Ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění
Dne 2. ledna 2002 byl Ústavnímu soudu doručen návrh senátu 5 A Vrchního soudu v Praze, jímž se navrhovatel s poukazem na čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) domáhá zrušení ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), vyjádřeného slovy „Stát má právo při bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení takového majetku krajem vyhradit si stanovení podmínek pro další hospodaření a nakládání s tímto majetkem.“.
Navrhovatel uvedl, že pod sp. zn. 5 A 73/01 vede řízení o správní žalobě Plzeňského kraje (dále též „kraj“) proti žalovanému Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy (dále též „ministerstvo“). Uvedenou žalobou se Plzeňský kraj domáhá zrušení správního aktu vydaného podle ustanovení § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, kterým ministerstvo převedlo do působnosti Plzeňského kraje věci, práva a závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení specifikovaná v příloze A1 uvedeného rozhodnutí, včetně těchto předškolních zařízení, škol a školských zařízení, a to s účinností od 1. dubna 2001. Tímto rozhodnutím současně byly převedeny do vlastnictví Plzeňského kraje nemovité věci uvedené v příloze B části I.A a části B/1 a B/1b uvedeného rozhodnutí a movité věci uvedené v příloze B části I.B rozhodnutí. Plzeňský kraj v žalobě zejména namítal, že ministerstvo s odvoláním na § 19 zákona o krajích v uvedeném rozhodnutí stanovilo čtyři podmínky pro další hospodaření a nakládání s převáděným nemovitým majetkem, které jej jako vlastníka omezují a jež považuje za nezákonné․ Podmínky stanovené ministerstvem jsou natolik široké a restriktivní, že překračují možnosti dané ministerstvu zákonem, neboť zasahují do práv kraje jako vlastníka tak, že paralyzují plnohodnotný výkon vlastnických práv. Tím je současně zpochybněno i Ústavou zaručené právo na samosprávu kraje jako vyššího územního samosprávného celku. Ministerstvo ve svém vyjádření k žalobě uvedlo, že stanovené podmínky vycházejí z ustanovení § 19 zákona o krajích a že ministerstvo neporušilo zákon ani nepřekročilo jeho rámec. Uznává, že podmínky jsou omezující, stát má ovšem odpovědnost za vytvoření přiměřených podmínek pro naplňování ústavního práva na vzdělání, a změna využití majetku určeného ke vzdělávání by mohla vyvolat závažné problémy.
Vrchní soud v Praze vzal na zřetel usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2001 sp. zn. II. ÚS 326/01, jímž byla pro nepřípustnost odmítnuta stížnost Plzeňského kraje, neboť ten coby stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, resp. podal ústavní stížnost za situace, kdy se současně domáhá přezkoumání rozhodnutí ministerstva postupem podle § 244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „o. s. ř.“). Při projednávání správní žaloby v dané věci dospěl vrchní soud k názoru, že ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud stanoví, že „Stát má právo při bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení takového majetku krajem vyhradit si stanovení podmínek pro další hospodaření a nakládání s tímto majetkem“, aniž by zákon současně určil věcný obsah tohoto oprávnění státu, tj. rozsah a způsob stanovení podmínek, jimiž bude stát (státní orgán) vázán. Proto řízení o věci samé podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení předmětného ustanovení.
Navrhovatel s odkazem na čl. 2 odst. 3, čl. 8, čl. 99, čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) argumentuje tím, že kraj hospodaří se svým majetkem samostatně a právě hospodaření na vlastní účet a vlastní odpovědnost je atributem samosprávy. Do práva na samosprávu může proto stát zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Zákon o krajích stanoví povinnosti kraje při hospodaření s ním a stanoví i způsob kontroly hospodaření v ustanoveních § 17 a násl. Nadto, oproti ustanovením o kontrole hospodaření, zakládá zákon ustanovením § 19 uvedeného zákona právo státu vyhradit si při bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení takového majetku krajem podmínky pro další hospodaření a nakládání s ním. Navrhovatel připouští zájem státu na zajištění vzdělání i nutnost hmotného a finančního zajištění uvedeného zájmu a rovněž možnost, aby stát zasáhl do samosprávy obcí a krajů a zavázal je povinnostmi směřujícími k zajištění práva na vzdělání. Musí ovšem stanovit případy, meze a způsoby tohoto zásahu. Ustanovení § 19 zákona o krajích stanoví podle navrhovatelova názoru pouze případy, kdy si stát může vyhradit stanovení podmínek, nestanoví ovšem meze ani způsoby pro takové stanovení. Stát tak může zavázat kraj jakýmikoli podmínkami a jejich neplnění navíc i sankcionovat. Navrhovatel považuje tento stav za rozporný s ústavním pořádkem, zejména s čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, a s čl. 101 odst. 4 Ústavy, podle něhož může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a způsobem stanoveným zákonem.
Navrhovatel dále s odkazem na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 326/01 uvedl, že mu v dané věci náleží přezkoumat zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí v mezích vymezených žalobou, tj., zda podmínky č. 2 – 4 [2. nutnost předchozího písemného souhlasu ministerstva ke změně účelu využití nemovitostí nebo jejich částí či součástí mimo rámec první podmínky, k jejich prodeji, směně, darování, vkladu do majetku jiné osoby nebo zatížení zástavním právem, popř. výpůjčce či nájmu nemovitostí nebo jejich částí či součástí na dobu delší jednoho roku; 3. povinnost zpětného darování státu, tj. při nemožnosti využití nemovitostí dle podmínky č. 1 a odepření souhlasu ke změně jejich využití nebo k prodeji, směně, darování či vkladu do majetku jiné osoby povinnost kraje předložit ministerstvu do 90 dnů od odepření souhlasu návrh smlouvy o darování takových nemovitostí do vlastnictví státu; 4. při neudělení souhlasu k výpůjčce či nájmu dle podmínky č. 2 povinnost kraje předložit do 90 dnů po odepření souhlasu návrh smlouvy potvrzený krajem jako půjčovatelem o výpůjčce těchto nemovitostí ve prospěch ministerstva nebo jiné, jím určené osoby] jsou stanoveny v souladu se zákonem. S ohledem na uvedené znění § 19 odst. 1 zákona o krajích dospěl navrhovatel k závěru, že zákonné ustanovení, podle něhož by soud mohl o zákonnosti konkrétně stanovených podmínek rozhodnout, chybí. Za dané situace nemá správní úřad žádné zákonné vymezení pro stanovení podmínek, a neporušuje tedy logicky zákon tím, že stanoví podmínky jakékoli, vyjma případů podmínek absurdních, vymykajících se logice věci atp. Takto chápaná absolutní volnost správního úřadu je podle navrhovatelova názoru v rozporu s Ústavou. Pokud by ovšem navrhovatel coby soudní orgán přistoupil za stavu absence zákonné úpravy mezí a způsobu stanovení podmínek k přezkumu zákonnosti rozhodnutí, posuzoval ji toliko ve vztahu k obecným ustanovením zákona, účelu a smyslu zřízení krajů a důvodům převodu či přechodu majetku státu na tyto veřejnoprávní korporace a výkladem se pokusil nahradit to, co zákonodárce do zákona výslovně nevtělil a čím nezavázal moc výkonnou, přisvojil by si v daném případě úlohu, jež mu nenáleží, totiž úlohu zákonodárce, a tím by porušil i princip dělby moci.
Navrhovatel závěrem uvádí, že současná úprava, jež umožňuje libovolné stanovování zcela odlišných podmínek pro nakládání s převáděným majetkem či v souvislosti s přechodem majetku či finanční spoluúčastí na pořízení takového majetku, je nejen v rozporu s „předvídatelností rozhodnutí“, ale především v rozporu se zásadou rovnosti. S ohledem na čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 3 a 4 Ústavy nesmí zákonná úprava vytvářet možnost nejednotných, ničím neomezených zásahů státu či libovůle při stanovení podmínek, ale musí být dán zákonný rámec mezí a způsobu takových zásahů, které budou platné pro všechny případy téhož druhu stejně, zajistí stejné podmínky pro nakládání s předmětným majetkem u všech krajů, a všechny kraje, pokud jde o omezení jejich činnosti státem, si budou rovny.
Ústavní soud si podle § 69 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky coby účastníků vyjádření k návrhu.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky (dále též „Poslanecká sněmovna“) Václav Klaus k návrhu uvedl, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem a právním řádem. Dále odkázal na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu zákona o krajích, podle níž zákon stanoví i podmínky, za kterých bude možné majetek získaný s účastí státu zcizit. Působnost Ministerstva financí umožní provádět i kontrolu zacházení s prostředky státu poskytnutými krajům na výkon státní správy. Navrhovatelův výklad považuje za účelový. Navrhovatel nepřihlíží k úkolům státu v oblasti zajištění vzdělávání ani k tomu, že stát musí dbát i o hmotné a finanční zajištění práva na vzdělání. Je proto oprávněn zákonem zasáhnout do sféry rozhodování samosprávy obcí a krajů. Stát je též povinen přihlížet ke specifickým podmínkám a potřebám jednotlivých krajů. Původní vládní návrh vázal nabývání majetku krajem na předchozí souhlas státu. Verze přijatá Poslaneckou sněmovnou dává krajům záruku, že při splnění stanovených podmínek již žádný další souhlas státu pro hospodaření a nakládání s majetkem nebude nutný. Upozorňuje současně, že návrh na zrušení § 19 odst. 1 zákona o krajích je třeba považovat za neodůvodněný i proto, že ustanovení § 19 odst. 2 a 3 jsou na něj výslovně vázána a v praxi by byla neúčinná. Domnívá se, že právní stav by se zrušením uvedeného ustanovení nezlepšil. Závěrem dodává, že zákon o krajích byl schválen, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen.
Předseda Senátu Parlamentu České republiky (dále též „Senát“) Petr Pithart ve svém stanovisku popsal průběh schvalování zákona o krajích na půdě Senátu. K obsahu návrhu pak sdělil, že ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích bylo do zákona vtěleno proto, aby stát při bezúplatném převodu nebo přechodu majetku zajistil užívání majetku pro „veřejně prospěšné“ účely, tj. zejména tam, kde se státu ukládá povinnost zajišťovat některou ze svých působností. Stát by při realizaci těchto svých oprávnění měl ovšem dbát toho, aby uplatněná omezení nebyla v rozporu s čl. 1 a 4 Listiny, tj., aby bylo šetřeno podstaty a smyslu vlastnického práva a aby omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Připomněl, že vůči nabyvateli jde o jednostranný akt, který nemůže nabyvatel svou vůlí ovlivnit. Závěrem předseda Senátu konstatoval, že z návrhu podaného Vrchním soudem v Praze vyplývá, že Plzeňský kraj podal návrh na zrušení „celého“ rozhodnutí. V případě jeho zrušení stát znovu nabude vlastnictví k majetku uvedenému v rozhodnutí a nelze ani vyloučit, že by se příspěvkové organizace kraje staly v důsledku § 2 odst. 1 zákona č. 157/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, znovu státními příspěvkovými organizacemi se všemi důsledky s tím spojenými.
Ústavní soud nejdříve v souladu s § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zkoumal, zda zákon, u něhož navrhovatel namítá protiústavnost jeho ustanovení, byl přijat a vydán v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Z vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu, jakož i ze zaslaných příslušných sněmovních tisků a dále z údajů o průběhu hlasování Ústavní soud zjistil, že Poslanecká sněmovna schválila návrh zákona o krajích na své 22. schůzi dne 8. března 2000, když se pro něj z přítomných 183 poslankyň a poslanců vyslovilo 118 a proti jich bylo 59. Senát schválil návrh zákona na své 18. schůzi dne 12. dubna 2000. Z přítomných 73 senátorek a senátorů pro něj hlasovalo 45 a 22 jich bylo proti. Zákon o krajích podepsal dne 4. května 2000 prezident České republiky. Zákon byl vyhlášen dne 15. května 2000 ve Sbírce zákonů v částce 38 pod č. 129/2000 Sb. Zákon o krajích byl tak přijat a vydán ústavně předepsaným způsobem a v mezích Ústavou stanovené kompetence při dodržení pravidel stanovených v čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy.
Navrhovatel se podaným návrhem domáhá zrušení ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích. Podle uvedeného ustanovení má stát právo při bezúplatném převodu či přechodu movitých věcí, práv a nemovitostí na kraj a při finanční spoluúčasti na pořízení takového majetku krajem vyhradit si stanovení podmínek pro další hospodaření a nakládání s tímto majetkem.
Při rozhodování podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy Ústavní soud zjišťuje – po stránce věcné – zda jsou napadená ustanovení v souladu s ústavním pořádkem (takže jejich zrušení není nezbytné), nebo zda tato ustanovení ústavně konformní nejsou. Návrhem na zrušení zákona, jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení se však věcně zabývá toliko za předpokladu, že zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení nepozbyly platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Pokud taková situace nastane a zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení platnosti pozbyly, Ústavní soud v souladu s § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu řízení zastaví.
Ústavní soud si ověřil, že zákon o krajích byl opakovaně novelizován. Pro posuzovaný návrh je podstatná zejména novelizace provedená zákonem č. 231/2002 Sb. Touto novelou byl mimo jiné zrušen i celý § 19 (bod 30). Zrušení odstavce prvního § 19 se domáhá navrhovatel podaným návrhem. Tento zákon byl řádně schválen Poslaneckou sněmovnou dne 26. března 2002. Senát návrh zákona neprojednal. Dne 17. května 2002 byl zákon doručen prezidentovi České republiky a ten jej dne 23. května 2002 podepsal. Byl vyhlášen ve Sbírce zákonů v částce 87 rozeslané dne 4. června 2002 s ustanovením, že nabývá účinnosti 1. ledna 2003 s výjimkou bodů 26 a 79, které se však napadeného ustanovení netýkají.
Za této situace byl Ústavní soud nucen si položit otázku, zda může ve věci rozhodnout, či zda přichází v úvahu postup podle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., tedy zastavení řízení, tj., zda ustanovení zákona, jehož zrušení je navrhováno, pozbylo platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem.
Důvodem nepřípustnosti návrhu v řízení o kontrole norem, resp. důvodem pro zastavení takového řízení je podle platné úpravy absence platnosti ke zrušení navrhovaného právního předpisu, nikoli tedy absence účinnosti. Z tohoto pohledu třeba pohlížet na napadené ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb. jako na ustanovení, které je k datu rozhodování Ústavního soudu platné i účinné a k jehož derogaci má dojít k 1. lednu 2003. Návrh vrchního soudu je tedy třeba považovat za přípustný, a to tím spíše, že v nálezu ze dne 10. ledna 2001 sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (vyhlášen pod č. 78/2001 Sb. a publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 5) vyslovil Ústavní soud názor, že předloží-li soud postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy k posouzení i zákon již neplatný, je adekvátní vyslovení výroku o ústavnosti takového zákona.
Jedním ze základních atributů samosprávy je právo samosprávných celků samostatně hospodařit se svým majetkem, a to na vlastní účet a vlastní odpovědnost. Obsah vlastnického práva tvoří oprávnění vlastníka věc držet, užívat ji, požívat její plody a užitky, jakož i oprávnění s věcí nakládat. Přitom možnost s věcí nakládat je považována za stěžejní. Jak však vyplývá z konkrétního případu, během jehož projednávání Vrchní soud v Praze přerušil řízení a předložil ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích k posouzení Ústavnímu soudu, je na základě tohoto ustanovení v některých případech, resp. některými ministerstvy jednostranně toto právo k nabývanému majetku omezováno takovým způsobem, který činí ze samosprávných krajů spíše správce cizího majetku nežli vlastníka. Je třeba přisvědčit navrhovateli, že stav, kdy stát se cítí být oprávněn zavázat samosprávné kraje jakýmikoliv podmínkami, jejichž neplnění navíc sankcionuje citelnými pokutami, je v rozporu s čl. 101 odst. 4 Ústavy, podle kterého stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků jen tehdy, vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Napadené platné a účinné znění § 19 odst. 1 zákona o krajích však neobsahuje žádné zákonné vymezení pro stanovení podmínek hospodaření s nabytým majetkem, a zakládá tedy absolutní volnost či spíše možnost libovůle orgánů státu při jejich stanovení. Takový stav umožňuje, že ve stejných případech se nemusí postupovat stejně, možné budoucí rozhodnutí orgánů státu je nepředvídatelné, a ve svých důsledcích může závažným způsobem porušovat rovnost samosprávných subjektů, kterým je majetek převáděn či na které přechází. Postup státu je v tomto případě zásadně odlišný od postupu při předání majetku obcím, které získaly majetek přechodem přímo ze zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, přičemž tento zákon nestanovil pro hospodaření obcí s takto získaným majetkem žádné další podmínky ani nepodmiňoval tento přechod žádným rozhodnutím ústředních orgánů státní správy s možností výhrady podmínek.
Kromě uvedených výhrad vzbuzuje platné a účinné znění § 19 odst. 1 zákona o krajích i pochybnosti z hlediska právní teorie a vžité právní terminologie, když pod stejný režim řadí jak převedení majetku, tak i jeho přechod. K přechodu majetku dochází na základě právní skutečnosti, v tomto případě zákona č. 157/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, čili nezávisle na vůli subjektu. V takovém případě může podmínky nakládání s takovým majetkem stanovit pouze zákon, a nikoli správní úřad. Tento zákon však žádné podmínky spojené s tímto přechodem nestanoví. Upravuje pouze formální náležitosti budoucích správních rozhodnutí a za jediné ustanovení, které ex lege do jisté míry omezuje budoucí vlastníky, lze považovat pouze ustanovení § 4, podle kterého tam, kde byl nebo bude uplatněn restituční nárok, stává se kraj povinnou osobu podle zvláštních předpisů. Na druhé straně k převodu vlastnického práva dochází smlouvou a v tomto dvoustranném aktu lze nepochybně sjednat i další podmínky. Na toto zmatení pojmů pak navazují i ustanovení § 19 odst. 2 a 3 zákona o krajích, která sankcionují porušení povinností uložených podle odstavce 1 bez rozdílu, ačkoli takový postih by připadal v úvahu jen při porušení povinností či podmínek stanovených při přechodu vlastnictví ex lege, zatímco těžko mohou takové sankce obstát, uzavřel-li kraj jako veřejnoprávní korporace se státem smlouvu o převodu majetku. V takovém případě lze sankce toliko sjednat ve smlouvě.
Těchto problémů si byla zřejmě vědoma i vláda, která v návrhu novelizace zákona o krajích navrhovala jiné znění § 19, které však nakonec nebylo zákonodárným sborem akceptováno, a tento paragraf byl v konečném znění ze zákona vypuštěn (s účinností od 1. ledna 2003). Z obecné části důvodové zprávy však vyplývá, že účelem novely zákona o krajích (č. 231/2002 Sb. ) je mimo jiné rozšířit působnost krajů, což je nutné k tomu, aby kraje mohly v plné míře naplňovat své poslání, jež jim podle Ústavy coby významným orgánům územní samosprávy náleží. Pokud zákonodárce zákonem č. 231/2002 Sb. celý § 19 zákona o krajích zrušil, lze to považovat vzhledem k okolnostem za projev jeho poznání, že ustanovení § 19 neodpovídalo svou konstrukcí ústavním požadavkům plynoucím z čl. 101 odst. 4 Ústavy a že svou obecností a neurčitostí nenaplnilo znaky předvídatelnosti, dostatečné preciznosti a jasnosti, jimiž se vyznačuje pojem „zákon“ v právním státě. Tím, že § 19 nenaplnil uvedené znaky, neposkytoval zjevně adresátům (krajům) dostatečnou ochranu proti svévoli či libovůli státní moci. Napadené ustanovení tak umožnilo, aby noví vlastníci byli ve svých právech vyplývajících z čl. 11 Listiny omezeni způsobem, který nešetří smysl a podstatu těchto práv, a je proto v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny. Uvedený stav by nebyl v souladu ani s Evropskou chartou místní samosprávy, která byla do právního řádu České republiky včleněna sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 181/1999 Sb. s účinností od 1. září 1999. Podle čl. 8 Evropské charty místní samosprávy lze jakýkoli správní dozor nad samosprávnými společenstvími vykonávat jen tak, jak to stanoví Ústava nebo zákon.
Ze všech uvedených důvodů vyhověl Ústavní soud návrhu Vrchního soudu v Praze a ustanovení § 19 odst. 1 zákona o krajích zrušil dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Ústavní soud zvážil i zrušení navazujících odstavců 2 a 3 § 19 zákona o krajích, vědom si toho, že v nálezu ze dne 31. října 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01, vyhlášeném pod č. 424/2001 Sb. a publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 164, zaujal názor, který by takový postup umožňoval i bez návrhu. V tomto nálezu Ústavní soud vyslovil, že za situace, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení jiné ustanovení od zrušeného obsahově odvislé ztrácí rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence, je dán důvod i pro zrušení tohoto ustanovení, aniž by se jednalo o postup ultra petitum. Vzhledem k tomu, že k této vlastně technické derogaci došlo uvedenou novelou zákona o krajích, která nabude účinnosti 1. ledna 2003, omezil se Ústavní soud v tomto případě pouze na zrušení klíčového ustanovení, které výslovně bylo napadeno, tedy § 19 odst. 1 zákona o krajích.
