Nejvyšší správní soud: Řízení motorového vozidla držitelem řidičského oprávnění, které prokazuje řidičským průkazem vydaným smluvním státem Vídeňské nebo Ženevské úmluvy, ač jej ve smyslu § 116 odst. 3 ProvPoz musí mít vyměněn za řidičský průkaz vydaný v ČR
§ 3 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 7 písm. a), odst. 8, § 104 odst. 2 písm. c), § 116 odst. 3, § 118 odst. 1 a 2, § 125c odst. 1 písm. e) bod 1, písm. k) ProvPoz
čl. 41 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) bod i) Vídeňské úmluvy
Sama skutečnost, že řidičský průkaz pozbyde platnosti, neznamená ztrátu řidičského oprávnění.
Pokud držitel řidičského průkazu vydaného cizím státem, který má v ČR trvalý pobyt, nepožádá o výměnu řidičského průkazu podle § 116 odst. 3 ProvPoz ve třiměsíční lhůtě ode dne, kdy získal povolení k pobytu, neznamená to, že mu zanikne řidičské oprávnění; pouze přijde o možnost prokazovat jeho existenci platným řidičským průkazem. Pro účely přestupkové odpovědnosti se na takového řidiče hledí jako na držitele neplatného řidičského průkazu, který může být potrestán podle zbytkové skutkové podstaty v § 125c odst. 1 písm. k) ProvPoz. Nelze jej však považovat za osobu řídící motorové vozidlo bez potřebného řidičského oprávnění [§ 3 odst. 3 písm. a) ProvPoz] a trestat jej podle nejpřísnější sazby, kterou zákon o silničním provozu nabízí ve svém § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu z 13. 10. 2020, č. j. 10 As 130/2019-38
K věci: Žalobce je izraelským státním příslušníkem, který má v České republice uděleno povolení k trvalému pobytu od března 2011 a v evidenční kartě řidiče nemá žádný záznam. V červnu 2016 byl účastníkem dopravní nehody (kterou nezavinil) a na výzvu policisty předložil izraelský řidičský průkaz vydaný v r. 2008. Magistrát města Olomouce s ním následně zahájil řízení o přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu) – „ProvPoz“. V něm žalobce uvedl, že se naposledy v r. 2015 zajímal o možnost výměny izraelského řidičského průkazu za český (§ 116 odst. 3 ProvPoz). Od pracovnice registru řidičů se tehdy dozvěděl, že výměna není možná, neboť jeho izraelský průkaz nesplňuje náležitosti Úmluvy o silničním provozu (tzv. Vídeňská úmluva, publikovaná pod č. 83/2013 Sb. m. s.) – konkrétně v něm chybějí některé povinné údaje. Žalobce byl také poučen, že jedinou cestou, jak získat český řidičský průkaz, je absolvovat českou autoškolu (tuto cestu žalobce – po téměř 40 letech za volantem – tehdy nezvolil; prý věřil, že se jeho administrativní problém nějak vyřeší). Žalobce v řízení o přestupku opětovně požádal o výměnu řidičského průkazu, přičemž zdůraznil, že stát Izrael by k tomuto řidičskému průkazu automaticky na požádání vydal mezinárodní řidičský průkaz ve formátu daném Vídeňskou úmluvou ve smyslu § 104 odst. 2 písm. d) ProvPoz, s nímž by ovšem na území ČR mohl řídit maximálně pod dobu 3 let, pokud by zde neměl povolen trvalý pobyt (srov. § 104 odst. 4 a § 116 odst. 3 ProvPoz). Magistrát města Olomouce jeho žádost zamítl rozhodnutím ze 14. 9. 2016, protože na řidičském průkazu vydaném státem Izrael nejsou uvedeny některé údaje v souladu s § 116 odst. 7 ProvPoz a jeho prováděcím předpisem. Magistrát své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 104 odst. 2 ProvPoz, z něhož dovodil, že na území ČR je možné vyměnit pouze řidičské průkazy vydané cizím státem, které svým provedením zcela odpovídají Vídeňské úmluvě. Žalobce se proti uvedenému rozhodnutí odvolal a poté absolvoval autoškolu v ČR a dne 27. 12. 2016 mu magistrát vydal český řidičský průkaz. Za této situace byl nicméně shledán vinným, že dne 9. 6. 2016 řídil motorové vozidlo bez řidičského oprávnění a dopustil se tak přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 ProvPoz, za což mu byla uložena pokuta v částce 25 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 12 měsíců. Toto rozhodnutí bylo následně s drobnou formulační změnou ve výroku potvrzeno Krajským úřadem Olomouckého kraje. Žalobce uvedené rozhodnutí napadl žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc rozsudkem zamítl, když izraelský řidičský průkaz žalobce neobsahoval pět povinných náležitostí Vídeňské úmluvy: 1. název nebo razítko orgánu, který průkaz vydal; 2. podpis držitele; 3. místo narození; 4. místo normálního bydliště napsané latinkou – uvedeno je jen v hebrejštině; 5. datum vzniku řidičského oprávnění. ČR přitom podle krajského soudu není povinna uznat cizozemský řidičský průkaz, který nesplňuje podmínky Vídeňské úmluvy, jako doklad prokazující řidičské oprávnění držitele. K obdobnému závěru dospěl KS v Ústí nad Labem ve svém rozsudku z 10. 7. 2013, č. j. 78 A 2/2013-31, i veřejná ochránkyně práv ve svém stanovisku z 13. 1. 2016, sp. zn. 24/2015/SZD.
Ke kasační stížnosti Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil spolu s rozhodnutími obou správních orgánů.
Z odůvodnění: Nejvyšší správní soud zdůraznil, že
skutková podstata, podle níž byl stěžovatel potrestán, tedy § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 ProvPoz, dopadá na toho, kdo řídí motorové vozidlo a v rozporu s § 3 odst. 3 písm. a) není držitelem příslušného řidičského oprávnění. Řídit motorové vozidlo může pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel uděleného… jiným státem podle mezinárodní smlouvy, kterou je ČR vázána a která upravuje oblast silničního provozu.
Řidičské oprávnění na území ČR osvědčuje řidičský průkaz vydaný cizím státem podle Vídeňské úmluvy [§ 104 odst. 2 písm. c) ProvPoz].
Držitel platného řidičského průkazu vydaného cizím státem, který má na území ČR trvalý pobyt…, je povinen požádat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností o vydání řidičského průkazu výměnou za řidičský průkaz vydaný cizím státem, a to do 3 měsíců… ode dne, kdy mu byl povolen trvalý pobyt… Má-li obecní úřad obce s rozšířenou působností pochybnost o platnosti řidičského průkazu vydaného cizím státem, ověří si jeho platnost na zastupitelském úřadu státu, který tento řidičský průkaz vydal (§ 116 odst. 3 ProvPoz). Řidičský průkaz vydaný cizím státem, jehož držitel má na území ČR trvalý pobyt…, neopravňuje k řízení motorového vozidla na území ČR, jestliže tento držitel nepožádal o výměnu řidičského průkazu vydaného cizím státem za řidičský průkaz podle § 116 odst. 2 nebo 3 (§ 118 odst. 2 ProvPoz).
Z Vídeňské úmluvy plyne:
Smluvní strany se zavazují, že zajistí, aby řidičské průkazy byly vydány pouze poté, co příslušné orgány ověřily, že řidič má požadované znalosti a dovednosti [čl. 41 odst. 1 písm. b)]. Smluvní strany musejí uznat každý vnitrostátní řidičský průkaz, který odpovídá ustanovením přílohy 6 této úmluvy [čl. 41 odst. 2 písm. a) bod i)].
V příloze 6 Vídeňské úmluvy jsou pak mimo jiné předepsány právě ty povinné údaje, které vypočetl krajský soud (viz výše), a které ve stěžovatelově izraelském řidičském průkazu chyběly.
Řidičské oprávnění versus řidičský průkaz jako pouhé osvědčení
Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že je třeba rozlišovat mezi řidičským průkazem (je pouze osvědčením, kterým se prokazuje existence řidičského oprávnění a jeho rozsah) a řidičským oprávněním jako takovým [viz k tomu právě cit. § 104 odst. 2 písm. c) ProvPoz a také rozsudek NSS z 16. 6. 2010, č. j. 2 As 41/2009-62]. Jak uvádí i komentář k zákonu o silničním provozu autorů P. Bušty a J. Kněžínka (Praha: Wolters Kluwer, 2016, komentář k § 118 odst. 2), pokud řidič stěžovatelova typu (držitel řidičského průkazu vydaného cizím státem, který má v ČR trvalý pobyt) nepožádá o výměnu řidičského průkazu podle § 116 odst. 3 (ve tříměsíční lhůtě ode dne, kdy získal povolení k pobytu), neznamená to, že mu zanikne řidičské oprávnění; pouze přijde o možnost prokazovat jeho existenci platným řidičským průkazem.
Podle komentáře to současně znamená, že uplyne-li tříměsíční lhůta marně, neznamená to, že zaniklo i právo vyměnit si dosavadní (zde izraelský) řidičský průkaz za průkaz český. Ke stejnému závěru dospívá i stanovisko veřejné ochránkyně práv z 13. 1. 2016, č. j. 24/2015/SZD, podle nějž by měl správní orgán zpravidla vyhovět žádosti o výměnu řidičského průkazu cizího státu navzdory tomu, že byla podána až po uplynutí lhůty stanovené v § 116 odst. 3 ProvPoz. V této věci není sporné, že stěžovatel o výměnu nepožádal v zákonné lhůtě, ale až mnohem později, během řízení o přestupku (dříve se mu totiž opakovaně dostalo ústní informace, že případné žádosti nebude úřad moci vyhovět). Jak se nakonec ukázalo, ani s případnou žádostí v řádné zákonné lhůtě by stěžovatel nebyl pochodil; výměně totiž setrvale bránila skutečnost, že jeho izraelský řidičský průkaz neměl všechny povinné náležitosti podle Vídeňské úmluvy.
Nejvyššímu správnímu soudu zde nepřísluší přezkoumávat výsledek řízení ve věci žádosti o výměnu řidičského průkazu – ten je pravomocně dán a nebyl ani nijak zpochybněn. Obecnější otázka nastolená v této věci zní jinak: Má soud podpořit výklad, podle nějž chybějící formální náležitosti určité listiny, které mohou (očekávatelně, v závislosti na legitimní úvaze zákonodárce) vést k tomu, že účastník neuspěje se svou žádostí a nedostane se mu požadovaného osvědčení, zároveň založily sankční odpovědnost téhož účastníka za hrubé porušení zákona o silničním provozu, trestané podle nejpřísnějších zákonných sazeb nejen pokutou, ale i minimálně ročním zákazem řízení? Soud je přesvědčen, že takový výsledek není přijatelný a že jej zákonodárce nezamýšlel.
Chybějící osvědčení jako nejzávažnější porušení zákona?
Sankční skutková podstata formulovaná v § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 ProvPoz míří na pachatele, kteří řídí vozidlo, ač k tomu nejsou oprávněni. Stejná ustanovení, která upravují rozmezí peněžité sankce za tento skutek od 25 000 do 50 000 Kč a rozmezí zákazu řízení od jednoho roku do dvou let [§ 125c odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) ProvPoz], se uplatní i na přestupky spočívající v těchto jednáních:
– | pachatel řídí vozidlo nebo jede na zvířeti ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky; |
– | pachatel se odmítne podrobit vyšetření, zda při řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti nebyl ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou; |
– | pachatel pozbyl jako řidič, který je držitelem řidičského průkazu EU, řidičského průkazu vydaného cizím státem nebo mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem, právo k řízení motorového vozidla na území ČR, protože dosáhl v trestném bodovém systému počtu 12 bodů; |
– | pachatel způsobí dopravní nehodu, při které jiný utrpí újmu na zdraví. |
Z toho je zřejmé, že zmíněné nejpřísnější sankce mají dopadat na nejtěžší případy porušení pravidel silničního provozu – na pachatele, kteří buď pravidla nerespektují opakovaně, nebo přivodili jinému újmu na zdraví, nebo konečně (prokazatelně či potenciálně) řídí pod vlivem návykové látky. Mírnější tresty [srov. § 125c odst. 5 a 6, vždy písm. b) a násl.] než ty, které byly v minimální zákonné výměře uloženy stěžovateli, jsou určeny třeba i pro řidiče, kteří překračují povolenou rychlost o desítky kilometrů v hodině; řídí závažně technicky nezpůsobilé vozidlo bezprostředně ohrožující ostatní účastníky provozu; ohrožují chodce přecházející pozemní komunikaci; otáčejí se a couvají na dálnici; nebo jsou pod vlivem návykové látky při výkonu funkce učitele autoškoly dohlížejícího nad praktickým výcvikem.
Skutková podstata podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 je tak podle soudu zamýšlena pro pachatele, kteří řidičské oprávnění nikdy nezískali (neprošli povinným výcvikem zakončeným zkouškou), a přesto řídí, nebo pro ty, jež sice dříve řídili po právu, ale pozbyli tohoto oprávnění opakovaným či závažným porušením pravidel silničního provozu (§ 123c odst. 3 ProvPoz – dosažení 12 bodů; § 94a odst. 1 ProvPoz – trest zákazu činnosti). U stěžovatele se však nikdo nezabýval tím, zda je držitelem řidičského oprávnění (zda je oprávněn řídit motorové vozidlo); vytýkán mu byl ve skutečnosti právě jen výše zmíněný formální nedostatek údajů na jeho izraelském řidičském průkazu.
Sazbou pokuty od 25 000 do 50 000 Kč a rozmezím zákazu řízení od jednoho roku do dvou let se zabýval i Ústavní soud ve svém nálezu z 25. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09 [nález se týkal kombinace trestů obsažené v § 22 odst. 4 někdejšího zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jehož text odpovídá nyní platnému § 125c odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) ProvPoz]. Ústavní soud zde zdůraznil, že zákonodárce nemusí vždy upustit od spodního ohraničení výměry sankce.
„Typová závažnost (škodlivost) deliktního jednání daného druhu může být obecně tak vysoká, že nepřipouští ani v individuálním případě stanovit nulovou hodnotu výměry sankce;… musí být ovšem dodržen příkaz proporcionality mezi typovou závažností deliktního jednání a výší sankční sazby.“
Typová závažnost jednání, které je postihováno tresty podle § 125c odst. 5 písm. a), odst. 6 písm. a) ProvPoz, je nepochybně velmi vysoká, a odtud i vysoké sankce. Tím spíš je ale třeba dbát na to, aby jako porušení § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 ProvPoz (které je kladeno za vinu stěžovateli) bylo kvalifikováno jen takové jednání, které této typové závažnosti dosahuje.
Řízení s formálně nedokonalým průkazem je ryze administrativním deliktem
Zde lze opět odkázat na komentář k zákonu o silničním provozu. Jak si autoři všímají, formulace § 118 odst. 2 ProvPoz, podle níž řidičský průkaz vydaný cizím státem neopravňuje k řízení motorových vozidel na území ČR, nekoresponduje s návětím § 104 odst. 2 [Řidičské oprávnění na území ČR osvědčuje… (řidičský průkaz)]. Z návětí plyne, že nelze směšovat řidičské oprávnění a řidičský průkaz: průkaz je pouze osvědčením řidičského oprávnění. [Podle dřívějšího znění § 104 odst. 2, účinného do 31. 12. 2011, k řízení motorových vozidel na území ČR opravňuje… (řidičský průkaz).] Významnější však je, že formulace § 118 odst. 2 neodpovídá ani úpravě obsažené v § 3 odst. 3 písm. a), která je postavena na materiálním hledisku – zda je někdo držitelem řidičského oprávnění – nikoli na hledisku formálním, opřeném o držení platného a formálně bezvadného řidičského průkazu. I zde by tak měl být řidičský průkaz chápán jen jako osvědčení o řidičském oprávnění, a ne jako řidičské oprávnění samo. Sama skutečnost, že řidičský průkaz pozbyl platnosti, totiž neznamená ztrátu řidičského oprávnění. Závěrem autoři připomínají, že otázku neplatnosti cizozemských řidičských průkazů jinak zákon bohužel vůbec neřeší.
K tomuto závěru lze dodat, že zákon nejen mlčí o této otázce, ale ani jinak uspokojivě neupravuje právní postavení osob, jako je stěžovatel – držitelů cizozemských řidičských průkazů, které sice byly vydány některou ze stran Vídeňské úmluvy (mezi ně patří i stát Izrael), ale přesto nesplňují všechny formální náležitosti vyžadované touto úmluvou. Soud souhlasí s tím, že za takto nedokonalé právní úpravy nemůže být stát (zde představovaný Magistrátem města Olomouce a Krajským úřadem Olomouckého kraje) nucen k tomu, aby bez dalšího považoval stěžovatelův řidičský průkaz za formálně bezvadný a požadovanou výměnu mu provedl. Ostatně podle čl. 41 odst. 2 písm. a) bodu i) Vídeňské úmluvy musejí smluvní strany uznat právě (a jen) vnitrostátní řidičský průkaz, který odpovídá ustanovením její přílohy 6.
Znovu je ale třeba upozornit na rozdíl mezi řidičským oprávněním jako takovým a průkazem, který řidičské oprávnění jen osvědčuje. Správní orgány (i krajský soud) ve svém výkladu použily – stěžovatelovými slovy – určitou zkratku, v jejímž důsledku formální nedostatky cizozemského osvědčení znamenají, že oprávnění z pohledu českých správních orgánů neexistuje. Tato výkladová zkratka je podle soudu udržitelná tam, kde držitel cizozemského osvědčení od státu něco žádá (zde vnitrostátní osvědčení – český řidičský průkaz). Nelze ji však použít k potrestání držitele formálně nedostatečného osvědčení za delikt, který je svou typovou závažností (skupina nejpřísněji trestných deliktů v silničním provozu) ve zřetelném nepoměru s ryze administrativní povahou držitelova poklesku.
Pro kvalifikaci stěžovatelova deliktu je vhodné provést srovnání s typově podobným jednáním, jehož se může dopustit držitel českého řidičského průkazu. Řidič motorového vozidla musí mít při řízení u sebe řidičský průkaz, tzn. svůj a platný [§ 6 odst. 7 písm. a) ProvPoz], a na výzvu úředních osob vyjmenovaných v zákoně je povinen jej předložit (§ 6 odst. 8 ProvPoz). Pokud řidič u sebe platný průkaz nemá, resp. jej nepředloží, nebo předloží průkaz z jakéhokoli důvodu neplatný (§ 118 odst. 1), dopouští se přestupku podle zbytkové skutkové podstaty zákona o silničním provozu upravené v § 125c odst. 1 písm. k) [fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písm. a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona] a bude potrestán podle § 125c odst. 5 písm. g) pokutou od 1 500 do 2 500 Kč.
Kdyby stěžovatelův cizozemský řidičský průkaz splňoval veškeré náležitosti podle Vídeňské úmluvy, mohl by stěžovatel dříve či později získat výměnou český řidičský průkaz. Izraelský průkaz však tyto náležitosti nesplňuje a nic nenasvědčovalo tomu, že se to změní. (Je proto rozumné, že stěžovatel nakonec absolvoval českou autoškolu, a konstruktivně tak vyřešil svou situaci do budoucna.) Za takových okolností by byl stěžovatel setrvale ve stavu, kdy by jeho řidičský průkaz byl de facto neplatný. Původně řádný izraelský řidičský průkaz by totiž přestal po třech měsících od okamžiku, kdy stěžovatel získal povolení k trvalému pobytu, plnit svou osvědčující funkci, což by navodilo stejnou situaci jako u řidiče, který řídí s neplatným českým průkazem (§ 118 odst. 1). Stěžovatel by tak – stejně jako držitel neplatného českého řidičského průkazu – mohl být potrestán jen podle zbytkové skutkové podstaty upravené v § 125c odst. 1 písm. k).
Žalovaný správně uvádí, že výše zmíněné stanovisko veřejné ochránkyně práv není ve stěžovatelův prospěch. Podle něj nenaplňuje formální znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 (řízení bez řidičského oprávnění) jen řízení s řidičským průkazem cizího státu podléhajícím výměně za český řidičský průkaz – kdežto řízení s průkazem, který nesplňuje požadavky Vídeňské úmluvy, takovým přestupkem je. Jako zdůvodnění stanovisko stručně uvádí, že ČR není vázána smluvní povinností uznávat takovýto průkaz jako doklad prokazující řidičské oprávnění jeho držitele. V tom má stanovisko pravdu, ale dále již argumentaci nerozvíjí a nevysvětluje, proč by zrovna jednání, jehož se dopustil stěžovatel, mělo být přestupkem podle nejpřísnější zákonné skutkové podstaty.
Poznámka a praktické shrnutí: Komentovaný rozsudek shrnuje, že legální možností, jak (bez postihu za řízení s neplatným řidičským průkazem) řídit vozidlo osobou žalobce na území ČR v případě, kdy nelze jeho řidičský průkaz vyměnit, bylo pouze získání řidičského oprávnění přímo v ČR, tedy po absolvování výuky a výcviku ve smyslu zákona č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, pro příslušnou skupinu řidičského oprávnění (tedy „jít do autoškoly a udělat zkoušky“).
Současně uvedený rozsudek potvrzuje nutnost rozlišení pojmů „řidičský průkaz“ a „řidičské oprávnění“ a zásadním způsobem koriguje dosavadní většinovou rozhodovací praxi při „nakládání“ s cizími řidičskými průkazy, jakož i stanovisko veřejné ochránkyně práv, dle kterého v daném případě postupovaly oba správní orgány. Nechceme nikterak obhajovat zrušená rozhodnutí, tímto příspěvkem jen sdílíme své způsoby úředního „prošlapávání cesty“ včetně chybných i správných kroků, abychom pomohli co nejlepšímu správnímu rozhodování věcí tohoto typu v budoucnu zcela v duchu výroku Jana Ámose Komenského: „Šťastný je člověk, jehož varuje cizí chyba.“
Nejvyšší správní soud jasně deklaroval, že výměna řidičského průkazu je skutečně vázána na striktní splnění podmínek Vídeňské úmluvy a ustanovení zákona o silničním provozu. Pokud tyto náležitosti nejsou splněny, nelze takový řidičský průkaz vyměnit a nadále je považován za neplatný. Řízení vozidla s ním je podle současné právní úpravy přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. k) ProvPoz, pro porušení § 6 odst. 8 ProvPoz, tedy nepředložení řidičského průkazu na výzvu policistovi, neboť jak soud zdůraznil, povinnost podle § 6 odst. 7 písm. a) ProvPoz normující, že řidič je povinen mít u sebe při řízení vozidla řidičský průkaz, znamená „svůj a platný“. Jak vyplývá z rozsudku NSS z 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016-39, společenská nebezpečnost (materiální znak) nepředložení řidičského průkazu (tedy i neplatného) spočívá v porušení zájmu společnosti na rychlém, jednoduchém a bez dalších pomůcek osvědčení, že ten, kdo řídí motorové vozidlo, má příslušné řidičské oprávnění; smysl a účel možnosti takového ověření je, aby motorová vozidla řídili jen lidé mající k tomu potřebnou způsobilost.
„Tuto společenskou nebezpečnost nesnižuje dnes běžně aplikovaná možnost ověřit dálkově v příslušných evidencích přístupných policistům, že dotyčný řidič má řidičské oprávnění. Ne vždy totiž musí mít kontrolující policista k dispozici technické prostředky k takovému dálkovému ověření. Materiální stránka přestupku by však nebyla naplněna tehdy, neměl-li by řidič řidičský průkaz sice u sebe, ale byl-li by schopen jej prakticky okamžitě (v řádu minut) předložit, např. při parkování auta či manipulaci s ním v bezprostřední blízkosti bydliště či pracoviště.“
Není v silách žádného státu, aby svůj kontrolní aparát školil ohledně různých způsobů označování obsahu skupin řidičských oprávnění nebo ohledně nejrůznějších typů řidičských průkazů všech jednotlivých států světa. Z toho důvodu státy určují, jakým způsobem má vypadat doklad prokazující právo řídit motorové vozidlo. Prokazování musí být rychlé a účinné tak, aby jakýkoli kontrolní orgán mohl bezprostředně konstatovat, zda dotyčný řidič je oprávněn k řízení motorového vozidla.
Předložením neplatného řidičského průkazu není ovšem bez dalšího možné uzavřít, že dotyčný řidič není držitelem řidičského oprávnění. Jak tedy postupovat, aby bylo možné zjistit, zda dotyčná osoba se v danou chvíli dopouští přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 nebo odst. 1 písm. k) ProvPoz?
Nejvyšší správní soud na tuto otázku nedává spolehlivou odpověď. V daném případě byla situace poměrně zřejmá, protože údaje o rozsahu řidičského oprávnění byly srozumitelné, chybělo pouze datum jeho udělení (viz výše).
Pokud ale chybí další údaje pro posouzení rozsahu či platnosti řidičského oprávnění (např. není jasný rozsah a označení skupiny řidičského oprávnění – viz níže), nebo pokud jsou pochybnosti o pravosti řidičského průkazu, v prvotní fázi správnímu orgánu nic nebrání, aby řidiče požádal o doložení, že jeho řidičský průkaz je osvědčením stále uděleného (a dosud trvajícího) řidičského oprávnění cizím státem. Obviněný řidič může tuto skutečnost doložit v ideálním případě mezinárodním řidičským průkazem, případně přeloženým vyjádřením příslušného úřadu, eventuálně přeloženým zněním právního předpisu cizího státu podle povahy nedostatku řidičského průkazu. Další možností správního orgánu, která spíše odpovídá sankčnímu řízení, je požádat prostřednictvím Ministerstva dopravy (národního kontaktního místa) o ověření pravosti, platnosti a rozsahu řidičského oprávnění u příslušného orgánu cizího státu. Poslední možností je pokusit se ověřit rozsah řidičského oprávnění na základě veřejně dostupných zdrojů čistě prostřednictvím veřejné datové sítě. Tímto způsobem však nelze zjistit, zda konkrétnímu řidiči bylo řidičské oprávnění uděleno, a zda je již nepozbyl.
Z úřední činnosti Krajského úřadu Zlínského kraje je znám případ řidiče – občana USA prokazujícího své oprávnění řídit motorová vozidla tamním řidičským průkazem, jehož správní orgán prvního stupně uznal vinným právě přestupkem dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 ProvPoz. Řidič byl držitelem řidičského průkazu vydaného ve státě Pensylvánie, blíže neurčeným pracovištěm PennDOT (Department of Transportation – Odbor nebo Ministerstvo dopravy – státu Pensylvánie) s uvedením skupiny „Class: C“. Z veřejné datové sítě bylo možné zjistit, že podle § 1504 odst. 3 (Title 75, Chapter 15 – Licensing of Drivers) Pennsylvania Vehicle Code držitel řidičského oprávnění třídy C je oprávněn řídit vozidlo nebo soupravu vozidel o hmotnosti nepřesahující 26 000 lbs. (11,8 t). Následně tedy odvolací orgán rozhodl o změně právní kvalifikace z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. e) bodu 1 ProvPoz na přestupek dle § 125c odst. 1 písm. k) ProvPoz a v odvolacím řízení uložil správní trest v částce 1 500 Kč.
Jako autoři jsme si vědomi, že existuje ještě celá řada možných variant a otázek s uznáváním řidičských průkazů včetně řidičských průkazů vydávaných členskými státy EU, nicméně to již přesahuje možnosti a téma tohoto příspěvku.
Mgr. Michal Tichý, Zlín,
Mgr. Petr Hrdlička, Olomouc