Čekejte, prosím...
A A A
150/1961 Sb. znění účinné od 1. 4. 1964 do 30. 4. 1965
změněnos účinností odpoznámka

zákonem č. 30/1965 Sb.

1.5.1965

zrušeno

zákonem č. 40/1964 Sb.

1.4.1964

 

150

ZÁKON

ze dne 21. prosince 1961

o náhradách při úrazech a nemocech z povolání

 

Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci v Československé socialistické republice spočívá na zásadě jednoty zabezpečování úkolů výroby a bezpečnosti při práci, na zásadě osobní odpovědnosti všech orgánů, které řídí, organizují a kontrolují práci, za vytváření podmínek bezpečné a zdravotně nezávadné práce a na zásadě nejširší bezprostřední účasti pracujících na zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Organizace péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci spočívající na těchto zásadách vytváří předpoklady pro účinné předcházení pracovním úrazům a nemocem z povolání a pro soustavné snižování úrazovosti.

V souladu s péčí, kterou vyspělá socialistická společnost věnuje všem pracujícím, je třeba též zajistit, aby pracující, kteří utrpí při práci úraz, se mohli vrátit do pracovního procesu a podílet se tak podle svých schopností na vytváření hodnot pro společnost. Vznikne-li pracovníkům poškození na zdraví úrazem nebo nemocí z povolání, je třeba rovněž zajistit, aby životní úroveň jejich i rodinných příslušníků nedoznala podstatných změn.

K dosažení těchto cílů Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně.

O d d í l I

Náhrada škody vzniklé z pracovních úrazů a nemocí z povolání

Odpovědnost za vzniklou škodu (§ 1-16)

§ 1

(1)

Došlo-li u pracovníka k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem, který se přihodil při výkonu jeho zaměstnání nebo v přímé souvislosti s ním (dále jen "pracovní úraz"), odpovídá za škodu tím vzniklou podnik, u něhož byl pracovník v době úrazu v pracovním poměru.

(2)

Za škodu způsobenou pracovníkovi nemocí z povolání odpovídá podnik, u něhož pracovník pracoval naposledy v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání se rozumějí nemoci uvedené v příloze k zákonu o sociálním zabezpečení nebo v předpisech podle něho vydaných, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.

(3)

Pracovním úrazem ve smyslu odstavce 1 není úraz, který se pracovníkovi přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.

(4)

Podnik je povinen nahradit škodu i tehdy, když z jeho strany byly dodrženy povinnosti vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nezprostí-li se odpovědnosti podle § 2 nebo 3.

§ 2

(1)

Podnik se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený pracovník svým zaviněním porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ač byl s nimi řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly kontrolovány a vyžadovány, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody.

(2)

Zprostí-li se podnik odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese pracovník sám, podle míry jeho zavinění. Bylo-li však další příčinou škody porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ze strany podniku nebo nedodržení závazných pokynů daných podniku orgány státního odborného dozoru nebo orgány dozoru Revolučního odborového hnutí nad bezpečností a ochranou zdraví při práci, musí být část škody, kterou je povinen nahradit podnik, vždy vyšší než část škody, kterou nese pracovník sám.

§ 3

Podnik se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena výhradně tím, že postižený pracovník sám svým zaviněním porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ač byl s nimi řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly kontrolovány a vyžadovány.

§ 4

Směřovalo-li jednání pracovníka k tomu, aby odvrátil od sebe či od jiných nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví nebo aby zabránil hospodářské škodě, nemůže se podnik zprostit odpovědnosti, i když pracovník postupoval způsobem uvedeným v § 2 odst. 1 nebo v § 3, pokud pracovník tento stav úmyslně nevyvolal.

Způsob a rozsah náhrady škody

§ 5

Při poškození na zdraví, které vzniklo pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je podnik povinen nahradit poškozenému po dobu jeho pracovní neschopnosti ušlý výdělek, který nebyl uhrazen nemocenským, jakož i náklady léčení, pokud mu nebylo poskytnuto bezplatné, a to v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá.

§ 6

(1)

Podnik je povinen pracovníka, který byl poškozen na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, po skončení jeho pracovní neschopnosti zaměstnávat na jeho původním pracovním místě nebo na o takovém pracovním místě, kde druh požadované práce a pracovní podmínky jsou pro něj vhodné vzhledem k jeho schopnostem a jeho zdravotnímu stavu a kde pracovník, i když jeho pracovní schopnost je změněna, může dosahovat výdělku, který měl před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.

(2)

Nemůže-li podnik poskytnout pracovníkovi takové pracovní místo, je povinen ve spolupráci s okresním národním výborem opatřit pracovníkovi takové pracovní místo v jiném podniku.

§ 7

(1)

Neplní-li podnik povinnosti uložené mu v § 6, popřípadě opatří-li poškozenému jen takové pracovní místo, na němž pracovník nemůže dosáhnout výdělku, který měl před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je povinen nahradit poškozenému ušlý výdělek; pobírá-li poškozený částečný invalidní důchod při pracovním úrazu, přísluší mu náhrada ušlé=ho výdělku, pokud není uhrazen tímto důchodem. Náhrada ušlého výdělku se poskytuje v rozsahu, ve kterém podnik za škodu odpovídá.

(2)

Náhrada ušlého výdělku spolu s výdělkem poškozeného a případným částečným invalidním důchodem při pracovním úrazu nesmí činit více, než by činil invalidní důchod vyměřený podle § 8.

(3)

Jestliže čistý výdělek poškozeného po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání spolu s případným částečným invalidním důchodem při pracovním úrazu přesahuje 1200 Kčs měsíčně, poskytne se mu náhrada ušlého výdělku jen v případě, činí-li aspoň 50 Kčs měsíčně.

(4)

Náhrada ušlého výdělku podle předchozích odstavců nepřísluší pracovníkovi, který bezdůvodně odmítne nastoupit místo, které mu bylo opatřeno.

§ 8

(1)

Jestliže se pracovník následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, za které zcela odpovídá podnik, stane invalidním, náleží mu invalidní důchod v nejvyšší míře podle předpisů o sociálním zabezpečení (zaopatření). jestliže však podnik za škodu odpovídá jen zčásti, sníží se invalidní důchod podle věty prvé o poměrnou část rozdílu mezi tímto invalidním důchodem a invalidním důchodem při pracovním úrazu, který by pracovníkovi jinak náležel podle předpisů o sociálním zabezpečení (zaopatření), a to podle míry spoluodpovědnosti pracovníka.

(2)

Po dobu, kdy je pracovníkovi přiznán invalidní důchod podle odstavce 1, nepřísluší mu vůči podniku nároky podle § 6 a 7.

(3)

Pro trvání nároku na invalidní důchod vyměřený podle odstavce 1 platí předpisy o sociálním zabezpečení (zaopatření).

§ 9

Podnik je povinen v rozsahu, ve kterém odpovídá za poškození na zdraví způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, poskytnout pracovníkovi přiměřené jednorázové úrazové odškodnění, a to za ztížení jeho společenského uplatnění a za bolest, která mu tím vznikla.

§ 10

(1)

Jestliže pracovník následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je podnik povinen nahradit náklady léčení, pokud nebylo poskytnuto bezplatně, a přiměřené náklady spojené s pohřbem, které nebyly uhrazeny pohřebným podle předpisů o nemocenském pojištění, a to v obojím případě tomu, kdo tyto náklady vynaložil.

(2)

Důchody pozůstalých se vyměří z invalidního důchodu při pracovním úrazu, který by náležel zemřelému podle § 8.

(3)

Pozůstalým, pokud mají nárok na důchody pozůstalých, je podnik povinen poskytnout dále jednorázové odškodnění, a to vdově (vdovci) ve výši 3000 Kčs a každému dítěti ve výši 5000 Kčs.

(4)

Podnik je povinen osobám, které byly výživou odkázány na výdělek zemřelého a nemají nárok na důchody pozůstalých a jejichž výživu nelze jinak dostatečně zabezpečit, poskytovat, co jim ušlo; náhrada nesmí činit celkem více než 1600 Kčs měsíčně.

(5)

Náhrada a jednorázové odškodnění podle předchozích odstavců se poskytují v rozsahu, ve kterém podnik za škodu odpovídá.

Náhrada škody členům jednotných zemědělských družstev a jiným osobám.

§ 11

(1)

Členům jednotných zemědělských družstev a osobám, na které se vztahuje sociální zabezpečení družstevních rolníků (dále jen "členové jednotného zemědělského družstva"), odpovídá za škodu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání jejich družstvo.

(2)

Pro náhradu škody za pracovní úraz nebo nemoc z povolání členů jednotných zemědělských družstev platí ustanovení tohoto oddílu s odchylkami uvedenými v následujících odstavcích.

(3)

Náhrada ušlého výdělku poskytovaná podle § 7 nesmí spolu s výdělkem poškozeného a případným částečným invalidům důchodem činit více než 1600 Kčs měsíčně.

(4)

Jestliže člen jednotného zemědělského družstva se stane následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání invalidním, je jednotné zemědělské družstvo povinno v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, nahradit mu ušlý výdělek, pokud není uhrazen invalidním důchodem. Náhrada ušlého výdělku nesmí s připočtením invalidního důchodu činit více než 1600 Kčs měsíčně.

(5)

jestliže člen jednotného zemědělského družstva následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je jednotné zemědělské družstvo povinno v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout osobám odkázaným svou výživou na zemřelého vedle náhrad uvedených v § 10 odst. 1 a 3, co jim ušlo, pokud to není uhrazeno dávkami důchodového zabezpečené. Náhrada spolu s důchody pozůstalých nesmí činit celkem více než 1600 Kčs měsíčně.

§ 12

(1)

Nároky na náhradu škody podle ustanovení tohoto oddílu náležejí též při pracovních úrazech a nemocech z povolání učňů, členů výrobních družstev, příslušníků ozbrojených sil a příslušníků bezpečnostních sborů ministerstva vnitra, studentů vysokých škola a vědeckých (uměleckých) aspirantů, žáků základních devítiletých škol a středních škol, jakož i osob, které jsou činny pro socialistické organizace v poměru obdobném poměru pracovnímu, a jiných pracovníků, o kterých to stanoví Ústřední rada odborů.

(2)

osobám uvedeným v odstavci 1 odpovídá podnik, pro který byly tyto osoby činny.

(3)

U osob povolaných k službě v ozbrojených silách, jejichž pracovní poměr vůči podniku po dobu této služby trvá, plní povinnosti podle § 6 tento podnik. Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra jsou však povinna spolupracovat při umísťování těchto osob podle § 6 odst. 2 a poskytovat náhradu ušlého výdělku podle § 7.

Uplatnění nároku na náhradu škody

§ 13

Nárok na náhradu škody podle tohoto oddílu zákona se promlčí ve třech letech ode dne, kdy došlo k pracovnímu úrazu nebo kdy byla zjištěna nemoc z povolání. Promlčecí doba však neskončí, dokud neuplyne šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl, jakou má škodu.

§ 14

Jakékoliv úmluvy mezi pracovníkem a podnikem nebo prohlášení pracovníka, jimiž se předem vzdává svých práv upravených tímto zákonem, jsou nepřípustné a neplatné.

§ 15

(1)

Nárok na náhradu škody se uplatňuje u podniku. Podnik je povinen náhradu škody projednat se závodním výborem základní organizace Revolučního odborového hnutí, a to nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy poškozený nárok u podniku uplatnil. Nedošlo-li k tomuto projednání ve stanovené lhůtě, není tato skutečnost na překážku tomu, aby byl projednán spor o tomto nároku a aby o něm bylo rozhodnuto.

(2)

Spory o náhradu škody rozhodují rozhodčí orgány, pokud jsou k tomu příslušné podle zvláštních předpisů o rozhodování pracovních sporů, 1 popřípadě soudy.

(3)

Žalobu podle tohoto oddílu zákona může poškozený podat nejen u soudu příslušného podle občanského soudního řádu, ale i u soudu, v jehož obvodu byla škoda způsobena.

§ 16

(1)

Ustanoveními tohoto oddílu zákona nevylučuje se odpovědnost podle jiných právních předpisů.

(2)

I v těch případech, kdy se uplatňují podle jiných předpisů nároky na náhradu škody vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání proti podniku, platí však ustanovení § 5 až 15 a v případech, kdy se uplatňují takové nároky proti jiné osobě než podniku, platí obdobně ustanovení § 5 až 14 a § 15 odst.

3.

 

O d d í l I I

Náhrada nákladů léčebné péče, dávek nemocenského pojištění

a důchodového zabezpečení (zaopatření) (§ 17-23)

§ 17

(1)

Jestliže v podniku nebyly dodrženy povinnosti vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo závazné pokyny dané podniku orgány státního odborného dozoru nebo orgány dozoru Revolučního odborového hnutí nad bezpečností a ochranou zdraví při práci a někomu tak bylo způsobeno poškození na zdraví nebo smrt, je tento podnik, i když u něho poškozený nebyl v pracovním poměru, povinen nahradit státu náklady léčebné péče, jakož i dávky nemocenského pojištění (služební příjmy v nemoci a dávky nemocenské péče v ozbrojených silách) a důchodového zabezpečení (zaopatření) poskytnuté z toho důvodu; tuto povinnost podnik nemá, jestliže si poškozený způsobil poškození na zdraví nebo smrt výhradně sám porušením předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.

(2)

Jestliže poškození na zdraví nebo smrt byly způsobeny vadou stroje nebo jiného provozního zařízení, postihuje povinnost stanovená v odstavci 1 také podnik, který dodal vadný stroj nebo jiné provozní zařízení anebo je vadně opravil.

(3)

Okolnosti rozhodné pro to, že povinnost podniku k náhradě nevznikla, musí prokázat podnik.

§ 18

Nejde-li o případ uvedený v § 17, avšak podnik odpovídá podle tohoto zákona poškozenému za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je povinen nahradit státu rozdíl mezi invalidním důchodem vyměřeným podle § 8 a invalidním důchodem při pracovním úrazu, který by pracovníkovi náležel podle předpisů o sociálním zabezpečení (zaopatření); u důchodů pozůstalých rozdíl, o který byly tyto důchody zvýšeny proto, že je bylo třeba vyměřit z invalidního důchodu podle § 8.

§ 19

(1)

Kdo podle občanského zákoníka odpovídá za škodu, protože někoho úmyslně nebo z nedbalosti poškodil na zdraví nebo tak způsobil jeho smrt, anebo kdo podle předpisů o odpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky odpovídá za škodu vzniklou poškozením na zdraví nebo smrtí, je povinen nahradit státu náklady léčebné péče, jakož i dávky nemocenského pojištění (služební příjmy v nemoci a dávky nemocenské péče v ozbrojených silách) a dávky důchodového zabezpečení (zaopatření) poskytnuté z tohoto důvodu, a to v rozsahu odpovídajícím míře jeho odpovědnosti vůči poškozenému.

(2)

Odpovídá-li za škodu občan podle občanského zákoníka a nejde-li přitom o poškození na zdraví nebo smrt, které způsobil úmyslně nebo v opilosti, nesmí výše náhrady nákladů a dávek přesáhnout částku stanovenou v předpisech vydaných podle § 23 odst. 1.

§ 20

náhrada dávek důchodového zabezpečení (zaopatření) podle § 17 až 19 musí být zaplacena v kapitálové hodnotě, vypočtené podle pojistně matematických zásad, žádá-li to orgán sociálního zabezpečení (zaopatření).

§ 21

(1)

Nároky na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 se promlčují ve třech letech; promlčecí doba počíná

a)

jde-li o náklady léčebné péče, ode dne skončení léčení,

b)

jde-li o dávky nemocenského pojištění, ode dne poslední výplaty těchto dávek, a

c)

jde-li o dávky důchodového zabezpečení (zaopatření), ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení (zaopatření) poskytl dávku poprvé.

(2)

Při společném uplatnění nároků na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 z téže události nepovažuje se žádný z uplatněných nároků za promlčený, pokud běží promlčecí doba aspoň pro jeden z nich.

§ 22

O nárocích na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 rozhodují okresní národní výbory.

§ 23

(1)

Ministerstvo zdravotnictví, Státní úřad sociálního zabezpečení a Ústřední rada odborů v dohodě s ministerstvem financí a zúčastněnými ústředními úřady mohou stanovit podrobnosti k § 17 až 19, zejména stanovit sazby náhrad nákladů léčebné péče, způsob společného uplatňování náhrad nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, a za jakých podmínek se může od uplatňování těchto náhrad a nákladů zcela nebo zčásti upustit, jakož i upravit způsob řízení v těchto věcech.

(2)

Státní orgány, orgány Revolučního odborového hnutí, jakož i všechny podniky jsou povinny v mezích své působnosti podávat na požádání sdělení potřebná pro uplatnění a vymáhání nákladů a dávek podle § 17 až 19.

O d d í l I I I

Ustanovení společná a závěrečná (§ 24-34)

§ 24

Jestliže byly poškozenému nesprávně nebo omylem vyplaceny částky na náhradu škody podle oddílu I, lze je požadovat zpět, jen věděl-li poškozený nebo musel-li z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené.

§ 25

Podnik odpovědný za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, který poškozenému nahradil škodu nebo nahradil státu rozdíl mezi invalidními důchody uvedený v § 18, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu podle jiných předpisů odpovídá, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému.

§ 26

(1)

Za zavinění podniku se považuje nejen zavinění jeho orgánů, nýbrž i zavinění pracovníků (členů) při plnění povinností vyplývajících z úkolů podniku. Nárok na náhradu škody nebo nárok na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 může být v takovém případě uplatněn jen proti podniku a ne vůči pracovníkovi (členovi).

(2)

Pracovníci (členové), jejichž zavinění se přičítá podniku, odpovídají jen tomuto podniku, a to v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštními předpisy. 2

§ 27

(1)

Předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví pracovníků, předpisy hygienické a protiepidemické, technické normy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, předpisy dopravní, předpisy o ochraně proti požárům a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušinami, zbraněmi, jedy a látkami škodlivými zdraví a látkami radioaktivními, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví. Za předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci se považují i pravidle bezpečné a zdravotně nezávadné práce a technická pravidla o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, která byla vydána ústředním orgánem nebo se souhlasem závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí podnikem; u pravidel vydaných podnikem se dále vyžaduje, aby byla uznána za předpis o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci vyšším orgánem Revolučního odborového hnutí.

(2)

Při posuzování, zda pracovník, který utrpěl pracovní úraz nebo nemoc z povolání, porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, není možno se dovolávat jen všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své i zdraví jiných.

(3)

Příkazy, zákazy a jinými pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané pracovníkovi orgánem podniku k tomu příslušným.

§ 28

Povinnosti a práva podniku podle tohoto zákona mají též ostatní socialistické organizace a dále každý, u něhož pracují osoby v pracovním poměru.

§ 29

Pokud tento zákon nestanoví jinak, platí o náhradě škod, na které se vztahuje, obecné předpisy.

§ 30

(1)

Ústřední rada odborů vydá v dohodě s ministerstvem zdravotnictví, Státním úřadem sociálního zabezpečení a dalšími zúčastněnými ústředními úřady a orgány předpisy potřebné k provedení tohoto zákona, ve kterých může též stanovit výši, do které lze poskytnout jednorázové úrazové odškodnění ( § 9), rozsah náhrady škody a způsob jejího poskytování u učňů, studentů vysokých škol a žáků základních devítiletých škol a středních školo, jakož i u pracovníků, jejichž výdělek před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání byl podstatně vyšší nežli průměrný roční výdělek rozhodný pro vyměření jejich invalidního důchodu.

(2)

Ministerstvo zdravotnictví a Státní úřad sociálního zabezpečení upraví v dohodě s Ústřední radou odborů a s ostatními zúčastněnými ústředními úřady a orgány určování výše jednorázového úrazového odškodnění v jednotlivých případech.

(3)

Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra vydají v dohodě s Ústřední radou odborů předpisy k provedení tohoto zákona v oboru jejich působnosti; v těchto předpisech mohou též stanovit potřebné odchylky.

§ 31

(1)

Ustanovení tohoto zákona platí i o nárocích a náhradu škody a nárocích na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 vzniklých v době od 1. ledna 1957 do 31. ledna 1962, pokud před 1. únorem 1962 nebylo o nich pravomocně rozhodnuto soudem nebo rozhodčím orgánem nebo nedošlo k dohodě; pravomoc okresních národních výborů podle § 22 se nevztahuje na řízení zahájené u soudu před 1. únorem 1962.

(2)

Dávky na úhradu budoucně ucházejícího výdělku, které pracovníkovi byly pravomocně přiznány soudem nebo rozhodčím orgánem nebo stanoveny dohodou podle zákona č. 58/1956 Sb․, o náhradě škody za pracovní úrazy a o náhradě nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, a které jsou splatné po 31. lednu 1962,, nesmí činit spolu s výdělkem pracovníka po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání a případnými dávkami důchodového zabezpečení více než 2200 Kčs měsíčně.

§ 32

zrušen

§ 33

Zrušuje se zákon č. 58/1956 Sb., o náhradě škody za pracovní úrazy a o náhradě nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení.

§ 34

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. února 1962.

Novotný v.r.

Fierlinger v.r.

Široký v.r.



Poznámky pod čarou:

Zákon č. 37/1959 Sb., o postavení závodních výborů základních organizací Revolučního odborového hnutí, a vyhláška ústřední rady odborů č. 184/1959 Ú. l., kterou se vydávají směrnice pro rozhodování pracovních sporů v závodech.

Zákon č. 71/1958 Sb.

, o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem

porušením povinnosti z pracovního poměru, a zákon č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech.

Poznámky pod čarou:
1

Zákon č. 37/1959 Sb., o postavení závodních výborů základních organizací Revolučního odborového hnutí, a vyhláška ústřední rady odborů č. 184/1959 Ú. l., kterou se vydávají směrnice pro rozhodování pracovních sporů v závodech.

2

Zákon č. 71/1958 Sb.

, o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem

porušením povinnosti z pracovního poměru, a zákon č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech.