další zákony z oblasti dopravy a energetiky. Poslanecká sněmovna jednala v přesvědčení, že zákon je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, a uzavřela, že ponechává na Ústavním soudu, aby věc posoudil a vydal příslušný nález.

Vyjádření Senátu Parlamentu České republiky

Za Senát Parlamentu České republiky se dne 22. 6. 2001 vyjádřil jeho předseda doc. JUDr. Petr Pithart, který konstatoval, že zákon o dráhách byl doposud čtyřikrát novelizován, žádná z novel se však nedotkla ustanovení, které je předmětem návrhu Vrchního soudu v Praze. Senát jako druhá komora Parlamentu projednal všechny čtyři novely, přičemž v rámci projednávání druhé z nich, později vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 23/2000 Sb., se na své 12. schůzi konané dne 9. 12. 1999 zabýval napadeným ustanovením. Přijal k němu pozměňovací návrh a vrátil návrh novely zákona o dráhách Poslanecké sněmovně, která však při jeho opětovném projednávání senátní návrh nepřijala a setrvala na jeho původně schváleném znění. Senát navrhoval § 10 doplnit o nový odstavec stanovící, že vlastník pozemku, na kterém se vyskytuje zdroj ohrožení dráhy, odpovídá za škody způsobené tímto zdrojem jen v případě, že vznik a působení tohoto zdroje sám vyvolal, a nikoliv tehdy, pokud k němu došlo působením přírodních sil nebo nahodilých událostí. Návrh vycházel z principu stanovení povinnosti provedení nezbytných opatření k zabránění vzniku škod tomu subjektu, v důsledku jehož jednání (činnosti nebo nečinnosti) by případné škody mohly vzniknout. Rovněž Senát své vyjádření uzavřel konstatováním, že je na Ústavním soudu, aby předmětný návrh Vrchního soudu v Praze posoudil a s konečnou platností o něm rozhodl.

Stanovisko Ministerstva dopravy a spojů České republiky

Ministerstvo dopravy a spojů (dále jen „ministerstvo“) ve svém stanovisku ze dne 26. 6. 2001 k návrhu Vrchního soudu v Praze uvedlo, že provozování dráhy, drážní dopravy a služeb s tím spojených představují složitý mechanismus staveb a zařízení, jejichž smyslem je vytvoření potřebné technické základny splňující přísná bezpečnostní kritéria. Jejich prostřednictvím plní stát jeden ze svých základních úkolů, kterým je vytvoření podmínek pro zajištění dopravních potřeb a dopravní obslužnosti na náležité kvalitativní úrovni za nutné garance předepsaných bezpečnostních parametrů. Tato povinnost vyplývá nejen ze samotného zákona o dráhách, kde se např. v § 20 ukládá vlastníku dráhy pečovat o její rozvoj a modernizaci v rozsahu nezbytném pro zajištění dopravních potřeb státu, ale i z příslušné komunitární legislativy, kterou se v rámci harmonizace našeho právního řádu s právními předpisy ES zavazuje Česká republika promítnout do svých předpisů. Vlastnictví dráhy je spojeno s řadou zvláštních povinností, které jsou odůvodněny zvláštním charakterem předmětu tohoto vlastnictví.

Aby na konkrétní dráze mohla být provozována bezpečná drážní doprava, musí být respektovány určité záruky bezpečnosti. K tomuto cíli slouží jednak v zákoně o dráhách vymezené zvláštní právní instituty obvodu dráhy jako zvláštního území určeného k umístění a údržbě dráhy a jednak ochranné pásmo dráhy, kde je odůvodněn zvláštní režim činností (§ 9 zákona o dráhách), které se zde mohou vykonávat pouze se souhlasem drážního správního úřadu a za podmínek jím stanovených. Provoz dráhy však může být ohrožen, poškozen nebo rušen zdroji, které není možno předem obecně vymezit, v důsledku čehož nelze zákonem přímo stanovit konkrétní povinnost vlastníkům nebo provozovatelům těchto zdrojů. Je zde ovšem veřejný zájem na tom, aby mechanismus dráhy a jejího provozu nebyl ohrožován. Tento veřejný zájem je podle názoru ministerstva nepochybně nadřazen vlastnickému právu. Po provedení potřebných odborných zjištění, která odhalí zdroj ohrožení provozu dráhy, není možno vystačit se soukromoprávními prostředky řešení sporu, tj. domáhat se ochrany u soudu, neboť veřejný zájem na zachování bezpečnosti provozu dráhy si vyžaduje operativní zásah vydáním správního aktu ukládajícího provozovateli nebo vlastníku zdroje ohrožení okamžité povinnosti k odstranění tohoto stavu. Uvedená operativa je uvedena právě ve větě druhé § 10 zákona o dráhách. Ministerstvo se dále odvolalo na čl. 11 odst. 3 Listiny, přičemž zdůraznilo zásadu „vlastnictví zavazuje“ a konstatovalo, že nelze vytrhovat jednotlivá ustanovení zákona o dráhách z kontextu, koncepce a cíle celého zákona. Drážní doprava je provozována za účasti veřejných rozpočtů, a tím se do ní promítá výrazný veřejnoprávní prvek. Zrušení napadených ustanovení by podle ministerstva mělo za následek nejen zatížení státního rozpočtu, ale také zvýhodnění soukromého vlastnictví na úkor ochrany veřejných statků ve veřejném zájmu.

Ústavní soud nejdříve v souladu s § 68 odst. 2 zákona o Ústavním soudu zkoumal, zda zákon, u kterého navrhovatel namítá protiústavnost jeho ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Z vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jakož i ze zaslaných příslušných sněmovních tisků a údajů o průběhu hlasování je zřejmé, že zákon o dráhách byl přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence při dodržení kvor stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy.

Po věcném projednání návrhu a zvážení všech okolností dospěl Ústavní soud k rozhodnutí napadená ustanovení zákona zrušit, i když z důvodů nikoli zcela shodných s názorem navrhovatele.

Ustanovení § 10 zákona o dráhách, jehož druhou, třetí a čtvrtou větu navrhuje Vrchní soud v Praze zrušit, upravuje tzv. „zdroj ohrožení dráhy“, který definuje jako zdroje ohrožování, poškozování nebo rušení provozování drah, drážní dopravy, drážních telekomunikačních zařízení a vedení a drážních zabezpečovacích zařízení, jež zjišťuje drážní správní úřad (věta první). Napadená ustanovení (věta druhá, třetí a čtvrtá) znějí doslovně takto:

„Při zjištění zdroje ohrožení nařídí provozovateli nebo majiteli zdroje ohrožení jeho odstranění. Nevyhoví-li provozovatel nebo majitel zdroje ohrožení, drážní správní úřad rozhodne o odstranění zdroje ohrožení na jeho náklady. Odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek.“

Obsahem těchto ustanovení je tedy právo a povinnost drážního správního úřadu zjistit a nařídit odstranění zdroje ohrožení a v případě neuposlechnutí rozhodnout o jeho odstranění na náklady provozovatele či majitele. Čtvrtá věta již jen odnímá tomuto rozhodnutí odkladný účinek. Navrhovatelova ústavněprávní argumentace se opírá především o názor, že zákon o dráhách ani žádný jiný zákon upravující povinnosti vlastníků nemovitostí neukládá vlastníku nemovitosti povinnost k preventivním opatřením zabraňujícím vzniku možného ohrožení cizího pozemku, stavby nebo zařízení, resp. povinnost strpět zásahy k jejich ochraně a nést náklady na jejich odstranění.

S navrhovatelovým názorem, že drážní zákon ani žádný jiný zákon neukládá vlastníku nemovitosti povinnost odstraňovat zdroj ohrožení dráhy, nelze souhlasit. Ochranné pásmo dráhy (60, příp. 100 m od osy krajní koleje na obě strany) má veřejnoprávně stanovený zcela specifický režim, v němž jsou práva vlastníků přilehlých nemovitostí v obecném zájmu nesrovnatelně omezenější, než je tomu u lesního zákona (§ 9 zákona o dráhách – srovnatelně např. s § 23 odst. 3 a 4 německého zákona o železnicích z 27. 12. 1993, ve znění pozdějších předpisů). Podle § 9 odst. 1 zákona o dráhách v ochranném pásmu dráhy lze zřizovat a provozovat stavby a provádět dále vyjmenované činnosti jen se souhlasem drážního správního úřadu a za podmínek jím stanovených, přičemž odstavec 2 téhož ustanovení umožňuje provozovateli dráhy a dopravci vstupovat na cizí pozemky za účelem odstraňování jiných překážek omezujících provozování drážní dopravy. Z § 10 zákona o dráhách pak vyplývá povinnost provozovatele nebo majitele zdroje ohrožení tento zdroj ohrožení odstranit.

Také navrhovatelovu názoru, že ani jiné právní předpisy nezakládají odpovídající povinnosti a omezení vlastníků, nelze přisvědčit. Vzhledem k rozmanitosti možných ohrožení provozu dráhy mají zásadní význam obecná ustanovení občanského zákoníku. Ústavní soud proto poukazuje na tyto právní předpisy:

Přístup zákona o dráhách k ochraně veřejného zájmu na bezpečném provozu není v našem řádu ojedinělý.

Tematicky nejbližší zákonu o dráhách je úprava zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění novely č. 102/2000 Sb. Novelizované znění tohoto zákona diferencuje odpovědnost za ohrožení silniční dopravy a omezuje odstranění zdroje ohrožení na náklady vlastníka nebo provozovatele na případy, kdy vznikne toto nebezpečí z jednání vlastníků pozemků v sousedství komunikace samých.

Rovněž zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, svěřuje stavebnímu úřadu právo nařídit ve veřejném zájmu provedení nezbytných úprav na stavbě vlastníku stavby a obdobně vlastníku pozemku. Nařízené úpravy je vlastník povinen provést na svůj náklad (§ 94 odst. 1, obdobně § 94 odst. 4). Podle § 94 nařídí stavební úřad ve veřejném zájmu za podmínek odstavce 1 vlastníku stavby provedení neodkladných zabezpečovacích prací, popř. podle odstavce 2 zajistí jejich okamžité provedení na náklady vlastníka.

Jistá omezení výkonu vlastnických práv obsahují i další zákony, jako např. lesní zákon, energetický zákon, horní zákon, vodní zákon, zákon o životním prostředí, zákon o požární ochraně. Je přirozené, že demokratický stát v postkomunistické fázi vývoje zvýšenou měrou dbá na ochranu svobody vlastnictví, jež byla starým režimem potlačena, resp. podstatně okleštěna. To však neznamená, že jakékoli omezení výkonu vlastnického práva je produktem nebo reliktem komunistického režimu. Československý železniční zákon, tj. zákon o drahách č. 86/1937 Sb. z. a n., který svým textem připomíná rakouskou a německou legislativu v těchto otázkách, upravuje v § 102 a 103 tzv. zakázané pásmo a požární pásmo a stanoví řadu omezení výkonu vlastnického práva v tomto prostoru v § 102 odst. 1 a 2, dále v § 104 odst. 1, 2 a 3 a v § 105 o užívání pozemků v okolí dráhy. Podle § 105 odst. 1 „Pozemků v okolí dráhy nesmí býti užíváno tak, že by to mělo za následek sesouvání půdy, sesypávání kamenů, pád předmětů na trať, zatopování trati nebo jakékoli jiné ohrožení dráhy a jejího provozu. Železniční správní úřad může výslovně označiti pozemky, jichž se to týká.“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení „Užívá-li se pozemků v okolí dráhy způsobem, jenž je zakázán v odstavci 1, je železniční správní úřad oprávněn naříditi nezbytná opatření, aby dráha nebyla ohrožena; ... Provedení takového opatření může býti uloženo i železničnímu podniku na účet uživatele pozemků.“.

Úprava současného zákona České republiky o dráhách je však v určitém rozsahu srovnatelná i s úpravou jiných evropských států. Jak zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu, tak i ministerstvo ve svých vyjádřeních poukazují na směrnice Rady o rozvoji železnic Společenství z 29. 7. 1991, ve znění směrnic Evropského parlamentu a Rady č. 2001/12/ES, jež se týkají také zásad zajištění bezpečného provozování dráhy a drážní dopravy. V Německu např. platí § 23 odst. 3 a 4 spolkového zákona o železnicích z 27. 12. 1993, ve znění platných předpisů, podle něhož provozovatel dráhy a dopravce je oprávněn v ochranném pásmu dráhy vstupovat na cizí pozemky, a to i za účelem odstraňování zdrojů ohrožení veřejné dopravy. Železniční zákon země Baden-Würtemberg z 8. 6. 1995 stanoví v § 5 o ochranných opatřeních, že vlastníci a držitelé pozemků sousedících s dráhou musí strpět opatření nezbytná k ochraně železnice před účinky přírody, jako jsou sněhové závěje, padání kamene, závaly, záplavy. Dotčená osoba je oprávněna potřebná opatření ve shodě s příslušným úřadem provést sama. Podle odstavce 2 porost a ploty, jakož i stohy, hromady a jiná zařízení, jež nejsou pevně spojena s pozemkem, nesmějí ohrožovat bezpečnost a plynulost kolejové dopravy. Na písemnou žádost příslušného úřadu musí být na náklady dotčeného odstraněny. Švýcarský zákon o železnicích z 20. 12. 1957 umožňuje v § 21 odst. 1 rovněž, aby v naléhavých případech železniční podnik činil i na pozemcích třetích osob sám opatření k odvrácení nebezpečí. Podle odstavce 2 náklady na odstranění zdroje nebezpečí nese majitel nebo provozovatel pozemku, aniž by mu náležel nárok na odškodnění. Z tohoto principu však existuje výjimka: jsou-li zdrojem ohrožení stromy, nese náklady na odstranění ohrožení železniční podnik, pokud neprokáže zavinění jiné osoby. Slovenská úprava těchto otázek je téměř identická s úpravou českou.

Současná úprava § 10 zákona o dráhách postihuje srovnatelným způsobem právě ty případy, při nichž k ohrožení provozu dráhy došlo činností nebo opomenutím majitele, resp. provozovatele zdroje ohrožení, a tím porušení povinností vlastníka podle § 127, resp. § 415 – 420a občanského zákoníku a § 4a, jakož i § 8 – 10 zákona o dráhách. Jestliže tuto svou povinnost vlastník ke dráze přilehlé nemovitosti opomenul, připadá podle § 10 zákona o dráhách drážnímu správnímu úřadu, aby majiteli nebo provozovateli zdroje ohrožení jeho odstranění nařídil a – jestliže tak neučiní – rozhodl o odstranění zdroje ohrožení na jeho náklady. Zákon přitom nemůže definovat všechny jednotlivé kroky, úkony, způsoby chování a jednání majitele přilehlých nemovitostí, jež pokládá vzhledem k rozmanitosti konkrétních situací za potřebné, předpokládá však, že majitel nemovitosti sám – vědom si své povinnosti – sleduje na svém pozemku předměty a děje, jež by mohly ohrozit provoz dráhy, a stará se o jejich odstranění. Nesplněním této povinnosti nemusí být pouze konání (např. vysazení stromu na nevhodném místě), ale i opomenutí (např. ponechání stromu, který sám bez přičinění vlastníka na nevhodném místě vyrostl). Právo drážního správního úřadu nařídit majiteli nutná opatření, popř. rozhodnout o odstranění zdroje ohrožení na jeho náklady je pouze nezbytnou operativní zárukou prioritní ochrany bezpečného provozu dráhy, a tím eminentního veřejného zájmu.

V takových případech je namístě ustanovení o odstranění zdroje ohrožení na náklady majitele nebo provozovatele pozemku, který nevyhověl nařízení o jeho odstranění. I toto „zvýhodnění“ veřejného zájmu je v zájmu ochrany vlastnického práva kompenzováno určitými právy vlastníků, jež je chrání před zvůlí správních orgánů, a to tím, že náhrada nákladů a škod vzniklých nezbytnými opatřeními k odstranění zdroje ohrožení dráhy se řeší v souladu s principem přiměřenosti. Základní význam v tomto směru má ustanovení § 419 občanského zákoníku (na které odkazuje § 9 odst. 2 zákona o dráhách), podle něhož „Kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla odvrácena.“. Komentář k občanskému zákoníku zdůrazňuje, že právo na náhradu škody a vynaložených nákladů směřuje i vůči tomu, v jehož zájmu tento subjekt jednal (Jehlička, Švestka a kol., Občanský zákoník, komentář, 3. vydání 1996, C. H. Beck).

Na druhé straně si však lze představit i řadu jiných situací. Takových, ve kterých by byla specifická povinnost prevence vlastníka nemovitosti v oblasti ochranného pásma dráhy (provozovatele nebo majitele zdroje ohrožení) nad jeho reálné možnosti a jeho následná odpovědnost za zdroj ohrožení v rozporu s principem přiměřenosti. Nejedná se přitom pouze o situace „vis maior“ (stav vyvolaný událostmi, na které nemohl mít vlastník vliv). Vždy je nutno každý případ pečlivě posuzovat s přihlédnutím ke všem jeho okolnostem. Zákon o dráhách takový přístup v inkriminovaném ustanovení vylučuje, když paušálně ukládá správnímu úřadu vydat rozhodnutí o odstranění zdroje ohrožení na náklady jeho majitele či provozovatele.

Ústavní soud poznamenává, že např. citovaný železniční zákon spolkové země Baden-Würtemberg sice na jedné straně umožňuje drážnímu úřadu rozhodnout o odstranění porostů, plotů, hromad, stohů a jiných předmětů, jež nejsou pevně spojeny s pozemkem, na náklady majitele, na druhé straně však stanoví právo na přiměřené odškodnění těch vlastníků nebo uživatelů, kterým budou uložena omezení, jež jsou zátěží nepřiměřenou, vůči ostatním nerovnou a nepřijatelnou (§ 4 odst. 4 zákona). V § 5 téhož zákona se ukládá povinnost strpět zásahy na ochranu dráhy před přírodními vlivy, jako jsou závěje, padání kamení, závaly apod., přičemž v těchto případech přísluší postiženému majiteli pozemku přiměřená peněžní náhrada za vzniklou škodu. Odpovědnosti za zdroj ohrožení se majitel pozemku může zprostit též, jestliže specifický režim v ochranném pásmu dráhy mu znemožnil o svůj majetek řádně pečovat.

Z toho je patrno, že úprava českého zákona o dráhách je příliš strohá, jednoznačná a nediferencovaná, takže paušální ustanovení § 10 o odstranění zdroje ohrožení dráhy na náklady majitele tohoto zdroje nepostihuje přiměřeně ty případy, kdy nelze po majiteli pozemku úhradu uvedených nákladů spravedlivě požadovat.

Závěrem lze říci, že Ústavní soud respektuje konkretizaci sociální závaznosti vlastnictví podle čl. 11 odst. 3 Listiny a čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož právo na ochranu majetku nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem. Takové zákonné úpravy platí i v České republice, i když omezení užívání majetku v souladu s obecným zájmem v občanském zákoníku i jiných zákonech nemají – a vzhledem k rozmanitosti okolností ani nemohou mít – povahu inventáře jednotlivě konkretizovaných povinností, nýbrž povinností sice obecně formulovaných, avšak přiměřeně interpretovatelných.

Současně však, pokud jde o paušální povahu ustanovení o odstranění zdroje ohrožení na náklady jeho majitele či provozovatele, nezbývá Ústavnímu soudu, než přisvědčit navrhovatelovu názoru. Český zákon o dráhách dosud v této otázce nepřipouští takovou úpravu, která by byla přiměřená rozmanitosti okolností spojených s náklady na odstranění zdroje ohrožení dráhy. Protože ostatní ustanovení věty druhé, třetí a čtvrté v § 10 zákona o dráhách by po zrušení slov „na jeho náklady“ ve třetí větě ztratily potřebnou jasnost a konzistenci, zrušil Ústavní soud napadené věty v celém rozsahu, a umožnil tak celkově vyváženou novou úpravu.

Ze všech uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud, jak je ve výroku uvedeno. Účinnost nálezu k 31. 12. 2002 má umožnit novou legislativní úpravu, která by zejména též přiměřeně diferencovala povinnosti náhrady nákladů spojených s odstraněním zdroje ohrožení dráhy.