Vrchní soud v Praze: Podmínky bezúhonnosti u člena voleného orgánu obchodní korporace
§ 155 odst. 1 ObčZ
§ 46 odst. 1 ZOK
§ 6 odst. 2 ŽZ
U člena voleného orgánu obchodní korporace je dána překážka výkonu funkce – absence bezúhonnosti, byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen. Přitom není rozhodné, kdy došlo ke spáchání takového úmyslného trestného činu, ale pouze to, že se jedná o úmyslný trestný čin související s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, a zároveň to, že se na odsouzeného nehledí, jako by nebyl odsouzen.
Usnesení Vrchního soudu v Praze z 31. 3. 2021, sp. zn. 7 Cmo 226/2020
K věci: Soud prvního stupně rozhodl tak, že v obchodním rejstříku vedeném u MS v Praze se vymazává statutární orgán – jednatel J. V. – a zapisuje se u něj den zániku funkce 17. 4. 2020 (výrok I). Zamítl rovněž návrh v části zápisu jednatele T. V. do veřejného rejstříku (výrok II). V odůvodnění uvedl, že navrhovatel se svým návrhem došlým soudu 17. 4. 2020 domáhal zápisu změny u uvedené společnosti do veřejného rejstříku. Dále soud citoval § 19 a 88 VeřRej a § 43 OSŘ. Uvedl, že dálkovým přístupem soudu bylo z výpisu Rejstříku trestů nově zapisovaného jednatele T. V. zjištěno, že výpis z Rejstříku trestů „není čistý“ a obsahuje evidenci trestů. Soud usnesením z 20. 4. 2020 vyzval navrhovatele k předložení rozsudku OS Plzeň-město – za účelem posouzení bezúhonnosti zapisovaného jednatele. Navrhovatel na výzvu soudu nijak nereagoval a soud z úřední činnosti zajistil požadovaný rozsudek s tím, že tímto rozsudkem byl pravomocně odsouzen T. V. za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 TrZ. Obžalovaný T. V. byl odsouzen dle § 187 odst. 2 TrZ za použití § 43 odst. 2 TrZ k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 TrZ se výkon daného trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu tří roků. Dále soud citoval § 46 odst. 1 ZOK a § 6 odst. 2 ŽZ a uzavřel, že uvedeným rozsudkem byl jednatel T. V. pravomocně uznán vinným pro trestný čin v souvislosti s podnikáním. Přestal tedy splňovat podmínku § 6 ŽZ, soud proto návrh v části zápisu jednatele T. V. do veřejného rejstříku zamítl.
Proti usnesení soudu prvního stupně podal navrhovatel odvolání. V něm vznesl tyto stěžejní odvolací námitky:
1. | Soud prvního stupně při zkoumání pozbytí podmínky bezúhonnosti u T. V. nijak nezkoumal, zda se skutečně jedná o překážku ve smyslu nemožnosti být členem statutárního orgánu obchodní korporace. Prostým citováním příslušných ustanovení zákona je toto řízení zatíženo zásadní procesní vadou nepřezkoumatelnosti. |
2. | Soud ignoroval při zkoumání podmínky bezúhonnosti naprosto skutkový stav věci, neboť ke spáchání činu v souvislosti s podnikáním došlo v období od 1. 3. 2012 do 31. 12. 2014, tedy před více než 5 lety od podání návrhu na zápis osoby T. V. coby člena statutárního orgánu. |
3. | Za situace, kdy došlo ke spáchání trestného činu při plnění obecných podmínek týkajících se podnikání, pak toto bez řádného posouzení a hlavně osoby T․ V. je založeno na výkladu právní normy v rozporu s ústavním pořádkem ČR. |
4. | Soud brání prostřednictvím svého rozhodnutí panu T. V. naplňovat své právo získávat prostředky pro svou obživu prostřednictvím funkce jednatele. |
Navrhl, aby odvolací soud zapsal T. V. coby jednatele předmětné společnosti.
Z odůvodnění: Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.
Předně odvolací soud konstatuje nedůvodnost odvolací námitky týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí a neúplně zjištěného skutkového stavu. Soud prvního stupně uvedl všechny skutkové okolnosti případu, zákonná relevantní ustanovení i právní hodnocení.
Dle obsahu předloženého spisu se společnost D., s. r. o., coby navrhovatelka, domáhala mj. zápisu jednatele T. V. a navrhovala jako den vzniku funkce zapsat datum 17. 4. 2020. Dle výše cit. rozsudku OS Plzeň-město je T. V. vinen, že v Plzni ani jinde v období od 1. 3. 2012 do 31. 12. 2014 jako jednatel společnosti A. S., s. r. o., vědomě v rozporu s povinnostmi stanovenými zejména v § 6, 7, 8 a 21a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, nevedl ani nezajistil řádné vedení účetnictví společnosti, nepodal přiznání k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty, přestože společnost prokazatelně vykonávala v těchto letech podnikatelskou činnost. Nevedl účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku, a ohrozil tak majetková práva jiného, čímž spáchal přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 TrZ, a odsuzuje se k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců. Výkon trestu se podmíněně odkládá na zkušební dobu tří roků („trestní rozsudek“). Cit. rozsudek dle vyznačené doložky nabyl právní moci i vykonatelnosti dne 8. 11. 2019.
Soud citoval § 155 odst. 1 ObčZ, § 46 odst. 1 ZOK ve znění do 31. 12. 2020 a § 6 odst. 2 ŽZ (pozn. red.).
„Podmínka tzv. soudní bezúhonnosti je důležitým předpokladem k… výkonu mnoha svobodných povolání nebo živností… Její splnění je přitom vázáno na skutečnost, že dotčená osoba nebyla odsouzena vůbec, nebo za určitý trestný čin, resp. že se na ni hledí, jako by odsouzena nebyla. Samotným odpykáním některých trestů ještě nezanikají pro odsouzeného všechny důsledky spáchaného trestného činu. Na odsouzeného se totiž ještě bez dalšího nehledí, jako by nebyl odsouzen; výrazem toho je skutečnost, že v evidenci trestů se uvádí takové odsouzení v každém výpisu z evidence Rejstříku trestů, který se týká odsouzeného (§ 13 RejTr). Předchozí odsouzení tak může působit odsouzenému obtíže v jeho dalším životě a může i podstatně ovlivnit proces jeho sociální integrace.“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 3614 s.).
Soud dále citoval § 254 odst. 1 a § 13 odst. 2 TrZ (pozn. red.).
Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 254 odst. 1 TrZ je ve smyslu § 13 odst. 2 TrZ úmyslným trestným činem (shodně viz Šámal, P. a kol., op. cit. výše, komentář k § 254 TrZ).
Soud citoval rovněž § 83 odst. 1, 3 a 4 TrZ a § 330 odst. 1 TrŘ (pozn. red.).
„Při řešení otázky, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodují pouze skutečnosti spadající do zkušební doby, přitom je ovšem nutné přezkoumat chování odsouzeného po celou zkušební dobu (srov. přiměřeně R 22/1969-II., R 69/1971-I. a R 41/1973)… Rozhodnutí o tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil, může soud učinit jen za splnění těchto kumulativně stanovených předpokladů: a) uplynula celá soudem stanovená, případně prodloužená zkušební doba, b) v jejím průběhu podmíněně odsouzený vedl řádný život, c) podmíněně odsouzený vyhověl dalším uloženým podmínkám vyplývajícím zejména z uložených přiměřených omezení a přiměřených povinností, popřípadě výchovných opatření, včetně povinnosti k tomu, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, resp. vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem, pokud mu byla tato opatření uložena. Nezbytným předpokladem výroku soudu, že se podmíněně odsouzený osvědčil, je splnění obou podmínek uvedených v § 83 odst. 1 TrZ v části věty první před středníkem, tj. vedení řádného života po celou zkušební dobu a vyhovění uloženým podmínkám, pokud byly podmíněně odsouzenému uloženy.“ (viz Šámal, P. a kol., op. cit. výše, komentář k § 83 TrZ)
Ve smyslu výše cit. zákonných ustanovení (ObčZ, ZOK, ŽZ) musí jednatel společnosti s ručením omezeným splňovat požadavky a předpoklady pro výkon funkce člena statutárního orgánu, mj. též podmínku bezúhonnosti ve smyslu zákona o živnostenském podnikání. Bezúhonnost se posuzuje v souvislosti s pravomocným odsouzením za trestný čin spáchaný úmyslně, jehož skutková podstata souvisí s podnikáním, nebo s předmětem podnikání, který podnikatel ohlašuje nebo o něj žádá. Základním smyslem a účelem tohoto omezení je ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena. Ke shodným závěrům jako odvolací soud ostatně dochází i judikatura Ústavního soudu, Nejvyššího správního soudu a Nejvyššího soudu. Tato relevantní judikatura je shrnuta v usnesení NS z 12. 9. 2017 [pozn. red: správně 12. 9. 2018], sp. zn. 27 Cdo 3547/2017, proto na ně odvolací soud plně odkazuje.
V posuzovaném případě je podstatné, že právní mocí trestního rozsudku vydaného v důsledku tam uvedeného úmyslného trestného činu, tj. dne 8. 11. 2019, přestal k zápisu navržený jednatel T. V. splňovat podmínku bezúhonnosti vyžadovanou § 46 odst. 1 ZOK ve spojení s § 6 odst. 2 ŽZ. Rozhodnutí, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, činí soud po uplynutí celé zkušební doby podmíněného odsouzení („zkušební doba“). Zkušební doba tří let uplyne jmenovanému teprve dne 8. 11. 2022. Vzhledem k neuplynutí celé zkušební doby, resp. jednoho roku od jejího uplynutí, je vyloučeno, aby se mělo za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil, a hledělo se na něj, jako by nebyl odsouzen.
Shrnuto, nebylo-li soudem rozhodnuto (a ani nemohlo v důsledku neuplynutí celé zkušební doby), že se jmenovaný osvědčil, či nenastala-li fikce dle § 83 odst. 4 TrZ, že se na něj může hledět, jako by nebyl odsouzen (v důsledku uplynutí jednoho roku od konce zkušební doby), musí se na něj hledět ex lege jako na odsouzeného, a to za úmyslný trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 TrZ, jenž byl spáchán ve zřejmé souvislosti s podnikáním. Tohoto trestného činu se dopustil jmenovaný v postavení jednatele společnosti. Dána je tudíž nepochybná souvislost jím spáchaného úmyslného trestného činu s podnikáním, když vědomě v rozporu s povinnostmi stanovenými zejména v § 6, 7, 8 a 21a ÚčZ nevedl ani nezajistil řádné vedení účetnictví společnosti, nepodal přiznání k dani z příjmů právnických osob a k dani z přidané hodnoty, přestože společnost prokazatelně vykonávala v těchto letech podnikatelskou činnost. Nevedl účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku a ohrozil tak majetková práva jiného. K zahlazení odsouzení může dojít i výrokem prezidenta republiky. Prezident republiky je podle čl. 62 písm. g) a čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy oprávněn mimo jiné zahlazovat odsouzení. Jde o součást jeho širšího práva udělovat milost a amnestii, a to buď jako rozhodnutí o zahlazení odsouzení ve formě rehabilitace, nebo jako rozhodnutí o prominutí trestu či jeho zbytku s výslovně stanoveným účinkem, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, tj. ve formě agraciace. Taková skutečnost však nebyla v rámci odvolání tvrzena, tím spíše dokládána.
U člena voleného organu obchodní korporace je dána překážka výkonu funkce – absence bezúhonnosti, byl-li pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen. Přitom není rozhodné, kdy došlo ke spáchání takového úmyslného trestného činu, ale pouze to, že se jedná o úmyslný trestný čin související s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, a zároveň to, že se na odsouzeného nehledí, jako by nebyl odsouzen.
Z hlediska požadavků zákona na splnění podmínky bezúhonnosti u posuzovaného T. V. není tedy vůbec rozhodné, kdy ke spáchání předmětného trestného činu došlo, jak je namítáno v odvolání. Podstatné je pouze to, že se jednalo o úmyslný trestný čin související s podnikáním, a dále to, že se na T. V. nehledí, jako by nebyl odsouzen, když odsouzení mu nebylo zahlazeno. Proto mu vůbec nemohla platně vzniknout funkce jednatele předmětné společnosti ke dni 17. 4. 2020, jak bylo navrženo k zápisu. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, když návrhu na zápis jednatele T. V. nevyhověl a v této části jej zamítl.
Odvolací soud neshledal jako důvodnou ani další odvolací námitku týkající se toho, že T. V. nebude moci v důsledku rozhodnutí soudu prvního stupně moci naplňovat své právo získávat prostředky pro obživu prostřednictvím funkce jednatele v předmětné obchodní společnosti. Nemožnost T. V. získávat prostředky pro obživu prostřednictvím funkce jednatele v obchodní společnosti je zákonným důsledkem svobodného, v rozporu se zákonem jsoucího volního jednání T. V. Ten pak v důsledku pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin nesplňuje zákonné předpoklady pro výkon funkce člena statutárního orgánu.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 OSŘ usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II potvrdil jako věcně správné.
Poznámka: Rozhodnutí se na rozdíl od dosavadní stěžejní judikatury v této oblasti zabývá i časovým hlediskem spáchání předmětného trestného činu ve vztahu ke splnění podmínky bezúhonnosti, tedy nejen souvislostí spáchaného trestného činu s podnikáním, jež je judikaturou řešena nejčastěji, ale též i právem získávat prostředky pro svou obživu „prostřednictvím funkce jednatele“.
Mgr. Michal Stránský, Praha