Nejvyšší soud České republiky: Bezdůvodné obohacení vědomým plněním na cizí dluh
§ 1936 odst. 2, § 2992, § 2997 odst. 1 ObčZ
Samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu nevylučuje vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu.
Zákon přiznává osobě poskytující plnění za dlužníka, jehož dluh nezajišťuje, právo vymínit si na věřiteli postoupení pohledávky. Skutečnost, že zmíněná osoba vůči věřiteli tento požadavek nevznesla, a do jeho postavení tudíž nevstoupila, ovšem nevylučuje, aby poskytovateli plnění, který plnil za osobu, jejíž dluh nezajišťoval, vznikl nárok z bezdůvodného obohacení plněním za jiného. Nelze jistě vyloučit eventualitu, že poskytovatel plnění koná s darovacím úmyslem, tj. se záměrem rozmnožit majetkovou sféru toho, za nějž plní, bez založení jakékoli povinnosti k protiplnění či k vypořádání prospěchu vyvolaného zánikem splněného dluhu (v takovém případě by právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být vyloučeno dle § 2992 ObčZ).
Nelze však bez dalšího usuzovat, že každý, kdo plní na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky, nevyhnutelně jedná v darovacím úmyslu. Takový úmysl na straně plnitele by musel být v řízení tvrzen a prokazován (tím, kdo se jeho existence ke svému prospěchu dovolává).
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019
K věci: Soud prvního stupně uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 556 595 Kč s příslušenstvím. Zjistil, že žalobkyně ze svých finančních prostředků v době od 8. 9. 2014 do 9. 4. 2015 uhradila za žalované jejich dluhy vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Trutnov a několika soudním exekutorům ve výši sporné sumy. Nebylo přitom prokázáno, že by se tak stalo na základě příkazní smlouvy tvrzené žalobkyní. Žalovaným tudíž vzniklo bezdůvodné obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 ObčZ, jež jsou nyní povinni žalobkyni vydat.
Odvolací soud k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho skutkovými zjištěními a nepřitakal ani námitkám týkajícím se právního posouzení věci. K odvolací argumentaci žalovaných, opírající se o § 2997 odst. 1 větu druhou ObčZ, uvedl, že cit. ustanovení dopadá na vztah mezi plnitelem a příjemcem plnění, v posuzované kauze jde ovšem o jinou situaci, neboť žalobkyně neplnila žalovaným, ale za žalované jejich věřitelům. Pokud by byl správný názor odvolatelů, dle něhož i na plnění za jiného dopadá norma obsažená v § 2997 odst. 1 větě druhé ObčZ, byla by dotčená skutková podstata bezdůvodného obohacení zcela potlačena, jelikož předpokladem vzniku práva na vydání majetkového prospěchu podle § 2991 ObčZ je v těchto případech vědomí toho, kdo zapravuje cizí dluh, že neplní vlastní povinnost. Ani další ustanovení zmiňované odvolateli, § 1936 odst. 2 ObčZ, vznik nároku žalobkyně vůči žalovaným nevylučuje, neboť pouze zakládá možnost, aby se ten, kdo hodlá splnit cizí dluh, dohodl s věřitelem na převzetí jeho pohledávky. Pokud však žádné takové ujednání mezi žalobkyní a příjemci plnění uzavřeno nebylo, je třeba její poměr k žalovaným, jejichž dluhy vyrovnala, posoudit na základě skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného.
Z odůvodnění: Nejvyšší soud v rozsudku z 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, vyložil, že předpokladem vyloučení nároku na vrácení toho, co obohacený nabyl, podle § 2997 odst. 1 věty druhé ObčZ je, aby si ochuzený v okamžiku, kdy poskytuje plnění, byl vědom, že nemá povinnost plnit. Vědomé plnění nedluhu je důvodem výluky z bezdůvodného obohacení; výjimkou je, pokud bylo plněno z právního důvodu, který později nenastal nebo odpadl.
Jak přitom správně připomněl odvolací soud, bezdůvodné obohacení plněním za jiného vzniká, jestliže plnění poskytne místo dlužníka ten, kdo sám není povinen (po právu) plnit. Bezdůvodně se v daném případě obohatí nikoli osoba, jíž bylo plněno, ale subjekt, jehož dluh byl vyrovnán. Pro plnění za jiného je současně charakteristické, že si plnitel počíná s vědomím, že nemá právní povinnost plnit a že majetkové hodnoty poskytuje za jiného. Jedná-li ten, kdo plní, v mylném přesvědčení, že zapravuje svůj vlastní dluh vůči příjemci plnění, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není, jde o plnění bez právního důvodu a nárok na vydání bezdůvodného obohacení mu vzniká proti tomu, komu plnění poskytl (viz např. rozsudky NS z 20. 5. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3617/2012, R 108/2015; nebo z 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1145/2017; dále též usnesení NS z 20. 2. 2013, sen. zn. 21 ICdo 16/2012; či z 28. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1947/2017; přiměřená použitelnost vyřčených závěrů v kontextu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 byla potvrzena v usnesení NS z 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1581/2018).
Nelze popřít, že judikatura připouští aplikaci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného též v případech, v nichž plnitel sice jedná v omylu, že plněním dostává vlastní povinnosti, která objektivně neexistuje, avšak obsahem této jeho povinnosti je vyrovnání materiálně cizího dluhu (viz např. rozsudky NS z 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, R 60/2010; nebo ze 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5970/2016, R 18/2019).
Nebylo by však přiléhavé usuzovat, že zakotvením vědomého plnění nedluhu coby důvodu vyloučení povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení dle § 2997 odst. 1 věty druhé ObčZ měla být aplikovatelnost skutkové podstaty plnění za jiného radikálně zúžena na právě zmíněné situace zapravení cizího dluhu v mylném domnění o existenci povinnosti takovéto plnění namísto jiného poskytnout [shodně viz Eliáš, J․, Brim, L., Adamová, H. Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 74; Melzer, F., Csach, K. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Sv. IX. § 2894–3081. Praha: Leges, 2018, s. 1446; k obdobným závěrům dospívá též Jan Petrov výkladem § 3013 ObčZ jako duplicitně upravené skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného, srov. Petrov, J. in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1887].
Naznačenému úsudku nasvědčuje také jazykový výklad § 2997 odst. 1 věty druhé ObčZ (akcentovaný Janou Bílkovou v Bílková, J. Bezdůvodné obohacení v novém občanském zákoníku. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 123–124, a podpořený také Dušanem Sedláčkem v Sedláček, D. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2970). Dikce dotčeného ustanovení hovoří o vyloučení práva na vrácení obohacení, zatímco při aplikaci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného nestíhá povinnost k vydání majetkového prospěchu toho, kdo plnění přijal (a kdo by je tedy – v duchu tohoto důsledného čtení textu předpisu – mohl vracet), nýbrž osobu, jejíž dluh byl zapraven.
Podpůrně lze poukázat i na § 814 německého občanského zákoníku, jenž rovněž potlačuje nárok na vrácení majetkového prospěchu poskytnutého navzdory vědomí o neexistenci povinnosti plnit, a vykazuje tak jistou podobnost s § 2997 odst. 1 větou druhou ObčZ. Německá právní doktrína přitom dospívá k závěru, že povědomí třetí osoby, která zapravila existentní dluh odlišného subjektu, o tom, že nebyla povinna plnit za jiného, vzniku jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti dlužníku nebrání (Krüger, W. in Krüger, W. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 2a. Schuldrecht. Allgemeiner Teil: §§ 241–432. 4. Auf. München: C. H. Beck, 2003, s. 620; Lieb, M. in Ulmer, P. Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 5. Schuldrecht. Besonderer Teil III: §§ 705–853. 4. Auf. München: C. H. Beck, 2004, s. 1286–1287 a 1372; a Sprau, H. in Palandt, O. Bürgerliches Gesetzbuch. 66. Auf. München: C. H. Beck, 2007, s. 1188).
Ustanovení § 2997 odst. 1 věty druhé ObčZ tedy ze shora předestřených důvodů nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu.
Co se týče otázky poměru § 1936 odst. 2 ObčZ ke skutkové podstatě bezdůvodného obohacení plněním za jiného, je dovolací soud ve shodě s názorem soudu odvolacího, že cit. ustanovení vybavuje osobu poskytující plnění za dlužníka, jehož dluh nezajišťuje, právem vymínit si na věřiteli postoupení pohledávky. Skutečnost, že zmíněná osoba vůči věřiteli tento požadavek nevznesla, a do jeho postavení tudíž podle § 1936 odst. 2 ObčZ nevstoupila, ovšem nevylučuje, aby poskytovateli plnění, který plnil za osobu, jejíž dluh nezajišťoval, vznikl nárok z bezdůvodného obohacení plněním za jiného [takto viz i Petrov, J. in Hulmák, M. a kol., op. cit. výše, s. 2002; Eliáš, J., Brim, L., Adamová, H., op. cit. výše, s. 42; a Melzer, F., Csach, K. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 1350]. Nelze jistě vyloučit eventualitu, že poskytovatel plnění koná s darovacím úmyslem, tj. se záměrem rozmnožit majetkovou sféru toho, za nějž plní, bez založení jakékoli povinnosti k protiplnění či k vypořádání prospěchu vyvolaného zánikem splněného dluhu (v takovém případě by právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být vyloučeno dle § 2992 ObčZ, jenž stanoví, že povinnost vydat obohacení nevzniká, obohatí-li jedna osoba druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat). Bylo by však nesprávné usuzovat, že každý, kdo plní na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky ve smyslu § 1936 odst. 2 ObčZ, nevyhnutelně jedná v darovacím úmyslu. Taková intence na straně plnitele by musela být v řízení tvrzena a prokazována (tím, kdo se jí ke svému prospěchu dovolává), což se v dané věci nestalo. Argumentace dovolatelů totiž spočívala na (dle názoru dovolacího soudu nesprávné) myšlence, že právo osoby, jež plnila za jiného, aniž zajišťovala jeho dluh, na vydání majetkového prospěchu v režimu § 2991 ObčZ je bez dalšího vyloučeno.
Nejvyšší soud proto shledal napadené rozhodnutí (jež spočívá na právním posouzení souladném se shora předestřenými úvahami) v mezích uplatněných dovolacích důvodů věcně správným, a dovolání proto podle § 243d odst. 1 písm. a) OSŘ zamítl.