VRCHNÍ SOUD V PRAZE: Promlčení povinnosti společníka splatit vklad do základního kapitálu obchodního korporace
§ 609 ObčZ
§ 426 písm. a) ZOK
§ 345 ZOK
§ 536 ZOK
§ 428 ZOK
Právo na splacení vkladu se promlčuje v obecné čtyřleté promlčecí době. Dojde-li k promlčení závazku splnit vkladovou povinnost, není již dlužník povinen tuto povinnost plnit. Proto jej po promlčení tohoto závazku nelze ani vyloučit ze společnosti v rámci kadučního řízení či rozhodnutím soudu, ani proti němu uplatňovat jiné zákonem či společenskou smlouvou předvídané sankce. Bylo na společnosti, aby, pokud měla důvodné pochybnosti o splnění vkladové povinnosti akcionáře, včas přikročila k zákonem předpokládanému řešení. K tomu ale nedošlo a společnost všechny zákonem stanovené donucovací prostředky pozbyla. Uplatňuje-li je i nyní přes důvodnou námitku promlčení, činí tak protiprávně.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 14 Cmo 190/2019
K věci: Soud prvního stupně usnesením vyslovil neplatnost rozhodnutí valné hromady společnosti E. a. s. (dále pouze „Společnost“) ze dne 30. 5. 2017. Soud vyšel z toho, že:
– | Společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku dnem 1. 5. 1992; |
– | podle notářského zápisu ze dne 29. 6. 1993, Nz 56/93, N 59/93, rozhodla valná hromada Společnosti o zvýšení základního jmění na 75 759 000 Kč. Důvodem byl záměr vstupu společnosti NTI (dále pouze „NTI“) do Společnosti a možnost využít její technologie. Doplnění tohoto notářského zápisu ze dne 19. 7. 1993, Nz 66/93, N 69/93, obsahuje zápis o vystoupení Ing. U., který na valné hromadě přečetl zprávu (jež je přílohou notářského zápisu) objasňující zvýšení základního kapitálu a prezentoval možnost nahlédnutí do odborného ocenění daného nepeněžitého vkladu. Podle zmíněné zprávy byla v prosinci 1991 uzavřena dohoda mezi Společností a NTI směřující k naplnění druhého kroku v dopise o záměru a NTI se zavázala vstoupit do Společnosti. Dále je ve zprávě konstatováno, že již v privatizačním projektu státního podniku bylo schváleno vytvoření rezervy k rozdělení akcií formou opce pro předem určeného zahraničního partnera NTI; základní jmění tak bude navýšeno o 31,25 milionů Kč a podíl zahraničního partnera bude 41,25 %. Doplnění notářského zápisu se zprávou pro valnou hromadu je sice nestandardním řešením, ovšem učiněným týmž notářem jako technické zpřesnění původního zápisu konkretizuje průběh jednání valné hromady a jasně a pregnantně vymezuje nepeněžitý vklad NTI; |
– | NTI dne 29. 6. 1993 upsala 31 250 kusů akcií Společnosti v nominální hodnotě 1 000 Kč za jednu akcii a zavázala se splatit emisní kurs nepeněžitým vkladem. Zvýšení základního kapitálu ze 42 395 000 Kč na 75 759 000 Kč bylo zapsáno do obchodního rejstříku dne 23. 11. 1993; |
– | Společnost vyzvala dne 28. 4. 1995 NTI ke splacení nepeněžitého vkladu, přičemž výzvu převzal dne 12. 5. 1995 zástupce NTI, Ing. Jiří K. Nor; |
– | Společnost dne 19. 6. 2003 vyzvala NTI k prokázání oprávnění k držení sporného zatímního listu; |
– | Společnost vyzvala dne 2. 8. 2018 NTI a navrhovatelku ke splacení nepeněžitého vkladu ve lhůtě 60 dnů, přičemž výzva byla doručena dne 14. 8. 2018; |
– | Společnost dopisem ze dne 25. 10. 2018 sdělila navrhovatelce, že navrhovatelku, případně jejího právního předchůdce, vylučuje ze Společnosti pro nesplacení nepeněžitého vkladu, a vyzvala navrhovatelku k vrácení originálu zatímního listu; |
– | podle čl. 5 stanov Společnosti byl upisovatel akcií povinen splatit tyto akcie do 1 týdne po jejich upsání ve výši 30 % jmenovité hodnoty a zbylých 70 % do 6 měsíců po zápisu zvýšení základního jmění Společnosti do obchodního rejstříku (odstavec 1). Společnost pak byla povinna vydat akcionáři zatímní list nahrazující všechny akcie, pokud akcionář tyto akcie upsal a do zápisu zvýšení základního jmění do obchodního rejstříku nesplatil celý jejich emisní kurs (odstavec 2). Společnost byla povinna vyměnit akcionáři po úplném splacení akcií zatímní list za akcie, které zatímní list nahrazoval (odstavec 4). Možnost splatit jmenovitou hodnotu akcií nepeněžitým vkladem předvídal čl. 7 stanov Společnosti, podle něhož o připuštění této možnosti rozhoduje valná hromada před rozhodnutím o zvýšení základního jmění. Do listiny upisovatelů se v takovémto případě měl zapsat i předmět nepeněžitého vkladu a jeho ocenění doložené znaleckými posudky; |
– | NTI se podle licenční smlouvy ze dne 11. 12. 1991 zavázala, že poskytne státnímu podniku tržní a prodejní práva nabíječek akumulátorů vyráběných podle udělené licence, kdy ta měla být státnímu podniku poskytnuta za 10 milionů Kč. V rámci privatizace státního podniku byl přijat záměr o vytvoření akciové společnosti El., přičemž součástí záměru byl jako první krok definován nákup budoucí akciovou společností licence na výrobní práva a know-how na výrobu nabíječek akumulátorů od NTI. Budoucí akciová společnost konstatovala, že daná licence má hodnotu přibližně 1,35 milionu amerických dolarů. Za poskytnutou licenci se zavázala budoucí akciová společnost poskytovateli licence vydat kmenové akcie v hodnotě 40 milionů Kč s tím, že tyto akcie budou tvořit 41,24 % základního jmění budoucí akciové společnosti; |
– | státní podnik byl zrušen rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu ČR ze dne 12. 4. 1995 ke dni 30. 4. 1995 bez likvidace a dne 30. 4. 1995 byl vymazán z obchodního rejstříku. Jeho majetek byl podle odpovídající právní úpravy převeden na jiné subjekty; ke dni výmazu neměl žádný majetek; |
– | Společnost je univerzálním právním nástupcem státního podniku. V řízení netvrdila, na jakou jinou osobu byl převeden jeho majetek; |
– | Společnost privatizovala státní podnik se záměrem využít licenční smlouvu uzavřenou s NTI. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1058/2010, uveřejněného pod číslem 9/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, s právy a závazky souvisejícími s privatizovaným majetkem přecházejí na jeho nabyvatele s vlastnickým právem k privatizovanému majetku také práva z licenční smlouvy (licenčních smluv) dle § 15 PřMaj․ Námitka Společnosti, že k převodu licenčních práv ze státního podniku na Společnost mělo dojít zvláštní písemnou smlouvou, není důvodná; |
– | nepeněžitý vklad NTI byl splacen. Schválením zvýšení základního jmění Společnosti a odborným oceněním nepeněžitého vkladu byla naplněna podmínka pro zápis NTI i předmětu nepeněžitého vkladu, včetně jeho ocenění, do listiny upisovatelů dle čl. 7 věty druhé stanov Společnosti. K tomu došlo a dne 3. 5. 1994 byl NTI vydán zatímní list, který byl dne 14. 7. 1995 nahrazen novým zatímním listem potvrzujícím splacení 31 250 kusů upsaných akcií. I tento nový zatímní list byl podepsán oprávněnými zástupci Společnosti a o jeho vydání rozhodlo představenstvo na 24. zasedání dne 13. 7. 1995. Nepřímým důkazem o poskytnutí licence je i zobrazení internetových stránek předložených navrhovatelkou, podle nichž P. S. v letech 1994 až 1995 avizoval, že pro Společnost pracuje na tvarovém řešení nabíječek pro účastnici; |
– | podle předloženého originálu zatímního listu ze dne 14. 7. 1995 a jeho rubopisu došlo k jeho převodu dne 20. 8. 1998 z NTI na navrhovatelku. Podle navrhovatelky byl rubopis podepsán K. J. jako zástupcem NTI a převodem zatímního listu došlo k praktickému vypořádání účasti J. N. ve Společnosti; |
– | ohledně prohlášení NTI a společnosti N. T. INC. ze dne 20. 8. 1998, že došlo k postoupení akcií na J. N. smlouvou o koupi akcií ze dne 7. 7. 1998, vyšel soud prvního stupně z argumentace navrhovatelky, podle níž byl J. N. ovládající osobou obou společností a koncem 90. let se J. N. rozhodl ukončit podnikatelskou činnost v Kanadě a provést majetkové vypořádání. V souvislosti s tím dne 23. 12. 1997 uzavřel se společností N. T. INC. dohodu s názvem „TERMS OF SEVERANCE RE JIRI NOR“ („Podmínky odstoupení J. N.“), podle jejíhož odstavce 6 měl práva na akcie Společnosti podle podmínek smlouvy ze dne 11. 12. 1991 a akcie dnes již zaniklé společnosti N. AS, držené NTI, získat J. N. nebo jím určená osoba. Záměr byl završen dne 7. 7. 1998, kdy došlo k uzavření smlouvy o převodu akcií společností N. T. INC. a NTI z J. N. na společnost O. INC., přičemž tato smlouva odkazuje v bodu 5. 3. 6 na zmíněné podmínky z 23. 12. 1997 a potvrzuje závazek převést akcie společnosti v té době ve vlastnictví NTI na J. N. či jím určenou osobu. Účelem bylo, aby si J. N. či jím ovládané osoby zachovali účast ve Společnosti i po převodu akcií NTI z J. N. na O. INC. – tato tvrzení navrhovatelky mají oporu v předložených podmínkách odstoupení ze dne 23. 12. 1997 a ve smlouvě o koupi akcií ze dne 7. 7. 1998; |
– | v souladu se shora popsanými smluvními ujednáními ohledně převodu akcií Společnosti na J. N. nebo jím určenou osobu vydala NTI dokument „Assignment of Shares“ („Postoupení akcií“) ze dne 20. 8. 1998, deklarující, že NTI převedla své akcie ve Společnosti na J. N.; |
– | na to navazuje pokyn J. N. společnosti O. INC. jakožto osobě ovládající NTI, jímž nařizuje NTI a N. T. INC., aby převedly jakékoliv jimi držené akcie Společnosti na navrhovatele dle bodu 5. 3. 6 dohody z 23. 12. 1997; |
– | v návaznosti na tento pokyn byl vydán „rubopis zatímního listu ze dne 14. 7. 1995“, přestože z povahy věci je vyloučeno, aby šlo o zatímní list, protože jím je potvrzováno splacení akcií. Je tedy irelevantní, zda předložená listina splňuje náležitosti rubopisu, podstatné je potvrzení splacení akcií. Datace textové zprávy „rubopisu“ potvrzuje vytvoření dokumentu dne 31. 8. 1998, tj. po vydání pokynu J. N., přestože je na něm patrně nedopatřením uveden datum 20. 8. 1998; |
– | dopisem ze dne 30. 9. 1999 navrhovatelka informovala prostřednictvím J. N. o převodu akcií z NTI na navrhovatelku; |
– | navrhovatelka shora uvedenými listinami prokázala, že předmětné upsané akcie Společnosti byly převedeny na navrhovatelku, respektive na J. N., který je její ovládající osobou a statutárním orgánem. I když byly dané akcie převedeny nikoliv na navrhovatelku, ale na J. N., vyplynula z dokazování nepochybná vůle J. N. převést akcie na navrhovatelku, k čemuž ji zmocnil rubopisem zatímního listu. Také v řízení se J. N. celou dobu prezentoval toliko jako zástupce navrhovatelky, která je akcionářem Společnosti; |
– | šlo o převod nevydaných akcií a smlouva o jejich převodu může být uzavřena rovněž ústně či konkludentně. V tomto směru navrhovatelka správně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4946/2009. Podle § 155 odst. 1 věty druhé ObchZ, ve znění účinném do 31. 12. 2013, je osoba, která se podílí na základním kapitálu společnosti, oprávněna vykonávat práva akcionáře jako společníka, i když společnost dosud nevydala akcie nebo zatímní listy, a to ode dne zápisu základního kapitálu, na němž se podílí, do obchodního rejstříku. Taková osoba pak nepochybně má též právo akcie převést na jinou osobu. ObchZ ani jiný předpis takovou smlouvu neupravuje, tudíž jde o smlouvu inominátní; |
– | nositelem akcionářských práv odpovídajících zmíněnému vkladu byla i v době konání valné hromady navrhovatelka, nikdo jiný; |
– | Společnost uvádí navrhovatelku ve výročních zprávách v části týkající se vztahů mezi propojenými osobami, a to jako ovládající osobu s 41,25% podílem na základním kapitálu Společnosti (tak byla navrhovatelka uvedena ve výroční zprávě za rok 2016); |
– | tvrzené vyloučení navrhovatelky ze Společnosti pro namítané prodlení se splacením akcií delší než 25 let je zcela v rozporu s dobrými mravy a zásadou „právo přeje bdělým“ a nemůže požívat právní ochrany; |
– | předmětnou valnou hromadu svolalo představenstvo Společnosti na 30. 5. 2017 od 10:00 do jejího sídla. Navrhovatelka předem zaslala představenstvu návrh na zařazení bodů programu spočívajících v odvolání a volbě nových – jmenovitě navržených – členů představenstva a dozorčí rady Společnosti a dle § 353 ZOK se na valnou hromadu dostavila. V rozporu s § 369 ZOK a bodem 10 odst. 3 stanov však nebyl zástupce navrhovatelky na valnou hromadu vpuštěn, navrhovatelka s 41,25% podílem nemohla na valné hromadě hlasovat a body programu navržené navrhovatelkou nebyly valnou hromadou projednány. Naproti tomu valná hromada přijala napadená usnesení; |
– | tvrzení navrhovatelky, že současní členové představenstva a dozorčí rady nejednají s péčí řádného hospodáře a jednají v rozporu se zájmy Společnosti, je pro toto řízení irelevantní. |
Soud prvního stupně uzavřel, že je naplněn důvod pro vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady dle § 428 ZOK ve spojení s § 258 ObčZ. Postup Společnosti se též příčí dobrým mravům, respektive je v rozporu s poctivým obchodním stykem. Důvod pro nevyslovení neplatnosti usnesení valné hromady dle § 260 ObčZ soud prvního stupně neshledal, neboť došlo k podstatnému porušení zákona a stanov Společnosti, které mělo závažný dopad do akcionářských práv navrhovatelky. Proto návrhu vyhověl.
Odůvodnění: Proti usnesení soudu prvního stupně podala Společnost odvolání, navrhujíc, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh v plném rozsahu zamítne.
Odvolatelka předně podotýká, že založila svoji obranu v řízení především na tom, že navrhovatelka není právním nástupcem NTI, a i kdyby právním nástupcem NTI byla, na valné hromadě nemohla hlasovat z důvodu prodlení se splacením nepeněžitého vkladu (§ 426 ZOK, dříve § 186c ObchZ), a navíc byla jako akcionář z tohoto důvodu ze Společnosti vyloučena (§ 345 ZOK, dříve § 177 ObchZ).
Z pohledu odvolatelky je vedený spor vyústěním soupeření dvou skupin akcionářů. První skupina, která původně ve Společnosti dominovala a v rozhodné době ovládala orgány Společnosti, dovozuje své akcionářské postavení z právních jednání a úkonů z 90. let minulého století, které i s odstupem času vzbuzují značné a důvodné pochybnosti. Druhá skupina, která ve Společnosti dominuje nyní, odvozuje své postavení ve Společnosti od získání kontrolního balíku akcií standardním, tržním způsobem, tj. vykoupením od jiných dřívějších akcionářů. Této skupině se logicky nelíbí, že by rozhodující úlohu ve Společnosti měli hrát akcionáři, kteří akcie získali zdarma, neprůhledným způsobem, bez reálného protiplnění. Upisovatel akcií prostřednictvím osob jím dosazených do orgánů Společnosti v letech 1993 až 2003 ovládal Společnost, popíral nároky a práva ostatních skupin akcionářů a po celou dobu 90. let musel odolávat jejich tlaku na prokázání splacení vkladu, žalobám zpochybňujícím ocenění vkladu apod. Ostatně za vše hovoří, že k celému spornému vkladu byla na doporučení auditora vytvořena již v prvopočátku opravná položka a vklad je dodnes významným zdrojem účetní ztráty vykazované Společností po mnoho let (ztráta -31 250 000 Kč za know-how NTI a -10 000 000 Kč zaplacených NTI za poplatek z licenční smlouvy uzavřené v roce 1993 státním podnikem, jak vyplývá z přílohy k účetní závěrce za rok 2018, s. 12, bod 6. d). Účetní operace s tímto spojené probíhaly v letech 1993 až 1998. Proti těmto plněním neměla Společnost do dnešního dne žádné výnosy.
Podle Společnosti je nemístný odkaz navrhovatele na zásadu, že práva svědčí bdělým. Po ovládnutí Společnosti druhou soupeřící akcionářskou skupinou v roce 2003 se stal nečinným, neúčastnil se valných hromad, nevznášel žádné nároky, nedomáhal se vydání akcií, z pohledu Společnosti „přijal“ výhrady druhé skupiny akcionářů. Tento stav trval více než 13 let a byl narušen až podáním předmětného návrhu.
Podle odvolatelky navrhovatelka zjednodušuje otázku splacení vkladu na to, že Společnosti poskytla NTI licenci na výrobní práva a know-how na výroku nabíječek akumulátorů. Ale tato licence byla již dříve poskytnuta státnímu podniku a poskytovatel za licenční poplatek obdržel 10 milionů Kč. Čerpaný úvěr ve výši 10 milionů Kč v konečném důsledku zaplatila Společnost, neboť na ni přešel v důsledku privatizace státního podniku. Na neurčitosti vymezení nepeněžitého vkladu v notářském zápisu z 29. 6. 1993 a jeho dodatku odvolatelka trvá, nicméně je patrné, že nepeněžitý vklad měl mít podobu 1) umožnění prodeje výrobků odvolatelky v západní Evropě, 2) odběru výrobků odvolatelky po dobu 18 měsíců (nebylo splněno), 3) zadávání výroby po dobu 18 měsíců (nebylo splněno) a 4) investování částky 10 milionů Kč do výstavby a rozvoje odvolatelky (také zůstalo nesplněno). Z podstatné části zůstal závazek nesplněn. Dokladem o „splacení“ pak nemůže být prohlášení představenstva personálně spjatého s upisovatelem. Konkrétně Ing. S. vystupoval na valných hromadách přímo jako zástupce upisovatele akcií. Takové prohlášení je právně nevýznamné. Pro to, aby byly akcie upisovateli reálně vydány, je určující zápis v seznamu akcionářů, popřípadě v evidenci akcií v dematerializované podobě. V takové evidenci NTI ani navrhovatelka nikdy zapsané nebyly. Proto je i po letech požadavek na doložení splacení vkladu důvodný.
Soud prvního stupně podle odvolatelky zjistil z originálu zatímního listu a jeho rubopisu, že NTI převedla zatímní list, s nímž jsou spojena veškerá práva k odpovídajícím akciím Společnosti, na navrhovatelku. O tom soud prvního stupně neměl žádné pochybnosti. Zcela ale pominul, že Společnost již ve svém prvním vyjádření k návrhu zpochybnila pravost a správnost této listiny a to, že podpisy na listině jsou pravé (viz část II. odst. 3 až 7 vyjádření, včetně důkazů zde navržených). Založil-li soud prvního stupně závěr o aktivní legitimaci navrhovatelky na zjištění ze zatímního listu, aniž by ověřil, zda jde o pravý a originální zatímní list, zatížil tak ke škodě odvolatelky řízení vadou, protože jeho skutková zjištění nestojí na správně provedeném dokazování. Soud prvního stupně svůj závěr ani dostatečně nevysvětlil. Součástí zatímního listu je i přívěsek (rubopis), který nese datum 20. 8. 1998, avšak v záhlaví je faxem vytištěné datum 31. 8. 1998. Soud prvního stupně tento nesoulad jen letmo zmiňuje, chybu přičítá nedopatření a činí závěr, že rubopis byl zřejmě podepsán až 31. 8. 1998, což je i tvrzení navrhovatelky. Žádným způsobem se nevypořádal s opačnou argumentací odvolatelky, že z listin předložených navrhovatelkou vyplývá, že nemohlo dojít k převodu účasti ve Společnosti na navrhovatelku. Předně z listiny označené jako „Postoupení pohledávky“ ze dne 20. 8. 1998 vyplývá, že podíl ve Společnosti byl postoupen na J. N., nikoliv na navrhovatelku. Z listiny neplyne, kdy se tak stalo, plyne z ní ale, že po 20. 8. 1998 NTI nemohla podíl ve Společnosti platně rubopisem převést (ani 20. 8 1998, ani 31. 8. 1998) na navrhovatelku, když z jejího prohlášení ze dne 20. 8. 1998 plyne, že už jej nemá. Tato listina popírá správnost „přívěšku“ k zatímnímu listu. Žádná další listina předložená navrhovatelkou neobsahuje právní jednání, kterým by na ni byl podíl ve Společnosti převeden. Těmito námitkami se soud prvního stupně vůbec nezabýval.
Podle odvolatelky si soud prvního stupně protiřečí, když jednou dospívá k závěru o převodu akciového podílu ve Společnosti na J. N., a podruhé k tomu, že došlo k převodu na navrhovatelku. Ovšem obojí současně není možné. Při převodu na J. N. by navrhovatelka nebyla aktivně legitimovaná k podání návrhu. Případný převod z J. N. na navrhovatelku nebyl tvrzen, natož prokazován. Zmiňuje-li soud prvního stupně pro případ, že by podíl byl ve skutečnosti převeden na J. N., nepochybnou vůli J. N. převést podíl ve Společnosti na navrhovatelku, pak je třeba uvést, že samotná vůle k převodu nestačí. Taková vůle by se musela projevit konkrétním právním jednáním (právním úkonem), a ten by musel být navrhovatelkou v tomto řízení tvrzen a prokázán. K tomu ovšem nedošlo.
Dále odvolatelka argumentuje tím, že řešený nepeněžitý vklad nebyl zmíněn ani v pozvánce na valnou hromadu Společnosti konanou dne 29. 6. 1993, ani v zápisu z této valné hromady. V zápise ani není uvedeno, že má dojít ke zvýšení základního jmění nepeněžitým vkladem, tato informace se, ovšem jen v obecné rovině bez řádné specifikace, objevuje až v „dodatku“ notářského zápisu. Ten byl ovšem sepsán až s odstupem 20 dnů, což je podle odvolatelky samo o sobě nepřípustné, přičemž soud prvního stupně se v usnesení vyhnul odpovědi na tuto námitku, jakož i řešení otázky, zda je vůbec přípustné, aby notářský zápis odkazoval v té části, kde se zaznamenává obsah jednání valné hromady, na přílohy údajně na valné hromadě čtené, navíc bez jakékoliv autorizace jakoukoliv osobou účastnící se valné hromady – jaká by pak byla role zapisovatele valné hromady, ověřovatele zápisu apod. Z „dodatku“ nevyplývá vymezení předmětu nepeněžitého vkladu, ani v něm není uvedeno ocenění vkladu, alespoň souhrnnou částkou. Pouze odkazuje na neznámo kým vytvořenou přílohu nazvanou jako „Zpráva pro valnou hromadu“. V této příloze krom zřejmých nesprávností (je odkazováno na dohodu mezi upisovatelem a Společností z roku 1991, to ale ještě Společnost neexistovala) také chybí konkrétní popis nepeněžitého vkladu a není v ní nic o jeho odborném ocenění. Společnost NTI tedy upsala akcie, ale bez schválení konkrétního a určitého způsobu splacení nepeněžitého vkladu k tomu nikdy nedošlo. Zápis z valné hromady z 26. 3. 1993 neobsahuje nic z toho, co předepisovala v té době platná právní úprava. Povinností upisovatele tedy bylo splatit vklad v penězích.
Podle odvolatelky soud prvního stupně opakovaně odkazuje na privatizační projekt státního podniku či na licenční smlouvu ze dne 11. 12. 1991. Ovšem v té době Společnost ještě neexistovala a obsah těchto dokumentů ji nemohl k ničemu zavazovat. Na odvolatelku z licenční smlouvy nepřešla žádná práva ani závazky a neobdržela z ní ani žádné plnění. Poskytnutí licence zmíněnému státnímu podniku vylučovalo poskytnutí té samé licence odvolatelce. Odvolatelka nemohla být, ani není, univerzálním právním nástupcem státního podniku. Státní podnik zanikl až v roce 1995, takže se Společností určitou dobu existovaly vedle sebe. Univerzální nástupnictví je bez určité formy fúze nebo sloučení vyloučeno a k ničemu takovému nedošlo. V tom jsou závěry soudu prvního stupně nepodložené a nesprávné.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nepeněžitý vklad byl NTI splacen, což bylo Společností potvrzeno minimálně ve vystaveném zatímním listu. Podle odvolatelky se však soud prvního stupně vůbec nezabýval námitkou odvolatelky, že pokud tento vklad reálně splacen nemohl být ani nebyl, pak nepravdivé potvrzení žádného orgánu Společnosti, ani představenstva, ani valné hromady nemůže upisovatele zbavit povinnosti vklad skutečně splatit. Soud prvního stupně měl správně uvést, kdy a jak ke splacení vkladu došlo.
Odvolatelka si je vědoma toho, že nárok na splacení upsaného vkladu (i v peněžité formě, pokud nebyla určena forma nepeněžitá) je promlčen (viz například závěrečný návrh odvolatelky). I když splnění povinnosti již nelze soudně vymáhat, jsou s nesplněním vkladové povinnosti spojeny i nadále účinky, na které případné promlčení nemá vliv – nemožnost hlasovat na valné hromadě (§ 426 ZOK, dříve § 186c ObchZ) a možnost vyloučení akcionáře ze společnosti (§ 345 ZOK, dříve § 177 ObchZ). S opačným právním závěrem soudu, odůvodněným jen lakonickým a neadresným odkazem na komentářovou literaturu, se odvolatelka neztotožňuje, neboť je v rozporu se zněním zákona. Vkladové povinnosti totiž akcionář nemůže být zproštěn (§ 344 ZOK). To, že se vkladova povinnost změní na naturální obligaci (nezanikne, pouze se stane soudně nevymahatelnou), nemůže způsobit ani zánik následků, které samo prodlení způsobuje. Posouzení této otázky odvolacím soudem bude klíčové. Představenstvo vyzvalo NTI či její možné právní nástupce, zejména pak výslovně navrhovatelku, aby nepeněžitý vklad, ke kterému se zavázala NTI v roce 1993, splatila ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení výzvy. Ve výzvě bylo výslovně uvedeno, že Společnost je připravena přijmout na úhradu nepeněžitého vkladu místo věcného plnění, ke kterému se upisovatel zavázal, i plnění v penězích. Tato výzva byla doručena na poslední známou adresu upisovatele akcií NTI a žalobci byla doručena dne 2. 8. 2018. Na tuto výzvu nikdo nereagoval. Proto představenstvo Společnosti rozhodlo dne 25. 10. 2018 o vyloučení prodlévajícího akcionáře ze Společnosti. Je-li navrhovatelka skutečně akcionářem Společnosti, zanikla jí tím účast ve Společnosti. Není-li právním nástupcem upisovatele akcií, zanikla účast upisovatele ve Společnosti již jeho zánikem v roce 1998, respektive 2007.
Argumentaci odvolatelky o vyloučení navrhovatelky ze Společnosti soud prvního stupně zpochybnil pouhým konstatováním, že vyloučení nemohlo vyvolat zamýšlené právní účinky. Rozhodnutí o vyloučení prodlévajícího společníka je v kompetenci představenstva společnosti a soudu nepřísluší v zásadě až na výjimky zasahovat do vnitřních poměrů obchodní společnosti a do rozhodovacích kompetencí orgánů společnosti. Může tak činit jen v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek, když zásah soudu do rozhodovací činnosti představenstva je, na rozdíl od výslovně upraveného přezkumu platnosti usnesení valné hromady, vyloučen. K tomu odvolatelka odkazuje též na prekluzivní lhůty uvedené v úpravě § 258 a násl. ObčZ.
Navrhovatelka se o rozhodnutí o vyloučení dozvěděla v listopadu 2018, neboť jí bylo nejen doručeno, ale bylo též založeno do soudního spisu v nadepsané věci, a tříměsíční prekluzivní lhůta již marně uplynula. Zpochybňovat rozhodnutí představenstva o vyloučení prodlévajícího akcionáře mimo spor vedený akcionářem podle § 258 a 259 ObčZ soudu jinak nepřísluší.
Navrhovatelka ve vyjádření k odvolání navrhla, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Závěr soudu prvního stupně o promlčení práva Společnosti požadovat vnesení nepeněžitého vkladu odpovídá závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009 [pozn. red.: správně 22. 1. 2009], sp. zn. 29 Cdo 1553/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 631/2010. Navrhovatelka neuznává, že by nedošlo k vnesení daného nepeněžitého vkladu do Společnosti. Ale i pokud by tomu tak nebylo, došlo k promlčení práva Společnosti jeho vnesení požadovat a navrhovatele již nelze z tohoto důvodu ze Společnosti vyloučit. Vyplývá to z doslovného znění § 609 ObčZ, podle kterého nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Případné rozhodnutí o vyloučení nemůže způsobit předvídané právní následky, jak uvádí komentářová literatura, na kterou odkazuje soud prvního stupně, podle níž „(d)ojde-li k promlčení závazku splnit vkladovou povinnost, není již dlužník povinen tuto povinnost plnit. Proto jej po promlčení tohoto závazku nelze ani vyloučit ze společnosti v rámci kadučního řízení či rozhodnutím soudu, ani proti němu uplatňovat jiné zákonem či společenskou smlouvou předvídané sankce (…)“.
Závěrem navrhovatelka zdůrazňuje, že více než 10 let bylo s NTI a následně navrhovatelkou ze strany Společnosti jednáno jako s akcionářem a vnesení nepeněžitého vkladu bylo opakovaně potvrzováno. Navrhovatelka poukazuje zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2639/2014, podle něhož „(p)odíl na akciové společnosti, která nevydala akcie, ačkoliv byl jejich emisní kurs zcela splacen, je možné vydržet za analogického použití úpravy vydržení věcí movitých (§ 134 ObčZ).“
Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Společnost není univerzálním právním nástupcem státního podniku. Společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 1. 5. 1992 poté, co byla založena rozhodnutím Fondu národního majetku České republiky. Jistě, podle čl. III. zakladatelské listiny na Společnost přešel majetek státního podniku vymezený privatizačním projektem ve výši základního jmění společnosti 42 935 000 Kč; tím ale ještě nebylo založeno její univerzální právní nástupnictví. Univerzální právní nástupnictví vylučuje bez dalšího skutečnost, že státní podnik zanikl až výmazem z obchodního rejstříku dne 30. 4. 1995.
Nicméně v dosavadním řízení nebyla podle mínění odvolacího sudu dostatečně vyjasněna vazba nevýhradní licence – poskytnuté státnímu podniku za licenční poplatek ve výši 10 milionů Kč podle licenční smlouvy ze dne 11. 12. 1991 a jejího dodatku ze dne 29. 6. 1993 – k řešenému nepeněžitému vkladu. Specifikace nepeněžitého vkladu v usnesení valné hromady ze dne 29. 6. 1993 je i po doplnění notářského zápisu jen obecná a odvolací soud v rejstříkovém spisu nedohledal ani odborný odhad, ani pozvánku nebo oznámení o valné hromadě s uvedením předmětu a navrhované hodnoty nepeněžitého vkladu, jak předepisoval § 202 odst. 3 ObchZ ve znění účinném ke dni konání valné hromady. V rejstříkovém spisu odvolací soud nedohledal ani doklad o splacení nepeněžitého vkladu. Na druhé straně tomu, že Společnost i rejstříkový soud považovali nepeněžitý vklad za splacený, nasvědčuje při vědomí obsahu § 206 ObchZ zápis zvýšení základního jmění Společnosti do obchodního rejstříku, protože úplné splacení nepeněžitého vkladu již tehdy bylo před takovýmto zápisem povinné. K úplnému rozklíčování těchto souvislostí ohledně specifikace a splacení či nesplacení nepeněžitého vkladu by nepochybně bylo třeba širšího dokazování, ovšem i s možnými komplikacemi vyplývajícími z časového odstupu téměř tří desetiletí.
Pro řešení klíčové otázky aktivní legitimace navrhovatelky ale není přesné zmapování těchto souvislostí potřebné. Nejenže usnesení valné hromady o zvýšení základního jmění Společnosti se splacením akcií daným nepeněžitým vkladem nikdo z tehdejších akcionářů či dalších oprávněných osob nenapadl u soudu žalobou na vyslovení jeho neplatnosti (přitom na samotné valné hromadě bylo podle prezenční listiny přítomno 75 akcionářů s podílem 66,67 % na základním jmění Společnosti), ale navíc, pokud by skutečně nedošlo ke splacení daného nepeněžitého vkladu, Společnost zmeškala dobu, po kterou by se případně mohla s úspěchem domáhat splnění vkladové povinnosti u soudu, či využít vůči NTI některý z dalších zákonem stanovených donucujících prostředků. Je totiž jisté, že došlo k promlčení odpovídajícího práva Společnosti, jak namítá navrhovatelka a jak tomuto závěru odvolatelka výslovně přitakává.
Právo na splacení vkladu se totiž promlčuje v obecné čtyřleté promlčecí době, jak uvádí soud prvního stupně. V řízení nevyšlo najevo, že by Společnost někdy u soudu uplatnila nárok na splacení vkladové povinnosti a že by o vyloučení navrhovatele rozhodovalo představenstvo Společnosti až v průběhu tohoto řízení dne 25. 10. 2018, tj. po 25 letech od zvýšení základního kapitálu. Promlčecí doba spolehlivě uplynula jak před změnou ve vedení Společnosti na základě zmíněné valné hromady konané v roce 2003, tak v podstatě znovu několikanásobně i poté. Představenstvo tuto otázku zákonem předpokládaným způsobem včas neřešilo. Brání-li se navrhovatelka proti vyloučení námitkou promlčení pohledávky Společnosti na splacení vkladu, což Společnost nerozporuje, je její obrana důvodná. V tomto směru odvolací soud odkazuje nejen na navrhovatelem uvedenou odbornou literaturu, ale i na další odbornou literaturu, s níž se odvolací soud plně ztotožňuje. Bylo na Společnosti, aby, pokud měla důvodné pochybnosti o splnění vkladové povinnosti NTI, včas přikročila k zákonem předpokládanému řešení. K tomu ale nedošlo a Společnost všechny zákonem stanovené donucovací prostředky pozbyla. Uplatňuje-li je i nyní přes důvodnou námitku promlčení, činí tak protiprávně. S ohledem na shora uvedené je z pohledu tohoto řízení zcela bezpředmětné řešit, jestli jsou pochybnosti Společnosti o vnesení vkladu ze strany NTI důvodné, či nikoliv.
Odvolací soud se dále ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně o převodu akciového podílu z NTI na navrhovatelku. K převodu mělo podle navrhovatelky dojít dne 20. 8. 1998. Zatímní list ze dne 4. 7. 1995 není ve skutečnosti zatímním listem, není cenným papírem ve smyslu § 1 odst. 1 CenP, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Zatímní list se vydává u nesplacených akcií a je s ním (mimo jiné) pojmově spojena povinnost splatit emisní kurs akcií (§ 176 ObchZ). Zatímní list nemůže být platně vydán jako doklad o splacení upsaných akcií a připojená faxová zpráva k danému „zatímnímu listu“ nemůže být jeho rubopisem. To měla Společnost vydat NTI upsané akcie. K tomu ale nedošlo. Závěr soudu prvního stupně o možném převodu podílu ve Společnosti i ústní dohodou či konkludentní formou je tudíž správný. „Rubopis“ představuje toliko možný důkaz o takovémto převodu daného podílu ve Společnosti na navrhovatelku.
Je pravdou, že odvolatelka ve vyjádření ze dne 2. 10. 2017 popřela pravost nejen „zatímního litu“, ale též „rubopisu“ s ohledem na to, že jde jen o faxovou kopii. Vzhledem k tomu, že ve skutečnosti nejde o zatímní list ani rubopis – takže nemůže mít ani takové účinky –, nebylo účelné vést dokazování k pravosti těchto listin.
Tomu, že k převodu skutečně došlo, že navrhovatelka je právní nástupkyní NTI a že Společnost o tomto věděla a jako akcionáře ji evidovala, nasvědčuje řada dalších skutečností. Jednak v řízení nevyplynulo, že by tu byla jiná osoba, která by si činila nárok na účast ve Společnosti místo navrhovatelky. Ani odvolatelka neuvádí, kdo je místo navrhovatelky akcionářem Společnosti. Odvolatelka sama tvrdí, že až do valné hromady v roce 2003 jednala s navrhovatelkou jako s akcionářem Společnosti, přičemž ta se valných hromad účastnila, ale na valnou hromadu konanou dne 5. 8. 2003 vpuštěna nebyla z důvodu „nepravomocného“ rozhodnutí o zvýšení základního jmění Společnosti. Tak například v rejstříkovém spisu se nalézá zápis z valné hromady Společnosti konané dne 21. 6. 1999. Podle něj se navrhovatelka valné hromady účastnila a je výslovně uvedena mezi akcionáři, kteří hlasovali proti zrušení veřejné obchodovatelnosti akcií. Výše uvedené koresponduje s pokynem Ing. N. k převodu akcií Společnosti na navrhovatelku s odkazem na dohodu ze dne 23. 12. 1997 a sdělením Ing. N. za navrhovatelku ze dne 30. 9. 1999 adresovaným Společnosti, že došlo k převodu akciového podílu na navrhovatelku. Přitom nelze pominout provázanost obou společností právě osobou Ing. N. Zásadní skutečností pro odvolací soud je, že odvolatelka dne 20. 3. 2017, tj. jen 2 měsíce před konáním valné hromady, ve zprávě o vztazích bez dalšího uvádí navrhovatelku jako ovládající osobu s podílem 41,25 % na základním kapitálu Společnosti. Musela ji tedy evidovat jako svého akcionáře.
Všechny tyto skutečnosti vedou k jedinému logickému závěru, že k převodu daného akciového podílu z NTI na navrhovatelku skutečně došlo a že navrhovatelka byla v době konání valné hromady akcionářem Společnosti, o čemž Společnost věděla. S ohledem na shora uvedený výklad k promlčení pohledávky Společnosti na splacení upsaných akcií a nemožnosti pozdější aplikace donucovacích prostředků navrhovatelka akcionářem Společnosti zůstala i v průběhu tohoto řízení.
Soudu prvního stupně je třeba přitakat též v tom, že navrhovatelka měla právo se valné hromady účastnit. Toto právo jí bylo odepřeno, neboť zmocněnec Společnosti, vybavený plnou mocí a výpisem z registrace navrhovatelky v Kanadě, nebyl na valnou hromadu vpuštěn. Tím došlo ke zcela zásadnímu porušení akcionářských práv navrhovatelky, a už jen toto je důvodem pro vyslovení neplatnosti napadených usnesení valné hromady. Proto soud prvního stupně zcela správně vyhověl návrhu a vyslovil jejich neplatnost podle § 428 ZOK.
Správný je též závěr soudu prvního stupně o absenci důvodu pro nevyslovení neplatnosti daných usnesení valné hromady dle § 260 ObčZ. Řešené porušení zákona a stanov mělo zcela zásadní právní následky a vyslovení neplatnosti se nedotýká práva třetí osoby nabytého v dobré víře.
Komentář: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. 14 Cmo 190/2019, navazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu srov. rozsudek ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1553/2007, a usnesení ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 29 Cdo 631/2010), podle které platí, že závazek společníka splnit vkladovou povinnost podléhá promlčení.
V komentovaném rozhodnutí je nadto tato rozhodovací praxe dále rozvinuta v tom směru, že po promlčení daného závazku nelze společníka ani vyloučit ze společnosti v rámci kadučního řízení či rozhodnutím soudu, ani proti němu uplatňovat jiné zákonem či společenskou smlouvou předvídané sankce [například sistaci hlasovacích práv dle § 426 písm. a) ZOK, upuštění od vydání akcií dle § 536 ZOK].
JUDr. VLADIMÍR JANOŠEK, Kobylí