K rozhodnutí velkého senátu NS ohledně předpokladu „zjevnosti“ porušení dobrých mravů a veřejného pořádku ve smyslu § 588 o. z.
Rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 31 ICdo 36/2020
I. Východisko a vymezení právní otázky
Dne 10. 6. 2020 vydal velký senát Nejvyššího soudu (NS) ve věci vedené pod sp. zn. 31 ICdo 36/2020 rozsudek, v němž se zabýval několika velmi významnými otázkami souvisejícími s problematikou neplatnosti právního jednání. NS se v tomto zásadním rozhodnutí vyjádřil zejména 1. k následkům nedodržení zákonem stanovené formy právního jednání včetně toho, 2. zda je následkem nedodržení stanovené formy absolutní, nebo relativní neplatnost, 3. zda se lze odchýlit od normy chránící veřejný pořádek, 4. zda se požadavek formy podle § 13 z. o. k. vztahuje i na jednostranná právní jednání a jaký je smysl a účel této úpravy, a 5. jaké účinky má konvalidace právního jednání, které je neplatné pro nedodržení formy stanovené § 13 z. o. k. NS při řešení těchto otázek vycházel důsledně ze smyslu a účelu dotčených ustanovení (teleologický výklad), což je přístup, který je třeba velmi vítat a ocenit.
II. Skutkový stav a rozhodnutí nižších soudů
Předmětem řízení byla odpůrčí žaloba, kterou se insolvenční správce domáhal určení, že právní jednání dlužníka je vůči žalovanému neúčinné. Tímto jednáním bylo započtení vzájemných pohledávek mezi dlužníkem a žalovaným. Žalovaný byl přitom v době právního jednání jediným jednatelem a společníkem dlužníka (společnosti s r. o.). K samotnému započtení přitom došlo jen devět dní předtím, než na sebe dlužník podal insolvenční návrh.
Krajský soud v Brně žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného však Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl, když dospěl k závěru o neplatnosti započtení z důvodu porušení požadavku formy stanoveného § 13 z. o. k. Podle § 234 ins. zák. přitom platí, že byla-li zjištěna neplatnost právního jednání týkajícího se majetku nebo závazků dlužníka, které lze současně považovat za neúčinné, nepostupuje se podle ustanovení o neúčinnosti právního jednání, nýbrž se uplatní následky neplatnosti (§ 233 ins. zák.).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojil žalobce dovoláním, ve kterém zejména namítal, že porušení § 13 z. o. k. zakládá toliko relativní neplatnost podle § 580 a 586 o. z., neboť rozpor se zákonem v tomto případě současně nepředstavuje zjevné narušení veřejného pořádku.
III. Rozhodnutí NS
1. Předložení věci velkému senátu NS
Jak již bylo uvedeno, dovolání bylo založeno zejména na argumentu, že v dané situaci nejde o absolutní neplatnost, neboť porušení požadavku formy stanovené zákonem nepředstavuje zjevné narušení veřejného pořádku.
Významem tohoto znaku se již v několika rozhodnutích zabýval 21. senát NS. Ten dospěl k závěru, že „… požadavek na zjevnost narušení veřejného pořádku vyjadřuje určitý stupeň intenzity, které musí dosáhnout narušení hodnot, které chrání veřejný pořádek, aby byl odůvodněn závěr o absolutní neplatnosti pracovněprávního jednání. Okolnost, zda narušení veřejného pořádku dosáhlo ve své intenzitě stupeň zjevnosti, nebo zda bylo méně závažné, je třeba hodnotit s přihlédnutím k tomu, co v konkrétním případě naplňuje hodnoty, které chrání veřejný pořádek, vždy individuálně podle okolností každého případu.“ Přitom dovozoval, že pokud není narušení veřejného pořádku zjevné, pak je právním následkem nikoli absolutní, nýbrž jen relativní neplatnost.
Daná věc však napadla 27. senátu, který dospěl k odlišnému závěru ohledně výkladu pojmu „zjevně“ v § 588 o. z. Podle něj tento požadavek jen zdůrazňuje, že „následek v podobě absolutní neplatnosti nastupuje toliko tehdy, byl-li veřejný pořádek narušen nepochybně. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat.“ Senát č. 27 proto věc předložil k rozhodnutí velkému senátu. V dalších částech textu se již zabýváme právě jen navazujícím rozhodnutím velkého senátu NS.
2. Následky nedodržení zákonem stanovené formy právního jednání
NS se opětovně přihlásil k tomu, že i rozpor se zákonem spočívající v porušení zákonem stanovené formy nepůsobí automaticky neplatnost právního jednání, nýbrž je třeba zkoumat, zda tento následek vyžaduje smysl a účel porušeného pravidla. Z odůvodnění rozhodnutí k tomuto aspektu lze přiblížit následující závěry: „[32] Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3919/2014, uveřejněném pod č. 43/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i v případě nedodržení zákonem stanovené formy právního jednání (stejně jako v případě rozporu obsahu právního jednání se zákonem podle § 580 odst. 1 o. z.) je právní jednání podle § 582 odst. 1 věty první o. z. neplatné toliko tehdy, vyžaduje-li to smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání (v literatuře shodně např. F. Melzer in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek III, § 419-654, Leges, Praha 2014, str. 746 a 747).“
Zjištěný smysl a účel stanovení zvláštní formy právního jednání je pak rozhodující i pro posouzení, zda její porušení vyvolává absolutní, nebo jen relativní neplatnost. Dle NS „[33] Vyžaduje-li smysl a účel právní normy upravující formu právního jednání, aby její nedodržení bylo stiženo neplatností, pak tentýž smysl a účel právní normy je nutné zohlednit při posouzení, zda je důsledkem neplatnost relativní, či absolutní (tedy, zda k ní má soud přihlédnout toliko k námitce oprávněné osoby, či z úřední povinnosti) [v literatuře srov. F. Melzer, op cit. výše, str. 746, J. Handlar in P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I., Obecná část (§ 1-654), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 2096].“
3. Význam znaku „zjevně“ ve smyslu § 588 o. z.
Velký senát NS nejprve v návaznosti na literaturu vymezil pojem veřejný pořádek: „[42] Právní teorie zdůrazňuje, že pojem ‚veřejný pořádek‘ lze definovat jen velmi obtížně, přičemž jeho obsah může být (částečně) ‚proměnlivý v závislosti na době, místě a na konkrétním prostředí‘ [K. Eliáš, op. cit výše, str. 64, či obdobně P. Lavický in P. Lavický a kol., op. cit. výše, str. 1]. Podle Eliáše (tamtéž, str. 65) jej lze v nejobecnější rovině ‚vymezit jako souhrn norem umožňujících fungování společnosti rovnoprávných a svobodných lidí, vědomých si svých povinností vůči druhým a odpovědnosti vůči celku‘. Melzer s Téglem pak uvádějí, že, ‚veřejný pořádek představují základní pravidla právního řádu, na kterých je třeba bezvýhradně trvat, tedy taková pravidla, jejichž dodržení nelze ponechat výlučně na iniciativě dotčených jednotlivců‘ (F. Melzer, P. Tégl in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek I, § 1-117, Leges, Praha 2013, str. 60).
[43] Ústavní soud zahrnuje veřejný pořádek mezi ústavou chráněné veřejné statky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01).
[44] Nejvyšší soud se k pojmu veřejný pořádek podrobně vyjádřil v usnesení ze dne 16. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1012/2016, uveřejněném pod č. 95/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm zdůraznil, že veřejný pořádek představuje soubor pravidel, na nichž je třeba bezvýhradně trvat, majících původ v samotném právním řádu, a nikoliv (oproti dobrým mravům) v etice. Jde o základní hodnotové a řídící principy, bez nichž nemůže demokratická společnost fungovat a které jsou základem budování právního státu. Pod pojmem veřejný pořádek lze chápat např. zájem na stabilitě státu, zájem na potírání kriminality, ale též ochranu právního postavení třetích osob. V rozporu s veřejným pořádkem bude tedy taková situace, která se v daném čase bude jevit jako zcela společensky nepřijatelná. Jde tedy o pojem neurčitý, jehož konkrétní význam je v čase proměnlivý.
[45] Z výše uvedeného se podává, že veřejný pořádek zahrnuje základní pravidla, jež jsou pro společnost a její fungování esenciální a na jejichž dodržování je nutné trvat bez ohledu na případnou aktivitu jednotlivců. Jde o pořádek ‚veřejný‘, jehož zachování není ponecháno v rukách jednotlivce. Určení toho, co vše (jaká pravidla) veřejný pořádek zahrnuje, je především věcí zákonodárce. To, zda určité pravidlo chrání veřejný pořádek (lze je považovat za součást veřejného pořádku), se podává zejména z jeho smyslu a účelu.“
Následně se velký senát NS vypořádal s výkladem pojmu „zjevně“ ve smyslu § 588: „[46] Výklad, podle něhož adverbium ‚zjevně‘, užité v § 588 o. z., vyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním, vede k závěru, podle kterého v řadě případů sice soud konstatuje narušení veřejného pořádku, nicméně bez aktivity jednotlivce (námitky relativní neplatnosti) z tohoto narušení nevyvodí žádné následky. V tomto pojetí veřejný pořádek přestává být ‚veřejným‘ (jeho zachování je ponecháno na vůli a aktivitě jednotlivce) a současně nastává stav, kdy na jeho dodržení není nutné trvat bezvýhradně, ale toliko s výhradou řádně a včas jednotlivcem uplatněné námitky relativní neplatnosti. Jinými slovy, uvedený výklad vede ve svém důsledku k samotnému popření pojmu veřejný pořádek.
[47] Současně nelze přehlížet, že uvedený výklad vede k nárůstu právní nejistoty, neboť v jeho důsledku veřejný pořádek tvoří pravidla, na jejichž zachování je někdy nutné bezvýhradně trvat a jindy ne. Hranice mezi relativní a absolutní neplatností by pak byla vymezena velmi neurčitě, pomocí blíže nespecifikovaného a subjektivního pojmu ‚intenzita‘, s jakou je veřejný pořádek určitým jednáním narušován.
[48] Podle přesvědčení velkého senátu adverbium ‚zjevně‘, užité v § 588 o. z., vyjadřuje důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že k narušení veřejného pořádku posuzovaným jednáním došlo. Je-li tomu tak, nastupuje důsledek v podobě absolutní neplatnosti. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat. Jinak řečeno, veřejný pořádek buď narušen je, nebo není. V pochybnostech, zda byl posuzovaným jednáním narušen veřejný pořádek, je třeba se přiklonit k závěru, že tomu tak není.
[49] Obdobně lze ostatně poukázat na ust. § 8 o. z., jež určuje, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Adjektivum ‚zjevné‘ zde taktéž nelze chápat ve smyslu požadavku na určitou intenzitu zneužití práva, s tím, že v případě ‚málo intenzivního‘ zneužití práva bude ochrana zneužívajícímu jednání poskytnuta. Takový výklad je nepřijatelný; zneužití práva je protiprávním jednáním a nelze mu přiznat ochranu. To ostatně zdůrazňuje i důvodová zpráva k návrhu (nového) občanského zákoníku, jež dále uvádí: ‚Vzhledem k tomu, že i zákaz zneužití může být zneužit, klade se důraz na zákaz činů, kterými je právo zjevně zneužito, protože o naplnění skutkové podstaty nesmí být při právním posouzení pochybnost. Jde tedy o takové zneužití, které lze prokázat. Jsou-li pochybnosti, musí být chráněn ten, kdo subjektivní právo má a dovolává se jej. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivého výkonu práva.‘ Požadavek na ‚zjevnost‘ zneužití je tudíž – obdobně jako v případě § 588 o. z. – nutné chápat jako důraz na zřejmost, jednoznačnost či nepochybnost závěru, že s ohledem na okolnosti dané věci bylo právo zneužito; v pochybnostech je namístě závěr, že nejde o zneužití, nýbrž o výkon práva.
[50] Velký senát se proto odchyluje od závěrů vyjádřených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2980/2018, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2576/2018, a ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2815/2018, a uzavírá, že adverbium ‚zjevně‘, užité v § 588 o. z., nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. Je-li tomu tak, je posuzované právní jednání neplatné a soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu. V opačném případě nelze o neplatnosti z důvodu narušení veřejného pořádku vůbec uvažovat.“
4. Možnost odchýlit se od normy chránící veřejný pořádek
Velký senát NS však dospěl k závěru, že nikoli každé odchýlení se od normy chránící veřejný pořádek je současně porušením této normy, resp. narušením veřejného pořádku. I zde je třeba respektovat smysl a účel příslušné právní normy. Dle NS „[51] V této souvislosti velký senát považuje za potřebné zdůraznit, že ne každé odchýlení od právní normy chránící veřejný pořádek lze bez dalšího kvalifikovat jako její porušení, resp. jako narušení veřejného pořádku. Zakázána (nepřípustná) jsou podle § 1 odst. 2 části věty před středníkem o. z. pouze taková ujednání, která odporují smyslu a účelu určité právní normy, bez ohledu na to, zda tímto smyslem a účelem je ochrana veřejného pořádku, dobrých mravů, či jiných – v § 1 odst. 2 o. z. výslovně nezdůrazněných – hodnot (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 387/2016, uveřejněné pod č. 10/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně jako v případě jiných hodnot (účelů) chráněných právními normami, i v případě veřejného pořádku je vždy třeba posuzovat, zda odchylné ujednání jde proti smyslu a účelu dané právní normy, či zda tento smysl a účel zachovává, byť tak činí prostřednictvím odchylné – autonomní – úpravy.“
5. Účel požadavku formy podle § 13 z. o. k. a jeho aplikovatelnost na jednostranná právní jednání
Podle § 13 z. o. k. platí: „Smlouva uzavřená mezi jednočlennou společností zastoupenou jediným společníkem a tímto společníkem vyžaduje písemnou formu s úředně ověřenými podpisy. To neplatí, je-li taková smlouva uzavřena v rámci běžného obchodního styku a za podmínek v něm obvyklých.“ NS se zabýval jednak otázkou, jaký je smysl a účel tohoto požadavku formy, a zda tento účel dopadá i na jednostranná právní jednání, což by umožnilo jeho analogickou aplikaci i na tyto případy. Dle názoru NS „[36] Má-li společnost pouze jediného společníka, hrozí, že smlouvy uzavřené mezi společností jednající jediným společníkem jako jejím zástupcem (lhostejno, o jaký právní důvod se opírá jeho zástupčí oprávnění) a tímto společníkem mohou být dodatečně ‚upravovány‘, a to, jak jde-li o jejich obsah, tak jde-li o datum jejich uzavření, popř. může být tvrzeno jejich uzavření v minulosti, aniž se tak ve skutečnosti stalo. Právě proto, aby k uvedenému nedocházelo, tj. aby se následně ‚neobjevovaly‘ smlouvy, jež ve svém důsledku mohou negativně zasáhnout do práv či oprávněných zájmů třetích osob (typicky věřitelů společnosti či společníka), vyžaduje zákon písemnou formu (jež zachytí obsah právního jednání) a úřední ověření podpisu (jež současně postaví najisto datum, kdy smlouva byla uzavřena). Ust. § 13 z. o. k. tak chrání právní jistotu (předem neurčeného okruhu) třetích osob, zejména pak věřitelů společnosti a společníka, před případným nekorektním jednáním společníka a zástupce společnosti v jedné osobě. Tím současně chrání i podnikatelské prostředí jako takové.“
Z takto zjištěného smyslu a účelu § 13 z. o. k. se podává i právní následek nedodržení tohoto požadavku formy: „[38] Z popsaného smyslu a účelu § 13 z. o. k. vyplývá, že důsledkem nedodržení formy požadované tímto ustanovením je neplatnost dotčeného právního jednání. Jelikož právní normy chránící právní jistotu patří mezi právní normy chránící veřejný pořádek (v literatuře srov. např. F. Melzer, P. Tégl in F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek I, § 1-117, Leges, Praha 2013, str. 61, či K. Eliáš: K pojetí dispozitivního práva v občanském zákoníku, Sborník mezinárodní konference XXIII. Karlovarské právnické dny, Leges, Praha 2015, str. 70 a 71), je namístě závěr, že porušení § 13 z. o. k. vede (zpravidla) i k narušení veřejného pořádku.“
Výše uvedený účel § 13 z. o. k. pak podle velkého senátu NS dopadá i na jednostranná právní jednání společnosti vůči jedinému společníkovi: „[37] Ačkoliv se § 13 z. o. k. výslovně vztahuje toliko na smlouvy (dvoustranná právní jednání), lze za pomoci argumentu a simili (per analogiam) dovodit, že dopadá i na právní jednání jednostranná, adresovaná společností zastoupenou jejím jediným společníkem tomuto společníku, popř. adresovaná jediným společníkem ‚své‘ společnosti. Smysl a účel požadavku na písemnou právní formu a úřední ověření podpisu vyžaduje shodný přístup i k jednostranným právním jednáním (ostatně i smlouva mezi společností a jejím společníkem jakožto dvoustranné právní jednání je toliko výslednicí dvou jednostranných právních jednání – oferty a akceptace). V literatuře srov. shodně J. Lasák in J. Lasák, J. Pokorná, Z. Čáp, T. Doležil a kol.: Zákon o obchodních korporacích, Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2014, str. 167.“
Z výše uvedeného též plyne, že i v případě nedodržení náležitosti formy podle § 13 z. o. k. je třeba zkoumat, zda přesto nebyl i tak smysl a účel této právní normy, resp. jí chráněný veřejný pořádek, v konkrétním případě zachován: „[53] Současně platí, že i v případě nedodržení požadavku stanoveného § 13 z. o. k. je nutné vždy posuzovat, zda s ohledem na okolnosti konkrétního případu nebyl naplněn smysl a účel právní normy v tomto ustanovení obsažené přesto, že jednající společník nedodržel postup podle označeného ustanovení (srov. obdobně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněný pod č. 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
[54] Uzavře-li např. společnost zastoupená jediným společníkem smlouvu se svým jediným společníkem v elektronické podobě s využitím elektronické identifikace prostřednictvím kvalifikovaného systému elektronické identifikace podle zák. č. 250/2017 Sb., o elektronické identifikaci, a připojí-li jediný společník (jednající jak za společnost, tak i za sebe samého) uznávaný elektronický podpis (§ 6 odst. 2 zák. č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce), bude zpravidla namístě závěr, že smysl a účel požadavku § 13 z. o. k. byl naplněn a k narušení veřejného pořádku (přes nedodržení § 13 z. o. k.) nedošlo.
[55] Řečené platí i tehdy, kdy sice společník svým jednáním smysl a účel § 13 z. o. k. nenaplnil, nicméně s ohledem na okolnosti konkrétní věci není pochyb ani o obsahu posuzovaného právního jednání, ani o tom, že a kdy bylo učiněno (a že následně nedošlo k ‚úpravě‘ obsahu či data jediným společníkem); ani v tomto případě totiž nedochází k ohrožení práv či oprávněných zájmů třetích osob, a tudíž ani k narušení veřejného pořádku.“
V daném případě pak velký senát NS dospěl k závěru, že se odvolací soud musí zabývat otázkou, zda v dané věci nelze považovat za jednoznačné, zda, kdy a jaké právní jednání (započtení) společnost a žalovaný v projednávané věci učinili (a že následně nedošlo k “úpravě“ jeho obsahu či data); proto posoudil právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti započtení jako předčasný.
6. Účinky konvalidace právního jednání neplatného pro nedodržení formy podle § 13 z. o. k.
Konečně se velký senát NS vyjádřil k účinkům konvalidace právního jednání neplatného pro nedodržení formy podle § 13 z. o. k.: „[52] Není-li požadavek ust. § 13 z. o. k. dodržen, může dotčený společník zjednat nápravu tím, že tuto vadu (absenci písemné formy, popř. úředního ověření podpisu) dodatečně zhojí (§ 582 odst. 1 věta první o. z.). S ohledem na výše vyložený smysl a účel § 13 z. o. k. však bude mít tato konvalidace účinky ex nunc; účinky právního jednání nenastanou dříve, než je naplněna písemná forma a než jsou úředně ověřeny podpisy (shodně viz např. J. Lasák, op. cit výše, str. 167).“
IV. Kritické hodnocení
Předmětné rozhodnutí velkého senátu NS akcentuje teleologický výklad příslušných ustanovení, což je zcela jistě správný přístup; jeho argumentace vychází z již publikovaných názorů literatury, na které soud řádně odkazuje.
Velmi významné je potvrzení pojetí, podle kterého o tom, zda je norma kogentní, či dispozitivní, musí rozhodovat její smysl a účel. Dokonce lze říci, že smysl a účel daného pravidla je základním kritériem pro toto posouzení. Tento přístup přitom není ze samotné textace § 1 odst. 2 o. z. zcela zřejmý. Paradoxně vhodnou formulaci obsahoval § 2 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb., který stanovil jako kritérium pro kogentnost a dispozitivnost „povahu ustanovení“. Je však třeba si uvědomit, že důvodem pro opuštění této textace v novém o. z. byla skutečnost, že dřívější soudní judikatura často ztotožňovala povahu ustanovení s jeho dikcí, tj. kategoričnost ve formulaci ustanovení byla chápána jako důvod pro jeho kogentnost. Aby zákonodárce dal jasně najevo odmítnutí tohoto přístupu, musel danou dikci, byť samu o sobě vyhovující, změnit. Předmětné rozhodnutí pak ukazuje, že toto řešení bylo úspěšné. I když nová formulace kogentnosti v § 1 odst. 2 o. z. není sama o sobě zcela jednoznačná, výklad podaný NS jde podle našeho názoru zcela správným směrem: rozhodující je smysl a účel posuzovaného pravidla, nikoli jeho formulace v právním předpisu.
Za správné považujeme i řešení důsledků odchýlení se od zákonem stanovené formy právního jednání. I zde musí rozhodovat smysl a účel pravidla stanovujícího tuto formu. Pokud např. sleduje jen ochranu jednajícího (např. v případě tzv. varující funkce zvláštní formy), pak je neplatnost stanovena jen na ochranu určité osoby (osoby, která měla být zvláštní formou upozorněna na význam svého jednání), a tudíž jde o neplatnost relativní (§ 586 o. z.). Pokud je naproti tomu účelem požadavku formy ochrana i zájmů přesahujících sféru konkrétní osoby (zejména ochrana třetích osob, a tím právní jistoty v případě tzv. zajišťovací funkce), má porušení formy za následek absolutní neplatnost.
Dlouhodobě též zastáváme závěr, ke kterému dospěl velký senát NS ohledně významu zjevnosti narušení veřejného pořádku ve smyslu § 588 o. z. Upozorňujeme však, že tento problém nenastává jen při posouzení „zjevného narušení veřejného pořádku“, nýbrž i při hodnocení, zda se právní jednání „zjevně příčí dobrým mravům“ ve smyslu téhož ustanovení. V souladu s rozhodnutím velkého senátu NS je jen takový přístup, který nerozlišuje mezi významem formulace § 580 odst. 1 a § 588 o. z.: právní jednání tedy buď je v rozporu s dobrými mravy, či nikoli. Žádná „mezikategorie“, kdy je právní jednání nemravné, avšak nikoli zjevně (a tedy s následkem jen relativní neplatnosti), tak nemá při výkladu § 588 o. z. místo.
Konečně je třeba zdůraznit, že příslušné rozhodnutí správně posouvá dosavadní diskusi ve vztahu k účinkům konvalidace podle § 582 odst. 1 věty první o. z. Dosud publikované názory (včetně našeho komentáře) příliš paušálně vycházejí z toho, že konvalidace podle tohoto ustanovení působí vždy ex tunc, případně tuto otázku vůbec neřeší. Je však zcela správné připustit, že v konkrétním případě může smysl a účel zvláštní formy právního jednání (zejména pokud spočíval v ochraně právní jistoty třetích osob) vyžadovat, aby konvalidace měla účinky ex nunc. Teprve od okamžiku této konvalidace totiž může doplněná forma naplňovat svou funkci. Pokud by však účel formy spočíval jen ve varování stran (což bude spíše pravidlem), pak pokud strany chtějí zhojit vadu spočívající v nedodržení formy, není důvod bránit tomu, aby ke zhojení došlo s účinky ex tunc: jen tyto strany, případně jen jedna z nich, byly totiž nedodržením formy dotčeny. Mohou se přitom rozhodnout pro nové právní jednání s účinky ex nunc nebo pro napravení původního. Chtějí-li napravit původní právní jednání, pak jejich vůli spíše odpovídá, že tak chtějí učinit s účinky ex tunc (tedy tím způsobem, jako by bylo bezvadné od počátku). Pokud by však z vůle stran vyplývalo, že zhojení má mít účinky jen ex nunc, pak má být právní jednání takto posouzeno.
Autory komentáře jsou doc. JUDr. PETR TÉGL, Ph.D., a doc. JUDr. FILIP MELZER, LL.M., Ph.D. Oba jsou advokáty a současně působí na Katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.