38. | Okruh účastenství ve sporech o určení, že zcizený předmět smlouvy je v SJM prodávajících |
§ 709 ObčZ
§ 80 OSŘ
V řízení o určení, že zcizené nemovitosti tvoří součást SJM žalobce a jeho manželky, musí být manželka žalobce v řízení účastna až již na straně žalobce, nebo na straně žalované. Skutečnost, že s podanou žalobou souhlasí, ale v řízení vystupovat nechce, právně významná není.
Usnesení NS z 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3914/2019
K věci: OS v Havlíčkově Brodě zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že části pozemku označené v geometrickém plánu jsou částmi jiného pozemku, který je v SJM žalobce a jeho manželky.
KS v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 OSŘ a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 OSŘ. Namítá, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla jednoznačně řešena otázka, zda v případě žaloby na určení vlastnického práva svědčícího SJM, tedy oběma manželům, je obligatorní podmínkou úspěchu ve věci, aby oba manželé byli účastníky řízení, resp. aby příslušný manžel poté, co odmítne vstoupit jako další žalobce do řízení, musel vstoupit do řízení na straně žalované. Podle dovolatele není současná rozhodovací praxe konstantní a neposkytuje přesvědčivé řešení nastalé situace; k tomu odkazuje na rozhodnutí NS sp. zn. 22 Cdo 4208/2008, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008 a sp. zn. 30 Cdo 2055/2018. Dodává, že je si vědom toho, že by se jeho manželka měla také účastnit řízení (aby žaloba byla potenciálně úspěšná), avšak ta (přestože s podanou žalobou souhlasí) v řízení vystupovat nechce, protože jí to není příjemné. Požadavek, aby i za tohoto stavu byl úspěch žalobce ve věci podmíněn účastí jeho manželky na řízení (ať na straně žalobce, či na straně žalované), považuje za nelogický, neudržitelný a popírající princip spravedlivého procesu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Z odůvodnění: Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal NS dovolání a rozhodl o něm podle OSŘ ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
NS již v rozsudku z 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, uzavřel, že je-li předmětem řízení určení, že zcizené nemovitosti tvoří součást SJM žalobce a jeho manželky, musí být manželka žalobce v řízení účastna ať již na straně žalobce, nebo na straně žalované. V odůvodnění citovaného rozhodnutí se NS podrobně zabýval předcházející judikaturou, na kterou navazuje, a vysvětlil, proč v případě určovací žaloby je třeba trvat na účasti obou manželů v řízení. Mimo jiné se zabýval i právními závěry vyplývajícími z dovolatelem zmiňovaného rozsudku ze 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008, v němž NS dospěl k závěru, že každý z manželů je aktivně legitimován domáhat se proti osobám, jimž podle stavu zápisu v katastru nemovitostí svědčí vlastnické právo, i samostatně určení, že nemovitost je v SJM. Je třeba zdůraznit, že citovaná rozhodnutí NS nejsou – jak nesprávně namítá dovolatel – ve vzájemném rozporu. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 se NS (s ohledem na vymezené dovolací důvody) nezabýval otázkou účastenství druhého z manželů, ale pouze aktivní legitimací jednoho z manželů k podání určovací žaloby. Komplexně účastenství (i ve vztahu k procesnímu postavení druhého z manželů) NS řešil až následně, v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2614/2008 – ke shodným závěrům z něj vyplývajícím přitom NS dospěl i například v rozsudku ze 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, rozsudku z 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2055/2018, nebo usnesení z 16. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3509/2014.
Lze shrnout, že žalobu na určení, že věc je součástí SJM, může podat kterýkoli z manželů; jde-li však o nemovitost podléhající evidenci v katastru nemovitostí, musí být účastníkem řízení i druhý manžel (ať na straně žalující, nebo žalované)․ Je tomu tak již z toho důvodu, že podmínka naléhavého právního zájmu na určení vlastnického práva může být naplněna pouze v případě, bude-li soudní výrok závazný pro všechny subjekty hmotným právem vymezeného právního vztahu. Tak tomu ovšem může být jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu a případy uvedené v § 159a odst. 2 OSŘ, je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 OSŘ) – viz již citovaný rozsudek sp. zn. 22 Cdo 2614/2008. Od uvedených závěrů není důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci; skutečnost, že účast na soudním řízení je jednomu z manželů „nepříjemná“, na jejich správnosti nic nemění (subjektivní pocity jednoho z manželů nelze považovat za důvod k přehodnocení ustálené rozhodovací praxe). Na základě výše uvedeného je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí NS ve smyslu § 237 OSŘ.
Komentář: Jde o rozhodnutí, které míří do poměrů SJM ustavených již ObčZ. Z hlediska účastenství v řízení rozhodovací praxe NS vždy rozlišovala vlastnické žaloby na straně jedné a určovací žaloby na straně druhé. To má význam především proto, že pravidla pro účastenství v těchto řízeních nejsou shodná, ale naopak se do značné míry odlišují z důvodů, které právní praxe ne vždy zcela důsledně odlišuje.
Pro vlastnické žaloby platí, že každý z manželů je samostatně oprávněn k podání žaloby o vydání neoprávněně zadržované věci (z bezpodílového spoluvlastnictví nebo z SJM) a také žaloby o vyklizení nemovitosti, a to i v době, kdy SJM zaniklo, ale ještě nebylo provedeno jeho vypořádání (k tomu srov. rozsudek NS ČSR z 30. 9. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/88, Rc 10/1990). Použitelnost tohoto staršího rozhodnutí deklaroval NS například v rozsudku ze 17. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 366/99 (C 412). To pak platí tím spíše, jestliže společné majetkové společenství stále trvá.
Samostatné žalobní oprávnění každého z manželů vychází z toho, že nejde o správu společné věci, ale o ochranu vlastnického práva ke společné věci, do kterého třetí osoba neoprávněně zasahuje. Pokud by praxe trvala na účasti obou manželů jako vlastníků věci v řízení a některý z manželů by v řízení vystupovat nechtěl, dostal by se druhý manžel do neřešitelné situace. Přistoupení do řízení na straně žalobce je totiž podmíněno souhlasem toho, kdo má takto do řízení vstoupit (§ 92 odst. 1 OSŘ). Žalující manžel by tak neměl možnost, jak „dostat“ druhého manžela do řízení na straně žalobce, a jeho účast na straně žalovaného je pojmově vyloučena proto, že požadavkem je odstranění protiprávního zásahu do vlastnického práva, které by pak vedle osoby, která do vlastnického práva skutečně zasahuje, byla v případě účasti druhého manžela ukládána i jemu jakožto osobě, která současně své vlastnické právo brání. Takový závěr je pojmově neudržitelný. Podobně k účastenství přistupuje soudní praxe a odborná literatura i v případě negatorních žalob (srov. Králík, M. Věcná legitimace ve sporech o určení, že předmět smlouvy, který byl zcizen, je v SJM prodávajících. Soudní rozhledy, 2010, č. 10, s. 359 – komentář). Jestliže by například jeden z manželů žaloval na uložení povinnosti zdržet se přecházení přes pozemek v SJM s tím, že žalovaný pro takové přecházení nemá žádný právní titul, jde o situaci v zásadě totožnou jako v případě vlastnické žaloby. I zde je zřejmé, že druhý nesouhlasící manžel nemůže vystupovat na straně žalované, protože mu žádná taková povinnost nemůže být uložena. Lapidárně řečeno proto, že on sám nezasahuje do žádného práva, ale naopak je zasahováno (i) do jeho vlastnického práva třetí osobou, která v řízení vystupuje v postavení žalovaného.
Poněkud odlišná je situace u ochrany vlastnického práva k věci v SJM. V rozsudku ze 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 (C 7754), se dovolací soud zabýval posouzením, zda se stejné závěry jako u vlastnických žalob prosadí i ve vztahu k určovací žalobě. Dospěl k tomu, že se ochrany vlastnického práva k věci v SJM může domáhat i jenom jeden z manželů (v této věci s ohledem na vymezený dovolací důvod se NS nezabýval otázkou pasivní legitimace a celkového okruhu účastníků). NS zdůraznil, že není co do základu důvodu ze zásad vyslovených u vlastnických žalob nevycházet i v případě, kdy se jedná o ochranu vlastnického práva uplatněnou prostřednictvím určovací žaloby, jestliže jsou v katastru nemovitostí zapsány jako vlastníci osoby, které vlastnické právo žalobce a jeho manželky popírají. Dovolací soud vyslovil názor, že není důvod jen pro zvolenou formu právní ochrany odejmout žalobci právo samostatně se domáhat ochrany vlastnického práva, neboť i žalobci náleží vlastnické právo k celé věci.
Krátce na to se k okruhu účastníků u určovacích žalob vztahujících se k věcem v SJM vyjádřil rozsudek NS z 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009 (C 8159), jenž akceptoval závěry vyplývající z C 7754. Nad jejich rámec pak doplnil, že oprávnění jednoho z manželů určovací žalobu podat platí i v případech, kdy s tímto postupem druhý manžel nesouhlasí nebo kdy původně daný souhlas s podáním žaloby byl vzat zpět (zde se neřešila otázka věcné důvodnosti či nedůvodnosti žaloby, ale jen okruh účastníků řízení; důvodem pro nesouhlas s podanou určovací žalobou může být například skutečnost, že druhý manžel se domnívá, že třetí osoba společnou věc užívá oprávněně apod.).
V navazujícím rozsudku z 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008 (SR 10/2010 s. 359), se dovolací soud zabýval obdobnou otázkou s dalším řešeným problémem, jakým způsobem postupovat v situacích, kdy žalobu podává pouze jeden z manželů, z hlediska účastenství druhého manžela v řízení. Jinými slovy řečeno, zda se druhý manžel musí řízení účastnit jako žalobce, případně jako žalovaný, nehodlá-li vystupovat v řízení v pozici žalobce. V této souvislosti dovolací soud vyslovil názor (s podrobnou argumentací obsaženou v uvedeném rozsudku), že žalobce (jeden z manželů) je samostatně aktivně legitimován k ochraně tvrzeného vlastnického práva, nicméně úspěšnost žaloby je podmíněna mimo jiné skutečností, že účastníkem řízení musí být i manželka žalobce právě s ohledem na okolnost, že v daném případě se nejedná o ochranu vlastnického práva formou vindikační žaloby, ale formou žaloby určovací, která vystihuje právní důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí (ke shodnému závěru NS dospěl například i v rozsudku z 29. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2728/2011).
Jinými slovy řečeno, pokud by žalovaný žalobci primárně protiprávně zadržoval movitou věc, je žalobce legitimován k podání žaloby na její vydání bez jakékoliv nezbytné účasti druhého manžela (totéž platí u žaloby na vyklizení nemovité věci). Jestliže je však předmětem řízení určení, že nemovitosti tvoří součást SJM žalobce a druhého manžela s tím, že tento výrok má mít důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí, musí být druhý manžel v řízení účasten, ať již na straně žalobce, nebo na straně žalované.
Nyní publikovaným rozhodnutím se tak dovolací soud přiklonil ke své dosavadní judikatuře ve vztahu k určovacím žalobám v poměrech ObčZ. Přestože publikované rozhodnutí neřešilo otázku žalobní legitimace u vlastnických žalob, lze předpokládat, že ani tady soudní praxe nedozná žádných zásadnějších změn.
I když se může otázka určovacích žalob zdát na první pohled méně významná než například problematika vypořádání SJM, nemusí se její podcenění vyplatit. Jestliže má totiž taková určovací žaloba sloužit například k zápisu poznámky spornosti jakožto formy ochrany před potenciálním dobrověrným nabyvatelem v rámci tzv. materiální publicity veřejných seznamů (§ 984 ObčZ), pak její zamítnutí právě pro absenci účastenství druhého manžela může být z hlediska časového právě tím rozhodujícím faktorem, který může hrát zásadní roli při tzv. „dobrověrném“ nabytí osobou, která není o existujícím SJM vůbec informována a v katastru nemovitostí není režim SJM naznačen právě ani podanou určovací žalobou tohoto typu.
Mgr. Michal Králík, Ph.D., Zlín, Brno