Vrchní soud v Praze: Sídlo právnických osob zapisovaných do veřejných rejstříků vedených soudy. Souhlas vlastníka s umístěním sídla
§ 429 ObčZ
§ 14 VeřRej
Jako sídlo právnické osoby může být v obchodním rejstříku zapsána jiná adresa, než je adresa tzv. „skutečného sídla“.
Prohlášení podle § 14 odst. 2 VeřRej pouze deklaruje existenci právního důvodu, na základě něhož existuje oprávnění ve veřejném rejstříku zapsané osoby (či do něj zapisované osoby) užívat prostory představující její sídlo, resp. v nichž je sídlo umístěno. Prohlášení o souhlasu vlastníka s umístěním sídla není samo o sobě právním důvodem pro užívání předmětných prostor jako sídla právnické osoby.
V zániku právního důvodu užívání konkrétních prostor coby sídla ve veřejném rejstříku zapsané osoby je inkorporováno odvolání souhlasu vlastníka těchto prostor učiněného dle § 14 odst. 2 VeřRej.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze 7. 8. 2018, sp. zn. 7 Cmo 87/2018
K věci: Soud prvního stupně rozhodl tak, že obchodní společnost D. S., s. r. o., se zrušuje s likvidací a ustanovil společnosti likvidátora – jednatele L. N.. Uvedl, že společnost vyzval, aby odstranila důvod, pro který je navrhováno její zrušení s likvidací, a to, že nemá sídlo. Z připojeného rejstříkového spisu plyne, že vlastník nemovitostí, kde se nachází zapsané sídlo společnosti, soudu sdělil, „že se společnost na adrese, na které je zapsáno sídlo společnosti, od 31. 3. 2016 nenachází, nemá s vlastníkem nemovitosti uzavřenou nájemní smlouvu a nemá ani jiný právní titul, na jehož základě by mohla prostory v nemovitosti užívat“.
Proti usnesení soudu prvního stupně podala společnost včasné odvolání a namítla, že soud se opakovaně čistě formálně dovolává prostého písemného „prohlášení vlastníka nemovitosti“. Soud si jednostranně a bez další úvahy podle obsahu písemného prohlášení vlastníka nemovitosti dovodil, že souhlas s udělením sídla je odvolán bez dalších zjištění. Vlastník nemovitosti je přitom připraven učinit prohlášení před soudem o skutečnosti, že dále trvá jeho písemný souhlas s umístěním sídla společnosti, který svobodně učinil vůči společnosti pro účel zakladatelských právních úkonů společnosti. Soud se ve výzvě zmatečně dovolává doložení určitých dokladů, neboť se při svém rozhodování domnívá, že odvolatel již nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik společnosti zákonem (nemá sídlo – § 120 ve spojení s § 126 odst. 1 ObčZ)․ Odvolatel nemá právnické vzdělání a z těchto důvodů a při zachování principu rovnosti soudního řízení žádal soud, „aby odvolateli nařídil a objasnil, popř. specifikoval, jak – jakou formou – má prokázat, předložit důkazy k odstranění utkvělé domněnky spočívající v neexistenci sídla společnosti“. Soud staví na jednu právní rovinu „smlouvu nájemní, popř. smlouvu o nájmu nebytových prostor sloužících k podnikání“ a udělený „souhlas vlastníka s umístěním sídla společnosti“ na straně druhé, který sám o sobě je považován a chápán za právní důvod k užívání nemovitosti. Společnost navrhla, aby odvolací soud zrušil odvoláním napadené usnesení v plném rozsahu.
Odvolací soud seznal odvolání důvodným a podle § 219a odst. 1 písm. a) a odst. 2 OSŘ usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§ 221 písm. a) OSŘ].
Z odůvodnění: Výzva soudu k předložení právně relevantní listiny je jeho rozhodnutím, kterým ukládá účastníku řízení povinnost předložit určitou listinu. I proto musí být učiněna v zákonem stanovené formě usnesení. Vyzýval-li soud prvního stupně společnost k zaslání nájemní smlouvy či jiného dokumentu… nikoli v zákonem vyžadované formě usnesení, ale toliko z hlediska občanského soudního řádu i zákona o veřejných rejstřících bezformálním písemným „přípisem“, navíc částečně matoucím, zatížil tím řízení podstatnou formální vadou. Nelze vyloučit, že předmětná společnost s ručením omezeným coby účastník řízení o svém zrušení s likvidací na základě matoucího „přípisu“ soudu mohla učinit nesprávný závěr, že v obchodním rejstříku zapsaná adresa sídla obchodní společnosti musí odpovídat sídlu skutečnému. Ze žádného platného a účinného právního předpisu nevyplývá, že adresa zapisovaná do obchodního rejstříku jako sídlo obchodní korporace musí být jejím „skutečným sídlem“. Český právní řád neobsahuje legální definici „skutečného sídla“ ani právnické osoby, ani podnikatele, a potažmo tak ani obchodní korporace, byť tento pojem používá (viz § 429 odst. 2 ObčZ). Z § 429 odst. 2 ObčZ pro podnikatele vyplývá, že zákonodárce sice počítá s existencí „skutečného sídla“, které ovšem nijak nedefinuje (pod tímto pojmem si lze zřejmě představit konkrétní prostory, v nichž je umístěna správa podnikatele či prováděna činnost obchodního závodu podnikatele a v němž jej lze kontaktovat) a s existencí tzv. zapsaného sídla, jímž se rozumí sídlo, které si podnikatel nechá zapsat do obchodního rejstříku jako své sídlo a k němuž musí být dán právní důvod jeho užívání po celou dobu existence podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku, resp. zapsané osoby (ve smyslu § 14 odst. 3 VeřRej). Z § 429 odst. 2 ObčZ pro podnikatele vyplývá, že zákonodárce výslovně počítá s možností, že jako sídlo bude v obchodním rejstříku zapsána jiná adresa, než je adresa tzv. „skutečného sídla“. Počítá s tím, že se bude lišit tzv. formální sídlo, jímž je sídlo zapsané v obchodním rejstříku, od tzv. skutečného sídla. Zapsané sídlo tak může být sídlem jen tzv. formálním, může být však zároveň sídlem tzv. skutečným.
K odvolací námitce vztahující se k „souhlasu vlastníka nemovitosti s umístěním sídla společnosti“ („písemné prohlášení“, „prohlášení“ či „souhlas“) uvedl odvolací soud následující: O zrušení právnické osoby proto, že nemá právní důvod užívání prostor představujících její sídlo, resp. v nichž je umístěno její sídlo (§ 14 ve spojení s § 9 odst. 1 VeřRej), platí, že právní důvod užívání prostor ve smyslu § 14 VeřRej musí být dán po celou dobu existence této právnické osoby zapsané do veřejného rejstříku. Tímto právním důvodem však není samo o sobě písemné prohlášení vlastníka nemovitosti o souhlasu s umístěním sídla ve smyslu § 14 odst. 2 VeřRej. Právním důvodem užívání prostor může být např. vlastnické právo, právo odpovídající právu věcného břemene či jiné věcné právo k předmětné nemovitosti, resp. prostorám v ní, právo nájemní, podnájemní či jiné užívací právo vyplývající z jiné než nájemní či podnájemní smlouvy. Prohlášením vlastníka nemovitosti (resp. prostor) učiněným dle § 14 odst. 2 VeřRej lze toliko doložit v rejstříkovém řízení existenci právního důvodu užívání prostor, resp. nemovitosti či její části. Účelem je usnadnění a zjednodušení řízení, resp. doložení oprávněnosti užívání prostor osobou zapsanou, resp. zapisovanou do obchodního rejstříku. Toto prohlášení neobstojí v situaci, kdy bude soudem zjištěno, resp. soudu doloženo či před soudem prokázáno, že právní důvod užívání prostor neexistuje. Neexistence tohoto právního důvodu může být dána jak od počátku, tak i jeho zánikem v průběhu existence zapsané osoby. Shrnuto, prohlášení učiněné dle § 14 odst. 2 VeřRej pouze deklaruje existenci právního důvodu, právního titulu, na základě něhož existuje oprávnění osoby zapsané ve veřejném rejstříku (či do něj zapisované), tím pádem též obchodní korporace včetně společnosti s ručením omezeným, užívat prostory představující její sídlo, resp. v nichž je sídlo umístěno. Prohlášení o souhlasu vlastníka s umístěním sídla však samo o sobě není právním důvodem, resp. titulem pro užívání předmětných prostor jako sídla právnické osoby. V zániku právního důvodu užívání konkrétních prostor coby sídla osoby zapsané ve veřejném rejstříku je inkorporováno odvolání souhlasu vlastníka těchto prostor učiněného dle § 14 odst. 2 VeřRej, jinak řečeno, souhlas vlastníka nemovitosti ve smyslu § 14 odst. 2 VeřRej zaniká spolu se zánikem právního důvodu užívání prostor představujících sídlo osoby zapsané ve veřejném rejstříku. Bylo by tudíž nadbytečné činit prohlášení o odvolání souhlasu s užíváním předmětných prostor, zanikl-li již právní důvod jejich užívání. Nadbytečné by bylo toto odvolání souhlasu vyžadovat rejstříkovým soudem, byl-li mu doložen zánik právního důvodu užívání prostor.
Vzhledem k charakteru předmětného statusového řízení o zrušení společnosti s likvidací a jmenování likvidátora [§ 85 písm. a) ZŘS] coby nesporného řízení (ovládaného jinými zásadami než řízení sporné), navíc ve spojení se žádostí společnosti o objasnění věci, bylo tudíž nezbytné, aby soud prvního stupně společnosti výše uvedené skutečnosti srozumitelně objasnil v rámci odůvodnění výzvy. Vyzval-li tedy soud prvního stupně společnost k zaslání nájemní smlouvy či jiného dokumentu… nikoli v zákonem stanovené formě usnesení, ale „přípisem“, navíc částečně matoucím a tudíž nepřesným a nesprávným, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, což je samo o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí.
Poznámka: Judikát v prvé řadě objasňuje zákonem připouštěnou možnost zápisu do veřejného rejstříku vedeného soudy nejenom tzv. skutečného sídla, ale též i tzv. formálního sídla. Především se judikát zabývá výkladem § 14 VeřRej, jenž poněkud nesystémově až nesrozumitelně mísí nutnost existence právního titulu užívání místností představujících sídlo právnické osoby zapisované do veřejného rejstříku s možností doložit tento právní důvod užívání místností toliko i jen prohlášením vlastníka příslušné nemovitosti. Tato nekvalitní právní úprava přinesla případy, kdy vlastník nemovitosti odvolal souhlas s umístěním sídla, přičemž však právní titul tohoto užívání ještě nezanikl (tak tomu však zřejmě v této věci není). Soud prvního stupně v daném případě vůbec nerozlišil řečené, nepostupoval řádně ani procesně. Judikát kategorizuje a rozlišuje právní titul užívání prostor představujících sídlo a doložení tohoto právního titulu či doložení toliko „jen“ souhlasu vlastníka s užíváním místností, jež však samo o sobě právním titulem tohoto užívání být nemůže.
JUDr. Josef Holejšovský, Praha