ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY: Překlad trestního příkazu do cizího jazyka a jeho doručování
čl. 87 odst. 1 písm. d) Úst
čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 LPS
§ 23, § 82 odst. 3 písm. a), b) ZÚS
§ 314g, § 28 odst. 1, § 139 odst. 1 písm. b), § 2 odst. 14, § 28 odst. 2 TrŘ
I. | Orgány činné v trestním řízení jednají (formou tzv. jiného zásahu) v rozporu s čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 LPS, spojují-li právní účinky s trestním příkazem, který bylo třeba za podmínek dle TrŘ přeložit do cizího jazyka, aniž byl úřední překlad tohoto trestního příkazu obviněnému doručen. |
II. | Stejně tak je neústavním zásahem orgánů činných v trestním řízení, spojují-li právní účinky doručení takového trestního příkazu se vzdáním se práva podat odpor osobou, proti které byl vydán, když ta předtím v průběhu trestního řízení prohlásila, že neovládá český jazyk, a nebyla vzhledem ke své specificky zranitelné pozici dostatečně poučena o významu vzdání se tohoto práva, popřípadě jí toto poučení nebo obsah trestního příkazu nebyly náležitě přetlumočeny. |
Stanovisko pléna ÚS z 29. 1. 2019, sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18
K věci: Třetí senát ÚS dospěl při rozhodování o věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3464/17 k závěru, že předchozí judikatura ÚS se rozchází v otázce povahy porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů v obdobných situacích, tzn. když se v důsledku vadného postupu obecných soudů vzdali práva podat odpor, následně jej přesto podali a příslušný obecný soud odmítl nařídit hlavní líčení, neboť měl za to, že vzdání se práva podat odpor mělo za následek, že trestní příkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti. Část nálezové judikatury ÚS v takovém případě spatřuje porušení ústavně zaručených základních práv a svobod v jiném zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nenařízení hlavního líčení (nálezy z 21. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 3816/16, z 18. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2443/14, z 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 892/14, z 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1320/07, či z 23. 9. 1997, sp. zn. I. ÚS 291/96), část v pravomocném rozhodnutí orgánu veřejné moci, zde v trestním příkazu (nález z 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2822/13, z 14. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 200/2000). Tomu odpovídal i rozdílný procesní přístup v nálezech ÚS, neboť u prvého přístupu ÚS v nálezech zakázal obecným soudům pokračovat v jiném zásahu dle § 82 odst. 3 písm. b) ZÚS, u druhého přístupu ÚS svými nálezy rušil trestní příkazy dle § 82 odst. 3 písm. a) ZÚS. Mezi těmito dvěma přístupy je zjevný rozpor, neboť každý z nich vede k jinému způsobu nápravy vzniklého porušení základních práv stěžovatelů. Třetí senát z toho důvodu dospěl k závěru, že ať už se přikloní ke kterémukoliv přístupu, bude se vždy nutně odchylovat od závazného právního názoru ÚS vyjádřeného v nálezech zastávajících opačný přístup, a proto na základě § 23 ZÚS předložil otázku k posouzení plénu.
Z odůvodnění: ÚS se ve vydaném stanovisku přiklonil k první ze shora naznačených judikatorních linií.
Trestní příkaz nepřetlumočený či nepřeložený vůbec nelze považovat za řádně doručený, tj. takový trestní příkaz nemůže vůbec nabýt právní moci. Dle § 28 odst. 3 TrŘ se totiž rozhodnutí, jež musí být obviněnému přeloženo, považuje za doručené až doručením písemného překladu, je-li s doručením spojen počátek běhu lhůty. Trestní příkaz je uveden v § 28 odst. 2 TrŘ jako dokument, který je třeba obviněnému písemně přeložit, jestliže byl přibrán tlumočník dle § 28 odst. 1 TrŘ, neprohlásí-li po poučení obviněný, že pořízení jeho překladu nepožaduje. Tuto situaci lze tedy připodobnit k tomu, kdy by odsuzující rozsudek v trestním řízení nebyl vůbec doručen obviněnému, který se nevzdal práva odvolání, k jehož podání by mu tak nezačala ani běžet lhůta, a tedy rozsudek by nemohl dle § 139 odst. 1 písm. b) bod aa) TrŘ nikdy nabýt právní moci․
V takových případech nelze požadovat podání odporu, neboť příkaz nikdy nebyl řádně doručen, ačkoliv až s jeho doručením je spojen počátek běhu lhůty k podání odporu. Postupují-li pak dále orgány veřejné moci tak, jako kdyby byl trestní příkaz pravomocný a vykonatelný, jde o jiný zásah orgánu veřejné moci. V těchto situacích tak může ÚS, vyhoví-li ústavní stížnosti, toliko zakázat pokračování takového jiného zásahu dle § 82 odst. 3 písm. b) ZÚS či přikázat obnovení původního stavu (např. byl-li uložen trest propadnutí věci). Jestliže trestní příkaz nebyl doručen vůbec, nelze jím uložené tresty vykonat, a tedy ani nemůže být nerespektováním těchto trestů spáchán trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 TrZ.
Obdobný závěr se uplatní ohledně jiných procesních pochybení zakládajících porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, v jejichž důsledku nebyly splněny zákonné podmínky pro závěr, že trestní příkaz byl doručen (např. nikdy nebyl příslušným soudem vypraven k doručení) či že nabyl právní moci (např. odpor byl podán řádně a včas, ačkoliv obecný soud měl za to, že byl podán opožděně).
ÚS tedy shrnul, že jiným zásahem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Úst je vydání trestního příkazu proti osobě, která prohlásila, že neovládá český jazyk, a která se přitom ani nevzdala práva na tlumočníka, ani neprohlásila, že nepožaduje překlad rozhodnutí podle § 28 odst. 2 TrŘ, nebyl-li jí doručen jeho úřední překlad, a přesto s ním orgány činné v trestním řízení v rozporu s čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 LPS nakládají jakožto s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím. V takovém případě nelze tento trestní příkaz považovat za řádně doručený, a proto nemůže vyvolávat ani právní účinky jinak s řádným doručením spojené.
V případě, že k tomuto jinému zásahu dojde a tento je namítán v ústavní stížnosti, ÚS dle § 82 odst. 3 ZÚS zakáže příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, aby v tomto zásahu pokračoval, což pro příslušný soud, který trestní příkaz vydal, znamená povinnost řádně úřední překlad trestního příkazu doručit.
Obdobný závěr pak platí v situacích, kdy orgány činné v trestním řízení považují vzdání se práva odporu proti trestnímu příkazu za účinné v situaci, kdy obviněný, který dříve využil svého práva dle § 2 odst. 14 TrŘ a je ve specificky zranitelné pozici (např. proto, že nemá obhájce či byl omezen na svobodě), prohlásí, že pořízení překladu trestního příkazu nepožaduje, popř. je-li mu tento překlad doručen, ačkoliv obviněný nebyl předtím dostatečně poučen o právu podat odpor, jeho významu a následcích tak, aby nebyly pochybnosti o tom, že jim rozumí. To samé platí i v případě, pokud je obviněnému předán trestní příkaz v rámci vazebního či jiného zasedání, jestliže průběh tohoto zasedání nebyl dostatečně tlumočen.
Dojde-li k tomuto jinému zásahu a ten je namítán v ústavní stížnosti, ÚS dle § 82 odst. 3 písm. b) ZÚS zakáže příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, aby v tomto zásahu pokračoval, což znamená pro příslušný soud, který trestní příkaz vydal, povinnost odstranit závadu v tlumočení, překladu či poučení a umožnit obviněnému po odstranění této závady znovu uplatnit právo odporu.
Komentář: Podle § 314e TrŘ může samosoudce bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a to i ve zjednodušeném řízení konaném po zkráceném přípravném řízení. Trestním příkazem nesmí být uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.
V § 314g TrŘ je upraveno právo podat proti trestnímu příkazu odpor ve lhůtě osmi dnů. Byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Jinak se trestní příkaz stane pravomocným a vykonatelným.
Specifikum odporu jako opravného prostředku sui generis spočívá v tom, že v něm požadovaný účinek nastává automaticky ze zákona. O odporu jako takovém se vůbec nerozhoduje a neposuzuje se jeho obsah. Vždy by ovšem mělo být posouzeno naplnění formálních požadavků – tj. to, zda byl odpor podán k tomu oprávněnými osobami a zda byl podán včas. Pokud podá oprávněná osoba odpor opožděně, nebo odpor podá, byť i včas, neoprávněná osoba, pak se o takovém úkonu ani nerozhoduje, podání se v zásadě ani nepovažuje za odpor (neboť není způsobilé mít obvyklé účinky odporu) a osobě, jež jej podala, se jen oznámí, proč se k podání nebude přihlížet.
V takové situaci je ovšem třeba, aby v případě sporu o okruh oprávněných osob či v případě sporu ohledně včasnosti odporu existovala možnost revize toho, zda účinky odporu mají nastat.
Již v nálezu z 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 892/14, dospěl ÚS k závěru, že pokud obviněný podal elektronicky odpor proti trestnímu příkazu v zákonné lhůtě a tento odpor příslušnému soudu došel s ohledem na technické problémy na straně obviněného (resp. jeho zástupce) až necelou půlhodinu po vypršení lhůty, je třeba odpor považovat za včas podaný. Nenařídí-li příslušný soud přesto ve věci hlavní líčení, poruší tím právo na veřejné projednání věci v přítomnosti obviněného podle čl. 38 odst. 2 LPS.
V nyní komentovaném případě se nejednalo o včasnost podání odporu či okruh oprávněných osob k jeho podání. Obdobný problém totiž může nastat tehdy, pokud odpor není podán vůbec, ale nastala situace, že sám trestní příkaz je vydán v rozporu se zákonem.
K tomu může dojít z mnoha důvodů, např. tehdy, kdy osobě bez znalosti českého jazyka je trestní příkaz zaslán právě pouze v českém jazyce. V takovém případě se reálně s písemností neseznámí a přirozeně pak nepodá odpor.
Jak také uvedl ÚS ve svém nálezu z 22. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 469/16, i když se cizinec bez zastoupení obhájcem vzdá práva na odpor proti trestnímu příkazu, je nutné se zabývat tím, zda tak učinil svobodně a zejména s plným vědomím významu a procesních důsledků tohoto kroku. ÚS totiž nemůže akceptovat, aby presumpce správnosti trestního příkazu byla založena v situaci, jejíž podstatou je odnětí možnosti obviněným účinně podat jediný opravný prostředek, kterým tuto presumpci mohou zvrátit.
Zde nutno upozornit, že komentované stanovisko shora uvedené závěry nikterak nezpochybňuje, toliko sjednocuje judikaturu uvnitř Ústavního soudu ve vztahu ke způsobu nápravy vadného stavu.
Závěrem je třeba konstatovat, že jde v posledních měsících již o třetí stanovisko ÚS, což může naznačovat trend vyššího využívání tohoto institutu, jímž ÚS sjednocuje vlastní judikaturu. A to je dobře.
JUDr. Mgr. FILIP RIGEL, Ph.D., Hradec Králové, Pardubice