Čekejte, prosím...
A A A
5. 5. 2004, [Právní zpravodaj]
Zavedení tzv. exequatur do českého právního řádu

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dne 8. dubna schválila vládní návrh zákona (dále „novela“), kterým má dojít ke změně stařičkého, ale dlužno poznamenat neustále funkčního a na svou dobu velmi moderního zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním ve znění pozdějších předpisů (dále „ZMPS“).

ALEXANDER J. BĚLOHLÁVEK,

profesor na Ekonomické fakultě VŠB Technické univerzity Ostrava, advokát v Praze,

rozhodce Rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR,

rozhodce při Mezinárodním rozhodčím soudu Hospodářské komory Rakousko/Vídeň,

člen arbitrážní komise MOK

 

Přijetím tohoto návrhu zákona (sn. tisk 512), který v květnu čeká ještě projednávání v Senátu a pak předložení k podpisu prezidentu republiky, by se měla doplnit úprava postupu soudů v případě uznávání a prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí cizozemských soudů (převážně z členských zemí EU), které bylo až na některé výjimky (například ve věcech občanských a rodinných) řešeno faktickým přihlédnutím k takovému rozhodnutí, které neodporovalo order public práva našeho. Dlužno poznamenat, že zavedením samotného režimu uznávání zahraničních rozhodnutí předtím, než je rozhodnuto o jeho výkonu, se vlivem zahraničních úprav a mj. vlivem režimu procesního systému členských zemí EU dostáváme, dle názoru autora, v oblasti procesního práva soukromého poněkud „o krok zpět“, když proces uznání formou faktického přihlédnutí v rámci rozhodování o výkonu zahraničního rozhodnutí nelze označit jinak než velmi neformální a praktický. Dále se přijetím novely do českého práva dostává nový právní institut tzv. exequatur.1 Nutnost změny je v důvodové zprávě k návrhu novely odůvodněna potřebou implementace nařízení Rady (ES) 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech a nařízení Rady (ES) 1347/2000 ze dne 29. května 2000 o soudní příslušnosti a uznávání a výkonu rozsudků ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem a dále v souvislosti s Haagskou úmluvou o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí.2 Obě nařízení jsou přímo aplikovatelná a bezprostředně závazná od 1. 5. 2004, tedy od nabytí účinnosti Smlouvy o přistoupení ČR k EU. I zde nelze nevidět poněkud kritický názor autora tohoto příspěvku, když právě existencí exequatur ve věcech občanských a rodinných jsme v celé historii našeho mezinárodního práva soukromého a procesního uznávali nutnost tohoto zvláštního postupu právě u věcí tohoto druhu, tj. u věcí rodinných, které si zvláštního významu nepochybně zaslouží, avšak jejich rozšíření na jiné právní oblasti jde poněkud nad rámec našeho mezinárodního práva soukromého, které se zdá býti pokrokovějším než systém EU v této oblasti.

Hlavním smyslem obou nařízení je vytvoření evropského právního rámce pro tzv. volný pohyb rozsudků v oblasti občanského, obchodního a rodinného práva. Vládní návrh novely (Poslaneckou sněmovnou schválený) vkládá do zákona nový oddíl – oddíl č. IV. (v části II. ZMPS) s názvem „Zvláštní ustanovení o uznání a výkonu některých rozhodnutí “. Ustanovení tohoto oddílu se dle novely použijí v řízeních o uznání a výkonu cizích rozhodnutí, jiných veřejných listin a soudních smírů, v nichž se postupuje podle předpisu ES nebo podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejíž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas, a jíž je Česká republika vázána. Návrh novely dále stanoví, že na žádost strany o uznání – v souladu s předpisy ES nebo mezinárodní smlouvou – o tomto rozhodne soud ve zvláštním řízení ve formě rozsudku aniž by bylo nutné nařizovat jednání. Jinými slovy řízení o uznání podle této novely a zmíněných nařízení by se zahájilo pouze tehdy, namítne-li někdo, kdo má ve věci právní zájem, že soudní rozhodnutí není možné uznat. Toto je určitá změna oproti dosavadní současné platné úpravě, která stanovuje, že uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem a cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán k němu přihlédne,3 jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu (§ 65 ZMPS). Z tohoto důvodu lze vývoj našeho mezinárodního práva soukromého považovat za vývoj ve směru formálním, a to zcela zbytečně pod vlivem EU. Jinak platí i nadále zásada, že soudní rozhodnutí jsou (a nadále budou v souladu s novelou) nadále naštěstí uznávána automaticky, tedy bez nutnosti zahájení jakéhokoliv formálního řízení (viz. čl. 33, odst. 1 nařízení č. 44/2001 nebo čl. 14. odst. 1 nařízení č. 1347/2000). V případě sporu o uznání rozhodnutí je však soud povinný takový spor rozhodnout, a to vyslovením výroku o tom, zda se rozhodnutí uzná či nikoliv. Takto může soud rozhodnout v samostatném řízení nebo v rámci jiného řízení při posouzení této otázky jako otázky prejudiciální. Cílem novely je tedy upřesnit řízení po formální stránce a zajistit jednotnost soudní praxe.

Bohužel lze předpokládat, že s ohledem na tlak harmonizační praxe bude novela schválená i Senátem. V této souvislosti nelze nevidět jen mistrovství autorů této předlohy, zachovat co možná nejvíce výhod naší současné jednoduché praxe a pouze v rámci nutnosti učinit „úlitbu“ praxi evropské. Což naplat, ani autor tohoto příspěvku tím není nadšen, ale z důvodu přistoupení k EU se bude zapotřebí smířit s řadou takovýchto opatření, která jsou krokem zpět od našeho mezinárodního práva soukromého a procesního, které se zdá býti ve svém výkladu a praxi modernějším a praktičtějším než v řadě zemí EU samotných. Současně dle novely bude moci být s návrhem na prohlášení vykonatelnosti podán i návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu.4 V takovém případě rozhodne soud v jediném usnesení o obou návrzích samostatnými výroky, které musí být odůvodněny. Usnesení musí být odůvodněno, i když se rozhoduje jen o jednom z těchto návrhů. Dané bylo třeba upravit s cílem zabránit nejednotnému postupu českých soudů, který by mohl mít negativní dopad na efektivnost vykonávacího řízení. Novela tedy stanoví, že návrh na prohlášení vykonatelnosti lze podat současně s návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí (nebo na nařízení exekuce). Jedná se ale o právo stran, nikoliv o povinnost, protože pochopitelně nelze strany nutit, aby podaly návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, pokud to nechtějí. V případě, že si oprávněný zvolí spojený způsob podání návrhu, pak soud rozhodne samostatnými výroky o obou otázkách v jediném rozhodnutí (usnesení), přičemž právní moc výroku o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuci) musí být vázána na právní moc výroku o prohlášení vykonatelnosti tak, aby právní moc o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) nenastala dříve než právní moc výroku o prohlášení vykonatelnosti. Daný stav nebude stranám bránit v podání návrhu na předběžná opatření, což je v souladu jak se zmíněnými nařízeními Rady, tak i s obecnými principy vykonávacího řízení.

Lhůty k podání opravného prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti se liší od lhůt stanovených v OSŘ tím, že jsou delší; jeden, příp. dva měsíce v případě, že povinný nemá bydliště ve státě, kde probíhá řízení. Podání odvolání proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti ale nebude mít za následek stavění lhůty pro odvolání proti nařízení výkonu rozhodnutí (exekuci).

Institut tzv. exequatur není nic nového v kontinentální právní kultuře a je dobře znám např. v německém právu. Cizí rozhodnutí jsou v Německu také uznávána aniž by bylo třeba provést zvláštní formální soudní řízení,5 ale k samotnému výkonu rozhodnutí6 v Německu je podle §§ 722 a 723 německého občanského procesního řádu7 již potřeba vydat rozhodnutí (Vollstreckungsurteil). Obecně lze na návrh zákona pohlížet s opatrným optimismem jako na splnění jedné z mnoha podmínek, které musí český právní řád akceptovat, aby ČR dostála svým závazkům a harmonizovala svůj právní řád s právem ES. Cílem novely, jak již ostatně bylo i v důvodové zprávě zmíněno, je především zpreciznit danou oblast a přizpůsobit ji právu ES.



Poznámky pod čarou:

Pojem „exequatur“ je zde používán ve smyslu rozhodnutí o uznání nebo souhlasu s cizím rozhodnutím jako výsledek formálního postupu, což se s ohledem na naši dosavadní praxi mezinárodního práva soukromého a procesního zdá býti poněkud zbytečným a nadbytečným a pouze úlitbou požadavkům EU, jak si na to zřejmě budeme muset zvykat.

Vyhlášena pod č. 141/2001 Sb.m.s.

Přihlédnutí k cizímu rozhodnutí v majetkových věcech má vlastně povahu vyřešení prejudiciální otázky pro vlastní rozhodnutí ve věci samé (podrobněji viz. Pokorný, M.: Mezinárodní právo soukromé a procesní. Komentář. C. H. Beck, 1998)

Zákon č. 120/2001 Sb․, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Dále viz. Kegel / Schurig: Internationales Privatrecht, 8. Auflage, C. H. Beck, 2000, s. 912 a násl.

Podrobněji např. viz. Koch / Magnus Winkler: IPR und Rechtsvergleichung, 2. Auflage, C. H. Beck, 1996, s. 206 an.

Zivilprozessordnung § 722 (Vollstreckbarkeit ausländicher Urteile im Inland), § 723 (Vollstreckungsurteil).

Poznámky pod čarou:
1

Pojem „exequatur“ je zde používán ve smyslu rozhodnutí o uznání nebo souhlasu s cizím rozhodnutím jako výsledek formálního postupu, což se s ohledem na naši dosavadní praxi mezinárodního práva soukromého a procesního zdá býti poněkud zbytečným a nadbytečným a pouze úlitbou požadavkům EU, jak si na to zřejmě budeme muset zvykat.

2

Vyhlášena pod č. 141/2001 Sb.m.s.

3

Přihlédnutí k cizímu rozhodnutí v majetkových věcech má vlastně povahu vyřešení prejudiciální otázky pro vlastní rozhodnutí ve věci samé (podrobněji viz. Pokorný, M.: Mezinárodní právo soukromé a procesní. Komentář. C. H. Beck, 1998)

4

Zákon č. 120/2001 Sb․, o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

5

Dále viz. Kegel / Schurig: Internationales Privatrecht, 8. Auflage, C. H. Beck, 2000, s. 912 a násl.

6

Podrobněji např. viz. Koch / Magnus Winkler: IPR und Rechtsvergleichung, 2. Auflage, C. H. Beck, 1996, s. 206 an.

7

Zivilprozessordnung § 722 (Vollstreckbarkeit ausländicher Urteile im Inland), § 723 (Vollstreckungsurteil).