[14] | Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem, a přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). |
[15] | Kasační stížnost není důvodná. |
[16] | Ačkoli stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jeho námitky směřují spíše vůči právnímu posouzení věci městským soudem. Lze však dovodit, že stěžovatel okrajově namítá i nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu pro nedostatek důvodů. Jedná se přitom o vadu, ke které je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout i z úřední povinnosti. |
[17] | Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí, nelze-li z něj zjistit jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-6, č. 1566/2008 Sb. NSS). Správní orgány ani soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Proto postačí, pokud je z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení skutkových a právních otázek řídil a jakým způsobem se vypořádal se stěžejními argumenty účastníků řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). |
[18] | Nejvyšší správní soud shledal, že městský soud námitky stěžovatele dostatečně vypořádal a z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jak při hodnocení skutkových a právních otázek postupoval a z jakých úvah vycházel. Rozsudek městského soudu tedy je přezkoumatelný. |
[19] | Jedinou věcnou námitkou stěžovatele je, že neměl povinnost rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí prvního stupně, neboť se ze strany žalobce jednalo o zneužití práva, které nepožívá právní ochrany. Městský soud tuto skutečnost při svém právním posouzení dostatečně nezohlednil. |
[20] | Zákaz zneužití práva je právní zásadou, která se uplatňuje i v procesním právu, přičemž výslovně ji upravuje například § 2 o. s. ř. „Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). |
[21] | K uplatnění zásady zákazu zneužití práva správními orgány se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil i Nejvyšší správní soud. V rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48, uvedl, že „zneužití práva představuje materiální korektiv formálního pojímání práva, jehož účelem je vyloučit ochranu jednání, které je zdánlivě v souladu s formálním právem, avšak zároveň je pociťováno jako zjevně nespravedlivé, neboť v rozporu s určitými základními hodnotami a s rozumným uspořádáním společenských vztahů působí společnosti újmu.“ Dále dodal, že se o zneužití práva jedná, pokud někdo vykonává své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti. Takové chování pak není výkonem práva, ale protiprávním jednáním, které nepožívá právní ochrany (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 As 367/2021-13, rozsudek ze dne 29. 9. 2021, č. j. 10 As 380/2021-13). |
[22] | Újma někoho jiného či společnosti může spočívat i v ohrožení veřejného zájmu na řádném, efektivním a hospodárném fungování veřejné správy, neboť opakované, systematické a úmyslné zneužívání práva může bránit tomu, aby správní orgány rozhodovaly o veřejných subjektivních právech jiných osob, v důsledku čehož jim může vzniknout újma (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, č. j. 1 As 126/2017-9). V případě přestupkových řízení může do popředí vstupovat i veřejný zájem na potrestání pachatele. |
[23] | V nyní projednávané věci však stěžovatel, potažmo správní orgán prvního stupně, podání žalobce jako zneužití práva nemohli vyhodnotit, neboť dle nich vůbec nebylo součástí správního spisu. Stěžovatel v usnesení ze dne 8. 7. 2020, č. j. 1355/2020-160-SPR/3, uvedl jako hlavní důvod nevyhovění žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti to, že spisová dokumentace, kterou mu postoupil správní orgán prvního stupně, neobsahovala žádnou písemnost vztahující se k datu 5. 8. 2019, tedy k datu, dokdy byl žalobce povinen písemně potvrdit své e-mailové odvolání. Totéž stěžovatel následně tvrdil i před městským soudem. Že se ze strany žalobce jedná o zneužití práva, namítal až jako druhotný argument. Je pravda, že se městský soud této námitce věnoval spíše okrajově v bodech 33 a 34 napadeného rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že odvoláním žalobce pouze využil řádný opravný prostředek, což nelze vyhodnotit jako šikanózní jednání. S ohledem na konkrétně formulované důvody, pro které stěžovatel považoval podání žalobce za zneužití práva, bylo na místě, aby městský soud své úvahy blíže rozvedl, neboť v případě řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti mohl stěžovatel tuto námitku efektivně tvrdit právě teprve až ve vyjádření k žalobě (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2020, č. j. 10 As 139/2020-33). Tento drobný nedostatek však nemá na zákonnost napadeného rozsudku jakýkoli vliv. |
[24] | Pro posouzení věci je rozhodné to, že stěžovatel dle svého vyjádření podání vůbec neviděl, neboť nebylo evidováno ve správním spisu. S jeho obsahem se tedy pravděpodobně seznámil až během soudního řízení, v rámci něhož městský soud zjistil, že podání žalobce obsahující i potvrzení odvolání obdržel správní orgán prvního stupně dne 6. 8. 2019. Z logiky věci je tedy vyloučené, aby stěžovatel podání žalobce posoudil jako zneužití práva, jestliže jej dle vlastních slov vůbec neměl k dispozici. Jak již bylo uvedeno výše, ve výjimečných případech může správní orgán nebo soud vyhodnotit určitá podání jako zneužití práva, a proto jim za splnění určitých podmínek nemusí přiznat právní účinky, takový postup však přesto předpokládá, že se s jeho obsahem nejprve seznámil, což se v nynějším případě nestalo. |
[25] | Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že tento závěr neznamená, že považuje za přijatelný způsob jednání žalobce vůči správním orgánům, který mimo jiné podrobně popsalo Ministerstvo vnitra ve svém přípisu ze dne 5. 6. 2019, č. j. MV-80092-2/ODK-2019, ale i stěžovatel ve svých vyjádřeních a poskytnutých podkladech. Při respektu k procesním právům každého účastníka řízení, zvolené taktice a právu na obhajobu ve věcech správního trestání, je třeba trvat na tom, že řízení má proběhnout a dospět do meritorního rozhodnutí v rozumném čase a správní orgány musí mít k dispozici účinné procesní nástroje, jak toho docílit. Nejvyšší správní soud proto apeluje na žalobce, aby se podobného jednání vůči správním orgánům do budoucna zdržel. Je zejména zarážející, že na nečinnost při rozhodování o jeho odvolání reagoval až tři čtvrtě roku poté, co mu správní orgán přípisem ze dne 2. 9. 2019, č. j. MHMP 1802687/2019/Šes, sdělil, že potvrzení jeho odvolání neeviduje a že rozhodnutí prvního stupně nabylo právní moci. Rozhodnutí o odvolání se tedy začal domáhat až těsně před uplynutím promlčecí doby přestupku ve smyslu § 30 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. |
[26] | V této souvislosti by Nejvyšší správní soud rád připomněl, že „úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a tedy i vůbec její řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004-48). Jestliže se těmito pravidly adresáti práv zcela úmyslně neřídí a naopak záměrně usilují o jejich popření, nemusí jejich jednání požívat právní ochrany. |
[27] | Je však třeba trvat na tom, že zásada zákazu zneužití práva je prostředkem ultima ratio, a proto je nutné k ní přistupovat zdrženlivě a s přihlédnutím k jiným obdobně důležitým principům jako je zejména právní jistota (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008-74, č. 2099/2010 Sb. NSS). Jednání, které je zneužitím práva, proto musí být dostatečně prokázáno, a to s ohledem na konkrétní okolnosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 As 27/2011-81, rozsudek ze dne 30. 11. 2019, č. j. 3 As 338/2019-61, rozsudek ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 As 16/2015-30). Rozhodujícími faktory mohou být mimo jiné sériovost a stereotypnost vedených sporů spojených s opakováním obdobných či zcela identických postupů a argumentů (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2014, č. j. 10 As 226/2014-16). Obdobně může na zneužití práva poukazovat například vulgární či jinak urážlivé vyjadřování (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2021, č. j. 10 As 367/2021-13). Samotné množství vedených sporů však bez dalšího o zneužití práva nesvědčí (viz rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 75/2011-71). |
[28] | V každém případě je nutné účastníkům řízení zajistit alespoň základní procesní standard. Správní orgány však nejsou povinné činit zjevně zbytečné úkony. Nemusí tedy například vyzývat k odstranění vad, jestliže je zřejmé, že příslušný správní orgán účastníka řízení, který se na něj (či na jiné správní orgány) obrací v podstatě sériovými podáními, o zákonných náležitostech podání již v minulosti opakovaně poučil (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2019, č. j. 3 As 338/2019-61, přiměřeně též rozsudek ze dne 18. 12. 2018, č. j. 4 As 113/2018-39). |
[29] | Situace, kdy by správní orgán z důvodu zneužití práva na určité podání vůbec nereagoval, by spíše nastávat neměla nebo pouze ve výjimečných případech, ve kterých správní orgány již nemají k dispozici žádné procesní prostředky, kterými by mohly na obstrukční jednání účinně reagovat (přiměřeně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2015, č. j. 1 As 16/2015-30, rozsudek ze dne 19. 11. 2015, č. j. 8 As 94/2015-25). Takový postup by musel být pro dotyčnou osobu dostatečně předvídatelný. Přesto je však vždy nutné, aby se správní orgán s obsahem jemu adresovaného podání seznámil a zjistil, zda mu z hlediska pravomoci přísluší se jím zabývat. Teprve na tomto základě vyhodnotí, zda se jedná o zneužití práva, a rozhodne, jakým přiměřeným způsobem s ním naloží. Platí, že reakce správních orgánů může odpovídat obsahu a kvalitě podání, jakož i osobě podatele, je-li z podání zřejmé, že je nečiní v právu neorientovaný popletený dědeček z pohraničí, ale osoba, která se v právu a jeho procedurách dobře vyzná a pokouší se pouze dezorientovat adresáta takového podání. Jednání vykazující znaky zneužití práva tedy lze vypořádat i velmi obecně či souhrnně, a to i například pouze sdělením, že se jedná o zneužití práva, kterým se správní orgán za stanovených podmínek nebude zabývat. Takovým postupem správní orgán zajistí, aby dotyčná osoba měla v přiměřené lhůtě možnost své jednání napravit v souladu s právem. Pokud tak vědomě neučiní nebo učiní nedostatečně, platí, že byla o následcích poučena. |