Nejvyšší soud: K platnosti smlouvy o nájmu věci pronajaté více smlouvami několika zájemcům
Smlouva o nájmu není neplatná jen proto, že stejná věc byla pronajata více smlouvami několika nájemcům.
Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 3679/2020
K věci:
Soud prvního stupně – poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudky byly k odvolání žalované zrušeny usneseními odvolacího soudu a věc mu byla vždy vrácena k dalšímu řízení – v pořadí třetím rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. 26 C 35/2013-304, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 16. 12. 2012, která jim byla doručena dne 21. 12. 2012, z nájmu „bytové jednotky č. XY sestávající ze 3 pokojů, kuchyňského koutu, koupelny, WC, předsíně, spíže, komory a příslušenství, která se nachází ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. XY na pozemku parc. č. XY, v kat. území XY, obec XY“ (dále též jen „předmětný byt“, resp. „byt“, „předmětný dům“ a “výpověď“); současně rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2020, č. j. 13 Co 368/2019-372, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku o věci samé a změnil v nákladovém výroku tak, že uložil žalobcům zaplatit žalované tam stanovenou náhradu nákladů řízení; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Z provedených důkazů učinil shodně se soudem prvního stupně zejména následující skutková zjištění. Dne 27. 12. 1965 převzali rodiče žalobkyně, manželé H. a J. D., do užívání předmětný byt, jenž jim byl přidělen rozhodnutím tehdejšího Obvodního národního výboru v Praze 10 ze dne 13. 12. 1965. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 9. 1973, sp. zn. 5 C 108/73, manželství rodičů žalobkyně pravomocně rozvedl ke dni 17. 9. 1973, a rozsudkem ze dne 23. 10. 1973, sp. zn. 9 C 171/73, který nabyl právní moci dne 29. 11. 1973, zrušil tehdejší jejich právo společného užívání předmětného bytu, určil, že byt bude nadále užívat H. D., a J. D. uložil povinnost ho vyklidit do patnácti dnů poté, co mu bude přidělen náhradní byt nebo ubytování. Následně se otec žalobkyně odstěhoval do bytu XY, který v roce 1992 vyměnil za byt č. 4 v předmětném domě (dále jen „byt č. 4“). V témže roce uzavřeli žalobci manželství, přičemž žalobkyně se přistěhovala do předmětného bytu ke své matce a žalobce do bytu č. 4, kde bydlel s jejím otcem. V roce 1994 se rodiče žalobkyně rozhodli obnovit společné soužití, a za tím účelem se odstěhovali na chalupu do XY, žalobkyně pak nadále bydlela v předmětném bytě a žalobce v bytě č. 4. S účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni 9. 11. 1994 se žalobci stali vlastníky domu č. XY v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „dům v XY“), který posléze zrekonstruovali (stavební úpravy domu v XY byly kolaudovány rozhodnutím příslušného stavebního úřadu dne 22. 5. 2006).
Kupní smlouvou z 10. 11. 1998 prodalo hlavní město Praha předmětný dům žalované (obchodní společnosti založené za účelem privatizace tohoto domu); účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly ke dni 7. 1. 1999. Dne 1. 12. 2000 uzavřela žalovaná jako pronajímatelka a žalobkyně jako nájemkyně smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou (dále jen „nájemní smlouva“). Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, podle něhož byla žalobkyně oprávněna mimo jiné přenechat byt nebo jeho část do podnájmu i bez písemného souhlasu žalované. Dne 19. 11. 2007 zemřela matka žalobkyně H. D. Dopisem ze dne 16. 12. 2012, jenž byl odevzdán adresátům dne 21. 12. 2012, žalovaná vypověděla žalobcům (označeným jako společní nájemci) rovněž nájem předmětného bytu (dále opět jen „výpověď“). Výpověď odůvodnila – s odkazem na ust. § 711 odst. 2 písm. b) a c) zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“) – konstatováním, že žalobci jednak bez jejího souhlasu přenechali byt do podnájmu či užívání třetím osobám, čímž hrubě porušili svoje povinnosti vyplývající z nájmu bytu, a jednak mají dva byty, neboť vedle předmětného bytu mají ve společném jmění manželů dům v XY.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – především dovodil, že nájemní smlouva je pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná podle § 37 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., jelikož v době jejího uzavření (1. 12. 2000) svědčilo nájemní právo k bytu nadále – tj. i po odstěhování v roce 1994 do XY – matce žalobkyně H. D., a předmětný byt tak nebyl právně volný (nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 4235/18, na nějž v tomto směru poukázali žalobci, považoval v poměrech souzené věci za nepřípadný s odůvodněním, že neřeší otázku nájmu bytu). Současně shledal, že žalobkyně (a potažmo ani žalobce) nenabyla nájemní právo k bytu ani později odvozeně od své matky, neboť v den její smrti (19. 11. 2007) nebyl naplněn ani jeden z předpokladů přechodu nájmu bytu normovaných v ust. § 706 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění účinném od 1. 7. 2006 do 31. 10. 2011. V návaznosti na to konstatoval, že ke dni dání výpovědi, tj. k 21. 12. 2012, nebyl žádný z žalobců nájemcem předmětného bytu, a dodal, že na tom nemůže nic změnit ani námitka, že byt po celou dobu – míněno i k 1. 1. 2014 – užívali v dobré víře, že jejich nájem je po právu, a že vzhledem k tomu má být v dané věci (případně) aplikováno ust. § 2238 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Podle názoru odvolacího soudu není totiž citované ustanovení v souzené věci použitelné, jelikož zde má být zkoumána platnost výpovědi k okamžiku jejího doručení žalobcům, přičemž k tomuto okamžiku nebylo dotčené ustanovení součástí právního řádu. Za tohoto stavu uzavřel, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi musí být zamítnuta pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců, neboť aktivně legitimován k podání takové žaloby je pouze (vypovídaný) nájemce bytu (v této souvislosti odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3842/2007, uveřejněný pod č. 33/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost odůvodnili především konstatováním, že otázka absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění by měla být „posuzována odlišně“, a to i “s ohledem na aktuální nález Ústavního soudu ČR“. V této souvislosti podotkli, že podle dosavadní judikatury platilo, že za trvání nájemního vztahu je plnění z později uzavřené nájemní smlouvy k témuž bytu pro pronajímatele právně nemožné ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. V nálezu sp. zn. II. ÚS 4235/18 však Ústavní soud dovodil, že dojde-li k uzavření více nájemních smluv k téže věci (tzv. dvojí nájem), není ústavně konformní výklad, že druhá ze smluv je absolutně neplatná z důvodu počáteční právní nemožnosti plnění. Podle jejich mínění navíc neobstojí předběžný názor obou soudů, že ke dni uzavření nájemní smlouvy nebyl předmětný byt právně volný. Z toho, že v textu citované smlouvy, který připravila žalovaná, byla H. D. označena jako „předchozí nájemce“, totiž jednoznačně vyplývá, že její nájem byl pronajímatelkou již ukončen. Současně zdůraznili, že plnění nájemní smlouvy zjevně nebránila ani žádná fyzická překážka, neboť v době, kdy byla uzavřena, byl byt „ve stavu způsobilém k našemu okamžitému užívání (byl nám i předán již mnohem dříve)“. Z uvedeného dovozovali, že nájemní smlouva od počátku plnila svůj specifický společenský účel, a proto nemůže být absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů. Dále také namítli, že při řešení otázky jejich aktivní věcné legitimace se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže konstatoval, že na posuzovaný případ nelze aplikovat ust. § 2238 o. z. V tomto směru zejména uvedli, že splnili podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení, jak je vymezil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1236/2015, a dodali, že je-li – vzhledem k použitému výrazu „považuje se“ – podstatou tam upraveného institutu právní fikce, je třeba tuto fikci vztáhnout již k okamžiku, kdy měl sporný nájem bytu vzniknout, tj. v tomto případě už k 1. 12. 2000. Podle jejich mínění lze předestřený výklad uvedeného institutu dovodit i z judikatury Ústavního soudu, konkrétně pak z nálezu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 658/18, v němž Ústavní soud mimo jiné poznamenal, že „princip ochrany dobré víry nájemce a jeho práva bydlení je třeba vztáhnout i na smlouvy uzavřené podle zák. č. 40/1964 Sb. Otázky vzniku nájmu se tak sice podle § 3074 odst. 1 o. z. posuzují podle dosavadních právních předpisů (tedy v tomto případě podle zák. č. 40/1964 Sb.), nicméně s ohledem na dobrou víru a ochranu práva bydlení nájemce se za splnění podmínek podle § 2238 o. z. považují za řádně uzavřené nájemní smlouvy, jež by byly podle předchozí právní úpravy stiženy absolutní neplatností.“ Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Tříčlenný senát č. 26, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a o něm rozhodnout, dospěl při řešení otázky, zda předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1767/2009, či ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1460/2013, a v řadě dalších rozhodnutí. Proto věc postoupil k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále též jen „velký senát“) podle § 20 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Velký senát pak věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ust. § 19 a § 20 odst. 1 uvedeného zákona.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobců (dovolatelů) projednal a o něm rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb., účinné od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení shora vymezené otázky hmotného práva, která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak.
Z odůvodnění:
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Při řešení otázky otevřené dovolacímu přezkumu vycházel dovolací soud – vzhledem k datu uzavření nájemní smlouvy (1. 12. 2000) – z dosavadních právních předpisů (§ 3074 věta první za středníkem o. z.).
V poměrech právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, byla soudní praxe (srov. již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 120/96, 26 Cdo 1767/2009 a 26 Cdo 1460/2013, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) dlouhodobě ustálena v názoru, že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. Svědčí-li určité osobě nájemní právo k určitému bytu, nemůže (znovu) platně uzavřít smlouvu o nájmu téhož bytu ani tato osoba (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2033/2004, a ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4217/2010). Takto uzavřená nájemní smlouva by byla absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4772/2010).
V nálezu sp. zn. II. ÚS 4235/18 však Ústavní soud dovodil, že dojde-li k uzavření více nájemních smluv k téže věci (tzv. dvojí nájem), není ústavně konformní výklad, že druhá ze smluv je absolutně neplatná z důvodu počáteční právní nemožnosti plnění. K odůvodnění uvedeného právního názoru mimo jiné uvedl, že sama existence nájemní smlouvy nebrání tomu, aby vlastník uzavřel další nájemní smlouvu k věci, kterou již pronajímá. Nebude-li kvůli prvnímu nájmu schopen plnit své povinnosti podle druhé nájemní smlouvy, je na něm, aby první nájem buď řádně ukončil, nebo nesl právní důsledky spojené s porušením druhé nájemní smlouvy. Nelze přitom vyloučit situace, v nichž bude možné současné řádné plnění v rámci obou nájemních vztahů. V každém případě však jsou tyto případy řešitelné prostřednictvím jiných právních nástrojů, než je závěr o absolutní neplatnosti druhé nájemní smlouvy, přičemž tyto mírnější prostředky nezbavují smlouvy právních účinků, a více tak respektují to, k čemu se jednotlivci svobodně rozhodli zavázat. Poukázal rovněž na kritické názory vyjádřené k dosavadní judikatuře v komentářové literatuře, jakož i na odlišný judikatorní přístup Nejvyššího soudu Československé republiky. Konečně zdůraznil, že právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož nelze platně pronajmout věc již jednou pronajatou, nebyl přejat ani do nové občanskoprávní úpravy účinné od 1. 1. 2014, která se proti němu naopak vymezuje – v tomto směru odkázal na ust. § 1760 a 1763 o. z.
Se zřetelem k řečenému velký senát Nejvyššího soudu – respektuje ústavněprávní výklady Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05) – dospěl k závěru, že nájemní smlouva není neplatná (pro počáteční právní nemožnost plnění ve smyslu § 37 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) jen proto, že pronajímatel poskytl nájemci do užívání věc, již předtím pronajal na tutéž dobu jiné (příp. i stejné) osobě.
Z uvedeného pro danou věc – bez dalšího – vyplývá, že neobstojí právní názor, že nájemní smlouva je pro počáteční nemožnost plnění absolutně neplatná podle § 37 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb. z důvodu, že v době jejího uzavření nebyl předmětný byt tzv. právně volný. Pak je ovšem bezpředmětné zkoumat, zda je opodstatněná dovolací námitka, jejímž prostřednictvím brojili dovolatelé proti předběžnému právnímu názoru, že v době jejího uzavření svědčilo nájemní právo k bytu H. D. Případná existence tohoto nájemního práva totiž nemohla mít žádný vliv na platnost nájemní smlouvy. V této souvislosti dovolací soud podotýká, že předmět plnění podle uvedené smlouvy evidentně nebyl ani fyzicky nemožný, tedy – objektivně posuzováno – fakticky neuskutečnitelný (v podrobnostech srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4109/2017). Zbývá dodat, že není-li správný závěr o neplatnosti nájemní smlouvy, je přinejmenším předčasné zkoumat, zda obstojí právní názor, že v poměrech souzené věci nelze aplikovat ust. § 2238 o. z. Úvaha o vzniku nájemního poměru na podkladě fikce řádně uzavřené nájemní smlouvy je totiž namístě pouze v případě, že smlouva je neplatná, popř. nebyla vůbec uzavřena (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1236/2015).
S přihlédnutím k řečenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 ve spojení s § 243f odst. 4 větou před středníkem o. s. ř.), včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí (opět včetně závislého výroku o nákladech řízení) a podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Komentář:
Publikované rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu představuje velmi razantní a zásadní odklon od dosavadní judikatury posuzující možnost opakovaně (či současně) uzavřít k téže věci nájemní smlouvu. Zatímco „starší“ judikatura dovozovala v těchto případech absolutní neplatnost později uzavřené nájemní smlouvy pro tzv. právní nemožnost plnění, rozhodnutí velkého senátu se – s přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu – staví na závěr opačný. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94/2021.
Dosavadní judikatura podmiňovala možnost uzavření nájemní smlouvy mimo jiné tzv. právní volností předmětu nájmu s tím, že pokud tato podmínka není splněna, je nájemní smlouva absolutně neplatná pro tzv. počáteční nemožnost plnění. Tuto koncepci publikované rozhodnutí opouští.
I když se jednalo o závěry velkého senátu vyslovené ještě v poměrech obč. zák. č. 40/1964 Sb., rozhodnutí správně odkazuje i na § 1760 o. z., podle kterého „skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nezakládá“, resp. i na § 1763 o. z., podle kterého „poskytne-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám právo užívat nebo požívat tutéž věc v tutéž dobu, nabývá takové právo osoba, které převodce poskytl věc k užívání nebo požívání nejdříve. Není-li nikdo takový, náleží právo osobě, s níž byla uzavřena smlouva, která nabyla účinnosti jako první.“ Důvodová zpráva k těmto ustanovením neposkytuje bližší vysvětlení významu těchto ustanovení kromě obecného konstatování, že jde o ustanovení, která charakterizují obligaci ze smlouvy jako relativní právní poměr, který zásadně nezasahuje právní poměry osob stojících mimo smluvní strany se současným vyjádřením zásady pacta sund servanda.
V souvislosti s opakovaným či opětovným uzavíráním právních jednání vztahujících se ke stejné věci s různými osobami praxe občas používá terminologii tzv. konkurence vzniklých práv. Aktuální odborná literatura se snaží vysvětlit, že problém konkurence práv se může týkat limitovaných věcných práv, nikoliv však práv obligačních. V této souvislosti uvádí, že „kolize zásadně nemůže vzniknout mezi právy obligačními. Jde o to, že obligační práva působí jen inter partes, a nemohou se proto dotknout pozice třetí osoby a jejího obligačního práva (nemohou se dostat do vzájemné kolize). Analogická aplikace ustanovení o limitovaných věcných právech je proto vyloučena, neboť nejde o obdobné případy, nýbrž o situace zcela protichůdné (věcná práva naopak působí erga omnes; jejich kolize je proto představitelná). Připuštění kolize obligačních práv zcela popírá systém dělení soukromých majetkových práv na práva absolutní a relativní. Obligační práva neváznou na věci, nemohou ji zatěžovat. Řečeno jinak, obligační práva necharakterizují právní situaci (nemovité) věci, nýbrž jedině postavení obligačně oprávněného na jedné straně a obligačně omezeného vlastníka (nemovité) věci na straně druhé.
K tomu lze uvést příklad:
Obligačně oprávněný A má právo na odevzdání určité věci k užívání (požívání) od C. Stejné právo na odevzdání téže věci od C má druhý obligačně oprávněný B. Osoba A se však nemůže dovolávat ochrany své pozice proti osobě B, pokud by splnění obligačního práva této osoby znamenalo nesplnění práva osoby A. To ani tehdy, bude-li např. obligační právo osoby A zapsáno ve veřejném seznamu ‚v lepším pořadí‘. Ani tehdy nezískává povahu věcného práva s účinky erga omnes, resp. ani tehdy nezískává prioritu.
Případy, kdy existuje více obligačních práv různých osob vůči témuž povinnému na plnění téže věci, která (zpravidla) nemohou být splněna současně, řeší občanský zákoník specificky jen ve zvláštních situacích – např. v § 1100 odst. 2 či v § 1763 (obě ustanovení jsou však problematická, o čemž svědčí i dosud publikovaná komentářová literatura; i neformálně probíhají debaty o míře jejich aplikovatelnosti, přičemž názory se zásadně různí; z tohoto pohledu se jeví jako vhodnější, kdyby uvedená ustanovení v zákoně absentovala a řešení se ponechalo na doktríně a praxi).
Se shodnou logikou pak nemůže dojít ani ke kolizi limitovaného věcného práva a práva obligačního. I zde musí mít ‚přednost‘ limitované věcné právo před právem obligačním; působí totiž erga omnes, kdežto obligační právo pouze inter partes.
Výjimkou jsou případy kolize věcného práva s nájmem, resp. pachtem. V těchto situacích je možné uvažovat o prosazení obligačních práv vůči právům věcným, a to s ohledem na jejich zvláštní povahu přiznanou jim speciálně zákonodárcem (srov. § 2211, 2221 a 2341 o. z.).“
V souladu s tímto přístupem pak jsou i závěry publikovaného rozhodnutí, vylučující neplatnost smlouvy danou jenom tím, že dříve byla k věci uzavřena nájemní smlouva.
Komentářová literatura k § 1760 o. z. vysvětluje, že „komentované ustanovení řeší pouze otázku platnosti smlouvy, neřeší, zda se druhá strana stala nabyvatelem převáděného práva, došlo k jeho změně či zániku, byť platná smlouva bude předpokladem takových následků. Absence oprávnění nakládat s plněním nebrání vzniku platného závazku. Skutečnost, že dlužník není vlastníkem (§ 1012) nebo držitelem určité věci (§ 996), nebrání v dispozicích s ní. V některých případech dokonce právní úprava takové nakládání upravuje, např. úprava budoucího zástavního práva (§ 1310 a 1341). Totéž platí pro případ, kdy je subjekt omezen v možnosti nakládání s předmětem plnění, a to bez ohledu na to, zda se jedná o omezení smluvní (např. dohoda podle § 1761), omezení stanovené rozhodnutím orgánu veřejné moci [např. předběžné opatření podle § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř., usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (§ 304, 313, 324 a 335o. s. ř.), exekuční příkaz (např. podle § 47 odst. 4 ex. řádu)] nebo ze zákona (např. § 111 ins. zák. při zahájení insolvenčního řízení).
Absence oprávnění nakládat s plněním není sama o sobě důvodem k neplatnosti smlouvy. Existence oprávnění nakládat s plněním může mít význam pro skutečnost, zda z takové smlouvy bylo vůbec plněno (např. licence k užití autorského díla) či zda bylo řádně splněno (předání věci bez převedení vlastnického práva). Absence práva k plnění proto povede buď k prodlení dlužníka (§ 1968), nebo ke vzniku práv z vadného plnění pro právní vady (§ 1916 a 1920). V řadě případů je pak následně zcizitelem získáno vlastnické právo či právo nakládat, nedostatek je tak zhojen a je splněno řádně.
Z komentovaného ustanovení nelze dovozovat, že by vždy docházelo na základě takové platné smlouvy k nabytí převáděného práva či jiným věcněprávním následkům. I nadále platí obecná zásada nemo plus iuris ad alienum transferre potest, quam ipse habet, nedotýká se však vzniku platného závazku, ale jeho splnění. Nový občanský zákoník na řadě míst stanoví výjimku z této zásady. Přestože strana nebyla oprávněná nakládat s plněním, nejenže vznikne platná smlouva, ale druhá strana získá i právo, které převodce neměl. Obecně je to v případech, kdy nabyvatel jedná v dobré víře (např. § 986, 1109, 1110, 1111 a 1343).
Nový občanský zákoník připouští, že skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, může vyvolávat neplatnost ve spojení s dalšími okolnostmi. Příkladem může být relativní neplatnost pro omyl podle § 583 v případě vyvolání omylu druhou smluvní stranou. Může jít i o absolutní neplatnost podle § 588, jestliže se právní jednání zjevně příčí dobrým mravům, odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, např. porušení zákazu nakládání stanoveném v nařízení výkonu rozhodnutí [např. § 335 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo zavazuje k plnění od počátku nemožnému, např. převod individuálně určené věci, která neexistuje. Stejný závěr může vyplývat i ze zvláštní právní úpravy (např. § 47 odst. 5 ex. řádu, § 76f o. s. ř.). Zvláštní úprava může stanovit i jiné právní následky, např. neúčinnost právního jednání (§ 111 ins. zák.).
V předchozí právní úpravě tato výslovná úprava chyběla. V judikatuře se často dovozovala v případě absence práva k plnění absolutní neplatnost smlouvy pro počáteční nemožnost plnění. Tento názor byl vyslovován zejména v souvislosti s prodejem [srov. NS 33 Odo 713/2004, Rc 63/2000], pronájmem věci [srov. ÚS II. ÚS 748/10-2 (viz odůvodnění)] či zastavením (srov. NS 21 Cdo 2823/2005) nevlastníkem. Tento názor již neobstojí. Ostatně to připustil i Nejvyšší soud (NS 28 Cdo 2645/2012).
Aktuální komentářová literatura tato východiska potvrzuje a shrnuje, že ust. § 1760 o. z. představuje významný posun oproti úpravě § 37 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., jež „byla značnou částí judikatury doprovázena doktrínou o tzv. počáteční nemožnosti plnění. Šlo zejména o případy dvojího nájmu téže věci, dvojího zcizení téže věci či prodeje věci osobou, která není jejím vlastníkem; v uvedených případech byla dovozována absolutní neplatnost (později uzavřené) smlouvy.“ Zdůrazňuje se, že ve světle nové právní úpravy již tyto závěry neobstojí.
Ze srovnávacího pohledu lze doplnit, že pravidlo obdobné § 1760 se nachází rovněž v DCFR (evropský projekt občanského zákoníku), a to v pravidle II.-7:102 („A contract is not invalid, in whole or in part, merely because at the time it is concluded performance of any obligation assumed is impossible, or because a party has no right or authority to dispose of any assets to which the contract relates“). Obsahově podobný je i § 311a německého BGB, obsahově však dopadá na počáteční nemožnost plnění.
Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na Katedře civilního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně,
a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.