Poslanecká sněmovna se ve vyjádření omezila na stručné shrnutí zákonodárného procesu přijetí a novelizací napadeného ustanovení (viz níže bod 44).

Senát ve vyjádření konstatoval, že v době vzniku zákona o půdě i v době jeho pro věc relevantní novelizace nebyl ještě ustaven, pročež nemůže informovat o průběhu zákonodárného procesu. Výše peněžité náhrady za pozemky, které se podle zákona o půdě nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, byla nicméně na půdě Senátu diskutována v souvislosti s tzv. druhou restituční tečkou, která byla do zákona o půdě vložena zákonem č. 185/2016 Sb.

K této problematice vyslovila v obecné rozpravě senátorka Veronika Vrecionová pochopení pro potřebu tzv. restituční tečky, odmítla však, aby k ní došlo za situace, kdy jsou pozemky oceňovány v cenách za rok 1990. Senátorka uvedla, že dosud neuspokojeným oprávněným osobám by měla být raději poskytnuta náhrada v dnešních cenách. A to přestože, jak poukázal tehdejší ministr zemědělství Marian Jurečka, by valorizace peněžitých náhrad k současným tržním hodnotám pozemků vedla k nerovnosti mezi novými restituenty a restituenty, jimž byla peněžitá náhrada vyplácena v minulosti podle cen stanovených k roku 1991.

Senátorka JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. označila záměr vyplácet za pozemky, které nebyly kompenzovány náhradními pozemky, peněžitou náhradu vypočítanou podle cen z roku 1991 za nehoráznost. Odkázala v této souvislosti na rozpor tohoto záměru s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a připomněla, že na vyhlášku zákon o půdě odkázal, protože v té době nebyly žádné tržní ceny. Jelikož dnes trh existuje, není jediný důvod, proč by se neměly ceny za odňaté pozemky blížit tržním cenám.

Závěrem Senát uvedl, že „je zcela na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadených ustanovení“.

Vláda jako vedlejší účastnice řízení se prostřednictvím ministryně spravedlnosti Mgr. Marie Benešové vyjádřila tak, že návrh na zrušení napadeného ustanovení by měl být zamítnut, zejména pro nutnost upřednostnit jeho ústavně souladný výklad, a to i praeter legem. Vláda připomněla některé části nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16, na jejichž základě dospěla k závěru, že nemůže obstát tvrzený důvod pro zrušení napadeného ustanovení - jazykové limity napadené úpravy, vylučující ústavně souladný výklad. Tento výklad podle vlády nepředstavuje překročení zákonem stanovené hranice zmírnění majetkových křivd ani modifikaci rozsahu vydávaného majetku, ani přizpůsobení zákonodárcem zvoleného pojetí nápravy majetkových křivd vlastním představám o žádoucí míře kompenzace. Nejsou konstruovány nové, zákonem nepředvídané restituční skutkové podstaty, nýbrž toliko vykládána zákonná pravidla.

Podle vlády konstatoval Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 33/10 (N 62/69 SbNU 177; 154/2013 Sb.), jímž zamítl návrh na zrušení § 11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, že soudní moc rozšiřujícím výkladem vyplnila mezery a nejasnosti v zákoně bez nutnosti zásahu zákonodárce. K zachování jednotnosti judikatury není nutná změna zákona o půdě, neboť Ústavní soud již vytyčil prostor pro individuální přístup soudů k posuzování nároků restituentů formou peněžité náhrady. Individuální přístup má umožnit zohlednění okolností případu, včetně postupu restituenta. Oproti libovolnému navyšování náhrad, příp. jejich určování podle tržní ceny, se z hlediska nákladů na vypořádání zbývajících nároků jeví méně zatěžujícím pro státní rozpočet.

Dále vláda poukázala na to, že po hypotetické derogaci by pro použití § 16 odst. 1 zákona o půdě bylo klíčové určení „výše ceny odňatého pozemku“. Nebylo by ale zřejmé, k jakému okamžiku má být cena posuzována - zda ke dni přechodu na stát, přiznání restitučního nároku nebo uplatnění nároku na finanční náhradu u úřadu, anebo rozhodnutí soudu. Proto by ani nebyla zřejmá sama výše náhrady. Byly by odstraněny výchozí hodnoty náhrady, pročež by její přizpůsobení rozumným a spravedlivým poměrům nebylo možné navázat na konkrétní výchozí výši. Ani případným zrušením napadeného ustanovení by nedošlo ke stanovení zřetelných vodítek pro určování výše náhrad, které by bylo ponecháno na vůli toho, kdo bude o náhradě rozhodovat. Byť by plenární rozhodnutí Ústavního soudu nebo navazující nálezy mohly upřesnit další kritéria určení výše náhrad, nedošlo by k zásadní změně současného stavu, který je charakterizován právě z judikatury odvozenými vodítky. Vláda nesouhlasí s navrhovatelem, že zrušením napadeného ustanovení by byl rozsah soudní diskrece zúžen, neboť relativně přesná vodítka pro určování výše náhrady by nadále scházela. Zásada úplného výčtu veřejnoprávních pravomocí vyžaduje, aby zákon stanovoval hlediska pro rozhodování a aby soud jen v zákonem stanovených výjimečných případech uplatňoval uvážení. Stěží by naplnila tento princip v podstatě blanketní právní norma přenechávající určení relevantních hledisek pro rozhodování na orgánech exekutivy (úřadu) nebo soudech. Podle vlády nelze opomenout, že napětí mezi zákonnými pravidly pro určování výše náhrad podle zákona o půdě a judikaturou Ústavního soudu je dostatečně zřejmé, přesto zákonodárce nereagoval, ačkoli mohl.

Z obecné povahy § 28a zákona o půdě podle vlády plyne, že i bez výslovného odkazu na něj by náhrada podle § 16 téhož zákona byla poskytována ve výši podle vyhlášky, neboť samotné napadené ani jiné ustanovení zákona pro tyto případy nestanoví jinak. Případné zrušení napadeného ustanovení je bezpředmětné bez návrhu na zrušení § 28a zákona o půdě.

Vláda se též domnívá, že adekvátní náhradou za nevydané pozemky podle zákona o půdě je míněna náhrada odvozená z cen podle vyhlášky, zvýšená odpovídajícím způsobem s ohledem na určitá kritéria. Ovšem tato kritéria odvozená z judikatury Ústavního soudu nemohou poskytnout spolehlivé obecně použitelné vodítko, neboť jejich naplnění je věcí úvahy obecného soudu (případně v první fázi řízení je věcí úvahy úřadu). I po derogačním zásahu Ústavního soudu by zůstalo nejisté, jak výši náhrady určit. Šlo by uvažovat o aktuální ceně obvyklé (tržní), která však podle judikatury Ústavního soudu nezbytně poskytnuta být nemusí.

Dopad případného vyhovění návrhu by byl podle vlády vzhledem k počtu dosud nevypořádaných restitučních nároků oproti celkovému počtu restituentů minimální. Neskončená soudní řízení se údajně týkají nejvýše stovek osob. Oprávněné osoby, jejichž dosud nevypořádaný nárok činí více než 1 milion Kč (v roce 2018 mělo jít o 97 osob), se nezřídka domáhají u soudu převodu lukrativního pozemku (proto se ani neúčastní veřejných nabídek). Celkový počet restituentů zahrnuje 139 279 osob, z nichž u naprosté většiny byly nároky vypořádány. Potenciální derogační zásah Ústavního soudu by podle vlády založil nerovné postavení oprávněných osob, které obdržely náhradu podle doslovného výkladu § 28a zákona o půdě nebo podle nynějšího soudního výkladu, a těch, jimž by měla náležet náhrada ve výši cen aktuálních. Paradoxně by byli zvýhodněni např. ti, kdo se z vlastního rozhodnutí neúčastnili veřejných nabídek. Vláda poukázala na názor ESLP, podle něhož předchozí křivdy je nutno zmírňovat bez způsobení nových nepřiměřených křivd. Pokud by však zrušením napadeného ustanovení byla ve svém důsledku určitá, byť minimální část oprávněných osob zvýhodněna, restituenti, jejichž nároky byly vypořádány podle dosavadní právní úpravy, by právem mohli pociťovat další neoprávněnou křivdu. Případné zrušení odkazu na § 28a zákona o půdě by nevedlo ke snížení soudního nápadu restitučních věcí, neboť ani úřadu, ani soudům by nebyla poskytnuta zřetelnější vodítka pro určování výše náhrady. Naopak by hrozil nárůst sporů o navýšení dosud poskytnuté náhrady podle nových pravidel.

Vláda poukázala na to, že restitučními zákony by měly být nejen stanoveny podmínky částečného odstranění minulé újmy na právech jednotlivců, ale rovněž by měla být zohledněna existence dalších v kolizi stojících zájmů. K tomu poukázala na judikaturu ESLP, podle níž v případech týkajících se odnětí majetku musí být každý, kdo byl zbaven svého majetku, v zásadě schopen získat náhradu rozumně odpovídající jeho hodnotě, avšak legitimní cíle veřejného zájmu mohou vyžadovat méně než úhradu plné tržní ceny (bod 53 odůvodnění rozsudku ze dne 5. 11. 2002 ve věci Pincová a Pinč proti České republice, č. 36548/97). Zrušení napadeného ustanovení by směřovalo proti tomuto veřejnému zájmu a k neúměrnému zatížení státního rozpočtu, potažmo by mohlo dlouhodobě ovlivnit zadluženost a hospodaření České republiky, neboť právní úprava by v případě vyhovění návrhu umožňovala téměř bezbřehé finanční vypořádání.

Dále vláda upozornila, že z důvodu propojení právních úprav zákona o půdě a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o mimosoudních rehabilitacích“) [zejména v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 130/14 (N 144/78 SbNU 235)] by se eventuální derogační zásah Ústavního soudu analogicky promítl i do zákona o mimosoudních rehabilitacích. V odkazovaném nálezu Ústavní soud aproboval posouzení věci Nejvyšším soudem v řízení, ve kterém šlo o určení náhrady za nemovitost nevydanou oprávněné osobě podle § 13 zákona o mimosoudních rehabilitacích v důsledku překážek pro její vydání. Nejvyšší soud podle vlády aproboval závěr nižších soudů určujících náhradu v cenách „(v podstatě) aktuálně tržních“. Ústavní soud ústavní stížnost České republiky - Ministerstva financí zamítl.

Veřejná ochránkyně práv Ústavnímu soudu sdělila, že do řízení nevstoupí.

Úřad navrhl odmítnutí návrhu. Kromě vyjádření shodných s vládou se především domnívá, že Nejvyšší soud k podání návrhu s největší pravděpodobností přistoupil z důvodu zvyšujícího se počtu žalob na určení výše finanční náhrady za nevydané pozemky a nejednotného postupu obecných soudů při jejím určování a zároveň ve snaze odstranit odklon obecných soudů od právní úpravy řešící způsob určení výše finanční náhrady za nevydané pozemky. Obecné soudy, které se při rozhodování o tomto typu žalob odklánějí od zákonné úpravy, odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4139/16, kterým jsou ve své činnosti vázány. Ústavní soud v tomto nálezu však zaujal jen obecný názor na postup vedoucí k určení výše finančního plnění jako náhrady přiměřené a rozumné, čímž vytvořil prostor pro volný výklad obecným soudům.

Podle úřadu obecné soudy rezignovaly na posouzení přiměřenosti a rozumnosti výše finanční náhrady a obvykle vycházejí zejména z návrhů oprávněných osob, které mechanismus určení výše náhrady dovozují především z vlastních zájmů, nikoli s ohledem na ekonomickou únosnost a přiměřenou zátěž pro společnost. Odvolací soudy následně volí zvýšení zákonné finanční náhrady, které sice vychází z cenových předpisů, ale už nevychází ze dne účinnosti zákona jako rozhodného data pro užití cenového předpisu. Odvolací soudy jej volně posouvají k datu splatnosti finanční náhrady, která však byla odvozena od vůle oprávněné osoby. Úřad má za to, že soudy dosud neřešily otázku podoby mechanismu pro určení přiměřené a rozumné finanční náhrady podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. Přestože jsou soudy povinny přihlédnout k okolnostem projednávaných případů, je namístě nastavit takový způsob přiměřeného zvýšení náhrady, který by nebyl diskriminační a byl použitelný při splnění podmínek pro všechny restituenty. Budou-li i v dalších případech shledány důvody pro úvahy o přiměřeném zvyšování finanční náhrady, pak by podle úřadu měl být zvolen způsob opakovatelný ve všech obdobných případech, který bude nediskriminační, spravedlivý, předvídatelný a nebude představovat neúnosnou zátěž pro státní rozpočet.

Další otázku úřad spatřuje v tom, zda má být náhrada navyšována plošně, či nikoli a na základě jakých kritérií mají být případně individuálně navyšovány zákonné náhrady. Pro posouzení této věci je stěžejní určení rozhodného znění oceňovacího předpisu, které by mělo být stanoveno zásadně shodně ve všech případech. Dosud byly všechny finanční náhrady vypláceny restituentům v cenách vyčíslovaných k 24. 6. 1991. Zákonodárce neuvažoval o zohlednění délky restitučního procesu, dokonce ani doby dospívání pohledávky až k její splatnosti, ani doby, po kterou restituent pasivně zvažuje nebo se aktivně pokouší o uspokojení své pohledávky jinou formou. Přijatelnou se podle úřadu zdá vazba rozhodného okamžiku na právní moc „restitučního“ rozhodnutí (případně rozsudku nahrazujícího správní rozhodnutí). Ta zohledňuje růst cen nemovitostí v průběhu správního procesu, jehož rychlost běžně není závislá na oprávněné osobě a zdá se být relativně spravedlivá i vůči těm, kteří finanční náhradu obdrželi v historických cenách už v raných 90. letech.

Úřad namítá, že dříve odškodněné oprávněné osoby by po zrušení napadeného ustanovení přihlížely tomu, jak se právě uspokojovaní restituenti domáhají násobně vyšších náhrad, tj. v aktuálních cenách. Zatímco v současné době vyplácí úřad finanční náhrady v administrativních historických cenách (protože je vázán nejen zákonem o půdě, ale i zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů), ti, kteří se mohou a chtějí soudně domáhat nároku, budou odškodňováni v cenách aktuálních, které podle úřadu mohou být vyšší o desetinásobky. Na takové zvýšení nároku nelze pohlížet jako na spravedlivé a nediskriminační. Smyslem restitučního zákonodárství by mělo být, aby se všem dostalo plnění, jehož výše byla odvozena podle shodných a předvídatelných pravidel.

Podle úřadu v důsledku plynutí času došlo ke zvýšení tržní hodnoty pozemků, a tím ke snížení reálné hodnoty relutárního plnění, což by obecně mohlo být důvodem zvýšení náhrady. Nicméně namítá, že pouhé plynutí času nemůže ospravedlnit odlišný přístup k restituentům, kteří jsou odškodňováni pozemkovým úřadem v historických cenách, a k těm, kteří se obrátí na soud žalobou na přiměřené zvýšení nároku. Všem totiž plyne čas stejně, a všem by se tak mělo dostat totožného plnění. Úřad je přesvědčen, že zvyšování restitučních náhrad způsobem zvoleným odvolacími soudy k naplnění cíle zákonodárce nevede a nepovede ani k druhému cíli - pomoci obnovit drobné podnikání v oblasti zemědělství; je obecně známo, že k tomuto cíli nevedly ani naturální restituce. Úřad se naopak domnívá, že zvolený způsob odškodnění může významně zasáhnout státní rozpočet a ovlivnit zadluženost České republiky a její hospodaření na dlouhou dobu. Z dosud pravomocných rozhodnutí soudů ve věci poskytnutí přiměřené a rozumné peněžité náhrady podle nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 došlo k navýšení hodnoty náhrady v rozpětí od osminásobku až po třicetisedminásobek hodnoty nároku stanovené pro naturální restituci. Úřad zdůrazňuje, že budou-li se zbývající nároky navyšovat v cenách ke dni jejich splatnosti, vzrostou tyto nároky mnohonásobně a jejich celkový objem může představovat extrémní zátěž pro státní rozpočet.

Soudce zpravodaj zaslal vyjádření účastníků, vedlejší účastnice i úřadu navrhovateli na vědomí a k případné replice.

Nejvyšší soud po obdržení zaslaných vyjádření setrval na svém návrhu. V replice zejména uvedl, že argumentace úřadu částečně podporuje úvahy v návrhu na zrušení napadeného ustanovení. Namítá-li úřad nerovnost mezi oprávněnými osobami uspokojovanými mimosoudně a těmi, jež jsou ochotny domáhat se nároku před soudem, mohla by být při vyhovění návrhu na zrušení napadeného ustanovení dosud neuspokojeným restituentům mimosoudně vyplácena přiměřená náhrada reflektující vývoj tržních poměrů.

Nejvyšší soud neupírá opodstatněnost tvrzení, že by zrušení odkazu na § 28a zákona o půdě zcela neřešilo problém nutnosti určovat finanční náhradu v cenách podle vyhlášky. Nejvyšší soud zvažoval navrhnout též zrušení § 28a zákona o půdě, nepokládal to však za vhodné, protože nachází uplatnění v jiných případech, zejména při vydávání náhradních pozemků, kde je fixace ceny těchto pozemků k 24. 6. 1991 vysoce racionální. Zrušení § 28a zákona o půdě bez nepřiměřeného narušení jiných funkcí, jež toto ustanovení plní, by bylo podle Nejvyššího soudu jen obtížně proveditelné. Případné zrušení napadeného ustanovení považuje Nejvyšší soud za dostačující. Lze mít za to, že vyhověl-li by Ústavní soud návrhu, byla by poskytnuta argumentační opora závěru, že § 16 odst. 1 zákona o půdě, ve znění po derogaci odkazu na § 28a téhož zákona, představuje ustanovení speciální vůči § 28a; tedy že právě v § 16 odst. 1 zákon „stanoví jinak“ a omezení cenami z června 1991 by se nepoužilo.

Důraz vlády na individuální přístup k uspokojování nároků restituentů peněžitou náhradou a zohlednění okolností případu se Nejvyššímu soudu jeví „poněkud licoměrný“, vyjádřil-li se úřad, že „v současné době vyplácí finanční náhrady v administrativních historických cenách“, protože „je vázán zákonem o půdě“. Z toho plyne, že mimo soudní řízení k individuálnímu zkoumání jednotlivých případů nedochází a jsou paušálně vypláceny náhrady podle vyhlášky. Akceptovala-li vláda, jak se zdá, že poskytování náhrady v cenách podle vyhlášky není ústavně souladné, předpokládá Nejvyšší soud, že v tomto duchu usměrní postup úřadu, jenž je podřízen Ministerstvu zemědělství. A to tak, aby se rozumné a přiměřené náhrady dostávalo i těm, kteří své právo na náhradu uplatňují u úřadu, nikoli jen těm, kdo jsou ochotni je uplatňovat soudně.

Nejvyšší soud od navrhovaného zrušení napadeného ustanovení neočekává odstranění výkladových nejasností; ty by byly soudy nuceny vyřešit. Především by se měly iniciativy chopit zákonodárná a výkonná moc. Podle Nejvyššího soudu v minulosti Ústavní soud vícekrát přistoupil ke zrušení určité právní úpravy, aby zákonodárce přiměl danou materii nově upravit, přestože sama derogace nevedla k odstranění protiústavního stavu [nejvýznamněji se tak mělo stát v nálezu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.)].

Námitka o potenciální nerovnosti oprávněných osob v případě zrušení napadeného ustanovení není podle Nejvyššího soudu přesvědčivá, neboť nerovnost již existuje a vyplývá z dovozené možnosti zvýšení finanční náhrady oproti ocenění podle vyhlášky. Zrušení napadeného ustanovení by nerovnost neprohloubilo, nýbrž by ji umožnilo alespoň částečně odstranit tím, že by se vyplácení náhrad ve „vyhláškové“ výši stalo nepřípustným. Nejvyšší soud podotýká, že ti, kdo se domohli vypořádání restitučního nároku např. již v 90. letech, a ti, kdo na poskytnutí náhrad stále čekají, nejsou ve stejném postavení. Peněžitá náhrada ve výši podle vyhlášky nebyla v 90. letech v zásadním rozporu s hodnotou odňatých statků, zatímco nyní už je. Lichá má být též námitka vlády, že by zrušením napadeného ustanovení mohli být zvýhodněni ti, kdo se neúčastnili veřejných nabídek. Ve veřejných nabídkách jsou oprávněným osobám poskytovány pozemky mající reálnou tržní hodnotu, jsou však „podhodnocovány“ oceněním podle vyhlášky, podle níž se oceňují restituční nároky (odňaté nemovitosti i náhradní pozemky jsou tak ohodnocovány podle stejných cenových měřítek).

Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.

Napadené ustanovení bylo i v souvislosti s § 28a zákona o půdě ústavněprávně vyloženo v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16. Smyslem nynějšího přezkumu napadeného ustanovení proto není opětovně vyložit napadené ustanovení, nýbrž posoudit, zda se jeho výklad již nenachází mimo ústavněprávní meze, tedy zda není potřeba se od něj odchýlit, příp. zda vůbec postačuje a není nutné jej pro neústavnost napadeného ustanovení vyloučit. Jinak řečeno, setrvává-li dříve učiněný výklad napadeného ustanovení v ústavních mezích a není-li jiných důvodů pro jeho změnu, tj. lze-li jej vzhledem ke všem okolnostem považovat za ústavně souladný, není ke zrušení napadeného ustanovení důvod. Dále je nutné vzít v potaz potenciální důsledky zrušení napadeného ustanovení, v případě jeho neústavnosti, pro současnou rozhodovací praxi, která napadené ustanovení vykládá a používá. Zejména příslušná judikatura vytvořila následováním výkladu napadeného ustanovení předpoklady jeho aplikace, tudíž založila i určitou míru očekávání způsobů jeho výkladu a použití.

V dalším přezkumu vychází Ústavní soud z již plausibilního názoru, že vyplácení finanční náhrady ve výši pouze podle vyhlášky, tedy podle doslovného výkladu napadeného ustanovení a § 28a zákona o půdě, je pouze základem pro výsledné určení výše náhrady. Zejména proto, že v současné době výše náhrady podle vyhlášky dosahuje zlomku současné hodnoty a má toliko symbolický význam. Ústavní soud proto dále nepočítá (v souladu s recentní judikaturou) s možností, že by mohl být upřednostněn doslovný výklad napadeného ustanovení, nýbrž posuzuje soulad dovozeného výkladu teleologického podle principu e ratione legis s ústavním pořádkem. A to především s ústavně zaručenými právy na soudní ochranu a na ochranu vlastnictví podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud dospěl na základě výše uvedených východisek k závěru, že výklad napadeného ustanovení provedený nálezem sp. zn. II. ÚS 4139/16 obstojí, neboť opačný výklad vede k nepřijatelným závěrům. Restituční předpisy byly přijaty za specifickým účelem a poté, co i bezmála po třiceti letech platnosti zákona o půdě nejsou některé nároky vypořádány, nelze předmětnou legislativní nedůslednost prizmatem zřetelného účelu restitučního zákona klást k tíži restituentům, přičemž určení výše náhrady v cenách z roku 1991 je nespravedlivé. V takovém případě je namístě upřednostnit teleologický výklad napadeného a souvisejících ustanovení a upozadit výklad doslovný vedoucí k nepřijatelným a neústavním důsledkům. Řešení otázky zrušení napadeného ustanovení spočívá ve vztahu zvoleného výkladu k právní jistotě a legitimnímu očekávání založenému soudobou praxí a v pravděpodobném vlivu na následnou rozhodovací činnost. Kdyby totiž ani takto koncipovaný výklad práva nepostačoval ke zmírnění některých majetkových křivd z doby nesvobody, nebylo by možné na předmětná ustanovení zákona o půdě pohlížet jako na ústavně souladná.

Stran možnosti výkladu práva praeter legem nebo contra verba legis souhlasí Ústavní soud s Nejvyšším soudem v tom, že takový výklad je v odůvodněných případech žádoucí a praxí i naukou obecně přijímaný. Ztotožnit už se však nemůže s důvody, pro které navrhovatel považuje současný výklad napadeného ustanovení celkově za neudržitelný. Ústavní soud má za to, že poukazované problémy, z nichž část bude patrně při rozhodování o restitučních nárocích stále přítomna z důvodu doby uplynulé od přijetí restitučních zákonů, by zrušení napadeného ustanovení nevyřešilo. Naopak by s sebou neslo další rizika spjatá s vyrovnáváním se rozhodovací praxe s použitím značně neurčité právní normy. V případě zrušení napadeného ustanovení by první věta § 16 odst. 1 zákona o půdě zněla: „Za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku [...], pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8).“ Fakticky by tak v případě derogace byl předmětem sporu okamžik určení ceny pozemku, o jehož nejednoznačnosti se vyjádřila vláda a jehož stanovení by bylo dalším úkolem státních orgánů. S tím, že již bylo (a nyní je opakovaně) dovoženo, že poskytování finanční náhrady „mechanicky“ v cenách podle vyhlášky není v souladu s ústavním pořádkem. Podle hypotetického znění § 16 odst. 1 věty první zákona o půdě by tak rozhodující orgán nebyl vázán žádným předpokladem pro určení alespoň základu výše finanční náhrady.

Jedním z motivů podání návrhu byl Nejvyššímu soudu impulz zákonodárci k přijetí jasné a spravedlivé úpravy určení výše finanční náhrady. Poté, co bylo nálezem sp. zn. II. ÚS 4139/16 ústavně souladně vyloženo napadené ustanovení, nepřistoupil zákonodárce ke změně příslušné právní úpravy. Přestože si patrně lze představit vhodnější znění zákona, vzhledem k pokročilosti rozhodování o restitučních nárocích, z nichž velká většina je již vypořádána, se nejeví příliš pravděpodobným, že by zákonodárce nově upravil předmětnou problematiku. Tato okrajová možnost ke zrušení napadeného ustanovení postačovat nemůže. Nyní posuzovaná věc je nesouměřitelná s problematikou řešenou v Nejvyšším soudem poukazovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/99, jímž Ústavní soud zrušil celou část pátou zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, upravující tzv. správní soudnictví. V uvedené věci zákonodárce upravil nově příslušnou oblast právního řádu neústavním způsobem, přičemž z hlediska časového rozložení a objektivní nutnosti přijetí určité právní úpravy šlo o zcela odlišnou situaci.

Naopak by se při zrušení napadeného ustanovení otevřela možnost pro celou paletu výkladových alternativ § 16 odst. 1 věty první zákona o půdě. Rozhodovací praxe by patrně opět musela být sjednocena činností vrcholných soudů, potenciálně i provedením ústavně souladného výkladu. Tento výklad jejíž však orgánům veřejné moci k dispozici. Nadto vláda přiléhavě poukazuje, že při určování výše finanční náhrady je třeba vážit i v kolizi stojící zájmy, např. zátěž vyplácených náhrad pro státní rozpočet apod. Jakkoli nelze takový veřejný zájem prima facie upřednostnit před nároky jednotlivých restituentů, je třeba mu přiznat relevanci. Jsou-li již soudy sjednoceny na vyplácení finančních náhrad ve výši nikoli podle vyhlášky, ale ani tržních cen, otevřel by se zrušením napadeného ustanovení prostor pro přiznávání náhrad v celé této škále. Zákon by se základním východiskem pro určení základu náhrady ztratil i alespoň částečné (byť nevhodné) přiblížení časového okamžiku, k němuž se náhrady vztahují. Riziko nerovnosti při zmírňování majetkových křivd (případně vznik dalších křivd) by zrušením napadeného ustanovení nebylo nikterak vyloučeno.

Nejvyšší soud též dovodil, že v případě vyhovění návrhu by § 16 odst. 1 zákona o půdě bylo možno považovat za zvláštní ustanovení vůči § 28a téhož zákona; tzn., že by vzhledem k určování výše náhrad podle vyhlášky „stanovil jinak“. Avšak po hypotetickém zrušení napadeného ustanovení by i vzhledem k výše uvedenému zákon nijak speciálně nestanovoval. Ze samotného vypuštění odkazu na § 28a zákona o půdě by nebylo možné dovozovat, že zákon vylučuje určení výše náhrady nevydaných nemovitostí podle jejich historické ceny ani do jaké míry se případné výše náhrad mohou nebo mají blížit cenám tržním.

Další z námitek Nejvyššího soudu i úřadu představuje tvrzená nekonkrétnost žádoucího postupu určení výše finanční náhrady. Údajně není zřejmé, k jakému časovému okamžiku se má cena nemovitostí vztahovat ani jakým postupem má být určena přiměřená a rozumná výše finanční náhrady. Ústavní soud má za to, že určení výše náhrady je věcí individuálních případů na základě posouzení všech relevantních zvláštních okolností dané věci. Není úkolem Ústavního soudu, aby obecným soudům určoval konkrétní postup, jímž mají dospět k závěru o přiměřenosti výše náhrady. Tento postup z povahy věci nelze obecně definovat tak, aby byl přiléhavý v každém jednotlivém případě. Nadto je v pravomoci Ústavního soudu toliko posouzení ústavnosti napadeného ustanovení; součástí ústavně souladného výkladu však není podávání návodu k použití předmětného pravidla v každé hypotetické situaci. Ústavní soud uznává obtížnost určení okamžiku, k němuž má být cena nemovitosti ukotvena. V minulosti Ústavní soud rozhodl, že finanční náhrada nemusí být nutně ekvivalentem aktuální tržní ceny, nicméně má umožnit odčinění nebo zmírnění křivd tak, jako by tomu bylo při vydání věci. Touto myšlenkou vedené určování přiměřené a rozumné výše náhrady je prizmatem ústavního pořádku dostatečné pro vyloučení porušování ústavně zaručených práv jednotlivců. Bližší podoba určování výše náhrady závisí na zobecnění specifik jednotlivých případů, k němuž na úrovni běžného zákona není Ústavní soud povolán. Ostatně účastníci ani vedlejší účastnice řízení nepředložili Ústavnímu soudu příklady rozhodnutí, jimiž by bylo poukázáno na podstatně rozdílná určení výše nároků na základě různých rozhodných okamžiků pro ocenění nemovitostí.

Proto nemůže neústavnost napadeného ustanovení zapříčinit Nejvyšším soudem tvrzené otevření dalších otázek při určování výše náhrady obecnými soudy, způsobené údajně nálezem sp. zn. II. ÚS 4139/16. Měl-li Nejvyšší soud za to, že by měl Ústavní soud napadené ustanovení zrušit a současně rozhodnutím v řízení o kontrole norem podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy navrhnout konkrétní pravidla a předpoklady výpočtu výše náhrady, počínal by si Ústavní soud jako „pozitivní zákonodárce“ a ocitl by se mimo meze pravomocí svěřených mu Ústavou. Netřeba pak připomínat, že upřesňování obecných zákonných pravidel výkladem, případně vyplňování mezer v zákoně, je na podkladě jednotlivých případů na úrovni obyčejného zákona úlohou obecných soudů. Výše byla vyvrácena námitka Nejvyššího soudu, podle níž je výklad napadeného ustanovení nepřípustným dotvořením právní normy, které má údajně za důsledek nedostatečnou determinovanost výpočtu spravedlivé náhrady. Nezasahuj e-li provedený výklad neústavné do působnosti moci zákonodárné, je právě sjednocení způsobu použití napadeného ustanovení úkolem vrcholného orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy).

Zásadní nesouhlas Ústavní soud vyslovuje s tvrzenou neoprávněností úřadu rozhodovat o určení výše finanční náhrady podle soudního, ústavně souladného výkladu napadeného ustanovení, nýbrž podle výkladu doslovného. Sám úřad přiznává, že těm restituentům, kteří jsou ochotni bránit svůj nárok před soudy (které vykládají dotčená ustanovení zákona o půdě v souladu se shora podaným), jsou přiznávány řádově vyšší finanční náhrady. Nadto šije i vláda podle svého vyjádření vědoma žádoucího způsobu určování finanční náhrady ve výši nikoli pouze v historických cenách podle vyhlášky. Úřad je přitom podřízen Ministerstvu zemědělství (§ 1 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů). Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nálezem sp. zn. II. ÚS 4139/16 byl proveden ústavně souladný výklad pro tuto věc relevantních ustanovení zákona o půdě. Stejně jako v nyní posuzované věci jde o rozhodnutí ve věci samé, přičemž onen výklad je jednoznačně součástí podstaty obsahu tohoto nálezu. Stejně jako v nynějším nálezu pléna Ústavního soudu je ratio decidendi předchozího nálezu tvořeno i tímto výkladem napadeného ustanovení, pročež není pochyb o jeho Ústavou stanovené závaznosti pro všechny orgány i osoby.

Neoprávněnost úřadu „dobrovolně“ poskytovat vyšší finanční náhrady dovozoval Nejvyšší soud z bodu 77 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/17. Nicméně Nejvyšším soudem odkazovaná pasáž pokračuje konstatováním Ústavního soudu, že takový výklad je ústavněprávně neudržitelný a že nelze přehlížet, že praxe úřaduje jedním z kritérií ústavněprávního přezkumu tzv. restituční tečky. Proto považuje Ústavní soud i v tomto případě praxi úřadu za nejrizikovější místo nynějšího přezkumu. Nicméně vzhledem k jednoznačnému důsledku čl. 89 odst. 2 Ústavy a ústavně souladně vyložitelnému obsahu napadeného ustanovení tato doposud nežádoucí praxe sama o sobě nemá mít za následek zrušení napadeného ustanovení. Je naopak povinností úřadu, vázaného nálezy Ústavního soudu, rozhodovat v souladu s Ústavou.

Nadto zdůraznil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16 riziko, že výklad, podle něhož by se měly finanční náhrady poskytovat v cenách platných k 24. 6. 1991, by mohl vést k tomu, že „stát oprávněným osobám fakticky přestane nabízet adekvátní pozemky a místo toho bude jejich čtvrt století trvající nárok vypořádávat prostřednictvím bagatelních částek“. Dále bylo připomenuto, že stav, kdy úřad „dlouhodobě nevyhlašuje veřejné nabídky nebo tak činí v nedostatečném množství, není již řadu let nijak výjimečný“. Není proto případná argumentace úřadu, podle níž by byly oprávněným osobám soudy přiznány náhrady přetěžující státní rozpočet, a to v důsledku jejich údajné pasivity při možnosti uspokojit své nároky jinou formou. Stejně tak nemůže být restituentům kladeno k tíži hospodářsky zatěžující vyplácení finančních náhrad za nevydané nemovitosti.

Další z námitek představuje údajná nerovnost oprávněných osob, jejichž nároky byly, jsou, potažmo budou vypořádány v různých časových obdobích. Zmírňování některých majetkových křivd trvá již 30 let, a to na základě ne vždy zcela vhodné právní úpravy (což ale nelze vždy klást k tíži demokratickému zákonodárci). Podle Ústavního soudu nelze v praxi plně očekávat, že rozhodnutí o přiznání restitučních nároků budou v každém případě naprosto přesně odpovídat abstraktní zásadě rovnosti, jejíž porušení je obecně závažným ústavněprávním nedostatkem. Uvedené není schválením nahodilosti postupu státních orgánů, ale částečně důsledkem nesouměřitelnosti rychlosti tvorby zákonů a růstu cen nemovitostí. I vzhledem ke složitosti a časové náročnosti zákonodárného procesu, zvláště v citlivých restitučních otázkách, nelze očekávat, že oprávněným osobám budou přiznány naprosto stejně adekvátní náhrady v roce 1991 i v roce 2021. Jakkoli je takové období dostatečně dlouhé pro přijetí alespoň částečně vhodnější zákonné úpravy, není v pravomoci soudů případné nedostatky plně nahradit. Nelze-li jednoznačně usoudit, že by zrušení napadeného ustanovení vedlo k odstranění nebo alespoň zmírnění těchto možných nerovností, a nelze-li po třiceti letech očekávat přijetí nové, praxi a rovnost restituentů jednoznačně zlepšující právní úpravy, není tato námitka dostatečným důvodem pro derogační zásah Ústavního soudu.

Vládě lze přisvědčit, že při věcné provázanosti projednávané věci s případy posuzovanými podle zákona o mimosoudních rehabilitacích by se případná nesourodost výkladu mohla přenést i do této další restituční oblasti (viz nálezy výše). V době k závěru se chýlícímu odčiňování křivd způsobených za minulého režimu by byl takový počin nepřiměřeným zásahem do právní jistoty a legitimních očekávání subjektů práva. Bez přičinění zákonodárce by nebyly ani po potenciálním zrušení napadeného ustanovení dány záruky zlepšení aktuální situace. Proto se Ústavní soud přiklání k zachování státu quo, který je už více než tři a půl roku postaven na v obecné rovině jednoznačném výkladu napadeného ustanovení.