6. Návrh na provedení důkazního prostředku jako zneužití procesního práva
§ 122, 125 a 132 OSŘ
Soud může v řízení, v němž pro rozhodnutí podstatné skutkové okolnosti zjišťuje z moci úřední a v němž se neuplatní koncentrace, zamítnout provedení důkazních prostředků navržených některým z účastníků s odůvodněním, že důkazní návrh je zjevným zneužitím procesního práva spočívajícím ve snaze účastníka oddálit vydání rozhodnutí, které pro něho bude nepříznivé. Takový postup je však zcela výjimečný a soud jej musí řádně odůvodnit. Nepostačí úsudek, že navržené důkazní prostředky jsou ve srovnání s již provedenými důkazy nevěrohodné.
Usnesení NS ze 3. 8. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1874/2021
K věci: K odvolání povinného KS v Praze potvrdil usnesení OS v Mělníku z 5. 6. 2020, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené pověřením ze 7. 3. 2017. Odvolací soud zjistil, že v projednávané věci je exekučním titulem vykonatelný notářský zápis z 23. 9. 2015, na jehož základě je vedena exekuce na majetek povinného k vymožení pohledávky ve výši 717 00 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 717 000 Kč od 24. 3. 2016 do 28. 2. 2017, a že předmětem notářského zápisu je uznání dluhu povinného, který vznikl na základě smluv o zápůjčkách z 8. 8. 2015, 11. 5. 2015 a 18. 3. 2015 uzavřených mezi právním předchůdcem oprávněných a povinným.
Odvolaci soud dospěl k závěru, že povinný v řízení nevyvrátil domněnku existence uznaného závazku v notářském zápisu, a proto není dán důvod pro zastavení exekuce. Tvrdí-li povinný, že jednotlivé smlouvy o zápůjčce nemohl v Praze podepsat, mají tyto uváděné skutečnosti nižší důkazní hodnotu než ostatní provedené důkazy, neboť povinný i jeho manželka jsou osobně zainteresováni na dosažení úspěchu ve věci a navíc povinný v průběhu řízení svá tvrzení postupně měnil a měnil i jejich prokazování. Nadto ani zdravotní stav povinného a jeho další aktivity nutně nemusely povinnému bránit podepsat jednotlivé smlouvy o zápůjčce a je rovněž nelogické, aby v případě, že smlouvy o zápůjčce nepodepsal a peněžní hotovost nepřevzal, podepsal dohodu o novaci závazků z těchto smluv a dluh v exekvovaném notářském zápisu uznal. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zásadní je podpis povinného na smlouvách o zápůjčce a potvrzení o převzetí finančních prostředků, u nějž má odvolací soud na základě znaleckého posudku za prokázané, že jde o podpis povinného, a datum podpisu na smlouvách není natolik podstatné. Odvolací soud proto uzavřel, že povinný neprokázal, že smlouvy o zápůjčce neuzavřel, že právní předchůdce oprávněných mu v hotovosti ve smlouvách uvedené částky nepřenechal a že se do jeho majetkové dispozice nedostaly, a nepodařilo se mu tak ani zpochybnit existenci pohledávky vymáhané v projednávané exekuci.
NS k dovolání povinného usnesení KS zrušil.
Z odůvodnění: Dovolatel v první řadě namítá, že odvolací soud bez přesvědčivého odůvodnění neprovedl navržené důkazní prostředky (výslech svědků L. K. a P. M.), kteří mohli dále posílit procesní obranu povinného o nemožnosti uzavřít předmětné smlouvy o zápůjčkách v rozhodné dny, neboť byl na jiném místě a věnoval se jiným aktivitám. Odvolací soud podle svého odůvodnění pokládal výslech navržených svědků L. K. a P. M. za nadbytečný s ohledem na již provedené důkazy (znalecký posudek k prokázání pravosti podpisu povinného na předmětných smlouvách o zápůjčkách, výslech povinného a jeho manželky) a vzhledem k tomu, že šlo o kamarády povinného, kteří měli dosvědčit, že po celý den 11. 5. 2015 byl v jejich přítomnosti a nemohl se vzdálit do Prahy k podpisu smlouvy o zápůjčce.
NS již ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci (usnesení ze 13. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1567/2019) upozornil, že důkazní prostředek navržený účastníkem nelze opomenut pouze z důvodu, že se předběžně jeví jako nevěrohodný, protože k úplnému posouzení jeho věrohodnosti může dojít až poté, co bude skutečně proveden (srov. usnesení NS z 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000). NS rovněž zdůraznil, že důvodem, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je absence vztahu nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci) se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu § 132 OSŘ, přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování (srov. rozsudek NS z 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017).
Odvolací soud výslech svědků neprovedl z důvodu, že by jim neuvěřil, a proto jejich výslech považoval za nadbytečný vzhledem k již zjištěnému skutkovému stavu prostřednictvím jiných důkazních prostředků a s ohledem na předchozí rozporná skutková tvrzení povinného, která se postupně vyvíjela. V projednávané věci tak nebyla důvodem zamítnutí důkazních návrhů nezpůsobilost daného důkazního prostředku k prokázání relevantních skutečností (například pro nadbytečnost), ale odvolacím soudem tvrzená nevěrohodnost navržených svědků. Takové vyhodnocení však není přípustné; lze je provést až po výslechu svědků.
Odvolací soud argumentoval i tím směrem, že povinný mění svá tvrzení a že s návrhem na výslech svědků přišel až poté, co věc byla dovolacím soudem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a poté, co byl proveden výslech jeho a jeho manželky. Odvolací soud tím naznačuje, že dodatečný návrh povinného na doplnění dokazování o výslech svědků L. K. a P. M. je obstrukčním konáním (zneužitím práva účastníka navrhovat důkazní prostředky se svévolným záměrem oddálit ukončení řízení). Takový závěr odvolacího soudu však není konkrétněji odůvodněn a s přihlédnutím k okolnostem při projednávání věci jej dovolací soud ani nepokládá za přiléhavý.
Povinný navrhl výslech svědků L. K. a P. M. během jednání před soudem prvního stupně dne 1. 11. 2019 s tím, že navrhoval provedení výslechu těchto svědků, pokud by skutkové okolnosti, kde byl povinný 18. 3., 11. 5. a 8. 8. 2015, i nadále byly mezi účastníky spornými. Návrhy na výslech těchto svědků tak povinný zjevně reagoval na výpověď svou a své manželky a navrhoval je k prokázání jím tvrzených skutečností. Je sice pravdou, že povinný s návrhy na výslech uvedených svědků měl a mohl přijít dříve, ale za popsaných okolností tento návrh nelze pokládat ještě za zcela zjevné zneužití procesního práva, ale za reakci na vývoj řízení (srov. například usnesení NS z 26. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 486/2019, z 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, k „zdržovacím“ procesním taktikám srov. například nález ÚS z 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či z 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Soud prvního stupně, případně odvolací soud, proto měly návrhu na výslech těchto svědků vyhovět. Ani v řízeních, která nepodléhají tzv. koncentraci a mezi něž patří i řízení exekuční (§ 254 odst. 5 a 6 OSŘ) sice nelze připustit, aby účastníci stále dalšími a dalšími návrhy na doplnění dokazování cíleně a dlouhodobě oddalovali ukončení řízení. Jde-li však o doplnění dokazování výslechem svědků L. K. a P. M., měl odvolací soud skrze jejich výslech dát povinnému možnost, jak se vyhnout případnému rozhodnutí v jeho neprospěch pro neunesení důkazního břemene, případně přesvědčivě odůvodnit, proč s ohledem na dosavadní postup povinného během řízení je zcela výjimečně namístě uzavřít, že další návrhy na doplnění dokazování jsou zjevným a nepochybným zneužitím procesního práva z jeho strany.
Komentář: Komentované rozhodnutí NS dále rozvíjí již existující judikaturu NS, podle níž i takový procesní návrh, jenž je procesním právem výslovně dovolen, může svým obsahem a účelem směřovat ke zneužití práva a jako takový může být vyhodnocen jako neúčinný. Je tomu tak i v případě důkazních návrhů některého z účastníků, jejichž zjevným smyslem je oddálení pro účastníka pravděpodobně nepříznivého rozhodnutí. Jde však o zcela výjimečné situace.
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D., Brno