Nejvyšší soud České republiky: Narušení veřejného pořádku způsobující neplatnost právního jednání. Nedodržení zákonného požadavku na smlouvu uzavřenou mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem. Zneužití práva
§ 13 ZOK
§ 8, § 582 odst. 1, § 588 ObčZ
čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/102/ES
Adverbium „zjevně“, užité v § 588 ObčZ, nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat.
Ne každé odchýlení od právní normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení veřejného pořádku. Stejně jako v případě jiných hodnot (účelů) chráněných právními normami, i v případě veřejného pořádku je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy, či zda tento smysl a účel zachovává, byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy.
I v případě nedodržení požadavku na smlouvu uzavřenou mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem, stanoveného § 13 ZOK, je nutné vždy posuzovat, zda s ohledem na okolnosti konkrétního případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené přesto, že jednající společník nedodržel postup tam stanovený.
Požadavek na „zjevnost“ zneužití práva (§ 8 ObčZ) je nutné chápat jako důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že s ohledem na okolnosti dané věci bylo právo zneužito; v pochybnostech je namístě závěr, že nejde o zneužití, nýbrž o výkon práva.
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020
K věci: Insolvenční soud určil, že právní úkon, kterým dlužník (společnost B.; „společnost“) započetl „závazek žalovaného k úhradě částky 1 145 000 Kč, vyúčtovaný fakturou dlužníka, oproti svému závazku, který měl za žalovaným, kdy tímto úkonem došlo k částečné úhradě závazku dlužníka… vůči žalovanému… ve výši 1 145 000 Kč“, je neúčinným právním úkonem. Uložil dále žalovanému „vydat částku 1 145 000 Kč do majetkové podstaty“ dlužníka. Odvolací soud k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 OSŘ. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení (v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené) otázky hmotného práva, zda nedodržení formy smlouvy stanovené v § 13 ZOK za předpokladu, že smlouva nebyla uzavřena v rámci běžného obchodního styku a za podmínek v něm obvyklých, způsobuje absolutní neplatnost takového právního jednání, a zda proto nelze (úspěšně) podat žalobu o určení neúčinnosti takového právního jednání.
Tříčlenný senát č. 27, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení otázky výkladu § 588 ObčZ k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v usneseních NS z 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2980/2018, z 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2576/2018, a z 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2815/2018.
Z cit. rozhodnutí se (mimo jiné) podávají následující závěry: 1. Z hlediska § 588 věty první ObčZ je významné, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu § 580 odst. 1 ObčZ neplatné), narušuje veřejný pořádek „zjevně“. 2. Požadavek na „zjevnost“ narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, kterého musí dosáhnout narušení hodnot, jež chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o absolutní neplatnosti právního jednání. 3. Okolnost, zda narušení veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupně „zjevnosti“, nebo zda bylo méně závažné, je třeba hodnotit – s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek – vždy individuálně podle okolností každého případu; na vyhodnocení všech významných hledisek závisí, zda právní jednání, které odporuje zákonu (a které je ve smyslu § 580 odst. 1 ObčZ neplatné), je v konkrétním případě neplatné absolutně, nebo jen relativně.
Senát č. 27 – posuzuje důsledky nedodržení formy právního jednání vyžadované § 13 ZOK – však dospěl při výkladu § 588 ObčZ k závěru odlišnému, podle kterého adverbium „zjevně“, užité v § 588 ObčZ, nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním (s tím, že méně intenzivní narušení veřejného pořádku vede jen k neplatnosti relativní), nýbrž pouze zdůrazňuje, že následek v podobě absolutní neplatnosti nastupuje toliko tehdy, byl-li veřejný pořádek narušen nepochybně. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Proto rozhodl o postoupení věci podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb. k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Velký senát shledal dovolání přípustným i důvodným.
Z odůvodnění: Dovolání je přípustné k řešení jím otevřené (a v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud neřešené) otázky, jaké důsledky má nedodržení formy právního jednání vyžadované § 13 ZOK (pozn. red.: následují citace § 13 ZOK, § 582 odst. 1, § 588 ObčZ).
Ustanovení § 13 ZOK provádí čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/102/ES ze dne 16. 9. 2009 v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem („směrnice“), jenž určuje, že:
„(1) Smlouvy uzavřené mezi jediným společníkem a společností, za niž jedná, musí být uvedeny v zápisu nebo pořízeny písemně.
(2) Členské státy nejsou povinny uplatňovat odstavec 1 na běžné operace uzavřené za obvyklých podmínek.“
Povinnou písemnou formu smluv uzavřených mezi společností s ručením omezeným a jediným společníkem této společnosti, pokud tento společník jedná rovněž jménem společnosti, upravoval již § 132 odst. 3 ObchZ, a to s účinností od 1. 7. 1996. Novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. byl požadavek na formu smluv uzavřených mezi společností a jediným společníkem této společnosti, pokud tento společník jedná rovněž jménem společnosti, dále zpřísněn. S účinností od 1. 1. 2001 vyžadoval § 132 odst. 3 ObchZ pro tyto smlouvy formu notářského zápisu nebo písemnou formu a listina musela být podepsána před orgánem pověřeným legalizací.
Podle důvodové zprávy k návrhu zákona, posléze schváleného a vyhlášeného pod č. 370/2000 Sb. (sněm. tisk č. 476/00, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 3. volební období 1998–2002), se
„v zájmu právní jistoty a zamezení dodatečných změn ve smlouvě navrhuje, aby i nad rámec požadavků Jedenácté směrnice měly smlouvy uzavírané jediným společníkem se společností, pokud tento společník jedná současně jménem společnosti, formu notářského zápisu“.
Nad rámec směrnice (vyžadující pro tato právní jednání toliko písemnou formu) jde i zákon o obchodních korporacích, jenž – vedle písemné formy – vyžaduje také úřední ověření (legalizaci) podpisu.
Podle bodu 5 úvodních ustanovení směrnice členské státy mohou volně stanovit pravidla, aby čelily možným nebezpečím vyplývajícím z toho, že společnost jedné osoby má jen jediného společníka. Směrnice tak výslovně umožňuje, aby členský stát přijal i opatření směrnicí nepředvídané, bude-li je považovat za potřebné např. pro ochranu právní jistoty. Takovým opatřením je i povinnost úředně ověřit (legalizovat) podpis stran na písemné smlouvě, uzavírané mezi společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem.
Nejvyšší soud již v usnesení z 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014 (R 43/2015), vysvětlil, že i v případě nedodržení zákonem stanovené formy právního jednání (stejně jako v případě rozporu obsahu právního jednání se zákonem podle § 580 odst. 1 ObčZ) je právní jednání podle § 582 odst. 1 věty první ObčZ neplatné toliko tehdy, vyžaduje-li to smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání (v literatuře shodně např. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 746 a 747).
Vyžaduje-li smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání, aby její nedodržení bylo stiženo neplatností, pak tentýž smysl a účel právní normy je nutné zohlednit při posouzení, zda je důsledkem neplatnost relativní či absolutní (tedy, zda k ní má soud přihlédnout toliko k námitce oprávněné osoby či z úřední povinnosti) [v literatuře srov. Melzer, F., op cit. výše, s. 746, Handlar, J. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2096].
Z výše uvedeného plyne, že pro posouzení, jaké důsledky má nedodržení formy požadované § 13 ZOK pro tam uvedená právní jednání, je nezbytné zjistit smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené.
Důvodová zpráva k návrhu zákona o obchodních korporacích (sněm. tisk č. 363/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 6. volební období 2010–2013) uvádí, že
„ověření orgánem pověřeným legalizací a forma notářského zápisu byly vypuštěny s tím, že vzhledem k dikci Dvanácté směrnice (čl. 5) je tento požadavek zbytečný a nadstandardní“.
Jelikož je uvedené zdůvodnění v rozporu s textem návrhu § 13 ZOK (srov. označený sněm. tisk, s. 5), nelze při výkladu tohoto ustanovení vycházet z důvodové zprávy k návrhu zákona o obchodních korporacích. Nicméně smysl a účel požadavku na písemnou formu a úřední ověření (legalizaci) podpisu jednajících (jednajícího) objasňuje dostatečně důvodová zpráva k návrhu zákona posléze schváleného a vyhlášeného pod č. 370/2000 Sb.
Má-li společnost pouze jediného společníka, hrozí, že smlouvy uzavřené mezi společností jednající jediným společníkem jako jejím zástupcem (lhostejno, o jaký právní důvod se opírá jeho zástupčí oprávnění) a tímto společníkem mohou být dodatečně „upravovány“, a to, jak jde-li o jejich obsah, tak o datum jejich uzavření, popř. může být tvrzeno jejich uzavření v minulosti, aniž se tak ve skutečnosti stalo. Právě proto, aby k uvedenému nedocházelo, tj. aby se následně „neobjevovaly“ smlouvy, jež ve svém důsledku mohou negativně zasáhnout do práv či oprávněných zájmů třetích osob (typicky věřitelů společnosti či společníka), vyžaduje zákon písemnou formu (jež zachytí obsah právního jednání) a úřední ověření podpisu (jež současně postaví najisto datum, kdy smlouva byla uzavřena). Ustanovení § 13 ZOK tak chrání právní jistotu (předem neurčeného okruhu) třetích osob, zejména věřitelů společnosti a společníka, před případným nekorektním jednáním společníka a zástupce společnosti v jedné osobě. Současně tím chrání i podnikatelské prostředí jako takové.
Ačkoliv se § 13 ZOK výslovně vztahuje toliko na smlouvy (dvoustranná právní jednání), lze za pomoci argumentu a simili (per analogiam) dovodit, že dopadá i na právní jednání jednostranná, adresovaná společností zastoupenou jejím jediným společníkem tomuto společníku, popř. adresovaná jediným společníkem „své“ společnosti. Smysl a účel požadavku na písemnou právní formu a úřední ověření podpisu vyžaduje shodný přístup i k jednostranným právním jednáním (ostatně i smlouva mezi společností a jejím společníkem jakožto dvoustranné právní jednání je toliko výslednicí dvou jednostranných právních jednání – oferty a akceptace). V literatuře srov. shodně Lasák, J. in Lasák, J., Pokorná, J., Čáp, Z., Doležil, T. a kol. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 167.
Z popsaného smyslu a účelu § 13 ZOK vyplývá, že důsledkem nedodržení formy požadované tímto ustanovením je neplatnost dotčeného právního jednání. Jelikož právní normy chránící právní jistotu patří mezi právní normy chránící veřejný pořádek (v literatuře srov. např. Melzer, F., Tégl, P. in Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Sv. I. § 1–117. Praha: Leges, 2013, s. 61, či Eliáš, K. K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku, in Sborník mezinárodní konference XXIII. Karlovarské právnické dny. Praha: Leges, 2015, s. 70 a 71), je namístě závěr, že porušení § 13 ZOK vede (zpravidla) i k narušení veřejného pořádku.
Protože v projednávané věci neplatnost právního jednání (započtení) nikdo nenamítl, je nutné posoudit, zda jsou splněny předpoklady, za kterých soud přihlédne k neplatnosti i bez návrhu.
Ustanovení § 588 věty první ObčZ určuje, že soud přihlédne k neplatnosti právního jednání, jež odporuje zákonu, pouze tehdy, je-li veřejný pořádek narušen zjevně. Pojem veřejný pořádek zákon nedefinuje. Důvodová zpráva k návrhu občanského zákoníku (sněm. tisk č. 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 6. volební období 2010–2013) výslovně uvádí, že
„veřejný pořádek se osnova nepokouší blíže definovat, neboť to v právní normě není možné, stejně jako není možné právní normou definovat dobré mravy. Orientačně lze vyjít z pojetí, že veřejný pořádek prostupuje celé právo a zahrnuje pravidla, na nichž leží právní základy společenského řádu zdejší společnosti. S tím souvisí i požadavek na transparentní uspořádání soukromých právních poměrů osob.“
Právní teorie zdůrazňuje, že pojem „veřejný pořádek“ lze definovat jen velmi obtížně, přičemž jeho obsah může být (částečně) „proměnlivý v závislosti na době, místě a na konkrétním prostředí“ [Eliáš, K., op. cit výše, s. 64, či obdobně Lavický, P. in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1]. Podle Eliáše (tamtéž, s. 65) jej lze v nejobecnější rovině
„vymezit jako souhrn norem umožňujících fungování společnosti rovnoprávných a svobodných lidí, vědomých si svých povinností vůči druhým a odpovědnosti vůči celku“.
Melzer a Tégl (op. cit. výše, s. 60) pak uvádějí, že
„veřejný pořádek představují základní pravidla právního řádu, na kterých je třeba bezvýhradně trvat, tedy taková pravidla, jejichž dodržení nelze ponechat výlučně na iniciativě dotčených jednotlivců“.
Ústavní soud zahrnuje veřejný pořádek mezi Ústavou chráněné veřejné statky (srov. např. nález ÚS z 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01). Nejvyšší soud se k pojmu veřejný pořádek podrobně vyjádřil v usnesení z 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016 (R 95/2019). V něm zdůraznil, že veřejný pořádek představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejného pořádku lze chápat např. zájem na stabilitě státu, na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý.
Z výše uvedeného se podává, že veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek „veřejný“, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu.
Výklad, podle něhož adverbium „zjevně“, užité v § 588 ObčZ, vyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušeni veřejného pořádku posuzovaným jednáním, vede k závěru, podle kterého v řadě případů sice soud konstatuje narušení veřejného pořádku, nicméně bez aktivity jednotlivce (námitky relativní neplatnosti) z tohoto narušení nevyvodí žádné následky. V tomto pojetí veřejný pořádek přestává být „veřejným“ (jeho zachování je ponecháno na vůli a aktivitě jednotlivce) a současně nastává stav, kdy na jeho dodržení není nutné trvat bezvýhradně, ale toliko s výhradou řádně a včas jednotlivcem uplatněné námitky relativní neplatnosti. Jinými slovy, takový výklad vede ve svém důsledku k samotnému popření pojmu veřejný pořádek.
Současně nelze přehlížet, že uvedený výklad vede k nárůstu právní nejistoty, neboť v jeho důsledku veřejný pořádek tvoří pravidla, na jejichž zachování je někdy nutné bezvýhradně trvat a jindy ne. Hranice mezi relativní a absolutní neplatností by pak byla vymezena velmi neurčitě, pomocí blíže nespecifikovaného a subjektivního pojmu „intenzity“, s jakou je veřejný pořádek určitým jednáním narušován.
Podle přesvědčení velkého senátu adverbium „zjevně“, užité v § 588 ObčZ, vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není.
Obdobně lze ostatně poukázat na § 8 ObčZ, jenž určuje, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Adjektivum „zjevné“ zde taktéž nelze chápat ve smyslu požadavku na určitou intenzitu zneužití práva s tím, že v případě „málo intenzivního“ zneužití práva bude ochrana zneužívajícímu jednání poskytnuta. Takový výklad je nepřijatelný; zneužití práva je protiprávním jednáním a nelze mu přiznat ochranu. Zdůrazňuje to ostatně i důvodová zpráva k návrhu (nového) občanského zákoníku, jež dále uvádí:
„Vzhledem k tomu, že i zákaz zneužití může být zneužit, klade se důraz na zákaz činů, kterými je právo zjevně zneužito, protože o naplnění skutkové podstaty nesmí být při právním posouzení pochybnost. Jde tedy o takové zneužití, které lze prokázat. Jsou-li pochybnosti, musí být chráněn ten, kdo subjektivní právo má a dovolává se jej. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva.“
Požadavek na „zjevnost“ zneužití je tudíž – obdobně jako v případě § 588 ObčZ – nutné chápat jako důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že s ohledem na okolnosti dané věci bylo právo zneužito; v pochybnostech je namístě závěr, že nejde o zneužití, nýbrž o výkon práva.
Velký senát se proto odchyluje od závěrů vyjádřených v usneseních NS z 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2980/2018, z 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2576/2018, a z 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2815/2018. Zároveň uzavírá, že adverbium „zjevně“, užité v § 588 ObčZ, nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat.
V této souvislosti velký senát považuje za potřebné zdůraznit, že ne každé odchýlení od právní normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení veřejného pořádku. Zakázaná (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2 části věty před středníkem ObčZ pouze ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů, či jiných – v § 1 odst. 2 ObčZ výslovně nezdůrazněných – hodnot (srov. usnesení NS z 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, R 10/2019). Stejně jako v případě jiných hodnot (účelů) chráněných právními normami, i v případě veřejného pořádku je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy, či zda její smysl a účel zachovává, byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy.
Není-li požadavek § 13 ZOK dodržen, může dotčený společník zjednat nápravu tím, že tuto vadu (absenci písemné formy, popř. úředního ověření podpisu) dodatečně zhojí (§ 582 odst. 1 věta první ObčZ). S ohledem na výše vyložený smysl a účel § 13 ZOK však bude mít tato konvalidace účinky ex nunc; účinky právního jednání nenastanou dříve, než je naplněna písemná forma a než jsou úředně ověřeny podpisy (shodně viz např. Lasák, J., op. cit. výše, s. 167).
Současně platí, že i v případě nedodržení požadavku stanoveného § 13 ZOK je nutné vždy posuzovat, zda s ohledem na okolnosti konkrétního případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené přesto, že jednající společník nedodržel postup podle označeného ustanovení (srov. obdobně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia NS z 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, R 67/2012).
Uzavře-li např. společnost zastoupená jediným společníkem smlouvu se svým jediným společníkem v elektronické podobě s využitím elektronické identifikace prostřednictvím kvalifikovaného systému elektronické identifikace podle zákona č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci, a připojí-li jediný společník (jednající jak za společnost, tak i za sebe samého) uznávaný elektronický podpis (§ 6 odst. 2 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce), bude zpravidla namístě závěr, že smysl a účel požadavku § 13 ZOK byl naplněn a k narušení veřejného pořádku (přes nedodržení § 13 ZOK) nedošlo.
Řečené platí i tehdy, kdy sice společník svým jednáním smysl a účel § 13 ZOK nenaplnil, nicméně s ohledem na okolnosti konkrétní věci není pochyb ani o obsahu posuzovaného právního jednání, ani o tom, že a kdy bylo učiněno (a že následně nedošlo k „úpravě“ obsahu či data jediným společníkem); ani v tomto případě totiž nedochází k ohrožení práv či oprávněných zájmů třetích osob, a tudíž ani k narušení veřejného pořádku.
Uzavřel-li odvolací soud bez dalšího, že posuzované právní jednání (zápočet vzájemných pohledávek) je neplatné podle § 588 věty první ObčZ, aniž by posoudil, zda s ohledem na okolnosti projednávané věci nelze považovat za jednoznačné, zda, kdy a jaké právní jednání (započtení) společnost a žalovaný v projednávané věci učinili (a že následně nedošlo k „úpravě“ jeho obsahu či data), je jeho právní závěr o neplatnosti započtení předčasný.