Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 P 408/2018, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Dne XX stěžovatelka (dále také "matka") v nemocnici X porodila dceru (první vedlejší účastnici, dále jen "nezletilá"). V den propuštění stěžovatelky z nemocnice, tj. 9. 4. 2018, sociální pracovnice nemocnice kontaktovala Magistrát města Opavy - oddělení sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") s podezřením na možné špatné zacházení s dítětem ze strany stěžovatelky. Téhož dne navštívily pracovnice OSPOD stěžovatelku na lékařském pokoji a celou situaci s ní probraly. Bezprostředně po návštěvě v nemocnici podal OSPOD k okresnímu soudu návrh na nařízení předběžného opatření, na jehož základě okresní soud usnesením ze dne 10. 4. 2018 č. j. 14 Nc 1706/2018-10 vydal předběžné opatření, kterým bylo nařízeno předání nezletilé do pěstounské péče na přechodnou dobu manželů Ivy E. a Zdeňka E. (jedná se o pseudonymy). Stěžovatelka podala proti předběžnému opatření odvolání, ve kterém vyjádřila nesouhlas s odebráním dítěte a jeho předáním do pěstounské péče. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 23. 4. 2018 č. j. 13 Co 164/2018-34 usnesení okresního soudu potvrdil s odůvodněním, že i když jinak bylo dítě po zdravotní stránce v pořádku a vyšetření stěžovatelky psychiatrem neukázalo na akutní poporodní psychózu či jiné akutní psychické onemocnění, považuje soud prozatímní umístění nezletilé do pěstounské péče na přechodnou dobu za správné vzhledem k hrubému či přinejmenším krajně neopatrnému zacházení s nezletilou ze strany stěžovatelky, simplexním projevům jejího chování, a za situace, kdy nebyla známa žádná vhodná osoba z nejbližšího okolí stěžovatelky, která by na její péči o nezletilou mohla soustavně 24 hodin denně dohlížet, či by sama mohla péči o novorozence okamžitě zabezpečit. Usnesením ze dne 4. 6. 2018 č. j. 14 Nc 1006/2018-38 okresní soud zahájil řízení o vyslovení výchovného opatření nad nezletilou a řízení o svěření do pěstounské péče na přechodnou dobu (I. výrok) a opatrovníkem nezletilé jmenoval Statutární město O. (II. výrok). S prvním výrokem citovaného usnesení, proti kterému není odvolání přípustné, vyslovila stěžovatelka dne 15. 6. 2018 písemně nesouhlas a navrhla neprodlené ukončení pěstounské péče mimo rodinu. Proti druhému výroku usnesení podala stěžovatelka dne 18. 6. 2018 odvolání, dne 19. 6. 2018 podal odvolání též stěžovatel (otec nezletilé). Usnesením krajského soudu ze dne 23. 6. 2018 č. j. 13 Co 253/2018-63 bylo napadené usnesení okresního soudu v druhém výroku změněno tak, že opatrovníkem nezletilé se jmenuje Mgr. Petr Olšovec, advokát, neboť ve věci bylo vydáno předběžné opatření na návrh Statutárního města O., proto není vhodné tentýž subjekt jmenovat opatrovníkem dítěte pro řízení z důvodu možné kolize zájmů (§ 469 odst. 2 § 455 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Usnesením okresního soudu ze dne 12. 11. 2018 č. j. 14 Nc 1006/2018-143 bylo předběžné opatření zrušeno a nezletilá byla předána do předpěstounské péče vedlejších účastníků 2) a 3) (dále jen "vedlejší účastníci"). Soud konstatoval, že odpadly důvody k vydání předběžného opatření o okamžitém svěření nezletilé do péče profesionálních pěstounů, když blízká příbuzná nezletilé se svým manželem jsou ochotni péči o nezletilou po potřebnou dobu zajistit. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 23. 1. 2019 č. j. 13 Co 17/2019-173 usnesení okresního soudu změnil tak, že se předběžné opatření nevydává, neboť rozhodnutí o svěření do předpěstounské péče předběžným opatřením nemá oporu v procesním právu. Usnesením okresního soudu ze dne 7. 2. 2019 č. j. 14 P 408/2018-181 bylo stěžovatelům uloženo předběžně snášet péči vedlejších účastníků o nezletilou. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 23. 5. 2019 č. j. 13 Co 155/2019-218 usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud uvedl, že sice nebylo v trestněprávní rovině prokázáno, že by hematomy novorozenci způsobila stěžovatelka, bylo však jednoznačně osvědčeno, že stěžovatelka trpí lehkou mentální retardací a s nezletilou zacházela způsobem zcela se vymykajícím běžnému zacházení s novorozencem, není tudíž schopna samostatné péče o nezletilou, a to nejen proto, že má snížené rozumové a rozpoznávací schopnosti, ale i proto, že má snížený práh frustrační tolerance zátěže a stresu, přičemž zejména v zátěži reaguje impulzivně a zlostně. V rodině se přitom nenachází osoba, která by mohla na péči stěžovatelky o nezletilou 24 hodin denně dohlížet. Dne 14. 8. 2019 podali stěžovatelé návrh na vydání předběžného opatření, kterým by byla zrušena jejich povinnost snášet péči vedlejších účastníků o nezletilou, a byla by nově nastolena jejich povinnost snášet péči tří členů rodiny B. (rodina stěžovatele) o nezletilou. Usnesením okresního soudu ze dne 22. 8. 2019 č. j. 14 P 408/2018-252 byl tento návrh stěžovatelů zamítnut. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 13. 11. 2019 č. j. 13 Co 391/2019-298 usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu, že nezletilá je řádně zaopatřena v péči vedlejších účastníků, a proto chybí naléhavá potřeba předběžné úpravy poměrů účastníků. Stejně tak okresní soud usneseními ze dne 13. 12. 2019, 27. 12. 2019, 14. 2. 2020, 28. 2. 2020, 18. 3. 2020, 11. 1. 2021, 26. 1. 2021, 27. 4. 2021 či 13. 5. 2021 zamítl další návrhy stěžovatelů na vydání předběžného opatření, kterými by byla nezletilá vrácena do jejich osobní péče, případně návrhy stěžovatelů na vydání předběžného opatření týkající se styku s nezletilou (např. usnesení ze dne 17. 12. 2020, 14. 1. 2021, 8. 2. 2021, 18. 6. 2021).

3. Rozsudkem ze dne 22. 6. 2020 č. j. 14 P 408/2018-497 okresní soud rozhodl o svěření nezletilé do společné pěstounské péče vedlejších účastníků. K odvolání stěžovatelů byl rozsudek usnesením krajského soudu ze dne 22. 9. 2020 č. j. 13 Co 289/2020-558 zrušen a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení s tím, že okresní soud pochybil, když své rozhodnutí opřel zejména o závěry znaleckého posudku, aniž by zkoumal další okolnosti, týkající se možné péče stěžovatelů o nezletilou, zejména se nezabýval skutečností, že podle obsahu spisu jsou při péči o nezletilou stěžovatelům ochotni pomoci rodinní příslušníci, jejichž výslechem je třeba doplnit dokazování. Krajský soud dále uvedl, že vnímá náročnost celé situace a doplnil, že byť již v okamžiku rozhodování má nezletilá logicky vytvořenou vazbu k vedlejší účastnici, nesmí toto samo o sobě být překážkou pro její navrácení do přirozené péče jejích rodičů. Krajský soud zdůraznil, že ať už bude rozhodnuto jakkoliv, je potřeba postupně, ale přesto výrazně rozšiřovat styk mezi nezletilou a jejími rodiči tak, aby rodiče už nyní měli možnost se v co největší míře podílet na péči o nezletilou a mohlo docházet k rychlému rozvoji vzájemného vztahu mezi nimi.

4. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 2. 2021 č. j. 14 P 408/2018-787 opětovně svěřil nezletilou do společné pěstounské péče vedlejších účastníků (I. výrok), řízení o úpravě styku stěžovatelů s nezletilou vyloučil k samostatnému projednaní a rozhodnutí (II. výrok), přiznal odměnu opatrovníkovi (III. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal náklady řízení (IV. výrok). Okresní soud odůvodnil své rozhodnutí tím, že takový postup je v nejlepším zájmu nezletilé za situace, kdy stěžovatelé sice mají zajištěny podmínky k péči o nezletilou, péči však nejsou schopni zajistit plnohodnotně s ohledem na snížení jejich rozumových schopností a sociální adaptability, kdy nejsou schopni řešit složitější situace, které lze při péči o dítě ve věku nezletilé předpokládat. Dle názoru okresního soudu jsou stěžovatelé s ohledem na svůj intelekt schopni zdárný vývoj nezletilé zajistit svou péčí až ve věku jejích 6 - 10 let. Nic na tom nemění skutečnost, že jsou stěžovatelům při péči o nezletilou ochotni vypomoci otec, bratr i sestřenice stěžovatele, neboť tyto osoby by byly ochotny pomoci finančně, prací v domácnosti, trávením času s nezletilou, nikoli tak, že by na péči stěžovatelů o nezletilou celodenně dohlížely. Okresní soud měl rovněž za prokázané, že s ohledem na osobnosti stěžovatelů jsou problémové i kontakty nezletilé s nimi, nezletilá je špatně snáší, naopak péče vedlejších účastníků je velmi kvalitní, je zajištěna blízkou příbuznou (sestrou stěžovatelky), ke které nezletilá navázala silnou citovou vazbu.

5. Krajský soud rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 č. j. 13 Co 150/2021-877 rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že řádná péče o nezletilou v takto útlém věku přesahuje schopnosti stěžovatelů. Krajský soud zdůraznil, že potřeby nezletilé nelze redukovat na zajištění potravy, ošacení či bydlení, když v zájmu řádného vývoje dítěte po všech stránkách, tedy i po stránce citové, poznávací, volní a morální, je dítě potřeba v adekvátní míře stimulovat a vytvářet mu podnětné prostředí - právě tomto ohledu by stěžovatelka zcela jistě selhávala. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka má také problém zvládat situace, ve kterých se dítě chová nepředvídatelně, pláče, odporuje a podobně, stěžovatelka v takových situacích zmatkuje a podléhá afektu, dokonce nezletilé v novorozeneckém věku způsobila zranění. Ačkoliv je nyní nezletilá starší, podle názoru krajského soudu obdobné chování stěžovatelky nelze vyloučit. Také krajský soud poukázal na výbornou péči vedlejších účastníků a skutečnost, že vedlejší účastnice představuje pro nezletilou hlavní vztahovou osobou, přičemž odnětí nezletilé z její péče by mohlo mít devastující vliv na její psychický stav. Krajský soud uvedl, že stěžovatelka má problém se zvládáním zátěžových situací, ani podpora v rodině nedokáže nahradit její péči, a není tak, stejně jako stěžovatel, způsobilá řádně pečovat o nezletilou, zatímco pěstounka představuje pro nezletilou hlavní vztahovou osobu a v tomto okamžiku by bylo v podstatě nepředstavitelné, že by nezletilá měla být odňata z její péče a předána do péče rodičů. Pro nezletilou by podle krajského soudu předání do péče stěžovatelů v současné době znamenalo zásadní zlom v jejím dosavadním životě, který by mohl mít až devastující vliv na její psychický stav a bezpochyby by způsobil i významný regres v jejím duševním vývoji. Závěrem krajský soud uvedl, že institut pěstounské péče je ze své podstaty institutem přechodného trvání, který trvá jen do doby, než budou rodiče schopni zajistit řádnou péči o nezletilou, přičemž tento okamžik závisí na dosažení určité duševní úrovně nezletilé a s tím související určité míry samostatnosti, a dále na vztahu mezi rodiči a nezletilou.

6. Stěžovatelé se obrátili na Veřejného ochránce práv, který ve věci provedl šetření a vydal zprávu ze dne 2. 3. 2021 sp. zn. 4678/2019/VOP/HZ, č. j. KVOP- 6410/2021, ve které uvedl, že OSPOD pochybil, neboť

(a) před odebráním nezletilé nezohlednil matčino zdravotní postižení;

(b) navrhl odebrat dítě z péče matky a neuskutečnil sociální šetření v jejím bydlišti, řádně nezmapoval rodinnou situaci dítěte a možnosti rodinných příslušníků pomoci s péčí o dítě;

(c) nepodpořil rodiče v jejich snaze převzít dítě do péče;

(d) nepomáhal rodičům ve zdokonalení jejich rodičovských kompetencí;

(e) neusiloval o to, aby byl styk dcery s rodiči častý a probíhal i v jejich domácnosti, tedy v přirozeném prostředí dítěte.

7. Zpráva o šetření shrnuje, že pokud se OSPOD ještě před podáním návrhu na předběžné opatření podrobněji nezajímal o bližší názory odborníků, a namísto mírnějšího řešení celé situace ihned podal návrh na vydání předběžného opatření, na základě kterého byla nezletilá z péče rodičů odebrána, neučinil (a do dnešního dne nečiní) žádné podpůrné kroky směřující k pomoci rodičům s výchovou nezletilé. V návaznosti na zprávu o šetření, která byla předložena jak rodičům, tak OSPOD, vydal Veřejný ochránce práv dne 21. 7. 2021 závěrečné stanovisko s návrhem opatření k nápravě ve věci výkonu sociálně-právní ochrany nezletilé, v němž reaguje na dosavadní vyjádření OSPOD, resp. Magistrátu města Opava o údajně provedených nápravných opatřeních, a shrnuje, že OSPOD sice formálně provedl uvnitř své organizace opatření vedoucí k tomu, aby se v budoucnu opakování pochybení zabránilo, neučinil však žádná konkrétní opatření k pomoci stěžovatelům v jejich snaze převzít nezletilou zpět do své péče, ve zdokonalení jejich rodičovských kompetencí, či minimálně k častějšímu styku nezletilé se stěžovateli v jejich domácnosti. Ze stanoviska Veřejného ochránce práv vyplývá, že rodiče jsou objektivně, i bez ohledu na svou intelektuální indispozici, z celé situace zmatení, bezradní, neví, co mají dělat, na koho se obrátit s žádostí o pomoc, když je prakticky odmítají úplně všichni a přehazují odpovědnost za aktuální situaci jeden na druhého. Je poukazováno na vyjádření OSPOD, že není kompetentní k tomu, aby rozšiřoval styk s nezletilou, soudy však ve svých rozhodováních vycházejí prakticky pouze ze zpráv OSPOD a uvádějí, že se mají stěžovatelé více snažit setkávat se s nezletilou i mimo soudem stanovenou dobu, což ale odmítají pěstouni. Stanovisko Veřejného ochránce práv shrnuje i skutečnost, že stěžovatelům do dnešního dne nejsou známy podmínky, za kterých by mohli pečovat o své vlastní dítě, případně ho mít na starost častěji než na 2,5 hodiny týdně a vyzvedávat si ho jinde než v poněkud vzdáleném bydlišti pěstounů.

8. Stěžovatelé se rovněž obrátili na Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále také jen "ministerstvo") s žádostí o náhradu újmy způsobené nesprávným postupem orgánů veřejné moci. Ministerstvo ve svém stanovisku ze dne 18. 12. 2019 č. j. MPSV-2018/251944-343/6 přiznalo částku ve výši 50 000 Kč jako náhradu újmy za nesprávný úřední postup OSPOD spočívající v nedostatečné sociální práci s rodinou dítěte. Ministerstvo konstatovalo, že sociální práce s rodinou neprobíhá dostatečně, rodičům není nabízena aktivně podpora a pomoc při posilování jejich rodičovských kompetencí, není zaangažována žádná služba pro rodinu ani služba pro osoby s mentálním postižením. Ze znaleckého posudku vyplynula lehká mentální retardace s efektivní labilitou v zátěži, bylo tedy na místě, aby sociální práce s matkou tomuto postižení odpovídala, současně nemělo být předjímáno, že je neschopná o dítě pečovat jen na základě diagnózy. Ministerstvo má za to, že mělo být hodnoceno, jaké rodičovské kompetence matka zvládá a jaké nikoli, a zda lze na jejich zlepšení pracovat. Poté, co bylo odloženo podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví, pohled na matku ani její situaci ve vztahu k péči o dítě nedoznal změn, přičemž minimálně jeden z důvodů pro nazírání na neschopnost péče u matky odpadl. Neschopnost matky pečovat o dítě je předjímána, namísto sociální práce dochází spíše k dokazování neschopnosti péče, což je zřejmé ze zpráv z asistovaných kontaktů, matka je spíše kontrolována, než aby byly podpořeny její rodičovské kompetence. V úvahách OSPOD je také opomíjena role otce, který je ochoten se o nezletilou postarat, a jenž je hodnocen stejně jako matka jako simplexní osoba, ačkoli nebyl k jeho osobě zpracován žádný znalecký posudek, a ve spise nejsou žádné podklady, na jejichž základě by mohlo být hodnoceno, zda je či není schopen se o dítě postarat. Ministerstvo rovněž vytklo, že OSPOD dostatečně nezjišťoval rodinné poměry a možnosti umístění dítěte v rodině otce dítěte, která žije se stěžovateli v jednom domě, a deklarovala od počátku ochotu dítě přijmout a zajistit dohled nad péčí matky.

II.

Argumentace stěžovatelů

9. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že již návrh na vydání předběžného opatření byl prakticky bez odůvodnění a pouze citoval podezření lékařského personálu (které se ve výsledku ukázalo být nepravdivé), dále shrnutí schůzky s matkou, a závěrem bylo konstatováno, že až dosud nebyly známy v péči stěžovatelky žádné nedostatky, ale v současné chvíli se její sociální situace prošetřuje. Nebyly tedy dány žádné relevantní důvody pro to, aby nezletilá byla stěžovatelce odebrána a okamžitě předána do pěstounské péče na přechodnou dobu. Ani následně vydané předběžné opatření neobsahovalo žádné odůvodnění a stěžovatelce nebyl jeho obsah nijak vysvětlen ani prakticky sdělen, předběžné opatření jí bylo doručeno až dne 12. 4. 2018. Stěžovatelka ve svém odvolání vyjádřila nesouhlas s odebráním dítěte a jeho předáním do pěstounské péče, který odůvodnila mimo jiné i tím, že pracovnice OSPOD s ní nastalou situaci nijak neprobírala vyjma toho, že ji poučila o citlivějším zacházení s nezletilou, stejně tak jako lékařský personál. Stěžovatelka tak netušila, co se v dané chvíli děje, ani to, že si nebude moci vzít dceru z porodnice domů. Neznala důvod ani obsah návrhu na vydání předběžného opatření. Konstatoval-li krajský soud v usnesení ze dne 23. 4. 2018, kterým potvrdil správnost nařízeného předběžného opatření, že nebyla známa žádná vhodná osoba z matčina nejbližšího okolí, která by na péči matky mohla soustavně 24 hodin denně dohlížet, či by sama mohla péčí o novorozence okamžitě zabezpečit, toto konstatování podle stěžovatelů nemá žádnou oporu ve spise, soud se pouze spokojil s tvrzením opatrovníka, aniž by v tomto směru prováděl důkazy výslechem stěžovatelů, jejich příbuzných, případně i pracovnic opatrovníka či nemocnice. Soud tak zcela rezignoval na zásadu vyšetřovací, která je jedním z hlavních principů, jímž je řízení o péči o dítě ovládáno, přičemž právě v tak citlivé věci, jako je odebrání dítěte jeho rodičům, by měl soud tím spíše důkladněji zkoumat, zdali jsou zcela přesvědčivě naplněny veškeré důvody pro takový postup. V usnesení okresního soudu, kterým byla nezletilá předběžně svěřena do společné pěstounské péče vedlejších účastníků, jsou uvedeny v podstatě dva důvody pro takový postup, a to lehká mentální retardace stěžovatelky a neexistence osoby, která by jí mohla s výchovou nezletilé pomoci. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že takto soud postupoval, aniž by zjišťoval rozsah mentální retardace matky či její zázemí, přičemž ani soud ani OSPOD nezvážily poskytnutí možné pomoci stěžovatelce např. pravidelnými návštěvami, dohledem či jiným opatřením.

10. Stěžovatelé upozorňují, že rozsudek okresního soudu ze dne 22. 2. 2021, kterým byla nezletilá svěřena do pěstounské péče, obsahuje z větší části shrnutí dosavadního průběhu řízení, provedené důkazy, a pouze v desátém odstavci je sděleno odůvodnění tak závažné věci, jako je svěření dítěte do péče jiné osoby, než jsou rodiče. I přes provedené dokazování, z něhož vyplývá, že jsou stěžovatelé připraveni se o nezletilou postarat, mají stabilní rodinné zázemí, bydlení, zajištěnou pomoc prarodičů nezletilé ze strany otce i ostatních příbuzných, okresní soud setrval na svém závěru, že péče o nezletilou je kvalitně zajištěna v rodině pěstounů, ke kterým má citovou vazbu. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že takový závěr neučinil soud v nejlepším zájmu dítěte, když nereflektoval připravenost stěžovatelů i jejich okolí se o nezletilou postarat, ani skutečnost, že stěžovatelé nemohou nést vinu a být prakticky trestáni za to, že k nim nemá nezletilá vytvořenou tak pevnou citovou vazbu jako k pěstounům. Krajský soud v napadaném rozsudku sice jako důvod pro ponechání nezletilé v péči pěstounů uvedl argument, že se nezletilá má u pěstounů po všech stránkách lépe, nedoplnil však, jak dlouhá má být "přechodná doba", když nezletilá je odtržená od svých rodičů již tři a půl roku. Vazba mezi stěžovateli a nezletilou tak zjevně není vytvořena právě z toho důvodu, že s nimi nezletilá netráví (v důsledku opakovaných rozhodnutí soudů) příliš mnoho času, neboť styk stěžovatelů s nezletilou je doposud stále nastaven předběžným opatřením okresního soudu ze dne 22. 10. 2020 č. j. 14 P 408/2018-588 jednou týdně ve čtvrtek od 15:30 do 18:00 hodin, kdy jsou povinni vyzvedávat nezletilou v místě bydliště pěstounů.

11. Stěžovatelé poukazují na zjevnou rezignaci soudů na veškeré snahy stěžovatelů o to, aby nezletilá byla navrácena do jejich péče. Krajský soud v napadaném rozsudku uvádí, že si nelze představit návrat nezletilé do péče rodičů, dokud mezi nimi nebude navázán dostatečně kvalitní vztah, čehož však nelze dosáhnout bez častého a intenzivního kontaktu mezi nezletilou a rodiči, neposkytuje však stěžovatelům návod na to, jak tento bližší vztah navázat a prohloubit kontakt s jejich dcerou, ani nezavazuje OSPOD k pomoci rodičům tak, aby se nezletilá k nim mohla vrátit. Odůvodnění napadeného rozsudku tedy v podstatě nepřímo stěžovatelům říká, že za současného stavu, jak je soudními rozhodnutími nastolen, není možné přemýšlet o návratu nezletilé do péče rodičů, pakliže nebude jejich vztah prohlouben. Ten se ovšem může logicky prohloubit pouze v případě, kdy bude současně nastolený stav rozhodujícím orgánem, tedy soudem, ve prospěch rodiny změněn. Jedná se tedy o začarovaný kruh, ve kterém se stěžovatelé ocitli, a ve kterém každý z orgánů veřejné moci přenáší zodpovědnost za své rozhodování na ten druhý, přičemž žádný z nich nepodniká žádné konkrétní kroky, kterými by se alespoň pokusil rozvrácené vztahy v rodině, jež byly způsobeny právě jimi, napravit a dítě navrátit do péče rodičů. Konstatoval-li okresní soud, že nic nebrání rodičům za spolupráce s orgánem sociálně-právní ochrany dětí domluvit se s pěstouny na rozšíření kontaktů nad tento rámec, nevzal v úvahu faktickou situaci a vyhrocené vztahy mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky, v jejichž důsledku je jakákoliv domluva o péči o nezletilou nad rámec soudem stanovené doby prakticky nemožná. Stěžovatelé se svými návrhy, které jsou opakovaně zamítány, domáhají navrácení nezletilé do jejich péče, rozšíření styku s nezletilou, případně toho, aby byl kontakt realizován v místě jejich bydliště, nikoliv v místě bydliště vedlejších účastníků. Stěžovatelé opětovně upozorňují na skutečnost, že ani duševní onemocnění (kterým však žádný z nich netrpí) by nemohlo být důvodem pro odnětí nezletilé z jejich péče [např. nález ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377)]. Je přitom logické, že v důsledku běhu času si nezletilá, která již více než 3,5 roku žije v péči pěstounů a své rodiče vídá jednou týdně, a to ještě po velmi omezenou dobu, vytvořila rodinné vazby spíše s pěstouny než s vlastními rodiči. Tuto skutečnost žádný ze soudů nevzal v potaz a prakticky tak trestá rodiče za průtahy ve svém vlastním rozhodování. Stěžovatelé mají za to, že se soudy dříve měly zabývat intenzitou zásahu, kdy byla nezletilá odňata svým vlastním rodičům, a nikoli nyní po třech a půl letech řešit dopady opětovného navrácení nezletilé do jejich péče. Z postupu soudů vyplývá, že poskytují ochranu více pěstounské péči a garantují její stabilitu spíše než péči o dítě ve vlastní rodině.

12. Stěžovatelé zdůrazňují, že mezi předpoklady svěření dítěte do pěstounské péče patří skutečnost, že péče o dítě a jeho výchova není zabezpečena v jeho přirozené rodině, tzn., že o dítě nemůže pečovat žádný z rodičů ani poručník a odebrání dítěte je nezbytné a přiměřené ochraně jeho zájmů, zároveň je třeba dbát i na dočasnost takové péče. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně a jejich splnění je třeba velmi pečlivě zvažovat. Ani jedna z výše uvedených podmínek nebyla splněna, resp. ani jednou z podmínek se obecné soudy nezabývaly, a nepřihlédly ani k tomu, že by se stěžovatelé byli schopni o nezletilou postarat, neboť bydlí v domě s rodiči otce, kteří jsou již ve starobním důchodu, tudíž jsou schopni a ochotni s péčí o nezletilou pomoci. Ostatně to, že bude o nezletilou finančně či existenčně postaráno, dokládají také ostatní rodinní příbuzní, kteří jejich připravenost a zájem pečovat o nezletilou v řízení tvrdili a prokázali. Stěžovatelé namítají, že OSPOD ani obecné soudy se nezabývaly podmínkou nezbytnosti a přiměřenosti zásahu, když nebyly vzaty v úvahu jiné prostředky, kterými by bylo možné situaci nezletilé vyřešit bez toho, aniž by bylo nutné ji vytrhovat z jejího přirozeného prostředí a odepřít jí právo na život ve vlastní rodině. Žádný z orgánů veřejné moci nezkoumal jiné možnosti, např. ustanovit pěstouny babičku a dědu nezletilé, kteří bydlí se stěžovateli v jednom domě, či stanovit dohled nad péčí o nezletilou ze strany OSPOD, či jiné organizace, která tyto činnosti jménem státu vykonává. Stěžovatelé poukazují na závěry znaleckého posudku z psychologie a psychiatrie ze dne 27. 4. 2020 zpracovaného MUDr. Kateřinou Černekovou a PhDr. Helenou Khulovou, v němž se uvádí, že u obou stěžovatelů byly zaznamenány snížené rozumové schopnosti a nízká úroveň sociální adaptability, nebyla však shledána žádná závažná duševní porucha či onemocnění. Ze znaleckého posudku v žádném případě nevyplývá, že by stěžovatelé nebyli schopni, byť s pomocí svého okolí, se postarat o své vlastní dítě. Zároveň je zřejmé, že jak OSPOD, tak soudy, při svých úvahách a rozhodováních úplně vytěsnily skutečnost, že stěžovatelka se (nyní spolu se stěžovatelem) stará o svou další dceru, narozenou XX. Není tedy důvod, proč by nebyla schopná postarat se i o své druhé dítě. Byť byla pomoc rodinných příslušníků v péči o nezletilou prokázána (na základě pokynu krajského soudu, aby okresní soud doplnil v tomto směru dokazování), krajský soud v napadaném rozsudku uvedl nové podmínky pro případné navrácení nezletilé do péče stěžovatelů (zlepšení vztahů mezi stěžovateli a nezletilou a dosažení určité duševní úrovně nezletilé), jejichž splnění prakticky nezáleží na vůli a jednání stěžovatelů. Stěžovatelé upozorňují, že pěstounská péče trvá již přes tři a půl roku. Byť v pokročilejším věku může nezletilá chápat současné nastavení péče lépe než v dnešní době, nikdo nemůže predikovat, jak moc budou za takové časové období její vztahy se stěžovateli otupěny, jisté však je, že ke zlepšení jejich vztahů, což napadený rozsudek považuje za nezbytnou podmínku pro změnu současného nastavení péče, rozhodně nemůže za tohoto stavu věci ve velké míře dojít. Krajský soud otázku dočasnosti pěstounské péče vyřešil prostým odkazem na to, že potřebnou míru samostatnosti lze od dítěte očekávat mezi šestým a desátým rokem věku dítěte, stěžovatelé však deset let života dítěte v péči pěstounů v žádném případě nepovažují za dobu, kterou lze označit jako "dočasnou", když dítě pak vůbec nebude schopno vytvořit si jakoukoliv bližší, natož pak rodinnou, vazbu s vlastními rodiči, a i v pozdějším věku bude tíhnout spíše ke svým pěstounům. Stěžovatelé opětovně odkazují na nález sp. zn. I. ÚS 2903/14, který shrnuje povinnosti a pozitivní závazky státu při ochraně rodinného života a uvádí, že je nutné v maximální možné míře dbát na dodržení všech podmínek pro odnětí dítěte z jeho přirozeného rodinného prostředí a toto činit pouze v nejnaléhavějších případech s maximální opatrností. Zároveň se v nálezu výslovně uvádí, že důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu, stejně jako skutečnost, že rodiče mají snížený intelekt. Stěžovatelé apelují na skutečnost, že dalším a dalším prodlužováním odloučení nezletilé od stěžovatelů jako jejich biologických rodičů dochází k nenapravitelné deformaci jejich vztahu, což je rovněž v rozporu s jejich právy rodičů na péči o dítě.

13. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelé oznamují, že v mezidobí došlo k vydání rozsudku okresního soudu ze dne 8. 12. 2021 č. j. 14 P 408/2018-982, kterým je stěžovatelům uložena povinnost s účinností od 10. 4. 2018 hradit výživné ve výši 1 200 Kč měsíčně a s účinností od 1. 4. 2021 ve výši 1 500 Kč měsíčně. Stěžovatelé jsou si vědomi své rodičovské povinnosti hradit a přispívat na výživu svého dítěte, nicméně za situace, kdy se o své dítě nemohou starat a vykonávat svá rodičovská práva, mají rozhodnutí za přinejmenším nespravedlivé. Ačkoliv věcně stěžovatelé citované rozhodnutí respektují, považují je za další příkoří na jejich cestě k péči o vlastní dítě. Stěžovatelé dále poukazují na aktuální stav věci, kdy se snaží i nadále o obnovení kontaktů s jejich dcerou, rozšíření styku a ideálně též o zrušení předběžného opatření, kterým jim byla odňata z péče. Nezletilá si však prostým plynutím času vytváří blízké rodinné vazby s pěstouny, a naopak se stěžovateli se čím dál více odcizuje. V poslední době s ohledem na kolísavý psychický stav nezletilé a problémy při jejím vyzvedávání ke styku se stěžovateli bylo dočasně okresním soudem po dohodě stěžovatelů i pěstounů dohodnut asistovaný kontakt jednou za dva týdny v Centru psychologické pomoci v Opavě za účasti psychologa, a jednou za dva týdny kontakt u pěstounů. Ačkoliv i s tímto rozhodnutím stěžovatelé souhlasí, protože si přejí, aby nezletilá byla v psychické a duševní pohodě, obávají se toho, kam až situace může zajít. Stěžovatelé v současné době nemohou nezletilou brát k sobě domů a prakticky při všech kontaktech jsou přítomny třetí osoby.

III.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení

14. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu, okresnímu soudu a vedlejším účastníkům.

15. Krajský soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

16. Vedlejší účastníci 2) a 3) zdůrazňují, že stěžovatelé ke styku s nezletilou měli a stále mají pasivní přístup, proto se vztah mezi nimi a nezletilou za dobu péče vedlejších účastníků o ni neposunul k lepšímu, a bez proaktivního přístupu vedlejších účastníků by nebyl možný vůbec. Nezletilá návštěvy u rodičů bez přítomnosti vedlejších účastníků prožívá traumaticky. Stěžovatelé požadují nezletilou do své péče ihned, aniž by řešili, jak se o ní budou starat, a jak na ně bude nezletilá reagovat. Teprve v červnu přistoupili stěžovatelé k tomu, že si nechají se styky pomáhat asistenčním centrem, i jeho služeb však využívají méně, než je jim nabízeno. Vedlejší účastníci nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že rodiče stěžovatele jsou jako starobní důchodci schopni a ochotni s péčí o nezletilou kdykoliv pomoci, když matka stěžovatele má dlouhodobě vlastní závažné zdravotní problémy psychické povahy, otec stěžovatele sice dovážel stěžovatelku ke styku, ale tím jeho pomoc s péčí o nezletilou vždy končila. Ostatní příbuzní pak vyjádřili připravenost pomáhat finančně či nezletilou občas pohlídat ve volném čase. To se ale zjevně míjí s podstatou potřebné pomoci rodičům, tak jak byla zjištěna. Vedlejší účastníci nepovažují za žádoucí, aby stěžovatelé své povinnosti fakticky přenášeli na jiné, např. na dceru Jitku (jedná se o pseudonym), jak se aktuálně dlouhodobě děje, kdy díky spoluúčasti Jitky mohly být styky stěžovatelů s nezletilou realizovány bez závažnějších problémů, při absenci Jitky jsou však stěžovatelé ve vztahu k nezletilé zcela bezradní. Vedlejší účastníci upozorňují, že ústavní stížnost nemůže mířit na případné pochybení obecných soudů, pokud jde o formu a délku trvání péče vedlejších účastníků o nezletilou před vydáním napadených rozsudků, samotné nařízení pěstounské péče považují za ústavně souladné. Podáním ze dne 15. 7. 2022 vedlejší účastníci doplnili své vyjádření o oznámení, že se XX stěžovatelům narodil syn. Vedlejší účastníci byli informováni pracovnicí OSPOD o tom, že stěžovatelka nezvládá péči o narozené dítě, za tím účelem je jí takřka neustále k dispozici zdravotní sestra. Vedlejší účastnice byla vyzvána k účasti na jednání za účelem nalezení osoby, která by stěžovatelce o víkendu vypomáhala s péči o narozené dítě, což vedlejší účastníci odmítli, především z důvodu péče o nezletilou a obav z nekonstruktivního jednání se stěžovateli. Dne 8. 8. 2022 vedlejší účastníci informovali Ústavní soud o úmrtí babičky nezletilé (matky stěžovatele), paní Ivety B. (jedná se o pseudonym).

17. Opatrovník nezletilé vedlejší účastnice, Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále jen "opatrovník") konstatoval, že podle obsahu spisové dokumentace je z hlediska legitimity zásahu patrné, že v době vydání prvního předběžného opatření o odebrání nezletilé z péče matky mohl skutečně legitimní cíl - ochrana života a zdraví nezletilé - převážit nad zájmy matky, neboť důvody pro odebrání nezletilé z její péče a poté fakticky i z péče otce, jehož otcovství bylo určeno až po vydání předběžného opatření, spočívaly ve tvrzené neschopnosti matky postarat se o novorozence a jeho základní potřeby. S ohledem na vývojové fáze a psychomotorický vývoj dítěte však není možné, aby tento důvod přetrvával i v případě batolete, natož dítěte předškolního věku. S tím souvisí i přinejmenším diskutabilní setrvání obecných soudů na podmínce dohledu nad péčí matky po 24 hodin denně. V případě novorozence, který je zcela odkázán na péči jiné osoby, lze takové podmínce rozumět a schvalovat ji, avšak v případě batolete, tím spíše předškoláka, jenž má již základní návyky a schopnosti se o sebe do jisté míry postarat a vyjádřit slovy své potřeby, natož pokud již navštěvuje předškolní zařízení, postrádá celodenní dohled nad péčí matky o dítě smysl a nemůže být důvodem pro odmítnutí předání nezletilé zpět do péče rodičů. Opatrovník si klade otázku, co vše by musely další osoby ochotné rodičům pomoci splnit a deklarovat, aby soudu takové záruky postačovaly k závěru, že nezletilou do péče rodičů navrátí. Čtyři nápomocné osoby představují již více než rozsáhlý okruh osob s ohledem na aktuální situaci většiny rodin v České republice, a to i v případě, že jeden z rodičů trpí duševním postižením, u něhož se dá předpokládat, že určitá výpomoc s péči a výchovou dítěte bude vhodná. V opačném případě si lze těžko představit, jak by kdy například mohli rodiče trpící zdravotním postižením zajistit zdárný všeobecný rozvoj svých dětí, pokud by byl redukován rozvoj dítěte pouze na úkol rodičů, nikoli širší rodiny a společnosti jako celku, zejména tedy předškolních a školních zařízení. Podle opatrovníka jde o diskriminaci rodičů z důvodu zdravotního postižení a intelektové úrovně, neboť stejné podmínky by soud nekladl rodičům, jež zdravotním postižením netrpí. Nadto opatrovník podotýká, že na styk rodičů s nezletilou v domácnosti rodičů rovněž nikdo nedohlížel, přičemž k žádným excesům nedošlo. Hovoří-li krajský soud v napadeném rozsudku o naplňování všech potřeb nezletilé a vytváření podnětného prostředí, v čemž by podle názoru soudu matka zcela jistě selhávala, opatrovník si klade otázku, zda může převážit rozvoj dítěte nad vytvořením vazby a životem se skutečnými rodiči. Pokud by takový přístup byl přijat jako automatismus, znamenalo by to, že vyšší hodnotou je právo na co nejlepší všeobecný rozvoj dítěte a děti by měly být svěřovány do co nejpodnětnějšího prostředí mimo svou biologickou rodinu. Odůvodnil-li soud možnost navrácení do rodiny pouze otázkou času a duševní vyspělostí a samostatností dítěte, nedostál pozitivní povinnosti státu v rámci ochrany rodinného života, především povinnosti činit vhodná opatření za účelem opětovného sloučení rodiny. Obecné soudy totiž neučinily v podstatě žádné aktivní opatření a sloučení rodiny odvrátily až do naplnění podmínky, na níž rodiče nemají vliv, a která uplyne za dobu, jež představuje třetinu až polovinu života dítěte. Opatrovník považuje takovou argumentaci za rezignaci na úkol soudu (i dalších orgánů, zejména orgánu sociálně-právní ochrany dětí a doprovázející organizace pro pěstouny) usilovat o sjednocení rodiny a prohlubování vzájemné vazby v podobě rozšiřování vzájemných kontaktů nezletilé s jejími rodiči a polorodou sestrou. Třebaže krajský soud opakovaně apeloval na účastníky řízení, aby spolupracovali s pěstouny a odhlédli od negativních postojů, není možné očekávat, že bez pomoci to mohou rodiče v takto náročné životní situaci zvládnout, a to i s přihlédnutím ke zdravotnímu postižení matky. Namísto toho, aby obecné soudy napomáhaly ulehčení situace rodičům, u nichž znalkyně shledaly snížení rozumových schopností s nízkou sociální adaptabilitou, která je limituje v řešení takto složité sociální a rodinné situace, kladly na ně další požadavky, kterým měli rodiče sami dostát, byť se během celého řízení ukazovalo, že je takový požadavek nerealistický. S ohledem na uvedené okolnosti se opatrovník domnívá, že postup obecných soudů v dané věci v souhrnu nesplňuje podmínky testu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů a dalších osob, zejména jde-li o podmínku proporcionality zásahu. Systém (a na jeho vrcholu obecné soudy) nezvážil jiné, mírnější způsoby zásahu do rodinného života, nezvážil sourozeneckou vazbu a nečinil v průběhu řízení dostatečné kroky pro navazování dostatečné vazby mezi nezletilou a jejími rodiči a polorodou sestrou. Opatrovník proto navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval porušení práv stěžovatelů a tím subsidiárně i práv nezletilé, a aby napadená rozhodnutí zrušil.

18. Soudce zpravodaj zaslal stěžovatelům výše uvedená vyjádření na vědomí a k případné replice. Stěžovatelé se zcela ztotožňují s vyjádřením opatrovníka. Jde-li o vyjádření vedlejších účastníků, to označují za subjektivní, neboť je ovlivněno v současné době již rozvinutým osobním vztahem vedlejších účastníků a nezletilé. To ovšem pouze dokládá smutnou skutečnost, že nedošlo-li by v průběhu řízení k zásahům do základních práv stěžovatelů a nezletilé, mohl by obdobný či ještě rozvinutější vztah existovat mezi nezletilou a jejími biologickými rodiči. Ti se s ohledem na vydaná soudní rozhodnutí mohou pouze dívat na to, jak se jim jejich vlastní dcera citově vzdaluje. Stěžovatelé nesouhlasí s tvrzením vedlejších účastníků, že ke styku s dcerou vždy měli laxní přístup, naopak, se od narození nezletilé snaží dělat maximum pro to, aby ji měli v péči. Vedlejší účastníci zcela odhlíží od okolností průběhu pěstounské péče a nezohledňují, že nezletilá by mohla mít zájem na vytvoření vztahu s vlastními rodiči. Ačkoliv jsou pěstouni sami také rodiči, neuvědomují si bolestnost a tíživost pocitu matky a otce, kterým je odpíráno právo se starat o vlastní dítě. Stěžovatelé mají za to, že vedlejší účastníci nemají ani minimální snahu o rozšíření a prohloubení vzájemných vazeb mezi nezletilou a jejími rodiči či o navrácení nezletilé rodičům. Stěžovatelé jsou ochotni i schopni se o své dítě postarat, a jsou přesvědčeni, že stát disponuje mírnějšími omezujícími prostředky, resp. prostředky na podporu rodičů s dětmi, které však nebyly v jejich věci nikdy zváženy.

19. Stěžovatelé dále uvádějí, že se jim dne XX narodil syn, který je v současné době po všech stránkách zdravý se standardními potřebami novorozeného dítěte, a stěžovatelé o něj za přispění pomáhajících orgánů bez jakýchkoliv problémů pečují. S ohledem na zdravotní stav stěžovatelů bylo dne 14. 7. 2022 v nemocnici X nařízeno ze strany OSPOD jednání o poskytnutí podpory při péči o dítě. V rámci předmětného jednání bylo konstatováno, že po propuštění stěžovatelky z porodnice bude tato z důvodu zácviku ohledně péče o novorozence dočasně umístěna v Dětském centru X. Současně bylo konstatováno, že nápomocni v péči o nezletilého budou stěžovatelům též pan Ivan B. (jedná se o pseudonym) a jeho sestřenice paní Hana B. (jedná se o pseudonym). Stěžovatelce bylo taktéž sděleno, že s případnou pomocí o péči o nezletilého se mohou obrátit na neziskové organizace, a to X a dále na Poradnu rané péče X. Stěžovatelka je v současné době se svým synem stále v Dětském centru X, stěžovatel ji tam denně navštěvuje společně se svým otcem. O nezletilého se stěžovatelka stará bez jakýchkoliv problémů, na neděli 31. 7. 2022, je dohodnuto, že si stěžovatelé vezmou nezletilého na celý den do místa svého bydliště. V budoucnu je plánováno, že stěžovatelka bude pouze ambulantní formou využívat pomoci OSPOD a Dětského centra X, které bude poskytovat nejen zdravotní služby nezletilému, ale také zajišťovat edukaci stěžovatelky v souvislosti s péčí o nezletilého. Podle názoru stěžovatelů současný stav deklaruje, že se o své nezletilé děti dokáží za pomoci svých rodinných příslušníků řádně postarat, a samotná zdravotní indispozice rodičů nemůže být brána jako důvod pro to, aby mohlo být bez dalšího rozhodnuto o omezení jejich péče o nezletilou tak, jak k tomu došlo napadenými rozhodnutími. Je tak zcela zjevné, že existují i mírnější způsoby, jak zabezpečit řádnou péči o nezletilou, než ji ponechat v péči pěstounů.

20. Ústavní soud zaslal vedlejším účastníkům na jejich žádost vyjádření opatrovníka nezletilé. Vedlejší účastníci se závěry opatrovníka nesouhlasí, zejména jde-li o legitimitu zásahu. Argumentuje-li opatrovník vývojem dítěte v obecné rovině, teoretickými postuláty vyplývajícími z relevantní judikatury a polemizuje s upřednostněním životní úrovně, vedlejší účastníci uvádějí, že jejich životní úroveň a životní úroveň stěžovatelů je srovnatelná, podstatné však je, což opatrovník poněkud ignoruje, že mentální defekty nevykazuje jen jeden z rodičů, ale oba, byť každý v jiném směru a v jiné míře, což bylo znalecky zjištěno a obecnými soudy konstatováno. Opatrovník taktéž nebere v úvahu, že styky rodičů s nezletilou po celou dobu jejich existence provázely (a stále provázejí) problémy, které měly základ převážně v jednání rodičů. Opatrovník stejně tak ignoruje, že rodiče soustavně odmítali jakoukoliv pomoc třetích osob. Vedlejší účastníci upozorňují, že se bohužel po dobu trvání řízení nepodařilo vytvořit mezi nezletilou a rodiči takový vztah, který by byl pro nezletilou snesitelný více než jednu hodinu týdně, a který by neměl následky v jejím následném chování. Nezletilá je aktuálně schopna rozvíjet vztah s matkou a polorodou sestrou, zatímco otec se upozaďuje, aby pak při setkání nezletilou traumatizoval. Za této situace by pravděpodobně nic nezmohla ani pomoc příbuzných otce. Vedlejší účastníci mají za to, že pro návrat nezletilé k rodičům jsou nutné dvě podmínky, a to postupný rozvoj vztahu nezletilé k rodičům, druhým je pak soustavná či velmi častá přítomnost kohokoli, ke komu mají rodiče důvěru, a kdo jim bude schopen pomáhat při běžných každodenních záležitostech péče o nezletilou. Argumentuje-li opatrovník výsledky všech různých prostředků, které byly ze strany všech orgánů sociálně-právní ochrany dětí (a nejen jich) provedeny, tyto se podle vedlejších účastníků minuly účinkem právě s ohledem na neměnný postoj rodičů. Vedlejší účastníci zdůrazňují, že nemá smysl rozšiřovat styky, když rodiče nevyužívají vše, co mohou, a s vedlejšími účastníky přiměřeně nekomunikují. Vedlejší účastníci sdělují, že až v tomto roce začaly probíhat i asistované styky, byť z pohledu vedlejších účastníků stále nebyl naplněn jejich potenciál. Opatrovníkem kritizované vyloučení řízení o úpravu styků vedlejší účastníci s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu považují za správné a ústavní stížností napadený zásah za přiměřený a proporcionální, neshledávají proto důvod pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

21. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

V.

Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

V. a) Obecná východiska

22. Ústavní soud, obdobně jako Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje význam práva na rodinný život zaručeného obecně v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jehož základním prvkem je soužití rodičů a dětí - právě v jeho rámci se má uskutečňovat péče o děti a jejich výchova ze strany rodičů, na což mají jak děti, tak i rodiče právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny [nález ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07 (N 157/47 SbNU 53) či nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59) dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)]. Vazba mezi matkou (respektive rodičem) a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbou a jeden z prvořadých předpokladů lidského vývoje [nález ze dne 20. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227 bod 43)]. Jakékoliv opatření státu narušující tuto vazbu, respektive soužití rodičů a dětí, tak představuje zásah do práva na rodinný život (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku ze dne 12. 7. 2001 č. 25702/94, § 151; všechna rozhodnutí ESLP citovaná v tomto nálezu jsou dostupná na http://hudoc.echr.coe.int).

23. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale konstatuje, že v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny práva rodičů na rodičovskou výchovu a péči mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona, přičemž zároveň dle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být šetřena podstata a smysl takových omezení a tato nesmí být zneužita k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Též Úmluva předvídá možnost oprávněně zasáhnout do práva na respektování rodinného života, avšak dle jejího čl. 8 odst. 2 musí takový zásah být v souladu se zákonem, sledovat legitimní cíl (národní bezpečnost, veřejnou bezpečnost, hospodářský blahobyt země, ochranu pořádku a předcházení zločinnosti, ochranu zdraví nebo morálky či ochranu práv a svobod jiných) a být nezbytný v demokratické společnosti. To znamená, že zásah musí být opodstatněný, tedy odpovídat naléhavé společenské potřebě, a zejména musí být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Ústavní soud zdůraznil, že rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, který se tak musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte [nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 838/07 a sp. zn. III. ÚS 3363/10 odkazující na rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii ze dne 13. 7. 2000 č. 39221/98 a 41963/98]. Při posuzování odnětí dítěte z péče rodičů je tedy esenciálním kritériem nejlepší zájem dítěte.

24. Důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1265/16 ze dne 19. 6. 2018 (N 114/89 SbNU 723)]. Nadto odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku, § 173 a 178; rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, § 69 a 76; rozsudek ESLP ve věci Haase proti Německu, § 93 a 95; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 42). Oddělení rodičů a dětí je chápáno jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu rodiny by nebyla dostatečná (srov. rozsudek ESLP ve věci Kutzner proti Německu; obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, citovaný shora, bod 43). Podle judikatury ESLP má přitom obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet. Pokud dojde k odnětí dítěte z péče rodiče, pak má stát povinnost přijmout vhodná opatření za účelem jejich opětovného sloučení, co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dál tím naléhavější. ESLP současně zdůrazňuje potřebu náležitého zapojení rodičů do rozhodovacího procesu týkajícího se zásahu do jejich práva na rodinný život (s přihlédnutím k okolnostem případu a závažnosti rozhodování), tak aby i jejich zájmům byla v řízení poskytnuta dostatečná ochrana.

25. Z práva na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy pro stát neplynou jen negativní, ale též pozitivní závazky. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má obecně stát jednat tak, aby se mohlo rodinné pouto mezi rodiči a dětmi rozvíjet. Dojde-li k odnětí dítěte z péče rodiče, má stát povinnost podle čl. 32 odst. 4 Listiny přijmout vhodná opatření pro jejich opětovné sloučení, co nejdříve to bude možné, přičemž tato povinnost se s přibývajícím časem stává čím dál tím naléhavější [rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Kutzner proti Německu, § 61 a 76; ve věci K. a T. proti Finsku, § 178; ve věci K. A. proti Finsku ze dne 14. 1. 2003 č. 27751/95, § 138; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399) či nález ze dne 10. 10. 2007 sp. zn. II. ÚS 838/07 (N 157/47 SbNU 53), bod 18].

V. b) Posouzení předpokladů pro nařízení pěstounské péče v projednávané věci

26. Z výše uvedeného je zřejmé, že napadená rozhodnutí shora uvedeným požadavkům nedostála. V projednávané věci je patrné, že postup obecných soudů odporuje pozitivnímu závazku státu na opětovné sloučení rodičů a dítěte, plynoucího z čl. 8 Úmluvy. Obecné soudy se ve věci nijak nesnažily najít cestu k možnosti opětovného navrácení nezletilé, naopak zjevně hledaly důvody k tomu, aby odůvodnily rozhodnutí o trvání pěstounské péče. Ústavní soud připomíná, že není jeho úkolem přezkoumávat správnost postupu OSPOD, nýbrž posoudit, zda soudní rozhodnutí, na základě kterých byla svěřena nezletilá do společné pěstounské péče vedlejších účastníků, byla založena na zákonem stanovených důvodech a ústavněprávních východiscích. K nim lze řadit i podmínky přípustnosti prolomení práva dítěte nebýt oddělen od svých rodičů jako nezbytného zásahu v zájmu dítěte podle čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, který stanoví, že dítě nemůže být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte, například, jde-li o zneužívání nebo zanedbávání dítěte rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte.

27. Uvedený zásah by tedy měl být nezbytný pro zajištění ochrany některého z absolutních práv dítěte před jeho rodiči, konkrétně je třeba zmínit právo dítěte na život a jeho zachování podle čl. 6, právo nebýt vystaven krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání podle čl. 37 písm. a) a právo na svobodu od všech forem násilí podle čl. 19. S ohledem na vážnost zásahu v podobě oddělení dítěte od jeho rodičů je přitom zřejmé, že míra ohrožení některého z uvedených absolutních práv dítěte bude muset dosahovat určité kvalifikované intenzity (viz DUŠKOVÁ, Š., HOFSCHNEIDEROVÁ, A., KOUŘILOVÁ, K. Úmluva o právech dítěte. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 143). Potřebnost takového zásahu v posuzované věci prokázána nebyla. Obecné soudy v projednávané věci ignorovaly výše uvedená ústavněprávní východiska, základní práva stěžovatelů a nezletilé, ale i zákonné předpoklady pro nařízení pěstounské péče.

28. Podle § 958 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "obč. zák.") , platí, že nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník, může soud svěřit dítě do osobní péče pěstounovi. O pěstounské péči může soud rozhodnout na dobu, po kterou trvá překážka bránící rodičům v osobní péči o dítě (§ 959 odst. 1 obč. zák.). Rodič může požadovat dítě zpět do své osobní péče. Soud návrhu vyhoví, pokud je to v souladu se zájmy dítěte (§ 959 odst. 2 obč. zák.). Rodiče mají právo se s dítětem osobně a pravidelně stýkat i právo na informace o dítěti, ledaže soud z důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodne jinak (§ 960 odst. 2 obč. zák.).

29. Okresní soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že svěření nezletilé do společné pěstounské péče vedlejších účastníků je v jejím nejlepším zájmu, neboť stěžovatelé mají sice zajištěny podmínky pro péči o nezletilou, s ohledem na svůj intelekt jsou však schopni zdárný vývoj nezletilé zajistit svou péčí až ve věku jejích 6 - 10 let. Takový postup je zjevně rozporný s podmínkami, které zákon pro nařízení pěstounské péče předvídá. V projednávané věci okresní soud nijak, zaprvé, nedoložil, že by o nezletilou nemohl osobně pečovat žádný z rodičů; nezletilá má matku i otce, přičemž v napadeném rozsudku není nijak popsáno, proč například o nezletilou nemůže pečovat stěžovatel (otec). Zadruhé, okresní soud své úvahy založil na zjevně nesprávném výkladu nejlepšího zájmu dítěte, a to tak, že do něj promítl, co je dle jeho názoru nejlepší pro její "dobrý vývoj" (rozsudek okresního soudu bod 10). Tyto jeho úvahy (k nimž si vyžádal i vyjádření znalců) o posuzování rodičovských kompetencí, podnětnosti prostředí biologických rodičů a pěstounů a tom, kdy bude nezletilá dost vyspělá na návrat ke stěžovatelům, jsou v příkrém rozporu s pozitivním závazkem státu na navrácení dítěte do péče jeho rodičů [viz rozsudky ESLP a nálezy Ústavního soudu uvedené shora v bodě 24], přičemž tato kritéria je navíc možno považovat za snadno sociálně a kulturně zneužitelná.

30. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 Ústavní soud zdůraznil, že vazba mezi matkou a dítětem je "jedním z prvořadých předpokladů vývoje lidského jedince. Porušení této nejpřirozenější lidské vazby je zákonem umožněno pouze v případě absolutní absence péče či její naprosté nedostatečnosti a pouze tehdy, je-li dítě ohroženo bezprostředně (takový postup je třeba považovat za ultima ratio). Zásah obvodního soudu, který stěžovatelce odňal možnost pečovat o nezletilou několik dnů po porodu, byl v tomto ohledu zjevně nepřiměřený, neboť stěžovatelce ani nebylo umožněno, aby prokázala, jak by se o nezletilou byla schopna postarat, a obvodní soud nedisponoval žádnými konkrétními poznatky, jimiž by bylo možno takový postup odůvodnit". V nálezu sp. zn. I. ÚS 2903/14 pak Ústavní soud zdůraznil nezbytnost zvláštního, citlivějšího přístupu a zvláštních ohledů státu vůči rodinám, jejichž členové trpí nějakým zdravotním postižením. Ústavní soud uvedl, že "z povahy věci je přitom vždy třeba pečlivě a citlivě zjišťovat a posuzovat individuální potřeby a problémy konkrétní rodiny (což zde může být složitější, zejména pokud zdravotní postižení mají rodiče) a na základě toho pak volit odpovídající kroky, formy pomoci a podpory, které mohou být popřípadě i dosti odlišné od těch standardně používaných a zaužívaných při práci s rodinami, kde rodiče ani děti nemají zdravotní postižení. Odnětí dětí z péče rodičů však vždy, i když se týká osob se zdravotním postižením, musí být chápáno jako naprostá ultima ratio".

31. Uvedeným způsobem okresní soud nepostupoval, neboť po zjištění, že stěžovatelé nejsou v současné době sami schopni zabezpečit s ohledem na snížení jejich rozumových schopností plnohodnotně péči o nezletilou, nesprávně přistoupil bez dalšího ke svěření nezletilé do společné pěstounské péče vedlejších účastníků.

32. Nelze než konstatovat, že jak okresní soud, tak krajský soud vyložily § 958 odst. 1 obč. zák. způsobem, který nelze označit za ústavně souladný. Podmínku citovaného ustanovení, za které přichází v úvahu svěření dítěte do osobní péče pěstounovi, tedy "nemůže-li o dítě osobně pečovat žádný z rodičů ani poručník", vyložil krajský soud tak, že "v zájmu dítěte přitom zpravidla je, aby bylo vychováváno svými rodiči, na druhé straně má každé dítě právo na řádnou péči a výchovu tak, aby se mohlo po všech stránkách dobře rozvíjet a bylo co nejlépe připraveno na svůj budoucí samostatný život v dospělosti, proto lze svěřit dítě do pěstounské péče, nejsou-li rodiče takovou řádnou péči v širším slova smyslu (nejen základní materiální potřeby, ale i jeho výchovu) schopni zajistit". Nic takového ovšem zákon neříká. Zatímco § 958 odst. 1 obč. zák., který je nutno vykládat v souladu se zásadami uvedenými výše v bodě 15 a 16, hovoří o nemožnosti rodiče o dítě osobně pečovat (kdy svěření do pěstounské péče nastupuje jako krajní řešení), krajský soud má zato, že dítě lze svěřit do pěstounské péče osoby, která je bude "dobře rozvíjet". S krajským soudem lze souhlasit v tom, že potřeby dítěte nelze redukovat na zajištění stravy, ošacení či bydlení, a že je důležitý řádný vývoj dítěte po všech stránkách, kdy je dítě třeba v adekvátní míře stimulovat po stránce citové, poznávací, volní a materiální, a vytvářet mu náležitě podnětné prostředí. Krajský soud konstatuje, že "pravě v tomto ohledu by matka zcela jistě selhávala, jak je zjevné nejen ze znaleckého posudku, který duševní úroveň matky přirovnal k úrovni dvanáctiletého dítěte, ale i z dalších provedených důkazů". O jaké další provedené důkazy, respektive závěry z nich vyplývající, jde, však krajský soud nijak nespecifikoval.

33. Ani z odůvodnění rozsudku krajského soudu nevyplývá nic, co by odůvodňovalo závěr, že by ani jeden ze stěžovatelů (např. otec) o dítě nemohl pečovat, což je předpokladem pro použití § 958 obč. zák. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že stěžovatelka má problém zvládat situace, ve kterých se dítě chová nepředvídatelně, pláče, odporuje a podobně, je přitom odkazováno na zranění, které matka nezletilé coby novorozeněti způsobila. Ústavní soud však konstatuje, že podle obsahu spisu nebylo prokázáno, že by stěžovatelka způsobila nezletilé jakékoli zranění (podle sdělení Policie České republiky ze dne 12. 10. 2018 byla dne 29. 8. 2018 usnesením věc odložena podle § 159a odst. 1 trestního řádu). Závěr krajského soudu, že "obdobné situace a chování" stěžovatelky nelze zatím vyloučit, nemá proto oporu v provedeném dokazování. To platí i pro závěr krajského soudu, že ani podpora otce by v tomto nic zásadního nepřinesla. Krajský soud připouští, že závěry znaleckého posudku ve vztahu ke stěžovateli vykazují "jistou nedůslednost", nicméně má je za souladné s ostatními důkazy, a tudíž za správné. Jaké konkrétní právní závěry ohledně výchovných schopností stěžovatele přitom z provedeného dokazování vyplývají (kromě vágního tvrzení, že stěžovatel jako otec by nedokázal matku v její roli nahradit už jen z důvodu pracovních povinností), krajský soud neuvádí. Znalecký posudek přitom shledal, že stěžovatel netrpí žádnou duševní poruchou či onemocněním.

34. K uvedenému přistupuje skutečnost, že přes závěry krajského soudu vyslovené v usnesení ze dne 22. 9. 2020, kdy věc vrátil okresnímu soudu zpět s tím, aby v dalším řízení vedl pečlivě dokazování především za účelem zjištění, zda se v okolí rodičů nachází osoby schopné a ochotné s výchovou nezletilé pomoci, nebyl řádně odůvodněn názor obecných soudů, že na věci nic nemění ani proklamovaná ochota rodinných příslušníků stěžovatelů pomoci rodičům s péčí o nezletilou. Lze souhlasit se závěrem soudů, že rodinní příslušníci by nebyli schopni sami zajistit plnohodnotnou péči, jakou by měli poskytovat rodiče, nicméně soudy se již nezabývaly tím, zda by skutečnost, že by tyto osoby vytvářely stěžovatelům podmínky pro péči o nezletilou a v omezené míře dohlížely nad jejich péčí, nemohla vést spolu s opatřeními podle § 31 a násl. zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, k navrácení nezletilé do péče rodičů. Z provedeného dokazování přitom vyplývá, že stěžovatelé jsou v každodenním kontaktu s rodiči otce nezletilé, žijí s nimi v jednom domě, mají společný obývací pokoj. Sestřenice otce stěžovatele, důchodkyně, nabídly pomoc spočívající ve vaření, praní prádla, žehlení, vzaly by nezletilou na procházku.

35. Zcela stranou úvah okresního soudu i krajského soudu zůstává hodnocení nejlepšího zájmu dítěte, který musí soudy při každém rozhodování dotýkajícím se dítěte zvažovat jako přední hledisko (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). V kontextu rozhodování o náhradní péči o dítě by mělo posouzení nejlepšího zájmu dítěte v konkrétním případě zahrnovat úvahy o tom, zda existuje důvod pro to, aby byla nezletilá odtržena od svých rodičů a sestry, a zda jí v péči stěžovatelů hrozí nějaká konkrétní a vážná újma (např. ohrožení života či zdraví). Obecné soudy a další orgány státu musí hledat řešení, které by pro nezletilou bylo v dané situaci nejlepší, a pokud dojdou k závěru, že péče stěžovatelů o nezletilou je možná (byť třeba s podpůrnými opatřeními), upravit tomu (přiměřeně rychle a zároveň šetrně k nezletilé) rozhodnutí o péči o ni. Nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte působí i jako interpretační princip, a jeho prizmatem je tedy třeba nahlížet i relevantní ustanovení zákona. Nelze automaticky či mechanicky upřednostňovat vlastní představy o "dobrých rodičích" před hledáním dostupného řešení, které nejlépe zohledňuje a reaguje na individuální situaci a zájmy konkrétního dítěte.

36. Okresní soud i krajský soud tak nepřípustně rozhodly o nařízení pěstounské péče v situaci, kdy pro to nebyly splněny zákonem vyžadované podmínky (§ 958 obč. zák.). Své závěry o nemožnosti stěžovatelů pečovat o nezletilou navíc postavily na důvodech, které zákon pro oddělení dítěte od jeho rodičů vůbec nepředvídá, a kterými dle okresního a krajského soudu jsou rozumové schopnosti stěžovatelů, jejich sociální adaptabilita, duševní úroveň nezletilé a rozdíl mezi kvalitou výchovného prostředí stěžovatelů a pěstounů.

V.c) Posuzování výchovných kompetencí stěžovatelů a jejich snahy o kontakt s nezletilou

37. Otázka schopnosti stěžovatelů zajistit s ohledem na zdravotní postižení stěžovatelky péči o nezletilou je otázkou do značné míry odbornou, soud proto vycházel při jejím posouzení ze závěrů znaleckého posudku. Úkolem znalců bylo vyjádřit se k tomu, zda některý z rodičů trpí duševní chorobou, která by jej případně omezovala ve schopnosti zajistit péči o dítě ve věku nezletilé, jaká je výchovná způsobilost stěžovatelů, jaký je vztah a citová vazba rodičů a nezletilé navzájem, jaká rizika lze očekávat v případě ponechání nezletilé v pěstounské péči a jaká v případě svěření nezletilé do péče rodičů, případně dalších osob, zda je vhodný kontakt nezletilé s rodiči a v jakém rozsahu, a jaká opatření pro harmonický psychický vývoj nezletilé znalci navrhují.

38. Ve znaleckém posudku z oboru psychologie a psychiatrie ze dne 27. 4. 2020 zpracovaného MUDr. Kateřinou Černekovou a PhDr. Helenou Khulovou znalkyně uvedly, že celkově je u obou rodičů možné zaznamenat snížení rozumových schopností, rodiče jsou schopni řešit jednoduché situace, ale v zátěži či při nečekaných změnách nedokáží odpovídajícím způsobem reagovat. Jsou tedy schopni zvládnout péči o dítě batolecího věku na úrovni zaučených stereotypů, dá se však očekávat, že na proměny chování malého dítěte nedokáží reagovat adekvátně. U obou rodičů je tak možné shledat nižší výchovné kompetence, zejména nižší schopnost zajistit péči o malé dítě, pohotově a empaticky zajistit jeho potřeby. U žádného z rodičů nebyla shledána závažná duševní choroba, jejich snížená intelektová výbava a nevyvážená osobnostní struktura však vedou ke snížení schopnosti řešit kreativně, přínosně a efektivně složitější situace spojené s výchovou dítěte a zabezpečením dítěte. U nezletilé je pozitivní citová vazba k pěstounům, přičemž pěstounka je vnímána jako mateřská osoba. Odmítání častějšího kontaktu rodičů s nezletilou odráží nezralost jejich osobností. Jen častý kontakt je předpokladem vytvoření pozitivní vzájemné emoční vazby, která do budoucna případně umožní převzetí dítěte rodiči.

39. Ústavní soud má za to, že znalkyně ve znaleckém posudku na soudem položené otázky v podstatné míře neodpověděly. Znalkyně se v závěrech posudku soustředily pouze na otázku výchovné způsobilosti rodičů, kterou zodpověděly poměrně vágně tak, že rodiče mají nižší výchovné kompetence, jsou sice schopni zvládnout péči o dítě, ale nedokáží reagovat pohotově, empaticky, kreativně, přínosně a efektivně v nenadálých situacích. Na otázku, jaký je vztah a citová vazba rodičů a nezletilé navzájem, jaká rizika lze očekávat v případě ponechání nezletilé v pěstounské péči a jaká v případě svěření nezletilé do péče rodičů, případně dalších osob, zda je vhodný kontakt nezletilé s rodiči a v jakém rozsahu a jaká opatření pro harmonický psychický vývoj nezletilé znalci navrhují, znalkyně neodpověděly vůbec. Na předcházejících stranách posudku (v části souhrn psychologického a psychiatrického nálezu) se pouze stručně hovoří o tom, že pro další úspěšnou socializaci nezletilé je nutné udržení základních životních jistot, tj. stabilní prostředí s možností upevnění attachmentového vztahu jako zdroje jistoty a bezpečí, předpokladem je vyrovnaný vztah pěstounů a rodičů a schopnost jejich vzájemné domluvy. Pro příznivý rozvoj vztahu s vlastními rodiči nezletilá potřebuje rodiče často vídat a stačí zatím jen nakrátko.

40. K dotazu soudkyně při ústním jednání před okresním soudem dne 22. 6. 2020 znalkyně PhDr. Helena Khulová sdělila, že nemůže předvídat, jak stěžovatelé zvládnou nebo nezvládnou péči o dítě, záleží na dítěti. Znalkyně dodala, že nezletilá se vyvíjí dobře, je to dítě snadno vychovatelné, ale batolecí věk je věk velkého rozvoje motorických dovedností, v tomto věku je dítě nevyzpytatelné. K dotazu soudkyně, kdy lze očekávat, že by rodiče bez ohrožení dítěte mohli zajišťovat péči o nezletilou, znalkyně uvedla, že jak bude nezletilá samostatná, tedy zhruba ve věku deseti let. Znalkyně MUDr. Kateřina Černeková ve své výpovědi doplnila, že u rodičů shledává narušenou schopnost v jejich řečovém projevu k nezletilé, který by podporoval její rozpoznávací a kognitivní vývoj. Obecné rozumové, rozpoznávací a kognitivní schopnosti matky de facto odpovídají schopnostem asi dvanáctiletého dítěte. Podle znalkyně by v péči biologických rodičů nezletilá neprofitovala ve svém vývoji jako u pěstounů, mohla by být i zpomalena ve svém duševním vývoji. Za "bezpečný" věk pro svěření nezletilé do péče rodičů považuje znalkyně cca 8 let.

41. Zcela mimo zákonem stanovené podmínky pro svěření nezletilé do pěstounské péče je krajským soudem vyzdvihována příkladná péče pěstounů o nezletilou, či tvrzení, že druhá vedlejší účastnice představuje pro nezletilou hlavní vztahovou osobu a navrácení do péče stěžovatelů by pro nezletilou mělo devastující vliv na její psychický stav. Skutečnost, že pěstouni jsou oproti stěžovatelům, kteří jsou omezeni sníženou rozumovou schopností a nízkou úrovní sociální adaptability, schopni zajistit nezletilé kvalitnější výchovné prostředí, nemůže být důvodem pro nenavrácení nezletilé do péče rodičů. Jak již bylo výše uvedeno, důvodem pro odnětí dítěte z péče rodičů nemůže být pouze skutečnost, že by dítě bylo možno umístit do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu (nález sp. zn. I. ÚS 2903/14, bod 33).

42. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatuje, že nezletilá by neměla zůstat v pěstounské péči do dospělosti, nýbrž do okamžiku, kdy a) dosáhne duševní úrovně související s jistou mírou samostatnosti, kterou znalci kladou mezi šestý až desátý rok věku nezletilé a b) dokud mezi nezletilou a stěžovateli nebude navázán dostatečně kvalitní vztah, čehož nelze dosáhnout bez častého a intenzivního kontaktu mezi nezletilou a rodiči.

43. Jde-li o první podmínku, opět platí, že závěr soudu nemá oporu v provedeném dokazování, kdy ze znaleckého posudku nevyplývá, že by stěžovatelé za určitých podmínek nemohli pečovat o nezletilou již v době rozhodování krajského soudu. Jak již bylo výše uvedeno, závěr znalců, že stěžovatelé by se byli schopni (rozuměj samostatně) postarat o nezletilou až ve věku jejích šesti až deseti let, sám o sobě neznamená, že by nezletilá musela po tuto dobu zůstat v pěstounské péči. Jakkoli obecné soudy mají takový postup za jednoznačně v nejlepším zájmu nezletilé, je za situace, kdy podle krajského soudu druhá vedlejší účastnice představuje pro nezletilou hlavní vztahovou osobu (a v tomto okamžiku by tak bylo nepředstavitelné, aby byla nezletilá odňata z její péče a předána do péče stěžovatelů), otázkou, zda navrácení nezletilé do péče stěžovatelů v pozdějším věku (šesti až deseti let) nebude pro nezletilou představovat daleko větší trauma než v nyní v mladším věku. Touto pro věc podstatnou skutečností se nezabývaly ani znalkyně ve znaleckém posudku. Znalkyněmi uvedený rozsah věku nezletilé (6-10 let), ve kterém o ni budou stěžovatelé schopni samostatně plnohodnotně pečovat, je nadto značně široký. Jakkoli jde o odborný závěr znalkyň, který nepřísluší soudu zpochybňovat, odráží tato skutečnost podstatu rozdílu mezi závěry skutkovými, ke kterým dospějí znalci, a závěry právními, jež jsou výsledkem rozhodovací činnosti soudů. Jak již bylo opakovaně řečeno, konstatovaný závěr znalců o věku dítěte, od kterého jsou rodiče schopni o něj samostatně plnohodnotně pečovat, sám o sobě nepředstavuje shodně údaj o věku, do kterého má být dítě odtrženo od svých rodičů a být v péči jiných osob, zde pěstounů. V posuzované věci navíc znalkyně prováděly znalecké zkoumání v době, kdy nezletilé nebyly ani dva roky, v době rozhodování krajského soudu přitom byly nezletilé tři roky a čtyři měsíce, což je značný rozdíl v tak nízkém věku nezletilé. Výše uvedený postup krajského soudu navíc odporuje závazku státu přijmout vhodná opatření pro opětovné sloučení nezletilé a stěžovatelů, co nejdříve to bude možné, a naopak vyznívá jako hledání důvodů pro udržení na co nejdelší dobu péče pěstounské, která je zřejmě v očích obecných soudů "vyšší kvality" než (v jejich představě) péče stěžovatelů o nezletilou. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že takový postup soudů je omezením základních práv, které však podle čl. 4 odst. 4 Listiny nesmí být zneužíváno k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno, a že vydání soudního rozhodnutí o odnětí dítěte z péče rodiče, případně o jeho další výchově v jiném prostředí než je biologická rodina, je možné v případě vážného ohrožení života či zdraví dítěte. Jak již bylo uvedeno výše, odnětí dítěte z péče rodičů musí být chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a veškerá opatření související s dočasnou náhradní péčí o dítě by měla být souladná s primárním cílem opětovného sloučení rodičů s dětmi (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci K. a T. proti Finsku, § 173 a 178; rozsudky ESLP ve věcech Kutzner proti Německu ze dne 26. 2. 2002 č. 46544/99, § 69 a 76 a Haase proti Německu, § 93 a 95; nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09, bod 42). Postup obecných soudů, které hledají důvody pro umístění dítěte do podnětnějšího náhradního prostředí nelze akceptovat v případě, že v biologické rodině dítěti nehrozí vážná a konkrétní rizika, neboť s tímto odůvodněním by bylo možné odejmout tisíce dětí a svěřit je "lepším rodičům". Takový postup je rozporný se základními právy i zákonem.

44. Co se týká dalšího krajským soudem vysloveného předpokladu pro návrat nezletilé do péče rodičů, tedy kvality vztahů mezi rodiči a nezletilou založené na četnosti styků mezi nimi, rozhodnutí o rozsahu styku je zcela v kompetenci soudu. Proto se jeví nepřípadným negativní odsudek soudu, že stěžovatelé realizují kontakt s nezletilou jen podle vydaného předběžného opatření, tedy jednou týdně dvě a půl hodiny. Závěr krajského soudu a současně jeden z hlavních důvodů pro nenavrácení dítěte do péče rodičů, kdy soud apeluje na stěžovatele, aby se ve spolupráci s OSPOD a dalšími institucemi pokusili o nápravu vzájemných vztahů, je zcela alibistický. Byl to právě OSPOD a obecné soudy, kdo nedokázal od dubna 2018, kdy bylo stěžovatelce na základě nikdy neprokázaného podezření o špatném zacházení s nezletilou dítě odebráno, tedy po dobu čtyř let, vytvořit takové podmínky, aby alespoň došlo k nápravě stavu vytvářením předpokladů pro postupné začlenění nezletilé zpět do péče rodičů. Obecné soudy jen přihlížely tomu, že stěžovatelé v průběhu řízení podávali návrhy na častější styk s nezletilou, které vždy soudy zamítly, aby posléze krajský soud konstatoval, že a) "je politováníhodné", že se stěžovatelé stýkají s nezletilou pouze v rámci soudem stanoveného styku, b) konstatoval, že mezi stěžovateli a nezletilou není navázán "dostatečně kvalitní vztah" a c) uzavřel, že proto si nelze za současné situace představit návrat nezletilé do péče rodičů.

45. Z obsahu vyžádaného spisu přitom vyplývá, že ke dni podání ústavní stížnosti nebylo dosud o úpravě styku mezi stěžovateli a nezletilou pravomocně rozhodnuto a platí proto úprava styku nařízená předběžným opatřením ze dne 22. 10. 2020 (jedenkrát týdně 2,5 hod). Stěžovatelé opakovaně navrhovali rozšíření styku, např. aby byla nezletilá v péči rodičů vždy o každém víkendu (sobota) po dobu nejméně tří hodin v místě bydliště rodičů (zamítnuto okresním soudem usnesením ze dne 6. 10. 2020 č. j. 14 P 408/2018-13), aby byla nezletilá v péči rodičů v období od 24. 12. 2020 od 10:00 hodin do 25. 12. 2020 do 18:00 hodin a dále 30. 12. 2020 od 10:00 hodin do 18:00 hodin (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 17. 12. 2020 č. j. 14 P 408/2018-634), aby byla nezletilá navrácena do péče rodičů (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 11. 1. 2021 č. j. 14 P 408/2018-661), aby styk probíhal vždy o sobotách od 9:30 do 18:00 hodin s tím, že by si rodiče přebírali nezletilou od pěstounů v místě svého bydliště (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 14. 1. 2021 č. j. 14 P 408/2018-761), aby byla nezletilá v péči rodičů dne 6. 2. 2021 od 8:30 do 13:00 hodin (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 8. 2. 2021 č. j. 14 P 408/2018-751), aby byla nezletilá v péči rodičů vždy o sobotách od 10:00 do 17:30 (zamítnuto usnesením okresního soudu ze dne 18. 6. 2021 sp. zn. 14 P 408/2018).

46. Lze tedy přisvědčit stěžovatelům v tom, že se snažili v rámci svých možností a schopností, aby byl jejich kontakt s dcerou rozšířen a mohl být realizován v místě jejich bydliště, a nelze jim proto vyčítat, že se nepokoušejí dosáhnout častého a intenzivního kontaktu s nezletilou. Skutečnost, že obecné soudy stěžovatele v této jejich snaze nepodpořily, je zarážející o to více, že podle zprávy OSPOD ze dne 7. 7. 2021, která byla jedním z podkladů pro rozhodování krajského soudu, byly každotýdenní styky stěžovatelů s nezletilou řádně realizovány, a po počátečních stresových situacích probíhaly jen s občasným menším pláčem. OSPOD se zúčastnil styku dne 17. 6. 2021, a kontakt označil za bezproblémový, přirozený. OSPOD konstatoval, že nezletilá na rodiče i širší rodinu adekvátně reaguje, rodiče jsou schopni jí společný čas vhodně naplnit, komunikace stěžovatelů s vedlejšími účastníky je však problematická.

47. Právě problematický vztah stěžovatelů k vedlejším účastníkům je kladen krajským soudem stěžovatelům za vinu. Krajský soud konstatuje, že "pokud rodiče v zájmu širšího styku s nezletilou odmítají odhlédnout od svého negativního postoje k navrhovatelům, lze jen stěží dosáhnout ve věci významnějšího pokroku". Krajský soud si je přitom vědom, že postoj stěžovatelů k vedlejším účastníkům je ovlivněn jejich zdravotním postižením, když uvádí, že stěžovatelé namítají "s vysvětlením odpovídajícím jejich osobnostním charakteristikám, že jim vedlejší účastníci nezletilou vzali" apod. Takový postup není v souladu se shora Ústavním soudem deklarovaným zvláštním přístupem k rodinám, jejichž členové trpí zdravotním postižením, naopak je zřejmé, že stěžovatelé de facto v průběhu celého soudního řízení na svůj zdravotní hendikep doplácejí, když soudy bez jakékoliv tolerance a ohledu k jejich zdravotnímu stavu dávají stěžovatelům vinu za situaci, kdy nevyvíjejí sami nad rámec soudem stanoveného rozsahu dostatečnou aktivitu ve stycích s nezletilou a jejich vztah s nezletilou se tak nerozvíjí způsobem, který by vedl k jejímu navrácení do péče rodičů. To platí i o nepokrytě soudy vyzdvihované výchově nezletilé zajištěné pěstouny "ve výborné kvalitě" oproti možnostem stěžovatelky, která by nebyla schopna nezletilou "v adekvátní míře stimulovat a vytvářet jí náležitě podnětné prostředí".

VI.

Závěr

48. Ústavní soud shrnuje, že v posuzované věci soudy nesprávně dovodily, že v projednávané věci existují podmínky pro nařízení pěstounské péče (ustanovení § 958 obč. zák.), aniž by byla osvětlena pro věc rozhodující skutečnost, jaká konkrétní rizika by hrozila v případě navrácení nezletilé do péče stěžovatelů. Z poměrně vágních a stručných závěrů znaleckého posudku vypracovaného ve věku necelých dvou let nezletilé (a který nadto dostatečně neposuzoval výchovné schopnosti otce nezletilé, u něhož nebylo shledáno žádné duševní onemocnění) jednoznačně nevyplývá, zda by nemohla být nezletilá vrácena do péče rodičů, kteří by o ni pečovali s deklarovanou pomocí příbuzných a pod zvýšeným dohledem OSPOD či případně dalších pomáhajících organizací. Právě absence zdůvodnění, proč by nezletilá nemohla být v péči stěžovatelů, je zásadní vadou napadených rozhodnutí, jež má za následek porušení práv stěžovatelů na ochranu rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu. Zcela stranou úvah obecných soudů pak zůstalo, zda je v nejlepším zájmu nezletilé, aby byla odtržena od svých rodičů a sestry, a byla jim navrácena až v pozdějším věku, kdy bude její citové pouto k vedlejším účastníkům ještě více posíleno.

49. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale stojí na stanovisku, že odnětí dítěte z péče rodičů představuje zcela zásadní zásah do práva jak rodičů, tak dítěte na rodinný život a jako takové musí být vždy považováno za krajní řešení nedostatečné péče rodičů o dítě. Zásadně se musí jednat o opatření dočasné, doprovázené snahou příslušných orgánů veřejné moci napomoci co nejrychlejšímu opětovnému sloučení rodiny. Rozhodování obecných soudů v projednávané věci nesvědčí o tom, že by si soudy byly náležitě vědomy významu práva stěžovatelů i nezletilé na rodinný život a nezbytné extrémnosti situace odůvodňující odnětí dítěte z péče. Trvání tohoto krajního opatření je totiž podmíněno absencí jakékoli péče rodičů o dítě či takovou jejich péčí, která by bezprostředně ohrožovala život, zdraví nebo jiné důležité zájmy dítěte, v případě jeho návratu do péče rodičů; naopak nemůže být odůvodněno jen tím, že v jiném prostředí, do nějž bylo dítě umístěno, je o něj postaráno "lépe", než pokud by bylo v péči rodičů.

50. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná, proto podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2021 č. j. 13 Co 150/2021-877 a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 22. února 2021 č. j. 14 P 408/2018-787 zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

VII.

Náklady řízení

51. Ústavní soud též shledal, že je namístě zavázat účastníky řízení - obecné soudy, tj. Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Opavě, k náhradě nákladů stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem.

52. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Použití tohoto ustanovení v rozhodovací praxi Ústavního soudu není automatické, ale naopak spíše výjimečné, neboť tato náhrada nákladů řízení slouží jako určitá sankce vůči tomu účastníkovi řízení, který svým postupem vyvolal zásah do základního práva, a tak by vzhledem k okolnostem případu takto měl nést následky, které vznikly jinému účastníkovi v podobě nákladů řízení před Ústavním soudem.

53. V posuzované věci považoval Ústavní soud za vhodné použít citované ustanovení s ohledem na výjimečně závažný protiústavní zásah obecných soudů do práv stěžovatelů - jako rodičů - na ochranu rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu. Vzhledem k vážným pochybením obecných soudů v projednávaném případě se tak jeví zcela spravedlivým, aby nyní nesly alespoň náklady stěžovatelů v řízení před Ústavním soudem.