Může být osoba obchodující na mezinárodním devizovém trhu spotřebitelem?
nařízení č. 1215/2012
Rozsudek z 3. 10. 2019, Petruchová, C-208/18 (1. senát, GA E. Tančev, vyjádření ČR)
K věci: Předběžnou otázku položil český NS v rámci sporu mezi paní Petruchovou a společností FIBO Group Holdings Limited, který se týká návrhu na zaplacení rozdílu mezi skutečně dosaženým ziskem paní Petruchové a ziskem, kterého by dosáhla, kdyby společnost FIBO její příkaz k nákupu měny provedla bez časové prodlevy. Paní Petruchová (s bydlištěm v České republice) uzavřela dálkově rámcovou smlouvu s brokerskou společností FIBO (založenou podle kyperského práva), jejímž účelem bylo umožnit paní Petruchové uskutečňovat transakce na mezinárodním devizovém trhu FOREX (Foreign Exchange) zadáváním příkazů k nákupu a prodeji základní měny, které měla společnost FIBO realizovat prostřednictvím své online obchodní platformy. Za tím účelem předvídala rámcová smlouva uzavírání dílčích, tzv. rozdílových smluv mezi paní Petruchovou a společností FIBO, což jsou finanční nástroje, jejichž cílem je dosáhnout zisku z rozdílu mezi devizovými kurzy pro nákup a pro prodej základní měny ve vztahu k měně křížové. Paní Petruchová obchodovala v „lotech“, přičemž jeden lot odpovídá hodnotě 100 000 amerických dolarů (USD), tj. přibližně 88 000 eur, za použití pákového efektu. Tento mechanismus jí umožnil obchodovat s větším objemem finančních prostředků, než kterými disponovala. V okamžiku otevření své pozice nákupem základní měny tak sjednávala se společností FIBO zápůjčku, kterou jí pak vracela zpět uzavřením pozice, jež spočívá v prodeji základní měny. Dne 3. 10. 2014 uzavřela paní Petruchová se společností FIBO rozdílovou smlouvu, na jejímž základě zadala příkaz k nákupu 35 lotů při určeném kurzu k japonskému jenu (JPY). Příkaz zadaný paní Petruchovou provedla společnost FIBO vlivem zpracování dlouhé fronty příkazů v jejím obchodním systému s časovou prodlevou 16 sekund, během níž došlo na trhu FOREX k výkyvu v kurzu mezi USD a JPY. Nákup daného množství amerických dolarů společností FIBO, k němuž paní Petruchová zadala příkaz, byl v důsledku toho proveden při jiném kurzu USD/JPY, než který paní Petruchová akceptovala při potvrzení příkazu k nákupu. Kdyby přitom byl příkaz k nákupu základní měny realizován včas, a nikoli s časovou prodlevou, byl by zisk paní Petruchové třikrát vyšší. Paní Petruchová se tohoto nároku domáhala žalobou u českých soudů, spornou však byla otázka soudní příslušnosti. Rámcová smlouva se společností FIBO obsahovala doložku o příslušnosti kyperských soudů. Bylo otázkou, zda paní Petruchovou lze v rámci této smlouvy považovat za spotřebitele, jemuž by z hlediska soudní příslušnosti náležela možnost podat žalobu u soudů členského státu svého bydliště.
Z odůvodnění: (38) Na úvod je třeba připomenout, že jelikož bylo nařízením č. 1215/2012 zrušeno a nahrazeno nařízení č. 44/2001, platí výklad ustanovení posledně uvedeného nařízení podaný Soudním dvorem rovněž pro nařízení č. 1215/2012, pokud lze ustanovení obou těchto unijních předpisů považovat za rovnocenná (rozsudek Kuhn, C-308/17, EU:C:2018:911, bod 31 a citovaná judikatura). To platí mimo jiné pro čl. 15 až 17 nařízení č. 44/2001 a čl. 17 až 19 nařízení č. 1215/2012.
(39) V souladu s judikaturou ESD se čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 použije za předpokladu, že jsou splněny tři podmínky, tedy zaprvé že má některá ze smluvních stran postavení spotřebitele, který jedná v rámci, o němž lze mít za to, že nespadá do jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, zadruhé že smlouva mezi takovýmto spotřebitelem a profesionálem či podnikatelem byla skutečně uzavřena a zatřetí že takováto smlouva spadá do některé z kategorií uvedených v čl. 17 odst. 1 písm. a) až c) nařízení č. 1215/2012. Tyto podmínky musejí být splněny kumulativně, takže není-li některá ze tří podmínek splněna, nemůže být příslušnost určena podle pravidel platných ve věcech spotřebitelských smluv (v tomto smyslu viz rozsudek Hobohm, C-297/14, EU:C:2015:844, bod 24 a citovaná judikatura).
(40) Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, otázka položená ESD v projednávané věci se týká první z těchto tří podmínek, tj. postavení smluvní strany jako „spotřebitele“.
(41) V tomto ohledu ESD uvedl, že pojem „spotřebitel“ ve smyslu čl. 17 a 18 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán restriktivně, přičemž je třeba vycházet z postavení této osoby v určité smlouvě s ohledem na povahu a účel této smlouvy, a nikoli ze subjektivního postavení této osoby, neboť jedna a tatáž osoba může být považována za spotřebitele v rámci některých transakcí a za hospodářský subjekt v rámci jiných transakcí (v tomto smyslu viz rozsudek Schrems, C-498/16, EU:C:2018:37, bod 29 a citovaná judikatura).
(42) ESD z toho vyvodil závěr, že se zvláštní režim stanovený tímto nařízením v oblasti ochrany spotřebitele jakožto osoby, která je považována za stranu nacházející se ve slabším postavení, vztahuje pouze na smlouvy uzavřené mimo jakoukoliv činnost nebo účel profesionální nebo podnikatelské povahy a nezávisle na nich, s jediným cílem uspokojit vlastní potřeby v rámci soukromé spotřeby jednotlivce (rozsudek Schrems, bod 30 a citovaná judikatura).
(43) Tato zvláštní ochrana je neodůvodněná v případě smluv uzavřených za účelem profesionální nebo podnikatelské činnosti, byť plánované do budoucna, protože skutečnost, že se jedná o činnost plánovanou do budoucna, nic nemění na její profesionální či podnikatelské povaze (rozsudek Milivojević, C-630/17, EU:C:2019:123, bod 89 a citovaná judikatura).
(44) Z toho vyplývá, že se zvláštní pravidla o soudní příslušnosti stanovená v čl. 17 až 19 nařízení č. 1215/2012 použijí v zásadě jen tehdy, když je účelem smlouvy uzavřené mezi smluvními stranami jiné než profesionální nebo podnikatelské využití dotyčného zboží nebo služby (v tomto smyslu viz rozsudek Schrems, bod 31 a citovaná judikatura).
(45) Právě ve světle těchto úvah je třeba zkoumat, zda je možné kvalifikovat jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 osobu, která na základě takové smlouvy, jako je rozdílová smlouva uzavřená s brokerskou společností, provádí transakce na trhu FOREX prostřednictvím uvedené společnosti.
(46) V tomto ohledu je nutno poukázat na to, že nic v předkládacím rozhodnutí ani ve spise, který má ESD k dispozici, nenasvědčuje tomu, že uzavření předmětné rámcové smlouvy nebo rozdílové smlouvy bylo součástí profesionální či podnikatelské činnosti paní Petruchové. Stejně tak paní Petruchová na jednání uvedla, aniž jí v tom bylo oponováno, že v okamžiku uzavření těchto smluv byla vysokoškolskou studentkou a pracovala na částečný úvazek. Dle jejích tvrzení uzavřela tyto smlouvy mimo rámec své profesionální činnosti.
(47) Jak ovšem vyplývá z předkládacího rozhodnutí, ESD je tázán na to, zda může být fyzické osobě odepřeno postavení „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 z důvodu faktorů, jako je riziko spojené s uzavíráním takových smluv, jako jsou rozdílové smlouvy, hodnota transakcí, případné znalosti nebo odbornost této osoby v oblasti finančních nástrojů nebo její aktivní jednání na trhu FOREX.
(48) V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že ESD již rozhodl, že do působnosti ustanovení oddílu 4 kapitoly II nařízení č. 1215/2012, který upravuje příslušnost u spotřebitelských smluv, spadají všechny druhy smluv, s výjimkou smlouvy stanovené v čl. 17 odst. 3 tohoto nařízení, tj. přepravní smlouvy, kromě případu, kdy smlouva poskytuje kombinaci dopravy a ubytování zahrnutou v ceně (viz rozsudek Pillar Securitisation, C-694/17, EU:C:2019:345, bod 42).
(49) Z toho vyplývá, že takové finanční nástroje, jako jsou rozdílové smlouvy, do působnosti čl. 17 až 19 nařízení č. 1215/2012 spadají.
(50) Zadruhé ESD rovněž upřesnil, že působnost ustanovení téhož oddílu 4 kapitoly II nařízení č. 1215/2012 není omezena na konkrétní částky (viz rozsudek Pillar Securitisation, bod 42).
(51) Jak totiž uvedl GA v bodě 51 svého stanoviska, kdyby měly být čl. 17 až 19 nařízení č. 1215/2012 vykládány v tom smyslu, že se nepoužijí na finanční investice o značné výši, investor by vzhledem k tomu, že toto nařízení nestanoví prahovou hodnotu, od které se částka transakce považuje za značnou, nemohl vědět, zda mu bude poskytnuta ochrana podle těchto ustanovení, což by bylo v rozporu s vůlí unijního normotvůrce vyjádřenou v bodě 15 odůvodnění tohoto nařízení, podle něhož by pravidla pro určení příslušnosti měla být vysoce předvídatelná.
(52) Nařízení č. 1215/2012 přitom sleduje cíl právní jistoty, který spočívá v posílení právní ochrany osob usazených v EU tím, že zároveň umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován (rozsudek Feniks, C-337/17, EU:C:2018:805, bod 34 a citovaná judikatura).
(53) Z výše uvedeného, a zejména z bodu 51 tohoto rozsudku logicky plyne, že skutečnost – na niž je poukázáno v předkládacím rozhodnutí –, že uzavření rozdílových smluv může pro investora obnášet značné riziko finančních ztrát, je jako taková nerozhodná pro jeho kvalifikaci jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 tohoto nařízení.
(54) Co se zatřetí týče otázky, zda může určitá osoba pozbýt postavení „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, má-li v oblasti, do níž spadá smlouva, kterou uzavřela, takové znalosti a odbornost, jaké má paní Petruchová v oblasti rozdílových smluv ve věci v původním řízení, je nutno uvést, že k tomu, aby mohlo být určité osobě toto postavení přiznáno, postačí, uzavře-li smlouvu pro účel, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti. Uvedené ustanovení v tomto ohledu nestanoví žádné další podmínky.
(55) Vzhledem k tomu, že je pojem „spotřebitel“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 definován jako protiklad pojmu „hospodářský subjekt“, má objektivní povahu a je nezávislý na znalostech a informacích, které má dotyčná osoba skutečně k dispozici (v tomto smyslu viz rozsudky Costea, C-110/14, EU:C:2015:538, bod 21, a Schrems, bod 39).
(56) Kdyby se v tomto ohledu vycházelo z toho, že postavení určitého smluvního partnera jakožto spotřebitele může záviset na jeho znalostech a informacích v dané oblasti, a nikoli na tom, zda jím uzavřená smlouva má, či nemá za cíl uspokojení jeho osobních potřeb, znamenalo by to totéž, jako vycházet ze subjektivní situace tohoto smluvního partnera. Podle judikatury citované v bodě 41 tohoto rozsudku přitom musí být postavení určité osoby jako „spotřebitele“ zkoumáno pouze z hlediska jejího postavení v určité smlouvě s ohledem na její povahu a účel.
(57) Začtvrté je třeba upřesnit, že aktivní jednání určité osoby na trhu FOREX, kdy tato osoba zadává příkazy prostřednictvím brokerské společnosti, a v důsledku toho zůstává odpovědnou za výnos svých investic, je jako takové bez vlivu na její kvalifikaci jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012.
(58) Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 53 svého stanoviska, čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 nepožaduje, aby spotřebitel v rámci smlouvy uzavřené pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, jednal určitým konkrétním způsobem.
(59) Předkládajícímu soudu tedy sice přísluší určit, zda paní Petruchová v rámci svých smluvních vztahů se společností FIBO skutečně jednala mimo jakoukoliv činnost profesionální či podnikatelské povahy a nezávisle na ní, a vyvodit z toho důsledky pro její postavení jako „spotřebitele“, nicméně je třeba upřesnit, že faktory, jako je hodnota transakcí prováděných na základě takových smluv, jako jsou rozdílové smlouvy, rozsah rizika finančních ztrát spojeného s uzavíráním takových smluv, případné znalosti či odbornost paní Petruchové v oblasti finančních nástrojů nebo také její aktivní jednání v rámci takových transakcí, jsou jako takové pro účely této kvalifikace v zásadě nerozhodné.
(60) Pro účely kvalifikace určité osoby jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 je však ještě třeba zkoumat, zda je rozhodné na jedné straně vyloučení finančních nástrojů z působnosti čl. 6 nařízení Řím I a na druhé straně postavení této osoby jako „neprofesionálního klienta“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice 2004/39.
(61) V zájmu dodržování cílů sledovaných unijním normotvůrcem v oblasti spotřebitelských smluv a zajištění soudržnosti unijního práva se totiž může pojem „spotřebitel“ obsažený v jiných předpisech unijního práva ukázat jako relevantní (v tomto smyslu viz rozsudek Schrems, bod 28).
(62) Zaprvé je tedy třeba poznamenat, že pojem „spotřebitel“ je sice v čl. 6 odst. 1 nařízení Řím I definován téměř stejně jako v čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, neboť prvně uvedené ustanovení určuje, že se vztahuje na „smlouvu uzavřenou fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti“, nicméně čl. 6 odst. 4 písm. d) nařízení Řím I, ve spojení s body 28 a 30 jeho odůvodnění, vylučuje z pravidel platných pro spotřebitelské smlouvy, zakotvených v čl. 6 odst. 1 a 2 tohoto nařízení, „práva a povinnosti, které představují finanční nástroj“. Jak přitom vyplývá z bodu 30 odůvodnění uvedeného nařízení, finančními nástroji se pro účely nařízení Řím I rozumějí nástroje uvedené v čl. 4 směrnice 2004/39, mezi nimiž jsou i rozdílové smlouvy, jak stanoví bod 9 oddílu C přílohy I této směrnice.
(63) Z bodu 7 odůvodnění nařízení Řím I sice vyplývá, že věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením č. 44/2001, které bylo předchůdcem nařízení č. 1215/2012, nevyplývá z něj však, že by ustanovení nařízení č. 1215/2012 měla být vykládána ve světle ustanovení nařízení Řím I. Tento soulad zamýšlený unijním normotvůrcem nemůže v žádném případě vést k tomu, že by ustanovení nařízení č. 1215/2012 byla vykládána v rozporu s jeho systematikou a cíli (viz rozsudek Kainz, C-45/13, EU:C:2014:7, bod 20).
(64) Přitom je nutno konstatovat, že nařízení Řím I a nařízení č. 1215/2012 sledují odlišné cíle. Zatímco se nařízení Řím I v souladu s jeho čl. 1 odst. 1 prvním pododstavcem vztahuje na smluvní závazkové vztahy podle občanského a obchodního práva v případě kolize právních řádů za účelem určení rozhodného hmotného práva, cílem nařízení č. 1215/2012 je stanovení pravidel umožňujících určit soud, který je příslušný k rozhodování sporu v občanských a obchodních věcech týkajícího se mimo jiné smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a osobou jednající za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti, aby byla posledně uvedená osoba v takové situaci chráněna (v tomto smyslu viz rozsudek Pillar Securitisation, bod 42).
(65) V tomto ohledu je třeba uvést, že jelikož takové finanční nástroje, jako jsou rozdílové smlouvy, spadají do působnosti čl. 17 až 19 nařízení č. 1215/2012, jak bylo konstatováno v bodech 48 a 49 tohoto rozsudku, odepření procesní ochrany spotřebiteli z pouhého důvodu, že mu taková ochrana není poskytována v oblasti kolizních norem, by bylo v rozporu s cíli tohoto nařízení.
(66) Z toho plyne, že vyloučení finančních nástrojů z působnosti čl. 6 nařízení Řím I nemá vliv na kvalifikaci určité osoby jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012.
(67) Pokud jde zadruhé o otázku, zda je pro účely této kvalifikace relevantní, že tato osoba je „neprofesionálním klientem“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice 2004/39, je třeba připomenout, že toto ustanovení definuje „neprofesionálního klienta“ jako „klienta, který není profesionálním klientem“. Podle bodu 11 tohoto čl. 4 odst. 1 je profesionálním klientem „klient, který splňuje kritéria stanovená v příloze II“ téže směrnice.
(68) V souladu s oddílem I přílohy II směrnice 2004/39 by měly být považovány za profesionální klienty pro účely této směrnice v souvislosti se všemi investičními službami, činnostmi a finančními nástroji zaprvé subjekty, které musejí mít pro činnost na finančních trzích povolení nebo musejí podléhat regulaci, jako jsou úvěrové instituce nebo investiční podniky, zadruhé velké podniky splňující dva ze tří požadavků, jimiž jsou bilanční suma ve výši 20 milionů eur, čistý obrat ve výši 40 milionů eur a vlastní kapitál ve výši 2 miliony eur, zatřetí veřejnoprávní entity či instituce, jako jsou celostátní vlády, centrální banky nebo Světová banka, a začtvrté jiní institucionální investoři. Entity náležející do některé z těchto čtyř kategorií však mohou požádat o zacházení jako s neprofesionálním klientem.
(69) V oddíle II přílohy II směrnice 2004/39 se stanoví, že s jinými klienty než těmi, kteří jsou uvedeni v jejím oddíle I, může být na požádání zacházeno jako s profesionálními klienty. Aby mohlo být s klientem zacházeno jako s profesionálním klientem, musí být v případě tohoto klienta, který nemůže být považován za klienta majícího znalosti a zkušenosti srovnatelné se znalostmi a zkušenostmi profesionálních klientů, předem provedeno vhodné posouzení. Přiznání postavení profesionálního klienta tedy předpokládá, že bylo ověřeno splnění alespoň dvou ze tří kritérií, mezi něž patří zaprvé provedení transakcí ve značném objemu a s průměrnou frekvencí 10 transakcí za čtvrtletí v minulých čtyřech čtvrtletích, zadruhé velikost jeho portfolia finančních nástrojů přesahuje 500 tisíc eur či zatřetí práce ve finančním sektoru po dobu nejméně jednoho roku v profesionální pozici.
(70) Je však nutno poukázat na to, že „klientem“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 10 směrnice 2004/39 se bez ohledu na to, zda jde o „profesionálního klienta“ či „neprofesionálního klienta“, rozumí „jakákoli fyzická nebo právnická osoba, které investiční podnik poskytuje investiční nebo doplňkové služby“.
(71) Na rozdíl od „spotřebitele“, kterým je – jak vyplývá z čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 – fyzická osoba, tedy může být „neprofesionálním klientem“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice 2004/39 rovněž právnická osoba.
(72) Neprofesionálními klienty mohou být zejména entity, které nesplnily dva z oněch tří požadavků, aby mohly být pokládány za profesionální klienty a aby s nimi mohlo být takto zacházeno podle ustanovení oddílu II přílohy II směrnice 2004/39, nebo entity, které jsou sice považovány za profesionální klienty, avšak požádaly o zacházení jako s neprofesionálním klientem podle oddílu I přílohy II směrnice 2004/39.
(73) Z toho rovněž plyne, že kvalifikace jako „neprofesionální klient“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodů 10 a 12 směrnice 2004/39 není – na rozdíl od kvalifikace jako „spotřebitel“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012 – podmíněna absencí podnikatelské činnosti dotyčné osoby.
(74) Kvalifikace jako „spotřebitel“ a kvalifikace jako „neprofesionální klient“ podle těchto ustanovení rovněž sledují odlišné cíle.
(75) Prvně uvedená kvalifikace totiž poskytuje ochranu při určování soudu příslušného k rozhodování sporu v občanských a obchodních věcech, zatímco druhá kvalifikace má za cíl chránit investora – jak vyplývá z ustanovení oddílu I přílohy II směrnice 2004/39 – zejména v souvislosti s rozsahem informací, které je mu investiční podnik povinen poskytnout.
(76) Ačkoli tedy nelze vyloučit, že by „neprofesionální klient“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice 2004/39 mohl být kvalifikován jako „spotřebitel“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, je-li fyzickou osobou jednající mimo jakoukoliv podnikatelskou činnost, tyto dva pojmy se s ohledem na rozdílnosti v jejich předmětu a v cílech, které příslušná ustanovení sledují, přesně nekryjí.
(77) Z toho plyne, že postavení určité osoby jako „neprofesionálního klienta“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 bodu 12 směrnice 2004/39 jako takové v zásadě nemá vliv na kvalifikaci této osoby jako „spotřebitele“ ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012.
Komentář: Rozsudek je užitečným exkurzem do unijních pravidel ochrany spotřebitelů v kontextu soudní příslušnosti při sporech s mezinárodním prvkem. Závěrům rozsudku nelze v rámci dosavadní judikatury nic vytknout. Pro kvalifikaci paní Petruchové jako spotřebitele je rozhodující, že jednala mimo jakoukoliv činnost profesionální či podnikatelské povahy, naopak není podstatné, že se jednalo o aktivity na mezinárodním devizovém trhu ve značném rozsahu, že paní Petruchová měla v tomto oboru určité znalosti a že veškeré transakce prováděla sama. Nelze se však zbavit dojmu, že ochrana spotřebitele byla zamýšlena pro jiné situace, než jakou je právě rizikové obchodování na trzích finančních nástrojů.
Jiří Vláčil, Praha