SOUDNÍ DVŮR EU: Povinnost národních soudů zkoumat podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel
směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru
SDEU potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.
Soudní dvůr EU (druhý senát) – rozsudek ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 – OPR-Finance s.r.o. v. GK; předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, Česká republika
K věci: Společnost OPR-Finance s.r.o. poskytla GK na základě smlouvy o revolvingovém úvěru částku 4 900 Kč. GK úvěr řádně nesplácel a OPR-Finance s.r.o. proto podala proti GK žalobu na zaplacení částky dlužné dle úvěrové smlouvy ve výši 7 839 Kč s úrokem z prodlení.
Spotřebitel GK měl dle českých právních předpisů možnost namítnout neplatnost úvěrové smlouvy a uhradit věřiteli pouze dlužnou jistinu úvěru, pokud by vyšlo najevo, že OPR--finance s.r.o. porušila zákonnou povinnost posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost GK. GK však námitku neuplatnil.
Okresní soud v Ostravě dospěl k názoru, že spor se týká výkladu unijního práva a souladu české národní právní úpravy se směrnicí 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru (Směrnice). Obrátil se proto na Soudní dvůr EU s předběžnými otázkami, zda Směrnice brání takové vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru neuplatní automaticky, ale pouze k návrhu spotřebitele. Respektive, zda jsou národní soudy povinny aplikovat sankci za porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti, i když se jí spotřebitel sám nedovolal.
Z odůvodnění: SDEU vysvětlil, že smyslem harmonizované unijní úpravy spotřebitelských úvěrů je zajistit, aby věřitelé přistupovali k půjčování zodpovědně a aby neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti na základě informací získaných od žadatele o úvěr a z dostupných databází. Cílem Směrnice je chránit spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností, neboť spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli úvěru a jeho vyjednávací pozice často vede k akceptaci předem stanovených neměnných smluvních podmínek.
SDEU zdůraznil, že čl. 23 Směrnice sice ponechává úpravu sankcí za porušení povinností v oblasti spotřebitelských úvěrů na členských státech, tyto sankce však musí být „účinné, přiměřené a odrazující“; nepochybně tedy musí být sankce stanoveny tak, aby jejich prostřednictvím členské státy ve smyslu čl. 8 Směrnice zcela reálně a účinně zajistily dodržování povinností poskytovatele úvěru, zejména povinnosti posoudit předem schopnost spotřebitele splácet úvěr.
SDEU poté došel k závěru, že Směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy s tím, že v takovém případě je spotřebitel povinen vrátit v době přiměřené jeho možnostem pouze jistinu úvěru (nemusí tedy platit další částky dle úvěrové smlouvy, jako například smluvní úroky, poplatky, pokuty apod.), avšak tato sankce se uplatní jedině na základě návrhu spotřebitele. Dle SDEU je zde však vysoké riziko, že se spotřebitel této ochrany z vlastní nevědomosti nedovolá, a proto nelze takovou ochranu považovat za účinnou. Aby byla ochrana spotřebitele efektivní, je dle SDEU nezbytné, aby splnění povinností poskytovatele úvěru soud zkoumal z moci úřední a aby z případně zjištěného porušení vyvodil příslušné důsledky, aniž by se jich musel aktivně dovolávat spotřebitel.
SDEU ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobě ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění (tj. kromě jistiny úvěru) považuje za přiměřenou ve smyslu čl. 23 Směrnice. Oproti tomu SDEU neakceptoval argumentaci České republiky, že účinnou ochranu zajišťuje mimo jiné i veřejnoprávní sankce spočívající v možnosti udělení pokuty poskytovateli úvěru za porušení jeho povinností, kdy české orgány dohledu mohou uložit pokutu až do výše 20 mil. Kč. Tato veřejnoprávní sankce dostatečně účinná není, neboť nenaplňuje účel Směrnice, nechrání spotřebitele před nadměrným zadlužením, a nadto nebyla nikdy v historii uložena.
Komentář: SDEU zajímavým způsobem zasáhnul do principů českého civilního práva, které zachovává rozlišení relativní a absolutní neplatnosti právních jednání, přičemž současná právní úprava preferuje neplatnost relativní. Zatímco u relativní neplatnosti je jednání považováno za platné, dokud se jeho neplatnosti nedovolá osoba, kterou má relativní neplatnost chránit (viz § 586 a násl. občanského zákoníku), absolutní neplatnost se naopak uplatní vždy a soud je povinen k ní přihlížet ex offo – tedy i kdyby o to osoba, kterou má neplatnost chránit, neměla zájem. Na rozdíl od dřívějšího občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.) současná právní úprava klade důraz na autonomii vůle stran a zachování účinků jejich právních jednání. Absolutní neplatnos tí jsou proto stižena jen ta právní jednání, která jsou taxativně vypočtena v § 588 ObčZ, jako jednání vykazující zásadní vady. Za primární formu neplatnosti považuje stávající úprava relativní neplatnost právního jednání a ponechává rozhodnutí, zda se neplatnosti dovolat, na osobě, kterou zákon má chránit, a tím i na její aktivitě, neboť „práva náležejí bdělým“. Judikát SDEU v rámci ochrany spotřebitele však fakticky rozšířil okruh absolutně neplatných právních jednání, která v českých poměrech byla považována „pouze“ za relativně neplatná.
Znění dotčeného ustanovení § 87 SpotřÚ nebylo do doby vzniku tohoto komentáře (květen 2020) novelizováno. S ohledem na judikát SDEU lze očekávat i legislativní iniciativu, která by v souladu s požadavky SDEU nedbalý přístup poskytovatele úvěru k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele sankcionovala absolutní neplatností úvěrové smlouvy.
Bude zajímavé sledovat, zda se SDEU vydá cestou sejmutí břemene procesní aktivity ze spotřebitelů i v dalších oblastech, ve kterých je zvýšená pravděpodobnost, že dojdou újmy v důsledku vlastní neznalosti. Podstatné přitom bude nastavit ochranu spotřebitele tak, aby byl i spotřebitel nadále motivován zachovávat aktivně odpovědný přístup k vlastním záležitostem.
JUDr. Lucie Dolanská Bányaiová, Ph.D., Praha
Mgr. Zuzana Kulhánková, Praha
z AK Bányaiová Vožehová