52. Bezdůvodné obohacení vědomým plněním na cizí dluh
§ 1936 odst. 2, § 2997 odst. 1 ObčZ
I. Ustanovení § 2997 odst. 1 věty druhé ObčZ nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu.
II. Je nesprávné usuzovat, že každý, kdo plní na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky ve smyslu § 1936 odst. 2 ObčZ, nevyhnutelně jedná v darovacím úmyslu. Taková intence na straně plnitele by musela být tvrzena a prokazována.
Rozsudek NS z 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 208/2019
K věci: OS v Trutnově rozsudkem z 30. 11. 2017 dvěma žalovaným uložil zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 556 595 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Soud zjistil, že žalobce ze svých finančních prostředků v době od 8. 9. 2014 do 9. 4. 2015 uhradil za žalované jejich dluhy vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Trutnov a několika soudním exekutorům ve výši sporné sumy. Nebylo přitom prokázáno, že by se tak stalo na základě žalobcem tvrzené příkazní smlouvy. Žalovaným tudíž vzniklo bezdůvodné obohacení plněním za jiného ve smyslu § 2991 ObčZ, jež jsou nyní povinni žalobci vydat. KS v Hradci Králové rozsudkem z 20. 9. 2018 rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaných potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní dovolání, v němž předestřeli NS k řešení dvě právní otázky. Předně argumentovali, že na předmětný případ dopadá norma obsažená v § 2997 odst. 1 větě druhé ObčZ, jelikož žalobce plnil věřitelům žalovaných s vědomím, že k tomu není povinen, protože mezi účastníky řízení nebyla uzavřena žádná smlouva, jež by je k takovému počínání zavazovala (plnitel přitom ani nejednal v mylném domnění, že by spornou částku po právu musel poskytnout).
Dovolatelé dále namítali, že by zjištěný skutkový stav měl být posouzen dle § 1936 odst. 2 ObčZ, podle něhož kdo plní dluh jiného, aniž za dluh ručí a ani jinak dluh nezajistil, může na věřiteli požadovat před splněním nebo při něm, aby mu postoupil svoji pohledávku. Podle žalovaných by v případě, že si plnitel na věřiteli nevymíní postoupení pohledávky, měla nastoupit § 2997 odst. 1 věta druhá ObčZ, jež vylučuje, aby poskytovatel plnění mohl následně uplatnit jakýkoli nárok vůči osobám, za něž plnil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vůči věřitelům žalovaných žádný požadavek na převod pohledávek nevznesla, měl by být její nárok na vydání bezdůvodného obohacení vyloučen.
NS dovolání zamítl.
Z odůvodnění: Nelze popřít, že judikatura připouští aplikaci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného též v případech, v nichž plnitel sice jedná v omylu, že plněním dostává vlastní povinnosti, která objektivně neexistuje, avšak obsahem této jeho povinnosti je vyrovnání materiálně cizího dluhu (viz například rozsudek NS z 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, Rc 60/2010, nebo rozsudek NS ze 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5970/2016, Rc 18/2019). Nebylo by však přiléhavé usuzovat, že zakotvením vědomého plnění nedluhu coby důvodu vyloučení povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení dle § 2997 odst. 1 věty druhé ObčZ měla být aplikovatelnost skutkové podstaty plnění za jiného radikálně zúžena na právě zmíněné situace zapravení cizího dluhu v mylném domnění o existenci povinnosti takovéto plnění namísto jiného poskytnout. Naznačenému úsudku nasvědčuje také jazykový výklad § 2997 odst. 1 věty druhé ObčZ, neboť dikce dotčeného ustanovení hovoří o vyloučení práva navrácení obohacení, zatímco při aplikaci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním za jiného nestíhá povinnost k vydání majetkového prospěchu toho, kdo plnění přijal (a kdo by jej tedy – v duchu tohoto důsledného čtení textu předpisu – mohl vracet), nýbrž osobu, jejíž dluh byl zapraven. Ustanovení § 2997 odst. 1 věty druhé ObčZ tedy z výše předestřených důvodů nelze vykládat tak, že by již samo vědomí plnitele o absenci jeho povinnosti k úhradě cizího dluhu vylučovalo vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobě, za niž plnil a jíž se zánikem dluhu dostalo majetkového prospěchu.
Co se týče otázky poměru § 1936 odst. 2 ObčZ ke skutkové podstatě bezdůvodného obohacení plněním za jiného, dovolací soud je ve shodě s názorem soudu odvolacího, že citované ustanovení vybavuje osobu poskytující plnění za dlužníka, jehož dluh nezajišťuje, právem vymínit si na věřiteli postoupení pohledávky. Skutečnost, že zmíněná osoba vůči věřiteli tento požadavek nevznesla, a do jeho postavení tudíž podle § 1936 odst. 2 ObčZ nevstoupila, ovšem nevylučuje, aby poskytovateli plnění, který plnil za osobu, jejíž dluh nezajišťoval, vznikl nárok z bezdůvodného obohacení plněním za jiného.
Nelze jistě vyloučit eventualitu, že poskytovatel plnění koná s darovacím úmyslem, tj. se záměrem rozmnožit majetkovou sféru toho, za nějž plní, bez založení jakékoli povinnosti k protiplnění či k vypořádání prospěchu vyvolaného zánikem splněného dluhu (v takovém případě by právo na vydání bezdůvodného obohacení mohlo být vyloučeno dle § 2992 ObčZ, jenž stanoví, že povinnost vydat obohacení nevzniká, obohatí-li jedna osoba druhou s úmyslem ji obdarovat nebo obohatit bez úmyslu právně se vázat). Bylo by však nesprávné usuzovat, že každý, kdo plní na cizí dluh, který nezajišťuje, aniž by si předem vymínil postoupení pohledávky ve smyslu § 1936 odst. 2 ObčZ, nevyhnutelně jedná v darovacím úmyslu. Taková intence na straně plnitele by musela být v řízení tvrzena a prokazována (tím, kdo se jí ke svému prospěchu dovolává), což se v řešené věci nestalo, neboť argumentace dovolatelů spočívala na (dle názoru dovolacího soudu nesprávné) myšlence, že právo osoby, jež plnila za jiného, aniž zajišťovala jeho dluh, na vydání majetkového prospěchu v režimu § 2991 ObčZ je bez dalšího vyloučeno.
Komentář: Citované rozhodnutí lze hodnotit jako významné výkladové vodítko k § 2997 odst. 1 větě druhé ObčZ. Jazyková interpretace tohoto ustanovení totiž snadno svádí k závěrům, že plněním cizího dluhu s vědomím, že k tomu plnitel není povinen, nevzniká právo na vrácení plnění. Nicméně nezbytné je hodnotit vůli osoby, která plnění poskytuje, neboť ne vždy má zájem obohatit jiného ve smyslu citovaného ustanovení. Pro obdobné případy tedy bude nutné zevrubně posuzovat vůli stran či jejich pohnutky, aby bylo vyloučeno, že vůlí dlužníka bylo obohatit ve smyslu daru anebo ve smyslu vědomého plnění cizího dluhu bez povinnosti tento dluh plnit.
Mgr. Lucie Balýová, Praha