Nejvyšší soud České republiky: Postoupení pohledávky učiněné v rozporu se zákazem či omezením ujednaným mezi dlužníkem a věřitelem
§ 1881 odst. 1 ObčZ
Postoupení pohledávky učiněné v rozporu se zákazem či omezením ujednaným dlužníkem s věřitelem, o němž postupník věděl, je (dočasně) neúčinné – a sice do doby, než s postoupením pohledávky udělí (třeba i konkludentně) souhlas dlužník.
Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 27. 4. 2023, sp. zn. 27 ICdo 30/2022
K věci: Žalobkyně se žalobou domáhala určení pravosti a výše pohledávky ve výši 75 000 Kč. Soud prvního stupně rozsudkem žalobu zamítl. Odvolací soud k odvolání žalobkyně souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého nedošlo k účinnému převodu dluhopisů. Uvedl, že „nebyla splněna podmínka, na niž byl převod 4 dluhopisů na třetí osobu vázán, spočívající v předchozím souhlasu emitenta s převodem dluhopisů“. K nabytí vlastnického práva totiž nepostačovalo „samotné rubopisování dluhopisů na žalobkyni, jelikož (bylo) nezbytné, aby předání samotného listinného dluhopisu předcházela smlouva o jeho převodu, jež je splněna provedením rubopisu cenného papíru a jeho předáním novému nabyvateli“. K tomu odvolací soud dodal, že smlouva o převodu listinného cenného papíru je „principiálně postoupením pohledávky…, přičemž postoupení pohledávky lze dohodou stran omezit, ale i vyloučit“. Žalobkyni muselo být podle odvolacího soudu omezení převoditelnosti známo již při uzavírání smlouvy o převodu dluhopisů, což je patrné z čl. 2.2 smlouvy. Stejně tak muselo být žalobkyni z dikce tohoto smluvního ujednání známo, že společnost k převodu dluhopisů v době uzavírání smlouvy neudělila souhlas. Nadto byly emisní podmínky uveřejněny na internetových stránkách společnosti a žalobkyně se s nimi mohla (a měla) seznámit.
Z odůvodnění: Soud citoval § 514, § 525 odst. 2, § 1103 odst. 2, § 1721, § 1879, § 1881 odst. 1 ObčZ, § 2 odst. 1 a 3 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech („DluhZ“), § 65 odst. 1 písm. g) zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění zákona č. 230/2008 Sb. („ZPKT“) – pozn. red.
K přípustnosti ujednání emisních podmínek omezujících převoditelnost dluhopisu
Dluhopis je – podle zákonné definice – cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, s nímž je spojeno právo na splacení určité dlužné částky odpovídající jmenovité hodnotě jeho emitentem (§ 2 odst. 1 DluhZ). Jde o dluhový (obligační) cenný papír nebo zaknihovaný cenný papír, jehož hospodářskou podstatou je úvěrový vztah mezi nabyvatelem dluhopisu a jeho emitentem (srov. Pihera, V. in Kotásek, J., Pihera, V., Pokorná, J., Vítek, J. Právo cenných papírů. Praha: C. H. Beck, s. 101). S dluhopisem je tedy spojeno právo věřitele (majitele dluhopisu) vůči dlužníku (emitentovi dluhopisu) na určité plnění – pohledávka (§ 1721 ObčZ). Přitom je tato pohledávka s dluhopisem spojena takovým způsobem, že ji bez dluhopisu zásadně nelze uplatnit ani převést (ve vztahu k listinným dluhopisům § 514 ObčZ, ve vztahu k zaknihovaným dluhopisům pak ve spojení s § 525 odst. 2 ObčZ).
Listinný dluhopis je vydáván jako cenný papír na řad (§ 2 odst. 3 DluhZ; viz též důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 172/2012 Sb., sněm. tisk č. 531, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 6. volební období, 2010–2013, s. 40–41). Volba této formy cenného papíru má bezesporu přispět k tomu, aby mohl dluhopis relativně rychle měnit své majitele. Listinný dluhopis je tedy v základním zákonném nastavení cenným papírem, který je určen k oběhu (cirkulaci).
Základní povaha listinného dluhopisu jako oběžného (cirkulačního) cenného papíru však podle Nejvyššího soudu není jeho pojmovým znakem. Podstatu tohoto cenného papíru charakterizuje jen to, že jde – jak řečeno výše – o cenný papír, s nímž je spojeno právo na splacení určité dlužné částky odpovídající jmenovité hodnotě jeho emitentem (§ 2 odst. 1 DluhZ), tedy právo věřitele (majitele dluhopisu) vůči dlužníku (emitentovi dluhopisu) na určité plnění – pohledávka (§ 1721 ObčZ).
Obecně platí, že postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje (§ 1881 odst. 1 ObčZ). Tím se zásadně připouští možnost platně omezit právo věřitele postoupit pohledávku nebo její část (§ 1879 ObčZ), a to bezesporu i tak, že postoupení pohledávky bude podmíněno souhlasem dlužníka [v literatuře srov. např. Dvořák, B. § 1881, in Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V (§ 1721–2054)․ Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. č. 5]. Za těchto okolností neshledává Nejvyšší soud žádný rozumný důvod, pro nějž by nebylo možné omezit převoditelnost souhlasem dlužníka také tehdy, je-li právo na splacení určité dlužné částky (plnění pohledávky) spojeno s listinným dluhopisem [ve vztahu k cenným papírům na řad obecně shodně např. Dobrovolná, E. § 1103, in Spáčil, J., Králík, M. a kol. Občanský zákoník III. Komentář (§ 976–1474). 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 17; Marek, R., Ježek, V. Cenné papíry v novém občanském zákoníku. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 31; nebo Pipková, P. § 1103, in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2019, marg. č. 9].
Omezení převoditelnosti dluhopisů musí být (oproti omezení převoditelnosti pohledávek, které nejsou spojeny s cenným papírem) přípustné tím spíše (a fortiori), že vlastníci dluhopisů mohou prostřednictvím schůze vlastníků (§ 21 a násl. DluhZ) – za zákonem stanovených podmínek – bezprostředně zasahovat do činnosti emitenta. Podmíní-li tedy emitent převoditelnost dluhopisů svým předchozím souhlasem, může tím sledovat zcela legitimní cíl spočívající v tom, že chce mít pod kontrolou, které osoby by prostřednictvím schůze vlastníků mohly (byť potenciálně) zasáhnout do jeho činnosti.⛘
Důvodová zpráva k návrhu § 1103 ObčZ (sněm. tisk č. 362, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 6. volební období, 2010–2013, s. 833) sice deklaruje, že
„osnova přejímá ze zákona o cenných papírech (§ 17 a násl.) platnou úpravu převodů vlastnického práva k listinnému cennému papíru na doručitele, na řad i na jméno“.
Pro výklad konkrétního ustanovení právního předpisu je však důvodová zpráva významná pouze v případě, najde-li dostatečné vyjádření v samotném textu právního předpisu.
Ustanovení § 18 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech („CenP“), které stanovilo, že převoditelnost cenného papíru na řad lze omezit, jen pokud to připouští zvláštní zákon, přitom zákonodárce do občanského zákoníku nepřevzal. Z obecné (výše cit.) deklarace důvodové zprávy k návrhu § 1103 ObčZ tak podle Nejvyššího soudu nelze dovozovat, že bylo ambicí zákonodárce převzít všechna (jednotlivá) pravidla § 17–20 CenP. Snahou zákonodárce bylo zjevně (při porovnání dikce § 1103, 1104 ObčZ a § 17–20 CenP) toliko navázat na základní koncepční nastavení úpravy převodu cenných papírů, jak byla upravena v zákoně o cenných papírech. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tak nelze dovozovat (objektivizovaný) úmysl zákonodárce § 18 odst. 2 CenP převzít; a tedy ani (objektivizovaný) úmysl zákonodárce stanovit, že převoditelnost cenného papíru na řad lze omezit jen tehdy, připouští-li to zvláštní právní úprava. V obecné rovně přitom – jak již bylo výše vysvětleno – není žádný důvod, pro nějž by bylo namístě rozlišovat mezi úpravou omezení převoditelnosti práva na splacení určité dlužné částky podle toho, zda je, anebo není spojeno s cenným papírem (listinným dluhopisem).
Převoditelnost dluhopisu přitom může být (stejně jako v případě postoupení pohledávky) vázána na předchozí souhlas emitenta dluhopisu také tehdy, nejsou-li blíže stanoveny podmínky, za nichž má emitent souhlas s převodem udělit. V tomto případě je úvaha emitenta o tom, zda souhlas s převodem dluhopisu schválí, jeho výlučnou osobní kompetencí, do které zásadně nelze zasahovat. Ze samotné skutečnosti, že emitent souhlas s převodem dluhopisu neudělil, anebo že se k žádosti o udělení souhlasu nevyjádřil, tak ještě nelze dovozovat, že jde o nepoctivé nebo protiprávní jednání emitenta (§ 6 odst. 2 ObčZ), ani že jde o zjevné zneužití práva (§ 8 ObčZ).
S dovolatelkou lze souhlasit, že má-li být dluhopis předmětem formalizovaného oběhu mezi vyšším počtem osob, pak není vhodné připustit omezení převoditelnosti (cirkulace) dluhopisu. Opačný výklad by totiž nepřiměřeně zasahoval do legitimních očekávání potenciálního nabyvatele dluhopisu, který vychází z toho, že je-li dluhopis předmětem formalizovaného oběhu mezi vyšším počtem osob, potom je převoditelný volně – bez omezení. Tuto hodnotu však zákonodárce nechrání prostřednictvím stanovení pravidel pro omezení převoditelnosti dluhopisů, které jsou součástí veřejné nabídky cenných papírů, nýbrž prostřednictvím pravidel pro přijetí dluhopisu k obchodování na oficiálním trhu. Organizátor regulovaného trhu totiž může k obchodování na oficiálním trhu přijmout pouze akcie nebo dluhopisy, jejichž převoditelnost není vyloučena ani omezena [§ 65 písm. g) část věty před středníkem ZPKT]. Je-li převoditelnost dluhopisu omezena, potom je dluhopis z obchodování na oficiálním trhu vyloučen. Jinak řečeno, legitimní očekávání potenciálního nabyvatele dluhopisu, který vychází z toho, že je-li dluhopis předmětem formalizovaného oběhu mezi vyšším počtem osob, musí být volně převoditelný, zákonodárce nechrání v souvislosti s tím, že dluhopis byl součástí veřejné nabídky cenných papírů, nýbrž teprve v souvislosti s přijetím dluhopisu k obchodování na oficiálním trhu.
Přisvědčit nelze ani odkazu dovolatelky na § 26 odst. 6 DluhZ. Toto ustanovení bylo do § 26 DluhZ vloženo s účinností od 1. 1. 2012, a to zákonem č. 355/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Podle důvodové zprávy k této novele § 26 DluhZ (sněm. tisk č. 365, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, 6. volební období, 2010–2013, s. 271) se
„zakotvuje… nové ustanovení umožňující emisním podmínkám stanovit vyloučení převoditelnosti státních dluhopisů nebo stanovit omezení jejich převoditelnosti“ s tím, že „státní dluhopisy, jejichž převoditelnost je vyloučena nebo omezena, může prodávat pouze Ministerstvo financí nebo jiná osoba, která je k výkonu takové činnosti oprávněna“.
Z toho nelze vyvozovat, že by bylo (objektivizovaným) úmyslem zákonodárce prostřednictvím § 26 odst. 6 DluhZ (ve znění účinném od 1. 1. 2012) jakkoli regulovat převoditelnost jiných než státních dluhopisů. K opačnému závěru přitom nesměřuje ani systematický výklad zákona o dluhopisech. Ustanovení § 26 DluhZ je totiž řazeno do druhé části DluhZ, která je věnována zvláštním kategoriím dluhopisů. Úprava § 26 odst. 6 věty druhé DluhZ je podle mínění Nejvyššího soudu bezprostředně navázána na první větu téhož ustanovení a pouze zdůrazňuje, že kromě úplného vyloučení převoditelnosti státních dluhopisů lze jejich převoditelnost také jen omezit (resp. stanovit, za jakých podmínek lze omezení převoditelnosti zřídit). Z § 26 odst. 6 DluhZ tak nelze dovozovat žádné právně relevantní závěry o (ne)přípustném omezení převoditelnosti dluhopisů, které podléhají první části DluhZ.
Zákaz omezení převoditelnosti přitom nelze dovozovat ani z § 978 ObčZ. Omezením převoditelnosti listinného dluhopisu se totiž toliko podmiňuje účinnost převodní smlouvy coby právního důvodu (titulu), na jehož základě dochází k převodu vlastnického práva k listinnému dluhopisu (k tomu viz níže). Zákonné pravidlo, které stanoví, že vlastnické právo k cennému papíru na řad se převádí rubopisem a smlouvou k okamžiku jeho předání (§ 1103 odst. 2 ObčZ), tím zůstává nedotčeno.
Obstát nemůže konečně ani argumentace dovolatelky, která zpochybňuje možnost omezit převoditelnost dluhopisu, nachází-li se emitent v úpadku či hrozícím úpadku. Skutečnost, že se emitent cenného papíru nebo zaknihovaného cenného papíru nachází v úpadku či hrozícím úpadku, je z hlediska možných omezení převoditelnosti daného cenného papíru nebo zaknihovaného cenného papíru (stejně jako u omezeně převoditelných pohledávek, které nejsou spojeny s cenným papírem) bez významu.
K právním následkům převodu dluhopisu bez splnění podmínek převodu
Bylo-li výše řečeno, že převoditelnost pohledávky je možné omezit souhlasem dlužníka také tehdy, je-li právo na splacení určité dlužné částky spojeno s listinným⛘dluhopisem, je pro věcné řešení sporu vedeného v projednávané věci namístě vyřešit též otázku právních následků převodu dluhopisu v rozporu s omezením převoditelnosti stanoveným emisními podmínkami.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že ve vztahu k právním následkům, které nastávají, dojde-li k postoupení pohledávky v rozporu s ujednáním dlužníka a věřitele vylučujícím postoupení pohledávky (§ 1881 odst. 1 ObčZ), není doktrína jednotná.
Absolutní neplatnost dovozují např. Handlar, J., Dobrovolná, E. § 580, in Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Komentář (§ 303–654). 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 53; nebo Zvára, M. Účinky smluvního zákazu postoupení pohledávky. Právní rozhledy, 2015, č. 9, s. 321, 322. Pro relativní neplatnost pléduje např. Eliáš, K. Některé otázky související s postoupením pohledávky, in Karlovarské právnické dny 2014. Praha: Leges, 2014, s. 21; Kindl, M. Zajištění a utvrzení dluhu. Praha: C. H. Beck, 2016, marg. č. 245; nebo Remeš, J. Zákaz postoupení pohledávky v právu hmotném a procesním. Právní rozhledy, 2016, č. 2, s. 44; pro případ absence dobré víry postupníka i Myšková, P. § 1881, in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol., op. cit. výše, marg. č. 9.
Platnost postoupení a vznik odpovědnostního vztahu mezi postupitelem a dlužníkem proponuje např. Dvořák, B. § 1881, in Hulmák, M. a kol, op. cit. výše, marg. č. 7; ve vztahu k dobrověrnému postupníkovi také Myšková, P. § 1881, in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol., op. cit. výše, marg. č. 9.
Neúčinnost postoupení pohledávky dovozuje konečně např. Balliu, A. Postoupení pohledávky v rozporu se smluvním zákazem. Právní rozhledy, 2021, č. 11, s. 391.
V poměrech projednávané věci se Nejvyšší soud nemusí zabývat situací, kdy nabyvatel pohledávky nevěděl o ujednání dlužníka a věřitele o omezení převoditelnosti pohledávky. V době, kdy uzavírala smlouvu o převodu dluhopisů, bylo totiž dovolatelce znění emisních podmínek obsahující ustanovení o omezení převoditelnosti dluhopisů známo. A stejně tak byla obeznámena i s tím, že emitent dluhopisů souhlas s převodem dluhopisů neudělil.
Za těchto okolností – není-li třeba chránit dobrou víru postupníka – vychází Nejvyšší soud z toho, že porušení ujednání dlužníka a věřitele o omezení převoditelnosti pohledávky vyvolává účinky i vůči postupníkovi s tím, že postoupení pohledávky je (dočasně) neúčinné při zachování platnosti postupní smlouvy (shodně Balliu, A., op. cit. výše, s. 391).
K tomuto závěru vedou Nejvyšší soud následující úvahy. Úprava § 1881 odst. 1 ObčZ slouží – v části, v níž se vylučuje (resp. omezuje) možnost postoupit pohledávku, ujednají-li si to dlužník s věřitelem – především k ochraně zájmů dlužníka.
Pokud by postoupení pohledávky v rozporu s ujednáním dlužníka a věřitele, které postoupení pohledávky vylučuje či omezuje, znamenalo, že k platnému a účinnému postoupení pohledávky došlo a že mezi postupitelem a dlužníkem vznikne odpovědnostní vztah – a to i za situace, kdy postupník věděl o „vylučujícím“ či „omezujícím“ ujednání dlužníka a věřitele – by byla podle Nejvyššího soudu ochrana zájmů dlužníka neúplná. V tomto případě by totiž nad ochranou zájmů dlužníka převážila ochrana nedobrověrného postupníka, resp. postupitele, neboť by excesivní postoupení pohledávky vyvolávalo všechny zamýšlené právní účinky.
Přisvědčit však nelze ani názoru, podle něhož je následkem postoupení pohledávky v rozporu s ujednáním dlužníka a věřitele, které postoupení pohledávky vylučuje nebo omezuje, absolutní neplatnost. Je tomu tak proto, že dlužníkovi, k jehož ochraně má výše uvedená část § 1881 odst. 1 ObčZ sloužit, musí být – jako dotčené straně – ponechána možnost přijmout (akceptovat) postoupení pohledávky učiněné v rozporu s dříve dohodnutým ujednáním. Závěr, že pro případ právního jednání porušujícího sjednaný zákaz zatížení nebo zcizení věci nestanoví zákon výslovně jeho neplatnost, se ostatně podává i z rozsudku NS z 26. 10. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1813/2021 (odst. 18). Nadto by absolutní neplatnost při postoupení pohledávky v rozporu s ujednáním dlužníka a věřitele vylučovalo použití § 1885 ObčZ.
Přijetí závěru o relativní neplatnosti by znamenalo, že dlužník je excesivním jednáním postupitele a postupníka vázán, ledaže namítne neplatnost právního jednání, kterým byla pohledávka postoupena. Výklad klonící se k relativní neplatnosti by tak znamenal, že ačkoli je výše uvedená část § 1881 odst. 1 ObčZ určena k ochraně dlužníka, zůstávalo by právě na dlužníkovi, aby na excesivní jednání postupitele a nedobrověrného postupníka reagoval aktivním jednáním (námitkou relativní neplatnosti) s tím, že neučiní-li tak, zůstane jednáním postupitele a postupníka vázán. Ani tento výklad tedy nelze přijmout, neboť by dlužníka dostatečně nechránil (ve vztahu k následkům jednání zástupce v rozporu se zájmy zastoupeného srov. obdobně rozsudek NS z 5. 10. 2022, sp. zn. 31 Cdo 1640/2022, odst. 58).
Ve světle právě uvedené argumentace se jako nejpřiléhavějši jeví řešení spočívající v tom, že postoupení pohledávky učiněné v rozporu se zákazem či omezením ujednaným dlužníkem s věřitelem, o němž postupník věděl, je (dočasně) neúčinné – a sice do doby, než s postoupením pohledávky udělí (třeba i konkludentně) souhlas dlužník. Samozřejmě s tím, že v obligační rovině vyvolává závazkový právní vztah, který vznikl uzavřením (věcněprávně neúčinné) smlouvy o postoupení pohledávky mezi postupitelem a postupníkem, plné právní účinky (včetně sekundárních nároků, které z tohoto právního vztahu vyplývají).
Výše bylo vyloženo, že listinný dluhopis je cenný papír, s nímž je spojeno právo věřitele (majitele dluhopisu) vůči dlužníku (emitentovi dluhopisu) na určité plnění (pohledávka). Proto je namístě přijmout závěr, podle kterého převod listinného dluhopisu v rozporu s omezením stanoveným emisními podmínkami, o němž nabyvatel dluhopisu věděl, má stejné následky jako postoupení pohledávky učiněné v rozporu se zákazem či omezením ujednaným dlužníkem a věřitelem, o němž postupník věděl. Převod listinného dluhopisu v rozporu s omezením stanoveným emisními podmínkami je tedy (dočasně) neúčinný do doby, než s převodem udělí souhlas emitent dluhopisu.
Koncepčně stejné řešení zvolil zákonodárce ostatně i ve vztahu k akciím na jméno, jejichž převod je podmíněn souhlasem orgánu akciové společnosti (§ 271 odst. 1 ZOK). I akcie na jméno jsou přitom cennými papíry nebo zaknihovanými cennými papíry (§ 256 odst. 1 ZOK) na řad (§ 263 odst. 3 ZOK), a tak i pro ně platí, že jde o cenné papíry nebo zaknihované cenné papíry, které jsou – v základním zákonném nastavení – určeny k oběhu (cirkulaci).⛘
Aplikace výše uvedených (obecných) závěrů v projednávané věci
V poměrech projednávané věci vyšel odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) z toho, že k převodu vlastnického práva k dluhopisům na žalobkyni nedošlo. Převod dluhopisů totiž emisní podmínky podmiňovaly souhlasem společnosti, který udělen nebyl, což bylo žalobkyni v době uzavření smlouvy o převodu dluhopisů známo.
Závěry odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) odpovídají právnímu posouzení věci Nejvyšším soudem. Jestliže tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nesvědčí pohledávka ve výši 75 000 Kč, kterou přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka, je jeho právní posouzení věci správné. Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) OSŘ zamítl.